200

 

************************************************************

200.

Ol. 145, 1

Pyrrhiás z Aitólie

112 SE

48 AE

(Níkofón)

a. u. c. 554

P. Sulpicius Galba Maximus II. a C. Aurelius Cotta

Rok 984 od dobytí Troje

************************************************************

Na olympijských hrách byla přidána další disciplina, pankration paidón/pankration dorostenců. Prvním olympioníkem discipliny se stal Faidimos z Tróady v Aitólii. Moschos z Kolofónu, dorostenecký vítěz boxu, zvítězil též na všech ostatních velkých turnajích.

Do Alexandreie dorazili římští vyslanci C. Claudius Nero, P. Sempronius Tuditanus a M. Aemilius Lepidus (prý byli prvními, srov. ale roky 275, 272 a 210). Do jaké míry převzali, nebo převzít chtěli, poručnická práva chlapeckého Ptolemaia Epifana, jak prý zněla loňská žádost státní rady alexandrijské do Říma, viz tam, nevíme; o oficiálním poselstvu viz rok předešlý. Odtud se datuje údajné poručnictví rodu Aemiliů Lepidů nad Ptolemaiovci v mnohem pozdějších letech. Římská diplomacie zprostředkovala příměří s Antiochem (viz zde níže) a zároveň poznala vojenské možnosti Východu.

Z roku 61 pochází ražba Lepidova stejnojmenného potomka a pozdějšího triumvira s obrazem ženské hlavy zbožněné Alexandrie (ALEXAN), na reversu s dospělou postavou v toze věnčící menší, chlapeckou, v chitónu a s textem "z usnesení senátu (povolena ražba), M. Lepidus, pontifex maximus, poručník krále (nebo také králů)/SC|M LEPID|PONF MAX|TUTOR REG". V úvahu rovněž připadá poručnictví Epifanových dětí, viz rok 181. 

Na jaře krále Filippa V. v Abýdu, který právě dobyl, viz zde níže, vyhledal cestou z Alexandreie a Rhodu nejmladší člen senátorské komise/legati (viz níže) M. Aemilius Lepidus. Sdělil mu varovné usnesení senátu/senatus consultum, aby neválčil s Hellény, neokupoval ptolemaiovské asijské domény a aby odškodnil Rhodské s Attalem. Loni si totiž byla v Římě postěžovat na Filippovu agresivitu vyslanectví obou Filippových nepřátel. V Helladě se proto objevila tříčlenná senátorská komise a zjišťovala situaci v terénu. Filippos Aemilia Lepida, jemuž pochválil mládí a tělesnou krásu, poslechnout odmítl; ostatně nejednal proti míru s Římem z roku 205.

V Římě se "lidu" do nové velké války nechtělo, třebaže senát v březnu v jejím spuštění rozhodl. Konsul P. Sulpicius dosáhl schválení podniku s tím, že veteráni púnského tažení budou propuštěni do "civilu" a že oba konsulové musejí do legií odvést nováčky, z vysloužilců pouze dobrovolníky. O finančních problémech války viz zde níže. 

Římané, král Attalos I. a Rhoďané se sešli v Peiraeiu, kde dohodli protimakedonskou koalici, než slavnostně vystoupali do Athén. Nabídku z Alexandreie na pomoc v Římě senát zdvořile odmítl (diplomatům dali Římané darem po pěti tisících měděných assech!). Athénští vyhlásili stratégem Kéfísodórem válku králi Filippovi, následovali v březnu v komitiích Římané a do války vyslali konsula P. Sulpicia.

V době, kdy v Athénách římští vyslanci konferovali, vpadl se silným oddílem do Attiky Filippův stratégos Níkánór a snadno pronikl až do Akadémova háje. Zemi vyklidil po rozpravě s Římany ještě v době mírové.

Attalos byl Athéňany vystrašenými z Filippa přijat s nezvykle velkými poctami a dokonce po něm pojmenovali jednu z fýl, viz rok následující. Rhodským se dostalo zlatého věnce a athénského občanství. Předcházel loňský incident s Akarnány, viz rok předešlý. Akarnánové požádali Filippa o podporu, dostali od něj pomocné jednotky a loupili t. r. v Attice.

Tím se rozhořela druhá válka makedonská, která trvala do roku 197, nyní již jako přímá válka Římanů proti Makedonům (srov. rok 215). • Druhá makedonská válka byla důsledek spojeneckých vztahů, které předcházely vzniku celosvětové páté války syrské, viz roky 202 a 201.

Král Attalos se z Athén vrátil ke své flotile na Aigínu, Rhodští pokračovali na Keós a po kykladských ostrovech domů. Většina se jich stala jejich spojenci, Andros, Paros a Kythnos s makedonskými posádkami zůstaly věrné. Attalovi diplomaté nepřesvědčili Aitóly, aby se připojili k protimakedonské koalici a zůstávali neutrální. 

Král Filippos mezitím nezahálel. Na jaře dobyl egyptské opěrné body v Thrákii (jeho třetí thrácká výprava, srov. rok 202). Maróneiu obsadil jeho stratégos Filoklés, sám oblehl Ainos, který získal zradou ptolemaiovského velitele Kallimacha (předek epistratégů thébských? cf. rok 62), zmocnil se Samothráky, viz rok 245. Rychle obsadil celou evropskou část Helléspontu, kde mu města vydávali sami obyvatelé, a učinil konec evropským ptolemaiovským doménám, které vznikly, resp. se rozšířily, hned na začátku třetí syrské války roku 245. 

Na asijské straně Helléspontu dobyl Filippos obléháním Abýdos, kam Attalos a Rhodos poslali jen symbolickou pomoc. Zde se, zjevně podle protimakedonské propagandy, měli po pádu hradeb města údajně navzájem povraždit všichni občané, jen aby nepadli do rukou Filippovi, který odmítal se s nimi dohodnout, byť sami nabízeli vyklizení města s jediným kusem oděvu na sobě (srov. stejnou smyšlenku o Saguntu, které byl dán vznik roku 219).

Ve finální fázi dobývání města připlul k Abýdu římský emisar M. Aemilius Lepidus, ale boje pohovorem s Filippem nezastavil, viz zde výše; přeživší Abýďanky si braly život se svými dětmi. Pak přišla zpráva, že se Římané vylodili v Épeiru. 

