************************************************************

47.

Ol. 183, 2

265 SE

201 AE

Dioklés VI.

a. u. c. 707

Q. Furius nebo Fufius Calenus a P. Vatinius (od září)

C. Iulius Caesar dict. II.

Rok 1 tzv. druhé éry Caesarovy v Anatolii (srov. předešlý rok)

************************************************************

V lednu/v listopadu jul. kal. ve válce alexandrijské zvítězil C. Iulius Caesar v bitvě v Eunostu, ale u Heptastadia, alexandrijské čtvrti, byl poražen a div že se na útěku neutopil: musel do vody a plavat k nejbližší lodi. Alexandrijským se zajídala vláda Arsinoé IV. s Ganymédem a požádali Caesara, aby jim pustil Ptolemaia XIII. (proč to Božský Iulius udělal, zůstane záhadou: ošálen klukovými slzami?).

V únoru/v prosinci jul. kal. vyjednával Caesar s chlapeckým Ptolemaiem XIII. o smíru s Kleopatrou. Neúspěšně, neboť klučina byl rozhodnut s Římany bojovat; jak se lze domnívat, stála při něm pravděpodobně podstatná část hellénomakedonské ptolemaiovské elity. 

V námořní bitvě před Kanóbem porazil quaestor či proquaestor Ti. Claudius Nero, otec imperátora Tiberia, ptolemaiovskou flotilu, nauarchos Eufranór z Rhodu v ní zahynul, srov. o něm rok předešlý. Nato vytáhl Ptolemaios od Alexandreie proti pomoci, která přicházela Caesarovi z Anatolie (viz závěr předešlého roku). Caesar krále sledoval směrem k Pélúsiu, které po tvrdých bojích oddíly Mithridátovy dobyly. Mithridátés pak postupoval k Deltě, kde se mu Ganymédova armáda snažila zabránit v přechodu pélúsijského, nejvýchodnějšího nilského ramene. 

V první bitvě u ramene Mithridátés Egypťany zahnal, ale zjevně dále nepokračoval. Na to se do války osobně vypravil Ptolemaios a s posilami plul po Nilu. Caesar se vydal z Alexandreie s oddíly podél pobřeží po moři a teprve pak po řece k ležení Alexandrijských kritému z jedné strany močály a z druhé jakýmsi kanálem. Caesarova germánská jízda našla přechod, který pak Římané zprůchodnili stromy a navážkou. Tak se dostali k opevněnému královskému ležení kdesi v nejvýchodnější Deltě.

Druhého dne, 27. března, tj. 14. ledna jul. kal., byla zde vybojována tzv. bitva na Nilu, v níž byli královští poraženi. Tělo mladého krále Ptolemaia XIII. Filopatora, který se starší sestrou formálně spoluvládl od roku 51, nebylo nikdy nalezeno, když se loď s uprchlíky z dobývaného tábora přetížením potopila (jiný zdroj zaznamenal, že tělo utopencovo identifikováno bylo; srov. k tomu rok 705, 480 a 41; roku 1798 n. l. před Kanóbem vybojovali námořní bitvu Angličané a Francouzi, jíž se také dostalo označení bitva na Nilu). 

Ztráty za válečných operacích v Deltě činily na ptolemaiovské straně dvacet tisíc mužů, dvanáct tisíc padlo do zajetí a s nimi sedmdesát válečných plavidel; z Římanů padlo pět set vojáků. Souhlasí-li údaj, znamenalo to konec slavné kdysi ptolemaiovské armády vůbec.

Pak se Caesar vrátil do Alexandreie, kde byl vítán, alespoň on si to tak myslel, i v nepřátelských čtvrtích, a tak bylo město poprvé obsazeno nehellénskými vojsky (o prvních hellénských cizincích v ptolemaiovské říši a před Alexandrejí viz roky 170sqq.). Nabízelo se, aby Caesar proměnil Egypt v provincii. Dosadil však na formálně suverénní trůn královnu Kleopatru VIII. Filopatór a za spoluvládce jí určil druhého mladšího, teprve dvanáctiletého bratra Ptolemaia XIV. Filopatora IV.; spoluvládli jako Theoi Filopatores III. do roku 44.

Sourozenci uzavřeli formální, kultovní sňatek. Theoi Filopatores III. spolu vládli i na Kypru, protože Caesar sesadil královnu Arsinoé IV. a poslal ji do Říma, podle Caesarovo podání s ní putoval i eunúchos Ganymédés, neboť se Říman rozhodl "vyvést ho z království/deducere ex regno statuit".

