469-460

469.

Ol. 77, 4

 

Apséfión

a. u. c. 285

T. Numicius Priscus a A. Verginius Caelimontanus

************************************************************

Athéňan Kimón (III.) vyhnal ve válce hellénsko-perské všechny Peršany z Iónie:v Iónii nezůstala jediná perská posádka. Pravděpodobně v této době se vrátil do Sparty ze svého exilu v Tróadě Pausaniás, aby se mohl znovu hájit proti obviněním ze zrady (viz rok 476).

Nebyl proti němu žádný důkaz, až jeho otrok pocházející z Argilu na Chalkidice, dříve jeho milenec, prozradil Pausaniovu korespondenci s Artabázem, který Sparťana zaopatřoval penězi, a nastražil na něho past ve svém obydlí, kam se jako cizinec a prosebník mimo Spartu uchýlil, aby jeho rozhovor s Pausaniou mohli vyslechnout efoři; podle jiné verse to bylo v chrámu Poseidónově na Tainaru a efoři si prý vykopali jakousi díru poblíž, aby slyšeli...

Je možné, že již t. r. byl odsouzen, pokud vůbec na soud došlo, ale podařilo se mu uniknout před zatčením a uchýlit se do chrámového asylu. Zemřel hladem zazděn efory (či zavalen kameny podle návodu Pausaniovy matky) v chrámu Athény Chalkioikos/"Bydlící v mědi" (viz rok 467, kam lze také zařadit Pausaniovu smrt). Je pozoruhodné, že s Pausaniou měli Sparťané po celé roky takovou trpělivost. 

Podle jedné tradice bylo v Lakónice velké zemětřesení, což bylo vykládáno jako Athénina pomsta, že její posvátný okrsek nebyl správně očistěn od smrti Pausaniovy, jak roku 432 Athénští předhazovali Lakedaimonským při hledání důvodů k válce, když Sparťané mluvili o kylónském zločinu z roku 632 (viz ale rok 464). Podle jiné verse bylo zemětřesení odplatou Poseidónovou za to, že v jeho chrámu na Tainaru nebo před ním povraždili před časem Sparťané uprchlé heilóty, prosebníky o asyl. 

Snad v tomto roce porazili Lakedaimonští v bitvě u Dipaie v Arkadii vojsko Arkaďanů bez Mantinejských (v této době netvořili Arkaďané ještě žádný federativní státní útvar, viz rok 371sq.). Král Archidámos povzbudil Sparťany během tažení lstí s Kastorem a Polydeukem: dal v noci vést prostředkem ležení dva koně a ráno vojákům ukazoval jejich stopy s tím, že jsou Blíženců, kteří jasně dali najevo, že stojí při Spartě.  

Snad krátce po Pausaniově odsouzení ve Spartě v obavě, aby nebyl souzen spolkovým synedriem protiperské symmachie, uprchl z Argu Themistoklés, poněvadž se prokázaly jeho vypočítavé styky s Peršany (viz rok 471; útěk z Argu se mohl udát až o dva roky později).

Nejprve cestoval na Korkýru, kde to měl dobré z doby, kdy urovnal spor s Korinthskými o Leukadu, neboť přiřkl oběma státům právo společné kolonisace ostrova a Korkýrským dvacet talentů k tomu. Pak pobýval v Épeiru u krále Molossů Adméta, kde se jeho vydání domáhali spartští poslové: Sparťané se mstili hlavně za to, jak je obelstil při stavbě athénských zdí a námořních sil.

Po čase tedy vybaven penězi na cestu Admétem a průvodci vykradl se do Makedonie do Pydny; podle logičtější verse se ho Moloss velmi rád zbavil (o jeho případném synovi Tharypovi viz rok 429; oba jsou prvními historicky potvrzenými panovníky Molossů a Épeirótů).

Athénští přátelé za ním propašovali rodinu a peníze (přesto po něm v Athénách zůstalo prý na osmdesát talentů majetku, což bylo na tu dobu a zvěst, že byl vyděděn, srov. rok 524, hodně). Teprve odtud se roku 467 n. 466 uchýlil plavbou kolem Naxu, tehdy obléhaného Athéňany, na perské území do Asie, kde měl hostinného přítele, properského bohatce Lýsitheida, Xerxova dobrého známého (viz tam; o jeho případném jménu Níkogenés viz v indexu, s. v. Lýsitheidés).

 

Dne 6. thargéliónu/v poslední třetině května, v den Artemidiných narozenin, viz v oddílu Bohové a jejich svátky xii, se v Athénách narodil Sókratés, syn kameníka/lithoxoos Sófroniska a porodní báby/maiá Fainarety. Podle jiné tradice se tak stalo až roku 466 (filosof byl popraven roku 399; srov. o něm též v indexu s. v. polygamie a školy 2, kde též o jeho rodině).

 

Ve střední Itálii vytáhl do války s Aequy konsul A. Verginius (nikdo z nich se Římanům v bitvě nepostavil), na Volsky táhl druhý konsul T. Numicius. V bitvě poražení Volskové se utekli za hradby Antia, na jehož obléhání si Numicius netroufl. Zato dovolil plenit vojákům, zajatci byli prodáni jako kořist. Zmocnil se v antijské přístavu 22 lodí, doky a zařízení přístavu spálil; o osudu lodí nevíme nic, ale zjevně neznamenaly začátek římské válečné flotily, srov. rok 338. Ke konci svého úřadu se oba konsulové vypravili společně proti Sabínům. 

 

V Číně zemřel císař Jüan-wang/Yuan (vládl od roku 476). Na nebeském trůnu ho následoval jeho syn Čen-ting-wang/Zhending (vládl do roku 441). Za jeho císařství začal vnitřní rozpad několika z čínských států. Vypukly boje o moc ve státě Ťin/Jin (viz rok 453): šest velmožů se pustilo do sebe, dva byli poraženi a ostatní si jejich domény rozdělili, vévoda prchl ze země. Vlastní začátek éry válčících států, čan-kuo š'-taj/zhanguo shidai, čínská chronografie ale oficiálně počítá až od roku 453. Úspěšné boje Číňanů s Huny.

 

************************************************************

468.

Ol. 78, 1

Parmenidés z Poseidónie

 

Theágenidés/Theogenidés

a. u. c. 286

T. Quinctius Capitolinus Barbatus II. a Q. Servilius Structus Priscus I.

************************************************************

Hellénští spojenci, vedení Athéňany a stratégem Kimónem, opět úspěšně táhli Iónií. Možná že cestou do Asie obsadil Kimón Skýros, viz však rok 476. Spojenci vyhnali Peršany z Pamfýlie, po obléhání získal výpalné deseti talentů od Fasélidy v Lykii a v Pamfýlii na řece Eurymedontu rozhodným způsobem porazili Peršany dvakrát téhož dne, když po vítězství na vodě, kde zničili a zajali na dvě stě lodí z 350 (vyšší údaj: 340 ze šesti set) a dvacet tisíc mužů, hned po vylodění porazili nepřítele na zemi.

