Oaineon, pevnost illyr. Penestů polohy nezn.§ 170

Oarakta, největší o. v Hormuzském zálivu, dn. Qišm, kdysi součást Karmánie§ 325

Oasis, "oasa", nezn. mí v Západní poušti/Libyjské§ 392+

Ob, sibiř. ř.§ 4000

Obadás z Charakény§ viz Orobzás

Obaisatos ze Seeie, 'Ubajšat, s. Saŏdův, ctitel Héródův§ 23

Obaisénoi, 'Ubajšat, arab. kmen na jihu SYR§ 23

Obaritus, centurió mísénské flotily, vrah Agrippiny ml.§ 59+  

občan, občanství§ viz též Athény

Na rozdíl od hellénských států bylo možné římské občanství získat. Přes počáteční nevoli se k občanským právům dostávaly celé obce na území Itálie a propuštěnci římských občanů. Díky tomu měla mimo jiné armáda vždy dosti mužů. Za republiky byli občané s plnými právy/optimó iúre a ti, jejichž majetková a zákonná práva byla zachována, ale bez práva hlasovacího/sine suffragió.

Občanství v Římě začínalo, když novorozeně z římského otce bylo na základě ohlašovací povinnosti zapsáno do registru-matriky ve sklepení chrámu Sáturnově pod Capitóliem do třiceti dnů od porodu. Aerárium populí rómání n. Sáturní spravovali zprvu quaestoři, za Augusta od roku 28 dva praefectí aerárií Sáturní volení z bývalých praetorů, o pět let později dva losovaní praetorés aerárií, od Nerónových časů dva praefecti určení na tři roky. Viz pod aerárium.

Císař M. Aurélius Antónínus zvaný Filosof zavedl matriční úřady také v provinciích se stejnou ohlašovací lhůtou, tabulária pública. Tím bylo přiznáno občanství a úřady o tom vydávaly potvrzení. Povinnost přihlašovat legitimní děti k Sáturnovi zavedl roku 4 n. l. a 9 n. l. Augústus a je možné, že M. Aurélius přihlašovací povinnost rozšířil také o nelegitimní potomky (?).

Plné římské občanství, cívés optimó iúre, dávalo jedinci: i. práva politická - volit, iús suffrágií, a být volen, iús honórum; ii. práva společenská - odvolací, iús próvocátiónis, právo obchodovací, iús commercií, sňatku, iús cónúbií (srov. pod manželství a legionáři), závěti, iús testamentí etc. V Itálii degradovaly poražené státy, městské i kmenové, které mívaly předtím spojenecké smlouvy s Římem, na múnicipia. Jejich samospráva měla několik stupňů autonomie.

S koncem republiky a za principátu rozdíly pozvolna mizely masovým udělováním římského občanství: po spojenecké válce obdrželi občanství všichni obyvatelé Itálie, Caesar podaroval římanstvím předalpské Gally = severní Itálii, od roku 212 n. l., asi v naději na vyšší daňový výnos, Tarautás-Caracalla dal občanství všem v říši, kromě kategorie lidí déditícií, tj. ti, co se vydali na milost a nemilost (snad na okrajových územích říše usazení barbaři).

Cónstitútió antóníniána/antónínovské zřízení bylo nejrozsáhlejším formálním přiznání občanských práv v historii (říše tehdy měla c. třicet až padesát milionů obyvatel, zákon se týkal logicky pouze osobně svobodných) a to ještě bez ohledu na majetkový census, nacionalitu, vyznání a rasu! 

Za principátu se svobodné obyvatelstvo říše členilo na římské občany a cizince/peregríní, tedy "přespolní": latinsky se nazývaly cívitátés, řecky na Východě poleis. Občané měli římské nebo latinské právo a jejich obce/státy se nazývaly múnicipium nebo colónia, pokud to byla obec usazených armádních veteránů (bez ohledu na to, kolik domorodých obyvatel v místě žilo).

Cizinci byli buď občany států platících prostý tribut, cívitátés stípendiárií, obce svobodné, cívitátés líberae, řec. poleis eleutherai kai autonomoi. Užívaly sice vlastních zákonů, někdy i tradičních (to nebyl případ Sparty), měly však nad sebou císařský dozor ve formě dosazeného curátora, řec. epistatés. Jinými peregríny byly státy se spojeneckou smlouvou vymezující jejich autonomii přísněji, cívitátés foederátae. Existovaly též státy svobodné a spojenecké, cívitátés líberae & foederátae (např. Amísos), mající nad sebou dozor provinčních správců.

Většina obyvatel říše však neměla vůči Římanům žádný jiný právní vztah, než totální porobu, ryzí barbarství z pohledu vládnoucího národa. Jejich jediným "právem" bylo platit daně. V Lúsítánii z 45 obcí mělo nějakou formu římského občanského práva pouze devět, v nejřímštější z hispánských provinií Baetice bylo římských ze 175 obcí pouze 55. V kdysi keltské severní Itálii vedle římských měst existovalo za principátu 112 kmenů, tribús, v Alpách 49 národů, gentés.     