Na jaře se vypravil Cn. Domitius Calvinus z Komán, viz rok předešlý, do války s Farnakem. Táhl na severovýchod přes kappadocké pohoří Antitauros do západní Armenie. Farnakés usiloval o smír, vysílal posly k Římanovi, ale Malou Armenii sahající od hranic Pontu k Eufrátu nechtěl vyklidit, neboť ji pokládal za otcovské dědictví. Tak se obě armády setkaly u Níkopole v Malé Armenii, viz o ní roku 66. Tehdy Bosporští zachytili posla od Caesara, který vzkazoval Cn. Domitiovi, aby urychleně pochodoval na Alexandreji, kde je v tísni. Okolnost zvýšila Farnakovo odhodlání bojovat. 

Farnakés II. před městem dnes neznámé polohy Cn. Domitia Calvina se třemi legiemi rozdrtil. Pontská legie byla téměř celá pobita, Déiotarova z velké části padla, Domitiova se se ztrátou 250 mužů z bitvy klidila. Římané se stáhli přes Kappadokii do provincie Asie a bosporský král ovládl celou provincii Bíthýnie & Pontos, když od vypuknutí římské občanské války již obsadil Kolchidu a části Armenie a Kappadokie, kde vládl Ariobarzánés. Po dlouhém obléhání se zmocnil prořímského Amísu, povraždil všechny zbraně schopné muže a chlapce dal vyklestit; mezi postiženými bylo mnoho Římanů. Na Caesarově straně nadále setrvali Galatové (viz níže).

V téže době již byl C. Iulius Caesar na cestách po Egyptě, kudy ho na Nilu s třiceti plavidly doprovázela královna Kleopatrá Filopatór. Zřejmě dopluli až k jižním hranicích říše. Pobyl v zemi osm a půl měsíce: 23. června/předjul. 6. září se narodil Kleopatře Caesarův syn Ptolemaios (XV.) Theos Filopatór Filométór vulgo Kaisarión; zavražděn byl svým nevlastním, adoptivním bratrem v roce 30. ● Stojí za povšimnutí, že se Caesar ve svém pojednání "O alexandrijské válce/de bello alexandrino" o milostném vztahu ke Kleopatře ani slovem nezmínil. Uvedl o ní pouze to, že mu "zachovala věrnost a zůstávala pod jeho ochranou/quae manserat in fide  praesidiisque eius".  

To se již Caesar obrátil proti Farnakovi. Zanechal v Egyptě tři legie pod velením jistého legáta (?) Rufina, svého milence/exoleto suo demandavit a syna svého propuštěnce, tím pádem asi vlastního vládce nad Alexandrejí (celé jeho jméno neznáme a ani více o něm není zmínky). Prošel se Šestou legií, kterou ponechal při sobě, Palaistínou, potvrdil Ióanna Hyrkana II. v jeho velekněžském úřadu v Jerúsalému a jako ethnarchu Židů. Antipatra z Idúmaie obdaroval římským občanstvím, osvobodil ho od placení daní a jmenoval ho "prokurátorem" Iúdaje.

S Caesarovým svolením se začalo hned s obnovováním hradeb Jerúsaléma zničených Pompeiem za obléhání roku 63. Druhorozený syn Aristobúla II. (srov. předešlý rok) Antigonos si v duchu otcovských tradic u Caesara stěžoval na spiknutí Hyrkana II. a Antipatra proti jeho rodině, byl však Caesarem odmítnut, když Antipatros neopomněl zdůraznit, že Aristobúlos se syny byli protiřímští.

Héródés z Idúmaie, druhorozený syn Antipatrův a pozdější král (srov. rok 65), byl otcem jmenován stratégem Galileje, bylo mu snad 25 (Iósépos mu spočetl let patnáct? zemřel však jako téměř sedmdesátiletý, viz rok 4); Héródova staršího bratra Fasaéla jmenoval Antipatros vojenským velitelem Jerúsaléma. 

Héródés zlikvidoval bandu brigantů vedených jistým Ezekiou loupících v Galilaji a ohrožujících jih Syrie. Synedriu/sanhedrinu, jerúsalémské radě/senátu, se však nelíbila násilnost na Židech bez jejich rozsudku a chtěli Héróda soudit. Našeptavači u dvora pomlouvali Héróda u Hyrkána II. horem dolem: je možné, že Ezekiás a jeho banda patřili k náboženským fanatikům, zřejmě pozdějším zélótům (viz rok 4- a 6+), se sympatiemi k farisajům. Umírněné prameny totiž mezi monotheistickým terorismem a banditismem nerozlišovaly. 

