Plukovník Árbenz a banánová válka

Na rozdíl od chilského socialisty Salvadora Allendeho Jacobo Árbenz Guzmán svůj guatemalský reformní pokus přežil. Od jeho svržení uplynulo šest desetiletí. Do výčtu diktátorů patří pouze zeměpisnou příbuzností.

„Naším zločinem je pozemková reforma proti společnostem vlastněným imperialisty. Naším zločinem je to, že se jako vlastenci snažíme o hospodářskou nezávislost. V tomto úsilí se komunismus nevyskytuje,“ pravil v rozhlasovém projevu několik dnů před útěkem do Mexika plukovník Árbenz (tehdy 41), volený guatemalský president. 

Že není komunistou, ujišťoval od svého zvolení. Doba však byla zlá, Sověti se rozlézali po planetě a ve Washingtonu byli nervosní z toho, že by se soudruzi mohli usadit jim přímo před nosem, v málo známé zemi banánů, vynikající kávy a báječných rumů. 

Bylo 19. června 1954 a v řeči, která trvala 27 minut, president obvinil Američany se satelity z likvidace guatemalské nezávislosti. Obvinil amerického ministra zahraničí Johna Dullese, jeho bratra Allena v čele CIA a pochopitelně nejmocnější instituci v Guatemale United Fruit Company (UFCO), po dlouhá desetiletí světovou banánovou velmoc (pozdější Chiquita Brand, dnes opět největší obchodníci banány ChiquitaFyffes). 

V proudu bylo povstání jiného plukovníka, Árbenzova kdysi spolužáka na vojenské akademii, exulanta s hitlerovským knírkem Carlose Castilla Armase (tehdy 39). Své hnutí potichu hovořící plukovník nazýval „Antikomunickou frontou Guatemalčanů v exilu“ a jeden pokus o převrat už měl za sebou. 

Velvyslanec s koltem

Nyní vyzbrojen, dotován a letecky podporován na rozkaz amerického presidenta Dwighta Eisenhowera (tehdy 63) rozvědkou CIA s několika sty Kubánci, Nikaragujci, Dominikánci a žoldnéři z celého světa vpadl do Guatemaly z Hondurasu. 

Armáda, která tehdy čítala šest tisíc mužů a Árbenze dlouho podporovala, se pučistům účinně nepostavila, když viděla resolutní vojenskou podporu Spojených států. Brzy bylo rozhodnuto. 27. června Árbenz resignoval a vládu převzali velící důstojníci. Konsultovali své kroky s americkým velvyslancem Johnem Peurifoyem, který svou kariéru odborníka na likvidaci komunistického nebezpečí začal krátce před světovou válkou jako liftboy ve washingtonském Capitolu. 

Jméno v diplomacii si ovšem Peurifoy udělal hulvátskou upřímností v Athénách, kde byl velvyslancem po občanské válce, v níž byli komunisté na hlavu poraženi. Eisenhower ho převelel do Guatemaly. Chodil po metropoli s pistolí za pasem, organisoval bezostyšně oposici a Árbenze v šestihodinovém rozhovoru marně vyzýval, aby odstranil z vlády a vládních institucí komunisty, jinak že neví („do šesti měsíců bude Guatemala komunistická“). 

Po guatemalské čistce byl Peurifoy poslán do Thajska, kde však rok na to zahynul při autonehodě.

Árbenz dostal v září 1954 povolení opustit mexické velvyslanectví, kde požádal o asyl a s rodinou odletěl do exilu. Z Mexika putoval do Francie, do Švýcarska, odkud pocházel jeho otec, a na podzim 1955 se na čas se rodina usadila v Praze v hotelu Esplanade. Syn Jacobo (tehdy 9), dcery Arabella (16, později modelka a kokainistka, vzala si život) a Leonora (13), chodily krátce do českých škol. 

Jak tehdy prohlásil korespondetovi listu New York Times, s manželkou se jim „lidová demokratie v Československu líbila, ale ta není použitelná v Guatemale, kde se snažíme rozvíjet kapitalistický systém, kdežto oni zde socialistický“.

Zastřelen před obědem

Až takový levičák tedy Árbenz nebyl: „Můj vládní program byl antifeudální, antiimperialistický, dobrý nejen pro Guatemalu, ale i celou Latinskou Ameriku.“ 

Po něm se stal presidentem pučista Carlos Castillo Armas a poněvadž Američané poskytli jeho vládě i hospodářskou pomoc, na Árbenze se snadno zapomnělo. Ne všichni Guatemalci se radovali z kokakoly a dotované kukuřice. Ve Washingtonu však dělal absolvent amerických vojenských škol radost a také byl prvním guatemalským presidentem, který byl ve Spojených státech na oficiální státní návštěvě (1955). 

Požitek plukovníka žijícího v bezdětném manželství s učitelkou Odilií Palomovou z učebnicového příkladu spásy národa před latinskými bolševiky nebyl dlouhý. 26. července 1957 Castillo Armas s pozvanými politiky v presidentském paláci kráčel do jídelny s nachystanou hostinou, když stráž u dveří strhla z ramenou pušku a presidenta zastřelila.

Atentátník Romeo Vázquez Sánchez pak v bezvýchodné situaci obrátil zbraň proti sobě. Dva roky předtím patřil mezi vojáky, kteří byli vyhozeni z armády pro komunistické názory.

