419-414

419.

Ol. 90, 2

 

Archiás II.

a. u. c. 335

Tribuni militum consulari potestate

ep. eforos ve Spartě León

************************************************************

V Athénách byl stratégem zvolen Alkibiadés, syn Kleiniův, předák těch Athéňanů, kteří stále chtěli mít válku s Peloponnésany a nesouhlasili s mírovým kursem Níkiovým. Alkibiadés se v čele athénského vojska spolu se spojenci vypravil provokovat na Peloponnésos. Mantineia a Élis potvrdily svá spojenectví a platnost smluv z předešlého roku, které uzavřely s Athénskými.

V létě vypukla válka mezi Argem a Epidaurem, kteří prý neposlali Apollónu Pýthijskému dar za používání chrámových pastvin, které spravovali Argívští, tehdy athénští spojenci. V konci měsíci karneia, tj. asi v září, vyplenili Argívští epidaurské území. V zimě se do Epidauru vypravili po moři na pomoc Sparťané.

 

V Římě udavači prozradili povstání otroků: je to druhá taková událost zaznamenaná v římských dějinách, srov. rok 460, také však 501 a 500. Vojenští tribunové zlikvidovali pokus otroků, kteří chtěli na cestě za svobodou  povraždit panstvo, spálit Město; jména vůdců a rozsah spiknutí nebyly zaznamenány. Oba (pro nás anonymní) udavači získali svobodu a do začátků jeden tisíc drachem/deset tisíc assů odměn (as tehdy vážil c. 0,33 kilogramů mědi). Zatčení otroci byli ukřižováni.  

 

 

************************************************************

418.

Ol. 90, 3

 

Antifón I.

a. u. c. 336

Tribuni militum consulari potestate

Q. Servilius Priscus Fidenas dict.

ep. eforos ve Spartě Chairilás

************************************************************

Pokus Argívských dobýt Epidauros v zimě krátce před jarem se nezdařil (viz předešlý rok)V létě se Sparťané v čele s králem Ágidem II., synem Archidámovým, a se svými spojenci a heilóty s celou válečnou mocí vypravili proti Argu. Na spartské straně pochodovali Tegejští a Arkadové, Fleiúntští, Boiótové, Korinťané a setkali se u Nemeie. • Tím vlastně skončila platnost mírové smlouvy obou států, kterou uzavřely v roce 420 (viz níže).

Vojsko Argívských se spojenci z Mantineie a Élidy bylo před Argem Sparťany obklíčeno, ale král Ágis II. s protivníkem uzavřel příměří na čtyři měsíce s tím, že se pak Argos podrobí rozhodčímu řízení a se Spartou bude žít v míru. Ágis dokonce poslal domů všechny své spojence.

Jeden z pěti argívských stratégů Thrasylos uzavřel příměří před bitvou, o níž byli jeho spoluobčané přesvědčeni, že ji vyhrají; div že ho neukamenovali. Podobně ve Spartě pokutovali Ágida nezvyklou částkou sta tisíc drachem a zbouráním jeho domu, čemuž unikl slibem, že vše okamžitě napraví v poli.

Argejci pak oblehli s Mantinejskými a s Athéňany, jimž veleli stratégové Lachés a Níkostratos a Alkibiadés s nimi byl jako vyslanec, město Orchomenos v Arkádii. Orchomenští po krátkém obléhání uzavřeli spojeneckou smlouvu s Mantineiou proti Tegeji.

V bitvě u Hérákleie u Tegeje pak porazili Sparťané se svými spojenci, kteří se zčásti vrátili, pod králem Ágidem II. koaliční vojsko Argívských, Mantinejských a Athéňanů s jejich spojenci. Padlo tři sta Sparťanů, sedm set Argívských, dvě stě Mantinejských a stejné množství Athéňanů včetně jejich velitelů. Lakedaimonští pak slavili karneie. • Byla to největší bitva na hellénském území vybojovaná od bitvy u Platají.

Mantinejští byli později po otočení Argu donuceni uzavřít s Lakedaimonem mírovou smlouvu a příměří na třicet let (viz pak rok 386 a následující, kdy se odvěké spory Arkaďanů se Sparťany opět vyhrotily). Makedonský král Perdikkás, který pocházel svým rodem z Argu, se k lakedaimonské koalici přes výzvu nepřidal ihned, třebaže ho k tomu přemlouvali vyslanci spartští a argívští. Zato Chalkidští oprášili staré smlouvy s Lakedaimonskými hned. 