Héródés přes varování otce Antipatra putoval s oddílem ozbrojenců do Jerúsaléma kryt dopisem Hyrkanovi syrského legáta Sex. Iulia Caesara, diktátorova příbuzného a jím právě jmenovaného za velitele syrských legií; viz o něm roku 46. Vystrašený král oddaloval stání před synedriem, které ho chtělo poslat na smrt. Jediní, kteří se ho zastali, byl farisajský rabínský učenec Pollión/Abtaljón a jeho žák Samaiás/Šma'já a ti také jediní přežili, když se Héródés zmocnil vlády; ostatní členy synedria dal popravit.

Přesto Héródés na jednání synedria nečekal a po tajném varování Ióannem Hyrkanem II. kvapně odešel do Damasku k Sex. Iuliovi. Říman ho později povýšil na stratéga Samareie a Koilé Syrie (tedy asi jen jisté části). Hyrkanos poslal do Říma vyslance, aby dosáhl na Caesarovi potvrzení výsad ethnarcha a velekněze, které mu udělil v létě; což se také stalo před Caesarovým africkým tažením a úředně dekretováno.   

Krátce před těmito událostmi zemřel král Nabatů Obodás II. (vládl od roku 62). Nástupcem se stal jeho syn Malichos/Maliku I. (vládl do roku 30). Malichos poskytl Caesarovi podporu na jeho pontském tažení. Zaběhlou dataci nabatských dynastů nabořil nabatský dedikační nápis z lokality Tall aš-šuqáfíja ve Wádí t-Tumílát východně od Nilu. Jistý Wahb'allahí v městečku Dafné/dpn' vybudoval svatyni Dúšarovu. Datace jeho počinu praví: "Rok 18 královny Kleopatry/qlptrw, což je rok 26 Malicha, krále Nabatů/mnkw mlk nbtw, což je rok 2 Atlaha/'tlh, v Nisanu."

O Atlahovi není nic známo a snad to byl epónymní kněz v Dafně. Podle Kleopatřiny datace (nepochybně jde o nejslavnější z Ptolemajoven) se jedná o březen-duben roku 34, tzn. že Malichos I. nastoupil na trůn již roku 59. Musel tedy po Aretovi III. roku 62, viz tam, vládnout Obodás II. pouze do roku 59 a nikoli až 47, popř. mohl Aretás III. panovat Nabatům až do roku 47 a Obodás II. se na trůn vůbec nedostal (?).   

Caesar dorazil v polovině července (greg.) do Antiocheie, potvrdil autonomii města, pokračoval plavbou přes Tarsos, kde se dostalo milosti C. Cassiu Longinovi, nově zde uspořádal provincii Cilicii, dále Anatolií přes Mazaky do Komán Kappadockých, kde jmenoval nového velekněze a rozhodl o Malé Armenii, viz zde níže. 

Na galatských hranicích se setkal s Déiotarem, omilostnil ho a vrátil královskou hodnost; jeho spory s ostatními nejmenovanými tetrarchy slíbil řešit později. Farnakés se s armádou usadil za opevněním na jednom z pahorků, které kdysi vybudovali vojáci jeho otce v okolí Zél. Na Caesarovu výzvu, aby král vyklidil Pontos, následoval sice slib, že se tak stane, nikoli však skutek. 2. srpna, tj. 20. května jul. kal., porazil Farnaka II. v bitvě u Zél v Pontu na úpatí hory Skotios (druhá bitva u Zél; srov. rok 67, kdy Mithridátés, Farnakův otec, porazil Římany pod C. Triariem). Farnakés přišel o armádu, sám utekl s tisícovkou jezdců do Sinópy. V patách mu byl Cn. Domitius Calvinus, s nímž se však král před Sinópou dohodl: Říman mu dovolil odtáhnout. Cn. Domitius se následujícího roku účastnil afrického tažení. 

Farnakés tu prý dal k velké nevoli svých lidí pobít koně, nalodil se a prchal zpět do svého Kimmerského Bosporu. Proti Farnakovi vypukla v jeho království vzpoura, kterou vedl místodržitel Asandros (srov. předešlý rok a viz králův konec roku následujícího). 