Velitel pozemní armády Peršanů Ferendatés padl v boji v táboře, flotilu řídil Tithraustés, viz rok 470. Zřejmě krátce po Eurymedontu, možná téhož dne, se Kimón zmocnil též flotily osmdesáti foiníckých triér, které pluly na pomoc z Kypru. 

Ačkoli zahrnovali Hellénové ve své historické tradici bitvu na Eurymedontu mezi svá nejslavnější vítězství nad barbary a největší zásluhu o tuto bitvu si přisuzovali hlavně Athéňané, ze staré doby se nedochoval jediný údaj, který by nám pomohl tuto bitvu přesněji datovat. Lze uvažovat o rozmezí let 470 až 465, objektivně řečeno ale musíme započítat eventuality, které v podstatě zahrnují celou dobu Kimónova vojevůdcovství.

Po vítězství u Eurymedontu následovalo v hellénsko-perských válkách sedm let klidu. Podle nepsané úmluvy nepřekračovali Peršané a jejich loďstvo moře u Chelídonských/„Vlaštovčích“ ostrovů směrem západním: bylo to období velkého hellénského triumfu, viz rok 449. Někdy z této doby pochází fragment stély s usnesením Athéňanů o spojenectví s Fasélidou. Dochovaný text říká, že Faséliďan smí být v Athénách obviněn pouze před polemarchem, jiný rozsudek by byl neplatný. Kdo by nařízení přestoupil, zaplatí deset tisíc drachem Bohyni/Athéně. Náklady na zřízení stély umístěné na Akropoli nesli Fasélidští. 

Athéňané se nikdy nepokusili zahrnout kyperská města do délského spolku, své říše. Snad to bylo v plánu Kimónovy expedice následujícího desítiletí, viz roky 453sqq., ale Kalliův mír přiřkl ostrov Králi.  

 

Mykénští povstali proti Argívským, s nimiž byli v dlouhém historickém spojenectví kromě let 494 až asi 478, kdy byli spojenci Lakedaimonských (viz). Pro Mykénské byl dórský Argos obtížný hégemón, domáhali se řízení nemejských her byli však v bitvě poraženi a oblehnuti. Město bylo dlouhým obléháním vyhladověno a obsazeno snad v době krátce před bitvou u Oinoé (viz rok 460), Sparťané jim nemohli přijít na pomoc, neboť sami vedli války. 

Mykénai byly vyvráceny a obyvatelé zotročeni; není známo, zda to ještě byli potomci homérovských Achajů, nebo zda to bylo též obyvatelstvo dórské. Nadále však Mykény existovaly jako dependence Argu a v hellénismu (srov. rok 236) se zase staly samostatným státním útvarem. Část mykénské populace usadil v Makedonii král Alexandros I.

• Snad v této době Argívští násilným synoikismem včlenili do svého státu i území a obyvatelstvo Tírynthu, Hýsií a dalších malých obcí Argolidy. V Augustově době už Mykény ležely v ruinách.

 

V Olympii postavil v letech 468 až 456 architekt Libón z Élidy chrám Dia OlympskéhoV Athénách provozoval svou pravděpodobně první tragédii Triptolemos básník Sofoklés (28) a o dionýsiích porazil Aischyla (58). O vítězi mimořádně rozhodovali úřadující stratégové s Kimónem. Není zřejmé, že by porážka vedla k Aischylově emigraci, k té viz rok 458.

T. r. se v Athénách narodil podle jednoho chronografickéch údaje aristokratický politik a logograf/autor soudních řečí Andokidés (moderní odhady kladou událost před rok 440; zemřel někdy po roce 393, srov. rok 415). Vedl dosti dobrodružný život plný nesympatických kousků.

 

Roku asi 468 n. 460 se narodil na Kóu proslulý lékař Hippokratés (zemřel roku 364 n. 356, pochován v Lárisse); viz o něm s. v. lékaři (1). Jeho pozdější jmenovec z Chiu byl matematik a astronom.   

 

Římané pod konsulem T. Quinctiem porazili pod Antiem spojené vojsko Volsků a Aequů (válka trvala od roku 471). Sídelní město Volsků Antium vítězům otevřelo brány (podle jiné verse bylo několik dnů obleženo, než se vzdalo). Quinctius, senát ho vzápětí odměnil triumfem, vložil do města posádku a zabavil mu část polností ve prospěch Říma. Přesto to nebyl konec války (viz dále rok 464). Téhož roku zřejmě Římané uzavřeli příměří s Aequy. Q. Servilius plenil a ničil sabínské území, Sabínové sami ze svých pevností nevylézali. 

 

************************************************************

467.

Ol. 78, 2

 

Lýsistratos I.

a. u. c. 287

Ti. Aemilius Mamercus II. a Q. Fabius Vibulanus I.

************************************************************

Vypuklo povstání Naxijských proti Athéňanům. Byli však Kimónovým vojskem snadno poraženi a jejich stát zlikvidován. Zotročení obyvatelé byli první v délském spolku, kteří povstali proti svým spolkovým hégemonům a jejich půda připadla Athéňanům. První athénská kolonie byla zavedena na ostrov roku 453, viz.

• Státnost Naxu, jednoho z velkých kykladských ostrovů a kdysi významné hellénské obce, již nikdy nebyla obnovena a zůstal integrální součástí athénského státu.

Možné datum smrti Pausania a útěku Themistokleova z Argu či Makedonie, viz ale rok 469.

 

Na hellénském západu ve spojeném státu Messány a Rhégia předal poručník Mikythos zastávající úřad od roku 476, synům Anaxily II. Jejich jména neznáme, srov. rok 476; vládli do roku 461. Do té doby žili v Syrákúsách na dvoru Hierónově, který je při návratu domů ponoukal k převzetí vlády. Jedním z bratrů mohl být Leófrón/Leofrón slavící roku 468 (Ol. 78) okázale vítězství v olympských dostizích, viz v indexu pod hry. O jeho válce s lokerskými viz rok 356.

• Případ nezištného Mikynthova poručnictví patří mezi ojedinělé ve světových dějinách! Mimo jiné v Lúkánii založil kolonii Pyxús, pozdější latinské Buxentum. Messánští kolonisté ji ale brzy z velké většiny opustili. Po složení úřadu odplul Mikythos přes Rhégion na Peloponnésos. Dožil ve velké slávě v arkadské Tegeji a stavěl v Olympii sochy. Proč se usadil právě tam, nevíme. 

