Dě (1)

dědictví, žen§ viz ženy, srov. lex Papia Poppaea; pětiprocentní daň z dědictví, v různých obměnách platnou dodnes, zavedl roku 5+ Augustus, zrušil roku 97 Nerva a obnovil filosofující princeps M. Aurélius Antónínus. O dědictví viz také pod kolonisace

dědictví Petrovo§ viz patrimónium Petrí 

dějepisci, dějepisectví, historie, dějiny, historici, historiografie, biografie, autobiografie, životopis, dějepisci, historici (dějiny křesťanské, středo- a novověké viz pod křesťanství):

Historiografie vnáší dodatečný řád do jinak neskladného a bezesmyslového lidského konání. Ve vlastním slova smyslu nebyla před Hellény známa v žádné z orientálních kultur, třebaže kronikářské části hebrejského Starého zákona, složené snad až v hellénismu, se jí velmi přiblížily. V Mesopotamii vedly chrámové občiny pečlivé kronikářské seznamy panovníků, cen obětin a potravin, posic nebeských těles, povětrnostních úkazů, v Assyrii dokonce epónymních úředníků, srov. s. v. chronografie. Zachovány jsou jmenné dynastické seznamy panovníků sumerských států, fragmenty novobabylónských kronik, viz jejich řadu roku 747. 

Obdobně si počínala nilská civilisace s přesným pozorováním záplav. Ve střední říši se vedly u dvora „deníky“, genut, úřední záznamy. Část je zachována v chrámu boha Monta/Menta v Džerti, řec. Túfion, dn. arab. at-Túdu/Todu vystavěného Mentuhotpem II. a annalisticky shrnuje dary, sochy, budovy, lovy a výpravy krále.

V období staré říše (3.-6. dynastie) jsou první autobiografické nápisy z hrobek a dedikační nápisy. Hrobka byla pro Staroegypťany otázka prestiže a podle toho vypadala „historická“ literatura. Velmožové si dávali záležet na tom, aby na onom světě vypadali jako bojovníci za pravdu a spravedlnost, maat („říkal jsem pravdu, jednal jsem spravedlivě“).

Obě kultury se však k souvislému popisu událostí a souvislostí nikdy nedostaly. Nejrozsáhlejší dílka s kronikářskou hodnotou jsou chlubivé nápisy králů o svých dobyvatelských úspěších. Podobný charakter mají historiografické části židovského Starého zákona, sepsané zčásti ovšem později, než v době nezávislosti států Israél a Júda. Ani jedna z předhellénských kultur nevytvořila žádnou ústřední datovací éru nevázanou na vládu stávajícího panovníka (srov. však Nabonassarovu éru vytvořenou babylónskými astronomy, rok 747, která obecně v užívání nebyla).

Historické dílo v řečtině sestavilo na tisíc autorů. V naprosté většině však známe jen jména a název spisu. Špatně dopadli dokonce ve své době vyzdvihovaní historici (srov. neúplnost např. Polybia a Livia). Autory kriticky píšící o římské diplomacii stihla kletba damnatio memoriae vítězů nad hellénským světem, zmizela specialisovaná díla o dějinách antigonovské Makedonie, Seleukovců, Ptolemaiovců, Hellénů v Indobaktrii, sbírky státních dokumentů, archivy atd.

Řádění křesťanských hord propadla později celá evropská civilisace včetně svého písemného projevu. Snaha posledních intelektuálních polytheistických skupin v Římě, Athénách a Kónstantínopoli v 5. století n. l. uchránit pro další pokolení díla tehdy již vzácná nebyla příliš úspěšná.

Hellénští historici. Základem veškeré historiografie, tedy i hellénské, byly ústně tradované pověsti, vyjadřované epem (klea/kleia andrón, kleia proterón anthrópón, „slavné skutky mužů, dávných lidí“ apod., homérské zpěvy). Druhým momentem vzniku historiografie byly kultovní záznamy chronologického charakteru, které si vedli kněží.

V Egyptě a v sumerském Meziříčí dostal každý rok jméno podle hlavní události a tak vznikly kroniky, až na fragmenty ztracené. Assyřané datovali podle epónymních úředníků zvaných limmu/límu, část seznamu uchována. Sem patří též např. seznamy Poseidónových kněží v Halikarnássu, Héřiných kněžek v argívském Héraiu, seznamy vítězů panhellénských i místních her, kronikářské zápisy, anagrafai či leukómata. Byly sestavovány seznamy epónymních úředníků, např. archontů v Athénách, epónymních eforů v Lakedaimónu a jinde, od roku 776 byli v Olympii zaznamenáváni olympioníkové.

V kultovních střediscích byly vedeny lokální kronikyhóroi, z nichž nejslavnější byly attické, zvané atthides. Šlo vlastně pouze o seznamy králů a archontů s připoznamenanými některými událostmi. První prý sepsal Hellaníkos z Lesbu, Hérodotův vrstevník, pozdějšími atthidografy byli Kleidémos n. Kleitodémos, Androtión, o nich srov. zde níže, Démón a Fanodémos, autoři mladší předhellénističtí. Nejslavnějším z attických kronikářů byl zač. 3. st. Athéňan Filochoros, státní věštec a učenec, popravený na popud Antigona Gonaty Athéňany za stranictví Ptolemaiu Filadelfovi, viz rok 267. Byl též z attických kronikářů nejobsáhlejší: jeho atthida měla nejméně sedmnáct knih.  

První dějepisná díla byla spíše mýthologického a geógrafického rázu a vznikla v 6. století. Byla to veršovaná starožitnická vypsání/archaiologiá a dílka o původu jednotlivých hellénských osad/ktiseis - založení měst. Do této skupiny patří jako nejstarší, a samozřejmě nedochované, „Samské starožitnosti/Archaiologiá tón Samión" iambografa Sémónida ze Samu [protože však vedl kolonisaci Amorgu, zvaný též z Amorgu].

Xenofanés z Kolofónu sepsal počátky hellénského osídlení své vlasti/Kolofónos ktisis a vznik svého druhého bydliště Apoikismos eis Eleán/„Kolonisace Eleje-Velie“. Byl mimo jiné prvním evropským/světovým „paleontologem“. Jako první z lidí zaznamenal, že se v horách nacházejí mušle, že v syrákúských lomech byl nalezen otisk ryby a tuleňů a taktéž mořských živočichů na Melitě-Maltě. 

Hérodotův strýc Panyassis v ceněném kdysi epu Iónika vypsal založení iónských osad. Obě díla byla prvními historickými epy v literatuře vůbec. Ještě koncem 5. století vylíčil ve verších Choirilos ze Samu podle Hérodota dějiny nehellénských národů v dílech Barbarika, Médika a Persika

První prosou píšící historičtí autoři byli Míléťané. Těmto a jejich způsobem píšícím literátům se říkalo logografové. Věnovali se mýthickým počátkům hellénských států a osídlení, k nimž připojovaly děje nedávno minulé. Argonauty a Hérákleův život s mnoha zeměpisnými a folkloristickými poznámkami ve druhé polovině 6. století popsal Hérodóros z Pontské Hérákleie (její dějiny sestavil někdy v 1. století n. l. Memnón, z jehož díla se zachoval Fótiův výpis ze střední části spisu, roky 364-70).