Proti neoprávněnému přisvojení římského občanství spojenci a propuštěnci fungoval zákon Papiův. Srov. roky 187 a 177, kdy se Řím zbavoval Latinů, kteří se neoprávněně dostali k občanství. Princeps Ti. Claudius dal stít lidi, kteří si neoprávněně přivlastnili římské občanství, zakazoval peregrínům/cizincům dávat si římská jména. Na druhou stranu povolil dekretem z 15. března 46+ užívat výhod římského občanství keltským komunitám v Raetských Alpách Anaunů, Tuliassů a Sindonů, kteří si od časů Tiberiových v dobré víře mysleli, že jim občanské právo bylo uděleno, což se nestalo. 

S občanství se kšeftovalo ode dávna: Na 99. olympiadě došlo k historické kuriositě: Sótadés z Kréty byl vyhlášen vítězem v dolichu jako Kréťan. Pak ale vzal peníze od Efesanů a dal se prohlásit olympioníkem za Efesos. Za což byl doma poslán do vyhnanství. Sótadés se tak stal v dějinách prvním „sportovním turistou“, který sportuje v dresu toho a tam, kde to je finančně výhodnější. Něco obdobného udělal Dikón z Kaulónie, který se dal podplatit Dionýsiem I. a prohlásil se za občana Syrákús.

S atraktivitou svého občanství si přivydělávali v římské době Athéňané. Augústus jim to však roku 21 osobně na místě zakázal; a k tomu jim vzal Aigínu a Eretrii, neboť se příliš drželi Antonia. V moderní době prodej občanství za investice není ničím vzácným, srov. například praktiky Irska, Malty, Kypru a řady karibských státečků.

O nabývání občanství neřímskými vojáky viz pod legionáři, o počtech viz pod otroci.  

obelisky, jejich přeprava§ viz architektura

obelos§ viz obolos

Oberaden, místo římského opevněného ležení v NRW, moderní název§ 11

Oberstimm, místní část Manchingu u Ingolstadtu/BY, naleziště římských vraků§ 90+

obesita, korpulentnost, tloušťka, rekordní, viz pod kuchyně a masožravost

oběti, obětiny, vycházejí z názoru, že bohové kdysi jídávali s lidmi a dostávali při hostině v jádru podobné díly, jako jejich lidští hostitelé, viz Bohové a jejich svátky.

oběti, lidské, doložené u Hellénů, Římanů a Kartháginců, lidožroutství, rituální kanibalismus, sebeobětování§ před 6000, 5999, 2600 (Núbie), 3500, 3174, 1962 (Egypt), 1800 (mesoamerické civilisace), 1116 (u Židů), 643, 621 (oba případy v Číně), 596, 491, 480, 409, 403, 358, 324, 310, 260 (v IND), 258, 250 (Irsko), 238, (v žoldnéřské válce), 225, 221, (Čína), 216, 210 (Čína), 182, 133 (z nouze v Numantii), 113 (za Kleopatru IV.), 97 (jejich zákaz v Římě), 73 (hladoví vojáci před Kýzikem), 72 (Calagurris), 49 (Melkart), 42 (Q. Hortalus), 38 (Pelóros?), 2- (jap.), 193+ (Dídius Iúliánus) 

Sakrální kanibalismus není až na egyptskou výjimku, viz zde níže, ve starém věku doložen; srov. také pod sebeobětování a u roku 2375 Kanibalský hymnus z Unasovy hrobky s vyjádřením kanibalismu symbolického. Sakrální oběti lidské ve starších egyptských dějinách doloženy jsou (třebaže řadou egyptologů popírány, neboť nejsou od forem poprav k odlišení, cf. upalování). 

V Číně a posléze na celém Dálném východu běžné za pradávné dynastie Šang, za Čouů doprovázely císaře do smrti jeho ženy a blízcí, jak doloženo masově v hrobech; výročně ztratila život žena jako manželka říčnímu bohu. Do mohyl velmožů v Japonsku a Koreji zaživa pohřbíváno jejich služebnictvo, zmiňováno v Japonsku ještě k roku 247 n. l.; po smrti aristokratově byla stavěna pro jeho hrob mohyla a nešťastníkům se s jejím dokončováním završovaly dny života. Pohřební oběti na cestu do záhrobí konány zpočátku u Sumerů a Egypťanů, ale zvyk nevydržel do 2. tisíciletí, masové sakrální vraždy Aztéků trvaly až do konce říše s dobytím Španěly roku 1521.   

Srov. také židovskou pověst o nabídce oběti vlastního syna, nebo zmínky o přímých obětech (knihy Soudců a Královská ve Starém zákonu), nebo repliku Iósépa Flávia Apiónovi, který tvrdil, že prý Antiochos Epifanés našel v Jahweho chrámu Helléna, kterého tam kněží vykrmovali na jakousi výroční oběť, při níž údajně přísahali zachovávat nenávist vůči Hellénům, srov. též pod diasporá.