 

V Pontu nebo podle jiné tradice v Athénách zemřel politik Aristeidés zvaný Dikaios/Spravedlivý (narozen někdy kolem roku 540); podle jedné verse byl žalován jistým Diofantem, že bral peníze od Iónů, když jim vyměřoval spolkové příspěvky, odsouzen k pokutě padesáti min, které neměl a v bídě zemřel kdesi v Iónii.

Jeho dcery byly provdány na státní útraty, syn Lýsimachos dostal od státu nadekretováno jedno sto min stříbra, na Euboji půdu s polem a lesem a k tomu doživotní pensi čtyř drachem denně, stejně tak dostala státní podporu vnoučata, tak chudý byl jejich děd určující kdysi výši spolkových příspěvků spojencům. O století později byla tato podpora v chudobě pokládána za luxus, srov. rok 355.  

Aischylos uvedl poprvé svou tragédii Sedm proti Thébám. Přesněji řečeno tetralogii s thébskými námětem Laios, Oidipús, Sedm proti Thébám a satyrské dráma Sfinx, z níž se dochovala pouze ona "Sedma". Na thébské thema následovala argívská tetralogie s námětem danajským (po c. 465). Z ní se zachovala pouze tragédie Hiketides/Prosebnice, Egypťané/Aigyptioi, Danaides/Danaovci a satyrské dráma Amýmóné jsou ztraceny. 

Téhož roku pravděpodobně zemřel Simónidés z Kea: narodil se kolem roku 556 v Iúlidě na Keu, do roku 514 žil v Athénách, odtud odešel do Thessalie k lárisským Aleuovcům/Aleuádai a ke krannónským Skopovcům/Skopádai, odtud se vrátil zpět do Athén a kolem roku 476 se přestěhoval do Syrákús. Zemřel v Akragantu.

K původním šestnácti písmenům tzv. Kadmovy alfabéty, kterou o čtyři další prý rozšířil Palamédés z Argu n. Euboie za trojské války (Z, Ψ, Φ, X), přidal Simónidés nové čtyři (Y, Ω, Ξ, Θ). Podle jiné tradice měl písmena Y a Z připojit Epicharmos ze sicilských Megar. O Palamédovi viz rok 1201 a v indexu s. v. epos.

Anaxágorás z Klázomen předpověděl, že t. r. (Ol. 78, 2) spadne "kámen od Slunce", což se stalo u Aigos potamů a menší meteorit u Abýdu (ukazoval se ještě v prvním století n. l.). O Anaxagorovi viz v indexu s. v. školy (1).  

 

V Římě opět nespokojenost kolem přidělování právě dobyté půdy. Proto byli poprvé zvoleni triumvirové, komise o třech konsulárech, kteří měli celý proces řídit/triumviri n. tresviri agris dividendis. Římané pak zavedli do Antia kolonii/apoikii (srov. předešlý rok)Nicméně tentokrát, když na věčná přání konečně došlo, bezzemkům nevonělo, že dostávají půdu v cizině, když by ji nejraději drželi doma.

Přihlásil se velmi malý počet kolonistů, a tak komisaři na jejich seznam zahrnuli též zájemce latinské a hernické, údajně i volské. 

Podobné komise pak pracovaly po celou dobu republikánských dějin: rozdělovaly dobytou půdu, zakládaly kolonie, řídily některé sakrální úkony apod.

Q. Fabius Vibulanus cos. byl údajně jediným z Fabiů, který přežil zánik rodu ve válce s Etrusky roku 477, srov. tam pochybnosti. Vytáhl do války s Aequy a ti se nyní vzdali. Poddali se Římu formou povinného kontingentu vojáků živených na vlastní náklady, budou-li o něj požádáni, a k tomu zaplatili římské armádní výlohy na půl roku a přidali dvouměsíční menáž; viz ovšem rok následující. Co vykonal druhý z konsulů Ti. Aemilius v bojích se Sabíny, zaznamenáno není.  

 

************************************************************

466.

Ol. 78, 3

 

Lýsaniás I.

a. u. c. 288

Q. Servilius Priscus II. a Sp. Postumius Albus Regilensis I.

************************************************************

Themistoklés dorazil do perského Efesu, kam ho tajně v nosítkách pro ženy dopravil Lýsitheidés, viz rok 469; v té době stále visela ve vzduchu odměna na jeho hlavu dvousettalentová, vypsaná Xerxem. Po Lýsitheidově přímluvě u chíliarcha Artabána byl Themistoklés přijat králem Xerxem I. nebo spíše již jeho synem Artaxerxem I. (srov. následující rok).

Za své properské služby, měli tedy hellénští žalobci pravdu, dostal od Velkého krále darem vznešenou Peršanku do manželství s velkým věnem (její jméno neznáme; viz ovšem rok 464 a v indexu s. v.) a západoanatolská města Magnésii, Lampsakos a Myús, přesněji: výnosy z nich činící v okolí Magnésie pěkných padesát talentů ročně (o jeho exulantské „anabasi“ viz rok 471, 469 a 464).

O prvním obdarování Helléna perským panovníkem viz rok 546 a blíže neznámý příběh Pýtharcha z Kýziku. O Themistokleových potomcích viz v indexu s. v. • Proti přijetí Themistoklea brojila Xerxova vlastní sestra Mandané, která u Salamíny přišla o syny a domáhala se Athéňanovy smrti. Xerxés údajně sestavil soud, do něhož se Themistoklés naučil persky. Král byl prý jeho obhajobou nadšen a byla to asi poslední událost z jeho života, kterou známe, viz rok následující...

 

Na Sicílii v Kataně, která se po čas jeho života jmenovala Aitné, zemřel po dlouhodobé nemoci se žlučovými kameny samovládce Syrákús Hierón I. zahrnut poctami a pochován jako hérós (vládl od roku 477). Polyzálos, další ze sourozenců, synů Deinomenových, byl pravděpodobně již mrtev, viz rok 476, takže nástupcem ve vládě se stal poslední z bratrů Thrasybúlos, poslední z Deinomenovců, viz rok 491 a srov. rok 452.

Syrákúští ho však pro jeho násilnictví brzy po krátké občanské válce, kdy se vybavil oddíly z katanských kolonistů a žoldnéřů a opevnil s nimi v Achradíně, porazili a vyhnali a žil pak jako soukromník v Lokrech Epizefýrských. Po Hierónově smrti se pravděpodobně vrátili staří obyvatelé do Naxu, které násilně usadil v Leontínách, viz rok 476.

