201-210
***********************************************************
201.
Ol. 245,1
Alexandros z Alexandreie
512 SE
448 AE
neznámý | Agathoklés (?)
a. u. c. 954
L. Annius Fabianus a M. Nonius Arrius Mucianus
***********************************************************
Zatímco Severus pobýval v Orientu a na cestě z něj, viz rok předešlý, v Římě upevnil praefectus praetorio a císařův příbuzný C. Fulvius Plautianus svou moc. Zavraždil řadu mužů, též Q. Aemilia Saturnina, v letech 197-200 praefecta Aegypti. Stejně jako jeho císařský příbuzný i on prahnul po majetku, zabavoval všechno, co se mu líbilo a to nejen v Římě. Provincie ho obdarovávaly více než Severa.
Prý i v počtu soch a jejich velikosti překonával svého chlebodárce. Senát a vojáci přísahali na jeho osud a přáli mu zdar, díky síti informátorů věděl o každém Severově kroku a slovu. Dokonce poslal centuriona s výpravou na jakési ostrovy v Rudém moři (tzn. do vod omývajících Arabský poloostrov až do Indie, tedy včetně dnešního Rudého moře, Perského/Arabského zálivu a Arabského moře), aby mu přivezl "koně podobné tygrům" zasvěcené Héliovi; možná tím myslel zebry, proč však na ostrovy a k tomu v "Rudém moři", nevíme.
V Římě dal Plautianus vykastrovat sto Římanů svobodného rodu, dokonce ženaté muže, o čemž se svět dozvěděl až po jeho smrti. Dělal to s tím záměrem, aby jeho dcera Plautilla, která si následně vzala Severova syna Antonina vulgo Caracallu, byla obklopena pouze neplodnými muži včetně svých učitelů. Severovu manželku Iulii Augustu dal sledovat, svobodné ženy z jejího okolí vyslýchat i na mučidlech.
Nešťastna a bez manželovy opory se dala na filosofii a trávila dny se sofisty. Svou manželku držel Plautianus doma, do společnosti s ním nesměla ani ji nesměl nikdo spatřit (!). Mezi jeho nařízeními byl též zákaz Římankám zápasit v aréně.
Plautianova autorita byla taková, že když v Tyanách onemocněl, vojáci z jeho gardy k němu sice pustili Severa, ale nikoho z jeho doprovodu, viz císařovu revanš roku 205. Jistý muž, jehož soudní spor chtěl princeps urychlit, odmítl s tím, že se k tomu ještě nevyjádřil Plautianus. V Římě hodoval Plautianus způsobem venkovských zbohatlíků: přejídal se, zvracel na hostinách.
***********************************************************
202.
Ol. 245,2
513 SE
449 AE
neznámý | [...]imos
a. u. c. 955
Imp. Severus III a Imp. Caesar M. Aurelius Severus Antoninus Augustus
coss. suff.: T. Murrenius Severus a C. Cassius Regallianus
***********************************************************
L. Septimius Severus se vrátil z Orientu, kde byl od roku 197, do Říma. Syn Caracalla dostal od otce povolení triumfovat na Parthy a přijmout přízviska Parthicus Maximus. Když si Severus všiml počtu Plautianových soch právě vyrobených, dal jich množství roztavit. V provinciích si mysleli, že praefectus praetorio padl a sami od sebe začali jeho obrazy odstraňovat, mezi nimi správce Sardinie Racius Constans; Severus je dal za to nedorozumění všechny potrestat, nevíme jak.
Moc praefecta praetorio C. Fulvia Plautiana začala upadat po kroku, který ho měl naopak posílit. Provdal totiž s císařovým svolením svou dceru Publii Fulvii Plautillu za Severova staršího syna Caracallu-Tarautu (oficiálně M. Aurelius Antoninus): stala se jako Plautilla Augusta 22. Římankou s tímto titulem. Plautianovo věno bylo podle senátora a historika Cassia Diona, očitého svědka toho, jak se vezlo na vozech přes forum do Palatia, v množství pro padesát provdávaných královen.
Římské elity pohostil Plautianus vším možným, "královsky i barbarsky" (mezi pochoutkami bylo syrové maso a všelijací živí živočichové). Římanům předvedl i jakési "indické" zvíře zvané korokotás/krokotás; možná to byla první hyena v Evropě. K tomu oblažil Římany sedmidenními hrami s masakrem zvěře v amfitheatru včetně jednoho slona a zubrů, celkem sedm set tvorů.