V den héráklejské bitvy vpadli Epidaurští do Argolidy, ale Athéňané přispěchali na pomoc a obléhli Epidauros. Po karnejích poslali Sparťané do Argu mírové návrhy a do Tegeje armádu. S Argívskými obnovili spojeneckou smlouvu, a to opět na padesát let. Argívští se zřekli paktu s Mantinejskými, Élejskými a s Athénami a ihned vyzvali oddíl Athéňanů před Epidaurem, aby odešel. Athéňané však zůstali a o něco později dokonce uzavřeli smlouvu o přátelství s Epidaurskými a předali jim opevnění, která drželi.

  

Římané vedli válku s městem Labici/Labicum v Latiu, sídelním městem samostatného latinského kmene, nyní spojence Aequů: město bylo po počátečních potížích, porážka konsulského vojska od Aequů u Tuscula, dobyto a vypleněno diktátorem Q. Serviliem, když předtím porazil Aequy. Do Labika zavedl kolonii o 1500 římských osadnících; zvítězil osmého dne od nastoupení úřadu. 

 

************************************************************

417.

Ol. 90, 4

 

Eufémos

a. u. c.337

Tribuni militum consulari potestate

ep. eforos ve Spartě Patesiadás

************************************************************

V zimě odstoupila od spojenectví s Athénami i Mantineia (viz předcházející rok) a uzavřela spojeneckou smlouvu s Lakedaimonskými. Totéž učinili Achajové, dosud z většiny neutrální. Společnou vojenskou akcí Sparťanů a Argívských byla do Sikyónu zavedena oligarchie: je to v historii jediná intervenční akce, kterou provedly oba státy společně (srov. k tomu rok 544).

Před konáním gymnopaidií ve Spartě začátkem července se démokraté v Argu krvavě vypořádali s oligarchy, které podporovali Sparťané, srov. předešlý rok. Vůdce oligarchů Bryás (viz rok 421) znásilnil totiž snoubenku, která byla právě vedena ženichovi, a ten vypíchl Bryantovi oči. Vůdcem démokratické revoluce se stal Dámokratidás. Oligarchové z části uprchli nejprve do Nauplia, odtud pak byli Lakedaimonskými odvezeni a usazeni v Mothóné v Messénii.

Oddíl tisíce mužů, jemuž velel Bryás, byl v Argu démokraty povražděn, „bohatí“ občané byli odsouzeni ke skytalismu, popravě roztříštěním hlavy palicí n. kyjem, skytalon (viz uchování tradice roku 370). Argívští zrušili smlouvu s Lakedaimonem z minulé zimy a obnovili spojenectví s Athénami, viz rok 420, tentokrát jen na padesát roků. V případě, že by Argívští hodlali uzavřít se Sparťany mír, museli by to konsultovat s Athéňany a spartské vyjednávače poslat nejprve do Athén. V rámci paktu znamenala vojenská pomoc vyslání nejméně dvou tisíc vojáků na dobu dvou měsíců. 

V Argu se začala stavět „dlouhá zeď“, hradba z města k moři, aby byl event. Argos napojen na athénskou pomoc z moře. V zimě koncem roku se po dlouhém váhání vypravili Sparťané proti Argu. Jejich velitelem byl opět Ágis II. Dobyli právě dostavené „dlouhé zdi“ Argívských a zničili je. Argívští se zase vypravili proti Fliúntu a vyplenili jeho okolí.

 

V Athénách byl (zřejmě na jaře) ostrakován démagógos Hyperbolos z dému Perithoidai, a to na přání aristokratické kliky Níkiás-Alkibiadés popř. Faiax-Alkibiadés (viz jeho osud roku 411; Faiax se v pramenech po roce 415 už neobjevuje). Byl to poslední známý případ ostrakismu v Athénách. Prvním byl v roce 487 Hipparchos z Cholargu, příbuzný Peisistratův. • Zákon o ostrakismu nebyl sice odstraněn, ještě na konci 4. století byl v platnosti, ale nebyl užíván.