V hrobce vládce státu Čchin Ťing-kunga (vládl v letech 577-557), která byla odkryta roku 1986 v Jungu, hlavním městě Čchinu v letech 678-385, v dnešním okresu Feng-siang v provincii Šen-si, bylo pohřbeno 182 lidských obětí.

V Indii zakázali lidské oběti prováděné ve svatyni Kámákhjá na hoře Kámágiri, „Hoře lásky“, u Guváhátí v Ásámu teprve britští okupanti roku 1832. V Ásámu, Zemi lásky Kámárúpa, byli obětováni bohu lásky Kámovi muži. Od britského zákazu mu Ásámci obětují hlavy domácích zvířat, buvolů, kozlů.

Ojediněle se však lidské oběti v Indii udržely dodnes. Za příchod deště a dobrou úrodu v květnu 2015 ve státě Džhárkhand/Jharkhand podle listu Hindustan Times uřízla okultististcká skupina zvaní Orkové/Orkas alias Mudkatwa hlavu jistému 55letému muži. V té době východ Indie sužovala hrozná vedra a začátek monsunu v této oblasti nasává až v polovině června. Téhož měsíce byl v Ásámu lynčován jiný magik za to, že na usmíření všemocné bohyně Kálí uřízl hlavu pětiletému chlapci. Roku 2012 v Západním Bengálsku muže uřízl hlavu své manželce, aby si zajistil dobrou úrodu. Rok předtím ve státě Čhattísgarh byl zavražděn sedmiletý chlapec a jeho játra obětována za zdar úrody životodárné bohyni Durga.

Sebeobětování pro zdar země v Bengalúru v Karnátace vrhnutím se na meč či kůl a sebestětím doloženo na dochovaných skulpturách/metópách ze 13. a 14. století n. l. 

Rituální oběti vybraných šlechticů panovníkem říše Unioro na severu Ugandy jsou doloženy cestovatelem Gaetanem Casatim ve střední Africe v oblasti Equatorie, severního Konga (K) a Ugandy v 80. letech 19. století. Ital též dokládá, že v despocii Unjoro (Unyoro, Unioro) byli obětováni zemřelým vůdcům chlapci (což se také dělo při každém novoluní). Casati zaznamenává, že při úmrtí "krále" bylo do jeho hrobu posazeno šest královen a chlapec opatrující vladařovu dýmku. Když byla jáma zahazována hlínou, nešťastnice se prý ani nepohnuly, nad nimi byla navršena mohyla o deseti vrstvách a na každé vykrvácelo po pěti mužích a ženách.

Emil Holub cestující jihem Afriky popsal v prvním dílu svého díla Sieben Jahre in Süd-Afrika, Wien 1881, krvavou oběť chlapce nařízenou dynastou Sepopoem vládnoucím na Zambezi. K přehlušení nářku kluka, jemuž zaživa ořezávali knechti prsty než ho ubili a tělo hodili do řeky, tloukli hudebníci do bubnů (ve válečném bubnu pak prsty skončily...).

Vídeňský ethnograf Hugo Adolf Bernatzik (+ 1953), pro něhož krátce pracoval též znalec Afriky Bedřich Machulka, v popisu svého pobytu v Portugalské Guineji (od roku 1974 Guinea-Bissau) "Geheimnisvolle Inseln Tropen-Afrikas, Berlin 1933, uvedl, že nárůdek Mandyako (Manjaco/Manjago) na ostrově Pecixe poblíž Bissau, praktikoval rituální pohřby zaživa. Domorodci mu vyjevili, že při úmrtí "krále" jsou s ním pohřbívány čtyři dívky a že se tak naposledy stalo, když zemřel Elonge, bratr tehdejšího vládce Nandangiho. Datum Bernatzik neuvedl, lze však odhadnout, že tu mohlo být někdy po první světové válce.

Za nejnáruživější kanibaly pokládali novověcí cestovatelé Polynésany a z nich obyvatelstvo Markéz (Îles Marquises) v současné Francouzské Polynésii. Ještě v 60. letech 20. století dokázali formálně pokřtění Markézané tančit oslavný tanec pro navracející se bojovníky, kteří z výpravy s sebou přivlekli zajatce, puaka poa, "dlouhé prase". Slovo kanibal pochází ze zkomolení jména Karibů, u nichž se křesťanští Evropané/Španělé s anthropofagií setkali poprvé. U starých se o lidožroutech vykládalo jen v cestopisech, resp. u Orientálců, srov. zde níže. V hellénském prostoru se ryzí kanibal vyskytl u Lýdů. Jejich jinak neznámý král Kamblés byl prý klinický žrout a jedné noci zavraždil vlastní ženu a rozsekal její tělo na kusy. Kamblétovo probuzení s manželčinou rukou v ústech vedlo k jedinému rozhodnutí: vzal si život. 

Lidské oběti u Hellénů: Lidská oběť resp. kanibalismus byli v hellénské mýthografii příčinou potopy světa. V Arkadii, pelasgické zemi, se udržely předpatriarchální a předolympské zvyky až do nástupu křesťanství (o bájné minulosti Arkadie viz tam). Lykáón, syn Pelasgův, vládl nad Arkadií z Lykosúry, kde též konal výroční hry lykaie. Jeho nejstarší syn Nyktimos podle jedné verse vládl po něm všem svým bratřím a Pelasgův ve vnitrozemí Peloponnésu a zemřel bezdětný.