Ani po Castillovi Armasovi se část mladších důstojníků neztotožnila s proamerickým kursem svých nadřízených a podníceni čerstvým kubánským vzorem pustili se roku 1960 do vzpoury, z níž vzešla občanská válka. Aniž by vzbudila ve světě pozornost, zahynulo v ní na čtvrt milionu lidí a skončila smírem až roku 1996. 

Společnost Spojeného ovoce

Guatemalská Árbenzova revoluce žádné bolševické kořeny neměla. Komunistů bylo v jednokomorovém národním kongresu tehdy čtyři z 58, odbory jimi byly infiltrovány, ale moc nevykonávali vyznavači moskevských pověr žádnou. Árbenz se svými lidmi však šlápli do něčeho horšího. Dovolili si na United Fruit Company, která v zemi zaměstnávala na devadesát tisíc lidí, ovládala veškeré komunikace a logicky i důležité Guatemalčany. 

Dílčí pozemkové reformy prováděli již Árbenzovi předchůdci, ale United Fruit, největšího pozemkového vlastníka v zemi, nechali na pokoji. Árbenz roku 1953 prosadil zákon o rozdělení statků zabavených za války Němcům a o vyvlastnění za náhradu nepoužívané obdělávatelné půdy u vlastníků nad určitou rozlohu. 

V případě banánové velmoci šlo o 240 tisíc akrů, tedy asi 950 čtvrečních kilometrů s tím, že ve druhé vlně přibude dalších 174 tisíc akrů, sedm set kilometrů. Od závislosti středoamerických vlád na United Fruit se vžilo označení „banánová republika“, dnes všeobecně užívaného pro režimy korupční s mafiánskými osobními vazbami na nevyspělou, ale ambiciosní státní byrokracii (takže se označení používá i mimo latinský svět).

Nejprve ovocnáři spustili křik, že dostávají za půdu málo, hned pak naskočily řeči o komunismu v Guatemale. Že by opravdu šlo o obranu před zhoubnou ideologií, dnes zpochybňují osobní vazby hlavních aktérů protiárbenzovského puče v Eisenhowerově vládě. Oba bratři Dullesové totiž před svou politickou karierou ve třicátých letech pracovali pro velevýznamnou newyorskou advokátskou kancelář Sullivan and Cromwell a obhospodařovali její latinoamerické klienty. Mezi nimi i imperium United Fruit. 

Znemožnit Árbenze bylo pro Dullesy snadné i v případě, že by chodil na plovárnu s papežem a sbíral pivní víčka s obrázky svatých.

Za křivá obvinění a újmy, které Árbenz jménem guatemalského státu utrpěl, se před třemi roky rodině omluvil president Álvaro Colom, první levicový president od Árbenzových časů. K omluvě patřila i finanční náhrada za zabavený majetek, také filatelistická pozornost.

Říjnová revoluce

Jacobo Árbenz Guzmán byl synem švýcarského lékárníka Jakoba s mestickou Octavií Guzmánovou. Otec propadl morfiu a připravil rodinu o majetky, než se zastřelil. Syn neměl na ekonomická studia, zapsal se tedy na vojenskou školu. 

Za vlády diktátora Jorgeho Ubika v letech 1931-1944 fungoval feudální zákon „proti potulce“ nařizující indiánům vykonávat ročně sto dvacet dnů bezplatných prací na půdě statkářů. Na svozu nešťastníků se jako důstojník podílel i Árbenz a brzy se mu otrokářské praktiky zošklivily. 

S konservativními náhledy byl konec, když se v době, kdy ve střední Evropě spřádali velmoci mnichovskou dohodu, seznámil s Marií Cristinou Vilanovovou, dcerou významného salvadorského statkáře, která tajně vyznávala marxismus (+ 2009). 

Než se vzali, četl klasiky včetně Stalina a již se nedozvíme, kolik toho navykládal posluchačům na vojenské škole, kde přednášel, například o tom, že dvě třetiny půdy v Guatemale vlastní pouze dvě procenta lidí. 

Nespokojenost s vládou nabubřelého násilníka Ubika zbožňujícího Napoleona narůstala a po generální stávce v metropoli Guatemale odstoupil ve prospěch svých přátel. To nestačilo části důstojnictva a v čele s kpt. Árbenzem a mjr. Franciskem Javierem Aranou podporovanými odbory a studenty spustili o pár měsíců později krvavý puč s tisícovkou padlých („říjnová revoluce“), která kromě změny režimu vstoupila do dějin i tím, že v ní byly poprvé na guatemalské půdě použity tanky. 

V prosinci 1944 byl v otevřených volbách zvolen presidentem profesor filosofie Juan José Arévalo (+ 1990) hlásající jakýsi „duchovní socialismus“, tedy nikoli společenský systém, a rozhodně odmítal povolit činnost komunistické strany. Svým ministrem obrany jmenoval Árbenze, nyní již plukovníka, který se roku 1950 rozhodl v čele Strany revoluční akce (PAR) kandidovat za Arévalova nástupce a s velkým náskokem uspěl.

Ještě během kampaně se objevovaly v Americe varovné hlasy, že v Guatemale nastupuje komunismus. 

