zrady (1)

Obrazy zrady

vycházelo na pokračování jako „Seriál o zradě: I ty, můj synu?“ ve značně zkrácené podobě

v časopisu Týden 26 až 31/11 

Hnis a střeva plná červů

Zrada, spiknutí, pomluvy přátel a důvěrníků jsou staré jako lidstvo samo. Jsou výrazem tužeb, jak vyniknout nad druhými, ale také pokusem o holé přežití. 

Podrazí-li vás přítel, byla to jeho lumpárna, tunel, podraz, zrada. Ověsíte jeho jméno přívěsky jako podrazák, svině, možná Jidáš nebo Brutus. Přejete mu pekelná muka, choleru, vyvrácení celého rodu. 

Jsou však lidé, kteří znají také vás, a milého Jidáše chápou, nebo dokonce tu svini podporují. Pro ně je pak zrádce hrdina, postaví mu pomník, nazvou po něm ulice a náměstí, nebo s ním prostě začnou chodit na pivo.

To je zrada, úkladný čin na vlastních slibech, závazcích, povinnostech. Pokud se lidé nedopouštějí vlastizrady, tedy prohřešků proti svým služebním povinnostem ve prospěch jiného státu, nebo nerozkrádají podnikatelské informace, je takováto nevěra soudně nepostihnutelná. 

Zrada jako obrat o 180 stupňů je etický problém. Pokud ho vyřešíte nafackováním, stane se záminkou k soudnímu postihu - proti vám. 

Zrádce Olympanů

Zřejmě největší zradou v lidské paměti, která v sobě obsahuje oba pohledy, je případ vyzrazení velkého technologického tajemství samotných bohů. Její dopad byl vskutku celoplanetární.

Prométheus, praví báje, patří ke starému pokolení hellénských bohů, jimž se říkalo Títáni. Byli tak mohutní, že slovo "titán" přežilo dodnes jako označení pro muže a ženy obrovité, ne vždy jen ve smyslu tělesném. Jedním z nich je i Kronos, proti němuž povstal jeho syn Zeus. Během války Títánů se proti svým lidem na stranu Dia postavil Prométheus („Přemýšlivý“), a byla to jeho první zrada. 

Když se Zeus domohl vlády nad Olympem a božským pokolením, opovrhoval nebohým lidstvem. Prométheus se nad tvorečky slitoval a začal je učit všemu tomu, čemu se dnes odborně říká neolithická revoluce: usadil lidi do vesnic, ukradl bohům oheň a naučil je řemeslům a hospodařit. To byla jeho druhá zrada, ta horší, neboť bohové svá tajemství lidem neprozrazovali.

Zeus dal zrádce přikovat na věčnost, prý ke Kavkazu, ale za nějaký čas s ním byl nucen uzavřít obchod. Věděl totiž, že Prométheus zná věštbu, která by ohrozila Diovu vládu nad světem. Za slib svobody mu to tvůrce člověčí velikosti prozradil: ožení-li se Zeus s mořskou bohyní Thetidou, jak právě zamýšlel, narodí se mu syn, který jednou svého otce sesadí. 

Třebaže se to bohyni nelíbilo, provdal ji vládce Olympanů za smrtelníka královského rodu Pélea a zachránil si kůži. Jejich synem se stal největší z válečných hrdinů své generace, neporazitelný Achilleus. Prométheus tak zradil potřetí, ale zbavili ho pout a na znamení jeho věčné přikovanosti nosí lidé dodnes solidárně prsteny s kameny. 

Tolik zhruba praví příběh z hellénské mythologie, v níž se ovšem slovo zrada neobjevuje. Vždyť Títánova činnost nám tolik prospěla a Zeus byl k něm tak krutý. Nevím, zda se o pohledu Olympanů ještě někdy dozvíme něco více, ale třeba zradil Prométheus počtvrté odhalením tajemství štěpení jádra, nebo prospěje lidstvu někdy později, až naše pokolení bude znovu ohroženo...

Třicet stříbrných

Několik tisíc let od vzniku prométheovských a olympijských pověstí povstal jiný mythus. Také o zradě a také s dvojím výkladem. Není ze světa válčících bohů opovrhujících lidmi, ale z prostředí kultu jediného boha, který se soustavně vnucuje lidem, zato války o víru v něj a v jeho jménu vedou lidé mezi sebou důsledně sami. 

Zrádce se jmenoval Jehúdá, v textu Nového zákona řecky Iúdás a česky je znám jako Jidáš. Byl jedním z dvanácti Ježíšových učedníků a pro jeho přívlastek Iškariotský není uspokojujícího vysvětlení. Byl pokladníkem prakřesťanské skupiny, vlastnil pozemek v Jeruzalému a asi také nejbohatší z Ježíšových lidí. 

Bez Jidášovy zrady mistra možná v dubnu 31 za nijak velkou sumu třiceti stříbrných mincí blíže neznámé ražby by pravděpodobně nebylo křesťanství, ale ani symbolu západního světa pro zradu a spiknutí temných sil. 

Už mezi křesťany druhého století platil za zosobněnou hamižnost. Biskup ve fryžské Hierápoli Papiás, jemuž se po smrti dostalo označení „svatý“, ve svých Výkladech výroků páně napsal, že z Jidášova těla vytékal hnis a že „při přirozených potřebách ho trápili červi“. 

Ve středověku se Jidáš stal symbolem Žida, který zradil mesiáše, a jeho pověst přispěla mezi křesťany k upevnění antisionismu či antijudaismu. Jak bídně sešel se světa, popisuje Matoušovo euangelium v podání kralického překladu: „Želeje toho, navrátil zase třiceti stříbrných kněžím a starším; zhřešil jsem, zradiv krev nevinnou.“ 

Chrámoví činovníci udavače odbyli: „Co nám do toho?“ Odhodil tedy peníze kamsi po prostorách Jahweho chrámoviště v Jeruzalému „a odšed, oběsil se.“ Případ se zdá být jasný. Ale není. I Jidáš mohl plnit poslání podobné hellénskému Prométheovi. Mohl se obětovat ve prospěch svého mistra a nepřímo celého lidstva. 

