056

 

************************************************************

56.

Ol. 181, 1

Lámachos z Tauromenia

256 SE

192 AE

Kointos

a. u. c. 698

Cn. Cornelius Lentulus Marcellinus a L. Marcius Philippus

************************************************************

Z roku 56/55 je v Babylónu doložena existence hellénské polis; doložen agoránomos, úředník pro dohled nad tržištěm, mírami a vahami (srov. rok 166)

V Armenii zemřel v nemoci král Tigránés I. Veliký (85; vládl od roku 97). Nástupcem se stal jeho syn Artavasdés II., který rovněž dojel na svou protiřímskou politiku (vládl do roku 34).

V Alexandreji nejpozději do 6. září byl chotí zabit/uškrcen manžel královny Bereníky IV. Seleukos VII. Kybiosaktés, s níž spoluvládl (?) od roku 58. Nevíme o Seleukovi vůbec nic, jen to, že byl rodu královského, ale jinak jeho paměť v historii zanechal mizernou stopu. Nejlichotivějšího o něm bylo napsáno, že si ho vzala k vládě a válčení, ale že bylo shledáno, že se "nehodil vůbec k ničemu/ekeinos en údenos moirá ón heóráto", tak ho zabila.

Podle jiných nemohla Bereníké snést jeho buranství a přízemnost/ú ferúsa to banauson kai to aneleutheron" a jeden latinský autor dokonce uvedl, že po něm dostal přízvisko později Vespasianus jako "po jednom z nejhnusnějších špinavců/cognomen unius e regibus suis turpissimarum sordium"

Bereníčin nový nápadník byl opět Seleukovec, svého času poslední seleukovský panovník v Syrii, Filippos II. Bereníké IV. ho povolala do Egypta, ale prokonsul Syrie A. Gabinius instruovaný triumviry, viz zde níže, zakázal Filippovi opustit provincii (sám totiž jednal jinde, viz rok následující). • Tímto historickým údajem mj. mizí ze světových dějin dynastie Seleukovců, neboť Filippos II. byl jejím posledním nám známým příslušníkem.

V zimě se v Alexandreji objevil další nápadník. Archeláos, syn Archeláův, toho, který roku 86 přeběhl k Sullovi, ale vydával se za syna krále Mithridáta VI. Eupatora; byl veleknězem v Kománách (srov. rok 64) a přítelem M. Antonia, viz rok následující. Ani jeho nechtěl Gabinius pustit ze Syrie a dokonce ho zavřel, když o něho Bereníké projevila zájem: ženich mu však utekl. 

Archeláos se oženil v době mezi 1. únorem a 16. dubnem s královnou Bereníkou IV., s níž spoluvládl s královským titulem do konce března až začátku dubna následujícího roku. Archeláa předtím navrhoval poslat do parthské říše jako pretendenta trůnu proti válčícím bratrům A. Gabinius, syrský legát, to ale odmítl senát. • Se Seleukem VII. tak byli jedinými Neptolemaiovci na egyptském hellénistickém trůnu.

Z 3. famenóthu 2. roku královniny vlády/únor 56 pochází nápis na stéle z fajjúmské obce Theadalfeia v Arsinoiském nomu s žádostí nejmenovaného kněze krokodýlího boha Pneferóta o uznání jeho chrámu a pozemku za nedotknutelný/asýlon. O bezpečnost by se měl postarat Dioskúridés, stratégo. nomu. Královská byrokracie žádost rychle zpracovala, poněvadž již 17. faófi/říjen t. r. dostal Dioskúridés pokyn" Staniž se/ginesthó." Srov podobnou žádost ze stejné vesnice o nedotknutelnost pro jiné chrámy u roku 71.  

V Galliích vybojoval u břehů Bretagně C. Iulius Caesar svou čtvrtou gallskou válku. Ještě v zimě 57/56 rozeslal ze svého zimoviště v zemi Andů legát P. Licinius Crassus několik tribunů, aby na nedávno podrobených Keltech vymáhali obilí pro legii. To se nelíbilo nejprve Venetům, lidu mořeplaveckému, a oba vojenské tribuny zajali. Přidali se další národové a byla z toho rebelie: všichni chtěli zpět svá rukojmí, viz rok předešlý. Caesar v té době zřejmě ještě v Illyrii či Aquileji nakázal budovat v ústí Ligeru flotilu a shánět pro ni mužstvo. 

