239-236

239.

Ol. 135, 2

73 SE

9 AE

(Lýsiás) | (Athénodóros) 

a. u. c. 515

C. Manlius Turrinus a Q. Valerius Falto

************************************************************

V Makedonii zemřel někdy v zimě král Antigonos II. Gonatás (c. 80; v zemi vládl od roku 277, královský titul ale používal už od roku 285). Jeho nástupcem se stal nejstarší syn Démétrios II. zvaný Aitólikos/Aitólský (37; spoluvládce od 257, srov. rok 253, vládl do roku 229). Démétriův mladší nevlastní bratr Alkyoneus/Halkynoeus v té době již nežil (srov. roky 289 a 272).

Snad téhož roku zemřel v Épeiru král Alexandros II. (55), syn Pyrrhův s Lanassou, viz rok 295 (vládl od roku 272, narozen roku 294). Regentkou/spoluvládkyní (nebo to bylo rodinné trojvládí, triarchie? cf. děje ptolemaiovské a římské triumviráty) za Alexandrovy syny Pyrrha II. a Ptolemaia (II.) byla králova nevlastní sestra, manželka a matka obou synů a jedné dcery, viz zde níže, královna Olympias II. (c. 56; dobu jejich svatby neznáme), dcera Pyrrhova s první jeho manželkou Antigonou, která při jejím porodu zemřela, viz rok 295. Olympiadina spoluvláda trvalo do roku 234.

Alexandrovy smrti využili Aitólové a vpadli do Akarnánie, jejíž severní část byla epeirótská (srov. původní épeirótsko-aitólskou koalici z roku 263). Válka se táhla do roku 237 a pro Aitóly nebyla úspěšná; boje byly vlastně součástí tzv. démétriovské války (viz zde níže).

Podle jedné verse požádali Akarnánové římský senát o zprostředkování, neboť ani Épeirótům nevěřili. Římská mise dorazila k Aitólům, ale ti se jim prý vysmáli: co tu chcete, když doma máte problémy s Púny a Keltů jste se zbavili nikoli zbraněmi, ale zlatem; to my, Aitólové, jsme je vyhnali a ani Alexandra Velikého jsme se nebáli...

Třebaže o dějinách Épeiru v této době víme jen málo, z vlády Alexandra II. se zachovala agronomická informace, že v Thesprótii v mokřinách u řeky Thyamis rostly zdárně po dva roky egyptské fazole/boby. Pak ale půda vyschla a bylo po nich.    

Olympias II. hledala podporu proti aitólské hrozbě u krále Makedonů Démétria II. Zřejmě ho Épeiróťanka zaujala, že pro ni risknul budoucnost makedonských vztahů k seleukovské Syrii: Olympias II. s sebou přivedla svou dceru Fthíu II. s Alexandrem II. a Démétrios se hned zamiloval; už o ní však nebude slyšet, viz rok 235, syn Filippos (V.) se narodil roku následujícího.

Z 23. skiroforiónu archonátu Athénodórova, tedy z července 239 (pokud byl archontem 240/239, pokud byl archontem 239/238, pak v červenci 238) pochází usnesení athénské rady o vyznamenání sítofylaků/státních nákupčích obilí. Obětovali za zdar krále Démétria (II. čerstvě na trůnu), královny Fily (II., jeho matky-vdovy) a jeho dětí. V usnesení téhož druhu za následujícího archonta Lýsiy 9. skiroforiónu, tedy v červnu 238 n. 237 bylo obětováno sítofylaky za zdar krále Démétria a královny Fthíe [a jeho potomkům], tj. brzy po svatbě. Oba texty jsou na téže stéle.   

Nicméně byl Démétrios od roku 253, viz tam, ženat se Stratoníkou II., dcerou Antiocha I., a Makedonec ji nyní poslal zpět do Syrie (viz rok 235). Její dceru s Démétriem II. Apamu (III.) otec provdal za Ziaélova syna, pozdějšího krále Bíthýnů, Prúsiu I., a stala se matkou Prúsiy II.

Makedono-syrské vztahy rozchod Démétria II. se Stratoníkou II., ačkoli se hodně snažila, nepoznamenal. U Seleuka II. Kalliníka, jehož byla tetou, usilovala o ukončení makedonsko-syrského spojenectví, ale marně: do rodu Seleukova, nyní přímo u dvora, pouze vnesla další spory: zatímco král chystal v Babylónu tažení na východ, musela se usadit v Antiocheji (viz zde níže a srov. rok 235, kde o jejím konci).

Démétrios byl ovšem ženat od roku 243 též s Níkaiou II., vdovou po Alexandrovi VII., a tehdy Stratoníké nevyváděla, zpráv o tom není: viz možné vysvětlení roku 243.