Caracallovi (14) se sňatek nelíbil, stejně jako jeho strýci Getovi, svou ženu nesnášel, ani s ní lože nesdílel. Bylo to prý hrozně bezostyšné stvoření pravděpodobně právě z puberty, a hrozil, že ji i s otcem zabije, až se dostane k moci. Plautianus záhy pochopil, že to chlapecký zeť myslí vážně, tak ho chtěl předejít a zbavit se raději všech Septimiů Severů, svých rodáků, viz rok 205. Tehdy ovšem dav v divadle bouřil: "Čeho se bojíš, před čím bledneš? Vždyťs získal více než ti tři!" Myšleni byli císař Severus se syny Antoninem/Caracallou a Getou.
Kolem roku 202 byl správce Británie M. Antius Crescens Calpurnianus. Od roku 203 (?) následoval do roku 205 C. Valerius Pudens. Opravy opevnění a stavby nových pokračovaly.
V Orientu do let 202 až 203 připadá šestá persekuce křesťanů, pátá od dob Neronových, srov. roky 36, 49, 64, 90, 95, 111, 177 a 199. Jejich kronikář Eusebios z Kaisareie hovoří o prožití "nádherných mučednictví" v Alexandreji: liboval si například v tom, že před popravou vnořili jisté Potamiaině chodidla do vařící smoly.
Mezi takto nádhernými lidmi se ocitl též bohatý Alexandrinec Leónidés, otec jednoho z církevních otců Órigena, který byl po soudu jako řada dalších sťat. Otcův majetek propadl císařské pokladně Septimia Severa a mladík Órigenés vyrůstal v adopci u ženy jistého Paula, bohatého alexandrijského haeretika.
V listopadu postihla orrhoénskou Edessu povodeň z pramene v areálu královského paláce Abgara, syna Ma'núa, a s ní po celonočním dešti z řeky Daisan. Zahynulo více než dva tisíce lidí, zhroutila se část hradeb a zničena byla většina města i s křesťanským chrámem. Po zimě začali Edesští s obnovou, do čtyř let postavili nový palác. Jiná kronika povodeň klade do roku 216, viz.
• Počítá-li Edesská kronika z roku 539 n. l. se seleukovskou érou horních satrapií (začátek roku 311-), stala se událost t. r. Počítá-li se SE syrskou, pak k povodni došlo už roku 201.
***********************************************************
203.
Ol. 245,3
514 SE
450 AE
C. Kassiános ze Steirie | Aurélios Dém[...]
a. u. c. 956
C. Fulvius Plautianus II a P. Septimius Geta II
***********************************************************
Od 1. června v Římě konány stoletní hry, ludi saeculares, viz roky 249 a 17 př. n. l. a 47, 88, 147 a 247 n. l. O průběhu viz v příloze Bohové & svátky x. Kromě toho slavil Severus desetiletí své vlády/decennalia, jejichž oslavy zahájil již loni v Antiocheji. Zasvětil svůj vítězný oblouk/arcus, lidu rozdal obilí v rekordním množství a "na věky" bezplatně denní příděl oleje. Postavil v Římě dvě lázně a vodovod, renovoval staré stavby a nechával na nich původní dedikační nápisy.
• Napodobeninu Severova oblouku a Constantina I. zabudoval roku 1710 architekt Eosander von Göthe do portálu Berlínského zámku, sídla Hohenzollernů (roku 1950 zničen komunisty odstřelem, zámek obnoven 2020 jako Humboldt Forum).
Praetoriánským vojákům rozdal po deseti zlatých, což bylo nejvíce ze všech císařů: dohromady to dělalo za dvě stě milionů séstertiů. Dal vztyčit okrasnou stavbu zvanou Septizonium n. Septizodium, buď velké nymfaion s řadou zřídel n. vícepatrový chrám; o vlastním účelu stavby lze se jen dohadovat, viz v indexu s. v. divů pod Kolossos. Ruiny zlikvidovány za vlády papeže Sixta V. a materiál byl použit ke stavbě vatikánské basiliky sv. Petra (1588).