Podle druhé verse však Lykáón, který v Arkadii měl Diův kult uvést mezi Pelasgy, obětoval novém kmenovému patronovi chlapce nebo přímo svého syna Nyktima. Zeus se namíchl a Lykáóna proměnil ve vlka. Podle další verse nerozčílil tolik Dia Lykáón, ale jeho dvaadvacet či padesát synů, kteří se drželi ohavného rituálu a chovali se vzpupně. Srov. vraždu Kyaxarova syna Skythy a jak tělo připravili médskému králi ze msty k hostině roku 590 a Harpagova syna médským králem Astyagem za to, že nechal žít Kýra Velikého roku 559. 

Proměněn v pocestného je Zeus navštívil a Lykáónovci mu předložili polévku s vnitřnostmi obětovaného Nyktima, jejich bratra. Podle další verse Diovi jídlo předložil Lykáón. Zeus svinstvo poznal, ničeho nepozřel, Nyktima oživl a rozlobil se na veškeré lidstvo (!). Sešle na prudké deště a utopí tu havěť. Stalo se. Král v thessalské Fthíji Deukalión byl synem lidumilně orientovaného Títána Prométhea. Jeho manželkou byla Pyrrha, Rusovlasá/Ohnivá, dcera Prométheova bratra Epiméthea. Byli právě návštěvou na Kavkazu, praví mýthografie, a Prométheus přikovaný ke Kazbeku, jak se traduje mezi pokřtěnými Osety-Alany, jim prozradí, co Zeus chystá.

Oba polobozi tedy do lodi naložili zásoby potravin a po devět dnů se dali nést široširým oceánem, který zavalil svět. Deukalión posílal na výzvědy holubici, až se jednoho dne nevrátila. Sami pak s lodí přistáli na vrcholu Parnassu (nebo Athu či pohoří Othrýs v jižní Thessalii, západní Helléni tvrdili, že na Aitně).

Na radu Themidy a se svolením Dia házeli za sebe přes rameno se zahalenou hlavou kameny, které se měnili v muže a ženy, podle toho, kdo ze zachránců lidstva jej hodil. Podle dalších bájí přežil potopu ještě Diův syn Megaros (na hoře Geranii) a jistý Kerambos z Pélia, ovšem tento proměněný nymfami ve skarabea.

Potopa neměla očistný efekt, protože Arkadští v lykáonovských zvycích pokračovali. Ještě v době Pausaniově obětovali Diovi Lykajskému chlapce, do polévky přidají jeho střev a vylosovaný pastýř po jejich pozření začne výt jako vlk, šaty pověsí na dub, přeplave řeku, na jejímž břehu se rituál každoročně pořádal, a na osm let se vmísí do stáda vlků.

Něco takového provedl i jistý Démarchos či Dámarchos z Parrhasie. Osm let žil s vlky, pak dva trénoval v gymnasiu a roku 400 zvítězil na olympiádě v boxu. Roku 2016 objevili archeologové na vrcholu Lykaia kostru chlapce z doby kolem c. 1000 v popelu nahromaděného kolem oltáře ze zvířat obětovaných od 16. století do hellénismu. 
Lýdové měli rovněž lidožravou zkazku. Jejich král Kamblés, nástupce podle jedné chronografické verse Moxův, byl prý tak nenažraný, že jednou v noci ze spaní snědl svou manželku. Ráno mu prý v ústech zůstala už jenom její jedna ruka. Vzal si pak z hrůzy nad svým činem život, srov. rok 695.

Z matriarchátu se místy dlouho držel zvyk obětovat farmaka, jehož smrtí se očišťoval stát. V Massalii tuto roli přenesli na člověka odsouzeného za zločin na smrt, viz v přílohách oddíl Bohové a jejich svátky. 

Aby loďstvo mohlo odplout z Aulidy k Íliu byl donucen Agamemnón, Atreův syn, obětovat svou dceru Ífigeneiu Artemidě. Bohyně to tak prý nenechala (ačkoli byla jindy velmi krutá), podstrčila za oběť laň a Ífigeneiu unesla na Tauridu. Agamemnón byl ještě u jedné lidské oběti. Když se Helléni vraceli od Troie, držel je Achilleův duch v Thrákii u krále Polyméstora. Domáhal se oběti, a to konkrétně Polyxenu, dceru Priamovy manželky Hekaby. Její rituální vraždu, osud Hekaby a její mstu na Polyméstorovi za vraždu jejího nejmladšího syna Polydóra, aby se zmocnil jeho zlata, podává v brutální podobě Eurípidés v kuse Hekabé (premiéra kolem roku 425 za peloponnéské války).