V polovině září se Římané vylodili pod konsulem P. Sulpiciem Galbou, srov. jeho působení v Helladě roku 211sqq., se dvěma legiemi v Apollónii v Illyrii. Konsul na čas onemocněl a operace řídil legát C. Claudius Cento. Král Filippos byl tou dobou v Démétriadě. Do konce léta Římané pod legátem L. Apustiem, velitelem flotily v illyrské oblasti, pustošili makedonské pohraničí a v jižní Illyrii na území Dassarétů dobyli Antipatreiu, dospělé obyvatele povraždili a město srovnali se zemí.

Při návratu s kořistí k moři v bitvě porazili makedonského stratéga této oblasti Athénagoru, který pochodující voje znenadání napadl. Balkánští dynastové Pleuratos II. ze Skodry, král Illyrů (od roku 217), Amýnandros z Athamánie a dynasta Dardanů Batón, syn Langarův, se pak pod dojmem římského úspěchu postavili na římskou stranu. 

Velitelem druhé římské flotily o dvaceti trojřadkách byl C. Claudius Centho, který dorazil z Korkýry do Peiraiea. Tehdy ustaly pirátské nájezdy na Attiku a ostrovy, pro něž výchozí základnou byla Chalkis. Po zprávě chalkidských exulantů o bezstarostnosti Makedonů na Euboji podnikl C. Claudius posílen třemi rhodskými čtyřřadkami a třemi athénskými noční útok na Chalkidu.

Římané se spojenci snadno dobyli, vyplenili a vypálili jinak dobře opevněnou a zásobenou Chalkidu, kde v pouličních bojích padl makedonský velitel města a zřejmě i stratégos celé makedonské Euboie Sópatros z Akarnánie. Římané se pak se svou kořistí stáhli na zimu zpět do Peiraiea, neboť na okupaci města nedisponovali dostatečnou silou.

Král Filippos se rychle z Démétriady, kde právě pobýval, vypravil k Chalkidě, ale spatřil již jen spáleniště. Odtud se neočekávaně obrátil proti Athénám: přešel most přes Eurípos a pochodoval přes Boiótii; hémerodromos však vojsko spatřil a doběhl do Athén o půlnoci, takže se stačila zorganisovat obrana, v níž důležitou roli hrál velitel žoldnéřů Dioxippos. Před městem Filippos Athéňany porazil v jedné z posledních bitev, kterou Athéňané vybojovali samostatně (srov. pak ještě katastrofu za válek Mithridáta Eupatora se Sullou).

Makedonci vykáceli háje Akadémie a Lykeia, aby měli stavební dříví pro obléhací práce, král však neměl dosti sil Athén dobýt, když se z Aigíny a Peiraiea do města následujícího dne dostaly oddíly Attalovy a Římanů. Od Athén se vypravil přes Eleusínu, jejíž pevnost ani město nedobýval, Megary a Korinthos do Argu, kde Achajové na spolkovém sněmu odmítli jeho pomoc proti Nabidovi (viz níže). Sliboval likvidaci Nabidovu výměnou za achajské jednotky na ochranu eubojských měst a Korinthu. 

Na tomto sněmu se stal podruhé stratégem spolku Kykliadás, odstoupivší Filopoimén (viz níže) odešel, jakoby zcela mimo čas, podruhé námezdně bojovat na Krétu do tzv. krétské války jako žoldnéř Gortynských (srov. rok 204). Na ostrově byl až do roku 195 a „vydělával“, srov. jeho první "pracovní" pobyt u let 221, 219 a 209. 

Z Peloponnésu se Filippos vrátil do Attiky, kterou plenil z Euboie s dvěma tisíci vojáky jeho stratégos Filoklés. Také on se pokusil o Eleusínu, ale neuspěl v obléhání ani po spojení s oddíly královými, který se vracel z Argu. Makedonové neuspěli nyní ani proti Peiraieu ani Athénám a tak znovu vyplenili Attiku, než se přes Boiótii vrátili do Makedonie.

Filippos poslal svého staršího syna, teprve dvanáctiletého Persea, v doprovodu dvořanů s oddíly střežit soutěsky vedoucí do Pelagonie. Dal zničit obce Skiathos a Peparéthos, aby nepadly do rukou nepřátel a poslal na sněm Aitólů, aby si je získal za spojence, viz zde níže.

Z této války nebo z let pozdějších pochází vyznamenání Athéňanů Éria z Býzantia za jeho náklonnost městu. Obdržel zlatý věnec, proxenii a právo vlastnit ve státě pozemek a dům. Olivovými věnci byli s ním vyznamenáni dva triérarchové a pokladník/"finmin" z Býzantia, athénského spojence v této válce.

Jiné fragmentární usnesení Athéňanů z této asi doby vyznamenávalo Priénské, své dávné příbuzné, jimž poskytli útočiště po roce 545, viz tam, kdy ho dobyli Peršané Kýra II., resp. kdy město znovu osídlili/k[ai malista, hoti anó]ikisan autús Athénaioi meta tén epi [Kýrú anastasin]. Snad ze stejné doby pochází zlomek textu usnesení obnovy smlouvy o přátelství  a společném občanství Athéňanů s Míléťany. Kdy byl předtím pakt uzavřen, nevíme, možná že v éře Lýsimachově (?). 

Po porážce Filippa se stal Peparéthos samostatným státem. O obnovu města se zasloužil jistý Filoxenos z Athén, pravděpodobně osadník na ostrově, který na svůj náklad dal vybudovat na novém místě Athénin chrám, kam též s architektem přemístil kultovní sochu, přemístil též oltář, jak si "lid" přál.

Odměnou Filoxenovi byla proxenie, právo vlastnit půdu a dům na ostrově a s řadou privilegií, mimo jiné též s právem předstoupit před sněm hned po vyřízení náboženských záležitostí a po Římanech, dobrodějům peparéthské nezávislosti. Ověnčen nebyl zlatem, ale domácím vínkem Dionýsova břečťanu/stefanósai de auton kittú stefanó tó patrió tú theú.   

V Helladě vypukla třetí válka achajsko-lakedaimonská (trvala do roku 195; srov. roky 217 a 211). Stratégos Achajů Filopoimén (ještě v úřadu) v létě neočekávaně z Tegeje napadl Lakóniku a na místě zvaném Skotitás/asi „Černá“ a s pomocí žoldnéřů, jimž velel Didaskalóndás z Kréty, porazili Achajové Nabidovy žoldnéře. Na zachovaném vítězném znamení v Mantineji jsou jména 24 Achajů pěších a jízdních se sedmi Kréťany a s datací za čtvrté stratégie Filopoimenovy.