Naivní obchody

V dubnu 1951 vypukla několikadenní stávka zaměstnanců drah společnosti International Railways of Central America (IRCA; firma roku 1968 zanikla), v níž rozhodující podíl akcií vlastnila United Fruit. Ve skladech a vagonech shnilo banánů za sedm milionů dolarů (dnes s přičtením inflace 64 milionů) a k tomu přišel hurikán, který zničil na půl milionu banánovníků: kontest s Árbenzem začal. 

V průběhu roku 1953 začala CIA finalisovat přípravu převratu. Angažovala k tomu plukovníka Carlose Castilla Armase, který žil od roku 1949 v Tegucigalpě. Nevyšel mu tehdy pokus o puč v Guatemale proti presidentu Arévalovi a byl při tom lapen. Z vězení se však „romanticky” podkopal a unikl do Hondurasu. 

Na začátku 1954 bylo jasné, že nad Árbenzovou vládou se zatahuje. Idealista doma a naivní v mezinárodní politice dopustil se navíc kardinální chyby, která dala bratrům Dullesům a Eisenhowerovi do rukou oprávnění k válce. 

President ve svých pamětech shrnoval: „Podle Árbenzových činů brzy vyvstalo podezření, že byl pouhou loutkou manipulovanou komunisty... Bylo těžké rozlišit mezi komunistickým vlivem a nekontrolovatelnými a politicky odbojnými skupinami.“

Poněvadž Árbenzovi lidé neměli šanci nakoupit zbraně od Američanů a jejich spojenců, uzavřel Árbenz pozoruhodnou dohodu s Čechoslováky. Pražští komunisté mu zbraně prodali, ostatně jejich demokratičtí předchůdci prodali zbraně do Guatemaly již roku 1936. 

Teď to však byl podivný handl: samopaly, minomety a děla s náboji po wehrmachtu, dohromady dva tisíce smrtícího, byť obstarožního železa. Znalci tvrdili, že to pro armádu o dvanácti tisících mužích, tedy dvakrát silnější než guatemalská, postačí v mírových dobách na deset patnáct roků. 

Hořké finále

President Eisenhower prohlásil, že zbraně mohou vytvořit v Guatemale diktátorský komunistický režim ohrožující sousedy. Prohlášení povstalce Castilla Armase bylo úplně znamenité: „Myslím, že jedním z důvodů, proč kupovala Árbenzova vláda zbraně od komunistů je to, aby se chránila před lidovou revolucí.“

Švédská loď Alfhem náklad dopravila 15. května 1954 do Puerto Barrios, místa, kde se několik předtím aktivovala Karibská legie (viz zde pod Somozou). Nikaragua Anastasia Somozy přerušila diplomatické styky s Guatemalou, Batistova Kuba mobilisovala. Jakmile poskytl John Dulles s bratrem Allenem pučistům i leteckou podporu, která spočívala v přeletech a bombardování armádních kasáren, kde nenadělaly žádných škod, pučisté měli cestu na hlavní město volnou; v Guatemale nebylo nikoho, kdo by neporozuměl symbolické řeči Američanů.

Magazín Time, který pravidelně vyhlašuje svou osobu roku a sestavuje bizarní žebříčky nejvlivnějších mužů a žen, vybral pro roku 1954 Johna Dullese („posílil posice v zahraničí“). O dva roky později v ostrém konfliktu uvnitř komunistického bloku v Polsku a Maďarsku, kde se vláda reformních komunistů prohlásila za neutrální, tedy ne prosovětskou, žvanivý antikomunista zatáhl ohon a s Eisenhowerem Maďarům nijak nepomohli. 

Árbenz po několika měsících opustil Prahu a odletěl do Uruguaye a pak na Kubu. Z Castrova tropického socialismu nadšen nebyl a vrátil se tam, kde v exilu začal. Do Mexika. Zde byl „rudý plukovník“, jak mu příležitostně říkali někteří novinářští literáti, 27. ledna 1971 v domě, kde žil, nalezen v koupelně utopený. Lékař a policie konstatovali infarkt. 

Na druhé straně kontinentu v Chile právě vládl Salvador Allende rok a byl to první případ, kdy se marxista dostal k moci volbami. Jeho experiment, který vedl zemi do hospodářského kolapsu, skončil roku 1973 v puči generála Pinocheta a reformátor ho nepřežil. 

exkurs: V Guatemale na ploše přes 100 tisíc km2 žije 12 milionů lidí, z nichž většina má evropské předky nebo míšence. 40 % obyvatel jsou indiáni, většinou Mayové. V Árbenzově době bylo Guatemalců tři miliony. 

vyšlo v časopisu Týden 26/14

•

Pinochet, chilský kontrarevolucionář

Nejznámější z moderních latinských diktátorů Augusto Pinochet nechal zmizet tisíce lidí. Zároveň byla jeho diktatura jediná, v níž stát přišel o vliv nad ekonomikou - systémově.

Generálova cesta životem dlouho zaváněla tuctovou kariérou kasárenského důstojníka. 

Do politiky se katolický konzervativec nepletl. Společensky se neangažoval. Ostatně chilští vojáci se od třicátých let dvacátého století do politiky nemíchali. Podobně jako C. Iulius Caesar dosáhl velkého jména po padesátce, a to přes noc: až v padesáti sedmi letech se stal jedním z nejznámějších mužů planety. 