V Épeiru probíhaly těžké boje (viz zde nahoře). V květnu se stal Arátos ze Sikyónu počtvrté stratégem spolku Achajů. Se stratégem spolku Aitólů Pantaleontem sjednal spojenectví Achajů s Aitóly proti králi Démétriovi II. Tak po čtyřech letech klidu a loňském míru vypukla druhá démétriovská válka (trvala do roku 228; srov. první diadošskou roku 295). Na makedonské straně setrvávali Athéňané. Roku 236 uzavřel Démétrios, svého třetího roku vlády, symmachii s Gortynou a jejími krétskými spojenci, ale o významu paktu pro válku nevíme nic a ani o podmínkách, neboť je fragmentární nápis na stéle nedochoval.

Nedatovaný fragmentární text stéla se dvěma usneseními z Eleusíny zachoval poctu stratégovi Aristofanovi za jeho služby Athéňanům a Démétriovi a jeho dětem. Eleusínští s vojáky, kteří pod ním sloužili ve strážních jednotkách včetně žoldnéřů, jimž velel Gnósiás z Fókidy, věnovali stratégovi o halójích zlatý věnec a bronzovou sochu.

Druhý text vypovídá o Aristofanově karieře: byl gymnasiarchem, fýlarchem, když za archonta Lýsiy (239 n. 238) vypukla válka, za Kimóna (237) byl stratégem v Eleusíně se starostí o strážní oddíly, za Ekfanta (236 n. 235) byl stratégem podruhé a dohlížel na opravu opevnění Eleusíny, Panaktu a Fýly a o svoz úrody z polí. Zajímavé, že mezi žoldnéři/xenoi, kteří dohlíželi na postavení sochy, jsou jména z Aitólie i Achaie. Srov. tuto stratégii s mírovou z roku 211. 

Za archonta Ekfanta vyznamenali Rhamnúntští a Athéňané zlatým věncem Dikaiarcha, který za Antigona II. velel posádce v Rhamnúntu a v Panaktu, když zlatý věnec obdržel v uznání jeho otec Apollónios za službu v Eleusíně, srov. rok 263. Za krále Démétria II. Dikaiarchos velel posádce na eretrijském území za stratéga Filokéda a zachránil zde jednoho z občanů před popravou. Stéla s nápisem uchovala též uznání zlatým věncem pro trierarcha Menandra z archonátu Níketova (225 n. 224) za péči o loď, za to, že pořídil mužstvu olej ze svého a staral se o veslaře a strážní; souvislost známa není.  

Buď t. r. nebo následujícího byla v Thermu, kultovním a sněmovním místu Aitólů, vybudována koinem exedra, arkáda s devíti sochami rodiny Ptolemaia III. a Bereníky II., od loňska aitólského spojence. Zachovány pouze nápisy na podstavcích soch s většinou jmen, viz výčet roku 246 a 221. Podobnou dedikaci zanechal v Delfách Ptolemaiovcům Aitól Lamios. Nelze ovšem zcela vyloučit, že exedry vznikly až po ukočení války démétriovské roku a za války s Antigonem Dósónem roku 228. 

Zřejmě v lednu-únoru 239 se narodilo poslední z dětí ptolemaiovských vládců Bereníké (jméno též na exedře), ale děvčátko dožilo pouze roku: již 7. března 238 byla deifikována jako Bereníké Anassa parthenón/"B., Paní panen", jak uvedeno na kanópském dekretu, viz rok následující.  

 

Zřejmě t. r. vpadli Parnové-Parthové pod králem Arsakem II. Tíridátem I. do Hyrkánie a obsadili ji. Přímé spojení hellénisované Baktrie se Středomořím se tím nepřerušilo, neboť Parthové od krajů na jihu Kaspiku jižněji do Íránu neexpandovali, viz změnu až roku 141. • Událost lze položit až do roku 235 (srov. tam). Teprve roku 239 mohl být zavražděn Andragorás (srov. roky 256 a 248).

Cesta do Hyrkánie ze středoasijských stepí dn. Turkmenistánu vedla krajem kolem jihovýchodního pobřeží Kaspiku. Někdy mnohem později, aby zabránili Arsakovci dalším nomádům vpadnout tudy do Íránu, táhli od moře po nejbližší hory c. dvousetkilometrový val, který Sásánovci opatřili zdí a třiceti pevnostmi. Arabové později zeď, po Velké čínské druhou nejdelší v Asii, pojmenovali Alexandrovou. Její zbytky jsou patrné v íránské provincii Golestán poblíž hranic s Turkmenistánem a obecně je známa podle sídla provinční správy jako Gongánská zeď.  