Agamemnón se svým bratrem Meneláem pocházeli z prokleté rodiny. Jejich otec Atreus, král v Argoilidě se sídlem v Mykénách, byl v neustálých sporech s Thyestem, svým bratrem. Atreus se dokonce odhodlal napodobit arkadskou zhovadilost: zavraždil bratrovy děti a předložil je Thyestovi na hostině, srov. u roku 1266.

Roku 739 v 1. válce messénské poradila Pýthie obleženým na Ithómě, aby obětovali pannu z královského rodu Aipytovců. Přítel krále Eufaa Aristodémos nabídl svou dceru, s čímž ale nesouhlasil její milenec, který na její záchranu prohlásil, že ji již zbavil panenství.

Aristodémos se tak rozčílil, že dceru zabil a rozřízl jí břicho, aby doložil, že žádný plod v sobě nemá. Věštec smrt Aristodémovy dcery nepřijal, neboť nebyla zasvěcena podsvětním bohům. Král ale rozhodl opačně. Aristodémos roku 725 došel k závěru, že jako dcerovrah ničím a nikomu neprospěl, ani své vlasti, a na hrobu své dcery se probodl.

O athénském archontovi Hippomenovi se traduje, že dal svou dceru, která byla znásilněna, roku 723 roztrhat a sežrat koňmi. To pak vedlo k jeho sesazení roku 714 a k ukončení vlády rodu Medontovců v Athénách, z něhož Hippomenés pocházel.

Epimenidés z Knóssu přišel 596 do Athén a očistil město od moru, trestu za tzv. kylónský zločin (viz rok 631); Někdy bývá počítán mezi sedm mudrců. Měli tehdy být obětováni mladíci Kratínos a Ktésibios, jediná zmínka o obětování Hellénů vlastními lidmi v historické době (srov. však např. oběť duchu zavražděné manželky Kleopatry IV. v osobě její vražedkyně a sestry Kleopatry Tryfainy roku 113).

V šestém století byli při pohřbech magnátů zabíjeni koně a otroci v kyperské Salamíně (Neptunovi dal obětovat koně roku asi 38 Sex. Pompeius na Pelóru). Před bitvou u attické Salamíny při zkoumání vůle bohů Themistokleem nařídil athénský věštec Eufrantidés obětovat masožravému Dionýsovi/óméstés Dionýsos tři mladíky, syny Xerxovy sestry Sandaky. Themistoklés nechtěl, ustoupil však přání "lidu". Ovšem athénská lokalita Leókoreion/„Leónova děvčata“ v severní části agory připomíná jménem na tři dcery jistého člověka jménem Leós, který dal obětovat své tři dcery na záchranu státu.

Peršané roku 480 zabili na přídi zajaté hellénské lodi nejkrásnějšího z námořníků. V rituálech fungovala msta. Perská elita se lidským obětem, alespoň v hellénské tradici, nijak nevyhýbala. Xerxés dal během svého tažení v Enneaodos, „Devíticestí“, pozdější Amfipoli, zaživa pohřbít devět chlapců a devět dívek z místních Thráků na zdar výpravy. Jeho manželka Amástris/Améstris dala za sebe, když na ní dolehlo stáří, zaživa pohřbít dvakrát po sedmi mládencích z významných perských famílií jako oběť podzemním bohům, praví Hérodotos.

S myšlenkou na kanibalismus si pohrál roku 403 spartský vojevůdce Klearchos. Thrákové před jeho oddílem skryli zásoby potravin v horách, takže ohrozili Sparťanovo zásobování. Dal jednoho ze zajatců zavraždit, rozčtvrtit a porce veřejně rozdělil vojákům. Thrákové vyděšeni tím, co spatřili a ve víře, že Klearchos dokáže ještě strašnější věci, kapitulovali. Podobné obrázky pravděpodobně jim nebyly až tak cizí. O krvelačnosti (či náboženském zápalu?) králů Kotya I. a Diégylia viz roky 383 a 149, o léčebných prostředcích braných z lidských těl viz s. v. lékaři (2), o "transfusi" krve gladiátorů epileptikům viz s. v. gladiátoři. Srov. též smyšlenku Iósépa Flávia o kanibalismu armády Ptolemaia IX. Sótéra II. Lathyra v Palaistíně roku 103.     

 

Znetvoření padlých: Xerxés dal mrtvému Leónidovi useknout hlavu a narazit na kůl. O rok později totéž odmítl Pausaniás udělat s tělem Mardoniovým. Smutek nad smrtí Héfaistióna roku 324 zaháněl Alexandros Makedonský genocidními výpravy proti odbojným horským Kossaiům, starým Kassitům/Kaššu. Snad napodoboval Achillea, který v Íliadě u žároviště Patroklově obětuje čtyři koně, dva psy a dvanáct trojských mladíků a těla všech spálí s přítelovou mrtvolou. Celou noc před pohřbem musely u Patroklova těla lkát zajaté Dardanky a Trojanky. Autor hérojského epu k Achilleově nepříčetnosti dodává, že „si vymýšlel v srdci zlé činy“.