Caesar vrátil Déiotarovi legii, své veterány ze Šesté legie (zbylo jich jen po bojích a útrapách z cestování pouze tisíc) vzal s sebu do Itálie a dvě legie na hlídání Pontu zanechal s praetorem M. Coeliem Vinicianem, srov. o něm roku 54sq., kdy ještě byl pompéjovcem. • Snadnost vojenské operace dokladoval C. Iulius Caesar proslulou velestručnou zprávou: „veni, vidi, vici“, řec. "élthon, eidon, eníkésa", viz o adresátovi C. Matiovi roku 61 (jak zněla informace určená senátu, nevíme). O případné Caesarově inspiraci ke stručnosti logografem Lýsiou viz rok 403. 

Caesar nově uspořádal poměry v Anatolii; některá rozhodnutí přijal v Kománách ještě před bitvou u Zél (sic!; srov. římské míry pro Anatolii v letech 188, 64, 63 a 36):

1. sesadil Archeláa, syna Archeláa jmenovaného Pompeiem (a krále v Alexandrii v letech 56-55; viz rok 64) a veleknězem v Kappadockých Kománách byl jmenován Archeláův vnuk Lykomédés Bíthýnský (pokud nejde o syna krále Níkoméda III. Níkoméda V., srov. rok 74). Lykomédés vládl theokratickému státečku do roku 29 (?), srov. též rok 36. Byl ženat s dcerou Mithridáta Eupatora Músou Orsobariou/Orsabaris, a jejich pravděpodobně společnou dcerou byla Órodaltis, s níž matka žila v bíthýnské Prúse; známo o nich není vůbec nic.

2. Déiotaros I. si směl s ohledem na staré zásluhy a přátelství podržet královský titul, ale musel na svůj náklad vypravit do války legii, ale přišel o území Trokmů, kam Caesar jmenoval tetrarchou Mithridáta z Pergama, syna Brogitarovy sestry Adobogióny s Ménodotem z Pergama (srov. předešlý rok). Poněvadž keltská princezna byla milenkou Mithridáta Eupatora, býval jeho mladý jmenovec pokládán za syna králova a také proto, že vyrůstal u dvora, když už pontský král musel z Pergama prchnout, viz rok 85. Caesar pergamskému Mithridátovi zároveň slíbil, resp. mu ho udělil, království Bosporos (viz následující rok) a zřejmě i části Pontu.

3. Malou Armenii obdržel v roli údělného dynasty Ariaráthés, mladší bratr krále Kappadoků Ariobarzána III. Euseba Filorhómaia, kterého vzal Caesar na milost, srov. rok 52. Ariobarzánovi ponechal však nad bratrem svrchovanost a do roku 42 s tím zjevně žádné rodinné problémy nebyly, viz tam. 

4. Kastór I. Tarkondarios (srov. rok 64) vládl nyní jen nad okolím Gordia a Gorbeu (do roku 44, viz, kde jeho nezvyklý konec).

5. Amísos (srov. rok 63) byl potvrzen jako svobodné město. • Asi roku 36 ho přidělil M. Antonius galatským králům (viz tam), ale již krátce před Aktiem zde s Antoniovým souhlasem vládl samovládce Stratón.

V Illyrii jiný Caesarův legát, A. Gabinius, který byl Caesarem poslán proti Delmatům (viz předešlý rok a o problému roku 51 a 49), byl v bitvě u Sinotia/Synodia na území Delmatů, srov. rok 34, těžce raněn a na rány zemřel v Salónách (podle jiného zdroje zemřel ve městě po několika měsících na nemoc). Jeho oddíly strádaly nedostatkem potravin a zlým počasím, do Salón vlastně prchaly, když byly Delmaty nedaleko města zaskočeny: dva tisíce vojáků přišly o život, k tomu 38 centurionů a čtyři tribuni, pro Caesarův blok vlastně na Jadranu katastrofa. 

V dlouhé válce pokračoval úspěšně se třemi legiemi proconsul P. Vatinius, v té době stále ještě v Brundisiu, s Q. Cornificiem, který illyrskou provincii spravoval jako quaestor pro praetore. Pompéjovským protivníkem byl stále ještě M. Octavius, který uzavíral dohody s illyrskými kmeny podél pobřeží a po smrti Gabiniově si dělal opět naděje na své vítězství v regionu. Vatinius, v té době rovněž těžce nemocen, žádal o vyslání námořní pomoci Q. Fufia Calena do Acháie, vyzbrojil svá plavidla v Brundisiu a vyplul proti Octaviovi, který právě obléhal delmatský Epidauros.