V Syrákúsách byla po třech desetiletích nastolena démokratiá, resp. oligarchie, která vydržela šest desetiletí do puče Dionýsiova. Syrákúsané postavili obří sochu Dia Osvoboditele/Zeus Eleutherios a během slavností a her zabili pro jeho slávu 450 volů. Na Sicílii následovaly postupně v jednotlivých hellénských státech podobné převraty (srov. rok 463, 461 a 406).

 

Nová válka Římanů s Aequy, kteří porušili podmínku loňského míru. Uchýlili se k nim totiž nemajetní lidé, bezzemci z volského Antia a také ti, kteří nyní podléhali římským kolonistům. Z aequijského území loupili na polnostech Latínů a brzy se k nim přidalo hodně Aequů.

Římské vyslance žádající pro Latíny náhradu škod, sněm Aequů odbyl a tak jim senát po několika měsících míru vypověděl válku. Armáda se však proti nim do pole t. r. nevypravila, neboť v Římě a tudíž i mezi vojáky řádila jakási blíže nespecifikovaná nemoc,a to zjevně několik let, viz rok 472 a 463.

Konsul Q. Servilius zřídil na latinském území ležení a střežil hranice. Jeho kolega Sp. Postumius zasvětil 5. června na Quirinalu chrám sabínského Dia Fidia Sanka neboli Semona Sanka, postavený dávno Tarquiniem Superbem; viz o něm roku 329. 

 

************************************************************

465.

Ol. 78, 4

 

Lýsitheos

a. u. c. 289

Q. Fabius Vibulanus II. a T. Quinctius Capitolinus Barbatus III.

************************************************************

Vypuklo povstání Thasských proti hégemonii Athéňanů. Válka Thasu byla vedena o tržiště na pevnině a o stříbrné a zlaté doly v pohoří Pangaion v naproti ležící Thrákii, vlastní příčinu a rozsah neznáme. Válka trvala do roku 463 (viz tam a rok následující)Téhož roku obnovili Athéňané válku s Aigínou (srov. jejich poslední neúspěch roku 488): závěrečná fáze letité řevnivosti skončila roku 457. • Thasos provozoval ještě před perskými válkami zlaté a stříbrné doly na pevnině v lokalitě zvané Skapté hylé/"Žďár", které ročně vynášely osmdesát talentů, těžili rudy i na ostrově, neplatili žádné daně a roční příjem státu z důlní činnosti činil dvě stě tři sta talentů. 

 

V Persii někdy v rozmezí let 465 až 464, rozhodně ale před dubnem roku roku 464, zavraždili Artabános z Hyrkánie (psán též řec. jako Artapanés), velitel královské gardy, a jeho příbuzný, eunúch a vládcův hlavní komoří, Mithridátés či Aspamitrés krále králů Xerxa I. (vládl od roku 486).

Podle jednoho astronomického diáře, který zaznamenal zatmění Měsíce 14. simánu 21. roku vlády/5. června t. r., se to však stalo 14. abu/4. srpna 465 a "krále zavraždil jeho syn" (jméno neuvedeno). Protože chtěl Artabános vládnout přímo sám, zbavil se nejstaršího ze synů Dáreia, viz o něm roku 479, a na trůnu vydržel asi půl roku. Dokonce byl uznán za krále v Egyptě.

Artabános stačil v bitvě porazit nejmladšího Xerxova syna Hystaspa, v té době satrapu Baktrie (a asi se ho i zbavil), a teprve pak byl odstraněn druhorozeným Xerxovým synem Artaxerxem I. zvaným Hellény Makrocheir/„Dlouhoruký“, neboť jednu měl delší, který pak vládl do konce roku 424. Prvním jeho známým datem je dokument z 11. června 464.  

Sled událostí královraždy je tradován různě. Podle jiné verse Hyrkán Artabános označil Artaxerxovi staršího bratra Dáreia za otcovraha, a ten ho vylákal k sobě a zabil. Když se Artabános pokusil zavraždit nové krále Artaxerxa (buď osobně v paláci, ale mečem dobře nesekl, nebo v bitvě), budoucí král mu zasadil smrtící ránu. Přes tuto osobní rasanci proslul Makrocheir tím, že se pokoušel zmírňovat krutost perských trestů, takže namísto hlav dával odsouzencům stínat jejich tiáry a místo řezání uší se spokojoval s uříznutí střapců na pokrývkách hlavy.

Podle jiné verse Artabánovo tajemství, že se sám chce stát králem, Artaxerxovi prozradil prý syrský satrapa Megabýzos, manžel dcery Xerxa I. s Améstridou jménem Amytis, sestry Artaxerxovy, původně spiklenec s Artabánem proti Xerxovi, neboť starý král odpustil své dceři jakousi nevěru a Megabýza tím rozhořčil. Artaxerxés dal Artabána popravit i s eunúchem, toho umučil smrtí uhnitím v přiklopených neckách.

Na to povstali tři Artabánovi synové a v pravděpodobně palácové bitvě byli pobiti, Megabýzos, podle jiné verse se jmenoval Bagabázos, byl přitom vážně zraněn; život mu zachránil hellénský lékař Apollónidés z Kóu. Pak Artaxerxés zlikvidoval povstání jiného Artabána, satrapy v Baktrii, když v první bitvě královští neuspěli, rozhodla až druhá. 

Kolovala též příběh o tom, že Artaxerxés byl ještě nedospělý a když mu Bagabázos prozradil, co mu Artabános vyjevil, dal nastoupit palácovou gardu, tedy i s Artabánem, jejím velitelem, s jeho sedmi syny, soupučisty. Artaxerxés před mužstvem objevil, že jeho pancíř je malý, vyzval Artabána, aby si ho s ním vyměnil, a když ho zlořád s těla svlékl, probodl ho mečem; pak byli zatčeni synové (jejich osud si můžeme domýšlet), jak praví románovější verse nástupu Artaxerxa I. na perský trůn. 

 

Ve válce s Aequy Římané pod konsulem Q. Fabiem v bitvě u Algida sice zvítězili, ale Aequy nezlomili. V dalším censu za republiky, jehož výsledek, není-li fantaskní malversací římských chronografů, bylo napočítáno "kromě sirotků a vdov" 104 714 římských občanů (srov. zavedení a provedení censu roku 578 a rok 434). Údaje z roku 578 a c. 508 lze vykládat za „první evropské sčítání lidu,“ jehož výsledek známe (?), srov. další případy v indexu s. v.

 

************************************************************

464.

Ol. 79, 1

Xenofón z Korinthu

 

Archedémidés

a. u. c. 290

A. Postumius Albus Regillensis a Sp. Furius Medullinus Fusus I. (Ser. Furius?)

 

************************************************************

Xenofón byl prvním korinthským epónymním olympioníkem v dějinách.