Venetové se připravovali na válku, žádali o pomoc i do Británie: v Gallii byli jejich spojenci Osismiové, Lexoviové, Namnetové, Ambiliatové, Morinové, Diablintové a Menapiové. Caesar vyslal k Rýnu legáta T. Labiena, aby dohlédl na celý kraj s Trevery, Remy a Belgy a zabránil přeplavbě Germánů, kdyby se vypravili na pomoc Venetům. Praefectem flotily sestavené z nových římských plavidel, též lodí ze Středomoří a z plavidel od Pictonů, Santonů, národů žijících při Oceánu jižně od rebelie, a některých Belgů, učinil D. Iunia Bruta Albina, svého budoucího atentátníka. 

Venetové žijící v hrazených místech chráněných Atlantikem a nepoužívali luků a praků, ale jejich lodi byly konstrukčně lépe a pevněji stavěné pro atlantský příliv než římské. Caesar na pevnině dobyl několik keltských sídel při Oceánu a dočkal se své flotily, která se postavila 120 lodím venetským: se svými legionáři přihlíželi, jak D. Iunius Brutus Kelty na moři zlomil. Po celodenní námořní bitvě byli Venetové ničivě poraženi a kmen, pokud lidé neprodáni do otroctví, vyhlazen; celý venetský senát dal Caesar popravit.

Legát Q. Titurius Sabinus operoval ve stejné době proti Venellům/Unellů a jejich vůdci Viridovikovi. Eburovičtí Aulerkové a Lexoviové povraždili své senátory, kteří válku nechtěli, a za spojence získávali dobrodruhy z celé Gallie. Titurius uspěl s vyčkávací taktikou a když vylákal Kelty před své opevněné ležení, náhlým výpadem je zničil; současně přišla zpráva o poražce Venetů.

Následovalo po pokoření Aquitánie ke konci léta Caesarovo tažení proti Morinům a Menapiům na dolním Rýně, kteří zůstávali poslední ještě ve zbrani a nikdy nežádali o římský mír. Zůstali nadále nepodrobeni, poněvadž nastalo bouřkové počasí plné deště a Keltové žijící v nehrazených osadách po lesích a ukrytí v nepřehledné krajině se nepostavili do bitvy. Blížila se zima a Římané opustili plán vykácet celý jejich lesnatý kraj, aby se k nim dostali. Legie přezimovaly na sousedních územích, těch, které právě porazili. 

Caesarův legát P. Licinius Crassus, viz o jeho pacifikaci Aremoriků roku předešlého, ve stejné době porazil a ovládl většinu Aquitánie; o předešlých římských neúspěších v kraji viz rok 78. Nejprve podlehli Sotiatové u svého "oppida Sotiatum", kde se po krátkém obléhání vzdali a slíbili vydat zbraně. Z druhé strany oppida však na nic netušící Římany vyrazil aquitánský velmož Adiatuanus s šesti sty družiníky/soldurií, muži vůdci na život a na smrt oddanými. Byli odraženi, ustoupili do oppida a teprve pak Sotiatové naplnili Crassovy podmínky kapitulace.

Pak táhl Crassus na Vokaty a Tarusaty: byli poraženi, odzbrojeni a vydali též rukojmí, třebaže získali pomoc v Hispáncích, kteří bojovali v oddílech Q. Sertoria a znali římský způsob boje. Bitvu, jejíž místo neznáme, z padesátitisícového vojska Aquitánců a Cantabrů přežila sotva čtvrtina. Rukojmí vybral Crassus před zimou od Tarbellů, Bigerrionů, Ptianiů, Vokatů, Tarusatů, Elusatů, Gatů, Ausků, Garumnů, Sibulatů a Cocosatů. V zimě se vrátil do Říma, kde po otcově boku dělal politiku a po té ho doprovázel na osudové parthské tažení. 

Římané dobyli téměř celou Gallii a v Římě bylo již koncem roku vše připraveno na vyhlášení nové provincie: v Římě sestavoval senát za tím účelem desetičlennou komisi. 