Octavius před ním utekl k Tauridě, kde leželo jádro jeho flotily, a zde v námořní bitvě caesarovci drtivě zvítězili. Zraněný M. Octavius se zachránil ze ztracené bitvy jen zázrakem a přes Issu a Helladu unikl s několika menšími plavidly na Sicílii. P. Vatinius se na to vrátil do Brundisia, odkud svou jadranskou expedici zřejmě brzy z jara zahájil. 

Vatinius, o němž se šířilo, že je životním stylem pýthagorik, se do Illyrie vrátil roku 45 jako prokonsul a se svými třemi legiemi region ovládl. Vojáci ho provolali imperátorem. Po roce 44 se postavil na stranu válčící s caesarovrahy, třebaže ho vojáci opustili. Po Caesarově smrti se Delmaté vzchopili znovu k odporu, Vatinius utrpěl v poli porážku a stáhl se s oddanými vojáky do Epidamnu. Do Itálie se vrátil roku 43, nad Illyry triumfoval roku 42, viz tam.

Q. Cornificius se t. r. vrátil do Říma, kde se staral o přestavbu Pompeiova domu, pak jako legát pro praetore spávcoval v Kilikii a posléze Syrii, roku 45 byl praetorem a po Caesarově smrti spravoval Afriku, viz dále tam. Stejně jako on i jeho sestra Cornificia byla básnířkou. 

Po pacifikaci Anatolie se C. Iulius Caesar vracel s vojskem do Říma přes Mytilénu, Athény, vypálený Korinthos, o jehož obnově se zde rozhodl (srov. Neá Korinthos roku 44), Tarent a Brundisium, kde se ke konci září setkal s Ciceronem, který tu na něho téměř rok čekal. Cestou po Helladě vybíral kontribuce od všech, kteří dali peníze Pompéiovi, přijímal od měst a dynastů zlaté věnce, sanoval své válečné náklady. 

Prohlašoval tehdy, a to netušil nic o novodobých levičáckých zásadách udržitelnosti v politice, že "jsou dvě věci, které vedou k vládě, střeží ji a zvětšují: vojáci a peníze, obě na sobě závislé/dyo te einai ta tás dynasteiás paraskeuadzonta kai fylassonta kai epaxonta: stratiótás kai chrémata kai tauta di' allélón synestékenai". Mimo jiné předtím ve foiníckém Tyru zabavil chrámový poklad Melkarta-Héráklea se zdůvodněním, že Tyrští přijali po Pompeiově smrti jeho prchající manželku Cornelii a mladšího syna Sexta. • Z Egypta do Evropy Caesar přivezl kromě bohatého lupu a mnoha zajatců dosud neznámý medový meloun.

V Římě rozprodal za plnou cenu majetek Pompeiův a řady padlých nepřátel i těch, které nevzal na milost; vyvoláváno bylo u kopí zabodnutého před chrámem Iova Statora. Jeho zástupcem byl stále ještě M. Antonius v posici magistra equitum, o jeho problémech a situací ve Městě viz zde níže. Antonia rozčilovalo, že musel za některý z Pompeiových domů platit... Do Pompeiova majetku patřily i staré pohledávky, mimo jiné Ser. Sulpicia Galby, který se přímo na foru Caesara zeptal, kdo mu ty peníze, které Pompeiovi půjčil roku 52, vrátí: Pompeius byl totiž nějaký čas Caesarovým zetěm. Caesar dal tedy summu, kterou neznáme, vyplatit ze svého osobního majetku. 

Už po Farsálu udělil senát Caesarovi pětiletý konsulát a pokud by chtěl diktátorský úřad, pak ne na půl roku, ale na rok. Získal v podstatě doživotní tribunskou pravomoc, což před ním z Římanů neměl nikdo. Dokonce mu přiřkli právo triumfu nad Iubou a jeho římskými spojenci-pompéjovci, ačkoli ještě žádnou válku v Africe nevedl. To se brzy změnilo. 

Z Říma se po uklidnění poměrů a vzpoury, viz zde níže, C. Iulius Caesar obrátil proti pompejovcům v Africe. Do Lilybaea na západní Sicílii dorazil 19. prosince/23. října (jul.), když se na ostrov přeplavil z Rhégia do Messány. Osobně se utábořil přímo na mořském břehu, aby podle svých slov dal najevo, že je okamžitě připraven k vyplutí. V tom okamžiku disponoval jedinou legií, a to nováčků, k nim šest set jezdců. Měl plnou podporu správce ostrova, praetora s proconsulskými pravomocemi A. Alliena (po 44 se přidal na stranu caesarovrahů, srov. rok 43). Když se tu shromáždilo šest legií a na dva tisíce jezdců, pokračoval 27. prosince/31. října jul. do Afriky. Vybral za cíl Hadrúmétum, neboť tam prý zrovna zdržovali hlavní pompéjovci se Scipionem Nasikou. 