Ve starém věku patřili k nejznámějším logografům Kadmos z Mílétu, syn Pandionův, který byl s filosofem Ferekýdem ze Sýru pokládán za nejstaršího hellénského prosaika/katalogadén. O Kadmovi víme pouze tolik, že měl snad v polovině 6. století složit spis Ktisis Mílétú kai tés holés Ióniás/„Založení Míléta a celé Iónie“ o čtyřech knihách. Žil jeho mladší jmenovec, syn Archeláův, a někteří autoři ho jmenovali Lykínos (mohli to tedy být dva odlišní literáti pravděpodobně hellénistické éry). Kadmos mladší složil v šestnácti knihách dějiny Attiky a ve čtyřech knihách zpracoval thema jak se osvobodit od lásky muk/lysis erótikón, takže nelze nevzpomenout na Ovídiovy Léky na lásku/Remedia amóris.   

Ferekýdés sepsal spis o stvoření světa, kosmologickou alegorii Heptamychos či Theogoniá, viz o něm roku 544. Jiný F. byl z Leru a v polovině 5. st. sepsal dění své vlasti (označován také F. z Athén, resp. šlo asi o dvě různé bytosti, viz rok 480), o jistém Xenomédovi víme, že složil spis o mýthech a staré historii rodného Keu. V pátém století složil Xanthos ze Sard, syn Kandaulův, dějiny svého národa ve čtyřech knihách Lýdiaka. Stal se tak prvním z barbarů, který psal řecky. 

Dionýsios z Mílétu měl jako první sepsat řecky dějiny Perské říše/Persika dobu po Dáreiovi I. v pěti knihách, a zřejmě to byl vůbec první dějepisec v pravém slova smyslu. Složil též popis známého světa/periégésis, spis mýthologický a příběhy trojské války ve třech knihách. Nejznámějším logografem, i když rovněž známým jen z fragmentů, byl Hekataios Mílétský, který začátkem 5. století sepsal jednak Geneélogiai, první genealogický spis v evropské literatuře, jednak složil historicko-ethnografický a zeměpisný spis Periégésis či Periodos gés/„Popis světa“; podle několika zachovaných fragmentů lze však též usuzovat, že jeho periégésis byla spíše periplús. Byl první z Hellénů, který psal o historii v prose (Ferekýdés ze Sýru byl vůbec první z Hellénů píší s prose, viz s. v.). • Jiný Hekataios, rodák z Abdér a o c. sto padesát let mladší, byl žákem Pyrrhónovým, dějepisec, grammatik a "cestovatel", naposledy vyslanec Ptolemaia Sótéra, na jehož dvoře žil, ve Spartě; srov. o něm pod grammatici. Za svého egyptského pobytu sepsal dějiny země a byl zřejmě prvním z Hellénů, který se presentoval "egyptologickou" prací a měl za to, že civilisace pochází od Nilu. 

První genealogickou prací veršovanou ale byla Hésiodova Theogoniá/„Zrození bohů“ a jeho Katalogos gynaikón či Éhoiai/„Seznam žen“ z dob kolem roku 700. V mateřské Helladě psali první lidské genealogie až v první polovině 5. století Akúsiláos z Argu (Geneélogiai či Historiai od Forónea, zakladatele Argu, po trojskou válku; některými autory byl A. zahrnován mezi Sedm mudrců) a Ferekýdés z Athén.

Aristagorás Mílétský použil jako první v historii roku 499 mapy co by výkladového a propagandistického prostředku. Když žádal Sparťany o pomoc proti Peršanovi, líčil lakedaimonským předákům situaci za pomoci měděné desky, do níž byl vyryt celý zemský okrsek se všemi moři a řekami, jak praví dobový záznam.

Tvůrcem první mapy či plánu světa v Evropě byl o minimálně padesát let dříve Anaximandros Mílétský. Historické prvenství ale patří Babylóňanům: první zachovaná mapa s Babylónem uprostřed a se smyšleným okolním světem je z doby kolem roku 700. První atlas se systémem šířek a délek od Alexandreie vytvořil mezi roky 135 až 142 n. l. Klaudios Ptolemaios/lat. Claudius Ptolemaeus a sepsal do spisu Geógrafiké hyfégésis, viz zde níže. Zachován je zlomek hliněné tabulky z doby kolem roku 1400 s plánem jihobabylónského města Nippuru, svatého města Sumerů.

Roku 174 dal po svém triumfu Ti. Sempronius Gracchus umístit v chrámu Mátris Mátútae desku ve tvaru Sardinie s nápisem chlubícím se likvidací osmdesáti tisíců Sardů. Na mapě byly namalována místa bitev; byla to (západo)evropská kartografická novinka.

Knihovna Kongresu Spojených států koupila začátkem roku 2006 za deset milionů dolarů mapu světa s Amerikami z roku 1507 (!) německého kartografa Martina Waldseemüllera; je to tím pádem nejdražší mapové dílo; viz pod loďstvo, čínské objevy. Roku 1507 zemřel autor nejstaršího dochovaného globu, „zemského jablka“ o průměru 54 centimetrů, norimberský kartograf Martin Behaim.

Historický zeměpis: Dvakrát měř a počítej

Přepočty údajů o poloze tisíců míst na antickém popisu světa přinesly překvapivá zjištění.

Zeměpisné dílo alexandrijského učence Klaudia Ptolemaia nevyniká přesností. Alespoň donedávna se to o jeho osmidílném Zeměpisném průvodci (Geógrafiké hyfégésis) se sedmi tisíci lokalitami soudilo.

Ptolemaios vytvořil první atlas zeměkoule se systémem zeměpisných šířek a délek s nultým stupněm probíhajícím Alexandrií. Byl základen všech „atlantů“ do pozdního středověku. Pracovníci Technické university Berlín tvrdí, že rozklíčovali důvod řady nepřesností v knize, která vznikla v rozmezí let 135-142.

Učenec skládal dohromady mapy různého stáří a používal údajů z různých epoch a tím pádem i různých délkových měr, hlavně stadia. Takže se potvrdilo, že Číňané měli v prvním století přístavy v dnešním Vietnamu (Haiphong) a Malajsku (Kattigara, dn. Kuching v Sarawaku), ale také to, že Thúlé, o němž bájil hellénský obchodník Pýtheás z Massalie, je ostrov Smöla před Trondheimem.

Staří měřili vzdálenosti na kroky a Helléni vymysleli krokoměry, hodometry. Vzdálenosti počítali tímto způsobem bématistai, "počítačí kroků". Byli natolik přesní, že se už pro dobu Alexandra Velikého předpokládá, že byli nějakým krokoměrem vybaveni; jednou z domněnek je, že zařízení pocházejí ze Sicílie. Novověká měření asijských vzdáleností (stathmoi) starověké údaje totiž potvrdily jen s malými odchylkami. Krokoměr byl zmiňován v pozůstalosti Commodově. 