Někdy v této době nebo krátce před tímto rokem odpadly Megary od spolku Achajů, v němž byly od roku 243, srov. rok 233 a 200. Nevíme, zda se pak přidaly ke spolku Boiótů nebo zda zůstaly zcela samostatné. Někdy po 222 se přiklonili k Boiótům, ale po čase si to zase dórští Megařané rozmysleli a přidali se k Achajům. Boiótové, prý že Megařané tolik mění názory, město snad t. r. oblehli, ale bez úspěchu: před Achaji pod Filopoimenem utekli od města, kde dokonce nechali stát žebříky, kterých používali při dobývání hradeb (událost je možné datovat i do roku c. 192).

Na podzim se na spolkovém sněmu Aitólů v Naupáktu objevili vyslanci Římanů, Athéňanů a krále Filippa, aby přemlouvali Aitóly k válce na jedné nebo druhé straně. Úřadující aitólský stratégos Dámokritos nechal otázku eventuálního spojenectví nerozhodnutou: z války proti Římanům ovšem nebyl nadšen nikdo, viz rok následující.

Neutrální Aitólové udržovali přátelské styky s Antiochem III., jak ukazuje usnesení podzimního zasedání/pylaiás opórinés amfiktyonů z roku asi 201 zachované na stéle z Delf. Hieromnémoni uznali nedotknutelnost Antiocheie Chrýsáorské (dříve a později: Alabandy) a jejího území jako půdu Chrýsáorovu a Apollóna Isotíma. Antiošské a krále Antiocha, jejich dobroděje/euergetés poctili po bronzové soše o výšce osmi loktů/téměř čtyři metry v delfském Apollónově chrámu, zlatý věnec (jehož cenu oproti zvyklostem usnesení nespecifikuje) získal antiošský vyslanec Pausimachos, srov. u roku 203.

Totéž uznali Athéňané za náklonnost Antiošských (bez přívlastku) a vyznamenali celý stát zlatým věncem. Poctu dali podle nedatovaného fragmentárního textu usnesení vyhlásit o dionýsiích na divadle, o eleusíniích, panathénajích a ptolemajích. Náklady uhradí stratégové a pokladník armádního fondu/tamiás tón stratiótikón. Antiošané obdrželi občanství athénské/políteia a vyslanci, sourozenci Pausimachos a Aristofanés, synové Iátrokleovi, po olivovém věnci. 

Z archonátu Mantiova (200) pochází zachované usnesení Delfanů o proxenii, ateleji, asýlii, promanteji a proedrii pro Satyra z Agrinia, aitólského epimeléta/guvernéra chrámu a obce za jeho férové chování vůči nim a euergesii.

Někdy po roce 201 byla obnovena homopolíteiá/státní sloučení Kóu a Kalymny. Oba ostrovy byly spojenci Ptolemaia V., jako ostatně většina z Kyklad a Sporad po roce 281. Fragment mramorové stély z Asklépieia se začátkem usnesení obsahuje přísahu vybraných mužů po fýlách, kteří za občany přísahali/horkótai na spojenectví s Ptolemaiem, na to, že za žádných okolností nedopustí, aby se k moci dostala oligarchie, tyrannida či jiná ústava než démokratická, že ji bude bránit ze všech sil a že nedopustí, aby se území Kóu zmenšilo, naopak bude ze všech sil podporovat jeho rozšíření. 

Snad někdy do tohoto desetiletí spadá fragment usnesení Kójských o vypravení lodí na moře na obranu ostrova. Souvislosti nejsou známy (proti Kréťanům, Aitólům či jiným pirátům?).

Z této nebo krátce starší doby (krétská válka, pirátu?) pochází též usnesení Kójských o vypsání veřejné sbírky na obranu státu mezi občany a občankami, nevlastními dětmi, usazenými cizinci i cizinci vůbec/polítai, polítides, notoi, paroikoi, xenoi. Soupis přispěvatelů obsahuje na tři sta jmen, z nichž šest byla ženská a c. 25 žen darovalo společně se svými manželi n. otci. Summy se pohybovaly mezi padesáti a osmi tisíci drachmami. Někteří z přispěvatelů darovali v penězích půlroční až roční náklady na živobytí vojáka/žoldnéře (v této době dostával voják na den jednu drachmu).

Věncem někdy v této doby vyznamenali občané Kalymny Lýsandra za to, že za války s krétskou Hierápytnou se v čele kalymnských lodí vypravil nepříteli vstříc, udatně bojoval u kójského mysu Lakétéru a že přivezl s sebou domů zajatce. Sílu flotily, asi nepočetné, ani zajatců neznáme.

Z neznámé doby, ale asi z éry makedonské vlády v regionu, pochází rozsáhlé fragmentární usnesení Kalymnských o děkovných poctách pro pět smírčích soudců/dikastai z Iasu, kteří v uspořádali v souladu s domácími zákony a královským ediktem/diatagma (dynastovo jméno neuvedeno) více než 350 občanských sporů a vrátili na ostrov svornost/homonoiá. Občané Iasu a každý ze soudců obdrželi zlatý věnec v ceně pěti zlatých statérů.

Někdy v této době uzavřel Chalkétór v Kárii sympolíteiu s neznámou obcí, jak vyplývá z fragmentu státního usnesení. Obec je známa pouze epigraficky, byla členem délského spolku a v konfederaci s Eurómem a později s Mylasami. Zachovaný text odkazuje na nějaký královský dopis, podle něhož byl stratégos (Kárie) Iásón pověřen vyřízením celé zaležitosti/Iásona fésin diexaxein ton straté[gon...].

Někdy z této doby či z desetiletí předcházejících nebo pozdějších pochází z Théry rozsáhlý nápis zvaný moderně "závěť Epiktétina". Vdova po Foiníkovi z Théry dokončila stavbu múseia, které manžel zasvětil zemřelému synovi. Dostavby se nedožil a dva roky po jeho smrti zemřel též syn pokračovatel. Péči o múseion přenesla na dceru vdova Epiktéta zastupovaná zmocněncem/kyrios, manželem své dcery Epikléry. Zřídila fond tří tisíc drachem, z jehož ročních výnosů 210 drachem se měly financovat třídenní kultovní slavnosti v rámci příbuzenského společenství mužů/koinon tú andreiú tón syngenón (některá z 25 mužských jmen doprovázejí též ženská, manželek). Knězem spolku se měl stát syn Hypereidův s Epiklérou a jeho nejstarší potomci. Rozsáhlý nápis byl součástí múseia a je zachován na blocích, které byly pravděpodobně podstavci tří soch.