 

Zemřel literát Arátos ze Sol (ročník 315), který od roku 274 pobýval u Antiocha Sótéra, předtím žil dva roky u dvora Antigona Gonaty.

Na makedonském dvoře tvořil jeden z nejvšestrannějších mužů starého věku Antigonos z Karystu na Euboji, literát, paradoxograf a sochař (srov. rok 230)V Rudiae/řec. Rhodai v Kalábrii se narodil pozdější epik a tragický básník Q. Ennius, vlastní otec římské literatury. Podle jedné zprávy roku 172 dokončil dvanáctou knihu svých Annálů a bylo mu tehdy 67 (zemřel roku 169).

 

V Africe ve válce žoldnéřské (vzpoura vypukla roku 241) vytáhl na rebely Hannónův nástupce ve velitelské funkci Hamilkar Baraq. Disponoval sedmdesáti slony, nově najatými žoldnéři a s púnskou domobranou dohromady deseti tisíci muži. Pokusil se zbavit obležení Utiku, ale dostal se do sevření dvou vzbouřeneckých oddílů, dohromady o 25 tisících mužích.

Přesto je Hamilkar rozhodil manévrováním a útokem jízdy a slonů, šest tisíc žoldnéřů z řad povstalců a s nimi spojených Afričanů padlo, dva tisíce bylo zajato. Ležení před Utikou žoldnéři neudrželi a Hamilkar město od obléhání osvobodil. Zbylí rebelové prchli k Tynétu a na púnskou stranu se vrátilo několik měst v regionu.   

Rebelům chybělo loďstvo a Římané i Hierón Syrákúský a jejich obchodníci zásobovali kupodivu Púny. Mathós v té době se svými lidmi obléhal Hippú akra/Hippón diarrhos a varoval své soudruhy před bitvou v rovině, doporučoval držet se v kopcovitém terénu. Spendios vytáhl proti Hamilkarovi od Tynétu se šesti tisíci muži, Autaritos ho provázel se dvěma tisíci Kelty (zbývající z původního jeho oddílu přeběhli k Římanům u Eryku, srov. o nich u roku 248). K nim se přidali Numidové a Libyové a ležení Púnů ležící v rovině se dostalo ze tří stran do kleští, polohu neznáme. 

Zde se jeden z libyjských/numidských náčelníků Narauás/Naravas z vlastní iniciativy přidal ke Karthágincům; Hamilkar mu za věrnost Karthágu slíbil do manželství svou dceru a Numid přivedl dva tisíce svých lidí. V bitvě na řece Bagradás (jiné jméno: Makarás) nad žoldnéři, jimž veleli Spendios a Autaritos, Kartháginci pod Hamilkarem zvítězili: na straně poražených padlo deset tisíc mužů a čtyřem tisícům zajatců nabídl Hamilkar službu ve svém vojsku, nebo odchod ze země; návrat do války by však pro ně znamenal smrt. Na to se Hamilkar zmocnil ležení rebelů před Tynétem a město v moci povstalců oblehl. 

Zhruba v době kolem bagradské bitvy se vzbouřili žoldnéři sloužící na Sardinii. Pobili Púny i s velitelem Bóstarem. Nové kartháginské vojsko, které právě připlulo z métropole, přešlo k povstalcům a svého velitele Hannóna, jiného od velitele v Africe, ukřižovalo. Pak uspořádali hon na Karthágince na ostrově a povraždili je. 

Žoldnéři nabídli Římanům Sardinii a Korsiku, když se nebudou vměšovat do jejich války s Kartháginci. Římané nabídku přijali (a později, roku 237, ji dokonce dostali potvrzenou též Kartháginci; srov. roky 238 a 237)! Žoldnéři se později nepohodli se Sardy, jak k tomu došlo, nevíme, až před nimi utekli do Itálie (dataci ani místo neznáme). 

Aby nikoho ze vzbouřenců nenapadlo vzdát se Hamilkarovi, který se choval k zajatcům velmi mírně, rozhodli velitelé žoldnéřů zavázat všechny krutostí vůči Púnům. Umučili a zohavili Geskóna, kdysi svého velitele, se sedmi sty Kartháginců, kteří jim padly do rukou, viz rok 241, a bez končetin ještě žijící naházeli do příkopu. Pak si odpřisáhli, že každému Kartháginci, který jim padne do rukou, useknou obě ruce. V odplatě pak dával Hamilkar mučit a ušlapávat slony zajaté žoldnéře.

Za této situace z důvodů, které nechápali již ve starém věku, přešla na stranu Libyů a rebelů Utika a obléhaná Hippú akra/Hippón diarrhos. Oddíl pěti set vojáků, které Kartháginci do Utiky pedtím poslali jako posilu, i s velitele povraždili a těla naházeli s hradeb do příkopu. Mathós a Spendios se pustili do obléhání Karthága, zatímco Hamilkar s Narauem bránili v zemi přísunu proviantu obléhatelům, z nichž se brzy stali též obléhaní, viz rok následující.