Z bématistů, kteří svá měření publikovali ve svých z velké části nezachovaných geógrafických spisech známe jménem Diognéta, Baitóna, Amyntu, Archeláa (byl-li Kappadočanem, pak se nabízí domněnka, zda není identický s králem A.) a Filónida z Kréty (popř. z Mékyberny na Chalkidice?), Alexandrovým hémerodromem/poslem-běžcem na dlouhé vzdálenosti. Že starý neznal žádný rychlometr, u civilisace počítající na dny nepřekvapí: tachometr patentoval v Berlíně 7. října 1902 Otto Schulz ze Štrasburku a v automobilech se masově objevil ve třicátých letech (Ford).   

vyšlo zkráceno v časopisu Týden 43/07

Logografem a mladším Hérodotovým současníkem byl Hellaníkos z Mytilény na Lesbu, autor monografií Tróika, Aigyptiaka, Persika (to vše ještě před publikováním Hérodotových Dějin), Skythika, Kypriaka, Lýdiaka, Lesbiaka, Aiolika, spisy o Boiótii, Thessalii a dokonce o zvycích barbarů, Barbarika nomimaJeho Atthis sahající asi až do konce peloponnéské války roku 404 byla prvním vylíčením historie slavné athénské pentékontaétie, athénského padesátiletí imperiální velikosti, a vůbec první historickou, nikoli jen mýthologickou monografií o attických dějinách.

Své dějiny datoval Hellaníkos podle Héřiných kněžek v Argu a jeho soupis Hiereiai tés Hérás/„Héřiny kněžky“, doplněný historickými údaji, byla první celohellénskou kronikou vůbec. Kronika zřejmě končila dobou Níkiova míru. Hellaníkos se tak stal zakladatelem chronografického oboru hellénské historiografie, tím i světové (více s. v. chronografové, chronologové).

Isokratův žák a Démosthenův odpůrce Androtión dovedl svou Atthidu až do roku 343 a patřívala mezi nejoblíbenější svého druhu. Andrón z Halikarnássu ve 4. st. sepsal dílo o genealogických vztazích mezi jednotlivými hellénskými kmeny a jejich městskými státy. Zřejmě první dílo zabývající se jediným městským státem sepsal Pýthokleův syn Charón z Lampsaku. Vedle čtyř knih historické monografie Lampsacké kroniky/Horoi Lampsakénón popsal ve dvou knihách perské dějiny do Artaxerxa I. Persika. K tomu vydal Hellénika ve čtyřech knihách, periplús oblastí za Hérákleovými sloupy, Aithiopika, Krétika a spis o nejvyšších úřednících lakedaimonských. 

Charón z Naukrátidy sepsal dějiny své vlasti, o králích všech národů a o kněžích v Alexandreji a Egyptě a o událostech z jejich doby. Charón z Karthága vydal dějiny samovládců v Evropě a Asii a ve čtyřech knihách životopisy slavných mužů a v samostatném spisu též slavných žen.

O Agathokleovi z Kýziku, autorovi dějin své vlasti/Peri Kýzikú z doby předalexandrovské nevíme nic. Leda to, že měl čertví proč přízvisko Babylónios/Babylónský. Samskou kroniku ještě v 5. století psali Euagón a Aethlios a také z jejich písemností se nic nedochovalo.

Filippos z Amfipole složil děje Rhodu v devatenácti knihách Rhodiaka, o nichž slovníkář Súidás/Súda odkudsi vzal poznámku, že patří mezi to nejhnusnější/esti de tón pany aischrón čili je možné, že se jednalo spíše o sbírku erótických novel nebo ucelený román takového žánru. Filippos byl autor též spisů Kóaka/Příběhy n. Dějiny Kóu a Thasiaka/Dějin Thasu, obě ve dvou knihách, možná rovněž díla nikoli historiografická.

Jiný Filippos rodem z kárských Theangel psal o Kárech a Lelezích a tvrdil, že Kárové používali Lelegy jako své otroky.   

Druhá polovina 5. století a začátek století 4. byla vrcholovou dobou klasického dějepisectví. Hérodotovo „Vylíčení minulosti/Historiés apodeixis", dnes nazýváno Dějiny, je zároveň vůbec prvním historickým dílem, které se dochovalo celé. Jeho ne příliš šťastné dělení na devět knih není původní, ale pochází až z alexandrijské doby. Od dob Hérodota z Halikarnássu, dost možná hellénisovaného Kára (otec se jmenoval Lyxos, matka Dryó, bratr Theodóros), je slovo historiá označením pro výsledek bádání a zkoumání minulosti a stalo se opakem mýthu. Hérodotovu prosu zveršoval, lze-li to tak říci, vážený Choirilos ze Samu v nedochovaných epických dílech Barbarika, Médika a Persika. Athéňané mu prý za každý verš Persiky vyplatili jeden zlatý statér, spíše zkazka než skutečnost.

Thúkýdidés Athénský se jako první z historiků soustředil na svou autentickou současnost a je pokládán za zakladatele vlastní vědecké historiografie. Třetím z autorů, jehož dílo máme zachováno, je Athéňan Xenofón, který kromě filosofujících spisů monograficky popsal tažení Kýra Mladšího, Kyrú anabasis a sepsal děje první let po válce peloponnéské (Hellénika). S Xenofóntem bývá spojován jistý Themistogenés ze Syrákús, uváděný Xenofóntem na začátku třetí knihy Hellenik jako historik píšící o anabasi. Buď šlo o nezávislého, odjinud neznámého autora, nebo Xenofón smyšlené jméno uvedl zástupně za sebe, aby se mohl citovat popř. nedělal si to v Athénách ještě těžší. Rovněž byl moderně vysloven názor, že rukopisné místo je poškozené s možností číst namísto jména Themistogena "sepsáno bylo poctivě jedním z Kýrových lidí/themistós heni Kýreión gegraptai (?)". 

O autorství Anabase však převládala jistota již ve starém věku. Předpokládá se, že Xenofón vydal Anabasi v reakci na starší spisek Sofaineta ze Stymfálu, jednoho z velitelů na anabasi/katabasi, s nímž se podle všeho neměli rádi a Xenofón se potřeboval více zviditelnit; o Sofainetovi, jednomu z nejstarších stratégů v Kýrově armádě, Peršanově příteli a jeho knize Anabasis Kyrú, je známo jen z Xenofónta, o spisku dnes z jediné, velmi vzdálené citace, ale v předhellénistické době byl zřejmě historiky užíván. 

Na Thúkýdida a Xenofónta navazoval Kratippos Athénský, jeden z možných autorů papyrového fragmentu Hellénika z Oxyrhynchu nalezeného roku 1906 (jiné soudy posouvají autorství Hellénik do hellénismu). Prospartsky, proti Perikleovi a pro politiku kimónovskou, psal též Stésimbrotos z Thasu. Básník Ión z Chiu, vrstevní předchozího, který se osobně znal s veličinami své doby, vydal asi jako první své paměti o cestách Epidémiai (později se žánr nazýval hypomnémata/paměti). 

