216

 

************************************************************

216.

Ol. 141, 1

Dorotheos z Rhodu

96 SE

32 AE

(Hagniás) | neznámý 

a. u. c. 538

L. Aemilius Paullus II. a C. Terentius Varro

M. Iunius Pera dict. a M. Fabius Buteo dict.

************************************************************

Na olympiádě zvítězil v témže dni Kleitomachos z Théb v boxu/pygmé i pankratiu. Stalo se tak v této kombinaci poprvé, poprvé od Theágena z Thasu zvítězil na olympiádách v pankratiu i boxu (212, srov. rok 480). Boiótský šampion se proslavil mimo jiné tím, že na jedněch isthmiích v témž dni zvítězil v pankratiu, boxu i zápasu/palé. Viz rok 212 a v indexu s. v. hry (2 a 5). 

Archontem boiótského koina t. r. byl Theotímos.

Král Filippos V. se začátkem roku vypravil s čerstvě vybudovanou flotilou stovky lodí stavěných podle illyrských lembů kolem Peloponnésupřes Leukas na Kefallénii. Nezamýšlel udělat z Makedonie námořní velmoc, ale snažil se vycvičit své lidi v plavbě, aby snadněji přepravoval své pozemní síly. Snad též uvažoval o nabytí kontroly nad illyrským pobřežím, viz rok předešlý a 214sqq. 

O makedonské flotile informoval Skerdiláidás své římské spojence a ti mu poslali na pomoc z Lilybaia několik lodí. Mladý makedonský král dostal cestou na Apollónii někdy před cannenskou bitvou zprostředkovánu zprávu od jakýchsi plavců, že v Rhégiu kotví deset římských pentér. Kdyby byla dorazila, byla by to první římská flotila v hellénských vodách. 

K tomu však nedošlo, cannská bitva vše změnila, ale Filippos se prý tolik vyděsil, že se svými loděmi otočil a plul domů. Kdyby byl nezazmatkoval, získal by snadno Apollónii i okolní illyrská území, viz však jeho fiasko roku 214. To však nevěděl, co se uděje u Cann... • V hannibalské válce střežilo italské jaderské pobřeží a vody mezi Brundisiem a Tarentem 25 válečných lodí, s vypuknutím války s Filippem následujícího roku čítala flotila lodí 55.

Filippos poslal po bitvě jako vyslance k Hannibalovi do Itálie Xenofana z Athén. Římané ho zajali, ale později propustili, když tvrdil, že je na cestě do Říma, kde měl dojednat spojenectví (srov. roky 215 a 212). Touto lstí dorazil k Hannibalovi do Kampánie: Makedonec po římských porážkách vsadil na spojenectví s Púny a Canny ho v rozhodnutí utvrdili. Zamýšlel dokonce invasi do Itálie, měl podle dohody pustošit jihoitalské pobřeží a po válce sice Itálie připadne Púnům, jak se prý tehdy dohodli, ale ti za to vypomohou Filippovi v Helladě proti nepřátelům, které on určí. Viz však jeho operace roku 215sqq. a římskou politiku během první války makedonské.   

V létě se vypravil Seleukovec Antiochos III. ze Syrie v době, kdy byl Filippos na Kefallénii, přes Tauros do Anatolie proti usurpátorovi Achaiovi. Antiochovými spojenci se stali král Bíthýnů Prúsiás I. Chólos a Attalos I. Sótér, jemuž Antiochos zřejmě uznal dědičnou královládu a asi také nároky na části Mýsie a Frygie na Helléspontu (srov. rok 225) • Attalovci byli v tomto případě poprvé a naposledy spojenci Seleukovců v positivním smyslu. Říše Achaia II., který byl nyní již bez pomoci Ptolemaia IV. Filopatora I., zůstala omezena na okolí Sard.