Karthágo samo ovšem disponovalo volným přístavem a italské kupce, kteří se spustili s žoldnéři a dopravovali jim potraviny, bylo jich pět set, zajali. Po jednáních s Římany je propustili a Řím na oplátku vrátil domů zajatce z války na Sicílii.  

 

V Číně se vypravil Čcheng-ťiao/Chengjiao, mladší bratr Čenga/Zhenga (20), krále státu Čchin/Qin, proti státu Čao/Zhao. Vzbouřil se proti svému bratrovi a odpadl k Čao, kde obdržel údělné knížectví. Podle jiné zachované verse příběhu zemřel za vzpoury a jeho důstojníci byli Čchiny potrestáni smrtí.

 

************************************************************

238.

Ol. 135, 3

74 SE

10 AE

(Fanostratos) | (Lýsiás) 

a. u. c. 516

Ti. Sempronius Gracchus a P. Valerius Falto

************************************************************

Snad t. r. v létě, po vypršení úřadu stratéga spolku Achajů, který počtvrté nastoupil v květnu předešlého roku, podnikl Arátos ze Sikyónu svůj druhý, nyní soukromý, pokus o získání Argu; opět neúspěšně, třebaže se dostal se svými lidmi na hradby a za celodenních bojů byl raněn. Brzy poté následovala bitva na říčce Charés v Argolidě, v níž byl sice argívský vládce Aristippos, viz o něm roku 240, poražen, ale vítězství zůstalo Achaji nevyužito a když se o dva dny později znovu řadili k bitvě, bylo argejské vojsko početnější a Achajové odtáhli.

 

V dolnoegyptském Kanóbu/Kanópu byla zahájena stavba Osíridova chrámu (datum dokončení není známo; o tzv. kanóbském ediktu a kalendářní reformě viz pod Svátky). V zachovaném nápisu z Tany datovaném 7. apellaiem/17. tybi 7. březnem (jul.; 3. březnem greg.) se objevuje i zmínka o tom, že panovník vrátil do egyptských chrámů sochy odvlečené kdysi Peršany, srov. rok 245, jak obětavě a "pro spásu lidí" dal dovézt ze Syrie, Foiníkie, Kypru a dalších míst obilí a jak snížil daňovou zátěž: odjinud o nedostatku potravin v té době v Egyptě nevíme a příčinu neznáme, ledaže by revolta byla důvodem králova návratu z asijského tažení, viz rok 246sq., možný důsledek hornoegyptské rebelie, která vzešla zřejmě z hladu roku 245.

Shromáždění kněží též při výčtu vděků vůči panovníkům deifikovali poslední z dětí Ptolemaia III. s Bereníkou II. Bereníku, viz o její apotheose roku předešlého.  

 

Hamilkar Barak vítězně ukončil boj s hlavní silou žoldnéřů, který se pro Karthágince od roku 241 nevyvíjel dobře a v podstatě ukončil válku žoldnéřů. Povstalci obléhající Karthágo a sami tísněni Hamilkarovou armádou zvenčí, přišli o zásoby a museli od města odejít. Bylo jich prý i s Libyjci adesát tisíc. V řadě potyček i bitvách Kartháginci vítězili. Když se zbývající rozhodli postavit se Hamilkarovi v otevřené krajině, vylákal je do nehostinné oblasti a obklíčil, takže po čase, neustále v očekávání, že dorazí pomoc z Tynétu, vyhladověli, až došlo na kanibalismus: žoldnéři jedli zajatce a otroky.

Spendios, Autaritos a vůdce Libyjů Zarzás ze strachu před hněvem vlastních lidí se rozhodli s Hamilkarem vyjednávat. Přistoupili na jeho podmínku, že mu žoldnéři odevzdají deset jím vybraných mužů, ostatní že smějí odejít odění jen do chitónu/pláště. Jakmile to ujednali, prohlásil Pún, že oni jsou první tři z deseti a k nim přibyli další z doprovodu.

Ostatní žoldnéři nevěděli, o co jde, sáhli ke zbraním a tehdy jich Kartháginci obklíčené slony a vojáky v počtu čtyřiceti tisíc mužů pobili v lokalitě dnes neznámé polohy jménem Príón/"Pila".

Zajatí velitelé žoldnéřů byli ukřižováni před obleženým Tynétem, který držel Mathós. Při nenadálém výpadu žoldnéřů z města byl jeden z kartháginských velitelů Hannibal zajat, Mathós dal sundat z kříže mrtvého Spendia, na jeho místě ukřižovat Hannibala a u jeho nohou umučit třicet Kartháginců. Púnové definitivně zlomili odpor svých rebelujích námezdných vojáků až následujícího roku.