Po třídenní přeplavbě v nejméně dvou várkách při vyloďování v Býzákiu u Hadrúméta zakopl a upadl; ominosní pád, srov. s rokem 204, proměnil v polibek zemi s výkřikem: "Mám tě, Afriko/teneó té, África!" V tom okamžiku s ním bylo jen tři tisíce pěšáků a 150 jízdních, ostatní přistávali po různu v širokém okolí. První ležení vybudoval před Hadrúmétem, které držela posádka pod praetorem C. Considiem Longem. S ním se pokusil písemně vyjednávat legát L. Munatius Plancus, ale Considius dal posla popravit, aniž by list četl, poněvadž nešťastník řekl, že psaní je od imperátora Caesara. 

Od Clupeí dorazilo k Hadrúmétu tři tisíce numidských jezdců pod velením Cn. Calpurnia Pisona (prošel občanskými válkami bez úhony, měnil fronty, až se stal roku 23 cos. suff., otec stejnojmenného cos. 7, známého antigermánikovce, viz roky 17+sqq.). Caesar vyklidil svů tábor, z města podnikli náhlý výpad a Numidové útočili na zadní voj pochodujících caesarovců. Údajně třicet gallských jezdců zahnalo tehdy zpět do města dva tisíce Numidů.

Během potyček s najíždějícími Numidy dorazil na Nový rok do Ruspiny/5. listopadu (iul.) a druhého dne do Lepty ("Menší"). Většina jeho flotily se zásobovacími plavidly stále ještě někde bloudila a s Caesarem se nespojila. Viz další průběh války roku následujícího. 

Vrchním vojenským velitelem pompéjovců v Africe byl konsulár Q. Caecilius Metellus Pius Scipio Nasica (srov. předešlý rok), z významných předáků konservativců byli přítomni M. Petreius, T. Labienus, Cn. a Sex. Pompeiové, synové zavražděného imperátora, M. Porcius Cato, král Iuba. 

Hlavní stan rozbili po Farsálu pompéjovci v Utice. Velitelem města byl Cato, který uchránil obyvatele fandící většinově Caesarovi před vyvražděním, jak doporučoval Iuba. Cato vysídlil část civilistů do opevněných ubikací před hradbami, s ostatními zdokonaloval opevnění. Ostatní velitelé organisovali velké odvody, takže neměl v Africe kdo sklidit úrodu. Zbývající zásoby dali navozit pod svou ochranu, takže Caesarův výsadek se potýkal od začátku s nedostatkem všeho. Pro zimní počasí nepřiplouvaly zásobovací lodi objednané imperátorem ze Sardinie a Sicílie, jeho armáda ovládala sotva několik kilometrů čtverečních výsadkového území, takže koně neměli kde písovat; bylo zle.   

Na Caesarovu stranu se postavili králové Mauretánie Bógud I. (srov. rok 81) a Bokchos II. K nim se připojil jistý P. Sittius z Nucerie, dobrodruh, kdysi jako vzdálený účastník Catilinova spiknutí válčil od roku 64 v Zadní Hispánii, ale s oddílem neznámého složení se jako kondottiér přeplavil do Afriky, viz rok 64. Do Itálie se po Catilinově konci nevrátil, ale udržoval kontakt s řadou Římanů, mimo jiné s M. Tulliem Ciceronem, který se ho zastal v procesu s P. Corneliem Sullou, srov. rok 66 a 62, jehož prostřednictvím prodal zadlužený Sittius své italské majetky po stejnojmenném otci, válčícího za spojenecké války na římské straně. 

Sittius pak velel Bokchově armádě a svůj oddíl italských žoldnéřů nabízel místním dynastům. V Cirtě si utvořil vlastní knížectví, jehož autonomii potvrdil Caesar (vydrželo do roku 44). Sittius milující "změkčilý život v luxusu/en epitryfé kai malakiá" se prohlásil za Caesarova spojence a zmocnil se Iubova vojevůdce Sabúrry, srov. o něm roku 49. 