Severova cesta do Afriky, odkud před půlstoletím přišel do Říma, trvala do roku 204. Během ní zlikvidoval nájezdy loupeživých kmenů v rodné Tripolitánii. Ještě žádný z císařů nebyl v Africe tak dlouho před ním ani po něm, v rodné Leptě Magně dal stavět honosné lázně. Není zřejmé, kdy Septimius Severus zřídil provincii Numidii, soudívá se, že nyní, a je možné, že ji organisoval již Commodus, viz rok 189.
***********************************************************
204.
Ol. 245,4
515 SE
451 AE
neznámý | Dometios Aristaios Paionidés
a. u. c. 957
L. Fabius Cilo Septiminus Catinius Acilianus Lepidus Fulcinianus II a M. Annius Flavius Libo
[cos. suff.: C. Iunius Placidus Postumianus (?)]
***********************************************************
V Římě zemřel po celoživotní kariéře velitele legií a správce provincií P. Septimius Geta, cos. 203, mladší bratr císaře L. Septimia Severa. Před smrtí vypověděl bratrovi o perfiditě praefecta praetorio C. Fulvia Plautiana. Císař dal bratrovi na Foru postavit sochu a Plautiana postupně zbavoval pravomocí, jichž se za jeho nepřítomnosti zmocnil.
Princeps osvobodil 31. května senátorské majetky v provinciích od povinnosti zaopatřovat cestující vysoké úředníky a důstojníky ve státní službě, putují-li za povinností přes jejich domény. O problémech senátorů z provincií spojených s římským pobytem viz roky 70, 100 a 176.
Praefectem Urbi jmenoval Septimius Severus L. Fabia Cilona Septimia Catinia Aciliana Lepida Fulciniana. Úřadoval do roku 211, jeho předchůdce viz rok 138. Nástupcem Fabia Cilona za Caracally-Tarausina byl téhož roku krátce C. Iulius Asper, po něm do roku 212 Sex. Varius Marcellus a roku 214 krátce úřadoval Sempronius Rufus, viz zde níže. Ještě roku 214 nastoupil Flavius Maternianus a Macrinovým praefectem byl roku 217 krátce M. Oclatinius Adventus, viz.
Po něm přišel L. Marius Maximus Perpetuus Aurelianus a roku 219 propukl chaos za Sardanapalla-Héliogabala: 219-220 poprvé praefectem urbi P. Valerius Comazon, po něm do roku 221 jistý Leo, po něm roku 221 podruhé Comazon, roku 222 Fulvius Diogenianus a 222 potřetí Comazon, pravděpodobně do konce Syřanovy vlády. Praefecty z éry Severa Alexandra neznáme, viz dále rok 238.
Sempronius Rufus, praef. Urbi roku 214 může být totožný se stejnojmenným eunúchem, tvrdí to o něm Cassius Dio, z Hispánie, jehož Septimius Severus poslal do exilu na jakýsi ostrov za černou magii. Caracalla ho povolal zpět, užíval jeho okultních služeb a v době své nepřítomnosti ve Městě mu svěřil dozor nad senátory; srov. rok 212.
***********************************************************
205.
Ol. 246,1
Epiníkos zv. Kynás z Kýziku
516 SE
452 AE
neznámý | G. Kuintos Himertos z Marathónu/C. Quintus Himertus
a. u. c. 958
Imp. Antoninus II a P. Septimius Geta Caesar I
***********************************************************
22. ledna se provalilo spiknutí C. Fulvia Plautiana, Severova životního přítele a praefecta praetorio. Princeps ho povolal do paláce a dal popravit. Jeho syn a dcera s vnučkou byli exulováni na Sicílii a pak na Liparu. Roku 212 zde byli na Caracallův pokyn uškrceni.
Caracalla totiž splnil hrozby dané Plautianovi po svatbě roku 202 a byl v přípravě rychlejší než praefect. Caracallův vychovatel Euodos přemluvil gardového centuriona Saturnina rodem ze Syrie (podle jiné verse byl přímo tribunem Plautianovým a vraždit měl on a sám si měl od vládychtivého a neopatrného Platiana napsat písemný rozkaz k likvidaci Severa a jeho staršího syna), aby mu spolu s dalšími dvěma vyzradili hesla daná velícím centurionům pro atentát na Severa a Caracallu a s nimi i jakési písemnosti týkající se vraždy panovníka.
