323
************************************************************
323.
Ol. 114, 2
Kéfísodóros
a. u. c. 431
C. Sulpicius Longus II. a Q. Aemilius Cerretanus I. (resp. Q. Aulius Cerr., srov. rok 319)
První rok éry Filippa III.; v Babylónii byl částečně za první rok této éry počítán až rok 322
************************************************************
Na jaře se Alexandros vrátil z Médie do Babylónu, kde poprvé pobýval v roce 331; je pravděpodobné, že s městem počítal jako s říšskou métropolí. Přivedl s sebou jádro vítězné makedonské armády, s loďstvem připlul Nearchos. Začal chystat vojenskou výpravu proti Arabům, údajně jediným, kteří k němu neposlali vyslance, ačkoli se zdržoval v jejich blízkosti.
Dal budovat loďstvo: mesopotamský satrapa organisoval těžbu dřeva v libanonských horách, svezeno do Thapsaku na Eufrátu dalo vzniknout flotile sedmi set lodí, které s plavidly vyrobenými ve Foiníkii a na Kypru a dopravenými na Eufrát přes Syrii rozložené vytvořily mohutnou flotilu soustředěnou posléze u Babylónu. Zde byl proto vysokým nákladem rozšířen starý přístav, nyní pro tisíc plavidel a do Foiníkie vyslal král Mikkala z Klázomen s pěti sty talenty, aby verboval námořníky. Archiás z Pelly, Androklés z Thasu, cf. rok 325, a Hierón ze Sol předběžně prozkoumali arabské pobřeží kolem ostrovů Íkaros/dn. Failaká a Tylos/dn. Bahrajn.
Král dal urychlit odstraňování suti z chrámového okrsku Esangíla a hlavně z jeho ziqquratu Etemenanki, kterému Helléni říkali pýramis/pyramida. Suť byla vezena, asi po vodě, na západní břeh Eufrátu k pahorku Homera, pod nímž později povstalo hellénská polis. Zaměstnal prý za tím účelem deset tisíc vojáků, kteří však ani po dvou měsících prací, než král zemřel, dílo nedokončili. Pracováno na odklízení sutin průběžně i za diadochů a plat pro domorodce činil podle moderních odhadů čtyři šekely/měsíc; srov. v indexu s. v. Babylón.
V Babylónu Alexandros vrátil hellénským obcím umělecká díla, která během první helléno-perské války odvlekli Peršané, ale zároveň soustavně hodně pil. Poslední jeho pijatikou byla hostina dávaná hetairem Médeiem z Lárissy. V ty dny se nad Babylónem ukazovaly mraky, jak zaznamenal fragment jednoho astronomického diáře.
Dne 28. daisia, podle jiné tradice až 30. daisia, podle babylónského kalendáře 29. ajjaru, podle egyptského 13. farmúthi (v osmém měsíci podle makedonského, ve druhém podle babylónského kalendáře), tj. 11. nebo 13. června, zemřel po krátké horečnaté nemoci v paláci Nabû-kudurrí-usurově král Makedonů Alexandros III. (vládl od roku 336, narozen asi 21. července 356).
Jeho poslední slova byla údajně odpověď na otázku, komu zanechává královládu: „Tomu nejlepšímu“ (pokud nezřetelně řekl „kratistó“/nejlepšímu, nejsilnějšímu; mohl však mít na mysli Kratera/„Krateró“, který byl na cestě do Makedonie, viz níže. Latinská verse zněla: "Dignissimum"). • Následovalo čtyřicet vleklých let bojů o Alexandrovo nástupnictví, tzv. války diadochů.
Že zemřel "bůh a syn Diův, král Asie" bylo rychle zapomenuto. Pro současníky byl vždy "králem Alexandrem", "Alexandrem Makedonským", ale nikdy ne "Velikým". Přívlastek se uchytil až v hellénismu a v éře římské.
Podle jedné tradice zemřel na nemoc, podle jiné byl zavražděn jedem, který mu měl podat jeho arcičíšník Iolás, jeden ze synů Antipatrových (k tomu srov. předešlý rok a hlavně Olympiadinu mstu roku 317).
Olympias se šest let po synově smrti v Makedonii dozvěděla, tak zní příběh, že Alexandra otrávil Iollás a postup a materiál prý poradil Antipatrovi, jeho otci, Aristotelés, k němuž Alexandros velmi ochladl po Kallisthenově aféře, viz rok 336 a 328sq. Že byl král otráven, podle starých podporoval neobvyklý úkaz, že jeho tělo leželo několik dnů neošetřeno v babylónském horku a dusnu a nedoznalo žádných změn. Pozůstalí měli totiž jiné starosti, viz zde níže...