Pro Sardinii, které se nechtěli Púnové vzdát a chystali výpravu na potrestánů povstalců (viz předešlý rok), vyhlásili Římané Karthágu válku: byla to vlastně „půldruhá válka púnská“ (trvala do následujícího roku)Na Korsice byla ustavena římská moc. Jako provincie byl ostrov organisován až roku 227 (srov. tam, 236 a roku 241).

 

Na severu Itálie vypukly po 45letém míru s Kelty, viz rok 282, nové boje ŘímanůBoji (viz rok 236), které vedli Atis a Galatos, a s některým z ligurských kmenů (trvaly do roku 182, resp. 154). Bojové nejprve v poli porazili útočícího konsula P. Valeria a na tři tisíce Římanů padlo. Jakmile Říman obdržel posily, ve druhé bitvě zemřelo čtrnáct tisíc předalpských Keltů, dva tisíce konsul zajal a donutil je k míru, viz ale rok následující. Vzhledem k první porážce odmítl P. Valerius triumf. 

Ligury porazil druhý konsul Ti. Sempronius. Římané založili t. r. v Umbrii kolonii Spoletium (tradoval se též rok 241).

V Římě na Aventinu byl o dubnových ídách konsulem Ti. Gracchem zasvěcen chrám Libertě na Aventinu (o jeho zkrášlení se postaral roku 214 stejnojmenný syn konsulův, viz). Aedilové L. a M. Publiciové zasvětili chrám Floře a poprvé pořádány hry na počest bohyně květeny, jednoho z nejstarších italských kultů/lúdí flórálés (slavnost byla poprvé konána roku 241, hry a slavnosti pak každoročně 27. dubna až 3. května).

 

V Číně zemřel filosof Sün-c’ (narozen roku 298). Ve státu Čchin/Qin se pokusil o puč Lao Aj, milenec královny-matky Čao Ťi/Zhao Ji. Původním milencem královny byl regent Lü Pu-wej/Lü Buwei, který však v obavě, že se to král Čeng dozví, brzy vyklidil její komnaty a nastrčil do nich Lao Aje. Nový milenec měl s královnou dokonce dva chlapce. Ukradl jí pečetě a s jejich oprávněním spustil revoltu. Armáda však zachovala Čengovi věrnost, Lao Aj byl rozčtvrcen a jeho příbuzenstvo do třetího kolene vyvražděno.

Kancléř-regent byl Čengem sesazen a exulován; na hranicích si vzal život jedem, podle jiné verse byl otráven (235). Čengova matka Čao dostala do konce života domácí vězení. Novým kancléřem udělal Čeng Li-S'ho/Li Si podporujícího myšlenku jednotné čchinské čínské říše, tedy likvidaci ostatních pěti konkurenčních států. Čchinové byli ze všech nejsilnější a vedli ještě intensivnější války k likvidaci soků. 

 

************************************************************

237.

Ol. 135, 4

75 SE

11 AE

(Kimón) | (Alkibiadés) 

a. u. c. 517

L. Cornelius Lentulus Caudinus a Q. Fulvius Flaccus I.

************************************************************

Arátos ze Sikyónu byl v květnu popáté zvolen stratégem Achajů. Pokusil se podruhé vpadnout do Attiky kontrolované Makedony, ale opět bez úspěchu (poprvé roku 243).

V Athénách vyznamenali za výkon státní rituální úkony olivovým věncem a stélou s textem dekretu kněžku Athény Poliady [xxx]tu a jejího muže Archestrata za jeho zbožnost a oddanost radě a lidu/eusebeiá kai filotímiá. Mezi kultovní povinnosti kněžky patřilo každoročně obětovat za zdar makedonských protektorů města, ale obě jména (krále a královny) na poškozeném místě stély chybějí. Podle archonta Alkibiada lze doplnit jména Antigona II. a Fily II., to pro případ, že šlo o archonát roku 255, nebo Démétria II. s Fthíe II., to pro případ archonátu roku 237. 

 

Pravděpodobně t. r. porazil v bitvě u Ánkýry Antiochos Hierax se svými galatskými žoldnéři a anatolskými spojenci krále Seleuka II. Kalliníka. Na útěku z bitvy, v níž byly jeho jednotky rozprášeny, panovníka s jeho několika přáteli pohostil jistý osadník. Seleukos prchal incognito, oděv i diadém zahodil, vesničan ho však poznal (z mincí?) a při loučení ho oslovil jako krále. Čertvíproč ho dal král zavraždit a třebaže o jeho vládě toho víme hodně málo, takovou událost dějiny uchovaly. 