Socialisté a levicoví liberálové ho nenáviděli za tisíce zavražděných lidí a pravděpodobně ještě více za to, že na rozdíl od svých despotických bolševických ikon byla Pinochetova sedmnáctiletá diktatura hospodářsky relativně úspěšná.

Pinochetův otec byl celním úředníkem ve valparaíském přístavu. Syna poslal v sedmnácti na školu pěšího vojska v Santiagu. Společenskou prestiž si vylepšil roku 1943, když se oženil s Maríí Lucíí Hiriartovou, dcerou advokáta a politika levicově liberální Radikální strany, která byla tehdy u moci.

Jeden z jejích presidentů Gabriel Gonzáles Videla (v úřadu 1946-1952) sice měl ve své první vládě několik komunistických ministrů, ale jejich koalice s levičáckými odbory mu brzy přerostla přes hlavu. Roku 1948 komunistickou stranu (PCCh) zakázal a přerušil styky se sovětským blokem. Zákonu „o trvalé obraně demokracie“ komunisté pak říkali „zatracený zákon“ (ley maldita).

Nenápadný voják

Na okraji pouště Atacamy na severu země u Pisaguy („Voda plná moče“) zřídil president „soustřeďovací“ tábor pro komunisty, anarchisty a odboráře a jeho velitelem byl roku 1948 na několik měsíců Augusto Pinochet. Právník Gonzáles Videla se po generálově puči v září 1973 stal místopředsedou státní rady a do své smrti roku 1980 pracoval v týmu připravujícím novou ústavu (viz exkurs 1). 

V Pisaguy se třiatřicetiletý Pinochet poprvé setkal s o sedm let starším senátorem Salvadorem Allendem, který chtěl lágr navštívit jako zástupce kongresu: generál ve svých pamětech napsal, že to neohlášeným poslancům zatrhnul a politikům pohrozil jim, že bude i střílet... 

Velitel koncentračního tábora Pinochet v roce 1953 absolvoval na Chilské univerzitě práva, přednášel na vojenské akademii a pro studenty napsal pět zeměpisných a geopolitických příruček.

    V roce 1956 byl vládou poslán jako vojenský atašé na velvyslanectví do Washingtonu. Z této doby a z řady pozdějších školení například v Panamském průplavovém pásmu, pocházejí jeho dobré kontakty na vysoké americké armádní důstojníky a lidi z rozvědek. 

Roku 1970 ho křesťansko demokratický politik se švýcarskými kořeny Eduardo Frei Montalva (zemřel roku 1982; jeho syn byl státním presidentem v letech 1994-2000) jmenoval brigádním generálem. Freiův nástupce Allende Pinocheta rok na to povýšil na generála divisního a jmenoval velitelem posádky v chilské metropoli. Na zkušenost z Pisaguy jakoby zapomněl…

Pinochet vyznával říznou prušáckou disciplinu a jako, ultrakonservativec na rozdíl od zednáře Allendeho a řady důstojníků byl též praktikujícím katolíkem. Když ho roku 1971 Allende požádal o pomoc při uklidnění provinčních nepokojů, vyděsil generál Chilany odpovědí: „Doufám, že armáda nebude muset z kasáren, poněvadž pak by musela zabíjet.”

V srpnu 1973 ho Allende jmenoval vrchním velitelem ozbrojených sil. Do převratu chyběly tři týdny. 

Hrdina a mučedník

Levicová koaliční vláda vedená od podzimu 1970 socialisty v čele se Salvadorem Allendem Gossensem, který byl jako Pinochet rodákem z Valparaísa, neměla na růžích ustláno (viz exkurs 2). Představovala první případ v Jižní Americe i na světě, kdy se marxista dostal k moci parlamentní cestou. 

V latinském světě se to tehdy komunisty hemžilo. V Brazílii a Uruguayi řádily skupinky městských guerrill, vykrádaly banky, kasina, policejní stanice, kasárny, vraždily odpůrce, zrádce dělnické třídy, unášely diplomaty, aby je vyměňovaly za své zajaté soudruhy (z toho prostředí vyšli po letech v novém století uruguayský president José Mujica a jeho brazilská kolegyně Dilma Rousseffová). Na jaře 1970 unesli a zavraždili komunističtí partyzáni (FAR) v Guatemale německého velvyslance Karla, hraběte ze Spreti. Krátce na to antikomunistické Hnutí organisované nacionalistické akce (MANO, proto též zváno Mano blanco, Bílá ruka) zavraždilo komunistického politika Césara Montenegra Paniaguu. 

V atmosféře vrcholící studené války Allendeho okamžitě zavalily nesnáze s Nixonovou vládou, která vyděšena kubánskou zkušeností dělala už všechno pro to, aby socialisté v Chile ve volbách pohořeli. Obzvláště, když v Santiagu znárodnili doly a odmítali vyplácet náhrady za vyvlastněný majetek. Nixonův bezpečnostní poradce a od září 1973 ministr zahraničí Henry Kissinger později dělal, že nebyl o přípravě puče v Chile informován…

    Sovětským blokem, který upadající chilské ekonomice neměl co nabídnout, byl lékař a zednář Allende chválen jako hrdina cesty k socialismu, později jako jeho mučedník. 