Jestli to tak mohlo být, se dočtete v příštím seriálovém pokračování.

box: Otevřená skála do Evropy

V červenci uplyne 1300 let od doby, kdy se Arabové uchytili v Evropě. Nelžou-li kroniky (moc historiků jim nevěří), pomohla jim k tomu zrada. 

V dubnu 711 se vylodil Tárik, syn Zijádův, vojevůdce bagdádského chalífy al-Valída I., na Gibraltaru, který dodnes nese jeho jméno (Džabal Tárik, Tárikova hora; do té doby Calpe). Vojsko poislámštělých Berberů pozval do říše germánských Visigotů jistý Iulianus, který správcoval v Ceutě. 

Král Roderich prý dostal jeho dceru Florindu do jiného stavu. Iulianus se ve spolku s rodinnými nepřáteli krále pomstil zradou: Berberové s Araby v červenci 711 Visigoty porazili a postupně se zmocnili většiny Iberského poloostrova. Zemi říkali al-Andalús, Andalusie, a ve jménu se skrývá název jiných Germánů, kteří tu panovali před Visigoty, Vandalů. 

Islám pak vládl ve Španělsku po téměř osm staletí. Ze zrádců se snadno stávají zrazení. Tárikův nástupce v roli chalífova guvernéra Abdal Azíz se zamiloval do Egilony, vypočítavé vdovy po Roderichovi, který padl v bitvě. Vzal si ji, prý aby získal důvěru křesťanů. Měl v plánu se osamostatnit, ale už roku 716 byl vlastními lidmi zavražděn. 

• 

Peníz za jízdenku na věčnost

V předešlém dílu jsme si připomněli, že zrada mívá v sobě vedle zla i velké dobro: podle toho, na které straně stojíte. Byl to příběh Prométheův, ale také Jidášův...

Toho, koho políbím, to je váš člověk, pravil udavač chrámovým policistům, kteří v úkolu velekněze Jahweho kultu hledali buřiče Ježíše vydávajícího se za spasitele. Jeden z dvanácti jeho učedníků, podle jedné tradice rváč, podle jiné nejbohatší z Ježíšovy skupinky, před ozbrojenci pozdravil: Zdráv buď, mistře,“ a políbil ho. 

Osud Ježíše Krista a křesťanství byl zpečetěn. S Jidášovou zradou v zahradě pod Olivovou horou to však není tak jednoduché. Mohla takhle nějak vypadat, jak tradují evangelia, ale důvodem nemuselo být oněch třicet stříbrných. Snad byl nespokojen se svým vůdcem, který o židovské revoluci spočívající ve vyhnání cizáků, likvidaci finančního systému velechrámu a ve zrušení daní stále jen mluvil, ale nic pro to neudělal. V Jidášových očích mohl být právě Ježíš tím zrádcem. Nebo tak hluboce věřil v Ježíšovo nadpozemském poslání, že se jako práskač obětoval za velkou věc?

Úplně zkažený svět

O jeho činu bylo mezi křesťany pochybností ještě ve starověku. Rukopis jistého Jidášova evangelia poprvé zmínil biskup lyonský Eirénaios (lat. Irenaeus) ve spisu Proti kacířům z doby kolem roku 180 n. l., kdy zemřel císař M. Aurelius. 

Psal proti rojům monotheistických sektářů, o Ježíšově dvojčeti žijícímu v Indii, o skupině, která ve starozákonním Kainovi viděla postavu kladnou, také o vyznavačích volné lásky jistého Karpokrata. 

Eirénaios Jidášovo evangelium zavrhl jako smyšlený příběh. Vzniklo mezi rozkošatými odnožemi gnóstiků („lidé mířící za poznáním“), kteří byli velkou konkurencí prakřesťanů. Opovrhovali životem vezdejším, neuznávali starozákonního boha-stvořitele, neboť tento „démiúrgos“ ustavil svět zkažený. V něm je tělo hrob, zlo, které s sebou nosíme. 

Odmítají mythus poslední večeře. Slitovný a milosrdný Kristus naopak vládne světu světla a andělů. Tělo měl jen zdánlivě, proto mohl „zemřít“ na kříži. Usilují o oproštění z tělesného vězení a s duchem uniknout do kosmu. 

Cesta ke světlu je hlavní cíl gnóstiků. Jejich Ježíš vykládá o dvanácti světech, 72 nebesích pro 72 hvězd a bezpočtu andělů. Tam se Jidáš chtěl odměnou za zradu dostat (nápad si mnohem později poznamenal arabský obchodník a reformátor Muhammad, anděly nahradil děvčaty, ale jejich počet do koránu nenapsal). 

Jidášovo evangelium, které vzniklo snad kolem roku 150 n. l. a je zachováno v koptské versi, má jednoduché poselství: Jidáš nebyl zrádce, ale nejlepší přítel, který se zasloužil o pravdu nejvyšší. Jemu předal Ježíš své tajné znalosti o skutečné povaze světa. 

Spása spiklence Jidáše

Hodný, nepoznaný bůh, který stvořil dobro, žije jinde, v jiném světě. Čas od času někoho vyšle, aby kázal spásu. Svět bible stvořil bůh zlý a všechno je vůbec naopak než v bibli: Kain, Sodomité a Jidáš jsou dobro. 

Na začátku evangelia se tvrdí, že to je tajná zpráva o rozhovoru Ježíše s Jidášem tři dny před velikonocemi, tedy jeho smrtí. Jidáš pomůže boha na zemi zbavit lidského těla. 