Také bylo o události zaznamenáno, že si po zmizení Kalliníka vzal plášť namísto purpurového černý a když se bratr zase objevil, vrátil se ke královskému. Seleukos prchal do Kilikie a s pomocí velitele své jízdní gardy a zbrojnoše/hoploforos Amaktiona shromáždil opět své oddíly.

Po Ankýře, zřejmě ještě téhož roku, uznal Seleukos II. právo svého mladšího bratra na seleukovskou Anatolii, nosit diadéma a užívat královského titulu. To byl konec války bratrů, synů Antiocha II. Thea s Láodikou, nikoli však sporů (trvala od roku 242, říše Antiocha Hieráka existovala do roku 228).

Ukončením války v Anatolii se Kalliníkovi uvolnili ruce pro válku s Parthy v horních satrapiích. Během tažení na východ, o němž toho víme velice málo, porazil Seleukos II. Kalliníkos několikrát Arsaka II. Tíridáta I., který nakonec musel uprchnout do stepí na jihovýchodu od Kaspického moře ke kočovnému národu Apasiaků, k Apa-Sakům neboli Vodním Skythům v dn. Turkmenistánu (srov. roky 209 a 170).

Kalliníkovo tažení trvalo do roku 235. Je pravděpodobné, že Seleukos uznal Arsaka II. za údělného dynastu s hraničářskou povinností. 

Byl však vysloven i názor, že Seleukova výprava do horních satrapií nebyla vůbec úspěšná. Králův portrét na mincích po tažení ukazuje muže vousatého: Pógón/Vousáč, což předtím nebyl. Z toho bylo dokonce v moderní historiografii vyvozováno, že Kalliníkos se dostal na čas do zajetí.

Takový osud sdílela po ankýrské bitvě Kalliníkova milenka Mysta (podle jedné rukopis. verse Pysta; srov. o ní roku 246), zajatá po bitvě vítězi. Stačila se převléknout do oděvu prosté služky a s ostatními zajatci byla prodána na Rhodu. Teprve tam kupci řekla, kdo je, Rhodští ji od něho vykoupili a se skvělým doprovodem ji poslali králi do Antiocheie.  

 

V Egyptě v Idfú/Edfú, Velká Apollónopolis, A. hé megalé, položil 7. epifu desátého roku své vlády/23. srpna Ptolemaios III. Euergetés I. základní kámen ke stavbě velkého Horova chrámu. Roku 212 byla dokončena první kaple, hlavní brána a dveře roku 206. Viz dále tam a rok 142, dostavěn byl definitivně 5. prosince 57 a zůstal nejlépe zachovaným chrámem egyptského stylu.   

 

Pokračovala válka Římanů s keltskými Boji (viz předešlý rok). Vypravili se proti nim oba konsulové a dokud byly obě konsulské armády spolu, Římanům se dařilo. Po rozdělení, to aby toho více naloupili, se jedné noci do obklíčení dostaly legie Q. Fulvia, avšak s pomocí, která dorazila včas, unikly zkáze.

Kartháginským vyslancům se konečně podařilo dosáhnout míru a ukončení první války púnské též de iure (srov. rok 241, o provincii viz rok 227), resp. uzavření půldruhé války z předešlého roku: Karthágo muselo navíc odstoupit Sardinii a přidat tisíc dvě stě talentů odškodnění (31,44 tun stříbra), srov. rok 241 a výnosnost hispánských stříbrných dolů, rok 228.

Dobojována byla v Africe též válka žoldnéřů, která vypukla roku 241 a trvala tři roky a čtyři měsíce. Po řadě bitev Kartháginci, kdy se po usmíření osobním a jejich příznivců do velení po bok Hamilkarův vrátil Hannón, vyhladili zbytky povstalců pod Mathóem, který opustil Tynés, v okolí města Malá Leptis/Leptis hé Mikrá. Jeho samotného se zbývajícími žoldnéřskými vůdci v Karthágu umučili (viz předešlý rok).

Nakonec se vítězným Púnům vzdala po obléhání i města Utika a Hippón diarrhos, podmínky kapitulace neznáme. Barkas dokončil pacifikaci numidských sousedů. Tradovala se zkazka, že k jejich podrobení použil lsti tvrdě, že se vypravil na lov slonů a že jim jejich svolení zaplatí. Numidští dynastové přestali být ostražití a Katháginci je podrobili. Podle všeho púnská doména v Africe byla nyní větší než před válkou s žoldnéři. Viz o Hamilkarovi rok následující. 

Do Říma dorazil král Hierón Syrákúský, aby zhlédl hry/ad ludos spectandosů nevíme které. Nelze vyloučit, že se podílel radami na organisaci takových podniků, v Římě dosud nepříliš pěstovaných. Přivezl s sebou dva stě tisíc měřic obilí, to je 8405 tun, které rozdal "lidu" (srov. v přílohách s. v. Míry & váhy). 