Z Théry pochází, a zřejmě též ze stejné doby, nápis o založení nadačního fondu pěti set drachem jistpu Argeou na vzpomínkové slavnosti každého sedmého v měsíci na sebe a svou dceru Isthmó, a to v rámci Dionýsova kultu.

V krétské válce, viz rok 204, se proměnily koalice a některé obce odpadly od promakedonského bloku ke Rhoďanům. Jak se změny projevily na frontách války, nevíme. V rozsáhlém, ale nedatovaném a poničeném textu zachovaném na stéle z Hierápytny snad t. r. uzavřely Rhodští pakt o vzájemné vojenské pomoci/symmachiá, a to na základě žádosti Hierápytňanů. Do třiceti dnů od žádosti o pomoc z Rhodu vyšlou z Hierápytny dvě stě mužů, z toho polovinu Hierápytňanů. Města i přístavy zůstanou smluvním partnerům otevřena. 

V prvních čtyřech letech smlouvy zaplatí Rhodští denně každému z mužů po devíti obolech, veliteli oddílu o nejméně padesáti mužích dvě drachmy. Po čtyřech letech budou Hierápytňané platit své výlohy sami po třicet dnů sami, pak Rhodští. Hierápytna podpoří na Krétě nábor žoldnéřů do rhodských služeb a a válku Rhoďanů s piráty na ostrově s tím, že získají podíl na kořisti (nikoli ale lodi a zajatce). Rhodští poskytnou dvě trojřadky na dva měsíce gratis, pak bude Hierápytnu každá stát deset tisíc drachem/měsíc. 

Ze stejné doby jako pakt Hierápytenských pochází zřejmě také smlouva Rhodu s Olúntem. Nikoli však dvou rádoby rovnocenných partnerů, ale spíše to byla smlouva protektorátní. Požádali o ni Olúnťané, slíbili, že nebudou s nikým jiným nikdy koalovat a že zruší všechny pakty stávající. Do války se s nikým nepustí bez konsultací s Rhoďany, jimž otevřeli město a přístaviště. Což neplatilo pro Rhodské, jimž Olúntští slíbili, že zůstanou věčnými přáteli Rhodu.

Rhoďané takovou věrnost neslibovali, ani Olúntští nedostali slib přímé vojenské pomoci z Rhodu. Za to museli z Olúntu poslat do třiceti dnů po oznámení konfliktu na Rhodos sto plně vyzbrojených mužů (z nichž polovina musela být rodáků), přepravu z Kréty zajistí Rhodští. Prvních třicet dnů se budou vojáci živit na náklady Olúntu, pak je budou od Rhoďanů dostávat osm obolů na muž a den, velitelé oddílu o nejméně dvaceti mužích po dvou drachmách.

Jak dlouho oba pakty vydržely, známo není. Stejně tak jako v případě smlouvy o vojenské pomoci mezi Attalem I. a dalším krétským státem Mallami (Malla, asi pl.). Budou-li o to žádat, vyšle král na ostrov tři sta vojáků, nikoli však do války, kterou by Mallajští vedli s Hierápytnou, Priansem a Arkadami (Arkades, pl.), s nimiž měl evidentně pergamský dynasta smlouvy starší. Přepravu na Krétu hradí král, bojovat bude oddíl tak dlouho, jak si Mallajští budou přát a po tu dobu dostanou od Kréťanů drachmu/den, důstojníci dvojnásobek a každý muž jeden choinix obilí denně. Přepravu Attalových mužů z ostrova zpět ovšem budou hradit Mallajští.

Mallaské někdy později zavalily jakési domácí rozbroje, které urovnali smírčí soudci z Knóssu a Lyttu. Poděkování jim zvěčnilo usnesení dochované jen fragmentárně; bývá datováno též na dobu po roce 183.   

Olús/nápisně Bolús, obyvatelé Boloentioi, se někdy později sblížil s Lyttem a roku 111, viz tam, uzavřel vzájemnou isopolíteji, srov. též roku 220 a 184. Což nevylučuje "věčnost" spojenectví Olúnťanů s Rhoďany. Někdy za této krétské války byla vyvrácena obec Anópolis, kým, jak a kdy nevíme. Svědčí o tom veršovaný náhrobní nápis z ptolemaiovské Gazy krétského žoldnéře Charmada. Jeho stejnojmenný syn zemřel ve dvaceti, vnučka Kleodoxa v sedmi, dcera Charmadovy dcery Archagathy s Machaiem z Aitólie, zřejmě Charmadovým druhem ve zbrani.    

Ve světě severně od Dunaje se kolem roku 200 vydali ze svých sídel mezi Labem a Odrou Bastarnové proti Dákům na Dunaji, které porazili a s nimi jejich spojence Gety, jimž velel jejich král Orolés (srov. koalici z roku 194)

O Bastarnech je to první zmínka v dějinách. Jejich původ je neznámý. Může se jednat o keltský či Kelty ovlivněný kmenový svaz, nejčastěji se však hovoří o jejich germánské jazykové příslušnosti. V tom případě byli prvními z Germánů, kteří přišli do intensivnějšího styku s antickým světem a zároveň jsou dokladem pro nejstarší germánskou migraci z baltského prostoru do dolníhom Podunají a do Černomoří.

Jejich cestou na východ a podél Borysthenu/Dněpru k Pontu po jedné z tras "jantarových stezek" se za dvě tři staletí později vypraví skupiny Gotů. Viz dále rok 194, kdy se stali spojenci seleukovskými, a 184, kdy makedonskými.

Někdy z konce třetího století pochází rozsáhlý dekret občanů Borysthenu/Olbie o poctách pro Prótogena, Hérosónova syna za jeho zásluhy o město a za náklady, které pro spásu jeho a spoluobčanů s otcem věnovali. Text stély se zničeným úvodem a závěrem vypočítává euergetické skutky Prótogenovy a jeho finanční výdaje s nimi spojené. Když se odjinud neznámý král Saitafarnés usadil poblíž města a domáhal se výpalného za povolení průchodu/apaitúntos ta dóra tés parodú, zaplatil Prótogenés ze svého čtyři sta statérů, neboť státní pokladna byla prázdná. Platil kultovní nádoby pro héróa Sósiu, víno, obilí v době drahoty nakoupil a rozdával pod cenou, financoval dary králi a když mu podruhé nesl devět set zlaťáků, rozčílil se barbarský dynasta hrozně/ta dóra [memp]amenú eis orgén de katastantos, ale Prótogenés ho nějak ukonejšil; jak, nevíme, místo je zničeno.