V létě odpadla od Athéňanů obec Dión na poloostrově Akté (s horou Athós, která dala později jméno celému poloostrovu) a přidala se k Chalkidským či Olynthským, konfederaci hellénských obcí na Chalkidice se sídelním městem Olynthos (vznikla roku 433, viz tam; srov. k tomu i rok 421).

V zimě se vypravili Athéňané proti Makedoncům, aby pomstili Perdikkovu zradu před Amfipolí před pěti lety (byla to již šestá změna spojence krále Perdikky II. a viz rok 414).

V létě upevnili svou moc v Acháji její noví spojenci Sparťané.

  

************************************************************

416.

Ol. 91, 1

Exagentos či Exainetos z Akragantu (poprvé)

 

Akrimnéstos

a. u. c. 338

Tribuni militum consulari potestate

ep. eforos ve Spartě Kleosthenés

************************************************************

K olympioníkovi Exainetovi viz možné příbuzenství s filosofem Empedokleem u roku 496. Na této olympiádě vyslal Alkibiadés do závodů sedm svých čtyřspřeží. V již nikdy neopakované události byli koně první, druzí a čtvrtí, viz o tom více v indexu s. v. hry (2). 

V létě se vypravil do Argu v čele athénské flotily Alkibiadés. Tři sta Argívských, kteří byli podezíráni z prolakónských nálad, bylo internováno na ostrovech a spojenectví Argu s Athénami se "upevnilo" (viz předešlý a následující rok)Argívští se vypravili opět proti Fliúntu a plenili jeho okolí. Athéňané plenili tučně kolem Pylu. Protože Sparťané nechtěli porušit mírovou smlouvu z roku 421, byly povoleny odvetné akce Sparťanů jen soukromým osobám.

V téže době začala válka Korinťanů s Athéňany, ale spolek Peloponnésanů zůstal zase stranou.

 

Jiná athénská flotila, které veleli stratégové Kleomédés a Teisiás, se vypravila proti Mélu, který byl od začátku peloponnéské války neutrální. Ostrov byl sice v délském spolku, ale před sedmi sty lety byl kolonisován lakedaimonskými osadníky (ostrov tedy musel být dórský od roku 1116). Město Mélos Athéňané oblehli s cílem ho vyhladovět/límos méliaios, ale Mélským se zdařily dva výpady, při nichž získali potraviny Athéňanů.

V zimě dorazily nové athénské oddíly pod Filokratem. Pomohla mu zrada a vyhladovělí Mélští se vzdali na milost a nemilost obléhatelů: Athéňané vyvraždili muže v branném věku, ženy a děti byly prodány do otroctví; srov. k tomu roku 414 osud Diagorův. Později poslali Athéňané na ostrov pět set svých kolonistů s rodinami.

Býzantští, Chalkédónští a Thrákové vpadli surově do Bíthýnie, která stála jako součást Frygie na Helléspontu pod perskou svrchovaností: údajně povraždili všechny zajatce, jichž se zmocnili.

 

Na Sicílii propukly spory Egesťanů se Selínúnťany o území při hraniční řece. Egesťané žádali o pomoc v Akragantu, Syrákúsách, dokonce v Karthágu. Nakonec se na stranu Egesty postavili Leontínští, proti nim Syrákúští. Leontínští poslali do Athén s žádostí o pomoc. Zde pak vedena diplomatická jednání a z nich vzešla Athéňanům velká pohroma, viz rok následující. Z dochovaného fragmentu smlouvy s Egesťany na athénské stéle lze spekulovat, že pakt s Athéňany byl uzavřen či potvrzen již roku 418 za archonta Antifónta, pokud lze tohle jméno do zničeného textu doplnit, ale spíše ne. Srov. rok 427.

Na stejné stéle s paktem egestským se nachází zničený text smlouvy s Halikyjskými/Halikyai, obcí zřejmě rovně elymskou.  

 

V Římě další rozbroje o provedení pozemkové reformy (rozdělení půdy dobyté na nepřátelích mezi římské bezzemky). Byla by to první zmínka o takových snahách ve Městě, ačkoli hádky o rozdělení dobytých území byly odvěké. Plebejské radikály vedli několikanásobní tribunové lidu Sp. Maecilius a M. Metilius, proti nim ostře hovořil App. Claudius, vnuk onoho decemvira.  