Je pozoruhodné, že kavárenský socialista, milovník buržoasního životní stylu, golfu, vína, whisky a dobrého oblékání Allende měl odpůrce mezi středními vrstvami a dokonce mezi ženami-měštkami.

Preventivní puč

Mezi chilskými konservativními vojáky to vřelo a z Ameriky měli silnou podporu. Osud vlády, jež se se svými dirigistickými experimenty („půl litru mléka všem dětem denně“) brzy dostala do pozice chudnoucí venezuelské „bolívarské revoluce“ Huga Cháveze o čtyři desetiletí později, byl zpečetěn. Velitelé všech tří zbraní armády a četnictva-carabineros se dohodli na sestavení junty s Pinochetem v čele, ačkoli s ním původně nepočítali. 

Allende pokládal generála až do okamžiku puče za loyálního velitele. Prý o něm řekl, poznamenal Pinochet ve svých pamětech z roku 1980: „Ten muž není schopen podvést ani svou ženu.”

    Vojáci nachystali listinné podvrhy namlouvající Chilanům a světu, že Allende sám připravoval diktaturu a likvidaci odpůrců režimu a že generálové byli pouze předvídavě rychlejší. Pinochet několik dnů po převratu tvrdil, že dokumenty našel v Allendeho tresoru.

    Ráno 11. září 1973 vyrazili vojáci do ulic. President byl o puči už informován, když podle reportéra magazínu Time dorazil do práce nezvykle pro něho brzy ve čtvrt na osm. Telefonoval naposledy s manželkou Hortensií Bussiovou (zemřela 2009): „Z paláce neodejdu, situace je zlá.”

Dobytí presidentského paláce

Tanky a helikoptéry střílely po všem, co se hýbalo, v poledne letectvo odpálilo osmnáct raket na presidentský palác La Moneda (původně skutečně za španělské éry „mincovna“). Bombardována byla i sídla socialistů a komunistů a řada veřejných budov. 

Námořnictvo převzalo kontrolu nad Valparaísem. President Allende (65) dvakrát odmítl ultimatum pučistů, které vypršelo v poledne, jímž mu garantovali bezpečný odvoz na letiště a odlet ze země, údajně na Kubu. „Z paláce mne odnesou jenom mrtvého,“ řekl třiceti gardistům, kteří si říkali Skupina osobních přátel (GAP), a lidem z ochranky, kteří s ním zůstali do konce.

    Stalo se. Kolem třetí hodiny odpolední vojáci palác dobyli. Dodnes není objasněno, zda byl Allende hodinu před tím zavražděn, což lze obecně předpokládat, nebo zda si vzal život snad zbraní, věnovanou dva roky předtím při návštěvě Chile Fidelem Castrem (Pinochet tehdy velel čestné jednotce...). 

Podle rešerší publikovaných v magazínu Der Spiegel roku 1975 byla Allendova smrt sebevražda aranžovaná vojenskou rozvědkou SIM. Jejím údajně jeden z několika přeživších „svědkem” byl podle publicisty Róbinsona Rojase lékař Patricio Guijón Klein, který patřil k presidentskému lékařskému teamu a dostal od vojáků na vybranou: buď ho na místě zastřelí, nebo dosvědčí, „jak to bylo”; tvrdí publicista. Naučil se tedy sebevražednou oficiální versi pučistů. 

Allendova rodina a revoluční svět ovšem nepochybuje o tom, že president zemřel hrdinnou smrtí se zbraní v ruce při obraně paláce a tak to také posvětil Fidel Castro, dárce onoho osudového samopalu.

Guijónovu versi potvrdil roku 1999 kardiolog José Quiroga, další z lékařů, který byl tehdy v paláci. Ani jeho vojáci neodpravili, ale se svou výpovědí dlouho čekal. Guijón ještě roku 2011 mediím zopakoval „stejnou věc, kterou jsem řekl pětsettisíckrát novinářům z celého světa…, nikdy jsem nic neubral ani nic nepřidal”. 

Chilský zázrak

V den převratu bylo zatčeno vojáky a policisty pod velením generála Césara Mendozy, který na olympiádě v Helsinkách roku 1952 získal v jezdectví stříbro, více než 2100 oposičních představitelů levicových organisací a odborů. 

    Do konce roku to bylo přes třináct tisíc. Za vězeňské tábory posloužily lodi v přístavech, fotbalové stadiony, konferenční sály, školy. Během vlastního převratu bylo zabito 284 Chilanů, tvrdili pučisté. 

Dodnes není známo, kam zmizelo na 2500 lidí. Během puče platilo: kdo bude dopaden se zbraní v ruce, byl na místě zastřelen. Před novou vládou emigroval na milion Chilanů. Tajná služba DINA, likvidující prominentní představitele oposice i v zahraničí (rozpuštěna byla v roce 1977), vynikala krutostí. Se spřátelenými režimy spolupracovala v rámci jihoamerické likvidační antikomunistické operace Cóndor (srov. pod Stroessner). 

