So-Soh

Só z Egypta (řec.), záhadný dynasta§ 724

Soadés z Palmýry, aram. Šo'adú, s. Bóliadův, businessman§ 130+

Soaimos z Itúraje, aram. Suhajm, lat. Sohaemus§ 1. Héródův frúrarchos, 29; 2. král itúrajský, 38+, 41+, 49+   

Soaimos z Emesy§ několik příslušníků panovnické dynastie emesénské Sampsigeramů, viz rok 51, 54+, 120+ 

Soaimos I.§ 51

Soaimos II., s. Sampsigerama II. s Iotapou III., b. Azízův (II.) a Iotapin, C. Iúlios Soaimos Filokaisar Filorhómaios§ 14+, 54+, 66+, 67+, 69+, 70+, 72+, 73+     

Soaimos, k. v Soféně§ 54+

Soaimos, C. Iúlius Longínus Sohaemus III., senátor a k. Armenů§ 116+, 118+, 162+, 163+, 169+, 178+, 185+, 198+

Soaimos z Emesy, o. Artavasda IV., k. Armenů§ 252+          

 

Sobekneferu, Hor Meritre Sobekkare, královna Dvanácté dynastie§ 3054, 2184 

 

sociální nepokoje, bouře, národně sociální a n. osvobozenecké§ 174, 166, 165, 115, 108 a srov. pod protesty pouliční s házením řepy

sociální podpory, programy, sociální péče, sociální politika státu, sociální zabezpečení§ první příklad 497 a viz pod ceny, daně, důchod
socialismus, „utopický“§ 400, 278, 276, 265

S. s centrálně plánovaným hospodářstvím a diktaturou jedné vládní-revoluční strany s různě vyspělým kultem osobnosti byl od dvacátých let 20. století a od poloviny tohoto století státní systém v Sovětském svazu a jeho satelitních režismech ve východní Evropě a v řadě afrických a asijských zemí. Údajně nejvyšším stadiem lidského společenství bude život v komunismu, společnosti beztřídní, bezkonfliktní, všeobecně spravedlivé.

Pro revoluční socialisty a komunisty vede cesta do tohoto pozemského ráje přes krvavou revoluci nazývanou nastolením vlády dělníků a rolníků, odstranění vykořisťovatelů. Do třetího tisíciletí s. vydržel v různých formách v jihovýchodní a východní Asii, na Kubě a populární je v Latinské Americe. Počty obětí komunistických diktatur se odhadují na minimálně jedno sto milionů lidí, srov. v přílohách o maoistech a bolševicích. 

Původní dělnický socialismus z poloviny 19. století se postupně rozštěpil na parlamentární sociální demokraty a revolucionářské komunisty. Mezi komunisty jsou lokální modely maoismu, eurokomunismu, reformního komunismu atd., vedle sociálních demokratů jsou (národní) socialisté, atd.

Výrazivo není starověké. Nápady „socialisovat“ jsou ovšem hellénské, třebaže míra „státu“ byla nesrovnatelně vyšší než u novodobých a moderních společností. Srov. zákony omezující vlastnictví majetku v klasické Spartě, uspořádání athénského státu, kde majetní lidé byli z ústavy povinni převzít na své náklady státní výdaje v „kultuře“ a vojenství, nebo jim hrozil zákon o výměně majetku s chudším spoluobčanem, antidosis.

Na začátku čtvrtého století žil Faleás z Chalkédónu, první evropský společenský kritik a theoretik státu. Zasazoval se o rovné právo na půdu a na majetek, v obcích chtěl prosadit sociální mír. Faleás zřejmě byl prvním socialistou dějin. Prapodivným prakomunistou byl Athéňan Platón, který pro svůj ideální stát doporučoval zavést společné vlastnictví žen a dětí, elitním vrstvám dozorců a vojáků zrušit soukromý majetek, aby se stát zbavil vnitřních rozbrojů, děti vychovávat ke zdatnosti ve válečnictví. Bojovník, který ve válce zklame, opustí šik, bude přeřazen z kasty vojáků mezi řemeslníky.

Třídnímu státu Platónovu, jak ho podal jeho literární Sókratés v dialogu Ústava, dominují filosofové... Platón se pokoušel pro své představy získat například syrákúského vládce Dionýsia I., třikrát ho navštívil na Sicílii, ale potřetí ho samovládce už raději prodal do otroctví. Platón byl aristokrat a ve svých představách zdokonaloval existující poměry v aristokratickém uspořádání Sparty.