V druhé polovině 5. století vznikla i první historická díla na hellénském Západě: Hippys z Rhégia byl autorem spisů Sikelika (pět knih), Chronika (pět knih), Ktisis tés Ítaliás/„Založení hellénských osad v Itálii“ a Argolika (tři knihy; možné též Archaiologika?), Antiochos ze Syrákús spisů Peri Ítaliás/„O Itálii“ a Sikeliótis syngrafé/„Dějiny Sicílie“, které sahaly do roku 424. Jistý Antigonos zpracoval dějiny Velké Hellady, vzdálený příbuzný a přítel Dionýsia I. Filistos Syrákúský ve třinácti knihách pojednal sicilské dějiny v Sikelikách do léta roku 362. Po jeho smrti roku 356 v díle pokračoval jeho krajan Athanis a dovedl je podle všeho až ke konci vlády Tímoleontově.

S Filistem Syrákúským, synem Archónidovým, se v pramenech zaměňuje (cf. Súidás) Filistos z Naukrátidy, popř. možná i jistý Filiskos ze Syrákús, snad autor šesti knih o Dionýsiovi. Filistos z Naukrátidy vydal spisy o Foiníkii, dvanáct knih Aigyptiak, tři knihy o egyptské theologii, spisy o Syrii a Libyi. Přičítá se mu též učebnice řečnictví/techné rhétoriké a satyra Proti knize o tříhlavé koalici/pros ton trikaránon logon, asi o postavení Athén, Sparty a Théb v hellénské politice 4. století (srov. Anaximena z Lampsaku a M. Terentia Varrona). Nelze vyloučit, že obě díla vydal nějaký další Filistos.   

Mladší Empedokleův současník Glaukos z Rhégia složil spis O dávných básnících a hudebnících. O Hippyovi se tradovalo, že byl prvním autorem dějin Sicílie vůbec a že z jeho díla pořídil výtah jistý, dnes zcela neznámý Myés. Kalliás ze Syrákús sepsal ve 22 knihách děje Agathokleovy, ale byl to prý stratégův přítel a dějiny psal v jeho prospěch; prý za to vzal peníze, ale informaci máme jen od Agathokleových nepřejícníků. Lykos z Rhégia složil děje libyjské/africké a sicilské. Byl adoptivním otcem tragika a grammatika Lykofrona z Chalkidy, syna Sókleova. 

Otcem, i když zřejmě ne právě chtěným, jiného žánru, historického románu, se stal osobní lékař Artaxerxa II. Mnémona Ktésiás z Knidu, syn Ktésiarchův n. Ktésiochův, autor historisujících knih Indika a Persika o 23 knihách. Deinón z Kolofónu složil nedochované perské dějiny do roku 343. Kallisthenés z Olynthu, synovec a žák Aristotelův, ještě před účastí na Alexandrově výpravě na Východ, vydal Hellénika, v desíti knihách dějiny od Antalkidova míru do začátku fócké války/třetí svaté, tj. zhruba éru thébské hégemónie. Byly Aristotelovi doporučujícím dílem, aby se Kallisthenés stal dvorním historikem Alexandrovy anabase. 

V předhellénistické době, v průběhu 4. století, vznikala historická díla „celosvětového“ rázu. Eforos z Kýmy, žák Isokratův a tudíž zastánce panhellénských myšlenek, v práci Historiá koinón práxeón, tedy ve „Všeobecných dějinách, doslova "Zpracování všeobecných skutků“, sledujících děje až do obležení Perinthu roku 340, vypsal jako první člověk dějiny všech hellénských států. Třicátou knihu otcových Dějin dopsal jeho syn Démofilos.

Diylla z Athén pokládal Diodóros Sicilský za Eforova pokračovatele, což nemůžeme posoudit, neboť se dílo nedochovalo: Diyllos prý sepsal ve 27 knihách dějiny Hellénů a barbarů až do smrti Filippa III. Arrhidaia, popř. až do roku 279. Z Kýmy byl z historiků také Hérákleidés, autor Perských dějin o pěti knihách (nezaměňovat s autorem učebnice rhétóriky ani s H. z Alexandreie, autora spisu O perských zvláštnostech).

Palaifatos z Abýdu, údajně miláček Aristotelův, sepsal řadu monografií: Kypriaka, Déliaka, Attika a Arabika. Jiný Palaifatos/"Vyprávějící staré věci", pocházel prý z Egypta n. Athén, byl grammatikem a sepsal Tróika, vydal spis o egyptské theologii, o mýthech, ale též o Simónidovi.

Isokratovým žákem byl též filmakedon Theopompos z Chiu, který ve svých Hellénikách navázal na Thúkýdida a Xenofónta a dovedl je do bitvy u Knidu v roce 394. Zároveň je však také autorem Filippik o 58 (72?) knihách, které tak byly nejrozsáhlejším historickým dílem předhellénistické doby; srov. o něm roku 378. 

Následující dva historici žili a psali na přelomu 4. a 3. století, a nelze je ještě považovat za ryzí autory hellénistické. Dúris ze Samu, žák Aristotelův, politik a voják, sepsal hellénské dějiny až do roku 281; od roku 301 vládce ostrova, olympioníkos v boxu, žák Theofrastův, spisovatel a historik, autor spisů Hellénika, MakedonikaSamión hóroi. Po jeho smrti, jejíž datum neznáme, byl Samos zřejmě až do roku 201 ptolemaiovský.

Protimakedonsky psal Alexandrův současník, historik a rhétór Theokritos z Chiu, který byl ve své vlasti rovněž vůdcem protimakedonské strany (o samotném Th. sepsal spis jistý Ambryón). Naopak uchvácen Alexandrem byl rhétór Hégésiás z Magnésie, pokládaný též za zakladatele květnatého asijského slohu v řečnictví. Z které doby byl Ídomeneus, autor dějin Samothráky, nevíme. 

Tímaios z Taurómenia, žák Filiska z Mílétu, vydal seznam vítězů z Olympie pod jménem Olympioníkai a sepsal Sikelika (popř. Ítalika kai Sikelika n. Historiai), v nichž vylíčil dějiny západních Hellénů až do Pyrrha. Zda Hellénika kai Sikelika byly spis jiný, nelze určit. Pořídil rozsáhlou Sbírku řečnických argumentačních zdrojů/syllogé rhétorikón aformón (68 knih) a spis o léčebných prostředcích kovů. Byl prvním autorem, který důsledně datoval podle olympiád. Zda sicilskému Tímaiovi náleží též autorství díla o Syrii a jejích městech a králích o třech knihách, nebo zda to byl nějaký jiný Tímaios, nelze určit. Další z Tímaiů byl z Loker, mathématikos kai fysikos, a pořídil životopis Pýthagorův. 

Pravděpodobně vůbec prvním literátem, zabývajícím se olympijskými dějinami byl élidský diplomat a sofista z 5. století Hippiás. Kromě ethnografického spisku Ethnón onomasiai/"Jména národů", sepsal, resp. redigoval také Seznam olympioníků/Olympioníkón anagrafé. Hippiás byl první, kdo určil v přepočtu za datum první počítané olympiády rok 776. Jiný Hippiás, z Eryther, sepsal historii své vlasti.