Vzhledem k tomu, že Alexandros utrpěl řadu vážných zranění, viz roky 332, 329 a hlavně 325 a v posledních dvou letech nezřízeně pil, byl jistě též hodně tělesně sešlý. Nejnověji byl též vysloven dohad, že zemřel v alkoholickém komatu po společenské soutěži v pití nebo na celkové selhání imunitního systému. V Sarápidově chrámu (asi Šar-apsî/"Král podzemních vod", srov. rok 287) Seleukos se skupinou dalších hetairů zalehl, aby zvěděli, zda-li ho mají z paláce přenést k bohu: odpověděl prý, že ne.
Alexandrovou náhlou smrtí vznikla v Babylónu konfusní situace v otázce nástupnictví a s tím spojenými problémy mocenskými:
• jediným žijícím přímým potomkem Alexandrovým byl Héráklés, syn vdovy po kondottiérech Mentorovi a Memnonovi z Rhodu, Artabázovy dcery Barsiny (narozen buď ještě před svatbou s dívčí Rhóxanou roku 327, nebo až koncem roku 324 či začátkem t. r., srov. rok 309, kdy byl jako poslední z argívského rodu zavražděn). Barsiné žila po Alexandrově svatbě s Rhóxanou se svým synem v Pergamu a zjevně nebyli spolu oddáni (možnost, že Hérákleovou matkou je jiná Barsiné alias Stateirá, a sice ta, s níž se Alexandros Veliký oženil před rokem v Súsách, nelze zcela vyloučit);
• ještě nenarozen byl Alexandrův potomek s Rhóxanou (byla v osmém měsíci těhotenství), syn Alexandros (IV.). O jejím potratu v Indii viz rok 326. Že by Alexandros očekával potomka s třetí ze svých manželek Parysatidou, zpráv není.
Z pozůstalých v rodu makedonských králů argejské dynastie byl mužského pohlaví již pouze nevlastní Alexandrův bratr Arrhidaios. V daném okamžiku byl vlastně jediným možným nástupcem: byl to však duševně nemocný muž (viz níže).
•
Pozůstalí:
• Arrhidaios, syn Filippa II. s Filinnou z Lárissy, nevlastní bratr Alexandra Velikého (a asi zhruba stejně starý, snad o několik měsíců starší, viz rok 357). Jako král se rozhodl pro trůnní jméno Filippos III. Olympias, Alexandrova matka, jej jako konkurenta svého syna v mládí údajně systematicky navykala na drogy (což je první doložená nucená narkomanie v historii);
• Alexandrova matka Olympias Épeirská;
• Kleopatrá (c. 32), Alexandrova sestra, vdova po épeirském králi Alexandrovi I., jediný vlastní sourozenec Alexandrův, a proto po ní náhle zatoužili všichni nejmocnější z králových spolubojovníků;
• Kynna alias Kynané (c. 40?), starší Alexandrova nevlastní sestra, vdova po Amyntovi IV. (zabit Alexandrem již roku 335), matka Addaie/Eurydiky III.;
• Thessaloníké (c. 20), druhá nevlastní sestra Alexandrova, od. roku 316 manželka Kassandrova;
• Karános (c. 14?), nevlastní bratr, možná již roku 335 zavražděný (srov. tam).
S výjimkou Arrhidaia všichni pozůstalí pobývali v daném okamžiku v Makedonii.
•
Hlavní slovo v nástupnické otázce měl Alexandrův důstojnický sbor, většinou makedonští šlechtici.
Osobními strážci/sómatofylakes v době Alexandrovy smrti byli:
• Perdikkás z Orestidy, syn Orontův,
• Leonnatos z Pelly, syn Anteův, příbuzný s Eurydikou I., matkou Filippa II.,
• Ptolemaios z Eordaie, syn Lagův s Arsinoou, dcerou Meleagrovou (Arsinoé bývala milenkou Filippa II. a o svatbě s Lagem už byla těhotna, takže se obecně předpokládalo, že Ptolemaios je nevlastním bratrem Alexandrovým),
• Lýsimachos z Pelly, syn Agathoklea, Thessala z Krannónu,
• Aristonús z Eordaie, syn Pesaiův,
• Peithón z Alkomen, syn Kratenův/Krateuův, rodem Illyr, a
• Peukestás, stávající satrapa Peršanů.