V zimě, asi již po novém roce 55, přešli germánští Usipeti a Tenkteři nedaleko od moře přes Rýn, zčásti tlačeni Suéby: permanentní válka s nimi jim bránila obdělávat pole. Přelstili a v poli porazili Menapie, obsadili jejich sídla na levém břehu Rýna a žili z jejich zásob až do jara roku 55. Loupeživé výpady pořádali Usipetové až na území Eburonů, Condrusů, treverských klientů, a Ambivaritů žijícím za Mosou. Žádali od Římanů povolení, aby se směli usadit na levém břehu Rýna, čehož nedosáhli. Caesarova nabídka naopak zněla usadit se na území Ubiů a společně se bránit expandujícím Suébům: na domluvu s Ubiy dostali Usipeti s Tenktery třídenní lhůtu. 

Po incidentu, v němž germánská jízda o osmi stech mužích zaskočila římskou jízdu o pěti tisících vojácích a rozehnala ji, Caesar jednání ukončil a přišla odplata: v bitvě poblíž soutoku Mosy s Rýnem byli Germáni rozprášeni, aniž by někdo z Římanů padl. Germáni, bylo jich prý i s rodinami (?) původně na 430 tisíc, kteří nepadli v boji a neutopili se v řece, se vrátili za Rýn, zajatce Caesar propustil. Podle jiného podání, nikoli Caesarova, Římany bylo tehdy z těch, kteří překročili Rýn, na čtyři sta tisíc Germánů pobito/tón de diabantón hai men katakopeisai tessarakonta myriades ésan, jiný údaj hovoří o 440 tisících. Skupina jezdců, která předtím porazila Římany, se bitvy neúčastnila a unikla k Sugambrům. Tyto a přeživší velkou bitvu přijali Sugambrové a to byla záminka pro Caesara k invasi do Germánie. Tyto události patří do roku 55 a viz dále rok následující. 

Caesar dlel na jaře ještě v Illyrii, viz rok předešlý, pak v Aquileji. Sem za ním dorazili vyslanci obce Tragúrie/dn. Trigor v HR, osady Issanů u Salón, ve věci nám neznámé (spor kolonie s métropolí?). Ze stély s textem zřejmě zprávy a usnesení nalezené v Salónách se dochovala pouze úvodní část. Z Aquileie cestoval Caesar k summitu do Itálie. 

Začátkem dubna byl ve městě Luca v Etrúrii obnoven tzv. první triumvirát, předvolební koaliční dohoda z roku 60 mezi Cn. Pompeiem Magnem, M. Liciniem Crassem Divitem a C. Iuliem Caesarem. Caesar měl zůstat s legiemi dalších pět let v Galliích, Crassus s Pompeiem měli zůstat v Římě a dostat podporu od Caesara a hlasy pro své konsuláty roku 55. Luca praskala ve švech, poněvadž se tu sešla velká část politického Říma, všehc, kteří patřili do některého ze tří táborů: více než dvě stě senátorů, činovníky doprovázelo 120 liktorů, z provinčních guvernérů dorazili procos. hispánský Q. Caecilius Metellus Nepos a propraetor sardský Ap. Claudius Pulcher, bratr Clodiův, ale příznivec optimátů.

Triumvirové se též dohodli na restauraci podivného Ptolemaia XII., viz rok předešlý a následující. V říši měli k disposici v té době asi patnáct legií po c. 4500 vojácích, čtyřikrát méně než kontrahenti druhého triumvirátu roku 43, srov. tam. Teprve teď se vrátil Caesar do gallské války, viz zde výše.

Toho roku byl P. Clodius Pulcher aedilem a nadále obklopoval se gladiátorským oddílem, s nímž byl v permanentní guerrille s optimátem a pompéjovcem T. Anniem Milonem Papianem; Clodius užíval nadále podpory nepřítomného Caesara a s prodloužením triumvirátu se opět vrátil do Pompeiova tábora. Usiloval o zrušení zákona povolujícího návrat Cicerona z exilu. Řečník, který se loni domohl restituce římského majetku na účet státu, viz tam, ovšem dělal naopak všechno pro zrušení zákonů, které roku 58 Clodius prosadil jako tribun lidu.

Dokonce někdy v únoru nebo březnu, kdy byl Clodius mimo Město, svévolně v doprovodu zástupu sympatisantů zničil na Capitoliu úřední desky s údaji o činnosti tribuna lida P. Clodia Pulchra.  