Roku 219 dal Ptolemaios iv. Filopatór ukřižovat tělo mrtvého spartského krále Kleomenea iii. za to, že se pokusil o povstání; všichni Sparťané si vzali život, ženy a děti dal Ptolemaiovec popravit; příběh vpravdě kartháginský. Když roku 182 obsadil Lykortás Messénii a stratégos Deinokratés spáchal sebevraždu, byli zajatí Messéňané ukamenováni na Filopoimenově hrobě v Megalopoli; poslední takový zaznamenaný příklad z hellénistických dějin.

Věštci byli státní, a pokud nebylo učiněno usnesení o dědičnosti funkce, byli, stejně jako v Římu, voleni. Věštci patřili do politiky a zacházelo se s nimi - pokud nepůsobili ve všeobecně uznávaných „mezinárodních“ věštírnách vybavených asylovým právem - jako s každým jiným smrtelníkem, který je občanem (nepřátelského) státu.

Tak např. Lakedaimonští mučili a popravili élidského věštce Hégésistrata z rodu Telliovců za jeho nepřítelské postoje vůči spartskému státu. Pozoruhodnou a nekrvavou zvyklostí byl několikasetletý závazek Lokridských posílat do Ília každoročně dvě panny Athéně do služby, aby odčinily křivdu Aianta „menšího“ na trojské Kassandře, který se udržel do poloviny 4. století.

Na Sicílii Kartháginci oblehli a 409 dobyli město Hímerá a Selínús. V Hímeře dal Hannibal (I.) obětovat zádušním bohům svého dědy Hamilkara tři tisíce Hellénů. Krutosti, jichž se Kartháginci na Sicílii dopustili, byly asi tou historickou brzdou hellénského světa pro uzavírání důvěryhodných spojeneckých dohod s Kartháginci, např. v době rozhodných bojů s Římany. • Pro Karthágo byla po Agathokleově vpádu do země roku 310 zoufalá situace a Kartháginci předkládali oběti pěti set dětí z dobrých rodin bohu Baalovi-Hammonovi. Dokladů o pravidelném obětování dětí v ohni nejvýše dvouletých (zvyk zvaný molk, moloch; přeneseno na obětní sochu-pec s ohněm) se nalezlo v Karthágu mnoho, což potvrdilo, že nešlo kdysi o pouhou římskou propagandu, viz zde níže. 

Nejdražší pohřeb v historii zřejmě vystrojil Alexandros Veliký roku 324 svému příteli Héfaistiónovi, který zemřel v Ekbatanách. Pohřební hranice a náklady přišly na deset tisíc talentů. Alexandros během příprav na pohřeb pobíjel v poli odbojné Kossaie/Kassity/Kaššu, pravděpodobně po vzoru lidských obětin přinesených Patroklovi Achilleem.

•

Římské lidské oběti: V Tarquiniích obětovali roku 358 Etrúskové 307 Římanů za vítězství svých zbraní: je to druhá největší lidská oběť barbarů z do starého světa, srov. rok 409, kde byli Kartháginci obětováni Helléni a dále r. 596 a 480. Koalice Keltů se roku 225 vypravila přes Apeniny. Římané pro uklidnění hněvu bohů zakopali na Foru zaživa keltského muže a ženu.

Keltové zvítězili v bitvě u Clusia, ale při zpáteční cestě na sever byli zaskočeni u Pisy vojskem konsula L. Aemilia Papa a zničujícím způsobem poraženi. Jejich vůdce Concolitanus byl zajat, Aneroestus si vzal život. V bitvě padl druhý konsul C. Atilius Regulus. • Pohřbívání zaživa označuje Hérodotos za zvyk perský.

Po bitvě u Cann obětovali Římané na Dobytčím trhu, forum boárium, dvě dvojice, Galla s Gallkou a Helléna s Hellénkou zazděním zaživa do podzemní kobky. Na onom místě, jak poznamenává historik Liviu, „už rituální krev tekla“. V Římě bylo teprve roku 97 přijato usnesení senátu, kterým se nadále během náboženských obřadů zakazovaly lidské oběti. O Catilínovi se tradovala zlá zkazka, že obětoval jakéhosi chlapce roku 63 za zdar svého spiknutí a že ho s kumpány snědli, srov. rok 63. Tvrdil to advokát Cicero, který o věštění z vnitřností chlapců obviňoval též Caesarova soudruha P. Vatinia, viz rok 98 a 56. 

S koncem války perusijské roku 40 dal prý Octaviánus na výročí Caesarovy vraždy ve městě u oltáře Božského Iúlia popravit po způsobu žertev tři sta předních mužů města; tak trochu kartháginský móres, srov. rok 406.

Podobně po bitvě u Filipp v říjnu/listopadu roku 42 dal triumvir Antónius na hrobu svého bratra Gáia zabít Q. Hortensia Hortensia, syna věhlasného řečníka, jehož vinil z bratrovi smrti, ačkoli rozkaz vydal jeden z Caesarových vrahů D. Iúnius Brutus. 