Někdy po roce 280 se v etruských Volsiniích dostali k moci "propuštěnci a otroci" a domohli se stejných práv jako etruští patricijové; režim a město vyvrátila římská intervence, viz roky 265n. Někdy kolem roku 278 se od makedonského království odtrhla Kassandreia (viz tam). Démagógos Apollodóros vyhlásil město za svobodný stát, stal se jeho samovládcem s jednou z nejhorších pověstí hellénských dějin (že by sociální revolucionář?; vládl do roku 276). S Apollodórem uzavřel spojenectví seleukovský král Antiochos I.

Roku 133 založil v Pergamu Aristoníkos alias Eumenés Filopatór stát héliopolítů, tj. občanů slunce, postavený na nových sociálních základech, které snad souvisely s názory Falea z Chalkédónu. Aristoníkovým rádcem byl přítel stoika Antipatra z Tarsu Ital Blossius z Kum či Kýmy, který byl předtím v Římě s rhétorem Diofanem z Mytilény ideologem reforem Ti. Sempronia Graccha a který po Gracchově smrti směl odcestovat do Anatolie. Zde si po roce 129, po potlačení Aristoníkova pokusu, vzal život.

V Argu se po bitvě u Tírynthu roku 491 dostali k moci údajně otroci (zřejmě hanlivé označení pro místní démokraty), které na obranu proti Sparťanům svolala básnířka Telesilla - takto první „revolucionářka“ evropských dějin. Oddílům velel jistý Kelandros z Figalie. Sparťany (?) byli „revolucionáři“ poraženi až po delším boji, snad v letech 490 až 488. O povstání otroků a jejich vysněných státech viz pod otroci. Někdy po bitvě u Megalopole roku 331 se v Pelléně dostal k moci s pomocí Makedonce Korraka a na Alexandrův pokyn (!) vyhlášený áthléta a filosof Chairón či Cheilón. Vládl prý v Pelléně s pomocí otroků.
Srov. také pod banky, ceny, daně, eranos, půda, otroci, revoluce.

societás, ve významu podnikatelská firma, společenství§ viz pod ceny

sodálitás, spolek, společnost§ viz volby, spolky

Sodomítis limné§ = Mrtvé moře

Soebarés z Persie§ Oibarás

 

Sófanés z Dekeleie, strat.§ 488, 478, 464

Sófanés z Fókidy, strat.§ 347

Sofagasenos z Kófény, dynasta§ 206

Sóféné, též Sófanéné, západní část Armenie§ 774, 250, 181, 162, 99, 69, 66-, 53+, 54+, 299+  
Největší satrapie Armenie, mnohdy samostatná, dříve churrit. Alše, Alzia, Zamua; ass. Súpa/Súpana; z Římanů ji podrobil Lucullus a po něm Pompeius. Sídelním městem byla Karkathokerta (pl.), viz.

Sófilos z Athén, sofista a rhétór, o. a učitel Antifóntův§ 480

 

sofisté hellénští, srov. také pod školy filosofické:
Prvními mysliteli a šiřiteli populistického liberalismu byli v evropských dějinách sofisté (sofistés, pl.: sofistai - „moudrý, vzdělanec, myslitel, ten, kdo něco umí, učitel moudrosti“). Původně tak byli označováni v 5. století myslitelé všeho druhu, tedy i „filosofové“ (přírodní, iónská filosofie apod.). Teprve díky posměšné kampani autorů tzv. staré attické komedie (viz) se na sofisty začalo pohlížet s vrchu a po celý zbytek hellénských dějin se označení sofistés považovalo víceméně za slabší nadávku.