Do toho se do Říma vrátil M. Porcius Cato, který byl od roku 58 vzdálen ve věci anexe Kypru. Zakládal si na tom, jak dokonale královo vyvlastnění provedl, jak dokumentoval počty otroků, pozemků, peněz a pokladů a že nic nezpronevěřil (což byla opravdu vzácnost rovná divu: pokud to byla pravda). Cato se chtěl chlubit svou poctivostí, avšak měl smůlu: cestou domů se potopila v bouři loď s písemnostmi o zestátnění ptolemaiovského státečku a účetnictví tudíž nedoplulo do Říma žádné (?).

Nafrněný Cato byl velmi rozladěn, když Cicero v senátu svůj čin s ničením záznamů z Clodiova tribunátu obhajoval. V důsledku by totiž Ciceronova snaha anulovat Clodiův tribunát znamenala též zrušení legálnosti Catonovy mise na Kypru, neboť z toho roku je i "zákon o králi Ptolemaiovi", viz rok 58. Nestalo se nic, senát nekáral ani Cicerona ani neanuloval Clodiův tribunát, ale Cato dlouho s Ciceronem nemluvili. 

2. února začal soud s Milonem, kterého před tributními komiciemi žaloval Clodius za to, že si vydržoval gladiátory. Jednání bylo několikrát odročováno, na Milonově straně stáli Pompeius s Crassem a Ciceronem. Tříhodinový projev Pompeiův přerušovali hlučící lidé od Clodia, když mluvil Clodius, dělali kravál milonovci. Ve věci jednáno i v senátu, až byl proces odročen na květen a u toho zůstalo. Jak dopadl, nevíme.

11. února vypukl soud s aedilem L. Calpurniem Bestiou, který se ucházel o praeturu, pro podezření z korupce. Žalobcem byl praetor Cn. Domitius Calvinus, cos. 53, a uspěl: byl to jeden z procesů, který Cicero řečnící za Bestiu, prohrál. Nastrčeným žalobcem M. Tulliem Albinovanem ve stejné době stíhal P. Clodius tribuna lidu P. Sestia, bývalého quaestora C. Antonia, Ciceronova kolegy v konsulátu (63), za veřejné násilí/de vi, poněvadž se rovněž opatřil oddílem gladiátorů a páchal s nimi násilnosti. Sestius úspěšně bojoval s catilínovci a zajistil klid v kraji kolem Capue.

Jako Ciceronův příznivec a spojenec T. Annia Milona se podílel na šarvátkách s clodiovci. Hájilo ho úspěšně řada řečníků, mezi nimi L. Licinius Calvus, triumvir M. Licinius Crassus, Q. Hortensius Hortalus a M. Tullius Cicero/jeho řeč Pro P. Sestio zachována, Hortensiova a dalších nikoli. Osvobozen byl 3. března. Roku 52 byl žalován ještě jednou nepřejícníky, tentokrát za předvolební uplácení/de ambitu; opět ho obhájil Cicero. V letech 49 a 48 správcoval v provincii Kilikie, stál na straně Caesarově. 

Se Sestiovým procesem souvisela Ciceronova řeč proti P. Vatiniovi za jeho svědectví před soudem/In P. Vatinium testem, "proti svědkovi Vatiniovi". Vatinius, viz o něm roku 59, byl quaestorem za Ciceronova konsulátu (63) a byl jím pověřen zastavením vývozu zlata a stříbra z Puteol, viz k tomu rok 59. Vatinius, muž oddaný celoživotně Caesarovi, však způsobil spíše zmatek a Cicero na něho byl značně alergický. Vyčetl mu i takovou věc, že cestoval roku 62 do Přední Hispánie jako legát procos. C. Cosconia, praetora roku 63, nikoli po souši, ale přes Sardinii, dále africkou provincii, království Hiempsalovo, Mastanesosovo (Sosovo) a dokonce Mauretánii (viz roky 105 a 81), ačkoli k tomu neměl mandát. 