Mělo k ní dojít v paláci o chystané hostině. Syn otci vše vyjevil, ale důkazy byly na vodě, neboť Plautianus by nic takového nikdy nesepsal a tolik lidí by do akce nezasvěcoval. Nicméně Severus Caracallovi uvěřil, neboť měl právě sen o tom, že Albinus žije a kuje proti němu pikle. Narychlo povolal v podvečer Plautiana do paláce a že je zle, pochopily i muly, s nimiž přijel, neboť se zastavily přesně na nádvoří a do budovy nebyl nikdo s ním vpuštěn; tak jako kdysi Severus v Tyanách. Severus se ho mírně vyptával, Plautianus popíral plány na likvidaci Severovy rodiny, až ho pěstí srazil jeho zeť Caracalla. Nezabil ho osobně, ale nařídil to jednomu z přítomných službu konajícím gardistům.
Podle jiné verse centurio Saturninus vylákal Plautiana do paláce vzkazem, že úkol splnil, císařové jsou mrtvi a že by se tedy měl chopit moci než se to rozkřikne. Plautianus přišel ve zbroji pod pláštěm a vlezl do pasti.
Na rozdíl od pádů Seianových, Tigellinových a dalších mocných praefectů praetorio Severus žádnou velkou čistku nespustil. Blízkého přítele Plautianova P. Aelia Coerana/Koirános poslal do ostrovního vyhnanství, z něhož se směl za Caracally po sedmi letech vrátit, stal se consulem roku 212 a zároveň prvním senátorem pocházejícím z Egypta (podle jména byl makedonského rodu).
Na smrt však byl odsouzen největší Plautianův patolízal Caecilius Agricola: doma vypil chlazené víno z poháru, který ho stál dvě stě tisíc séstertiů, a otevřel si žíly. Naopak voják Saturninus a císařský propuštěnec Euodos byli vyznamenáni, nicméně Caracalla je později dal zabít.
Plautilla, rozvedená nyní s Caracallou, a Plautius, děti Plautianovy, nebyly zabity, ale exulovány na Sicílii a pak na Liparu n. Lipary, kde je dal roku 212 Antoninus/Caracalla zavraždit. Oba Severovi synové (17 a 16) se zároveň zbavili dohledu nad sebou a pustili se do života. Znásilňovali ženy i chlapce, vymáhali peníze, obklopili se gladiátory a závodníky-vozataji, Caracalla fandil modrým, Geta zeleným, pravil dobový římský bulvár, nevražili na sebe. Bojovali proti sobě na poníkách a v jednom střetnutí Caracalla spadl ze svého dvoukoláku a zlomil si nohu.
Novými praefecty praetorio jmenoval Severus právníka Aemilia Papiniana a Q. Maecia Laeta, za Commoda správce Arábie a v letech 200-203 praefectus Aegypti. Papinianus byl se Severem žákem autora rozsáhlé (a nezachované) právnické literatury Q. Cervidia Scaevoly, který patřil mezi poradce M. Aurelia (consilium principis). V úřadu vydrželi oba zřejmě do konce Severovy vlády, Maecius Laetus se stal roku 215 konsulem (podruhé); jeden z pramenů však má oba vašnosty za jedny z prvních obětí Caracallova řádění po vraždě Getově, viz rok 212.
Správcem Británie do roku 207 L. Alfenus Senecio.
Narodil se v Lykopoli v Deltě Egypťan Plótínos, jeden z velkých novoplatóniků. Viz o něm roku 262 a 270, kdy zemřel.
***********************************************************
206.
Ol. 246,2
517 SE
453 AE
neznámý
a. u. c. 959
M. Nummius Umbrius Primus Senecio Albinus a Fulvius Gavius Numisius Petronius Aemilianus
coss. suff.: P. Tullius Marsus a M. Caelius Faustinus
***********************************************************
Na smrt byl poslán Septimiem Severem kromě dalších vážený senátor Quintillus Plautianus (zda byl v přízni s Fulviem Plautianem, viz rok předešlý, nevíme). Žil sice převážně na venkově a do politiky se nemíchal, ale zničen byl udavači. Dal si přinést pohřební rubáš, který si před lety nachystal, ale ten se už rozpadl. "Co to znamená?" optal se sám sebe, "zpozdili jsme se!" Se životem se rozloučil stejným prokletím císaře jaké pronesl L. Iulius Ursus Servianus vůči Hadrianovi roku 136. A Severus skutečně rovněž delší dobu chřadnul na vleklou chorobu.