Od Caesara dostal odměnou část území krále Masinissy, Iubova spojence, Sittius, druhou získal Bokchos. Masinissův syn Arabión uprchl k pompéjovcům do Hispánií, ale zřejmě po Caesarově smrti se do Afriky vrátil. Vyhnal Bokcha z otcovské země a Sittia dal lstivě zavraždit. O další africké válce viz rok 43 a 42. 

V Africe se prý stala Caesarovou milenkou manželka krále Bóguda Eunoé.

Druhým centrem pompéjovců byla v té době Zadní Hispánie, kam po ztrátě Afriky prchli zbývající bojechtiví konservativci. Caesarův legát Q. Cassius Longinus to neměl s domorodci snadné a oni s ním určitě také ne. Porazil sice roku 49 n. 48 propompéjovské Lúsítány, zpustošil jejich město Medobrigu/dn. Marvão (?) v P na hranicích s E a obsadil pohoří Herminius (mons), kam prchli, ale v mírových poměrech mu to nešlo. Dal vojákům, kteří ho provolali imperátorem, odměnou dvakrát po stu séstertiích, a bojová morálka ochabovala. Přezimoval na tento rok v Cordubě a zatížil provincii a její bohatce zvláštními daněmi, včetně příspěvku na novou legii, kterou zde odvedl. 

Když přišel v zimě od Caesara rozkaz, táhnout přes Mauretánii do Numidie, shromáždil legie v Cordubě. Zde se proti němu spikli provinční nespokojenci i někteří z legionářů, hlavně z těch, co byli právě odvedeni. Na radnici města zavraždili spiklenci Cassiova liktora a jeho několikrát bodli, ale neusmrtili. Cassius dokázal řídit protioperaci a vůdci atentátníků Munatius Flaccus, L. Racilius (srov. o něm jako Ciceronovu spojenci roku 56), L. Laterensis a Annius Scapula, který byl po celé provincii velmi oblíben, byli popraveni; mezi Římany byli potomci italických osadníků, římští občané, o jiném Munatiovi viz rok 45. 

Na mučení vyzradili své soudruhy a následovaly další popravy; někteří se však směli vykoupit za několik desítek tisíc séstertiů: Calpurnius Salvianus za šedesát tisíc, Q. Sestius za padesát. Penězi se mohli u Cassia vyplácet též ti z odvedenců, kterým se do války a daleko od domova nechtělo a měli na to. To se událo krátce před Farsálem. 

Pak se vzbouřila celá nově odvedená Pátá legie a řada kohort z dalších legií. Vůdce vzpoury M. Thorius z Italiky se prohlásil za pompéjovce. Vrchu však mezi nimi nabyl Cassiův quaestor M. Claudius Marcellus Aeserninus, který se vydával za caesariána a držel se v Cordubě. Velká část rebelů pocházela z legií kdysi pompéjovských M. Terentia Varrona, viz rok 49, který kapituloval právě v Cordubě. Cassius se svými muži vytáhl na město a plenil jeho okolí. Své ležení opřel o hradby Ulie, kde ho i s městem oblehl M. Claudius. Sem dorazil s pomocí mauretánský král Bógud, povolaný Cassiem k likvidaci rebelie; obležení a obléhatelé, z nichž se s příchodem Maurů stali též obléhaní, bojovali mezi sebou v půtkách před svými valy. 

S Bógudovými oddíly přišla pomoc i hispánských měst, která zůstala Q. Cassiovi věrna, a po nich legát Přední Hispánie M. Aemilius Lepidus, praetor roku 49, jemuž se předhazovalo, že během svého úřadování v letech 48-47 provincii důkladně vyraboval; jev určitě málo překvapivý, natož za občanské války. 

M. Lepidus dojednal před Ulií smír obou stran, Marcellovi rebelové potrestáni nebyli a Cassius musel vyklidit svůj tábor. Od Ulia odtáhli Lepidus s Marcellem společně do Corduby, Q. Cassius Longinus rozeslal své legie do zimních ležení a v Malace nastoupil na loď a odešel z provincie, neboť mu skončilo funkční období. Plavbu měl v tomto zimním období dobrou až po Hibérus, kde se v jeho ústí zvedly vlny a Q. Cassius i s lodí šel ke dnu. 

Jeho nástupcem byl propraetor C. Trebonius, ale tomu se vojáci rovněž bouřili a po roce odešel. 

Lepidus byl za diplomatické řešení interních sporů legionářů po návratu do Říma odměněn na Caesarův návrh dokonce poctou triumfu, ačkoli žádného nepřítele neporazil a žádného území nedobyl. K tomu ho do role magistra equitum diktátor Caesar jmenoval příštího roku namísto M. Antonia: důvěřoval mu více než Antoniovi, který nedokázal nebo nechtěl ve Městě zajistit klid.