Roku 55 byl Vatinius praetorem, srov. zde níže, a po složení úřadu byl žalován pro korupci řečníkem a literátem C. Liciniem Macerem Calvem, synem C. Licinia Macera, který si vzal život po procesu, v němž Cicero dosáhl jeho odsouzení za korupci, viz rok 66. Kuriosní bylo, že proti Liciniovi Macerovi Vatinia zdárně obhajoval - Cicero.

● Vatinius měl zajímavou zkušenost s pořádáním gladiátorských her. Nějak akce nesedla, co zaskřípalo, nevíme, a lidé po něm do arény házeli kamením. Aedilové pak nařídili, že do arény se nesmí házet nic, leda ovoce. Kdosi se tehdy obrátil na významného právního konsultanta A. Cascellia, zda-li je píniový oříšek ovocem/an nux pinea pomum esset. Odpověď kapacity: "Budeš-li házet na Vatinia, pak ovoce/si in Vatinium missurus es, pomum est." 

4. dubna pronesl před soudem Cicero obhajovací řeč za M. Caelia Rufa/Pro M. Caelio žalovaného rovněž za fysické násilí, též za pokus o otravu Clodie, sestry P. Clodia (a své milenky, s níž se rozhádal) a za vraždu vyslance Alexandrijců Dióna, viz rok předešlý. Caelius patřil rovněž do proticlodiovského a proanniovského Ciceronova tábora, později se přidal k Caesarovi, viz o něm roku 48. Caeliovým žalobcem byl L. Sempronius Atratinus, jehož adoptivního otce kdysi Caelius žaloval za korupci. Hrůzně vypadající žalobu rozbil Cicero věcnými argumenty. Zřejmě brzy na to se hájil Cicero v senátu před obviněními z bezbožnosti/de haruspicum responso, viz rok předešlý.  

T. r. obhájil Cicero/řeč Pro L. Balbo s Pompeiem a Crassem L. Cornelia Balba žalovaného z neoprávněného držení římského občanství, srov. o něm rok 62. V senátní debatě o přidělení provincií prokonsulům se Cicero jednoznačně postavil na Caesarovu stranu a podpořil jeho setrvání v Galliích až do konečného vítězství, za to nesmiřitelně oponoval prodloužení mandátu konsulům z roku 58 L. Calpurnia Pisona Caesonina (Makedonie a A. Gabinia (Syrie), viz rok předešlý, poněvadž prý nemyslejí na nic jiného, než jak se napakovat; zachovaná řeč se označuje jako "O provinciích pro konsuláry/de provinciis consularibus". 

Následujícího roku se Cicero pustil v senátu do L. Pisona navrátivšího se z Makedonie ještě jednou, srov. rok předešlý. Když mu Piso, který se do Říma spíše vkradl, neboť byl prvním, kdo se z hraniční makedonské provincie vrátil bez triumfu, vyčetl, že musel z provincie předčasně na základě křivých obvinění advokátových, dostal ráznou odpověď. Pisona, tchána Caesarova od roku 59, nazval Cicero před senátory zvířetem n. obludou: "Což nevidíš, ty bestie, což necítíš, jak šoufl je lidem ve tvé společnosti/iamne vidés, bélua, iamne sentis quae sit hominum queréla frontis tuae?", "immanissimum ac foedessimum monstrum/nejobludnější a nejhnusnější obluda", "tú, clodiáne canis/ty pse clodiovský".

S advokátskou vervou presentoval Pisona jako rozmařilého epikúrika, viz v přílohách O Epikúrovi, jako odporného nýmanda, jehož děd byl keltský Insuber, a nikdo že si takového typa ani nevšimne, kdežto jeho, Cicerona, při návratu z exilu vítali po celé Itálii. 

Cicero byl na sebe velepyšný, takže senátní řeč posléze rozšířil a vydal písemně po procesu s C. Rabiriem roku 54/In L. Calpurnium Pisonem oratio (55); tehdy si žádné účty s A. Gabiniem nevyřídil, neboť ho na prosbu Pompeiovu zastupoval, viz tam. Svému příznivci a tribunu lidu L. Raciliovi sepsal řeč, kterou chtěl soudně zaútočit na Clodia. Jak to dopadlo, nevíme, řeč nedochována; o pompejánovi Raciliovi viz roku 47.