Šéf DINA gen. Manuel Contreras, který zemřel v srpnu 2015 ve vězení, kam byl poslán několika soudy od devadesátých let na 529 roků, po rozpuštění své policie odešel do civilu a dal se v duchu nové doby na podnikání jako ředitel státního rybolovného podniku EPECH.

    Čísla obětí se v různých odhadech i podle součtů několika výzkumů liší až o mnoho tisíců. Nejnižší počet tvrdí, že za Pinochetovy diktatury bylo z politických důvodů uvězněno na 27 tisíc Chilanů (komise pojmenovaná podle biskupa Sergia Valecha), úředně exulováno bylo 3717 občanů. 

    Pinochet rozpustil parlament, zrušil strany, obnovil vlastnictví postátněných firem a po roce se dal členy junty jmenovat presidentem. V tahanicích o moc převládl obdivovatel maršála Rommela, diktátora Franka a pruských řádů nad velitelem letectva Gustavo Leighem Guzmánem, který prosazoval korporativní hospodářský model. 

    Pinochet však obsazoval hospodářské vládní funkce liberálními ekonomy, jimž se podle místa působení jejich učitelů Miltona Friedmana a Arnolda Harbergera říkalo „Chicagští chlapci“. 

Za vlády generálů měli „hoši“ v Chile velký vliv. Ekonomika byla deregulována, v podstatě stoprocentně odstátněna, obrovská inflace zkrocena, měna reformována. HDP rostl. Podle nositele Nobelovy ceny z roku 1976 Friedmana (+ 2006) to byl „chilský zázrak“. Je to ojedinělý případ diktatury, v níž stát omezil svůj národohospodářský vliv.

Mise splněna, ale s překvápkem

Vojáci dali zemi roku 1980 novou ústavu s dominantním postavením presidenta republiky, s dvojkomorovým parlamentem, ale také s radou národní bezpečnosti, která držela generály v politice. To bylo generálovi 64. Dav před presidentským palácem po plebiscitu s dvoutřetinovou většinou skandoval: „Díky, Pinochete!“ Dojatý generál jim poděkoval za „hrdinské gesto“ a za „triumf nad komunismem“. 

Jinde se diktátoři socialistům bránili, nejznámější z latinských diktátorů Augusto Pinochet je naopak od vládních vesel v Chile vyhnal. A málokdo si získal universální mediální pověst totálního arcipadoucha. 

    Roku 1987 povolil Pinochet činnost partají a o rok později se většina Chilanů v referendu vyslovila proti tomu, aby generál v nastávajících presidentských volbách zůstal kandidátem, což ho upřímně překvapilo: „Nikdy jsem se nepustil do něčeho, kde bych nebyl přesvědčen o úspěchu.” Pro jeho další vládu tehdy nicméně byly ještě 43 procenta Chilanů!

I Latinská Amerika má své berlínské zdi. Od března 1990 má Chile opět volené presidenty. O svých osmdesátinách roku 1995 během velkolepých oslav prohodil i svým způsobem omluvná slůvka k obětem puče: „Mrzí mne velmi zničené životy našich pritivníků oněch let.” Dodal však také svým fanouškům, že „kdyby se historie opakovala, udělal bych to znovu a se stejným úmyslem”. 

Zatracené stáří

Generál zůstal do roku 1998 nejvyšším velitelem armády a doživotním senátorem. Advokáti řady evropských zemí zastupující rodiny obětí žádali jeho hlavu. 

    Když na podzim 1998 jako člen senátní delegace v Anglii podstupoval léčení zad, byl na základě žádosti španělského vyšetřujícího soudce Baltasara Garzóna Brity zadržen (a to roku 1982 podporoval Brity za války o Falklandy…). Po přímluvách chilské vlády, amerického presidenta Billa Clintona, který se obával, že by se svět dozvěděl hanebné podrobnosti o americké účasti na puči roku 1973, a také papeže Jana Pavla II., byl v březnu 2000 puštěn jako těžce nemocný domů. 

    Role se pro elegantního a šarmantního starce změnila. Jeho oblíbené jídelníčkové menu tvořené studeným humrem, hovězím na houbách a zmrzlinou už Chilany tolik nezaujímalo. Ani to, že miluje parfém Givenchy a prozpěvuje si Lili Marleen. Začalo vadit, že s novými poměry neodešel do exilu

Právníci uhájili argumentem stařecké demence generálovu svobodu, i když roku 2005 přišel o senátorskou imunitu. Obviňován byl mimo jiné také z braní úplatků za zprostředkování obchodů se zbraněmi pro chilskou armádu od BAe. 

Pinochet nebyl nikdy odsouzen, poněvadž se toho nedožil. 

„Marnost nad marnost,“ pravil by Osud. Od roku 2000 totiž vládl v Chile liberální socialista Ricardo Lagos. O šest let později, v roce Pinochetovy smrti, ho vystřídala socialistka Michelle Bacheletová, dcera generála letectva Alberta Bacheleta, který odmítl účast na Pinochetově puči a zemřel v březnu 1974 ve vězení na následky mučení. 