 

************************************************************

415.

Ol. 91, 2

 

Chariás nebo Chabriás

a. u. c. 339

Tribuni militum consulari potestate

ep. eforos ve Spartě Lúkarios

************************************************************

V zimě na začátku roku se vypravili Athéňané znovu proti Perdikkovi II. do Makedonie, kde plenili.

Na jaře se do Athén vrátilo poselstvo z Egesty s Egesťany, kteří žádali v Athénách o pomoc ve válce se Selinúntem a jeho syrákúskými spojenci již minulý rok a kteří s sebou přinesli i peníze jako příspěvek na athénskou flotilu. Bylo to šedesát talentů neraženého stříbra jako měsíční žold pro posádky šedesáti lodí a mluvili o tom, že mají na Sicílii peněz mnohem více.

Athénští se s vidinami velké kořisti a také toho, že by se mohli postupně zmocnit vlády nad celým hellénským Západem a rovněž foiníckými státy včetně Karthága, rozhodli pro vojenskou pomoc Egesťanům, pro návrat Leontínských do jejich vlasti a "aby provedli na Sicílii taková opatření, jaká podle stratégů byla pro Athéňany nejlepší".

Stratégy athénského expedičního sboru byli zvoleni Alkibiadés, ten toužil po válce nejvíce, filopolemos Lámachos a Níkiás, který stál proti riskantnímu tažení, které bylo zjevně nad athénské síly. Hospodářsky silní Syrákúsané dokázali do pole postavit větší armádu, natož Kartháginci. A to si v Athénách od války slibovali, že se stane začátkem cesty k ovládnutí celého západního Středomoří. Začalo druhé sicilské tažení Athéňanů (trvalo do roku 413, srov. první v letech 427 až 424).

Před vyplutím loďstva došlo v Athénách k nikdy nevysvětlenému zhanobení a poškození hermovek/hermai, kamenných čtverhranných sloupků s hlavou Herma na horním konci, které stály na ulicích a náměstích a ukazovaly směr; v jejich dolní části byl vystupující mužský úd a ten na hermovkách někdo urazil. Hermés býval původně kult plodivý a např. v élidské Kylléně byl ctěn v podobě fallu na podstavci. 

Před vyplutím flotily byl z bezbožného chování obviněn na sněmu jistým Pýthoníkem přímo Alkibiadés. Parodoval prý na hostině eleusínie a pak že byly zhanobeny hermovky. Udání však nebylo v ten okamžik bráno vážně. Teprve po odplutí loďstva se vynořila řada udavačů, prý i přímých svědků, a přednášela jména; nejprve jich bylo tři sta, ověřeno nakonec zůstalo osmnáct.

Athéňané náhle tušili, že by mohlo jít o oligarchický puč a padali rozsudky smrti a zabavovány majetky. Většina podezřelých ale již byla ze země a podle všeho popraven byl z "pachatelů" pouze Polystratos, jemuž byl zabaven a vydražen majetek o 4723 drachmách a pěti obolech, jak vyplývá z fragmentů stély se jmény a majetky odsouzenců z aféry. Největší zabavený majetek patřil jistému Oióniovi, jehož statky a pozemky na Euboji přišly na 81 talentů a dva tisíc drachem (pro srovnání: v té době činil roční spojenecký příspěvek Chalkidy deset talentů, třicet roků předtím jen tři). Prodáni byli též 44 otroci v cenách od 72 až 360 drachem Vynesly aukce odhadem tehdy minimálně pět set talentů. 

Mezi obžalovanými ze znesvěcení symbolů/hermokopidai a z pořádání Démétřiných mysterií v soukromých domech byl též logograf Andokidés, rodem aristokrat a zastánce oligarchie, syn Leógorův, srov. rok 448 a 433. Aby si zachránil kůži, udal několik svých příbuzných, kteří byli za hanobení hermovek popraveni, sám byl odsouzen ke ztrátě občanských práv/atimiá a musel do exilu na základě zákona o vyhnání všech, kdo se dopustili bezbožnosti, který podal Isotímidés; viz o logografovi dále roku 393.