Jak to bylo v Makedonii ve skutečnosti s Calpurniem Pisonem, až tolik zřejmé není. Podle zachovaných usnesení z Beroie a Amfipole totiž poctili procos. Pisona občané a Římané usazení ve městě z vděku (za co, nevíme). 

Někdy kolem t. r. požádal jinak bezúhonný advokát Q. Hortensius Hortalus M. Porcia Catona o ruku jeho dcery Porcie provdané ovšem za M. Calpurnia Bibula (do 46) a pak za M. Iunia Bruta, pozdějšího atentátníka na Caesara, s nímž měla i děti. Hortensius hledal plodné ženy "na úrovni", neboť ve svém věku (c. 60) toužil ještě po potomstvu. Calpurnius Bibulus se rozvádět nechtěl a M. Porcius Cato advokátovi nápad rozmluvil.

Hortensius tedy vymyslel ještě lepší cestu za novým otcovstvím: požádal Catona, aby mu přenechal svou manželku Marcii, dceru L. Marcia Philippa, cos. 56, ženatého tehdy s Atií a proto nevlastního otce C. Octavia, pozdějšího Augusta (dcerou jeho stejnojmenného syna, cos. suff. 38, byla jiná Marcie, provdaná za Paulla Fabia Maxima, o jehož konci viz rok 14+). Cato po souhlasu otce Marcie Philippa k rozvodu svolil a Marcie se provdala za o c. třicet let staršího Q. Hortala. Po jeho smrti roku 50 se Marcie, potomka řečníkovi skutečně dala, ke Catonovi vrátila, třebaže zdědila advokátův majetek; zda se znovu vzali, jasné není.

Pompeius s Crassem se po luckém summitu dlouho tvářili, jakoby jim o konsulát nešlo. Po summitu se udobřil P. Clodius s Pompeiem. Když se pak přiznali k úmluvě, o níž se po Římě už drbalo, konsul Cn. Cornelius Lentulus Marcellinus, prý dobrý řečník, a M. Porcius Cato se svým švagrem L. Domitiem Ahenobarbem, pradědem Neronovým, se rozhodli postavit jim a L. Domitius se začal také o konsulát ucházet. Nad ránem v den voleb šel kandidát se svými přáteli směrem k Martově poli, když je přepadla nějaká úderka, útočníci zabili Domitiova světlonoše, řadu lidí zranili a Domitius unikl s Catonem do bezpečí.

Podle jiné verse se strhla řež mezi pompejovci a Domitiovými lidmi a někdo z pompéjovců tasil meč a zabil světlonoše; zakrvaven byl prý i Pompeius. L. Domitius už pak ze svého domu nevyšel a nic už nebránilo Pompeiově a Crassově volbě. V chaotickém čase se rozhodli senátoři v listopadu neúčastnit se Latinských slavností/feriae latinae. Na volby došlo až po interregnu na přelomu roku a tehdy při volbě praetorů nastaly nové násilnosti a uchazeč M. Porcius Cato, s nímž byl nespokojen Pompeius, podlehl P. Vatiniovi, srov. zde výše (zvolen byl praetorem až na rok 54).

Zemřel sullovský vojevůdce L. Licinius Lucullus (narozen roku 106). Byl prý přiotráven jakýmsi prostředkem, kterým si chtěl správce jeho majetku, propuštěnec Kallisthenés, udržet aristokratovu náklonnost/amátórium; v nové době se soudí, že byl postižen demencí. Výsledkem prý bylo to, že o obří majetek musel ještě za Lucullova života pečovat jeho oddaný bratr M. Terentius Varro Lucullus, který též vypravil pohřeb (není zřejmé, zda byl pochován jako Sulla na Martově poli, jak si přáli příznivci, nebo zda v Tusculu, jak chtěl bratr). M. Lucullus zemřel někdy brzy poté. Co měl společného Lucullus s principem Tiberiem, viz rok 37+.

Přítelem Lucullovým byl sochař Arkesiláos. Jeho hliněné modely pro lité sochy se prý prodávaly, i mezi umělci, lépe, než hotová díla jiných z branže. Arkesiláova Venus Genetrix stála později na Caesarově foru, viz rok 46, a od Luculla dostal zakázku na Štěstěnu/Felicitas za jeden milion séstertiů: oba zemřeli před jejím dokončením, o jejím osudu není nic známo.