 

Athénští kolonisté byli vyhnáni z thrácké, resp. pozd. makedonské oblasti, kde se v počtu deseti tisíců pokoušeli založit osadu (viz rok 437). U Drabésku je zmasakrovali thráčtí Édónové na místě zvaném Enneaodos/„Devíticestí“, pozdější Amfipolis. Stalo se tak přesně 32 let poté, co zde byl zabit Aristagorás z Mílétu (srov. rok 496)V bitvě padli oba athénští velitelé Leagros a Sófanés, oba z Dekeleie (srov. s údaji roku 478, kdy též mohlo k události dojít. Porážka z roku 464 je pravděpodobně jinou z řady athénských porážek v této oblasti). Kromě toho leželi Athénští ve válce s Thasem, viz rok předešlý. Jaký měla thrácká katastrofa dopad na athénskou politiku, viz rok 461. 

Lakedaimonští se tajně chystali vpadnout do Attiky, o což je žádali Thasští, ale sami potřebovali pomoc. V létě udeřilo na Lakóniku silné zemětřesení, které pobořilo sídelní město Spartu a zahubilo dvacet tisíc lidí (srov. jiný tradiční údaj roku 469). Heilóti s Messéňany využili oslabení Lakedaimonských a povstali: vypukla třetí válka messénská, která trvala do roku 460 či 456. Messénští zvítězili v bitvě u Stenykléru (srov. rok 479).

Athéňané poslali Sparťanům, jimž zdatně velel král Archidámos II., vojenskou pomoc s Kimónem (III.) na čele, která se ale na zimu vrátila domů (viz dále rok 462): Kimón vedl athénskou armádu přes Korinthos, k pobouření místních, jichž se na ani povolení neptal. Heilótští a messénští povstalci obsadili horu Ithómé v Messénii.

 

Themistoklés se vrátil od Krále do Anatolie a přes Sardy odešel do Magnésie, kde se usadil, viz rok 466. Zde se znovu oženil: vzal si kněžku chrámu Dindymény neboli Matky bohů, podle jiných se kněžkou stala jeho dcera z toho manželství Mnésiptolemé. Výčet jeho rodiny viz v indexu s. v. 

 

Volskové se stali staronovými spojenci Aequů ve válce s Římany. Do protiřímského tábora se dal Ecetranové, bouřilo se Antium. Konsul Sp. Furius byl se svými muži poražen Aequy na území Herniků a oblehnut v ležení. Aequové pronikli až k Římu, byli před Městem odraženi a ve válce v neztenčené míře pokračovali (srov. s rokem 468). Římany nesužovala jen válka, v níž se jim t. r. nedařilo, ale hlavně morová rána, srov. rok 472 a zde rok násl. 

 

************************************************************

463.

Ol. 79, 2

 

Tlépolemos

a. u. c. 291

P. Servilius Priscus a L. Aebutius Helva

C. Aemilius (?) Mamercus jako dict. nebo interrex

************************************************************

Athéňané pod Kimónem zlomili po dlouhém obléhání Thasské, kteří se spartské pomoci nedočkali (viz rok 465): Thasos se stal tributární, tj. odváděl do Athén roční „příspěvek“ a přišel o hradby, flotilu třech desítek triér, zlaté doly a emporia v Thrákii; srov. rok 411.

Tradice tvrdí, že Thasští si odhlasovali pod trestem smrti zákaz návrhování míru s Athéňany (podobně jako kdysi Athéňané ve válce s Megarskými, srov. rok 604). Jistý Hégétoridés nesnesl pohled na umírající a hladovějící spoluobčany, si na krk uvázal oprátku a na sněmu prohlásil, že je připraven zemřít, jen když životy ostatních budou uchovány. Thasští tedy zákon zrušili a též Hégétorida nechali žít.

 

V Egyptě vypuklo v části země povstání proti Peršanům a Artaxerxovi I. V čele povstalců stál Libyjec Inarós, eg. asi Iret-Heru, syn knížete či „krále“ Libyjců Psammteka, řec. Psamméticha (IV., viz rok 486). Egypťany n. přesněji obyvatele Delty v rámci vlastního boje proti Peršanům podpořili Athéňané a jejich hellénští spojenci, viz rok následující. Inarovo povstání bylo potlačeno definitivně až roku 453, kdy byl Peršany ukřižován.

 

V Syrákúsách vypukly občanské rozbroje/stasis, viz rok 466. „Noví občané“, deset tisíc žoldnéřů/xenoi, které kdysi s občanským právem usadil i s rodinami ve městě Gelón, žádali na rodilých Syrákúsanech rovný přístup ke státním úřadům (viz rok 485). Žilo z nich stále ještě sedm tisíc a ohradili od ostatního města Achradínu s ostrovní pevností zdí. Otázka asi nebyla uspokojivě vyřešena, protože nepokoje a pouliční boje v podstatě ve všech sicilských státech trvaly snad až do roku 460.

Podle nedatovaného papyrového fragmentu neznámého historiografického díla zřejmě z těchto let napadli žoldnéři/xenoi Gelu, ale s pomocí Syrákúsanů byli poraženi v lokalitě Krastos. Hímerští a Gelónští pak válčili s Akragantskými. Žoldnéři usídlení v Mínóji/Hérákleji Mínójské byli v poli poraženi Syrákúsany a Akragantskými a město jimi dobyto.  

 

Volskové a Aequové plenili území Římanů a jejich spojenců Herniků a Latinů, aniž by jim v tom někdo bránil. Římané nekonali odvody a jejich spojenci byli na volsko-aequijskou koalici slabí. V Římě totiž a na jeho venkově propukl kolem 1. září s plnou silou mor, srov. roky 472 a 466sqq. Nejprve hynul dobytek, posléze lidé. Zemřeli též oba konsulové a řada významných mužů senátu. 11. srpen se v Římě začal počítat jako začátek roku a bylo to datum nástupu konsulů do úřadu (viz dále rok 450).

 

************************************************************

462.

Ol. 79, 3

 

Konón

a. u. c. 292

P. Valerius Poplicola interrex

L. Lucretius Tricipitinus a T. Veturius Geminus Cicurinus

************************************************************

Athéňané poslali do Sparty druhou pomocnou výpravu o čtyřech tisících mužích, kterou opět vedl Kimón (viz rok 464); prosadil se proti Efialtovi, který se stavěl proti výpravě. Sparťané však expediční sbor poslali zpět domů. Filolakón Kimón se ocitl v nemilosti uražených Athéňanů, kteří vypověděli symmachii z roku 481 se Sparťany a uzavřeli jménem délského spolku spojenectví s Argem a Thessalií, státům s tradicí antispartskou.