Kromě úředních seznamů v Olympii pořídil soupis olympioníků filosof Aristotelés, Eratosthenés, Flegón Trallský a z nich výpisy křesťanský excerptor Sextus Iúlius Áfricánus. Flegón alias Aelius Phlegó, Hadriánův propuštěnec, dokonce sepsal historické kompendium o šestnácti knihách v rozsahu od první do 229. olympiády (roku 137 n. l.) s názvem Olympiades. Aristodémos z Élidy rovněž vydal seznam olympioníků s tím, že Koroibos byl prvním vítězem registrovaným a že zvítězil na 28. olympiádě; v předcházejících 27 se olympioníkové nezaznamenávali. Znamenalo by to, že první hry se konaly roku 884, srov. pod hry a rok 776.

Messénské války monograficky popsali jen dva autoři. Prosou Myrón z Priény, a to až po smrt Aristodémovu, verši pak v epu Messéniaka život Aristomenův Rhianos z Bény na Krétě, básník ze druhé poloviny 3. století, původně otrok a hlídač v zápasnické škole, později vážený autor v Alexandreji. Jistý Athanis vypsal dějiny Sicílie, sám účastník Diónova převratu v Syrákúsách.

Kallippos z Korinthu byl autorem dějin boiótského Orchomenu, veršovanou Atthidu sepsal rovněž jinak neznámý Hégénús. I tak malé obce, jako např. Keos/Keós měly své historiky, v tomto případě jinak zcela neznámého Xenoméda z doby předhellénistické. Dieuchidás z Megar sepsal dějiny své vlasti, v nichž tvrdil, že homérské epy existovaly v rukopisech dříve, než sestavil Peisistratos svou komisi. Hippassos Lakón v pěti knihách pojednal o spartské ústavě, Autokratés z Achaie popsal dějiny své vlasti, dobu neznáme.

Démosthenés je zřejmě první člověk od úsvitu dějin, u něhož známe jeho dětství. Popsal ho před soudy ve řečech proti svým vypečeným poručníkům. Autorem autobiografie však nebyl.

Účastníci epochálního Alexandrova tažení otevřeli svými osobními pamětmi období hellénistické historiografie. Obzory autorů se rozšířily, vzrostly nároky, ale změnily se i politické poměry. Většina současníků při popisu tažení na Východ využívala královských deníků, basileioi efémerides, resp. hypomnémata/paměti, za které byl na Alexandrově dvoru odpovědný Eumenés z Kardie. O Alexandrových denících psal historik Strattis z Olynthu, který v pěti knihách vylíčil také okolnosti Alexandrovy smrti. Kromě toho vydal spis o řekách, pramenech a jezerech, vše nedochováno. Své vlastní paměti, a často kdysi citované, vydal zakladatel egyptské královské dynastie Ptolemaios I. Sótér.

Spis O Alexandrovi sepsal jistý Antikleidés, jeho „vrchní ceremoniář“ Charés z Mytilény popsal královy činy, zvyky u dvora a válečné stroje, jichž užíval. Na Východu byl s Alexandrem člen „technického štábu“ Aristobúlos z Kassandreie a Kréťan Nearchoskteří sepsali své bohaté vojenské, geógrafické a ethnografické zážitky ve spisech, které byly ve starém věku velmi populární. Kleitarchos z Kolofónu a Onésikritos z Astypalaie napsali barvité a fantaskní, jak vyznívá z citací, románové životopisy Alexandra Velikého/Peri Alexandrú historiás.

Později psali z vlivných lidí a z korunovaných hlav autobiografie Démétrios Falérský, Antigonos Gonatás, Pyrrhos a Arátos Sikyónský (srov. pod králové a Músy); o římských autobiografiích viz níže. Pyrrhovy děje popsal Proxenos z Chalkidy, jeho dvorní historik, autor Épeirských dějin/ta Épeirótika a též dějin své eubojské vlasti/ta Chalkidika (vše ztraceno).   

Z Kardie pocházel Hierónymos, historik a diplomat ve službách králů Démétria I. a Antigona II. Od roku 291 byl místodržitelem v Boiótii. Své diadošské Dějiny/Historiai dovedl do roku 272 n. 266. Mnohem později z těchto a dalších spisů čerpal bíthýnský Flávios Arriános (asi 85 - 175 n. l.), doma v Níkomédeji kněz Démétry a Koré, později občan athénský a žák stoika Epiktéta (Anabasis Alexandrú, ale také spisy o dějinách Bíthýnie, válek diadochů, o Parthech, Indii atd.). Efippos z Olynthu, státu vyvráceného Makedonci, po smrti Alexandra sepsal o něm nedochovaný kritický, logicky, historický spis.

Další Hierónymové: Hierónymos z Rhodu byl peripatétik a historik, o němž toho více nevíme. Jiný Hierónymos byl filosofický spisovatel a křesťanský apologeta Sophrónius Eusebius Hierónymus: Illyr ze Stridónu žijící v letech 348 – 420 doplnil dílo Eusebiovo, jehož kroniku dovedl do roku 378, a přeložil bibli do latiny, tzv. Vulgáta. Na Eusebia a S. Iulia Africana navazovala řecká chronografie neznámého autora Chronicon paschale dovedená do roku 627 do vlády Východořímana Fl. Hérákleia a stále ještě, kupodivu, datována olympiádami (nejvyšší uvedená: Ol. 352).  

Eratosthenés z Kýrény stanovil pro hellénské dějiny rok 1184 za datum dobytí Troje a ve svých rozsáhlých Chronografiích/Chronografiai, které od trojské války dovedl až do smrti Alexandra Velikého, jako první v dataci použil i jednotlivé roky olympiád (až dosud: ve sté olympiádě, tedy celé čtyřletí, nyní např.: ve druhém roce sté olympiády).

Eratosthena později okopíroval grammatik Apollodóros z Athén, který svou veršovanou Kroniku/Chronika, Chroniké syntaxis, věnovanou Attalovi Filadelfovi, dovedl pravděpodobně od trojské války až do roku 119. Sepsal též spis Etymologiai a práci O hetérách v Athénách/Peri tón Athénési hetairidón, 22 knih spisu O bozích/Peri theón, vydal Epicharmovy komédie, práci etymologickou atd. Oba se při řazení událostí prý drželi posloupnosti spartských králů (ještě sepsal knihy o zákonodárství, filosofických školách, o bozích a vydal sbírku mýthů).

Obecně o dataci psal ve spisu O určování času Antileón, theoreticky o historiografii psali Aristotelovi žáci Theofrastos a Práxifanés z Mytilény žijící na Rhodu a v Alexandreji, jeden z prvních badatelů věnujících se grammatice (práce neznáme, zachováno je však o téměř půl tisíciletí mladší pojednání Lúkiána ze Samosat "Jak třeba psát dějiny"/Pós dei historián syngrafein). Jejich učitel Aristotelés ze Stageiry sesbíral ústavy nejméně 158 hellénských států; zachována z velké části pouze jediná, athénská.

Dějiny Asie a Evropy ve 20 knihách sepsal Démétrios z Kallátidy, třináctidílnou monografii o své vlasti vydal Nymfis z Hérákleie Pontské, syn Xenagorův, autor též dějin Alexandra a jeho nástupců po vládu Ptolemaia III. ve 24 knihách. León z Alaband vypsal děje kárské a lycké/Kárika a Lykika, peripatétik León z Býzantia dějiny Filippa II., třetí svaté války, Berisada Thráckého, Alexandra Velikého atd., srov. o něm s. v. kuchyně (2) a školy (3).