Učenci přitom sami sebe navzájem považovali spíše za něco lepšího, než pouze za ony sofisty, ale „přátelským“ oslovením neunikl téměř nikdo: tak např. proslulý řečník Lýsiás pokládal za sofistu i Platóna, který si zase vyřizoval účty se sofisty v řadě svých dialogů. Vyčítal jim, že neprosazují pravdu, ale sami sebe. Nicméně v pátém století zlatá athénská mládež dospěla k názoru, že znalosti mluvení, argumentace a znalostí "vědeckých" disciplin jsou pro život praktické, a šiřitelé takových věcí byli žádaní. Činností sofistů povstal svět, jemuž říkáme západní, a to i přes to, že ho tolik staletí dusil nesmiřitelný monotheismus. Že peníze na vzdělání u sofistů a filosofů nebyly pokládané za marné, svědčí anekdota o Aristippovi Kýrénské, jemuž kdosi odpověděl, že za výchovu syna mu tisíc drachem nedá, vždyť za to si může koupit otroka. Hédonický sókratik otci odpověděl, že to jistě, ale pak bude mít otroky dva: toho koupeného a svého syna. 

Mnohem později, za principátu, v době tzv. druhé sofistiky, se naopak označení sofista stalo poctou pro klasicky vzdělané literáty a bylo to označení pro hlasatele filosofie; proto se označení sofistés dostalo od Lúkiána také Ježíšovi. Srov. též řečnictví a autory řečnických učebnic.

Hellénská démokratiá politisovala, soudila a soutěžila veřejně. Argumenty a celkový dojem vítězily na shromážděních občanů. Kdo nevynikal přirozenou výmluvností, musel se uměním agory, tj. řečnictví, argumentaci, ale i dalším dnes tzv. humanitním oborům, naučit. Úhrnné politické vzdělání poskytovali právě sofisté, vzdělanci cestující po celém hellénském světě, putující z místa na místo, lidé zvyklí žít ve všech společenských vrstvách, učitelé a poradci aristokratů, obchodníků, lidí „neurozených“, ale i králů.

Měli mnoho zásad, přímo jimi sršeli, ale dvě vynikají nade všemi jako společné motto celého „hnutí“, neboť se navzájem potvrzují. 1. Metron chrématón anthrópos, tj. člověk je mírou (všech) věcí, a 2. Gnóthi seauton, tj. poznej sebe sama, které si Helléni v Delfách napsali na Apollónův chrám (připisováno jednomu ze sedmi mudrců Cheilónovi).

Vyučovali rhétorice i grammatice, literatuře i správnému přednesu, umění vedení dialogu a důkazů-argumentů, pěstovali každý svou osobitou filosofii i životní styl: moderně by se řeklo, že dbali na na svůj obraz v mediích. Pro výklad argumentace v řečnictví vymýšleli sofisté sofismata, úsudky vědomě zaměřené k oklamání (záměrné používání sofismat se pak nazývá sofistika). Řečnictví není disciplina na dokazování pravdy, ale vzbuzení dojmu o ní, tedy opět velmi moderní funkce. Mnohem později, ke konci polytheistické éry římské říše, se řečnictví říkalo to hellénistikon, řečníkům a sofistům hoi Hellénes, tedy obecně "hellénská disciplina".

První vyučovali, že každá věc podléhá minimálně dvojímu pohledu a sofistická zásada „slabší důvod činit silnějším“, ton héttó logon kreittó poiein, se dnes jeví jako erbovní heslo např. advokacie a lidí podnikajících v oboru lidských práv. Sofisté byli za svou práci často velmi dobře placení, někdy královsky. O Prótagorovi se říká, že dostával větší mzdu než např. sochař Feidiás. Jako první si řekl o odměnu za výchovu sto min. O půl tisíciletí později požadoval Polemón z Láodikeie/M. Antónios P. za jediné vystoupení od athénského bohatce Héróda Attika 250 tisíc drachem (čili téměř 42 talenty, to byl velký majetek) a od jistého krále na Bosporu Tauridském, jméno se nezachovalo, za povolení návštěvy talentů deset; v obou případech své peníze dostal.

Jiný z tzv. druhých sofistů Skopeliános z Klázomen, učitel Polemónův, obdržel od Attikova otce za přednes synovi, tedy neveřejné vystopupení, patnáct talentů - a syn přidal dalších patnáct. Jako autor soudní řeči si Polemón vzal od jistého chlapíka z Lýdie dva talenty a za své členství v Hadriánově Múseiu dostával od principa ročně vživného 250 tisíc drachem, srov. zde výše. Jinak v této době dostával učitel řečnictví v Athénách na místě státem hrazeného pedagoga deset tisíc drachem. Za výuku řečnictví si Proculus z Naukrátidy počítal na žáka sto drachem.