Udal údajně též svého otce, který se poháru s jedem vyhnul udáním řady spoluobčanů páchajících nepravosti na státu ve starších kausách. Na svou obranu později (řeč peri tón mystérión/rok 400) uvedl, že jmenovitých udání na znesvěcení hermovek a na mystéria v soukromých domech bylo čtyři (že se Alkibiadés účastnil tajných obřadů udal pouze jistý Andromachos a Agaristé, manželka Dámónova, v době procesu Alkmaionidova).

O Andokidově životních osudech viz rok 393. • Zhanobení hermovek pravděpodobně spočívalo v uražení kamenných přirození při návratu z nějaké pitky. - Což by byl první případ stíhaného chuligánství a vandalismu v evropských dějinách...

Loďstvo vyplulo v první den adónií, den před letním slunovratem (vzhledem k pohřebním kultovním slavnostem i to bylo považováno za ominosní). Uprostřed léta se pak athénská flotila přeplavila z Korkýry, kde byl sraz se spojenci, do Iápygie a přes Rhégion do sicilského Naxu. Teprve zde byli Athéňané poprvé od Korkýry vpuštěni do města.

Flotila čítala 134 triéry, zásoby vezlo třicet lodí s pekaři, tesaři a zedníky, 5100 hoplítů, z toho 1500 athénských, plulo na přepravních lodí s doprovedem stovky menších plavidel. Po trojské válce bylo sicilské tažení největší vojenskou expedicí klasických hellénských dějin před výpravou Alexandra Velikého na východ. Výčet athénských spojenců byl úctyhodný: vedle Iónů eubojských, z Ostrovů a Mílétu, některých z Aiolů a boiótských Platajanů též Dórové z Rhodu, Argu, Korkýry, Kefallénie, Zakynthu, Messénie, někteří z Arkadů a dokonce Tyrsénové (= Etruskové?) a Iápygové.  

Zde se také Athéňané od svých poslů, kteří byli obhlédnout situaci, dozvěděli, že Egesťané žádné velké peníze nemají a že loňské vyslance ošálili. Z Naxu se Athéňané vypravili proti Syrákúsám (příčiny viz předešlého roku), obsadili Alkibiadovou lstí Katanu (získal od Katanským právo promluvit na jejich sněmu a v tom času přelezli jeho vojáci hradby), plenili syrákúské území, ale jinak byli odraženi.

V téže době vydali Athéňané internované oligarchy argívské do Argu, kde byli ihned popraveni (viz předcházející rok). Zároveň předvolali k soudu Alkibiada a poslali za ním do Katany státní plavidlo Salamínii, "Salamíňanku". Cestou od expedičního vojska ze Sicílie využil v Thúriích příležitosti a uprchl směrem na Peloponnésos; nejprve do Kyllény v Élidě a pak do Sparty, kde žil až do roku 412.

Alkibiada v Athénách udali jistí Pýthoníkos, Diokleidés a metoikos Teukros, žalobcem byl Kimónův syn Thessalos, za nedovolené obřady kultu Démétřina a Kory ve svém domě. O zahájení procesu za bezbožnost/asebeia byl již Alkibiadés exulantem v Argu, odkud jako prosebník brzy pokračoval do Sparty, proti níž před čtyřmi roky tolik usiloval obnovit válku.  

 

V pozdním podzimu se Athéňané vypravili z Katany loďstvem i pozemním vojskem k severnímu pobřeží Sicílie proti Hímeře a s pomocí domorodých Sikulů obsadili sikánské Hykkary a jejich obyvatele zotročili.

Zde padla ještě v dívčím věku do otroctví později velmi proslulá hetairá Láis zvaná Starší, dopravena Athéňany do Korinthu a zde prodána. Její životní příběh se zamotává s osudy jmenovkyně Láidy mladší. Starší byla přítelkyní mimo jiné hédonika Aristippa, mladší, nebylo mezi nimi příbuznosti, řečníka Démosthena a údajně též Diogena Sinópského, stála modelem řadě umělců včetně malíře Apelly, nestarala se prý o to, zda přítel má či nemá peníze (cf. případ kynika Diogena); na mladší žárlila její profesní sokyně Fryné, viz o ní roku 325 a v indexu s. v. sex (1).