    Většina Jižní Ameriky stojí na začátku 21. století pod socialistickými vládami. Pinochet zažil, jak se jeho Chile stalo vděčným útočištěm východoněmeckého komunistického diktátora Ericha Honeckera, který tu roku 1994 zemřel: ruská část Německa poskytla asyl pěti tisícům chilských běženců, mimo jiné Bacheletové. Honeckerova manželka a zažraná bolševička Margot žije na předměstí Santiaga u svého vnuka dodnes a pobírá německou pensi. 

exkurs 1: Chile v pozoru

Na ploše 760 tisíc km2 žije téměř 17 milionů lidí. Před 40 roky to bylo devět milionů a moderně vyzbrojených vojáků bylo devadesát tisíc. Španělské vlády se Chilané zbavili roku 1818, v letech 1879-1884 dobyli velká území na Peru a Bolívii (ledková či tichomořská válka). Roku 1891 prodělala země občanskou válku, v níž se reformistický poražený president José Manuel Balmaceda zastřelil. 

Otec Augusto Alejandro Pinochet Vera byl celním úředníkem a jeho předkové přišli do Chile z Bretagne. Matka Avelina Ugarteová měla předky z Navarry. Generál měl pět sourozenců.

1915, 25. listopadu ve Valparaísu narozen Augusto José Ramón Pinochet Ugarte

1933, nastoupil na vojenskou školu

1943, se oženil s Maríí Lucíí Hiriartovou Rodríguezovou (20), dcerou advokáta a politika Radikální strany Osvalda Hiriarta Corvalána. Měla prý na manžela velký vliv, vyhraněný politický názor a spolu pět dětí: dcery Inés Lucíu, Maríu Veróniku a Jacquelinu Marii a syny Augusta Osvalda a Marka Antonia. Doña Lucía zemřela v prosinci 2021 ve věku 99 let 

1948, velitelem koncentračního tábora

1956, atašé ve Washingtonu

1970, Pinochet generálem

1970-1973, presidentem Salvador Allende Gossens (s mandátem do 1976)

1973, 11. září Pinochetův puč; stanné právo do roku 1988; Allende pohřben v rodinné hrobce ve Viña del Mar.

1980, referendum o nové ústavě

1983, květen, první pouliční protesty v Chile za Pinocheta, první teroristické útoky komunistické guerrilly Vlastenecké fronty

1984 několikaměsíční pouliční nepokoje

1986, září díky šoférově duchapřítomnosti přežil přepadení komunistickými partyzány, atentátníci nebyli dopadeni; první obavy, aby se armáda po filipínském vzoru nepostavila za demonstrující oposici (únor 1986)

1987, obnovena činnost stran, 1988 referendum, povolen návrat všem emigrantům

1990, 11. března nastoupil zvolený prezident Patricio Aylwin (72)

1998, březen odstoupil z vrchního armádního velení, doživotní senátor; v říjnu zatčen v Londýně

2000 presidentem socialista Ricardo Lagos

2001 nejvyšší soud označil Pinocheta za mentálně nemocného

2006, 10. prosince zemřel v Santiagu (91) - o narozeninách své manželky a v Mezinárodní den Spojených národů lidských práv; státního pohřbu se mu nedostalo

2007 v rámci vyšetřování afér mezinárodního praní peněz kolem washingtonské banky Riggs (roku 2005 zanikla v PNC) pozůstalí vyšetřováni pro podezření z finančních podvodů a zpronevěry veřejných prostředků; nejtěžší obvinění padají kromě generála a jeho vdovu na Pinochetovu nejstarší dceru Inés Lucíi Pinochetovou Hiriartovou, v letech 2008-2012 komunální političku, šetření nikam nevedla

exkurs 2: Měšťácký socialismus

Pět let od sovětské likvidace pražského pokusu o socialismus jiného než moskevského, bolševického typu, ukončily generálové chilskou levicovou episodu spojovanou s lékařem Salvadorem Allendem. 

V Praze v srpnu 1968 tanky sovětské Varšavské smlouvy vysvětlily světu, co znamená pojem „proletářský internacionalismus” v praxi, v Santiagu konservativní generál Pinochet předvedl, kudy vede cesta k demokracii: „Je nezbytné ji příležitostně vykoupat v krvi, aby mohla dál existovat.”

Na imperiální notě nevydržel konce svých dnů. Když zestárl a povolil po roce 1990 návrat k parlamentarismu, siláckým vtípkům se vyhýbal: aby se vyhnul soudům, udělal ze sebe nesvéprávného kripla. 

Allende pocházel ze staré rodiny s kořeny v Belgii a mezi Basky a s tradicí liberální reformistické politiky. Sportsman na studiích medicíny, aktivní už v politice, roku 1933 (bylo 27) stál u zrodu Socialistické strany, jíž byl od roku 1937 poslancem, posléze ministrem zdravotnictví, senátorem (od roku 1966 předsedou senátu) a roku 1952 se poprvé pokusil o presidentský mandát. O svém poslání byl Allende přesvědčen a o nájemní smlouvu v paláci Moneda se pokoušel ještě v letech 1958 a 1964; se štěstím mu to vyšlo o šest let později.

Měl se za marxistu, ale v jeho klasicích honěn nebyl. Ani jako podobní latinští typové nevedl náruživé a zarputilé proslovy o svých třídních pravdách a blaženstvích vlády ozbrojeného proletariátu, byl akademicky zdrženlivý a ideologickým rozpravám se vyhýbal. Za třicet let v politice znal zákulisní praktiky a partajní fígle. Ani jeho životní styl nebyl revolucionářský, ale pěkně měšťácký; vystupoval však neformálně, řeklo by se dnes, task asi jako politici v oblecích bez kravaty s rozhalenými košilemi. Třebaže se dal do koalice s komunisty a jinými levičáckými extremisty, držel si je na distanc. 