U večeře s Ježíšem se apoštolové předháněli ve zbožnostech, ale ten je měl tak trochu ve stylu švejkovského poručíka Duba za pošetilce: „Odkud mne znáte? Věru, říkám vám, není mezi vámi člověka, který mne kdy znal!“ Jen Jidáš vydržel jeho jasný nadpozemský pohled, ostatní se odvrátili. 

Jenom on znal učitelovu budoucnost a pravý původ. Jeho požádal, aby ho zradil, aby se tak dostal zpět do nebeské vlasti a naplnit svůj osud: „Za to budou nenávidět,“ ale odměna za zradu bude vynikající: „Všechny překonáš, poněvadž obětuješ člověka, který mne obléká.“

Jidáš poznal, že Ježíš je synem „našeho“ boha a že přišel z nesmrtelného aiónu ze světa Barbelló pojmenovaném po stvořitelce vesmíru. Není tedy poslem „zlého“ boha. Těší se na to, až pozná, „co to bude za druh šatů, do nichž budeme oděni, až vyjdeme ze zničeného masa.“

Právě proto přišli fariseové za Jidášem: protože ho měli za „pravého“ mistrova žáka. Udělali obchod, který je dodnes mezi křesťany příslovečným obrazem zrady. Bez Jidášovy pomoci by nebylo ukřižování ani vykoupení. Z morálního hlediska je však chronicky známým udavačem a z právního napomahatel k justiční vraždě jednoho potulného židovského kazatele. 

Jidášovi je možná hej: snad se za svou „zradu“ dostal na oprátce do oněch šťastných dvaasedmdesátek. O zradách spíše pozemských budou další díly seriálu. Z té jedné také povstal bůh: příště pojednáme o vraždě pána světa a nanebevzetí Božského Iulia.

box: Důvěřujte a plaťte své zrádce! 

O tom, jak zacházet se zrádci ve válce, jsou zmínky ve všech zachovaných řeckých a latinských příručkách vojenství: zrada patřila a patří k válce. Blíže neznámý theoretik Onásandros z prvního našeho století ve spisku o vlastnostech správného vojevůdce věnuje také kapitolku „využívání zrádců“. 

„Velitel nikdy nesmí zklamat důvěru zrádců z nepřátelského tábora a musí splnit dané jim sliby, aby věřili, že se jim zrada vyplatí a aby z touhy po vlastním prospěchu bez váhání měnili stranu a prozrazovali tajemství nepřátel. Je nutno si uvědomit, že zrádce nemá cenu jen tím, co už vykonal, ale i tím, co ještě vykoná. Je nutno bez zdráhání platit zrádcům odměny, protože hodnota informací je vždy vyšší než hodnota peněz, které za ně vojevůdce zaplatil. A co se týče morální stránky věci, musíme se na to dívat z hlediska prospěchu své vlasti a ne tak, jak by to posuzoval soudce ze zrazované obce.“

(překlad z řečtiny Jan Kalivoda pro Antickou knihovnu, svazek 36, Praha 1977)

exkurs: Třicet stříbrných

Proč si biblický Jidáš vzal právě „třicet stříbrňáků“ není nikde vysvětlováno. Je-li zkazka pravdivá, pak ani nevíme, o jakou ražbu šlo ani její nominální hodnotu a proč „třicet“? 

V té době se povinná všežidovská chrámová daň, korbán, převáděla ze všech ražeb na tyrskou drachmu. Na tom vydělávali směnárníci, proti nimž ostatně Ježíš kázal. Náboženská daň činila jednu dvoudrachmu ročně, dva římské denáry. Činil-li jidášský peníz šedesát denárů, byl Jidáš hodně laciný. Pro srovnání: roční plat prostého římského vojáka činil za Augusta 225 denárů.

Třicítka jako suma s negativním oceněním je velmi stará. V sumerském „Nářku nad zkázou Uru“ z 21. století př. n. l. se praví, že dobyvatelé ničením staveb dělali svou práci „za třicet šekelů stříbra“, což znamenalo konat nějakou opovržlivou práci. Hrdina Gilgameš v básni „O stromě chuluppu“ zacházel se zbrojí „o váze 50 min jako by byla jen 30 šekelů těžká“ (šekel byl váhovou podjednotkou miny). 

Počet 30 může souviset s klínopisným psaním jména měsíčního boha Sîna jako třikrát znak pro deset (dXXX), možná s narážkou na počet dnů v měsíci – tedy činnost snadná, zpracovatelná v krátké době. Velesporné ovšem je, zda sumerský folklor mohl být po dvaceti stoletích znám Židům; kolik národů světa má tak hlubokou minulost? 

 

Seznamy za všechny prachy

Podobně jako příběh Ježíšova zrádce, který osvobodil mesiáše ze smrtelného těla i okolnosti Caesarova a Brutova příběhu mají v sobě hodně lidsky božského.

Římskou říši dusily v posledním století před naším letopočtem občanské války patřící do náhrdelníku perel lidské bestiality. Kdo se narodil v roce 100 př. n. l., jako například Gaius Iulius Caesar, měl před sebou tři války, v nichž se zabíjeli sourozenci nebo rodiče s dětmi z přátelství k někomu jinému. 

Kdyby se takový Říman přesto dožil vysokého věku, v sedmdesáti by měl šanci prožít čtvrtou, poslední republikánskou válku, a to mezi vítězi nad Caesarovými vrahy C. Octavianem a M. Antoniem. Dožil by se éry „sladkého míru“, jak psali básníci ve službách nové moci. Tak jim to naservíroval Augustus, „Vznešený“, nové Octavianovo jméno. 