Když si vydělala v Korinthu a podle všeho se vykoupila z otroctví, putovala Láis starší do Thessalie za svou prý láskou, k aristokratovi Hippokratovi. Jakési ženy žárlící na jiného hetaiřina milence jménem Pausaniás ji ubily; náhrobek měla na březích Péneia. Její matka Tímandrá byla přítelkyní Alkibiadovou (viz rok 404).

Níkiás v Egestě vybral třicet talentů stříbra, více spojenci neměli, a vrátil se do Katany. Z Hykkar se druhá část Athéňanů vrátila po vodě s kořistí do Katany a později vytáhli proti obci Hyblé Héraia, též „Gelónská“ zvaná, ale její obléhání nebylo úspěšné. Na rozdíl od egestského příspěvku vynesl prodej otroků v Kataně 120 talentů.

V zimě byli pak před svým městem poraženi Syrákúsané a vítězní Athéňané se po bitvě vypravili zpět do Katany a Naxu k přezimování. Pokus obsadit Messánu se jim nezdařil. 

Syrákúsané v zimě výpadem zničili athénské zimoviště v Katané, ale Athénští veškeré škody napravili ještě v průběhu zimy. Syrákúsané poslali vyslance do Sparty, aby vyjednávali o pomoci (zde narazili na Alkibiada, který byl mezitím Athéňany v nepřítomnosti odsouzen na smrt a ke ztrátě majetku), Athéňané sháněli spojence i v Karthágu a mezi Etrusky.

 

Premiéra Eurípidových Trójanek, Tróades. A téhož roku a opět v Athénách se narodil matematik a filosof, žák Theodóra z Kýrény, posluchač a přítel Platónův, Theaitétos. Zemřel na následky válečných zranění z bitvy u Korinthu a dysenterie buď roku 391, tedy za korinthské války, nebo až roku 369, kdy Athéňané znovu u Korintu válčili, viz tam. Platón nazval po Theaitétovi jeden ze svých dialogů. Byl prý i jiný Theaitétos, filosof a posluchač Platónův, pocházející z Hérákleie Pontské. 

Snad kolem roku 415 se v Thoriku v Attice narodil tragický básník Karkinos "Mladší", syn Theodektův n. Xenokleův. Žil rovněž na dvoře Dionýsia II., ale další jeho životní data neznáme. Přičítalo se mu autorství 160 tragédií, ale jedn s jednou divácky uspěl, snad za sté olympiády (rok 380). Víme jen, že i jeho stejnojmenný děd, byl literárně činný. Karkinovi synové Démotímos a Xenoklés (možná zvaný Dátis, nebo to byl třetí ze synů?) skládaly rovněž tragické hry, prý ne moc zdařile. Xenoklés zavedl na jeviště stroje pro sestup bohů na zemi a monstra/méchanás kai terateiás eisagei en tois drámasi (až mu Platón říkal dódekaméchanos, asi podle počtu Olympanů). 

V letech 415 až 412 zvítězil svými díly básník staré attické komédie Archippos z Athén. Ani u něho neznáme žádná další životní data.

 

Římané dobyli Bolu, prastaré město Aequů (viz následující rok).  

 

************************************************************

414.

Ol. 91, 3

 

Tísandros

a. u. c. 340

Tribuni militum consulari potestate

ep. eforos ve Spartě Epératos

************************************************************

Na jaře vypukly boje mezi Sparťany a Argívskými. Poprvé se ale Lakedaimonští vrátili, neboť je odradilo zemětřesení. Argívští naopak vyplenili území thyrejské a kořist jim vynesla 25 talentů. V létě se Lakedaimonští vypravili proti Argu se spojenci podruhé, pustošili Argolidu, kam Athéňané poslali na pomoc třicet lodí a pod velením Pýthodórovým, Laispodiovým a Démarátovým se vylodili v Epidauru Limérském a v Prasiích a plenili. Argívští naopak plenili území Fleiúntských. Tím byl opětovně porušen Níkiův mír z roku 421. V Thespiích bylo v létě v téže době Thébany potlačeno povstání démokratů. • Hellénský bulvár zachoval o Laispodiovi, že měl rád soudní spory, nevíme však, zda své nebo kohokoli, a že pro ochablá lýtka/knémé sathrá nosíval dlouhé pláště (o vulgárním významu slova viz v indexu s. v. sex 3). 