V létě zahájil v Athénách svou politickou činnost Efialtés. Poháněl před soud občany, členy areopágu, tedy bývalé archonty, za korupci a malversaci v úřadu. Jeho politika vůči konservativnímu areopagu, viz příští rok, souvisela s náhlým ochladnutím Sparťanů vůči prolakónskému Kimónovi a athénské pomoci.

Efialtovu činnost ovšem schvaloval Periklés, sok konservativního Kimóna. Oba zastávali agresivní kurs nejen protispartský, ale podporovali plány na pokračování ve válce s Peršany a na intervenci v Egyptě na straně protiperské rebelie.   

Athény byly spojeny s přístavem Faléron a Peiraieus obrannými zdmi. K těmto hradbám přistoupila později ještě zeď třetí, která byla dokončena až roku 445. O opevňovací práce měl zásluhu především Kimón, který se ze své chudoby v dětství vypracoval v jednoho z největších magnátů démokratických Athén rozdávající chudákům šatstvo a jídlo, platil pohřby chudiny, zpřístupnil své sady a zahrady (viz roky 510, 479 a 476).

 

V Egyptě se perský expediční sbor pod satrapou Achaimenem, synem roku 465 zavražděného bratra Artaxerxa I. Dáreia, sice úspěšně dostal do země, ale v bitvě na Nilu u Paprémi, lokality neznámé polohy, byl poražen athénskou flotilou o dvou stech triérách pod stratégem Charitimidem, viz dále rok následující a 460, a Libyjci dobyli sídelní město satrapie Memfidu. To prý bylo perské armády na čtyři sta tisíc mužů a k tomu osmdesát triér, z nichž většimu Athéňané zničili nebo zajali; ztráty perské armády prý dosáhly sto tisíce mužů.

Achaimenés padl a jeho nástupcem se po likvidaci Inaróvy rebelie stal Arsamés, který setrval v roli místokrále na Nilu snad až do další revolty roku 404. Sparťané odmítli perskou žádost o pomoc proti Athéňanům podpořenou penězi, srov. rok 458. Peršané byli obléháni kdesi v Deltě déle než jeden rok v lokalitě jménem Leukon teichos/„Bílá pevnost“, kterou však povstalci nedokázali dobýt.

 

V roce 462/461 pobýval básník Pindaros v Kýréně.

 

Římané, u nichž odeznívala morová rána, viz rok předešlý, se pod oběma konsuly opět vydali do války: L. Lucretius táhl na Aequy, jeho kolega T. Veturius na Volsky, které porazil v bitvě. Volskové pak uskutečnili výpad až k Tusculu, dále si netroufli a rabovali v kraji. Udeřil na ně Lucretius vracející se přes území Herniků od Aequů, kteří se před jeho armádou skryli za zdi svých pevností, a přivodil jim těžkou porážku. Oba konsulové byli senátem vyznamenáni triumfem, Veturius ale musel pěšky a bez vojáků; soustavné boje Římanů s Aequy a Volsky trvaly od roku 464 (a dále viz rok 459).

 

************************************************************

461.

Ol. 79, 4

 

Euthippos nebo Euippos

a. u. c. 293

P. Volumnius Amintinus Gallus a Ser. Sulpicius Camerinus Cornutus

************************************************************

V Athénách se podařilo démokratům, tj. občanům brojícím za svá práva proti tradiční moci rodové šlechty, které vedl Efialtés, syn Sofónidův, a jinak neznámý Archestratos omezit moc aristokratického areopagu tím, že musel předat politické soudnictví a otázky finanční kriminality radě pěti set/búlé, sněmu/ekklésii a héliaji/porotnímu soudu (srov. roky 594 a 508). Areopagu, v němž zasedli lidé po vykonání archontského úřadu, tak zůstalo již jen soudnictví ve věcech náboženských a souzení vrahů (srov. reakci Aischylovu, rok 459). 

Koncem roku byl reformátor Efialtés v noci zavražděn. Zločin nebyl nikdy objasněn, padlo však podezření, že vrahem mohl být Aristodikos z Tánagry či Aristodikos, syn Tanagriův. Tehdy stál na straně démokratů již delší dobu Periklés, ač sám aristokrat, sok konservativce Kimóna, jemuž se Efialtova práce vůbec nelíbila.

Athéňané po návratu z Peloponnésu, viz rok předešlý, ostrakovali Kimóna (III.), občana velezasloužilého o athénskou říši, neboť proti Efialtově reformě brojil; již předtím, zřejmě po thasském tažení, se musel před soudem obhajovat z obvinění, že vzal peníze od makedonského panovníka Alexandra za to, že nepovede athénskou armádu a kolonisty k hranicím království a mezi žalobci byl též Periklés, srov. rok 464.

Vyhnán byl hlasy "lidu" za to, že byl "filolakón a mísodémos/prolakónský a antidémokratický". Efialtés byl zavražděn až po Kimónově vyhnání.

• V této době byla exilová povinnost vyplývající z ostrakismu zkrácena na pět let (srov. rok 456). Podle jednoho zdroje byl Kimón ostrakován ani ne za politiku, ale ze to, že spal/synkoimétheis se svou sestrou Elpiníkou. 

 

Artaxerxés I. poslal do Egypta s posilami dvou nebo třech set tisíc vojáků vojevůdce Artabáza a Megabýza (k tomu ale srovnej rok 455 a o armádních počtech viz rok předešlý). V Kilikii postavili a vystrojili flotilu o třech stech plavidlech, s níž pluli následujícího roku pod velením jistého Oriska podél levantského pobřeží do Egypta. Libyjci s Athéňany stále ještě obléhali Leukon teichos. Peršané obležené osvobodili a znovu obsadili sídelní město své satrapie Memfis. Athénské lodi v Deltě dostali na souš tím, že vykopali kanál, jímž odvedli vodu z okolí ostrova, kde kotvily.

Athéňané lodi na suchu spálili, do boje se s nimi ale Peršané nepustili, údajně z obav, že by jich Hellénové hodně v boji strhli do smrti, a povolili jim volný odchod přes Libyi do Kýrény, jakási předzvěst Kýrovy anabase roku 401.

 

Ze soustátí Rhégia a Zanklé-Messány byli vyhnáni Anaxilovi synové, kteří zde vládli samostatně od roku 467 (jedním z nich mohl být Leófrón, viz tam, druhého jménem neznáme). Spojené státy obou měst existovaly od roku 491. Nyní se opět města oddělila a v jednotlivých obcích zavládla démokratiá.