Téhož roku bylo za gladiátorských zápasů jako vsuvka v programu skoleno najednou deset tygrů, což se ještě nikdy předtím nestalo. Odkud se asijská zvířata dostávala na římský trh, kudy, kým a za jakou cenu, nevíme.
***********************************************************
207.
Ol. 246,3
518 SE
454 AE
neznámý | G. Kasios Apollónios (v úřadu někdy mezi roky 207 až 220)
a. u. c. 960
L. Annius Maximus a C. Septimius Severus Aper
***********************************************************
V Římě byl v kuriosním procesu sťat senátor za to, že byl podobný komusi v jakémsi snu. Správce Asie Popilius Pedo Apronianus byl odsouzen za to, že jeho chůva měla sen o tom, že se stane císařem a poněvadž si sám pak k tomu objednal nějaká zaklínání. Při dalším šetření na mučidlech jeden z "vyšetřovaných" na dotaz, kdo o tom všechno věděl, uvedl, že spatřil holohlavého senátora, jméno ani tvář neznal a neviděl.
Když byl případ probírán v senátu, část senátorů se zděsila, neboť byla více či méně plešatá a nevěděla si vzpomenout, kdy a zda někdy doma navštívili Aproniana, cos. ord. roku 191. Nakonec to padlo na Baebia Marcellina, jehož pak "poznal" i udavač. Prokonsulár byl odveden na popravu a zbyly po něm čtyři děti. O této podobě horlivé oddanosti senátu se dozvěděl Severus až dodatečně.
***********************************************************
208.
Ol. 246,4
519 SE
455 AE
neznámý | Fabios Dádúchos z Marathónu (v úřadu někdy mezi roky 208 až 220)
a. u. c. 961
Imp. Antoninus III a Geta Caesar II
***********************************************************
V Itálii kulminovala kariera briganta Bully zvaného Šťastný/Bulla Felix, řec. Búllás Félíx, a jeho asi šesti set mužů olupujících pocestné a vesničany vojákům pod nosem. Během své dvouleté kariery vytvořil úplatky, lstivostí a silou pevnou síť, takže byl přes velké úsilí administrativy nedopadnutelný. Členy bandy bylo mnoho císařských propuštěnců, kteří po vyhnání ode dvora nenašli žádnou jinou obživu.
Severus, který pobýval v Británii nakonec pověřil tribuna svých praetoriánů, aby s jízdním oddílem lupiče dopadl. Zmocnil se ho lstí, neboť ho zradila milenka, jejímuž manželi, pravděpodobně členu bandy, slíbil tribun beztrestnost. Bulla byl předhozen šelmám a jeho skupina se rozpadla.
L. Septimius Severus se syny Caracallou a Getou se vypravil do Británie. Boje s barbary vedeny do roku 211. Severus si podle všeho výpravu vymyslel nikoli z válečné nutnosti, ale aby legie nezlenivěly a stejně tak synové aby změnili životní styl. Věděl též od hvězdopravců, že se z cesty do Říma živ už nevrátí. Vzal s sebou do pole velké množství peněz, ale důvod neznáme.
Severus dal kdesi na severu ostrova táhnout val o 32 tisících dvojkrocích, tj. 44,37 kilometrech "od moře k moři". Buď renovoval jižnější a delší Hadrianův val, nebo obnovil severnější Antoninův z roku c. 140, opuštěný na začátku vlády M. Aurelia (162), měřící však zhruba šedesát kilometrů, viz roky 122 a 140. Není totiž přesně známo, čemu přičíst obrat vallum severianum.
Správcem Británie do roku 213 byl C. Iunius Faustinus Postumianus.
V Parthii zemřel Vologaisés V., králem králů od roku 191, když předtím krátce vládl Armenům (jako jejich Vologaisés II.). Novým panovníkem se stal jeho syn Arsakés XXXX. Vologaisés VI. Kraloval zanikajícímu imperiu do asi roku 228. Viz rok 214, kdy asi proti němu povstal bratr Arsakés XXXXI. Artabános VI. (do roku 224). Sourozenci se končí parthské říšské dějiny.