Byl však nadšen z Castra a Guevary. Allendovo pojetí národního socialismu pro Chile předběhlo v latinském světě venezuelský chávismus či bolívarství o čtyři desetiletí. Oba fenomeny dopadly stejně: v ekonomické ruině. Donekonečna se opakuje dávný poznatek, že marxismus je s demokracií neslučitelný.

Před presidentskými volbami roku 1969 sestavili Allendovi socialisté (PS) s komunisty (PCCh), radikály (PR), levicovými křesťany (IC), malou Nezávislou lidovou akcí (API) a s nevlivnými sociálními demokraty (PSD) uskupení Lidová jednota (Unidad popular; UP). 

S programem vzletně nazvaným „Boj za demokratickou vládu pod hegemonií proletariátu” dostala 36 procent a zůstala odkázána na podporu největší ze stran chilských, křesťanských demokratů (PDC). S pomocí jejích hlasů v kongresu přísahal Allende v listopadu 1970 v paláci Moneda (nedosáhne-li kandidát dle tehdejší ústavy nadpoloviční většiny, rozhoduje o presidentovi volba poslanců a senátorů). O dva roky později se PDC s Allendem rozešla, aby podpořila generály (brzy toho litovala). 

Allendův mandát byl slabý, opřený o pouhou třetinu hlasů. Jednal však jako silný vítěz, což fungovalo jen krátce. Zemi nepřebíral v nejlepší konstituci. V prvním roce vlády bylo UP hej. Rostl HDP, čtvrt milionu Chilanů dostalo práci. Narůstaly také dovozy, hlavně spotřebního zboží a potravin, devisové reservy mizely. Cena mědi významně klesla oproti předcházející Freiově vládě: 85 procent devisových příjmů chilského státu pocházelo právě z mědi. 

Už druhé výročí vlády UP bylo ve znamení chaosu, nedostatku v zásobování, vzdoru (srov. osud Chávezovy bolívarské revoluce na začátku 21. století). Escudo dvakrát devalvovalo, chyběly náhradní díly a vedle některých silně předražených základních potravin i toiletní papír (jak chávezovské…).

Když Allende vyvlastnil bez náhrady americkou těžařskou firmu Kennecott (dnes součást koncernu Rio Tinto) vyvážející měděnou rudu z dolu El Teniente, odešli poslední investoři ze země. Chilská vláda odmítla odškodnit Američany šedesáti miliony dolarů, k čemuž ji odsoudil pařížský soud.

Postátňovací zákon na devadesátku firem prosadil Allende přes odpor kongresu, v němž držela oposice většinu. Použil dekret vlády socialistů z roku 1932, který nebyl nikdy zrušen, podle něhož může vláda znárodnit podniky vyrábějící a obchodující s životně nezbytným zbožím. 

Po celé zemi roku 1972 stávkovali v desítkách akcí, nejsilněji v říjnu, nejen pekaři, uzenáři, mlékaři, dopravci (Chile vše přepravuje kamiony), piloti, učitelé a architekti, kuriosně i horníci měděných dolů, jejichž gáže byly v průmyslu daleko nejvyšší. Vlastně všichni ti, kteří nedávno Allenda volili. V červenci 1973 ve druhé velké stávce 45 tisíc kamioňáků už měli podporu křesťanských demokratů. 

Městské guerrilly vylupovaly banky, aby měly na uskutečňování svých ideálů, statkáři vraždili nové vlastníky na své bývalé půdě, po celé vládl teror mezi příznivci znepřátelených hnutí. Policie proti násilnostem zasahovala laxně. 

Lidé vykupovali obchody. Zavést přídělový systém však Allende odmítal; Chilané nikdy nic takového nepoznali. Vláda držela dlouho, zvážíme-li, že většina tiskovin, a hlavně provinčních, byla proti Allendemu. Přitom v komunálkách v březnu 1973 dostala UP 43 procenta, lehký nárůst.

Allende dokončoval pozemkovou reformu svého předchůdce: vyvlastněno a přerozdělováno vše nad osmdesát hektarů půdy (radikálové si ovšem přáli hranici na čtyřiceti hektarech). 

Vláda vykupovala podíly v bankách, aby nad nimi získala kontrolu. Mnohé továrny, kde se státní úředníci neměli k převzetí správy, obsadili dělničtí radikálové. Ve státních podnicích a těch, které se státními staly, panoval „revoluční” chaos. Šéf komunistů a senátor Luis Corvalán tehdy dokonce sakroval, že tam vládne „alkoholismus a neomluvitelné chyby”. 

Přesto komunisté Allendovi předhazovali, že váhal s „mobilisací mas” a toleroval zbraně u radikální oposice. Proti vládě UP štvalo „lid” Hnutí radikální levice (MIR), které ani klasickým komunistům nevonělo, a radikálové zprava, s vojáky spolupracující uskupení Vlast a svoboda (Patria y Libertad, PyL). Z takových kleští není nikdy úniku.

•