Kamaríné byla posílena osadníky z Gely (srov. rok 528). Na Sicílii, kde v této době byly již všechny státy démokratické, vládl po roce asi 463, viz tam, všeobecný chaos. Provalily se rozepře mezi obcemi, propukaly vnitřní nepokoje, o jejichž intensitě víme jen málo, a k tomu se mobilisovalo domorodé předhellénské obyvatelstvo, Sikelové (lat. Sikulové): původně část Síkanů, kteří kdysi přišli na ostrov z Gallií. Jejich vůdcem se stal Dúketios, který se vypravil proti Kataně osídlené syrákúskými kolonisty rozličného původu, neboť domorodce připravili o půdu. Kataňané se bránili, ale v několika bitvách byli poraženi v poli a odešli i s ostatky Hierónovými do Aitny neboli Inessy, kdysi katanské osady (o dvou nedalekých obcích jménem Aitné viz v indexu s. v.). Všichni „cizinci/xenoi“, tj. lidé bez občanských práv a bývalí najímaní žoldnéři v jednotlivých městských státech, o které je připravily různé převraty na Sicílii, se usadili v Messáně, viz rok následující. • První tyrannida se na ostrov vrátila až po půl století roku 406.

 

V Římě se žádná armádní výprava nechystala, zato opět propukly domácí stavovské rozbroje. Tribun lidu C. Terentilius Harsa s kolegy se pokoušel již od předešlého roku legislativně omezit moc konsulů tím, že by se sepsaly jejich práva a povinnosti, ale neuspěl. Proti plebejům se do čela senátorské úderky postavil aristokrat Caeso Quinctius, syn pozdějšího konsula a diktátora L. Quictia Cincinnata. Dokázal tribuny vyhánět z fora a boj o návrh Terentiliův se jevil pro plebeje ztracen. Pak se ale patricijům postavil tribun lidu A. Verginius a přišel s falešným svědectvím svého kolegy v úřadu, který tvrdil, že Quinctius před časem na ulici zabil ranou pěstí jeho bratra.

Před rozsudkem smrti musel uprchnout k Etruskům. Předtím se za něho příbuzní zaručili částkou tehdy nesmírnou třiceti tisíc assů a aby dostáli závazku, musel otec prodat prakticky celý svůj majetek. Zůstal mu pozemek u Tiberu, kde senátor žil v chatrči a k hospodaření mu zůstalo již jen několik otroků. Zákon se nicméně tribunům prosadit nepovedlo • Muž, který Caesona křivě obvinil, zachovalo se jméno tribuna lidu M. Volscia Fictora, byl odsouzen k vyhnanství roku 458.

 

V Magadě v Indii zemřel král Adžátašatru (vládl od roku 493). Pokračoval v expansivní politice svého otce, viz rok 493, nicméně zkraje byl poražen svým strýcem Prasénadžitou, vládce kóšalským. Zato anektoval Káší a po čtrnácti letech bojů, od nichž ho odrazoval Buddha, porazil Vidždžijskou konfederaci.

Do Adžátašatry se pustil král Avantiů Pradjota z Udždžainu, který dobyl Vatsu a Kaušámbí, ale Magadhové ho porazili, nicméně jejich stát zůstal nezávislý. Adžátašatru založil podle jedné tradice město Pátaliputra Nagara, dn. Patna, které se stalo sídelním městem magadhských králů, viz rok 493.

Po Adžátašatrovi vládli ještě čtyři vládci téže [Jeho syn a nástupce Udajin/Darvaka či Darbhaka vládl údajně 25 (nebo také 35) let a podle některých pramenů měl postavit pevnost a pak město Pátaliputra Nagara on a nikoli už jeho otec, viz rok 493. Byl oddaným džinistou. Jeho nástupce Adžája vládl prý 33 let, Nandivardhana II. 42 a poslední v dynastii Mahánádí či Mahánandí kraloval 43 roky, ale součty tradičních údajů to vyvracejí.]

Vládu dynastie zvané Harjanka ukončil kolem c. 413 Šišunága, který anektoval stát Avanti. Jeho syn Kakavarna uspořádal roku 380 druhý buddhistický koncil, srov. rok 483. Po Kakavarnovi vládlo údajně kolektivně deset jeho synů snad do roku 362, viz.

V kóšalské metropoli Šravastí, kde ztrávil Buddha dvacet pět let, zavraždil Virúdhaka svého královského otce Prasénadžitu a ve válce zmasakroval a obsadil stát Šákjů, odkud pocházela jeho matka (a Buddha zde byl z královského rodu), vyvrátil jeho metropoli jménem Kapilavastu. Po králově smrti se Kóšaly zmocnila Magadha.  

 

************************************************************

460.

Ol. 80, 1

Torymnás/Torymbás z Thessalie

 

Frasikleidés I.

a. u. c. 294

P. Valerius Poplicola II. a C. Claudius Inregillensis Sabinus I.

L. Quinctius Cincinnatus I. a C. Claudius Inregillensis Sabinus II.

************************************************************

Na olympiádě vyhrál západ Amesinás z Barky, trénující doma s býky, když s dobytkem trávil čas na pastvě. Býka si s sebou přivezl i do Písy, kde se hry konaly.

Pro pohraniční válku s Korinthskými vystoupili Megarští z Peloponnéského spolku a uzavřeli spojenectví s Athénami. V Délském spolku setrvali do roku 446. Athéňané ihned umístili do Megar posádku a hradbami spojili město jeho s přístavem Nísaiou; byl to důvod dlouhého hněvu Korinthských na Athéňany. Po čtyřiceti letech klidu se rozhořel otevřený, byť nevyhlášený, konflikt mezi Athénami a Spartou (trval do roku 454; viz dobu Kleomena I., např. rok 508). Pakt s Athéňany měli v té době též Argívští a zřejmě od roku 477 rovněž někteří z Thessalanů, srov. tam. 

Athéňané vyslali flotilu dvou set lodí na Kypros. Velel jí Charitimidés, ale o rozsahu jeho operací nevíme nic. Odtud odplul do Egypta na pomoc Inaróovi, viz rok 462. Zde zřejmě zůstal do začátku roku 459.

Koalice Argívských s Athéňany porazila u Oinoé v Argolidě velmi rozhodným způsobem Lakedaimonské. Byla to první veliká sparťanská porážka po bitvě u Hysií roku 669 (srov. rok 468). • Bitvě u Oinoé předcházelo oficiální ukončení sparťansko-athénského spojenectví, které bylo součástí hellénské symmachie z roku 481 (viz dále rok 457 a 454). Jako děkovný dar zasvěcený bohu věnovali Argívští do Delf bronzové sousoší Sedmi proti Thébám vytvořené thébskými kovolitci Aristogeitonem a Hypatodórem. 