Od 3. století roli sofistů převzali, alespoň v nižších vrstvách hellénské populace, kynikové. Sofisté zpochybňovali autoritu státu a náboženských pověr a svým výrazným světonázorovým skepticismem ovlivnili historii evropského myšlení. Činnost a výsledek práce sofistů je jedním ze společných mystických základů evropské civilisace.

Chronologicky a podle zaměření můžeme klasické sofisty rozdělit na větev starší a mladší. Mezi nejvyhlášenější starší sofisty patřil Démokritův žák Prótagorás z Abdér, který se jako první z lidí nazval sofistou (jako protiklad k pýthagorovskému filosofos, „milující moudrost“). Byl asi prvním z Hellénů a vůbec lidí, kdo říkal, že na tutéž věc jsou dva protichůdné výklady: to je základní věta revoluce společenského uvažování, základní kámen liberalismu a omezení theismu, srov. vývody Xenofantovy. Odvodil různost názorů od démokritovského pojetí hmoty: soustavně plyne, vjemy se mění a lidé podle svých stavů vnímají hmotu pokaždé jinak. Ve výkladech dělal slabší důvod silnějším, princip uchopený advokacií. Proslul výrokem, že měrou všech věcí je člověk, jsoucích, že jsou a nejsoucích, že nejsou; Platón později Prótagorovu moudrost zvrátil ve čtvrté knize svých fantaskních Zákonů/Nomoi tvrzením, že měrou všech věcí je bůh a ne "nějaký člověk, jak říkají".

Prótagorův spis O bozích, Peri theón, vykládal o tom, že bohy nelze poznat, ani že jsou, ani že nejsou, protože v tom brání „nezjevnost bohů“ a příliš krátký lidský život. Na popud krátké oligarchické konservativní vlády rady čtyř set bylo dílo prý roku 411 spáleno na agoře (údajně celý „náklad“ - první takový případ v evropských dějinách!) a on musel opustit Athény. Srov. pod knihy.

Cestou na Sicílii ve svých sedmdesáti letech utonul při námořní katastrofě. Věnoval se grammatice, pojmenoval slovesné časy a zavedl dialog kopírovaný pak Sókratem. Prótagorás byl prý též první, kdo si dal za výuku zaplatit sto min stříbra (sám pocházel z „dělnických“ vrstev, živil se původně jako nosič a prý vynašel jakousi podložku pod svazky otepí na ramena a je prvním z velkých příkladů selfmademanů).
Své filosofické spisy nepředčítal, ale hlas mu propůjčoval jeho žák Archagorás, a to buď v domě Eurípidově či Megakleidově, nebo v Lykeiu, které se o sto let později stalo sídlem peripatetiků. Jeho žákem byl Archagorás, Euathlos.

Gorgiás z Leontín (zemřel kolem roku 380) se v Athénách stal zakladatelem řečnické prosy. Svou činností si vydělal dost peněz a byl prvním z Hellénů, který vyzval k jednotě proti barbarům (= především Peršanům; zřejmě na olympiádě roku 408). V sofistice překonal Prótagoru tvrzením, že nic není a kdyby to i bylo, člověk to není schopen poznat a pokud to třeba pozná, nelze to nikomu sdělit; ani nejsoucí neexistuje, není prostě nic. Řeč reaguje na naše smyslové vjemy a ovládá posluchače jako vládkyně, učil logicky muž vydělávající si na živobytí řečnictvím. Z Gorgiových žáků vynikli z řečníků a sofistů bohatec Pólos z Akragantu, Lykofrón, Prótarchos a Alkidamás. 

Hippiás z Élidy podnikal, obdobně jako Gorgiás, za svou vlast diplomatické mise. Vynikal vzdělaností do té míry, že polyhistorně přednášel všechny vědní obory, od astronomie, aritmetiky a geometrie po starožitnosti a Homéra. Je též znám jako autor ethnografického a historického spisu a připomíná se také jeho řemeslná zručnost. Ve snaze být plně soběstačný presentoval jednou na olympiádě oděv, boty a doplňky zcela vlastní výroby. Látku utkal, v purpuru obarvil, obroubil, boty vyrobil, zlatý prsten ukul a opatřil rytinou stejně jako u dalšího prstenu osobně vyryl motiv do drahokamu.