Původní sedmou králových bodyguardů roku 336 byli Moloss Arybbás, Ptolemaios (padl rok 334 jako první z nich), Aristonús, Balakros, Démétrios, Peithón a Lýsimachos. Zemřelého Ptolemaia (o jeho synovi viz rok 321) nahradil Héfaistión, Balakra roku 333 Menés z Pelly a toho o dva roky později Perdikkás, Arybbu, který zemřel na nemoc roku 332 n. 331, zastoupil Leonnatos a popraveného Démétria roku 330 Ptolemaios Lagův.
Z nejvyšších armádních hodnostářů v armádě vynikali:
• Meleagros, syn Neoptolemův, velitel makedonské pěchoty,
• Seleukos, syn Antiochův, od roku 327 velitel elitního oddílu pěchoty (hypaspistés/štítonoš; brzy se oddílu začalo říkat argyraspides/štříbrné štíty),
• Eumenés z Kardie, jediný Hellén ve vysoké funkci mezi Makedonci, Alexandrův státní sekretář a archivář/archigrammateus, po Perdikkově povýšení (viz níže) dostal jeho funkci velitele jezdectva/hipparchos,
• Kassandros, syn Antipatrův,
• Antipatros, vicekrál v Makedonii a Evropě, v daném okamžiku ale již odvolaný Alexandrem (viz předešlý rok),
• Krateros, srov. výše, designovaný vicekrál v Evropě (vicekrál/stratégos tés Makedoniás kai Hellados nebo později stratégos tés Europés), byl právě s vysloužilci na cestě do Evropy (viz níže) a
• Antigonos, syn Filippův, satrapa ve Velké Frygii, příbuzný s kdysi královským rodem z Lynkéstidy.
Z těchto všech nebyl v červnu 323 v Babylónu přítomen Peithón, Peukestás, Antipatros, Krateros a Antigonos.
•
Bezprostředně po Alexandrově smrti byla zahájena jednání makedonských předáků. Perdikkás, který měl tehdy největší váhu u armády, byl toho názoru, že je třeba vyčkat Rhóxanina slehnutí, zda se narodí mužský potomek. Representoval jednu část makedonské šlechty, druhou část, zřejmě nižší, representoval názor Ptolemaiův, který navrhoval řídit říši kolektivně. Nearchos navrhoval Héráklea. Prosté Makedonce, sedláky z pěchoty, representoval Meleagros, který navrhoval rovněž za krále Héráklea či Arrhidaia a případného makedono-íránského míšence (= Alexandros IV.) odmítal. V jeden okamžik Arrhidaios, jemuž Meleagros opatřil vlastní gardu a sebe jako poručníka, nabízel své diadéma kolemstojícím se slovy: "Zvolte si vhodnějšího!"
Většina šlechticů, kteří se před rokem oženila s Peršankami, ženy s výjimkou Seleuka zapudila a s nimi všechno perské; zde byl výjimkou Peukestás, satrapa v Persidě. Alexandrův sen o zrození makedono-perských míšenců vládnoucí nové světové řiši zemřel s ním, nikoli však soužití dobyvatelů s domorodými kulturami a kulty, srov. osudy seleukovské a ptolemaiovské; říkáme tomu hellénismus.
Šlechtici se mezi sebou dohodli na tom, že správcem říše bude Perdikkás, k ruce že bude mít Leonnata a že Antipatros zůstane vicekrálem v Evropě a k ruce že bude mít Kratera. Jednání se neúčastnili zástupci pěchoty. Nastalo vzbouření, Melagros provolal Arrhidaia králem pod jménem Filippos III. Vojáci makedonské jízdy, jezdci, tedy šlechta, uprchli z Babylónu a uzavřeli veškeré přístupové cesty k dovozu zásob do města.
•
Byla proto zahájena mezi Makedonci nová jednání, která zprostředkoval Hellén Eumenés. Babylónské dohody v zásadě platily do roku 321:
1. Arrhidaios byl uznán králem a pod jménem Filippos III. vládl do roku 317,
2. dítěti Rhóxany budou uznána plná dědická práva,
3. Perdikkás obdržel chíliarchii/říšské správcovství a tím i elitní oddíl ustavený po perském vzoru, jemuž předtím velel Héfaistión (v úřadu byl Perdikkás do roku 321),
4. Antipatros se stal opět stratégem v Evropě (byl jím od roku 334 až do své smrti roku 319),
5. Meleagros byl stanoven za pomocníka a poradce Perdikkovi a
6. Krateros byl určen namísto Meleagra za prostata-poradce krále Arrhidaia a postaven na roveň Antipatrovi. V daném okamžiku byli nejsilnějšími muži makedonské říše Perdikkás, Antipatros a Krateros, ale s jádrem armády a s králi v doprovodu byl pouze Perdikkás.