V Itálii se koncem února roku 40 v obležené Perúsii Octaviánovi vzdal bratr triumvirův L. Antonius (perusijská válka). Byl Octavianem omilostněn, nikoli ale senátoři, kteří mu stáli po boku a nikoli město, které bylo dáno vojákům v plen. Vítěz prý dal na výročí Caesarovy vraždy ve městě u jeho oltáře popravit po způsobu žertev tři sta předních mužů města.
Za původně lidskou oběť Iovovi lze považovat římský zvyk popravovat poražené po triumfu.

Keltské kulty nebyly u Hellénů a Římanů populární (srov. pod Galatiá a Gallia). Byli při nich totiž obětováni lidé. Praetor Ser. Sulpicius Galba v jedné ze tří řečí, jimiž se roku 149 hájil před senátem z obvinění, že dva roky předtím špatně vedl válku s Lúsítánci a že neoprávněně jejich lidi prodával do otroctví, sdělil, že dal pobít Lúsítánce kolem svého ležení, neboť se dozvěděl, že "podle svého náboženství" obětovali koně a člověka.

Thrák Spartokos roku 72 dal pozabíjet tři sta římských zajatců na počest Krixa, který s dvaceti tisíci svými Kelty padl v bitvě s Římany.

Balkánští Skordiskové v předřímských dobách prý obětovali zajatce Beloně a Martovi a pili lidskou krev z lebek obětovaných. Kníže Enchelejů Kleitos dal roku 335 obětovat ve válce s Makedony po třech chlapcích, dívkách a černých beranech a obětiště musel se svými lidmi vyklidit před příchodem Alexandrových mužů, kteří našli těla rituálně zavražděných dětí. Germáni po bitvě v Teutoburském lese roku 9 n. l. obětovali na oltářích římské důstojníky.

Účast na druidských obřadech zakázal římským občanům Augústus a Tiberius, celý kult dírae immanitátis, tedy hrůzné obludnosti, definitivně všem Claudius. Roku 193 n. l. rituálně obětoval za svou spásu několik chlapců princeps Dídius Iúliánus (nebylo mu to k ničemu). O úchylném císaři Héliogabalovi (218 – 222 n. l.), pocházejícímu ze syrské Emesy, se traduje řada obludností. Byl veleknězem arabského meteoritského kultu a do Říma přivezl řadu „novinek“. Dával obětovat mladíky a jejich rodiče a zkoumal jejich vnitřnosti: „Zabíjel je podle svých národních zvyklostí,“ praví dobový postřeh, který nemáme odjinud potvrzen. 

Sakrální kanibalismus u klasických národů doložen není a jen ojediněle se na něj narazí v mýthologii (a ještě u „Nehellénů“: srov. příběh Tantalův a jeho zpupnosti vůči bohům). O kanibalismu z hladu hovoří již nejstarší literární památky lidstva. V sumerském Prokletí Akkadu (v sumerských a babylónských katalozích podle prvního verše "Sag-ki-gíd-da en-líl-lá-ke/Když hněvivý Enlilův pohled") o vpádu Gutejů z 21. století trestají bohové lidstvo hladem, neúrodou a dalšími hrůzami. Řádek 185 praví: "Z hladu se lidé navzájem požírali. Hněv bohů v takové podobě doplněn o válečné hrůzy je motiv v Předním orientu velmi populární (= boží trest, obvykle za bezbožnost).

Podrobněji je lidská oběť spojená s kanibalismem popsán pouze na jednom místu v antické literatuře, nikoli ovšem historiografické. Ze 2. st. n. l. se pod jménem P. Hordenia/Hordeonia Lolliána z Efesu zachovaly až moderně krvavé Foinícké příběhy. Známý zlomek líčí lidskou oběť v jakémsi divokém kultu nilských búkolů (idylické označení pro bandity nilské Delty, srov. pod piraterie a rok 150+), v němž kněz zabije chlapce a jeho na oleji osmažené a rozporcované srdce ochutnávají nově zasvěcovaní do lupičské komunity; následuje skupinový sex. O údajně zvyku irských Keltů pojídat těla zemřelých otců viz rok 250.

Románová událost má pravděpodobně historický podklad. Praxi búkolů v Deltě potvrzuje senátor a historik Dión Kassios Kokkéios/Kokkéiános čili Cassius Dió, když k roku 172 n. l. připomíná osud zajatého římského důstojníka, obětovaného v Búkolii knězem banditů Ísidórem: centurió byl rituálně zabit, bandité snědli jeho vnitřnosti. Búkolové porazili římské oddíly a téměř se zmocnili Alexandreie. Zlikvidoval je pozdější usurpátor C. Avidius Cassius, tehdejší správce Arábie. Podle jednoho bulvárního zdroje obětoval za svůj zdar princeps M. Didius Severus Iulanus několik chlapců, aby odvrátil od sebe nebezpečí války s usurpátory, viz rok 193 n. l.