Athéňané plenili po pirátsku Peloponnésos z Pylu už předtím, a to spolu s Argívskými, svými spojenci, kteří je neúspěšně vyzývali vylodit se přímo v Lakónice.

 

V květnu na Sicílii vytáhli Athéňané z Katany směrem k Megarám. Uzavřeli spojenectví se sikelskými Kentoripami a plenili kraj. Z Athén dorazila posila 250 jezdců (koně si museli opatřit na místě) a tři sta talentů ve stříbře.

V létě se Athéňané vylodili severně od Syrákús u výšin Epipol a na jejich okraji se opevnili. Začali stavět obléhací zeď a přerušili vodovodní potrubí pro město. Před Epipolami Syrákúsany porazili a ti se omezili na výpady. V bojích před městem padl jeden z athénských stratégů: Lámachos se střetl v bitvě s velitelem jízdy Syrákúsanů Kallikratem a oba zemřeli současně na následky vzájemných ran.

Na stranu athénských obléhatelů se postavili dokonce odvěcí nepřátelé Syrákúsanů, Etruskové, kteří poslali tři lodě. Naopak Syrákúským poslali pomocné sbory Lakedaimonští s Peloponnéskými. Velitelem expedičního oddílu byl Sparťan Gylippos, který vedl jistou pomoc spolu s Korinťanem Pythénem přes Korinthos, Leukas, Tarás a Thúrioi, opět přes Tarás a Lokroi Epizefýrioi konečně přes Rhégion a Messánu na Sicílii do Hímery. Hímera spolu s Gelou se právě postavila na stranu Syrákúsanů, stejně jako část Sikelů, jimž vládl právě zesnulý proathénský dynasta Archónidés (jiný od roku 403).

Někdy v této době onemocněl přes Syrákúsami stratégos Athéňanů Níkiás, což se projevilo na bojových akcích Athéňanů.

Korinťanu Gongylovi se podařilo proniknout do Syrákús z moře právě v okamžiku, kdy měšťané sněmovali o skončení války. Odkazem na přicházející pomoc zvedl jejich bojovou morálku. Gylippos se u Epipol spojil se Syrákúskými, dobyl athénskou pevnost Labdalon a se střídavými úspěchy bojoval o obléhací zdi. Níkiás v defensivě a v podstatě ve válce s celou Sicílií poslal koncem léta do Athén žádost o pomoc.

Athéňané zvolili pro válku na Sicílii nové stratégy Démosthena a Eurymedonta, který kolem zimního slunovratu odplul s deseti loďmi a 120 talenty na Sicílii. Na jaře ho mělo následovat jádro posil vedené Démosthenem.

 

Koncem léta se na jiné frontě pokusili Athéňané dobýt Amfipole, ale jejich stratégos Euétión neměl úspěch. Vojenské operace podnikli dohromady s Perdikkou, jehož to bylo již sedmé „pomýlení“ (viz předchozí rok a rok 416). Snad z této doby pochází fragment dochované stély se spojeneckou smlouvou Athéňanů s Perdikkou a jeho makedonskými spojenci, zároveň mírovou smlouvou v domácí makedonské válce s Arrhabaiem a jeho spojenci, viz roky 424sq. Na dohody přísahaly zhruba tři tucty makedonských velmožů v čele s Perdikkou a jeho bratrem Alketou, syny Alexandrovými/Alechsandros, Archeláem, Perdikkovým synem, Meneláem, Alexandrovým synem (Alexandra I.? viz rok 450), Ageláem, Alketovým synem, [xx]yrem, jeho bratrem. Na kamenném seznamu přísahajících jsou též jména "králů" Derdy a Antiocha, který není odjinud znám.   