Po uzavření dohod bylo před Babylónem provedena rituální očišta vojska a jeho přehlídka, jíž Perdikkás, v jehož byla režii, využil k likvidaci nebezpečných soků. Z pěchoty bylo třicet (jeden údaj praví tři sta) vůdců vzpoury pěchoty proti šlechtě postaveno stranou a předhozeno slonům k ušlapání; král Arrhidaios přihlížel a proti smrti svých straníků neprostestoval. Meleagros unikl do jistého babylónského chrámu, kde byl zavražděn; podle jiné verse byl nalezen mrtev až po určité době a případ nebyl nikdy objasněn, i když motiv jeho likvidace byl evidentní. Tak skončila vůbec první, pouze několikadenní válka Makedonů o Alexandrovo dědictví, náznak toho, co bude v přístích čtyřech desetiletích následovat/o první válce diadochů viz rok 321.
•
Zároveň s těmito dohodami bylo v Babylónu potvrzeno nebo pozměněno přidělení satrapií a správa dalších území a úřadů:
• Makedonie a Hellas - Antipatros s Kraterem
• Thrákie s oblastí při Pontu - Lýsimachos
• Malá Frygie, Frygie na Helléspontu - namísto Démarcha, který byl v úřadu od roku 328, určen Leonnatos (satrapou do roku 322)
• Velká Frygie s Pamfýlií a Lykií - Antigonos, v úřadě již od roku 333 a vlastně až do roku 301
• Lýdie & Mýsie/Aiolis - Menandros, ve funkci již od roku 331 až do asi roku 319
• Kárie - Asandros, syn Agathónův nebo jeho bratra Filóty (srov. rok 331), sourozence Parmeniónova. Nahradil Filoxena, který byl ve funkci od roku 328; úřadoval do roku 315
• Kappadokie, Paflagonie, Pontos až po Trapezús - Eumenés, vlastně až do roku 316. Nahradil Sabiktu (viz rok 333). Jeho funkce byla zjevně formální, neboť zároveň dostal Antigonos za úkol satrapii pro Eumena teprve dobýt, srov. rok 333, poněvadž skutečný vládce Kappadokie se jmenoval Ariaráthés (I.), perský aristokrat, viz o jeho konci roku následujícího,
• Kilikie - Filótás, který již byl rok v úřadu (do roku 321)
• Syrie mezi Eufrátem, Kilikií a Egyptem - Láomedón z Mytilény (v úřadu do roku 320)
• Egypt s Libyí a Arabií - Kleomenés z Naukrátidy a Ptolemaios, viz rok následující
• Mesopotamie a Arbélítis - Arkesiláos, v úřadu od roku 331 do roku 319
• Babylónie - Archón z Pelly, v úřadu do roku 321
• Armenie - Neoptolemos, v úřadu do asi roku 317
• Médie - Peithón, který byl zároveň vrchním velitelem pro horní satrapie/anó satrapeiai, tj. pro všechny země východně od Syrie; v úřadu do roku 316
• Médie, její západní část - Atropatés, v úřadu od roku 328 až do své smrti, jejíž datum neznáme; země se zřejmě ve velmi krátké době zcela osamostatnila. Slovo Médiá Atropaténé zřejmě přežilo v dnešním Ázerbájdžán (Ázerové ovšem již nejsou lid íránský, ale od turecké invase v 11. století národ turkický)
• Súsiána - Koinos, který byl již rok v úřadu a satrapou byl do roku 321
• Persis - Peukestás byl potvrzen (viz předešlý rok), v úřadu do roku 316
• Parthie a Hyrkanie - Fratafernés byl satrapou v letech 329 až 321
• Baktrie a Sogdiána - Filippos, který byl satrapou od roku 326, byl potvrzen (v úřadu do roku 318)
• Paropamisadé a Kóféné - Oxyartés, otec Rhóxany, byl satrapou od roku 325 do minimálně roku 316
• Aria a Drangiána - Stásanór/Stásandros ze Sol kyperských, satrapou od roku 329 do roku asi 317
• Karmánie - Tlépolemos satrapou od roku 325 do roku 316
• Arachósie a Gedrósie - Sibyrtios byl satrapou v letech 325 až 316
• Indie I., II. - Taxilés a Póros, nad nimi dohlížel Eudámos či Eudémos (ten satrapou v letech 325 až asi 316)
• Indie III. a nově založená města - Peithón, syn Agenórův, satrapou ve stejném období
Hipparchie nad jízdou královských hetairů, funkce vysoké prestiže, byla svěřena Seleukovi, a velitelství nad královskou ílou/ílarchie bylo předáno Kassandrovi. Úkol pohřbít Alexandra dostal Arrhabaios. Krateros se měl kromě toho postarat o stavbu šesti chrámů Alexandrova kultu po tisíci pěti stech talentech (Délos, Delfoi, Dódóna, Díon, Amfipolis a Kyrrhos), v Íliu měl dát vybudovat chrám Athéně a v Egyptě pyramidu Filippovi II. (nic z toho se neuskutečnilo). Polní tažení do Arabie bylo odloženo (již se nikdy neuskutečnilo) a zastavena byla stavba Héfaistiónova náhrobku/žároviště, největšího všech dob, které se stavělo již rok (srov. o něm tam).