Prúsiás po bitvě u Arisby u Abýdu, které se zmocnili a používali jako základnu, zcela zničil a vyhladil včetně žen a dětí keltské Aigoságy, kteří volně plenili v oblasti Helléspontu a oblehli Ílion, odkud je zahnal Themistos z Alexandreie v Tróadě, nevíme jinak o něm nic, se čtyřmi tisíci muži (srov. rok 218). Keltskou kořist přenechal Prúsiás vojákům, ačkoli to byl vlastně lup z regionu.

21. famenóthem pátého roku Ptolemaia Filopatora, březen 216, je datována žádost Helléna Hérákleida, osadníka v Krokodeilopoli v Arsinojském nomu, přímo králi. Její opis zachovaný na papyru si stěžuje na jistou Egypťanku/Aigyptiá jménem Psenobastis, která Helléna polila močí, nadávala mu, roztrhla plášť a přede svědky naplivala do tváře a utekla k sobě domů. Hérákleidés žádá svého krále, aby pověřil stratéga nomu Diofana zasáhnout a ženu potrestal. Příčinu Psenobastidiny zuřivosti neznáme. 

V Itálii se zmocnil Hannibal pevnosti se zásobami proviantu u Cann, města již loni za jeho tažení zničeného. Pevnost měla strategickou roli v kraji a konsulové s armádou o osmi legiích dostali nakázáno v Římě svést s Púny bitvu; proti Karthágincům vytáhlo t. r. podle jednoho zdroje 87 200 mužů i se spojenci, jiný údaj pravil, že jich bylo dohromady osmdesát tisíc pěších a šest tisíc jezdců. Tábořili ve dvou leženích. 

Ve velení se konsulové střídali ob den, v rozhodujícím okamžiku byl na řadě plébej C. Terentius, který ve shodě s většinou senátu tlačil na co nejrychlejší vybojování polní bitvy, jeho kolega Aemilius Paullus zastával stanovisko Fabia Maxima takových akcí se zdržovat.

Terentius nepožíval dvakrát dobré pověsti. Jeho otec byl řezník/lanius, syn v jeho řemesle pokračoval a měl z podnikání pěkné peníze. Dělal advokáta chudiny, u lidu byl oblíben, takže roku 222 byl kurulským aedilem, roku 218 praetorem. O hrách, které jako aedil uspořádal, svěřil roli kočího Iovova spřežení jakémusi krasavci, což pobouřilo ctihodné mezi Římany jako počin vyzývavý. Terentius systematicky štval před tažením proti šlechtě a vykřikoval něco o její zradě a že na rozdíl od Fabiů on by s Púny skoncoval za jediný den. Rozeštvával tak i vojáky v poli, že se srocovali a rebelovali proti konsulu L. Aemiliu, že půjdou do bitvy i bez vojevůdců.    

Římská netrpělivost Hannibalovi vyhovovala, neboť se s proviantem dostával do úzkých. Ve třetím roce druhé púnské války po několikaměsíčních posičních manévrech obou armád byla vybojována jedna z nejproslulejších bitev dějin, bitva u Cann v Ápúlii/řec. Kannai, lat. Cannae. Kartháginci se spojenci pod Hannibalem, necelých padesát tisíc mužů, z toho deset tisíc jízdy, rozdrtili obě římské konsulské armády. 2. sextilia (= později augusta, tj. 2. srpna, a. d. iv. nonas sextiles, podle předjuliánského kalendáře v červenci), zůstalo na bojišti z osmdesátitisícového vojska na padesát až sedmdesát tisíc Římanů a jejich spojenců, mezi nimi jeden z konsulů L. Aemilius Paullus, právě ten, který varoval před nevhodností terénu; byl těžce raněn prakovníky již na začátku bitvy, přesto se bojů účastnil. Zahynuli též oba konsulárové ve vojsku M. Minucius Rufus a zřejmě i Cn. Servilius Geminus; velká část zbytku armády padla do zajetí. 