Dějiny Alexandrovy doby složil Menaichmos ze Sikyónu, syn Alkibiův n. Alkibiadův: Historiá hé kata ton Makedóna Alexandron. Kromě toho složil historii pýthijských her/Pýthika a Sikyónu/Sikyónika. O městech/státech a národech, též o Indii, vydal spisy blíže neznámý Taurón. O dějích králů na Tauridském Bosporu pojednal Syriskos z Chersonésu, který též sepsal zjevení Partheny, sc. Artemidy Tauridské. Za své dílo byl rodáky vyznamenán, viz rok 325.  

 

Marsyás z Pelly, nevlastní bratr krále Antigona I. a syntrofos Alexandrův, původně grammatodidaskalos, pak účastník Alexandrovy anabase, nauarchos (viz rok 306 a 300), historik, autor deseti knih Makedonik/dějin Makedonie od začátků státu po vpád Alexandra Velikého do Syrie po založení Alexandreie, ve dvanácti knihách popsal dějiny Attiky a spisek o Alexandrově výchově. Plete se s Marsyou z Filipp, synem Kritofémovým, jemuž se rovněž přepisovaly attické dějiny, a s Marsyou z Tab v Kárii, autorem dvanácti knih Archaiologia, sedm Mýthika a stejný počet o své vlasti.  

Atthidy napsali v první polovině 4. století Kleitodémos či Kleidémos a autorem nejrozsáhlejší a vedle Androtióna (viz zde výše) i nejoblíbenější athénské kroniky byl syn Kyknův Filochoros (dovedené pravděpodobně do roku 261), kterého dal Antigonos Gonatás stít pro sympatie k Ptolemaiovi Filadelfovi. Se svou manželkou Archestratou se věnovali věštbám a sepsal o nich knihu O umění věšteckém/peri mantikés o čtyřech knihách, jednu knihu o obětech/peri thysión, o kultovní očistě/peri katharmón, vydal nápisy v Attice (oficiální epigrafika, soukromá?), pojednání o attické tetrapoli, o založení Salamíny, sestavil seznam epónymních archontů athénských od Sókratida roku 374 po Apollodóra roku 350 nebo jiného roku 319, ve dvou knihách pojednal historii olympiád, psal o athénských mystériích, o Sofokleovi, Eurípidovi a Alkmánovi, sestavil sbírku hrdinných žen pýthagorejské školy/synagógé héróidón étoi pýthagoreión gynaikón, děje délské o dvou knihách/Déliaka, spis o objevech/peri heurématón a o smlouvách/peri symbolón. Nelze vyloučit, že se o autorství všech titulů dělí s jiným, dnes neznámým jmenovcem. 

Poslední atthidu vůbec, a zřejmě shrnutí všech zjištění/Synagógé tón Atthidón, o šestnácti knihách sepsal kolem roku 200 Kallimachův žák Istros pocházející snad ze stejnojmenné obce na stejnojmenné řece (= Dunaji). Je pozoruhodné, že Istros z Kallátidy poblíž Istru se v Istru též utopil; podle jiného podání pocházel z Kýrény, popř. z Pafu n. Makedonie a byl synem jistého Menandra. V Alexandreji byl sluhou/otrokem a žákem Kallimachovým. Literát/syngrafeus psal prosou i ve verších. Možnost, že by pocházel z Kypru, uvedl jistý Hermippos, autor spisu O vyniknuvších mužích, kteří vyrůstali v otroctví/peri diaprepsantón en paideiá dúlón.  

Jistý Istros z Kallátidy složil spis o scénické tragédii a pravděpodobně šlo o dva různé muže. Neznámý zůstal autor athénské kroniky Démónax. Historik Mnésiptolemos z Kýrény, syn Kalliarchův, složil někdy po roce 250 spis o svých současných dějích Historiai, o nichž víme z narážky komického autora Epiníka, že byly plné údajně nudných popisů dvorských poměrů. 

Děje diadochů vypsal po Hierónymovi ve 2. století v Alexandrii žijící Agatharchidés z Knidu, jinak autor geograficko ethnografických prací o Asii a Evropě (Asiatika, Európiaka) a zachovaného výtahu ze spisu „O Rudém moři“. Agatharchidés byl tajemníkem peripatétika Hérákleida z Kallatidy n. Alexandreie zvaného Lembos, dvorního úředníka Ptolemaia Filométora, který sepsal rozsáhlé dějepisné dílo (citováno je až z 37. knihy). Kallixeinos/Kallixenos z Rhodu žijící za Ptolemaia Filopatra sepsal dílo Peri Alexandreiás/O Alexandreji a jejích dějinách. Historický spis O městech vydal ve 3. st. Akestodóros z Megalopole. Jistý Glaukippos z Athén sepsal knihu o hellénských svátcích. Historik Kritón z Naxu složil spis Oktaetéris/Osmiletí, který jako dílo mathématické se přičítá Eudoxovi. Jiný Kritón, dobu neznáme, sepsal dějiny Getů/Getika. O Kritónovi z Píerie viz rok 154+. 

Vzdělaný básník Kallimachos z Kýrény sestavil během svého působení v alexandrijské ptolemaiovské knihovně první vědeckou bibliografii o 120 knihách (= dílech) „Seznam výtečníků v každém oboru vzdělanosti a jejich spisů“.

Helléni v této době věnovali pozornost i světu nehellénskému, i když k mainstreamové četbě dílka jistě nepatřila. Farnúchos z Nisiby sepsal perské dějiny. Řecky presentovalo dějiny svých zemí několik autorů, např. Mardukův velekněz Bérós(s)os. Svá Babylóniaka věnoval Antiochovi Sótérovi. Egypťan Manethó, Manethón/Manethós věnoval své Egyptské zvláštnosti n. pozoruhodnosti/Aigyptiaka hypomnémata či jednoduše Aigyptiaka "velkému králi Ptolemaiovi Filadelfovi", jak praví jistě podvržený dopis, který mu poslal "archiereus kai grammateus tón kat' Aigypton hierón adytón" původem ze Sebennytu. Slovníkáři rozlišovali mezi dvěma Manethóny (Súda): z Diospole sepsal přírodovědecké pojednání Fysiologika a astrologický spis o postavení hvězd ovlivňující lidský život Apotelematika (srov. o něm roku 100+), Manethós z Mendéty, velekněz/archiereus psalo přípravě egyptského kadidla kýfi/koifi. Nelze vyloučit, že šlo o jednoho a téhož autora, našeho "egyptologa", popř. že to byli autoři tři.  

Jistý Bútoridás sepsal knihu o pyramidách, jinou s tímto thematem Démotelés, asi Hellén. Jakýsi Hórapollón složil spisek o hieroglyfech, které vykládal jako obrázky (jak prosté...). Kněz Sarápidova kultu a stoický filosof Chairémón z Alexandreie, který ve své vlasti pravděpodobně učil grammatice a od roku 49 patřil k vychovatelům Nerónovým v Římě, sepsal po názvem Hieroglyfika rovněž spisek o egyptském písmu, též o astrologii a k tomu se věnoval egyptským dějinám; vše v řečtině a nedochováno.