V červenci se narodil Rhóxaně syn, který byl provolán králem jako Alexandros IV. Nominálně vládl do roku 310. Koncem roku pak dala žárlivá Rhóxané zavraždit Stateiru alias Barsinu, vdovu po Dáreiovi III., a její nejmenovanou sestru, pravděpodobně Drypetidu, srov. rok předešlý, a jejich těla shodila do studny a zasypat. O osudu Parysatidy, další z vdov po Alexandrovi, není nic známo, ledaže byla ona tou zavražděnou a neznámého nám osudu zůstala Drypetis, vdova po Héfaistiónovi. V téže době se z Babylónu ucházel správce říše Perdikkás o ruku Antipatrovy dcery Níkaie (srov. konec roku 322).
Zatímco Íránci a další národové Orientu zachovali po zprávě o dobyvatelově smrti klid, ozvali se Hellénové. Koncem roku vypuklo v Baktrii povstání hellénských osadníků a vojáků, srov. již jednu rebelii tří tisíc žoldnéřů roku 325. Zanecháni na pospas nepřátelskému prostředí stýskalo se jim po hellénském způsobu života. Asi dvacet tisíc pěšáků a tři tisíce jezdců (! takovou sílu v té době nebyl schopen postavit do pole žádný z hellénských států) vedl Filón z Ainia.
Chíliarchos Perdikkás pověřil Illyra Peithóna, satrapu Médie a vrchního velitele v horních satrapiích, aby povstání potlačil, údajně jen se třemi tisíci pěšáky a osmi sty jezdců. V bitvě, která se odehrála pravděpodobně kdesi u Kaspické brány, Hellénové podlehli zradou jistého Létodóra (? ke jménu viz v indexu s. v.). Velel oddílu tří tisíc mužů a prostřednictvím jiného Ainiána se dal podplatit a v rozhodujícím okamžiku bitvy opustil šik.
Vyjednáváním bylo dohodnuto, že Helléni odevzdají zbraně a bez nich že se mohou vydat na cestu domů. Jakmile ale zbraně vydali, byli makedonskými vojáky kopími povražděni, poněvadž ještě před bitvou se rozneslo, že jim Perdikkás slíbil majetek Hellénů. Tím spontánně učinili konec i Peithónovým plánům, který zamýšlel, nebo se tak tehdy spekulovalo, s pomocí silného hellénského oddílu pro sebe získat celý východ. Což bylo zřejmé i Perdikkovi. Vrátil se proto k Perdikkovi do Babylónu.
Zda skutečně došlo k masakru dvacet tisíc žoldnéřů v makedonských službách, nevíme. Pokud ano, znamenalo to dosud největší krveprolití bezbranných osob v hellénských dějinách. Jako osadníci v horních satrapiích jsou ve válkách diadochů zmiňováni též Thrákové (ve vojsku Eumenově jich sloužilo pět až šest set, srov. rok 317sq.). Zda byli rovněž zahrnuti do počtu hellénských žoldnéřů, a též muži jiných nemakedonských národností, není nikde řečeno.
V Baktrii a Íránu byl ovšem hellénský živel zastoupen dávno před Alexandrovou anabasí ještě z dob perských králů, kteří do Střední Asie exulovali při různých příležitostech iónské povstalce. O síle hellénství v Asii konkrétně informováni nejsme, lze však tušit, a pád perské moci přinesl jeho posílení.
Seleukovská říše a její horní satrapie, ačkoli to žádný ze zachovaných pramenů explicitně neříká, se staly mimo jiné útočištěm pro všechny Hellény prchající z mateřské Hellady před persekucemi v domácích rozbrojích a válkách. A později jediné místo, kam mohli prchnout před Římany. Srov. rok 256.