Prodikos z Iúlidy na Keu se rovněž zabýval „diplomacií“, srov. rok 411, a kromě toho fysikálními a matematickými problémy, bohy považoval za zbožnělé hrdiny a vynálezce (např. víno = Dionýsos, chléb = Démétér). I jemu učitelování vynášelo. Sofista Euénos z Paru se proslavil jako autor veršovaných moralisujících rčení a třebaže bral za filosofickou výuku mládeže pět min platu za hocha, vážil si ho Sókratés. Athéňan Antifón přezdívaný Nestór je pro nás zajímavý tím, že jako první na evropské půdě prohlásil, že si jsou lidé rovni, dokonce Helléni s barbary: „Od přírody jsme všichni ve všem zrozeni, i Barbaři i Helléni… Neboť všichni dýcháme do vzduchu ústy a nosem a všichni jíme rukama.“ Už ve starém věku panovala nejistota, zda tento Attičan není shodný se stejnojmenným řečníkem (popraven 411). Kuriosní ale je to, že se postavil na stranu oligarchů a na smrt ho poslali démokraté. Sókratův vrstevník Hérodikos ze Selymbrie proslul jako učitel tělesných cvičení, zřejmě zakladatel evropské léčebné gymnastiky či nápravného tělocviku-rehabilitace.

Z mladších klasických sofistů jsou nejznámější Alkidamás, Lykofrón, Thrasymachos, Kalliklés a Kritiás. Mladší sofisté se obvykle dosti aktivně míchali do politiky svých vlastí. Alkidamás z Elaie v Aiolii byl žákem Gorgiovým, při svých řečnických výstupech dával přednost improvisaci a prohlašoval, že bůh (bohové) učinili všechny lidi svobodnými, příroda nikoho neučinila otrokem: „Bůh dal všem svobodu, nikoho neučinila příroda otrokem.“

Lykofrón, jehož vlast neznáme, nějaký čas žil na dvoru Dionýsia II. Syrákúského. Odmítal aristokratům nějakou roli v politice, protože je podle něho urozenost jen pouhým míněním a zákony měl za společenské dohody, aby se občané navzájem před sebou chránili a nikoli za prostředek, jak se zušlechtit. Thrasymachos z Chalkédonu se mimo jiné proslavil tím, že opovrhoval bohy a pochyboval o jejich existenci, když je ve světě tolik nespravedlnosti. Spravedlivé není nic jiného než prospěch silnějšího.

Některé jeho politické řeči byly určeny jako letáky na podporu athénských démokratů (cizinci neměli práva vystupovat na sněmech). Z omrzelosti se měl oběsit. Nad metoiky, tj. lidmi, kteří se v Athénách usadili, ale neměli občanská práva, bděl od poloviny pátého století kult Dia Metoikia.

Naopak aristokraticky orientovanými sofisty byli Athéňané Kalliklés a Kritiás, jeden z předáků Třicítky, který, ač součást oligarchické vlády, hájil názor, že náboženství je výmysl na šíření strachu, aby se lidé kořili vládě. Kritiás, žák Gorgiův a Sókratův, Platónův strýc z matčiny strany, a Kalliklés už nejsou vlastními sofisty, ale pocházejí z jejich prostředí. Rovněž Sókrata, který za svou činnost ovšem peníze nebral, lze považovat za sofistu a vzhledem k tomu, že po sobě nezanechal žádný spis, nedokážeme rozpoznat, co je Platónovo, který Sókrata tolik zpopularisoval, a co Sókratovo.

Kritiás byl autorsky plodný, psal elegie (oslava Alkibiadova), o ústavách a ve verších o vzniku bohů a zákonnosti (Sísyfos): „vynalezl lidem bázeň před bohy který´s muž moudrý, aby měli strach také tehdy, kdyby něco v tajnosti buď činili nebo mluvili nebo myslili.“ Tak prý vznikl představa, že bohové všechno vidí a slyší a že jsou všemocní. Autor sbírky vojenský lstí/stratégémat z éry M. Aurélia Polyainos viděl Sísyfovy zásluhy o lidstvo prosaičtěji: byl s Autolykem prvním z lidí, který užil lsti, z tvorů, kteří neměli žádného z rodičů božského rodu, první vynikl spřádáním lstí homérovský Odysseus. 