Kartháginci přišli o šest tisíc mužů, z toho čtyři tisíce bylo keltských spojenců a 1500 Ibérů a Libyjů a asi dvě stě jezdců, zřejmě Numidů. Část Římanů byla oblehnuta v menším ze dvou ležení, byli tam zanecháni v počtu deseti tisíc mužů v záloze, a vojenský tribun P. Sempronius Tuditanus, cos. 204, s vojenským tribunem Cn. Octaviem přemluvili pouze padesát/šest set pěšáků a dvanáct jezdců, aby se pokusili probít se z obklíčení: nedotčeni se dostali do Canusia, ostatní, kteří zůstali, se po smrti dvou tisíc z nich vzdali. 

Po bitvě sesbírali Púnové tři měřice prstenů od údajně osmi tisíc padlých římských šlechticů a rytířů a Hannibal je poslal po svém bratrovi Mágónovi, který se nejprve podílel na obsazování Bruttia, do Karthága jako symbol svého velkého triumfu a také jako důkaz pro domácí skeptiky a nepřejícníky. Údaje o padlých se mezi starými autory různí. Jistě milosrdný Livius uvedl, že na římské straně zemřelo 45 500 pěšáků a 2700 jezdců a že prý zajato bylo tři tisíce pěších a 1500 jezdců. Té vypočetl, že zahynuli dva quaestoři, 29 vojenských tribunů, dva konsulárové, osmdesát senátorů a praetorů čekajících na vstup do senátu. 

Již nikdo nevysvětlí, proč Hannibal nevyužil svého velkolepého vítězství k pochodu na Řím ("Hannibal ante portas"; srov. rok 211). Důvodem mohla být jeho obava z dlouhého obléhání, kromě toho likvidace Města nebyla zřejmě cílem války, srov. rok 218. Po bitvě vyzval Numid Maharbal Hannibala, aby se bezprostředně táhlo na Řím: "Věz, že do pěti dnů budeš hodovat na Capitoliu/scias, die quinto victor in Capitolio epulaberis." Tomu se to nezdálo a tak mu zklamaný Maharbal odtušil, ale disciplinovaně: "Bohové věru nedali jednomu člověku všechno: vítězit umíš, využít vítězství neumíš/non omnia nimirum eidem di dedere: vincere scis, Hannibal, victoria uti nescis." 

V Římě hysterie, jíž dokonce propadla část senátu. Quaestor L. Caecilius Metellus mluvil za skupinu, která dokonce navrhovala vystěhovat se z Itálie (!). Roku 214 byl s dalšími při censu za to ze senátu vyloučen a degradován mezi aerarie, viz k tomu však rok 215. 

Canny byla největší porážka Římanů v jejich předkřesťanských dějinách, přesto senát odmítl púnskou nabídku na vykoupení zajatců: pět set dénáriů za jezdce, tři sta za pěšáka a sto za otroka. Z velké části byli prodáni do otroctví do Hellady, nebo skončili v Karthágu. Deset vylosovaných zajatých Římanů mělo nabídku předložit senátu s tím, že se pak pod přísahou vrátí k Púnům (někteří tak neučinili a byli pak Římany znectěni). Skupinku doprovázel velitel jízdy Karthalón, nesměl však na římské území vstoupit.  

Přeživší vojáci byli podle všeho dislokováni na Sicílii, tedy mimo hlavní fronty této války, a po dobu sedmi let fasovali namísto pšenice ječmen. Částečně omilostněni byli roku 212, kdy je přibral mezi své jednotky M. Claudius Marcellus s tím, že nesmějí ze služby, dostávat odměny a nesmějí se vrátit do Itálie do té doby, dokud tam budou Púnové, jak rozhodl senát. Také se nesměli ubytovávat ve městech, ale na minimálně patnáct kilometrů od nich. 

Konsul C. Terentius Varro, který štval do bitvy a přežil, si po katastrofě nechal narůst vous a vlasy a už nikdy prý nejedl vleže. Je pozoruhodné, že ho doma nečekal žádný trest, ale prý mu Římané děkovali, že "nad stavem státu nezoufal/quod de re publica non desperasset"! 