Nesoulad mezi Hellény a Makedony v Alexandrově armádě zdůrazňují prameny často. Makedonská šlechta jen tak někoho mezi sebe nepustila, srov. výjimku v osobnosti Eumenově. O řevnivosti Makedonů vypověděl příběh siláka Korrhaga s vyhlášeným athénským athlétem Dióxippem roku 325. Přihlíželi mu tisíce vojáků a osobně Alexandros. Athéňan zvítězil, dostal soupeře na zemi a položil nohu na jeho šíji. Alexandros a jeho přátelé nedokázali Korrhagovu porážku rozchodit a kdosi z nich nastražil pod Athéňanův polštář zlatý pohár jako ukradený a pak náhle objevený. Zostuzený Dióxippos o podrazu napsal dopis Alexandrovi a vzal si život. Král prý truchlil...
V Helladě se šířil neklid ještě před Alexandrovou smrtí, který způsobilo královo diagramma ze Sús ze srpna předešlého roku o návratu politických exulantů do jejich vlastí. Na olympiádě ho loni přečetl Alexandrův posel Níkánór ze Stageiry, Aristotelův zeť, s tím, že kdyby se někde vzpěčovali, Antipatros dostal rozkaz královo nařízení uvést v život násilím, viz rok předešlý. Bylo tehdy z velké většiny přijato s radostí davem dvaceti tisíc vyhnanců, kteří byli v Olympii přítomni, pouze Athéňané a Aitólové se zdráhali na stávajících poměrech něco měnit: jedni si již rozdělili půdu vyhnaných obyvatel Samu, druzí Oiniad.
Zřejmě ještě v zimě roku 324/323 uzavřeli Athénští s Aitóly pakt, k němuž se během jara přidali Thessalové, Akarnánové, celá střední Hellas, z Peloponnésanů Argos, Sikyón, Troizén, Epidauros, Fleiús, Élis a Messéné. Poselstvo, které odešlo na konci t. r. z Athén do Messénie, vedli Hypereidés a Polyeuktos (srov. rok 340). O spojenectví Sikyónu se zasloužil Eufrón, exulant a zřejmě démagógos, který ve své vlasti vyhnal okupační posádku z akropole a později boj za démokratii zaplatil životem, jak ukazují dva athénské dekrety: 16. poseidónu/na přelomu roku 323/322 se mu dostalo od Athéňanů z vděku občanství a zlatého věnce v ceně jednoho tisíce drachem, po porážce Athén mu nový režim občanství vzal, roku 318 ho dostal zpět (na konci roku 318 již nežil).
Během t. r. se tedy fakticky rozpadl spolek Hellénů, tzv. korinthský spolek (I.) utvořený roku 338 a násl. Po Alexandrově smrti vzalo povstání bývalých členů spolku rychlý spád. Bylo vytvořeno společné velitelství a společná rada/koinon synedrion. K protimakedonské koalici se připojil král Odrysů Seuthés III. (viz níže).
Z Rhodu byly vyhnány makedonské posádky. Athénský stratégos a kondottiér Leósthenés, poslední z velkých athénských vojevůdců, viz o něm roku 325, s osmi tisíci žoldnéři, kteří se zdržovali na Tainaru, mezinárodním shromáždišti nájemných vojáků, a s Aitóly, Lokry a Fóky obsadil Thermopyly. Athéňané ho posílili dalšími pěti tisíci pěšáky, pěti sty jezdci a dalšími dvěma tisíci žoldnéři, které najali.
Z Athén uprchli k Antipatrovi exponenti promakedonské politiky Pýtheás a Kallimedón zvaný Karabos/"Rak", jeden z athénských komediantů (o jejich šedesátičlenné korporaci viz v indexu s. v. hostiny 2). Kallimedón se stal jeho poradcem, viz rok následující; Pýtheás, syn mlynáře/mylóthros, měl pověst drouzna/thrasys a po návratu domů se živil jako autor politických a soudních řečí na zakázku.