 

Pravděpodobně t. r. skončila třetí válka messénská (trvala od roku 464; jako možný konec války lze pokládat i rok 456). Sparťané zcela ovládli situaci. Zhruba čtyři tisíce povstalců opustilo Ithómu a s athénskou pomocí pak i Peloponnésos. Athéňané messénské exulanty usadili v Naupáktu, kde žili až do konce peloponnéské války, do roku 405. Messénští z Naupáktu se hned dostali do války s Oiniadami a město dobyli (viz následující rok).

Naupáktos, jedno z center Lokrů Ozolských, bylo kolonisováno c. začátkem 5. století osadníky z Lokrů Hypoknémidských, tedy Opúntstkých, jak dokládá nedatovaný nápis na bronzové desce nalezené na místě Oiantheie n. Chalaia/Chaleia. Snad ze stejné doby pochází bronzová deska se smlouvou o vzájemné ochraně svých občanů mezi Oianthejskými a Chalejskými se soudními postupy a pokutami. Démokratická zásada při rozhodování na konci textu, v lokerském dialektu: "pléthys de nikén/rozhoduje většina."

Jiná bronzová deska ze zakladatelské éry Naupáktu zachovala zákon o rozdělení půdy třech lokalit pro osadníky a jakým způsobem budou přecházet dědictví pozemků v rodině. Kdo by se chtěl pozemků zmocnit, zákon určoval, aby se s ním zacházelo jako s vrahem.  

 

Kolem t. r. skončila v kyperské Salamíně vláda krále Gorga (1. pád Gorgos či Gorgús; vládl od roku 497?). • V Salamíně vládli po Euelthontovi (vládl od roku asi 530 do zhruba roku 515; srov. rok 520) Sironnús, Chersis a jeho syn Onésilos (délku jejich vlád nelze odhadnout).

Gorgos byl zřejmě vyhnán Athéňany. Následoval král Euanthés (vládl do roku asi 450).

 

Na Sicílii skončila občanská válka v Syrákúsách, která vypukla roku 463 vítězstvím občanů na moři i na souši. Jak se prakticky vyřešila otázka občanství, nevíme. Sicilské hellénské obce se prý komplexně dohodly na tom, že usazeným žoldnéřům povolí vzít si s sebou veškerý majetek, k němuž jim dopomohli "tyranné", jejich kdysi zaměstnavatelé, a usadit se v Messénii/Messáně, srov. rok předešlý. Zda k tomu došlo, nevíme. Vůdce Sikelů Dúketios založil město Menai a jeho osadníkům věnoval půdu okolních hellénských států, o kterou je připravil (viz rok 453).

 

Kolem roku 460 se narodili Athéňané Thúkýdidés, syn Olorův, aristokrat, historik a po matce zámožný thrácký dynasta (zemřel kolem roku 396) a Kritiás, strýc Platónův z matčiny strany, sofista, politik a tragický básník; padl v občanské válce roku 403. Složil tragédii Peirithoos a snad též Sísyfos, která však bývá přičítána Eurípidovi (zachováno několik řádků, možná fragment filosofující básně). 

V téže době se podle novodobých odhadů narodili filosofové v Abdérách Démokritos (zemřel ve své vlasti kolem roku 370, viz o něm více v indexu s. v. školy 1) a v Apollónii na Krétě Diogenés (zemřel kolem roku 390, viz o něm v indexu s. v. školy 1). • Démokritos se podle jednoho starého údaje měl dožít 109 let, ale rok narození přesněji neznáme. Svůj spisek Míkros diakosmos/Malé uspořádání světa prý složil 730 let po pádu Troie, tedy roku 454; pak by se musel narodit spíše před rokem 490 a zemřít c. 390 (?). 

Někdy v této době byl po neúspěšném pokusu o povstání proti halikarnásskému tyrannovi/králi Lygdamiovi či Lygdamidovi (II.) popraven Hérodotův strýc, možná bratranec, epik velkého jména Panyasis/Panyassis, o jeho díle a rodině viz v indexu s. v. epos (existoval též Panyasis z Halikarnássu mladší/neóteros, blíže neznámý "filosof" éry hellénistické (?), autor spisu o dvou knihách o snech/peri oneirón).

Hérodotos unikl na Samos, kde žil do roku c. 455, viz tam. Že by Lygdamis byl tyrannem klasického střihu, zpochybňuje stéla s nápisem o pozemkových ujednáních orgánů Halikarnássu a tehdy autonomní ještě Salmakidy, v níž vystupují někdy v této době na stejné úrovni rada/búlé s prytany a Lygdamiem. • Lygdamis II. byl synem Pisindéliovým a vnukem královny Artemísie I., slavné účastnice bitvy u Salamíny na straně Xerxově, viz rok 480.

Pravděpodobně vnitrokárským oponentem, a nikoli druhým synem Artemísie, dcery Lygdamia s jistou Kréťankou, byl Pixódaros, dynasta v Kindyé u Bargylií, syn Mausólův, aktivní účastník protiperského povstání roku 499sqq. Asi to nebyl on, kdo se stal praotcem dynastie Hekatomnóovců, viz rok 391, neboť Hekatomnóovým otcem byl Hyssaldómos z Mylas (asi však z téhož klanu). 

 

V Římě se na dva a půl tisíce otroků a vyhnanců, které vedl Sabín Appius Herdonius, zmocnilo Capitolia. Podle jiného zdroje bylo rebelů čtyři tisíce a mezi nimi hodně Sabínů, Herdoniových klientů, a do Města dorazili po Tiberu na člunech. S pomocí latínského města Tuscula, kde byl diktátorem, tj. místním nejvyšším úředníkem, L. Mamilius, potomek zetě krále Tarquinia II. (nikdo další ze spojenců nebyl tak hbitý), se Římanům po dvoudenním rozhodování a přípravě (!) podařilo třetího dne Capitolia dobýt zpět.

Povstání Římané za vysokých ztrát zlikvidovali; Herdonius padl rozstřílen šípy, většina jeho druhů zemřela v boji nebo si vzala život. Přeživší otroky vítězové ukřižovali, svobodné sťali. • Byl to buď šílený sabínský nápad, jak se zmocnit Říma (vyzval k akci též Volsky), nebo další z pokusů zotročených o získání osobní svobody, které ve starém věku nikdy nevyšly, viz vzpoury roku 501 a 500.

V srpnu byli zvoleni noví konsulové, protože P. Valerius padl v boji (podle jiné tradice byl zvolen jen L. Quinctius Cincinnatus, viz o něm roku předešlého, a to v prosinci).