Zámožná Ápulka Bussa z Canusia se po bitvě starala o menáž pro až deset tisíc vojáků s konsulem C. Terentiem, který po bitvě uprchl se sedmdesáti jezdci (jinde: s pěti sty) do Venusie, za což byla po válce senátem vyznamenána (a kupodivu Hannibalem předtím netrestána, ačkoli ve městě tábořil). 

Od Cann táhl Hannibal do Samnia. Statius Trebius se zasadil o to, aby jeho rodná Compsa Púnům otevřela bez boje brány. Konkurenční prořímský klan Mopsiů utekl (a jistě se vrátil roku 214, viz). Hannibal v pevnosti města zanechal posádku a všechna zavazadla vojáků a táhl Kampánií na Neápol. V potyčkách před hradbami byli Neápolští přemoženi numidskou jízdou, mezi padlými byl též neápolský hipparchos Hégeás. K Hannibalovi se připojily Capua a celá Kampánie (do roku 211; srov. rok 338), kromě toho stáli při Púnech Ápúlové, Lúkánové, většina hellénských měst a Keltové. 

Bojováno o celou jižní Itálii. Když změnila fronty Capua, viz zde níže, pokusil se Hannibal podruhé o Neápol, ale Helléni vzali do svých hradeb oddíl Římanů, jimž velel M. Iunius Silvanus. Kampánská Nola setrvala na římské straně díky předákovi L. Bantiovi, hrdinovi od Cann, kterého získal praetor M. Claudius Marcellus, když na chvíli propadl obdivu k Hannibalovi: v bitvě o město padlo pět tisíc (n. 2800) Púnů a pět set Římanů, viz o Nole roku následujícího. 

Od Noly táhli Púnové k Nucerii, kterou donutil kapitulovat po dlouhém vyhladovění: lidé směli odejít kamkoli libo beze zbraně a s jedním kusem oděvu, město dal Hannibal v plen a zapálit. Před obléháním Acer utekli v noci její obyvatelé, udatně se bránili obránci Casilina, dokázali udeřit výpady, až se Hannibal rozhodl odtáhnout na přezimování do Capuy; o osudu města viz rok následující. 

Někdy před touto událostí přemohli kdesi v Kampánii Púnové oddíly diktátora M. Iunia Pery. Hannibal nařídil, aby povel trubkou k útoku byl signálem pro ulehnutí ke spánku a naopak trubka pro spánek aby znamenala nástup do boje. Když diktátor uslyšel znamení k útoku, sešikoval své muže, kteří pak dlouho stáli v bouřlivé noci na místě. Při púnském signálu ke spánku se Římané začali rozcházet a tehdy je Kartháginci přepadli; počet padlých nebyl zachován, ležení se zmocnili Púnové.  

Capujské Kampány ke spojenectví s Púny přemluvil magnát Pacuvius Calavius a bratři Pacuvius a Stheneus Ninniové Celerové; první s nápadem přišel jistý Vibius Virrius, o jeho osudu viz roku 211. Předtím se Kampánové po Cannách v Římě domáhali práva jako kdysi Latinové, a také marně, aby jeden z konsulů byl Kampánec. 

Římanům věrnost v Capui zachoval Decius Magius, který během jednání o podmínkách smlouvy s Púny odmítal vpustit Hannibala do města. Kampánští prosadili, že zůstanou svobodní a bez povinnosti sloužit v púnské armádě a že od Hannibala dostanou tři sta římských zajatců vlastního výběru, aby sloužili za rukojmí pro tři sta Kampánů sloužících tradičně na Sicílii v posádkových městech. 

Když byl Hannibal vpuštěn do města, uspořádali Capujští celodenní hostinu. Decius Magius se neúčastnil ani uvítání a Pún ho dal odvléci do ležení a poslat do Karthága. Bouře ale loď odchýlila do Kýrény, Magius se utekl k Ptolemaiově soše a požádal o asyl. Dopraven do Alexandreie osobně mu ho potvrdil Ptolemaios IV. Filopatór. Naopak jiný z Magiů, meddix tuticus roku 214 v Capuy Cn. Magius Atellanus, držel při Púnech (o míře příbuzenství nevíme nic, stejně tak o dalším osudu Decia Magia).