Aristotelés ze Stageiry, kdysi vychovatel Alexandrův, byl v tažení proti makedonofilům obžalován hierofantem/iniciačním knězem a učitelem kultu Eurymedontem či Démofilem (myšlen démagógos D.?) z bezbožnosti/asebeia, stejně jako promakedonský politik Démadés, který loni v duchu králova diagrammatu doporučoval připočíst Alexandra ke dvanácti Olympanům. Předal proto Stageiřan vedení školy Theofrastovi a odešel do Chalkidy na Euboiu, kde následujícího roku zemřel, viz tam. • Stejně jako v případě Sókrata i nyní byly „pravda“ a „bohové“ využiti jako záminka k politické odplatě: Aristotelés byl nahlížen jako přítel makedonských králů a pocty mu prokazoval rovněž Antipatros, jmenovaný ostatně v Aristotelově závěti jako její správce. Démádés byl zbaven občanských práv, viz však již rok následující.
Proti koalici Hellénů stáli Makedonci s Boióty (mimo Thébanů) a s částí Molossů. Lakedaimonští, Arkadové, Achajové, Korinthští, Megarští a Nésióté (kromě Karystu na Euboji) zůstali neutrální. Např. Megarští nikdy v historii nebojovali proti Makedoncům. V Boiótii porazili spojenci Boióty, vítězům velel Leósthenés. Do Athén se pak na základě sněmovního usnesení slavně vrátil z aigínského exilu Démosthenés, kde byl od minulého roku, byť stále ještě odsouzenec (srov. zde níže): aby mu Athéňané kompensovali dlužnou padesátitalentovou částku, zadali mu výroční ozdobu oltáře Dia Sótér/Spasitele ve stejně vysoké ceně.
Antipatros, stratégos Makedonců v Evropě, povolal na pomoc proti Hellénům Kratera, který byl zrovna s vojskem v Kilikii, Lýsimacha, který se koncem roku vypravil do Thrákie proti Seuthovi III., ale ani on neměl proti přesile dvaceti tisíc Thráků úspěch (srov. předchozí rok), a Leonnata, který dlel ve své satrapii Malá Frygie. Antipatros a jeho syn Kassandros fungovali v Helladě jako patroni oligarchů a makedonských posádek v hellénských městech.
Antipatros zanechal v Makedonii jako stratéga Sippu a s armádou třinácti tisíc pěšáků a šesti sty jezdci se vypravil proti Hellénům do Thessalie. Thessalská jízda, vedená Menónem z Farsálu, se postavila na stranu Leósthenovu.
Před Lamií v Thessalii porazili spojenci, jimž velel Leósthenés Athénský, Makedonce pod Antipatrem. Antipatros se jádrem vojáků mohl zachránit za hradbami Lamie. Město bylo Hellény oblehnuto a odtud se této druhé koaliční válce helléno-makedonské říká válka lamijská (trvala do následujícího roku, první viz 340 - 338; jiným tradičním označením pro tuto válku je „hellénská“). Pro jakési "domácí záležitosti/dia tinás ethnikás chreiás", které neznáme, opustili obléhání Aitólové.
V zimě byl pod Lamií při výpadu obležených zasažen v šiku do hlavy kamennou střelou z praku stratégos Leósthenés a dva dny na to zemřel (pohřební řeč v Athénách držel Hypereidés). Novým velitelem před Lamií byl spojenci zvolen Antifilos z Athén.
Ve stejném období obsadili spojenci celou Euboiu. Athéňané pod Faidrem vyvrátili Styry (či Steirie) a půdu dali Eretrijským; přeživší se usadili v Karystu. V zimě dorazil do Leonnatovy satrapie Eumenés z Kardie. Jak Leonnatos, tak Hekataios z Kardie, Antipatrův diplomat a samovládce v Eumenově vlasti (od nejméně roku 342, viz tam) a tudíž si navzájem antipatičtí (srov. o něm roku 335), se Eumena pokoušeli získat na svou stranu, totiž, aby s nimi přešel do Evropy, třebaže byl designovaným satrapou Kappadokie. Eumenés odmítl.
Leonnatos měl vyšší ambice: Kleopatrá, Alexandrova sestra, po níž toužili nejmocnější z králova okolí, právě jemu nabídla svou ruku a pozvala ho do Pelly. Eumenés se vrátil k Perdikkovi, který ještě pobýval v Babylónu. Viz dále rok následující.
Zřejmě ještě před Alexandrovou smrtí byl na Krétě, kam musel odejít z Athén, zavražděn Makedonem Pausaniou Alexandrův pokladník/oikonomos, moderně: ministr financí, Harpalos (srov. předcházející rok). • Pausaniův člověk byl o něco později na Rhodu v době, kdy tu ještě Makedonci vládli (viz výše), vyslechnut Filoxenem, který Harpala pronásledoval jako headhunter/fygadothérás, srov. násl. rok. Filoxenos pak napsal do Athén, že mezi Harpalem podplacenými Athéňany nebylo uvedeno jméno Démosthenovo (srov. předešlý rok, tehdy důvod k řečníkově vypuzení z města). Podle jiné historiografické podoby Démosthenova příběhu Athéňané změnili názor na výřečného politika, když u Arkadů, kam poslali vyjednávat o protimakedonském paktu, selhala diplomatická mise Polyeuktova a situaci zachraňoval exulant Démosthenés.