Kanibalismus z hladu je zmiňován roku 430 v Athéňany obležené Poteidaji. Roku 132 v obležené Henně došlo k pojídání lidských těl mezi vyhladovělými otroky-povstalci. V antickém Římě je doložen na samém jeho konci. Pretium impóne carní húmánae volal roku 409 lid na městského praefekta císaře Attala, Alarichova pohůnka, "stanov cenu lidského masa", kdy se ve válce proti Honóriovi ocitlo město (tehdy dlouho již nikoli sídelní) odstřihnuto od dovozu potravin z Afriky a překupníci ve městě je ukrývali, aby ceny byly co nejvyšší. Je to zřejmě v dějinách Evropy první podobný veřejný požadavek a zdá se, že i poslední; nebyl oslyšen.

Naprosto mimo známé dimense lidské ethiky byl návrh jinak neznámého Hannibala zvaného Monomachos/"Gladiátor" z roku 219, viz tam. Ve válečné radě vojevůdce Hannibala radil řešit zásobovací problémy katháginského vojska připravujícího se na tažení do Itálie "ekonomicky": doporučil navykat púnské vojáky na lidské maso... Tvrdilo se, že za pozdějšími krutostmi vojevůdce Hannibala v Itálii stál tento Monomach.

Púnové měli vůbec prapodivné zvyky zakotvené v jejich náboženství. Stejně jako všichni Kanaánci/Foiníčané obětovali některým z bohů děti. Kultovním místem byl tofet, hebr. hrůza, peklo (asi od tof, buben, nástroje na přehlušení nářků vražděných obětí; púnský název neznáme). Kartháginci zprvu obětovali děti hlavnímu ze svých bohů Bá'al Hammonovi (v mateřské Foiníkii takové postavení neměl), od čtvrtého století jeho posici převzala Tanit, jeho manželka. Tělíčka obětí byla po rituální vraždě spálena a popel ukládán do nádob a pohřbíván v kultovním háji. Často byl hrobeček opatřován stélou s případným dedikačním nápisem, symbolem nádoby nebo postavy upomínající egyptský anch. Nejstarší tofet v Karthágu vznikl západně od obchodního přístavu v době kolem roku 750, což bývá pokládáno za dobu vzniku kultu. Doloženy jsou tofety v Tyru a v púnských osadách na Sicílii (Motyá), Sardínii (Nora, Sulci/Solkoi). 

•

Kuriosním případem užití lidských ostatků je příběh z jižních Gallií. Teutonové, pův. souhrnný název pro všechny Germány, pak pro ty, kteří opustili původní sídla mezi Labem a Vislou, prosluli tažením do Gallií a Hispánií a osudem, který naplnili Římané pod C. Mariem: Jejich ztráty u Aquae Sextiae roku 102 byly tak veliké, že si Massilští z kostí padlých dělali ploty kolem svých vinic.

Mezi Langobardy je v šestém století zmiňována lidská oběť. Nebo Alboin, král Langobardů, vládl od roku 565, zavraždil svého gepidského tchána a z jeho lebky si dal udělat pohár. Když nutil svou manželku Rosamund, aby z něho pila, roku 572 ho zabila. Podle Nestorovy kroniky roku 972 si dal pohár z lebky kyjevského knížete Svenelda či Sveinalda alias Svjatoslava I. Ihoreviče vyrobit jeho přemožitel, pečeněžský chán Kurja. O původu zvyku "pití" z lebek viz roky 216 a 177.

•

Lidské oběti v Americe: Aztekové neznali domácí zvěř, kozy, ovce, prasata, skot, chovali pouze malé psy a krocany. Jedli obojí a k tomu avocado, chili, tomatl, velmi drahé bylo kakao-chocolatl (boby sloužily jako směnná jednotky), mršiny obětovaných dospělých a dětí odklízel coyotl.

Rituální kanibalismus udělal z psožravých Aztéků a jejich civilisačních předků nejodpornější kultury dějin, v níž už děti usínaly nakrmeni libým pocitem z pohádek o strašidlech, obludných duchů atd., a z obrazů např. boha smrti, jemuž z odhaleného hrudního koše visejí ven játra…

Kněží vraždili v rauši údajně houby teonanacatl o velikosti sombrera a až deset cm vysoké. Aztecký rok měl osmnáct krvavých slavností a pokud do toho nepřišla oslava válečného tažení, zemřelo odhadem na obětišti každý rok na pět až sedm set lidí. Jedním z hrůzných kultovních sympaťáků byl Xipe Tótec/c. "náš pán stažený z kůže", postava z mesoamerického pantheonu s kompetencí zřejmě ochrany vegetativních sil, jemuž zavražděné lidské oběti byli kněžími staženy z kůže, do níž se muži kultu během rituálu odívali. 

Pravděpodobně největší masová lidská oběť lidských dějin bylo zasvěcení chrámového objektu „templo mayor“ v Tenochtitlánu roku 1487 n. l. vládcem Ahuitzotlem, při němž za krvavého šílenství trvajícího čtyři dny a noci byly obětována krev, srdce a maso přes osmdesáti tisíc zajatců. Viz také u roku 1800.

Mayové shazovali do posvátných krasových jezer v oběť bohu deště Chaaka na Yucatánu zaživa chlapce ve věku tří až jedenácti let. Často jejich těla před shozením do hlubin zbavili údů, nebo je stáhli z kůže.