 

************************************************************

236.

Ol. 136, 1

Pýthoklés ze Sikyónu

76 SE

12 AE

(Ekfantos) | (Kimón) 

a. u. c. 518

P. Cornelius Lentulus Caudinus a P. Licinius Varus

************************************************************

V květnu vystřídal Aráta Sikyónského v úřadu stratéga spolku Achajů Dioitás. Zřejmě t. r. došlo k bitvě u Mykén, v níž Achajové porazili Argívské a po níž na útěku zahynul rukou krétského žoldnéře Tragiska/"Kozlík" i tyrannos Argu Aristippos (vládl od roku 240). Podle jiného podání došlo k události až roku následujícího za stratégie Arátovy, když se Aristippos pokoušel zmocnit Kleón a byl Arátovými oddíly před městem zaskočen. Nástupcem v Argu se stal s pomocí makedonského oddílu, jemuž velel Agiás, jeho syn (?) Aristomachos II. (vládl do roku 229).

Snad jako důsledek, nebo to byl důvod války s Argem?, vstoupily do spolku Mykény, o nichž je takto poprvé po dlouhé době v dějinách zmínka (srov. rok 468). O vývoji její státnosti po staletí nevíme nic, lze se však domnívat, že co do počtu obyvatel byl nový federální státeček Achajů ještě menší než ostatní členové, pravděpodobně to bylo několik set obyvatel, z toho několik desítek občanů. Roku c. 195 obyvatelé Mykén o sobě hovoří již jen jako o vesničanech, viz tam.  

Lstí se dokázal Dioitás zmocnit arkadské Héraie, když si za úplatu opatřil kopie klíčů od městské brány, s mála vojáky vstoupil do města a dal troubit z několika míst k útoku, takže Hérájské zmátl, jakoby na ně útočilo velké vojsko; stali se tak členy spolku Achajů (zjevně ne na dlouho, srov. rok 223).

S epónymním olympioníkem t. r. se snad setkáváme ještě někdy kolem roku 225, srov. tam, kdy se jméno Sikyóňana Pýthoklea, syna Pýthodórova, objevuje v Epidauru na stéle se seznamem nomografů/autorů zákonů pro chrám Hygieie.    

 

Zřejmě t. r. se v Anatolii ve zlém rozešel král Antiochos Hierax se svými spojenci, viz jejich výčet roku 242, a dokonce se obrátil proti nim. S keltskou pomocí se vypravil proti Mithridátovi IV. Filopatorovi Filadelfovi, králi v Pontu. Mezi Hierákovými lidmi vypukla vzpoura, Antiocha jali a vydali ho Keltům. Podařilo se mu uniknout a uprchnout do Magnésie na Maiandru, odkud pak s podporou ptolemaiovských oddílů (viz podmínky míru z roku 240) zlomil vzpouru. Galatové za těchto událostí zůstali jeho spojenci a po bitvě se oženil se Ziaélovou dcerou Láodíkou-Nýsou, viz rok 242. • Jako celé anatolské dějiny Seleukovců ani válku bratrů a vládu Seleuka II. a III. nelze z nedostatku zachovaných zpráv jednoznačně rekonstruovat. 

Dne 21. března byla Babylóncům, Borsippanům a Kutejcům navrácena půda (identická s dary z roku 32 a 38 SE?), kterou předtím získali královna Láodiké I. a její synové Seleukos II. a Hierax od otce Antiocha Thea někdy mezi lety 257 až 253, viz více rok 253. O jaký druh vlastnictví se jednalo, nevíme, pravděpodobně to byla půda chrámová pronajímaná volně k obdělávání. • Jméno královny Láodiké I. , matky obou znesvářených bratrů, se v historii již dále neobjevuje. Zřejmě někdy v této době v Sardech zemřela.

 

V Itálii se keltské vojsko složené z mnoha kmenů a rodových klanů, sešlo před Ariminem/dn. Rimini. Obě kosulské armády byly v úzkých, neboť stály proti přesile. Konsulové získali čas dojednáním příměří, aby Keltští vyslanci mohli v Římě senátu sdělit své požadavky: vyklidit celý kraj od Římanů. Senátoři požadavek odmítli a když se poslové vrátili ke svým, už nebylo o čem jednat.

Mezi Boji a zaalpskými Kelty totiž propukly hádky, nakonec krvavé šarvátky: Atis a Galatos, vůdcové/"králové" Bojů (viz rok 238) byli od svých kmenových bratrů zabiti a zaalpští Keltové se opět stáhli do svých rodných krajů. Následoval římský mír s Boji, kteří přišli o další kus území.