Athéňan Polykratés sepsal řeč mimo jiné proti Sókratovi a vyučoval na Kypru. Byl mimo jiné učitelem Zóilovým, který tolik kritisoval Homéra.
Xeniadés z Korinthu bývá rovněž zahrnován do počtu sofistů, ale do historie vstoupil spíše jako majitel slavného kynika Diogena Sinópského. Své jméno měli bratři Euthydémos a Dionýsodóros z Chiu, vyučující v Athénách válečnickému a bojovému umění; oba Sókratovi vrstevníci vystupují v Platónově dialogu Euthydémos. Pod jménem neoplatónika Iamblicha z Chalkidy (ad Bélum) se uchoval Protreptikos/Výzva k filosofii o positivním vlivu ústavnosti a dodržování zákonů a o zhoubě protizákonných jednání. O Ariobarzánovi z Kilikie, Xenofrónovi ze Sicílie a Peithanorovi z Kýrény nevíme nic, známe pouze jména, zřejmě to byli sofisté nevýrazní, ničím neoriginální. O Leontovi z Býzantia a ze stejného státu Pýthiovi viz s. v. kuchyně (byli velmi tlustí), o Diantovi z Efesu viz rok 346. 

V římské éře imperiální kvetla "druhá sofistika", intensivně za adoptivních principů podporovaná filhellénskými elitami v Římě i provincii. Athénaios z Naukrátidy, grammatik a sofista, byl z nich autorem nejrozsáhlejšího souvislého díla. Žil ve 2. až 3. st. n. l. v Alexandrii a v Římě a sepsal rozsáhlou Hostinu sofistů/Sofisté u stolu, Deipnosofistai, o zřejmě původně třiceti knihách s citacemi z 800 literátů (sic!). Výpisy se zachovaly z patnácti knih (nejde-li o celé dílo?), většinou se nějak vztahující ke gastronomii.

Ailios Aristeidés (zemřel krátce po M. Aureliovi, viz rok 117+) hodně cestoval a ve své řečnické škole ve Smyrně učil zdarma. Od prý posledního  velkého představitele výmluvnosti starých sofistů se dochovalo 55 řečí. Kolem roku 170+ se v Praeneste narodil sofista Ailiános Klaudios, Claudius Aelianus. Žák sofisty Pausania a ačkoli propuštěněc, byl pontifikem v rodném městě. V Římě vyučoval latinsky, ale psal řecky příběhy o zvířatech, kuriosity o lidech a spisy stoické filosofie (nezaměňovat s Ailiánem, autorem spisu a taktice a falanze z doby Augustovi). O zvířatech a o mýthických příbězích psal v 1. st. n. l. též Alexón či Alexandros z Mindu.

V augustovské éře v Římě vynikal učitel řečnictví Níketés, o němž nevíme vůbec nic. Později za Seneky byl slavný jeho jmenovec rodem ze Smyrny, viz o něm a jeho žácích roku 85+. Byl též učitelem Skopeliána z Klázomen, učitele Polemónova, viz zde výše, a viz rok 133+ a 144+. Za Flaviovců a Tráiána vynikl filosofující řečník Dión z Prúsy zvaný Chrýstomos, jeho oslavné řeči se zachovaly. Je vrstevníky byli Ísaios Assyrský, Dionýsios z Mílétu, Lolliánus z Efesu, Markos z Býzantia, Secundus z Athén zvaný Epiúros/"Kolík", viz rok 100.

Za M. Aurélia byl slavný sofista Attikos Héródés z Marathónu (zemřel 177+), viz rok 133, kde jeho a otcovo celé jméno. Patřil k nejbohatším mužům říše a zkrášlil Athény a hellénský svět několika stavbami a dalšími kulturními počiny. Lidem, které obdivoval, dával pěkně vydělávat, viz zde výše o Polemónovi z Láodíkeie a o něm rok 144+. Výčet sofistů císařské éry zanechal Filostratos z Lémnu, viz roky 133, 176, náležející do okruhu literátů kolem arabské císařovny Iúlie Domny, jeden ze tří čtyř stejnojmenných literátů z poloviny druhého až polovinu třetího století n. l. Jiný Filostratos sepsal životopis Apollónia z Tyan, další popsal obrazy. Ve 4. st. n. l. proslul rhétór a spisovatel Afthonios z Antiocheie Syrské („progymnasmata“), jak tvrdili současníci. O jeho známějších vrstevnících na sklonku polytheismu viz roky 320, 347 a 364 n. l.