V jedné zimě se paktovali Galatové (kteří z Keltů?) se Skiry (je to první zmínka o Germánech migrujících z Povislí do pontických stepí), že za pomoci Thisamatů, Skythů a Saudaratů Borysthenés přepadnou. Část občanů se chtěla vystěhovat. Prótogenés na dvé náklady dal opravit hradební věže a postavit hradby podél řeky a kolem přístavu. Z údajů na dekretu vynaložil na různé věci devět tisíc statérů a s otcem mu občané dlužili dalších šest tisíc. Jak válka s barbary dopadla a jak ho Borysthenští poctili, není dochováno.  

Dákové jsou tímto jménem rovněž poprvé označeni. Předtím byli pro Hellény Daoi/Daové. V této době jim vládl král Rubostés. Getové mohou být starším jménem pro část Dáků (srov. rok 512). Rovněž jejich původ je nejasný, nejčastěji se hovoří o „thráckém“ (srov. v indexu).

Král Getů Zalmodegikos, odjinud neznámý, nejpozději někdy v této době překročil Istros a vybral či vybíral od hellénských obcí západního Černomoří/hé aristera tú Pontú výpalné a tribut. Istros za ním poslal tříčlennou delegaci, aby se s králem dohodla o vydání více než šedesáti rukojmí a o platbách tributu. Cestu vykonali napříč nepřátelským územím, takže se jim a jejich potomků podle textu zachovaného usnesení Isterských dostalo zlatých věnců a titulů "dobrodějů lidu/anagrapsai autús kai ekgonús euergetás tú démú".

Jiným, snad soudobým loupeživým dynastou, byl Thrák Zoltés, který sužoval Hellény od jihu. Oblehl Istrii a odtáhl až po zaplacení 37 500 drachem. Istřané zvolili do války stratégem autokratorem Agathoklea, Antifilova syna, a požádali o pomoc skythského/getského (?) krále Rhemaxa. Dostal šest set zlatých statérů a poslal se svým synem Fradmonem (?) stovku jezdců, ale ti na Thráky nestačili. Poslal tedy šest set jezdců a ti už Zolta s jeho lidmi přemohli a zahnali. Zoltés je v nápisu jmenován dvakrát archontem, nikoli králem, byl tedy spíše šéfem loupeživých ozbrojenců bez stálého území.  

V létě třetího roku páté syrské války porazil král Antiochos Veliký v bitvě u pramenů řeky Iordánés u lokality či osady Páneia/"Pánova svatyně", jehož poloha je dnes neznámá, ve koordinaci se svým synem a spoluvládcem Antiochem a synovcem Antipatrem ptolemaiovské vojsko, jemuž velel stratégos Skopás Aitólský, Aitólům v ptolemaiovské armádě u Páneia velel Ptolemaios, Aeropův syn. Předtím v zimě Skopovy oddíly obnovily ptolemaiovskou kontrolu nad Židy, o kterou před několika měsíci přišly stejně jako o Jerúsalém. Všechno severně od Jerúsaléma, celá Koilé Syrie, tak na zbytek dějin dynastie s výjimkou roku 145 připadlo Seleukovcům (srov. roky 301, 246, 217, 195 a 36).

Někdy z této doby či dříve pochází dedikační nápis ze Sídónu pod sochou, kterou vyznamenali Sídónští jednoho ze svých šofetů/dikastů Diotíma za vítězství v závodě čtyřspřeží v Nemeji. Hellénisovaní Foiníčané formulovali podle hellénských zvyklostí a stručné usnesení doplnili verši o dávném příbuzenství/syngeneiá Sídónu s Argem a Thébami. Sochu vytvořil jistý Tímocharis z Eleutherny.  

Antiochos Veliký zřídil satrapii Koilé Syrie a Foiníkie (s Palaistínou), která existovala do roku 163. Za Antiochovy vlády byl jejím stratégem Ptolemaios, syn Thrasey z Aspendu. Skopás odvedl deset tisíc mužů, zbytek ptolemaiovské armády, do Sídónu, kde byl oblehnut. Ptolemaiovští stratégové Aeropos, Ménoklés a Dámoxenos obležení neprolomili a Skopás byl vyhladověn. Byl mu Antiochem povolen volný odchod, ovšem beze zbraní; viz o něm roku následujícího.

Sídón přesto i pak vždy tíhl na ptolemaiovskou, egyptskou stranu, dynastická jména uchovala Ptolemáis/Aké a Filadelfia/Rabbath Ammón, silné zůstalo propojení židovských elit s Alexandrejí.

Thraseás z Aspendu byl synem Aetovým, oba ptolemaiovští stratégové Kilikie, viz rok 260. Ptolemaios zasvětil někdy po t. r. v Solech v gymnasiu sochu, na jejímž soklu stála zachovaná dedikace: Ptolemaios, syn Thraseův, stratégos a archiereus Koilé Syrie a Foiníkie, zasvětil Hermovi, Hérákleovi a Velkému Antiochovi/stratégos kai archiereus Syriás Koilás kai Foiníkás Hermá kai Héráklei kai basilei megaló Antiochó." Nelze vyloučit, že dedikace souvisela až z Antiochovým tažením a plavbou na západ, viz rok 197.  

Z prosince 202/4. audnaia 111 SE (západ.) a září 200/hyperberetaios 112 SE pochází sbírka korespondence krále Antiocha se stratégem a archiereem Ptolemaiem, Thraseovým synem, o taxaci a soudních pravomocích oikonomů, frúrarchů a lokálních předáků/topoi nad vesničany/láoi v okolí Skythopole/Bét Še'án, kdysi zřejmě kraj s latifundiemi Ptolemaia Thraseova. Připojeny na poškozené stéle z kibucu Chefciby na severu dn. IL jsou stratégovy odpovědi a jeho a králova korespondence mimo jiné s dioikéty Kleónem, Héliodórem a Marsyou a dalšími podřízenými úředníky. Nejmladší z nejméně osmi dopisů nese datum 4. xandika 117 SE/březen 195. Nástupcem Ptolemaiovým ve stratégii se stal jeho (mladší) bratr Apollónios, viz roku 182.

Marsyovi např. psal král o informaci, kterou dostal od stratéga Ptolemaia, že vojáci královští procházející krajem se neutábořili podle proposic, ale po vesnicích Ptolemaiových a dopouštěli se násilností. Marsyás dostal nakázáno věc vyšetřit a pachatele potrestat desetinásobkem škod, které napáchali. 