Lze se domnívat, že po nástupu Vologaisa VI. vypukla revolta perského velmože Bábaka. Počátky dynastie vládnoucí pak Íránem a Mesopotamií do invase muslimských Arabů nejsou jasné. Podle jedné verse z perských a arabských kronik byl "velký bojovník a lovec" Sásán strážcem chrámu ohně bohyně Anahídy/Anahíty v Istachru/Estakr u ruin Persepole. Oženil se s Rámbehešt, dcerou lokálního vládce fárského/perského Džúzehra/Góčihr z rodu Bázrangí, jednoho z údělných panovníků v parthské říši. Rod později odvozoval údajně původ od Dáreia III.
Jejich synem byl Bábak/Pápak, Pábag, který byl s manželkou Mirdut otcem Šápúrovým/řec. Sápórés a s druhou manželkou Rudak otcem Ardašírovým/Ardašír Pápagán; Ardašírovou sestrou byla Dinak. Otec se syny vládli společně svým krajem v Persii a krále Džúzehra přesvědčil o tom, aby mu svěřil správu pevnosti Dárábgerdu/dn. Dáráb v provincii Fárs, což je novoperské označení pro staroperské Párs/řec. Persii.
Ardašír, vyznavač Mazdův a sám mag, přemluvil Bábaka, aby zavraždil svého krále v Istachru a likvidoval ostatní fárské lokální dynasty. Otec záhy zemřel a Šápúr vládl jen krátce, neboť se proti němu postavil jeho nevlastní mladší bratr. Před tažením do války byl Šápúr v Persepoli neznámo kým zavražděn a vláda nad regionem tak přešla na Ardašíra Istacherského, budoucího krále králů (I.). Viz dále rok 212.
Podle jiné verse nebyl Bábak, řec. Pambekos, synem Sásánovým, ale dal Sásánovi za manželku svou dceru a z ní se narodil Ardašír. Další zkazka tvrdí, že Ardašír byl synem Bábakovým a matkou mu byla dcera Sásána, syna Weh-áfrída. Nejpohádkověji, ale velmi atraktivně zní verse podávající Bábaka/Pambeka jako ševce/skýtotomos, který povolil jistému vojákovi Sásánovi/v řec. podání Sananos spát se svou ženou a z ní že se narodil Ardašír. Pambekos byl totiž kromě své profese znalý astrologie a podobných obskurností, jak zaznamenal Geórgios Synkellos, a věštil, že Pambekovo potomstvo dosáhne nejvyšších met. Poněvadž něměl žádnou sestru ani dceru, nabídl mu svou manželku. O otcovství se hádali, až se dohodli na tom, že A. bude pokládán za syna Bábakova, ale jeho rod že se bude jmenovat po Sásánovi/Sásánián, Sásánovci.
Nelze přejít jinou versi o původu Sásánova rodu, která praví, že jejich původ leží na východě parthské říše, v Indoparthii, v Sakastánu. Jistý Sásán prchl do Indie, kde se živil jako pastevec. Jeho stejnojmenný syn pracoval pro Pápaka, vládce v Istachru a s jeho dcerou měl syna Pábakána; byl tedy v Persii cizincem, nikoli perský šlechtic. Jeden z rodokmenů pravil, že mezi předky Sásánovými byl jistý Sanabar/Sanabarés, srov. s Arsakem XXV. roku 49 a 65+. Znamenalo by to, že Sásánovci patřili k některé z arsakovských rodových větví.
***********************************************************
209.
Ol. 247,1
Satornilos z Gortýny
520 SE
456 AE
Flavios Diogenés z Marathónu
a. u. c. 962
L. Aurelius Commodus Pompeianus a Q. Hedius Lollianus Gentianus Avitus
***********************************************************
V Británii Severus s Caracallou-Tarautou po boku válčili v Caledonii/Skotsku s kmenovým svazem Maiatů sídlících při valu, a nad nimi s kmeny tetovaných Kalédonců, kteří se jim zčásti vzdali. Jedním z kalédonských vůdců byl Argentokoxos, s jehož manželkou se údajně dobře bavila císařovna Iulia Augusta. Severus se během probíjení na sever dával nosit v krytých nosítkách a dorazil až na úplný sever Skotska, v krajinu pustou, studenou a s lidmi na středomořského člověka primitivními žijícími pod přístřešky, mimo ohrazené osady, zvyklé hladovět a žít v zimě. Před výpravou Římané ovládali necelou polovinu ostrova.