Pozdní sofisté vyznávali za hlavní svou zbraň řečnictví a argumentaci získanou sečtělostí. Již dávno své krasomluvy nepoužívali k potírání soků v politice. Chválili mocné a nejmocnější, přednášeli vyšperkované projevy na obecná themata veskrze apolitická a sklízeli za to často obdiv posluchačů a svých žáků. Je pozoruhodné, že mezi scholarchy jednotlivých řečnických/sofistických škol panovala velká nesnášenlivost a dokonce docházelo na násilnosti mezi posluchači, ale jinak šlo o prostředí ideologicky liberální: mezi žactvem vedle sebe seděli polytheisté i monotheisté, polytheistický přednášející měl nezřídka monotheistické posluchače a naopak.  

Sofisté, stavitelé demokracie (též hrobaři)

Sofistická revoluce v pátém století př. n. l. byla prvním převratem evropských dějin, který nebyl postaven na změnách majetkových poměrů ani mocenských.
Sofisté vytvořili základ volně uvažující a rozvažující, liberální, Evropy. Instituce svobody slova, úsudku a přesvědčení vycházející z volně přístupného vzdělání odlišilo západ od orientálních despocií.

Sofista, řec. sofistés, sofistai, znamená „moudrého člověka, vzdělance, myslitele, toho, kdo něco umí, učitele moudrosti“. Díky posměšné kampani autorů tzv. staré attické komedie se na sofisty začalo pohlížet s vrchu a po celý zbytek hellénských dějin se slovo sofistés považovalo víceméně za nadávku.
Za principátu, v éře tzv. druhé sofistiky, se naopak označení stalo poctou pro klasicky vzdělané literáty a pro hlasatele filosofie; proto se označení sofistés dostalo od Lúkiána také Ježíšovi.

Hellénská démokratiá politisovala, soudila a soutěžila veřejně. Argumenty a celkový dojem vítězily na shromážděních občanů. Kdo nevynikal přirozenou výmluvností, musel se uměním agory, tj. řečnictví, argumentaci, ale i dalším dnes tzv. humanitním oborům, naučit.

Úhrnné politické vzdělání poskytovali právě sofisté, vzdělanci putující z místa na místo, lidé zvyklí žít ve všech společenských vrstvách, učitelé a poradci aristokratů, obchodníků, lidí „neurozených“, ale i králů.
Měli mnoho zásad, přímo jimi sršeli, ale dvě vynikají nade všemi jako společné motto celého „hnutí“: 1. Metron chrématón anthrópos čili člověk je mírou (všech) věcí, a 2. Gnóthi seauton, poznej sebe sama, které si Helléni v Delfách napsali na Apollónův chrám (připisováno jednomu ze sedmi mudrců Cheilónovi).

Vyučovali rhétorice i grammatice, literatuře i správnému přednesu, umění vedení dialogu a důkazů-argumentů, pěstovali svou osobitou filosofii a životní styl. Vymýšleli sofismata, úsudky vědomě zaměřené k oklamání. Záměrné používání sofismat se nazývá sofistika.

První vyučovali, že každá věc podléhá minimálně dvojímu pohledu a sofistická zásada „slabší důvod činit silnějším“ se dnes jeví jako erbovní heslo např. advokacie. Řada ze sofistů odmítala dělení světa na hellénský a barbarský (tedy takový, kde neumějí řecky, neznají gymnasia a neuctívají olympské bohy), tvrdila, že lidé si jsou rovni (Antifón z Athén), nebo že bohové dali svobodu všem a že otroctví není přirozené (Alkidamás z Elaie).

Od 3. století př. n. l. roli sofistů převzali, alespoň v nižších vrstvách hellénské populace, kynikové. Sofisté zpochybňovali autority a náboženské pověry a svým výrazným skepticismem ovlivnili historii evropského myšlení. Činnost a výsledek práce sofistů je jedním z mystických základů evropské civilisace.
Z desítek jmen je těžké vybrat nejslavnější. Démokritův žák Prótagorás z Abdér (zemřel po roce 420 př. n. l.) se jako první nazval sofistou (jako protiklad k pýthagorovskému filosofos, „milující moudrost“). Zavedl dialog kopírovaný pak Sókratem.