Filón z Byblu neboli Herennius Philó, který zemřel někdy po Hadriánovi, byl grammatikem, autorem slovníku synonym, ale také Foiníckých dějin/Foiníkiké historiá. Citace známe z Euangelické přípravy/Euangeliké proparaskeué křesťanského historika či hagiografa Eusebia z Kaisareie a z nich vyplývá, že Filón čerpal z "foiníckých" originálů a z kosmologického spisu jistého Sanchúniathóna/Sanchóathóna z Bérýtu pocházejícího údajně z doby před trojskou válkou a slovníkáři ho označovali slovem "filosof". Záhadný Foiníčan, který svou levantskou legendu o vzniku bohů narouboval na hellénskou, spis věnoval odjinud rovněž neznámému bérýtskému vládci Abibalovi/Abí-Ba'al a čerpal informace od Hierombala (Jerub-Ba'al n. Chírám-Ba'al?), kněze boha Ieuó, tedy Jahweho. Jeho spisy v púnštině byly o Hermovi, dějiny Tyru a o egyptské theologii. 

Hellénisovaný Žid Démétrios vydal v poslední čtvrtině třetího století apologetickou knihu o židovských králích. Za Ptolemaia Filadelfa byl v Alexandreji údajně pořízen překlad židovských náboženských knih, dnes zvaný Septuáginta, Kata tús hebdomékonta/Para h., Podle sedmdesáti (moudrých), lat. zkracováno jako LXX. Překladatelem asi byl Démétrios, podle jiného moderního úsudku vznikal překlad v rozmezí let 250-100 př. n. l.; podle jmen není text příliš homogenní. Podle židovské pověsti pořídilo překlad za Filadelfa 72 mudrců v 72 dnech.

Později vznikly anonymní překlady I. knihy Makkabejských z hebrejštiny do řečtiny a řecký originál II. knihy Makkabejských o událostech v Palaistíně v letech 175 - 135, extrakt z pětidílné historiografie Iásona z Kýrény, která vznikla c. 86 a výtah byl pořízen někdy krátce před Pompeiovým dobytím Jerúsaléma roku 63.

Iúdás Makkabejský poslal roku 161 do Říma vyslance, které vedli hellénisovaní Židé Eupolemos a Iásón. U senátu nesnášejícího Seleukovce velmi snadno dosáhli uznání za spřátelený národ. Eupolemos byl mimo jiné autorem (?) nezachovaných propagačních spisů v řečtině o židovské minulosti. Snad v éře Ptolemaia XII. Auléta v Alexandreji složil údajně jistý Sósatés (= Sótadés?) řeckými verši epos s náměty z židovských dějin ("židovský Homér"). 

Jeho vrstevníkem asi byl Artapanos (srov. parthské jméno Artabános), možná alexandrijský Žid, autor svérázného výkladu egyptských dějin, jak lze usuzovat z dochovaných citací u Eusebia a Klémenta, křesťanských dějepravců. Ovlivnil Alexandra Polyhistora a Iósépa Flávia, srov. zde níže, a těžko řící, zda reagoval na dílo Manethónovo. Nicméně egyptské dějiny postavil na hlavu smyšlenkami o tom, že to byl "Móýsos"/Mojžíš, který určil egyptským nomům/provinciím kultovní zvířata, a Abrahám to byl, kdo naučil Egypťany stavět lodi, stroje na pohybování kameny, zavodňování, výrábět zbraně, faraony astrologii a tak podobně. 

Grammatik a polyhistór Lýsimachos z Alexandreie (nebo Kýrény) ve 2. století př. n. l. též sepsal dějiny Židů. Nejznámějším z židovských apologetů byl vedle Filóna z Alexandreie, vykládajícího hellénskou filosofii, a hlavně Platónovu, za kopii starých židovských proroků, Iósépos Flávios (lat. T. Flávius Ióséphus), autor aramejsky psaných Dějin židovské války, které pak s přáteli přeložil do řečtiny. Autor rozsáhlých Židovských starožitností/Iúdaiké archaiologiá je též prvním v celém starém věku, jehož autobiografie se zachovala. Židovské povstání ze svého hlediska, s Iósépem nebyli přáteli, řecky popsal hellénisovaný Iústos z Tiberiady, syn Pistův, tajemník krále Héróda Agrippy II., pravděpodobně až po vydání díla Iósépova. Sestavil též chronografii dějů židovských od Móšeho po Héróda Agrippu II. Iústos, lat. Iústus, je pravděpodobně kalk z hebr. Sádoq, Sádiq (dtto arab.), "Správný, Spravedlivý". Rovněž řecké jméno otcovo by se do těchto pojmů vešlo. 

Je překvapivé, že později Hellénům a Římanům svou minulost a ethnografii nevěnovali Keltové ani Germáni. 

Jako první z křesťanů navázal na chronografie, kroniky, všestranný Sex. Iúlius Áfricánus z Emmaus/Níkopole n. Hierosolym, bibliothekários knihovny římského Pantheonu za císaře Alexandra Sevéra (nezaměňovat s latinským rhétorem Iúliem Áfricánem z Gallií v 1. st. n. l.), srov. pod chronografové. Sestavil v římském Pantheonu na pokyn Alexandra Sevéra knihovnu a řecky sepsal pět knih Chronografií, synchronního díla o hellénských a židovských dějinách od „stvoření Adama“ do roku 220 n. l. (viz pod chronografové).

Velvyslanec Seleuka Níkátora v Indii Megasthenés popsal tamní zvyky a děje (Indika), jak učinil též jeho nástupce Déimachos z Platají, srov. rok 303, a vyslanec Ptolemaia Filadelfa Dionýsios. Menadros z Efesu sepsal ve druhém století foinícké dějiny. Hannibalovy skutky a púnské dějiny vypsali autoři, kteří u Karthágince během tažení žili: Silénos z Kalé akté a Sósylos ze Sparty, který byl i vojevůdcovým učitelem řečtiny, srov. o nich rok 218, a Filínos z Akragantu, také jistý zcela neznámý Eumachos a s ním Chaireás. Historii Kappadokie pojednal jistý Eustochios, sofista, též autor dějů Kónstantových, asi jeho vrstevník. Jistý Glaukos sepsal Arabikés archaiologiá/Starožitnosti Arábie, dtto Úranios Arabika.

Zcela v moderním duchu se v hellénismu staly populární různé literární sbírky, vědecké monografie, výběry všeho obsahu, tedy i dokumentů. Krateros, syn Alexandrova vojevůdce Kratera, vydal chronologicky seřazený komentovaný soupis athénských sněmovních usnesení/pséfismatDémétrios z Faléru, Kassandrův správce Athén a nesmírně plodný literát, vydal vedle svých pamětí (Hypomnémata peri tés dekaéteiás/„Vzpomínky na desetiletí“, totiž „mého správcování“) i soupis athénských archontů.