V Tarquiniích v jednom z etruských hrobů zachován nápis majitelův: "Felsnas La(rth) Lethe žil 106 let, zemřel v Capui, byl jedním z hannibalovců." Podle věku lze soudit, že Etrusk dlouho přežil hannibalovskou válku a Římany zůstal nepovšimnut.   

Hannibalův generál Himilkón obsadil v zemi Bruttiů Petélii, která vydržela jedenáctiměsíční obléhání a obyvatelé kapitulovali s římským svolením, když v nejvyšší nouzi snědli všechny kůže ve městě a okusovali stromy. Směli odejít a Petélským později Římané vlast vrátili a udělili jim plnou svobodu s právem mincovní ražby, srov. rok 204. Po krátkém obléhání se pak Púnové zmocnili Consentie. 

Bruttiové stojící na kartháginské straně dobyli s výjimkou hradu Krotón, ačkoli se formálně přihlásil ke spojenectví s Púny, viz rok následující, jejichž příznivcem byl démagógos Aristomachos. 

V Lokrách Epizefýrských zůstali aristokraté po Cannách nerozhodní mezi Karthágem a Římem, lid jako obvykle tíhl na stranu propúnskou a měl převahu. Lokerský hrad přitom ještě držela slabá římská posádka pod velením L. Atilia, viz rok následující.

Metapontion přijalo púnské spojenectví, Rhégion zůstalo prořímské. Od Římanů zběhl i syn a spoluvládce Hieróna II. Syrákúského Gelón II., otci celý život oddaný, ale záhy po své zradě zemřel starší padesátky; není známo jak. Hierón stál věrně při Římanech a zásoboval je obilím.

Po cannské katastrofě plenila na Sicílii kartháginská flotila, její sílu neznáme, území Hierónovo: první púnské loďstvo v sicilských vodách od roku 241. Když král žádal o pomoc sicilského praetora T. Otacilia Crassa, vystavil ho těžkému rozhodování: buď se Říman vypraví na pomoc spolehlivému a štědrému spojenci, nebo bude držet posice, poněvadž u Aigús/Aegat se shromažďovala další púnská flotila. Rozhodl se pro Lilybaion, o bojích zde nevíme nic. 

V předalpské Gallii krutě podlehli Římané púnským spojencům Bojům. Praetor L. Postumius Albinus, dvojnásobný konsul, viz rok 229, a designovaný konsul na rok 215 (o jeho suffektech viz rok následující), padl krátce po Cannách se dvěma legiemi do léčky kdesi na jih od Pádu ("silva litana") a většina Římanů a jejich spojenců byla Kelty pobita. Keltové vymysleli ďábelskou past, když na sebe navazující stromy z velké části podkopali, na povel v dominovém efektu povalili a drtivě zasáhli legie. Postumiovu hlavu zasadili Bojové do zlata a používali ji údajně k úlitbám během kultovních úkonů. Je to první případ "pití" z lebky v Evropě v historické době; o dovozu zvyklosti z hunského prostředí viz rok 177 a dalších souvislostech viz v indexu s. v. oběti lidské.  

Pokračovaly boje v HispániíchHasdrubal obdržel z Karthága posilu čtyř tisíc pěšáků a pěti set jezdců, zřejmě část slibu kartháginského senátu Mágónovi o pomoci Hannibalovi, srov. zde výše jeho zprávu o Cannách: senát slíbil poslat čtyři tisíce Numidů, čtyřicet slonů a 1500 talentů stříbra. 

Nicméně se proti Hasdrubalovi vzbouřili kapitáni lodí, jimž od loňské porážky nedůvěřoval, a přešli k Římanům. Jakýmsi způsobem získali vliv mezi Tartéssy na jihu Hispánie a vyvolali protipúnskou rebelii i mezi nimi. Jeden z tartésských vůdců Chalbus se dal také na římskou stranu, ale zle dopadl. Tartéssané zprvu dobyli město Ascua polohy neznámé, kam předtím Púnové uskladnili zásoby proviantu. Zde na tartésské ležení před městem Hasdrubal udeřil a nepřátele zničil. 