V Římě v době, kdy se lámal chléb v Egyptě, vypukl chaos. Tribun lidu P. Cornelius Dolabella, o tři roky později konsul, jinak dobrý caesarián a Antoniův přítel, chtěl pokračovat v programu praetora M. Caelia Rufa, viz rok předešlý. Aby se jako patricij směl ucházet o tribunát, dal se adoptovat jedním z plebejů. Byl radikálnější: navrhl zrušení všech dluhů. Proti tomu se postavili jako kolegové C. Asinius Pollio a L. Trebellius. Mezi chudinou povstaly dva znepřátelené tábory a na začátku roku 47 došlo na krvavé pouliční bitky.

O pořádek v Itálii i Městě se měl starat jako diktátorův zástupce, velitel jízdy M. Antonius. Dlouho nezasahoval, zprvu mu příterlovo konání vyhovovalo. Když však dostal pocit, že Dolabella má něco s jeho manželkou Antonií, spřáhl se s Asiniem Pollionem. Vyčkal usnesení senátu, který vyhlásil nouzový stav/senatus consultum ultimum, pak poslal na forum vojáky, aby zabránili hlasování o Dolaballově návrhu.

Při jejich útoku zahynulo na osm set Římanů a od té doby se Antonius stal u "lidu" naprosto nepopulární. Dokonce po návratu Caesara do Říma, srov. zde výše, byl P. Cornelius Dolabella omilostněn, ale Antonia, kterému se též předhazovalo, že moc pije a to i za bílého dne, Caesar vyměnil za Lepida, neboť se za svého úřadování rovněž choval velmi benevoletně k nepravostem vojáků po Itálii. S Antonií se pod záminkou nevěry rozvedl a veřejně se ukazoval ve společnosti herců a se svou milenkou z téže mímické branže jménem Cytheris/Kythéris. S tou se prý jako první z Římanů projížděl ve lvím spřežení; viz o ní více u roku 26 a v indexu s. v. sex (1). 

Když se pak Caesar vrátil z Východu, musel čelit vzpouře svých legionářů ležících povětšinou táborem kdesi v Kampánii připraveni na přepravu do Afriky. Slíbil jim totiž po Farsálu, ale nedostali nic, kromě toho dlouho už přesluhovali. Teď chtěli na ruku tisíc drachem každý a div že nezabili C. Sallustia Crispa, který byl vyslán s rebely vyjednávat. Ukončil vzpouru osobně Caesar na Martově poli, kam vzbouřenci dorazili, když neozbrojené vojáky oslovil jako občany, nikoli jako vojáky (v řec. podobě): "Propouštím (vás ze služby)/afiémi." Že si opatří novou armádu a tyhle že do triumfu nevezme. Peníze dostanou po africkém tažení. Vojáci polevili, když nikoho nedal trestat, ani svou Desátou legii, která se rebelie též účastnila. Netrestal, přestože za rebelie přišli o život údajně dva praetoři C. Cosconius a Galba (celé jméno neznáme, C. Sulpicius Galba, autor historiografický?).     

V září složil Caesar diktátorské pravomoci a dal pro zbytek roku volit konsuly, viz zde výše. Sám se dal s M . Aemiliem Lepidem zvolit konsulem na rok následující. Vybral si za kolegu raději Lepida než M. Antonia, který ho zklamal a naopak Antonius se nepodílel na africkém tažení, neboť trucoval, že zůstal neoceněn. Nevzal s sebou "na zkušenou" ani C. Octavia, svého budoucího adoptivního syna, který již tehdy budil pozornost na veřejnosti. Pro jeho chatrné zdraví si to nepřála ani jeho matka Atia, ani sám Caesar. Na závěr hispánského tažení se Octavius sám o své vůli na jihu Baetiky k Caesarovi připojil, ten byl prý nadšen z jeho společnosti, nicméně zachované podání Níkoláa z Damasku lze interpretovat jako zdařilé Octaviovo připomenutí se v okamžiku, kdy jediným synem Caesarovým bylo dítě s Kleopatrou, srov. okolnosti u roku 45. 

Zřejmě t. r. dal Caesar razit zlaté dénárie, čtyřicet z libry kovu. Předtím měla zlatá ražba hodnotu dvaceti séstertiů ražených čtyři stovky z libry stříbra.