Jenom válka mezi Caesarem a pompeiovci (49-45 př. n. l.) stála život 170 tisíc občanů. Dohromady podle úředního sčítání lidu a majetku přišlo v občanských válkách o život na jeden milion římských občanů, čtvrtina; ostatních lidí, žijících pod římskou vládou, zemřelo mnohem více, celé kraje se vylidnily. Bilanci hrůzy „trumfly“ až novodobé občanské války a komunistické despocie v Rusku a Číně.

Pekelné vyhlášky 

Byla to doba, kdy se udávali i nevinní, aby se práskač dostal k jejich majetku. Lidé si vyřizovali sousedské účty, z proletářů se stávali boháči a z boháčů zavrženíhodní chudáci. Vysloužilí vojáci dostávali za odměnu nejlepší pozemky Itálie a z jejich původních majitelů se stali žebráci. Většina z veteránů ale na práci na statku nemyslela, meč měla už pevně srostlý s rukou. 

Každá nová válka jim dávala práci. Jeden z Caesarových plukovníků podle básníka M. Annea Lucana v epu „Občanská válka“ před rozhodující bitvou povzbuzoval svého vojevůdce slovy: „Dokud hýbe teplá krev těmito dýchajícími těly a dokud je v pažích dost síly na ohánění se kopím, ty strpíš nad sebou ochablé občanstvo a vládu senátu? To je vítězství v občanské válce opravdu už takovou hanebností?“

Určitě nebylo. Aby zrazování přátel a nabývání majetků udaných bylo úředně v pořádku, vymysleli Římané proskripce. Seznamy občanů, kteří v očích vítězné druhé strany propadli majetkem i hrdlem. Byla to první státní forma likvidace nepohodlných lidí, nebo i takových, kteří nechtěně někomu z mocnějších šlápli na kuří oko.

Profesionální armáda vládla a její velitelé měli moc nad vším živým. Caesar, jeden z nich a muž, který panoval civilisovanému světu mezi Eufratem a Atlantikem, byl nakonec po vzoru východních monarchií z usnesení senátu prohlášen bohem, Božským Iuliem (Divus Iulius). 

Caesarova válka

Na konci krvavého století stála z dnešního hlediska brutální, ale slavná vojenská diktatura, které říkáme římské císařství. Jeho zbožtělým vládcům se v Palestině odmítal klanět jistý potulný kazatel. Odmítal platit podobným bohům daně a jeho vzdor mu vynesl slávu, stejně jako zrada jeho přítele: o Ježíšovi a Jidášovi už řeč byla.

Aby k takové události na východu říše došlo, musel k němu přijít impuls ze středu všeho tehdejšího dění, z Říma. Muselo se tam stát něco, co stočí kolo dějin z nastoupené cesty. 

Například tak, aby hlavní město říše zůstalo v Itálii a sídlem nového vládce se nestala milionová egyptská Alexandrie, tehdy větší, lidnatější, výstavnější, kulturnější než Řím. Římané měli na očích Kleopatru, která za svým milencem, ženatým Iuliem, otcem jejího dítěte, přijela roku 46 př. n. l. k branám Říma. Nádhera královnina doprovodu a více pověst než skutečné bohatství pšouku ptolemaiovské slávy dráždila velkořímské šovinisty (a určitě i to, že je pokládala za barbarské burany).

Caesar po roce 49 př. n. l. v několika taženích porazil odpůrce, jimž stál v čele Gnaeus Pompeius. Ač šlechtic z prastarého rodu Iuliů, shodou okolností poslední v přímé linii, vystupoval Caesar jako populár, příznivec lidových vrstev, podnikatelského stavu a reforem na oslabení vlivu senátu. Jeho protivníky byli optimáté, hájící zájmy pozemkové šlechty a senátní tradice. Slovy moderními, bylo to století válek sociálně demokratických reformistů s konservativci.

K poraženým se Caesar až na výjimky zachoval velkoryse. Touhou po odpouštění byl posedlý. Dal dokonce obnovit Pompeiovy sochy, které lid povalil. Jednoho ze svých příznivců, který si raději vzal život tím, že rozházel své vnitřnosti z těla ven, prý politoval: „Catone, závidím ti tu smrt; neboť i ty jsi mi záviděl radost zachovat tě naživu.“

Otec vlasti

Vůdce senátorské oposice pověřoval funkcemi v armádě a civilní správě. Chodívali na jeho večírky a těšili se na tažení proti Dákům a Parthům, které bylo na spadnutí: Caesar zamýšlel s vojskem obejít Černé moře, cestou přes dnešní Ukrajinu chtěl pacifikovat středoevropské Germány a ve slavném návratu do Říma pak překonat velikost Alexandrova tažení. 

Všichni jeho budoucí vrahové v senátu hlasovali pro do té doby neslýchané pocty. Caesar se dal provolat doživotním diktátorem, tedy původně v dobách kritických nejvyšším úředníkem se šestiměsíční absolutní pravomocí nad Římany. 

Roku 45 př. n. l. ho provolali otcem vlasti, vrchním velitelem-imperátorem, na deset let konsulem, dal si udělit moc tribunskou, takže kontroloval právo veta. Senát mu určil chrám, jako první z žijících Římanů dostal svůj obraz na mincích a jeho rodný měsíc quintilis, „pátý“, dostal věčné jméno iulius, červenec. 

Caesarovo štěstí nemělo dlouhého trvání. Omilostnění optimáté se na něho usmívali, ale v srdcích jim tvrdly balvany zrady. Kdo byl Caesarovým Jidášem, o tom si řekneme příště.

exkurs 1: Oběť proskripce

M. Tullius Cicero dlouho nadbíhal vzdálenému Caesarovu příbuznému C. Octavianovi, který se narodil v roce, kdy řečník, advokát a filosofující literát vykonával konsulský úřad (63 př. n. l.). Když dvacetiletý mladík dával s M. Antoniem a M. Aemiliem Lepidem dohromady triumvirát, na Antoniovo naléhání na soupisce proskribovaných lidí ponechal Ciceronovo jméno. 