Harpalova oddílu i peněz se zmocnil Thibrón ze Sparty a na něho se s žádostí o pomoc obrátili vyhnanci z Kýrény a Barky, aby jim pomohl k návratu do vlasti.
Thibrón s žoldnéři odcestoval do Afriky. Porazil Kýrénské před městem, dobyl přístav, později město Apollónii a vlastní Kýréné oblehl. Po čase se s Kýrénskými dohodl: dostal výpalné ve výši pěti set talentů. Barké a Euesperidští se postavili na jeho stranu a společně se vypravili proti libyjským kmenům. V kýrénském přístavu zabavil Thibrón zboží a při dělení kořisti vypukla mezi žoldnéři hádka, po níž Thibrónův podvelitel Mnásiklés přešel na stranu Kýrénských.
V nové válce s Kýrénskými obsadil Thibrón opět přístav v Kýréné, Kýrénští vpadli na území Barkajských a Euesperidských. Thibrón se s částí žoldnéřů vydal do Barky a v té době dobyli Kýrénští zpět svůj přístav, kde se zmocnili zavazadel žoldnéřů, tj. celého jejich majetku.
Thibrón dobyl obec Taucheiry (Taucheira či Teucheira byly později přejmenovány na Arsinoé). Jeho flotila byla přepadena Libyjci a utrpěla těžké ztráty. Zbytek flotily se potopil v bouři. Thibrón dorazil na Tainaron a naverboval dalších dva a půl tisíce žoldnéřů, s nimiž se vrátil do Afriky. Byl Kýrénskými poražen, po získání posil však opět nabyl převahy. Kýrénští si zavolali na pomoc Libyjce a Karthágince. Tak skončil první rok války o Kýrénu (skončila následujícího roku).
V Pafu na Kypru skončila vláda Tímarchova (vládl snad od roku 385). Jeho nástupcem se stal Níkoklés (vládl do roku 309).
V Korinthu zemřel po pozření syrového polypa slavný kynický filosof Diogenés ze Sinópy (narozen roku 412 či 400). Jeho žáky byli Monimos ze Syrákús, Onésikritos z Astypalaie, který byl mimo jiné Alexandrovým nauarchem a autorem spisu a tažení, v němž přeháněl i na starověké poměry, Kratés z Théb a jeho manželka Hipparchiá z Maróneie a její bratr Métroklés z Maróneie. Viz o nich v indexu s. v. školy (2).
Astypalaiu kromě Onésikrita proslavili ještě zající, kteří se tu v době Antigona Gonaty přemnožili z páru vysazeného jakýmsi člověkem z Anafy. Delfská věštírna obyvatelům poradila pořídit si psy a ti za rok pochytali šest tisíc zajíců/lagós. Před zajíci byl strov znám pro množství křepelek/perdix), které mj. ohromovaly Hellény v okolí řeky Síris v jižní Itálii. O komerčním užitku zvířat podobně jako o později přemnožených králících/kúniklos, kyniklos na jednom z ostrůvků před Neápolí není zpráv. O přemnožení zvířat viz v indexu s. v. kuchyně.
V Athénách konali t. r. povinnou vojenskou službu Epikúros s Menandrem, budoucí scholarch Zahrady s nastávajícím komickým básníkem. Neoklés, otec Epikúrův, se ze Samu, viz zde výše, přestěhoval do Kolofónu. Epikúros své rodiče posléze následoval a žil tu do roku 311/310.
Římané ve válce se Samnity uzavřeli opět příměří, když předtím jejich území a ápulské konsulové zpustošili. Mír uzavřeli s Tusculskými po válce, kterou vedli s jejich spojenci od roku 325 a o níž nic nevíme. Nad Tusculskými uspořádán v Římě na žádost tributního ("lidového") sněmu/rogatio populi z popudu tribuna lidu M. Flavia (viz o něm roku 328) soud: tribun požadoval popravu tusculských mužů a rozprodej jejich žen a dětí do otroctví. S výjimkou jedné tribue všechny hlasovaly proti návrhu. Nově byla Římany úspěšně vedena válka v Apúlii.