Prótagorás byl prý též první, kdo si dal za výuku zaplatit sto min stříbra. Pocházel z „dělnických“ vrstev, živil se původně jako nosič a prý vynašel jakousi podložku pod svazky otepí na ramena. Je prvním z velkých příkladů evropských selfmademanů.
Gorgiás z Leontín (zemřel kolem roku 380) v Athénách založil řečnické prosy. Svou činností si vydělal dost peněz a byl prvním z Hellénů, který vyzval k jednotě proti barbarům (= Peršanům; zřejmě na olympiádě roku 408).

Hippiás z Élidy (zemřel roku 399 př. n. l.) podnikal, obdobně jako Gorgiás, za svou vlast diplomatické mise. Přednášel všechny vědní obory, od astronomie, aritmetiky a geometrie po starožitnosti a Homéra. Ve snaze být plně soběstačný presentoval jednou na olympiádě oděv, boty a doplňky zcela vlastní výroby.
Látku utkal, v purpuru obarvil, obroubil, boty vyrobil, zlatý prsten ukul a opatřil rytinou stejně jako u dalšího prstenu osobně vyryl motiv do drahokamu.

psáno pro časopis Týden, nepublikováno

Sofoklés z Kolónu Hippiova v Athénách (po smrti byl v Athénách ctěn jako hérós Dexión), s. Sofillův, manž. Níkostratin a ke stáru byl druhem hetairy Theóridy ze Sikyónu a nakonec Archippy, která se stala jeho universální dědičkou, o. Iofóntův a Aristónův (se Sikyóňankou), rovněž tragických básníků§ 496, 468, 443, 441, 435, 420, 413, 411, 409, 406, 401

Sofoklés z Athén, stratégos§ 425 - 424, 404

Flávios Sofoklés ze Súnia§ arch. 102+  

Sofónidos z Athén, o. Efialtův§ 461

Sofonisbé, Sofoniba, pún. Safan-bá´al, dc. Hasdrubalova (Gyskónova), vzdělaná literátka a krasavice, snoubenka Masinissova a manž. Syfakova a posléze i Masinissova§ 206, 203

sofos, sofoi§ mudrc, viz Sedm mudrců

Sófrón ze Syrákús, mímograf§ 450
Sófrón, nauarchos Ptolemaia III.§ 245
Sófrón z Amprakie§ 432 (Ol.)
Sófronios z Pompéiopole v Paflagonii, makedonián/pneumatomachos§ 340+

Sófroniskos z Athén, o. Sókratův§ 470, 406
Sófrosyné, manž. Dionýsia II., d. Dionýsia I. s Andromachou§ 388, 347

 

Sófytés n. Sópeithés§ 1. vládce v Arachósii/Paňdžábu, 303; 2. obchodník v Alexandreji Arachóské, s. Náratův/ind. Subhúti, syn Nárady, 303

Sogdiáné, Sogdové, země, satrapie a íránský národ ve Střední Asii, na území zhruba dn. jižního Uzbekistánu a západní části Tadžikistánu, čín. Kchang-ťü/Kangju§ 600, 536, 480, 330 - 327, 323, 321, 292, 200, 171, 160, 128, 56, 53, 36, 356+ a viz pod Chiónové 
Sughd je dnes jedna z tádžických provincií s hlavním městem Kchudžantu (dř. Leninabad). Země pravděpodobně nespadala pod perskou kontrolu již na začátku vlády Dáreia III. Do ní dorazili Sogdové až po Alexandrově výpravě, vytlačili odtud Tochary, pod jejichž protektorátem žili. Kolem roku 270+ Sogdy podmanili nomádští Chiónité a splynuli pak s Hefthality resp. se středoasijskými Huny, kteří netáhli již dále na západ, srov. rok 375+. Chiónové/Chiónité, řecké slovo, bývá též spojováno s Hunny/řec. Únnoi a s čín. Siung-nu/Xiongnu; srov. rok 356+. 

Sogdiános§ viz Sekydiános

Sogdové, ethnikum indické v dn. PAK, jiné od předešlého§ 325

 

Sohaemus§ viz Soaimos