Zda-li s předmětem této korespondence nějak souvisí dopis krále stratégovi Ptolemaiovi citovaný židovským historikem Iósépem Fláviem o vděku Seleukovce za pomoc při vyhánění ptolemaiovské posádky z Jerúsaléma, o podpoře židovského rítu, o materiálu pro dostavbu chrámu a o tříletých daňových prázdninách pro obyvatele, nelze určit a ani o autenticitě psaní se nelze přesvědčivě vyjádřit, srov. zde výše.    

V této době se k Antiochovi dostavili římští vyslanci. Jednání, pravděpodobně kdesi ve Foiníkii, měla přátelský ráz a obsah dohod zůstal utajen (dodnes). Seleukovo rozhodnutí bylo pro moderního čtenáře neuvěřitelné. Podle následných kroků obou stran lze dohody Římanů s králem rekonstruovat takto:

1. Antiochos Veliký nebude zasahovat do války Římanů s Filippem V.,

2. Římané si rozdělili s Antiochem Středomoří stejně, jako to udělal Antiochos roku 202 s Filippem a

3. z tohoto dělení byl vynechán Egypt: Antiochos dokonce zastavil vojenské operace proti Ptolemaiovcům a vyhlásil příměří (srov. rok 198).

Osudová zrada spojence: Antiochos III. se těmito dohodami dopustil zrady na Filippovi v okamžiku, kdy bylo jasné, že Antigonovec bojuje proti naprosté přesile. Zároveň se vrhl do záhuby sám, aniž by zpozoroval (!), že byl do pasti vylákán Římany (viz k tomu rok 196).

V Baktrii zemřel někdy kolem roku 200 král Euthydémos I. (vládl od roku asi 235, srov. tam a rok 206). Nástupcem se stal jeho syn Démétrios I. (vládl do roku c. 185). • Podle jiného náhledu lze Démétriovu vládu datovat až do roku 160. Vládu Démétria I. lze zaměnit s vládou Démétria II. (srov. rok 180), který byl však z jiné "dynastie" či skupiny spřízněných dynastů, anebo lze obě vlády spojit pod jedno jméno. 

Král Démétrios si rozdělil otcovu říši se svým bratrem Euthydémem II., který vládl do roku asi 190 (viz tam). Lze předpokládat, že Euthydémos II. spravoval určité území, ale jednota říše byla uchována. Démétrios I. byl od roku 206 ženat s dcerou Antiocha Velikého, která se mohla jmenovat Láodiké (srov. rok 206).

Euthydémos I. ovládal za svého života na severu kromě Sogdiány i oblast Ferghány, kde v této době již nebyli žádní skythští nomádi: žili již západněji (viz rok 282 a 250). Vládl nad Baktrií, ale neměl moc nad Chorasmií: tuto zemi Hellénové neovládli nikdy. Na západě opanoval Euthydémos I. Margiánu (Merv) a část Parthie a Tapúrie, na severovýchodu zasahoval jeho vliv pravděpodobnšě hluboko podél pozdější "hedvábné cesty" do východního Turkestánu (viz v indexu s. v.).

Démétrios I. říši zřejmě ještě rozšířil o Arachosii s metropolí jménem Alexandropolis (srov. zmínku o Démétriadě tam), snad též o Drangiánu a Gedrosii, popřípadě o Karmánii. Spíše to vše ale učinil až Démétrios II. (viz rok 180).

U tádžického Kúlobu/rus. Kuljab nalezena dedikace oltáře pro zápalné vůně/bómos thyódés Hestii v Diově kdysi háji, který vybudoval jistý Héliodotos, aby s pomocí Tychy chránil před zlými věcmi "největšího ze všech králů a jeho velevítězného syna, vynikajícího Démétria/ofra tom pantón megiston Euthydémon basileón, tú te paida kalliníkon, ekprepé Démétrion". Nejsou známy žádné souvislosti ani o místu, ani o Héliodotovi; nicméně je zřejmé, že v oblasti byl tehdy hellénský prvek stále životaschopný. 

Naprostá většina číselných údajů z dějin bakterské říše a vůbec celého středoasijského regionu pochází dnes pouze z interpretace numismatického materiálu. Jednotlivé výklady se samozřejmě značně liší.

Kolem roku 200 zemřel v říši Kúš král Ergamenés (vládl od roku asi 220). Nástupcem se stal jeho syn Adacharamani, který se aktivně do styku s ptolemaiovským Egyptem již nedostal. • Ze západu přicházejí v této době do Núbie z pouště nová nebezpečí: začal proces, který se o pět staletí později dovrší smíšením kúšského obyvatelstva s nomády ze západu v nový národ Núbijců.

Římané po slyšení vyslanců v senátu uzavřeli formálně mír s Verminou, numidským dynastou bojujícím na púnské straně, Syfakovým synem (srov. rok 202). Vlastní podmínky míru, který v Africe finalisovala tříčlenná senátní komise, neznáme. Vermina zřejmě zůstal údělným dynastou krále Masinissy. Ten při této příležitosti předal Římanům pro válku s Filippem tisíc numidských jezdců (nabízel však dvakrát tolik) a velké množství obilí, které bylo zalevno zčásti rozdáno v Rímě lidu.

P. Cornelius Scipio, který se loňského roku vylodil v Itálii a táhl s vítěznými legiemi do Říma, slavil roku 200 triumf nad Púny. Eráru odevzdal 123 tisíc liber stříbra (více než čtyřicet tun kovu) a každý z vojáků dostal po čtyřech stech assech. Odmítl přemrštěné projevy vděku (stálý konsulát n. diktaturu, sochu v chrámu Iova Capitólského), také sochy na Foru a v senátu. 

Ovací byl vyznamenán L. Cornelius Lentulus, který se vrátil ze zpacifikovaných Hispánií (kde byl bez kurulského úřadu, takže také bez nároku na triumf, v čele armády po P. Corneliovi Scipionovi po roce 206) a do státní pokladny odevzdal 43 tisíce liber stříbra (čtrnáct tun) a 2450 liber zlata (asi osm set kilogramů) a každému ze svých vojáků dal po dvaceti assech.

Zemřel M. Valerius Laevinus a jeho synové Marcus a Publius uspořádali na Foru čtyřdenní pohřební hry včetně gladiátorských zápasů 25 dvojic. O plébejských hrách 13. listopadu dával komický básník T. Maccius Plautus z umberské Sassiny hru Stichus (poprvé ho Římané jako autora poznali roku 212, kdy předvedl komedii Menaechmi); viz o něm v indexu s. v. komedie.   