V zimě Athéňané chystali obnovení války, od spojenců žádali zásilky železa. Lakedaimonští a Korinthští zbrojili, Alkibiadés ve Spartě naléhal na vpád do Attiky a obsazení Dekeleje. Nechal si narůst dlouhé vlasy a vousy, aby vypadal spartsky mužně, jedl spartská jídla a držel se lakónských zvyklostí. Alkibiadés se dokázal přizpůsobovat okolnostem a vždy se snažil vyniknout nad "domorodci": v Iónii vedl luxusnější život než iónští Helléni, mezi Peršany chodil v perském a persky se též naučil, v Thébách žil střídmě a cvičil v gymnasiu, v Thessálii vyhrával dostihy, v Thrákii uměl pít více než Thrákové. Za nepřítomnosti krále Ágida se do Athéňana zamilovala královská choť Tímaia a otěhotněla s ním, viz rok následující.

 

Athéňané začali podporovat kárského dynastu Amorga, který odpadl od Krále (viz dále rok 413 a jeho konec roku 412). Odpověď od perského dvora přišla rychle: Dáreios II. poručil Tissafernovi, lýdskému satrapovi a vojenskému veliteli celé pozdější (Malé) Asie, řec. stratégos tón kató/stratégos nad dolními, přímořskými zeměmi (od roku někdy po 420 do 395, kdy byl popraven), a Farnabázovi, satrapovi Frygie, aby vybrali v anatolských hellénských obcích poplatky a dávky se zpětnou platností.

Tím byla manifestačně z perské strany zrušena úmluva zvaná Kalliův mír (srov. roky 449 a 424, nové smlouvy viz rok 412 a 407). Zda-li nějak s těmito událostmi souviselo udělení proxenie jistému Proxenidovi z Knidu, známo není. Rovněž není zřejmé, v jaké souvislosti poctili Athéňané jistého Kallippa z Gyrtóny v Thessalii i s potomky proxenií a euergesií. 

 

V téže době se naposledy objevuje geografický pojem Urartu, Uraštu, a to jako (18.) perské satrapie (srov. rok 550). Posledním nám známým satrapou Urartu, bab. Uraštu, byl Babylónec Šamaš-barakku či Šamaš-parakku, syn Nidíntu-Béla, jehož pečet se nalézá na jedné tabulce, viz rok 580. • Jméno Urartu se ve starověku již nikdy dále neobjeví. Do historického povědomí vzdělanců se vrátí až po více než dvou tisících letech.

 

Na začátku roku 414 byla v Athénách vypsána odměna na hlavu filosofa a básníka Diagory z Mélu zvaného Atheos/Bezbožník. Svými básněmi měl zlehčovat mystéria v Eleusíně a on sám měl údajně mít velký strach z dému-prostého lidu. Diagorovi, jemuž v žalobě za bezbožnost/asebeia hrozila smrt, se podařilo včas z Athén zmizet a tím ale i z našeho historického dohledu; usadil se v Korinthu, kde podle všeho po několika letech zemřel. Při vzetí Mélu roku 416 byl prodán do otroctví, odkud ho za deset tisíc drachem vykoupil Démokritos, jehož se stal posluchačem. O Diagorově ústavněprávní činnosti viz rok 421. 

Téhož roku byla v Athénách premiéra Aristofanových Ptáků/Orníthes.

 

V Latiu Aequové dobyli zpět svou Bolu (viz předešlý rok), ale brzy ji opět a definitivně získali Římané. Vojenský tribun pověřený vedením války s Bolou M. Postumius Regillensis před bojem sliboval parcelisaci kořisti mezi mužstvo, ale po znovudobytí města slib nedodržel. Byla z toho revolta a vojáci zabili aedila sepisujícího seznam kořisti. Když vzbouřencům tribun vyhrožoval, ukamenovali i jeho. ● Podle jedné novodobé statistiky leželo mezi roky 415 až 265 pouze třináct let, za nichž Římané nevytáhli do pole. 

V Římě senátoři raději souhlasili s volbou dvou konsulů než několika vojenských tribunů a neodvážili se až na několik výjimek potrestat vzbouřence a vrahy státních úředníků, s rozdělením bólské půdy mezi plebeje souhlasili. Bólský incident vedl k pozdějšímu zavedení žoldu v občanské armádě, neboť zemědělce válečná tažení ožebračovala (dosud chyběla otrocká práce na římských polích, srov. k tomu rok 357); viz rok 406. Bola (též pl.: Bolae) se neznámo kdy znovu dostala z římských rukou, viz údaj roku 388.