Po míru s Boji se proti Ligurům, resp. některému z kmenů ligurské konfederace, vypravil konsul P. Cornelius Lentulus, ale ani tentokrát, a ještě po další řadu desetiletí, definitivně Římanům nepodlehli; P. Cornelius nad Ligury nicméně triumfoval, pravděpodobně o intercalárních (březnových) ídách roku následujícího.

Druhý konsul dostal na starost pacifikaci Korsů, které se Římanům zkomplikovalo. P. Licinius neměl právě po ruce dost lodí na přepravu své konsulské armády na ostrov, tak vyslal dopředu legáta M. Claudia Clineu. Legát se s Korsy, neznámo, zda bez boje nebo po porážce, dohodl na míru (podmínky neznáme), k čemuž měl ostatně od konsula zmocnění. Když pak P. Licinius s vojáky dorazil, nevzal mír na vědomí a podrobil Korsy válečně, neboli část jich pobil (o žádné bitvě zprávy není).

Senátoři posléze v Římě vymysleli, že když už byl mír porušen, že vydají nepříteli jeho původce (!). M. Claudia Clineu, který v poli uzavřel pro ně nepřijatelný mír (srov. analogii z roku 321 a 136), tedy Korsům vydali k potrestání, ti ho však vrátili domů, neboť jim nic neprovedl: tak ho senát poslal do exilu a už o něm neuslyšíme (jedna z pramenných versí ovšem praví, že byl pak v Římě popraven a tělo na znamení hanby svrženo z Gemoniových schodů.

 

Hamilkar Barkas, otec Hannibalův, odešel v čele kartháginského vojska do Hispánií, kde desetiletí úspěšně bojoval s domorodci (zemřel však „civilně“: utopil se roku 228; podle jiných padl v bitvě s Ibéry). Rozprášil koalici Tartéssanů, Ibérů a Keltů vedených Turdetány Istolatiem a jeho bratrem, jehož jméno se nedochovalo, vůdce a mnoho nepřátel pobil a tři tisíce přeživších zařadil mezi své spojenecké jednotky.

Po nich se Karthágincům postavil ibérský válečník v turdetánských službách Indortés s padesátitisícovou armádou (bývá ztotožňován s bratrem Istolatiovým). Velká část se jich však rozutekla ještě před bojem, zbytek Hamilkar oblehl na jakési hoře. Indortés i tentokrát unikl, dopaden však dal mu Kartháginec vyloupnout oči, mučit a ukřižovat. Naproti tomu deset tisíc zajatců propustil. Tartéssos byl pravděpodobně za této války Púny vyvrácen, neboť se jméno kdysi tak bohatého království v historii více neobjevuje, srov. rok 700.

Hamilkar někdy po roce 236 založil pevnost u staré hellénské osady Akrá leuké/"Bílý mys", dn. Alicante. Jeho ležení pojalo na dvě stě slonů, což bylo nejvíce, co kdy v Evropě bylo někdy pohromadě (nevíme ovšem, zda tam zvířata skutečně v tom množství najednou žila). Tábor byl určen pro padesát tisíc vojáků pěších a šest tisíc jízdních.

V Evropě postavili do té doby větší ležení pouze Peršané během svých tažení proti Hellénům. Kartháginská vojenská moc byla v Hispániích přítomna pouze třicet let, do roku 206. Byla to tři desetiletí neustálých válek s domorodci, později s Římany. 

Téhož roku Hamilkarův zeť Hasdrubal v Africe porazil povstalecké Numiďany v bitvě, v níž jich na osm tisíc padlo, a podmanil je panství Karthága. Zmátl je lstí, když rozhlašoval, že se vypravuje na lov slonů a když po něm chtěli, aby zaplatil za pobyt na jejich území, slíbil, že peníze dá; dorazil však s armádou. Zřejmě šlo o dozvuky války žoldnéřů, zúčtování s jejich spojenci. Definitivní změnu poměrů v říši berberských nomádů přinesla až druhá válka púnská.

V Římě se snad t. r. nebo následujícího narodil P. Cornelius Scipio zvaný později Africanus. Jeho stejnojmenný otec se stal  cos. 218, padl roku 212, matka Pomponia byla dcerou M'. Pomponia Mathona, cos. 233, muže rodu plébejského, srov. o ní roku 183. Africanovým mladším bratrem byl L. Cornelius Scipio zvaný Asijský (dobu narození neznáme).

V úřadu zemřel censor Q. Lutatius Cerco, cos. 241; jeho kolegou byl L. Cornelius Lentulus Caudinus. Do t. r.  je kladeno založení kolonie Valentie, neznámo které, a premieru na scéně měl básník Cn. Naevius.