„Jak víš, Marka Bruta jsem měl vždycky rád pro jeho skvělý charakter, velice příjemné zvyky, jedinečnou skromnost a důslednost,“ napsal 4. května 44 př. n. l. Cicero. „Ale o březnových idách tolik k této lásce přidal, až se divím, že vůbec bylo ještě místo na její zvětšení, poněvadž se mi už předtím zdálo, že jí v sobě mám po okraj,“ otevírá srdce upovídaný Cicero svému bývalému zeti P. Corneliovi Dolaballovi, tehdy konsulovi. 

Do oněch březnových id však byl „po okraj plný lásky“ k Caesarovi. Cicero patřil ke straně, která prohrála. V bitvě u Farsálu roku 48 př. n. l. prozíravě „pro nemoc“ chyběl a přestoupil pak mezi caesarovce; sám ani nevěděl, kam se vlastně dát a vždy vzápětí litoval toho, co provedl. Na událostech březnových id neměl sebemenší účast, poněvadž spiklenci nedůvěřovali jeho věku a bojácnosti. 

Byl ale první, kdo v senátu navrhoval beztrestnost pro vrahy. 

Nerozhodnost stála Cicerona i život: nevěděl kdy a kam utéci. Antonius po jeho vraždě v prosinci 43 př. n. l. prokázal Ciceronově vdově Pomponii jistou velkorysost, když jí vydal zrádce Filologa. Řečník dal mladého propuštěnce vychovat a vzdělat, ale vděkem bylo Filologovo udání, kam jeho dobroděj před likvidační četou prchá. Vdova zrádce prý umučila k smrti. Nutila ho, aby si uřezával kousky masa z těla, opékal a jedl. 

exkurs 2: Římské občanské války

Krvavý seriál, v němž zanikla stavovská republika. Na rozdíl od řady sociálních bouří byly občanské války nesmiřitelným bojem o nejvyšší moc. Všechny údaje jsou před n. l.

87 populárové vedení vojevůdcem C. Mariem likvidovali optimáty prvními proskripcemi, když rok předtím byli vyhnáni z města; nepřátelství obou skupin vypuklo roku 133

83-82 v první občanské válce optimát L. Cornelius Sulla porazil populáry. K jeho aktivním příznivcům patřil Cn. Pompeius Magnus, mezi populáry byl mladý C. Iulius Caesar

49-45 ve druhé občanské válce porazil Caesar Pompeia

43-42 ve třetí porazili Caesarovi věrní M. Antonius, C. Octavianus a M. Aemilius Lepidus Caesarovy vrahy

32-30 po desetiletí napětí a menších válek poslední z občanských válek: finále patřilo populárům a C. Octavianus, kterého známe pod jeho novým jménem Imperator Caesar Augustus, porazil M. Antonia s jeho láskou Kleopatrou. 

• 

S dýkami na živoucího boha

V předchozím dílu jsme viděli, jak Římané vymysleli proskripce, fabriku na zradu a udavačství. Teď se ptáme, zda Caesar zemřel na důvěřivost, nebo zda hledal euthanasii.

Pro konservativce, kteří vyznávali stavovskou senátní republiku, všechny novoty znamenaly brány do pekla. Příliš mnoho moci v rukách jednoho muže. To musí skončit. 

Ti, co se na Gaia Iulia Caesara ve dne usmívali, kuli po večerech pikle: vraťme se ke staré dobré republice, s kterou jsme dobyli svět, zachraňme ctnosti římanství, zbavme se tyrana, který s námi zachází jako s plebsem a vyžeňme tu nafoukanou egyptskou obludu, která se vlísala do přátelství s Římem.

Když se o dovádivé slavnosti luperkálií s vyšleháváním žen 15. února roku 44 př. n. l. pokusil M. Antonius nasadit Caesarovi královský diadém vpletený do snítky vavřínu, dnes bychom řekli korunu, bylo o osudu muže, který právě dal Římu opravený sluneční kalendář, rozhodnuto. Nic nebylo (a není) republikánské duši odpornější než poddanství monarchovi.

Sžíravá závist

Caesar měl spolehlivé donašeče a o každém šustnutí v metropoli nad Tiberem věděl. Natož aby neslyšel o neklidu mezi senátory. Třebaže byl varován ještě v den atentátu a jeho manželka Calpurnie měla zlý sen, odešel o březnových idách roku 44, tedy 15. března, na schůzi senátu, na místo své smrti. 

Hodně se spekulovalo o tom, zda doživotní diktátor nebyl nevyléčitelně nemocen a že mu to asi lékaři sdělili. Nedozvíme se, kolik trpěl epileptickými křečemi a bolestmi hlavy, které ho pronásledovaly od mládí. To, že nezasáhl proti spiklencům, se dodnes často vykládá jako svérázný způsob euthanasie.

Je možné, že jeho vztah ke Kleopatře byl hlubší a odpor Římanů vůči ní ho velmi trápil. Zjistil, že tříletý královnin syn Ptolemaios přezdívaný Kaisarión, „Caesařík“, je pro ně nepřijatelný a že jim ho nemůže jako syna-dědice představit.

Kdo ví? O čtrnáct let později dá Kaisarióna jako nebezpečného konkurenta v dědictví zavraždit Caesarem adoptovaný prasynovec Octavianus...

Pučisté neměli vůdce, ale v tradicích senátorské hašteřivosti se domlouvali jako všichni sobě rovní. Bylo jich na šedesát; senát měl tehdy devět set členů, většinou těch, kteří už zastávali nějaký vysoký státní úřad. Vynikal mezi nimi pompeiovec a posléze Caesarův legát Gaius Cassius Longinus (přes 40), švagr dalšího z atentátníků Marka Iunia Bruta, kterého zná svět ze spiklenců nejvíce. 