Říšský dvůr a "vláda", kterou v zastoupení otce a staršího bratra vedl mladší Geta, sídlila tehdy v Británii. Severus se dal ke konci roku provolat Britannikem a Getu (nyní 20) jmenoval vedle Antonina rovněž augustem.
V Británii byl též právník a autor rozsáhlého právnické díla Domitius Ulpianus z Tyru, pozdější Caracallův tajemník přes žádosti a stížnosti, a libellis, za Severa Alexandra praefectus anonnae a praefectus praetorio.
Během tažení se Antoninus/Caracalla pokoušel zavraždit nejen svého úhlavního soka, o rok mladšího bratra Getu, ale dvakrát se pokusil zavraždit i svého otce, nad jehož bezpečností bděl tajemník a hlavní sluha Castor/Kastór a praefectus praetorio Aemilius Papinianus. Do spiknutí byla zřejmě zapletena i Antoninova matka a manželka císařova Iulia Domna, srov. rok 193, a řada centurionů opovrhujících vrchním velitelem, který už nemohl na nohy a musel být nesen. Měli za to, že principova dna brala rasanci celému tažení. Septimius Severus si prý po likvidaci rebelie před nastoupenými legiemi se spiklenci poklepával na hlavu se slovy: "Vidíte, že vládne více hlava a ne nohy/Sentitisne caput potius quam pedés imperáre?" Popravit dal všechny kromě syna.
Ve Verulamiu v Británii byl pravděpodobně někdy za Severova pobytu sťat křesťan Albanus, "první z britských mučedníků křesťanství St. Alban", za to, že ukrýval křesťanského kněze. Postava byla pravděpodobně vymyšlena na podporu víry v kult v první polovině pátého století biskupem z Autessiodoru/Auxerre Germanem, původně studovaným právníkem.
***********************************************************
210.
Ol. 247,2
521 SE
457 AE
neznámý | Pompéios Alexandros (?)
a. u. c. 963
M'. Acilius Faustinus a A. Triarius Rufinus
***********************************************************
V Emese panuje do roku 235 Úranios Antonios/Uranius Antonius ze Sampsigeramova rodu.
V Bosporském království zemřel Sauromatés II. panující od roku c. 170 a vládu převzal jeho syn Rhéskúporis II. užívající plné tradiční trůnní titulatury, viz rok 45. Zemřel roku 227 a jeho spoluvládcem, nikoli však nástupcem, byl po neznámou dobu syn Rhéskúporis III. Numismatický materiál však lze chápat i tak, že Rhéskúporis III. vládl až po Sauromatovi III., viz rok 227. Snad za Sauromata II. se na Bosporu válčilo, nevíme ovšem kdo s kým. Bylo to však s římskou účastí, království stálo pod římským protektorátem a mělo římskou posádku: v děkovném nápisu zmiňuje neznámý Říman z První legie Italské svou účast v "bosporské válce/bellum bosporanum", snad vedené někdy za Septimia Severa nebo ještě později, roku 214 ve válce s Goty za Caracally, viz tam.
V Britániii propuklo nové povstání Maiatů/Maeatů (řec. Maiatai/lat. Maeatae), což vedlo ke druhému tažení Severa za Hadrianův val do Skotska. K povstalcům se přidali Kalédonci a císař armádě tehdy vydal rozkaz ke genocidě ne nepodobný rozkazu Germanikovu z roku 16: "Ať nikdo neunikne zhoubě z vašich rukou, ať v břichu žádná matka dítě neponese; ať nikdo neunikne nemilosrdné záhubě!" Během příprav tažení Severus zemřel, viz rok následující.
Snad až tohoto roku Severus rozdělil Británii na dvě provincie, na dolní a horní. Britannia inferior, srov. rok 214, byla spravována z Eburaka/Yorku, Britannia superior z Londinia. Diocletianus Horní Británii rozdělil na První Británii/Britannis prima a B. caesariensis/caesarská, Dolní Británii na Druhou/Secunda a Británii flavii caesariensis/caesarskou flaviovskou (sídlem správy Lindum colonia/Lincoln). Od Flavie caesarské byla oddělena Britannia Maxima caesariensis a roku 369 sever Anglie a jih Skotska dostaly název provincia Valentia se sídlem v Luguvalliu/Carlisle.
Kolem roku 210 přijali křesťané dělení bible na Starý (uzavřen redakčně c. roku 135) a Nový zákon.