Jistý Polemón z Ília ve druhém století sbíral tak horlivě nápisy, že mu začali říkat stélokopos, tj. Oklepávač sloupů. Jeho mladší vrstevník Héliodóros sepsal v nejméně patnácti knihách všechno o athénské Akropoli. Lidé z okolí peripatu pod Aristotelovým dohledem pořizovali různé chronografické seznamy, např. vítězů na olympiádách a pýthijských hrách (Olympioníkai, Pýthioníkai), ale také Didaskaliai, seznamy odehraných divadelních kusů. Za Aristotela vznikla rozsáhlá sbírka 158 ústav hellénských států, Politeai.

Paradoxografové psali o kuriositách, podivuhodných okolnostech. Bólos z Mendéty sepsal „O věcech, které budí zvláštní pozornost při čtení historií“, srov. o něm roku 250 a pod lékaři. Palaifatos z Paru n. Priény sesbíral v polovině 4. st. pět knih Neuvěřitelností/Apista

Koncem 4. a začátkem 3. století začaly vznikat historické spisy všímající si vývoje určitých vědních disciplin. Tak např. Aristotelův žák Eudémos z Rhodu se kromě logiky, geometrie a přírodní filosofie věnoval literárně i dějinách oborů: Geómetriké historiá, Arithmétiké historiá a Astrológiké historiá. Jiný Aristotelův žák Fainiás z Eresu byl botanik, ale jako historik byl první, kdo sepsal dějiny odstraňování samovlád („O odstraňování tyrannů“, „O sicilských tyrannech“). Démétrios z Magnésie v 1. st. sepsal „O soujmenovcích“, často citované Diogenem Laertským. Jistý Démokritos sepsal dějiny Artemidina chrámu v Efesu a Samothráky.

Aristokratés ze Sparty sepsal asi ve 2. či 1. st. ethnografické a historické dílo o své vlasti. Aristotelův žák Dikaiarchos z Messény vydal ethnografický spis o kulturních dějích „Život Hellady“. Batón ze Sinópy sepsal ve 3. st. historii efeských tyranů. Deiniás z Argu ve 3. st. sepsal dějiny své vlasti. Některému z bíthýnských Níkomédů věnoval Skymnos z Chiu z velké části zachovaný veršovaný popis pobřeží od Hispánie po Pontos; poněvadž se o autorství pochybuje, cituje se "Níkomédův periodos" jako dílo Pseudo-Skymna. 

Hérákleitos z Lesbu sepsal dějiny Makedonie, z nichž neznáme nic. Dějiny Pyrhhova tažení na Peloponnésos a obecně let 272 až 220 pořídil Athéňan Fýlarchos a hodně se v nich věnoval popisu tragických scén, aby vzbudil dojem. Jak moderní… popsal též děje Antiocha a Eumena (asi Antiocha Velikého a Eumena II.), ve zkratce podal hellénské mýthy/epitomé mýthiké, vydal spis o zjevení Diově/peri Dios epifaneiás, o objevech/peri heurématón a devět knih spisu o parembasiích (= naloděních, přeplavbě?). 

V Hadriánově době složil v hexametrech Dionýsios Alexandrijský zv. Periégétés popis známého světa Tés oikúmenés periégésis, titul vedle Pomponia Mely, srov. níže, populární až do renesance. O periplech viz ve druhém oddílu hesla dějepisci. Jiný Dionýsios s přívlastkem Músónios rodem z Rhodu n. Samu byl ve své vlasti knězem Héliovým a vedle periégése sepsal v deseti knihách dějiny výchovy dětí/historiá paideutiké, první to dějiny pedagogiky. 

Symbolickým vrcholem hellénistické historiografie, přesněji té, kterou osud zachoval alespoň zčásti, bylo dílo Polybia z Megalopole Historiai, dějiny celého Středomoří od začátků 2. púnské války roku 220 až do zničení Karthága a Korinthu v roce 146. Jím zároveň začala též éra těch historiků, kteří již psali ve stínu římského fenomenu: ať už oslněni, nebo prostě přemoženi, jako římští váleční zajatci. Podotkněme, že paměť všech těch autorů, kteří psali „proantigonovsky“ nebo „proseleukovsky“, zkrátka protiřímsky, byla důsledně Římany ničena. Je dosti pravděpodobné, že řada zničených děl a autorů zatracovaných dosahovalo podobné úrovně.

V zachovaných částech díla a fragmentech Polybios kárá své předchůdce, prameny a kolegy z omylů a hloupostí vyplývajících z nekritického převzetí údajů. Například výkladu o omylech Tímaiových věnoval celou (tzn. to, co se z ní zachovalo) dvanáctou knihu. Tím se s dalšími hellénskými autory zcela liší od nacionálně úporné historiografie latinské, třebaže často je nezbytné o něm říci, že si měl uklidit nejprve před vlastním prahem. Je zřejmě prvním z literátů, kteří na omyl kolegy upozornili osobně: Polybios napsal Zénónovi z Rhodu, autorovi dějin své vlasti, o zeměpisných omylech, jichž se dopustil při líčení dějů v Messénii. Zénón prý jeho kritiku přijal přátelsky, ale věc nemohl napravit, neboť spis již vyšel.

Mnohdy ovšem sám psal zaujatě a překračoval značně vlastní linii, např. v líčení dějů kolem achájského koina, své vlasti a když Acháje srovnával s ostatními Hellény, především Dóry, někdy v míře až trapné. Do nebe též vychvaloval P. Scípióna Áfricána a celou rodinu Cornéliů, jak se ostatně slušelo na jejich klienta. Fragmenty jeho 34. knihy obsahují nápravy zeměpisných a ethnografických omylů v historiografické branži, nicméně z hlediska dnešního čtenáře přidává sadu dalších. 

Polybios psal tak, aby vysvětlil cestu Říma ke světovládě, věci podstatné, nikoli podružné: "Říkáme totiž, že nejdůležitější částí historie je to, co následuje po událostech, důsledky, a nejvíce vše kolem příčin/akmén gar famen anankaiotata meré tés historiás einai ta t' epiginomena tois ergois kai ta parepomena kai malista ta peri tás aitiás."

Velmi moderně a sympaticky zní Polybiův názor na rozsah historiografických děl (vi, 11, 7): "Dobrý kritik by neměl historiky posuzovat podle toho, na co zapomněli, ale podle toho, co uvádějí...". Autor chronografie & Kleió se domnívá, že se připomenutí týká i jeho. 

Později na Polybia navázal chronograficky i stylově řecky píšící syrský polyhistór, vedoucí stoické školy na Rhodu a jeden z ideologů římské aristokracie Poseidónios z Apameie, který své dějiny dovedl až do éry Sullovy, Historiá hé meta Polybion, resp. Ta meta Polybion/Dějiny po Polybiovi o 52 knihách. Podle jednoho z pramenů dopsal své dějiny do "kýrénské války/polemos kýrénaikos", označení takto ojedinělé, srov. roky 96 a 86. Vydal spis o Oceánu, o bozích, afektech a asi též o věštění. Zachováno z toho není nic. Nelze vyloučit, že stoik Poseidónios byl původem syrský Arab.

(pokr.)