Velkorysý Caesar vzal většinu svých nepřátel s až nepochopitelnou lehkostí na milost. Mimo jiné také tohoto Bruta, jednoho z aristokratických snílků o obnově republiky „pravých Římanů“. Jeho prapředek Lucius, poloviční Etrusk, se roku 510 př. n. l. významně podílel na vyhnání králů z Říma. 

V pradědečkovu existenci panují dnes pochybnosti, stejně jako v datum jeho slavného činu (viz box).

Milý synu

Caesar zahrnul Bruta do počtu svých rádců a svěřoval mu vysoké úřady. Ve starém věku se totiž předpokládalo, že také Brutus je Caesarovým synem a byl by tak otcovrahem. Jeho matka Servilie, nevlastní sestra dalšího z velkých republikánů Marka Porcia Catona, o jehož nezvyklé sebevraždě jsme se zmínili minule, byla Caesarovou celoživotní láskou. 

Byla ochotná za ním přijít v kteroukoli denní a noční hodinu; tehdy měla již více než šedesát. Přitom žila v prostředí, které Caesarovi nakloněno nebylo. 

Poslední slova, která vražděný imperátor pronesl podle svědectví citovaných historiky o století později, byla řecká: Kai sy, teknon? Také ty, dítě? Osloveným byl právě Marcus Brutus, když vzdorujícího Caesara bodl do stehna. 

Po této ráně se přestal Božský Iulius bránit. Ještě jeho škubající tělo svíralo v rukách zprávu s varováním, co ho na schůzi čeká, ale neměl čas si ji přečíst. První ho napadl Lucius Tillius Cimber, když ho tahal za purpurový plášť a vykřikl: „Na co čekáte, přátelé?“ Po Caesarově „Tohle je násilí“ první bodl tribun lidu a do té doby oddaný caesarovec Publius Servilius Casca („Ničemo, co to děláš?“). 

Lékař Antistius zjistil 23 bodných ran, z nichž pouze druhá byla smrtelná. V davu se navzájem popíchali i atentátníci. Také Marcus Brutus přišel k ráně na ruce. 

Proč oslovil zrádce M. Iunia jako „dítě“, zůstane nevysvětleno. Řečtina byla už tehdy módním jazykem římské smetánky: Caesar řecky zahajoval občanskou válku („Kostky byly vrženy“), řecká byla i poslední slova Octaviana-Augusta. 

S otcovstvím to je podivnější. Caesarovi bylo 55, Brutovi 41, tedy Marcus Brutus otcovrahem asi nebyl. Pozdější latinské verse posledních diktátorových slov jsou buď „I ty, můj synu“, nebo „I ty, Brute?“

Mezi spiklenci byl i klanově příbuzný Decimus Iunius Brutus (necelých 40), asi největší z Caesarových zrádců. Sám přitom u atentátu nebyl. 

Věřte snům

Ve válce s Pompeiem bojoval na Caesarově straně, řídil v Římě mincovní ražbu a Caesar ho neustále vyznamenával. Měl gladiátorskou skupinu, pro převrat věc praktickou. M. Iunius ho přemluvil k účasti na obnově republiky. D. Iunius byl Caesarovým Jidášem pro cestu na nebesa. 

Večer před vraždou popíjel s Caesarem na hostině, druhý den ho přemlouval, aby šel na zasedání senátu, i když se mu tam nechtělo. Jidáš zlehčil Calpurnin sen, v němž manžela viděla zkrvaveného („nebudeš přeci takovým věcem věřit“). 

Spiklenci doufali, že jim Římané z vděku za zavraždění despoty padnou kolem krku. Byl to šeredný omyl. Atentátníci zemřeli do tří let a nikdo z nich nesešel přirozenou smrtí. 

M. Iunia Bruta pronásledoval duch se slavným vzkazem: „U Filipp se sejdeme!“ Bylo to místo v makedonské Thrákii, kde na podzim roku 42 př. n. l. jeho život a celé spiknutí skončily. O devět desetiletí později zde apoštol Pavel založí první křesťanskou komunitu v Evropě; neuměl slovo latinsky a o římských občanských válkách sotva kdy slyšel. 

To o tři staletí dříve na východě tažení Makedonce Alexandra, syna Filippova, jak prostě znělo jeho jméno, dalo vzniknout hellénismu, jedné z velkolepých epoch evropských dějin. Zradili ho přátelé, nebo zemřel na jakousi chorobu? 

O jeho dědictví neválčili nástupci několik let jako Římané po Caesarovi, ale války diadochů trvaly let čtyřicet. O tom příště.

box: Smrt věrné Lvice

Tradiční datum vyhnání králů z Říma koresponduje s rokem 510 př. n. l., kdy se Athéňané se spartskou pomocí zbavili samovládců. Událost není příběhem zrady, ale naopak věrnosti.

Ani to není příběh boje za svobodu, ale o lásce a věrnosti. Přátelé Harmodios a Aristogeitón, rodem potomci foiníckých kolonistů středního Řecka, se chtěli pomstít za urážku, kterou jim přivodili athénští vládcové bratři Hippiás a Hipparchos. Harmodios byl Aristogeitonovým milencem, v té době běžnější vztah než dnes, ale zatoužil po něm Hipparchos. 

Byl odmítnut a dvojice tyranů (vlastně tak krutě podle dnešního významu slova ani nevládli) chtěla Harmodia vytrestat. Pozvali jeho neprovdanou sestru, aby se účastnila slavnosti, která byla součástí státního kultu. Když přišla, vyhnali ji s tím, že prý není panna, jak obřad vyžaduje. 