Ve válce s Boji, Insubry a Cenomany, viz rok předešlý, k nimž se připojilo několik kmenů ligurských, po soustavných útocích od roku 218 konečně Keltové pod vedením Púna Hamilkara vydrancovali, zapálili a téměř vyvrátili Placentii. Útok přežilo na dva tisíce osadníků. Když Keltové v počtu čtyřiceti tisíc ozbrojenců přešli Pád, zastavili se s chutí na novou kořist pod Cremonou.

Praetor L. Furius Purpurio, který měl oblast na starost, dlel tehdy se slabým oddílem o pěti tisících spojeneckých vojácích v Ariminiu. Posilněn dvěma legiemi konsula C. Aurelia táhl praetor Etrúrií na Galla a téměř přímo z pochodu postavil pod Cremonou bitevní linii. Římané pobili nebo zajali 35 tisíc nepřátel, jen šest tisíc jich uniklo masakru. Vítězové ukořistili dvě stě vozů s keltským lupem, Římanů padlo dva tisíce. Vůdce povstání, Karthágiňan Hamilkar, zahynul v boji (podle jiné verse je možné, že zemřel až tři roky později).

Obě původně římské osady byly obnoveny, konsulskou armádu praetor vrátil konsulovi, který byl zaměstnán v Římě a po bitvě se velmi rozčiloval, že praetor konal bez něho, že mu přebral zásluhy. L. Furius zaslíbil za tažení chrám Iovovi Iurariovi/Vediovis, viz zasvěcení roku 194. 

Povstání trvalo rok a Římané poslali dokonce do Karthága posly, aby Hamilkara odvolali (a vydali konečně opravdu všechny přeběhlíky). L. Furius slavil nad Gally triumf, ačkoli nepokoje v Popádí a Etrurii neskončily, a do Říma mimo jiné přinesl 101 500 liber stříbra, přes 33 tun kovu, a 320 tisíc assů. L. Furius se stal s vůlí senátu prvním praetorem, který triumfoval za svého úřadu. 

Rok 200 byl pro Římany jeden z nejvydařenějších, a proto překvapí, že senát/stát neměl na úhradu třetí splátky půjčky na vedení púnské války poskytnuté římskými finančníky roku 210. Co v pokladně zbylo, potřeboval nyní na válku makedonskou. Senátoři se s věřiteli dohodli, že jim dají do zástavy za jeden as jitro půdy pozemků do padesáté míle od Říma.

Hodnota pozemků činila třetinu dlužné částky, říkalo se tudíž pozemkům trientabulum/"třetinovka". Až bude státní pokladna opět plná, věřitelé se rozhodnou, zda si pozemky ponechají, nebo vrátí státu. Zda se tak stalo, nevíme.

Konsul C. Aurelius zasvětil t. r. oltář v Dianině háji/nemus Dianae, který zaslíbil před dvěma roky, když byl podruhé praetorem/C(aius) Aurilius C(ai) f(ilius) praetor iterum dedit eisdem consul probavit.   

Před rokem 200 se narodil politik a historik Polybios z Megalopole, syn Lykortův; zemřel asi roku 120. Kolem roku 200 se narodil historik a zeměpisec Agatharchidés z Knidu (zemřel kolem roku 120) a v téže době zemřel ethnograf Hérákleidés Kritikos, který se narodil kolem roku 275.

Kolem roku 200 žili a působili:

• Šú-iddin, řec. Súdinés, babylónský astronom a věštec na dvoře Attala I. Sótéra a jeho syna Eumena Sótéra II., 

• autor historického spisu o Hellénech a barbarech Menandros z Efesu, srov. o něm roku 195, 

• matematik Apollónios z Pergy, žijící v Alexandrii a v Pergamu, vynálezce v oboru geometrie (autor theorie kuželoseček). 

• historik a grammatik Sémos z Élidy, autor délských dějin/Déliakón biblia októ, Periodoi (dvě knihy), O Paru, O Pergamu a ethnografickou knihu O paiánech. 

V téže době zřejmě působila básnířka Korinná z Tánagry (?, bývá datována do 6./5. či do 5./4. století, viz o ní v inexu s. v. lyrika) a lyrická básnířka Melinnó z jižní Itálie zvaná Lesbiá (i zde je století nejasné).

Ve třetím nebo druhém století žil v Pergamu na dvoře posledních Attalovců lékař, farmaceut, grammatik a literát Níkandros z Kolofónu, didaktický básník s velkým vlivem na římské autory Vergilia a Ovidia, srov. též rok 150+. Jeho rodina i on sám zastávali kněžské funkce v Apollónově chrámu v Klaru. Zveršoval Geórgika, Melissúrgika, Ofiaka, výklady o zemědělství, chovu včel a o hadech. Zachovány jsou hexametry o jedovatých uštknutích, kousnutích a bodnutí Thériaka a o jedech spolknutými a jejich protijedech Alexifarmaka. Mýthologické proměny sepsal do epu o pěti knihách Heteroiúmena/Zpěvy o proměněných.

Soudívá se, že byl ještě jeden Níkandros Kolofónský, rovněž literát, snad vnuk tohoto, žijící na dvoře posledního z Attalovců. Jeden byl synem Anaxagorovým, druhý Damaiův, rodu asi aitólského. První byl za archonta Níkodáma/rok 212 v Delfách vyznamenán jako básník proxenií, promantií, asýlií, proedrií, atelejí a prodikií. Nelze vyloučit, že autorů téhož jména od třetího do druhého století bylo tři. 

O zvířecích jedech psal též Níkandrův zřejmě starší vrstevník Apollodóros z Alexandreie, o proměnách lidí a bohyň v ptáky složil jistý Boios Ornithogonii. 

Ve druhé polovině třetího století žil architekt Hermogenés z Alaband, tvůrce Artemísia v Magnésii pod Sipylem (Alabandy se za krále Antiocha III. jmenovaly Antiocheia).

Ve druhém století žil epigrammik Alexaios z Messénie, osobní nepřítel Filippa V., 

• Krátés z Mallu v Kilikii zvaný Homérikos popř. Kritikos, syn Tímokratův, stoický filosof, grammatik a geograf, tvůrce prvního globu v dějinách, zakladatel stoické školy v Pergamu a roku 168 Eumenův vyslanec v Římě; vylepšil či opravil Íliadu a Odysseiu/Diorthósis, práce o devíti prý knihách (resp. se o nápravu pokusil),  

• a Moschos ze Syrákús, básník a filolog, žák Aristarchův.