Z Karthága pak dostal rozkaz, aby se vydal do Itálie. Jakmile se zpráva o tom roznesla, Keltibérové přebíhali masově k Římanům. Z Karthága dorazila s flotilou pod Himilkónem další posila, aby udržovala pořádek po odchodu Hasdrubalovy armády. Hasdrubal, který si novými daněmi opatřil peníze na "mýtné" cestou, jak je platil bratr, táhl s armádou na sever k Hibéru, který Římané pod bratry Cn. a P. Corneliem Scipionem překročili. 

Po bitvě s Římany na podzim t. r. přešla Hasdrubala, který unikl jen s málem svých, chuť na tažení do Itálie: Římané jeho armádu rozprášili a zmocnili se púnského ležení. Zahynulo tehdy 25 tisíc Púnů a jejich spojenců, deset tisíc padlo do zajetí. Z Karthága pak dorazily posily v podobě dvanácti tisíc mužů pěchoty, čtyř tisíc jezdců a dvaceti slonů. 

Římský stát byl po bitvě u Cann v nejhlubší mocenské krisi od dob keltské okupace před více než 170 roky/metus hostílis, "strach z nepřátel". Stát byl bez peněz, neboť vyzbrojil do pole i otroky (zvané volónés/dobrovolníci) a neměl na placení žoldu a menáže pro sicilské loďstvo. K tomu byly usvědčeny ze zneuctění vestálky Opimia a Floronia. První byla zaživa zahrabána do země u Collinské brány, druhá si vzala život sama. Pontifikův písař L. Cantilius byl pro poměr s Floronií ubit pruty k smrti (v chronografiích zmiňován další anonymní případ nebohých vestálek k roku Ol. 141,2, tedy 215sq., zřejmě však jedno a to samé).

Po všech těchto neblahých událostech poslali Římané do Delf s dotazem na boha senátorskou komisi. Jejím členem byl mj. Q. Fabius Pictor, který po hannibalské válce řecky sepsal její a starší dějiny a stal se tak prvním římským historikem-annalistou (srov. rok 753).

Dictatorem pro řízení státu/rei gerendae causa byl zvolen M. Iunius Pera, který si za velitele jízdy/magister equitum vybral Ti. Sempronia Graccha. Odvedli dvě nové legie z velmi mladých lidí a tisíc jezdců, měli k disposici dvě městské legie odvedené začátkem roku. K tomu vybrali z osmi tisíc vyhlédnutých otroků a odsouzenců včetně dlužníků šest tisíc dobrovolníků, které stát od soukromníků vykoupil, zařadil do armády a vybavil zbraněmi z keltské kořisti, dohromady 25 tisíc mužů. Spojenci dostali nakázáno konat další odvody a byla upřednostněna výroba zbraní. 

Později dostal „kolegu“ pro doplnění senátu v osobě censora M. Fabia Buteona: poprvé a naposledy měl Řím současně dva diktátory, viz o něm roku následujícího.

V Římě byli do podzemní kobky zaživa zazděni jako smírná oběť podzemním bohům Řek s Řekyní a Kelt s Keltkou. • Byl to poslední známý případ státem organisované lidské oběti v Římě, přinášené v okamžicích nejvyššího ohrožení státu (nepřítel, mor; viz rok 97). Koncem roku 216 byl při volbách konsulů zvolen L. Postumius Albinus III., který však právě v téže době padl v bitvě proti Bojům (viz zde výše). Volbu M. Claudia Marcella odmítli bohové, když zahřmělo, tak se stal definitivní volbou konsulem na rok 215 potřetí Q. Fabius Cunctator.

Na Samothráce se zřejmě t. r. narodil jeden z velkých hellénský grammatiků Aristarchos, poslední z velkých knihovníků alexandrijského Múseia. Zemřel roku 144, viz o něm roku 180, 145 a v indexu s. v. grammatici.