Přišla vendetta. Milenci dali dohromady lidi, kteří se chtěli zbavit tyranovlády bratrů a o slavnostech panathénají v létě 514 př. n. l. spiknutí spustili. K Hippiovi se nedostali, ale Hipparcha Harmodios s Aristogeitonem ubodali. První byl na místě ubit strážemi, druhý zemřel na mučidlech. 

Oba milenci, nebo který z nich, milovali jistou hetéru. Slovo hetairá znamená přítelkyni, tedy něco jako lepší prostitutku, tehdy jediný způsob, jak si „single“ žena mohla udržet volnost. Její jméno neznáme, ale uměleckým jí říkali Leaina, Lvice. Hippiás ji dal mučit, neboť nikoho ze spiklenců neprozradila. Podle jedné verse si raději ukousla jazyk...

Samovláda vydržela ještě tři čtyři roky, pak musel Hippiás utéci. Spoléhal na Peršany, že ho dosadí zpět a jako zrádce doprovázel jejich vojsko roku 490 př. n. l. k Marathónu. Tyranobijci dostali od Athéňanů sousoší, stejně jako Lvice. Athéňané jí věnovali na Akropoli bronzovou lvici bez jazyka s Afrodítou. Stala se po tisíciletí první „evropskou“ ženou, jíž se tak vysoké státní pocty dostalo.

• 

S hadem v zádech

O dýkách Caesarových vrahů jsme četli v předcházejícím pokračování. Vraťme se o několik staletí pod palčivé hellénské slunce a k jeho příběhům zrady.

Táhne mu na osmdesát, ale ve zbroji se zlaceným pancířem a zdobenými zbraněmi nesmírné ceny na tolik nevypadal. Jeho hlas měl stále sílu, když svou armádu vedl do poslední bitvy dlouhých válek o Alexandrovo dědictví.

Makedonec z nich Seleukos, syn Antiochův, vyšel roku 281 př. n. l. jako vítěz. Jeho největší sok Ptolemaios, vládce Egypta, Kyrenaiky, Palestiny a velké části Syrie, už dva roky nežil. Jeho zhruba stejně starý poslední protivník, král Lýsimachos, který měl za mlada odvahu se postavit holýma rukama i lvům, padl právě v bitvě se Seleukem, v boji dvou starců. 

Jí se uzavřela éra válek o dědictví Alexandra III. Makedonského, který záhadně zemřel v Babylónu v červnu 323 př. n. l. Čtyři desetiletí bojů původně dvacítky velmožů, gentlemanských gest, zrad a zbabělostí, promrhání do té doby nevídaných částek na válku, ale také éry rozmachu literatur, výtvarných umění, věd a technických vynálezů. 

Byl to začátek doby, která dostala v novověku označení hellénismus (od „chovat se hellénsky“), kdy se řečtina rozšířila až do Indie a vznikala velkoměsta, kde řecko-makedonský element žil po boku domácích Orientálců všech jazyků a vyznání. Hellénstvím byli nakonec posedlí Římané a elity východních národů od Parthů po Araby a Židy. 

Osudu nelze uniknout

Alexandrův vrstevník Seleukos se právě s vojskem vylodil u Lýsimacheie na Thráckém Chersonésu, jemuž dnes Turci říkají Gallipoli. Lýsimachos si místo u Dardanel vybral za své sídlo, ale štěstí mu nepřineslo. Nástupcem v jeho říši, k níž patřila rodná Makedonie a Thrákie až po Dunaj na severu se stal právem válečným Seleukos. 

Poprvé od roku 334 př. n. l., kdy se s Alexandrem přeplavil přes Dardanely na tažení proti perskému králi Dáreiovi III. do Asie, se Seleukos vrátil do Evropy. Přes padesát let ve zbrani, ve válkách od Egypta po povodí Indu. Jeho armáda byla vybavena pěti sty indickými slony a profesionálními vojáky mnoha národů, tehdy nejsilnější vojsko. 

Konečně doma, ale ještě ne v Makedonii. Zatímco důstojníci se v září roku 281 př. n. l. ubytovávali v Lýsimacheji a vojáci stavěli ležení, Seleukos se projížděl po mořském břehu. Spatřil jakýsi oltář a ze zvědavosti si k němu udělal výlet. 

Kdysi se mu dostalo věštby, aby se vyhýbal Argu: „Do Evropy se nehrň, Asie ti je mnohem přívětivější.“ Dělal to celý život. Argos bylo slavné město na severovýchodu Peloponnésu, nic mu tedy nehrozilo; vždyť teď je v Thrákii. Průvodce povídal o minulosti místa a Seleukos asi přeslechl, že padlo jeho jméno: Argos. 

Zloduch Ptolemaios

Z doprovodu se oddělil muž a přistoupil zezadu ke králi. Jediná rána krátkým mečem ukončila život vítěze diadošských válek. Padouch se vyhoupl na koně (sedlo jako takové, natož třmeny známy v Evropě ještě nebyly, viz k tomu v indexu s. v. kůň) a ujížděl k táboru. Nikdo ho nestíhal. 

Vrah měl dohodu se Seleukovými důstojníky. Velká část z nich totiž ještě před několika měsíci sloužila Lýsimachovi. Když v únoru 281 př. n. l. v bitvě na Kýrově poli (Kúrúpedion) u dnešní Manisy v západním Turecku padl, chtě nechtě uznali Seleuka i za svého šéfa. 

Teď se jim nabízela pomsta. Jádro seleukovské armády se přes Dardanely ještě nepřepravilo a zůstávalo v Asii. Vrahův plán, který počítal s tím, že kolem Seleuka jeho staří vojáci nebudou, vyšel. 