Na přelomu obou století působil sochař, autor malých žánrů, Pún Boéthos z Karthága čili pozdější Hellén Boéthos z Karchédonu, pracující na Rhodu (například sochy dětí s ptáky).

Z Mallu pocházel další stoik Proklos, autor komentáře k Diogenovým sofismatům spisu proti Epikúrovi. Kdy Proklos žil, nevíme. O jeho jmenovci, rodáku a rovněž vyznavači stoicismu nevíme vůbec nic. 

V Indii někdy v této době učil Džaimini, že bohové vedského pantheonu sice existují, ale jako stvořitelé že nefugují ani jako soudci lidského konání; nicméně rituály k jejich uctění je třeba praktikovat. Jeho škole se říká mímámsá, viz dále s. v. indické školy. Byl žákem Vjásy/Veda Vjása, legendárního autora Mahábháraty.  

Před rokem 200 se začala v poušti Gobi ve Vnitřní Asii utvářet říše Hunů (srov. rok 318 a s. v.  Hunové v indexu). Jejím tvůrcem byl vládce Mo-tun/Modun, Mo-tu/Modu, též Mao-tun n. Mete (vládl asi 209 - 174)Mimo jiné porobil blíže málo známý středoasijský národ Wusun, který měl kmenová území na jihovýchod od Balchaše. Wusunové se mnohem později osvobodili, ale zničil je začátkem pátého století n. l. nájezd altajských Žou-žanů (pinyin: Rouran).

Jako první měl spojit kmeny hunských Turků jeho otec Tchou-man/Touman (vládl asi 220 - 209, viz rok 225). Viz dále o Hunech rok 177. • Turečtí autoři hovoří o první ze šestnácti velkých turkických říší: velká říše Hunů trvala do 216 n. l., druhou byla v letech 48+ až 216 velká říše Západních Hunů, v letech 275 - 454 n. l. říše evropských Hunů a v letech 420 - 552 n. l. říše Bílých Hunů-Hefthalitů v severní Indii (viz dále index s. v. Hunové, kde další panovníci hunští a rekapitulace).

Hunové zahájili pozvolnou cestu na Západ a dali tak v dalších staletích vzniknout migračnímu pohybu, tzv. stěhování národůOd čtvrtého století našeho letopočtu se Hunové přímo podíleli na utváření podoby dnešní Evropy. Prvním národem, který ve dvou válkách vytlačili západně z jeho původních sídel v Kan-su (207 a 203), byli indoevropští Tocharové, tradiční císařští spojenci, v čínských pramenech označováni jako Jüe-č’. Srov. rok 210 a 177.

V Číně Hunové ve spojení s Chan Sinem/Han Xin, králem (jiného) Chanu, vpadli na říšské území. V bitvě u Paj-tengu/Baideng, dn. Ta-tchung/Datong v Šan-si, byli Číňané poraženi a Hunové/Xiongnu sevřeli Kao-cua s jeho armádou pevným obklíčením. Panovala právě hrozná zima a třetině chanských vojáků umrzly prsty. Po sedmi dnech se Hunové stáhli a umožnili vyhladovělým Číňanům prchnout. Tažení sice císař opakoval, ale na silné Huny, prý čtyři sta tisíc jezdců, vedené šan-jüem Mo-tunem, neměl. 

Na radu svého kancléře Čchen Pchinga/Chen Ping (zemřel 178) volil syn nebes cestu míru: uznal Huny za partnery, hranicí zůstala Velká zeď, nomádi dostávali pravidelný tribut ve formě hedvábí, rýže a vína a jejich panovník ženu z císařova okolí (takové poměry panovaly mezi císařským dvorem a stepními nomády již v sedmém století za Čouů). Kao-cu provdal svou dceru/resp. příbuznou za Mo-tuna, který pak získal do harému ještě dvě chanské princezny.

Císařovna Lü Č' odmítla Hunovi poslat svou jedinou dceru Lu Jüan/Lu Yuan provdanou ostatně již za krále státu Čao jménem Čang Ao; musela tedy do stepi některá z příbuzných. Této "politice" se říkalo che-čchin/heqin, "mír prostřednictvím příbuzenství", mír přes sňatek, a naposledy byla praktikována Číňany za dynastie Tchang/Tang.      

Hunský mír pomáhal dovést k úspěšnému konci jako vyjednávač palácový eunuch Čung-chang Jüe/Zhonghang Yue. Když měl též doprovodit princeznu k Mo-tunovi, řekl císaři, že pro příště již nebude věrný Chanům, ale Hunům; to též udělal a mimo jiné později radil šan-jüům k loupeživým nájezdům na říši.

Mo-tun vedl úspěšné války též s východními sousedy Hunů, s nomády Tung-chu/Donghu ("Východní barbaři") v pozdějším východním Vnitřním Mongolsku a Mandžusku. Jejich porážka vedla k tomu, že se tungchuovské klany rozdělily na dvě konfederace, na jižní Wu-chuan/Wuhuan a severní Sien-pej/Xianbei, z nichž vzešli Kitanové, čín. Čchi-tan/Qitan (srov. původ evropského Cathay a rus. Kitaj) a Mongolové. O osudu Tchuopaů/Tabgačů, jedné z částí Sien-pejů, viz rok 387+.   

Kolem t. r. se narodil učenec, básník a vysokých chanský palácový hodnostář Ťia I/Jia Yi (zemřel roku 169)

V Mesoamerice někdy kolem t. r. povstala první podoba pyramidy v San Andrés Cholula v mexickém státu Puebla. Prodělala nejméně devět přestaveb a rozšíření, poslední snad někdy před rokem 800 n. l. V jazyce nahuatl jmenována jako Tlaxihualtepetl/"Hore udělaná rukama", obvykle známa jako Velká pyramida cholulská. Navršená zemina je dnes 25 metrů vysoká a základna měla 300 na 315 metrů. Její objem je dvakrát větší než u Chufuvovi pyramidy egyptské, je tedy s 4,5 miliony kubických metrů nejobjemnější sakrální stavbou starého světa obecně. Lidské oběti na ní byly přinášeny bohu větrů a dešťů Quetzalcoatlovi/"Had se zeleným peřím". Španělé na zasypané pyramidě, dnes zčásti restaurované, postavili roku 1594 svůj kostel, který stojí na pozadí sopky Popocatépetlu/"Kouřící hora" dodnes.