Královo štěstí provokovalo, dráždilo neúspěšné a jeho triumf oslňoval. Na rozdíl od Lýsimacha a většiny diadochů se v rodině do krve nehádali. Seleukos zůstal jako jediný z makedonských velmožů od masové vojenské svatby deseti tisíc párů ženat se vznešenou Peršankou Apamou. Roku 324 př. n. l. ji uspořádal v Súsách na znamení říšské fúze vítězů s dcerami poražených Alexandros. Seleukovci tak byli symbolem spojení západu s východem. 

Královrah se jmenoval Ptolemaios, syn Ptolemaiův. Zařadil se k hrstce panovníků, kteří se probojovali na trůn „vlastnoručně“, nikoli s pomocí najatých vrahů. Seleukos ho přijal pod ochranu, když prchal před svým otcem z Alexandreje. Ptolemaios, první z dlouhé dynastie vládců v Egyptě, býval také jedním z velitelů na Alexandrově tažení, Seleukův kolega. 

Po smrti mladého Alexandra se zmocnil říše na Nilu a na rozdíl od ostatních diadochů v něm měl pevnou základnu: z Egypta se stala nejbohatší země hellénismu a z jeho metropole Alexandreje, kterou založil 7. dubna 331 osobně Alexandros, největší z antických měst. 

Blesková pomsta

Seleukův vrah se měl stát nástupcem trůnu. Otec ho však odstavil. Rozhodnutí zakladatele dynastie, v níž se po tři staletí všichni jmenovali Ptolemaios a doprovázel je set Kleopater, z nichž poslední na trůnu už v našem seriálu účinkovala, zrodilo na alexandrijském dvoru proslulou atmosféru intrik a permanentní podezřívavosti.

Náš Ptolemaios měl přízvisko Keraunos, Blesk, asi pro svou nehoráznou povahu. Byl synem Eurydíky, Ptolemaiovy druhé manželky, ale třebaže s ním dlouho počítal jako s nástupcem, dopadlo to jinak. V královnině doprovodu byla jistá Bereníké a do té se Alexandrův veterán zahleděl. 

Eurydíku zapudil a za krále dal roku 285 př. n. l., dva roky před smrtí, provolat syna s Bereníkou, který slavně vešel do dějin jako Ptolemaios II. Filadelfos, „Milující sestru“. Keraunos uprchl k Lýsimachovi, neboť správně tušil, že po otcově smrti dá Filadelfos vyvraždit veškeré sourozence, kteří mu přijdou pod ruku.

Na Lýsimachově dvoře poznal své budoucí spoluspiklence. Zapletl se do dvorských intrik, v nichž hrála roli jeho sestra provdaná za Lýsimachova syna. Když bylo zle, uprchli spolu do severní Sýrie k Seleukovi.

Seleukos mu slíbil pomoc v cestě na egyptský trůn. Možná pak Keraunovi řekl, že doba je zlá, že musí být trpěliv. To vznětlivý „blesk“ být neuměl a vzal si jiné království, Seleukovo. 

Ptolemaios pak vraždil ve svém příbuzenstvu, ale z vlády nad Makedonií se netěšil dlouho. Na Balkán se hrnuly davy migrujících Keltů a jeden z proudů dorazil na začátku roku 280 př. n. l. k makedonským hranicím. 

Jejich vůdce Belgios či Bolgios chtěl od Ptolemaia výpalné. Asi čtyřicetiletý královrah odmítl a v bitvě Keltové drtivě zvítězili. Vyplenili celou zemi a sever Hellady a jatého Ptolemaia dal Belgios stít. 

I v tom měl Keraunos jistou originalitu: žádného z hellénistických králů takové ponížení nepotkalo. Kromě své zhovadilé mstivosti se ničím neproslavil. Příště pojednáme o Alexandrovi Velikém, z jehož návratu domů z války mělo hodně lidí strach.

exkurs: Šibeniční žerty a starý známý

Kleomenés III. byl posledním z velkých spartských králů. V sedmileté válce s helléno-makedonskou koalicí přetáhl možnosti Lakedaimonských. V červenci 222 př. n. l. bitvu u Sellasie s makedonským krále Antigonem III. přežilo ze šesti tisíc Sparťanů pouze dvě stě mužů. Dějiny Sparty se sice neuzavřely, ale její sláva. 

Kleomenés s přáteli uprchl ke svému spojenci Ptolemaiovi III. do Alexandreje, který mu slíbil podporu pro návrat na Peloponnésos. Král na přelomu roku zemřel a jeho nástupce Ptolemaios IV. „byl pitím a ženami na duši tak zkažen,“ jak zaznamenal autor Plútarchos, že „vládu řídila jeho milenka a její matka, bordelmama“. 

Kleomenés upadl v lednu či únoru 219 př. n. l. v nemilost pro malinký žertík. Připlul jistý Kleomenův starý známý, obchodník Níkagorás z Messénie s nákladem koní. Spartský král mu v přístavu řekl, že by měl spíše dovést nějaké „chlapce a hudebnice“, že o to je teď tady u dvora zájem, ne o koně. Níkagorás, který krále nesnášel, ale stavěl se jako přítel, se objednal u ministra Sósibia řídícího zahraniční politiku ptolemaiovské velmoci, jemuž exulant rovněž ležel v žaludku. 

Sósibios přemluvil Níkagoru, aby zanechal před odplutím dopis, obviňující spartského krále z přípravy povstání. Ptolemaios IV. dal za to Kleomena internovat. Když ale Ptolemaiovec opustil město, snažil se Kleomenés vyprovokovat Alexandrijské k povstání. Nikdo ho však nenásledoval. 

Po krátkém boji s královskými oddíly si vzal život a s ním se navzájem pozabíjela celá družina. Ženy a děti byly popraveny, včetně Kleomenovy matky a jeho obou dětí. Co způsobí jeden žertík...

Po příbězích zrádců starého věku vybereme z plejády lidí prahnoucích po výsluní ať to stojí co to stojí z doby novější, viz soubor"zrady (2)".