402-400

 

************************************************************

402.

Ol. 94, 3

Mikón

a. u. c. 352

Tribuni militum consulari potestate

************************************************************

Obnovená démokratiá v Athénách vedla neustálé spory se zvláštním státem oligarchů v Eleusíně (srov. předešlý rok). Domácí rozbroje/stasis v attickém Órópu uklidněny Thébany (Órópos byl thébský od roku 411 do roku 338, srov. rok 366). 

Kulminovalo dlouhé napětí mezi Lakedaimonskými a Élidskými, kteří odmítli na výzvu ze Sparty udělit autonomii městům v Élidě (viz následující rok; válka mohla vypuknout již t. r. a skončit roku 401, kdy mohl zemřít Ágis II.). O kořenech starého nepřátelství s Élidskými, kteří byli ve třicetileté válce spojenci Argívských a Mantinejských a leželi Lakedaimonským dlouho v žaludku, viz rok 420 a v indexu s. v. hry olympijské.

Dionýsios I. začal velkolepě stavět a opevňovat Syrákúsy. Nově byly vybudovány Ortygiá, Euryalos a Epipolai. Syrákúsy se za jeho vlády staly největším městem hellénského světa po celou první polovinu čtvrtého století. Předstihly Athény, srov. k tomu v indexu s. v. Athény (1), a syrákúskou velikost překonala až ptolemajovská Alexandrie. Syrákúský stát se v této době rozkládal na ploše kolem dvaceti tisíc kilometrů čtverečních a k tomu šest tisíc v Itálii. 

Při opevňování Epipol shromáždil na stavbu hradeb o délce tří set stadií/téměř šest set metrů šedesát tisíc vesničanů a šest tisíc volů na dovoz kvádrů z lomů: zeď prý s věžemi byla hotova za dvacet dnů. Dále viz o něm rok 399.

V Athénách se narodil Fókión (popraven roku 318). V soutěži zvítězil v Athénách básník sborové (chorické) lyriky Telestés ze Selínúntu (další životní data nejsou známa).

Do války s Římany vstoupila etruská Capena a poetruštělí Faliskové, Římané byli pod obléhanými Véjemi v bitvě poraženi, obležení uvolněno. Na vině byla osobní řevnivost vojenských tribunů M'. Sergia a L. Verginia a jejich spolupráce vázla. Následujícího roku byli odsouzeni k pokutě deseti tisíc assů. Volskům se podařilo dobýt zpět své město Anxur, od roku 406 římské (viz dále), Římané se ocitli v defensivě.

V Číně zemřel císař Wej-lej-wang/Weilei (vládl od roku 426). Nástupcem se stal jeho syn An-wang (panoval do roku 376). Nový císař uznal usurpaci ve státu Čchi/Qi, která se udála roku 410, kdy vyhnal klan Tchien/Tian formálně vládnoucího knížete. Tchienové ovládali stát od roku 481 do konce státu Čchi roku 221, resp. 205.  • Za vlády An-wanga byla v Číně zavedena kuše.

 

************************************************************

401.

Ol. 94, 4

Xenainétos

a. u. c. 353

Tribuni militum consulari potestate

************************************************************

Démokraté z Athén se vypravili proti oligarchům usazeným v Eleusíně: oligarchové si totiž začínali najímat žoldnéře a mimo jiné hrozilo nebezpečí, že se na území Attiky vytvoří dva státní útvary. Démokraté oligarchy porazili, jejich vůdce zabili, s ostatními se usmířili a vyhlásili všeobecnou amnéstie. Skončila občanská válka z roku 404 a „eleusínské Athény“ z roku 403.

Vypukla válka Sparťanů s Élidskými pod záminkou, že Élejští odmítají udělit autonomii některým svým obcím (srov. rok předešlý). Na straně Lakedaimonských, vítězů peloponnéské války, stáli všichni jejich spojenci včetně poražených Athéňanů, kromě však Boiótů a Korinthských. Do Élidy se s armádou na jaře vypravil král Ágis II., ale při vstupu do země z Acháie vypuklo zemětřesení, neblahé znamení, a tak se celé spojenecké vojsko rozešlo domů.  

V létě se Ágis II. vypravil do války podruhé a bez odporu dorazil do Olympie, kde obětoval Diovi. Élejské opustila všechna držená města a Sparťané se spojenci a posílení přeběhlíky z élidských měst a lidmi sbíhajícími se z celého Peloponnésu za kořistí dokonale zemi vyplenili. Zplundroval předměstí Élidy s cvičišti a poněvadž město bylo v této době ještě bez hradeb, nedobýval ho. Ležel táborem u Kyllény, když se v Élidě pokusili oligarchové vedeni bohatcem Xeniem o státní převrat a převést stát mezi lakedaimonské spojence. 

Pučisté zavraždili jakéhosi muže, kterého pokládali za vůdce démokratů Thrasydaia. Převrat by se podařil, kdyby se neprobudil skutečný Thrasydaios, který kdesi vyspával opici ze svého nořního hýření. Objevil se svým lidem a po bitvě uvnitř města museli pučisté uprchnout k lakedaimonskému vojsku, které do krátké letní občanské války nezasáhlo. Vůdcem Élejských zůstal Thrasydaios, ale spartské převaze nebylo možné postavit se, viz rok následující. Ágis II. v létě rozpustil vojsko a vrátil se do Sparty. V Epitaliu zanechal podvelitele Lýsippa, který plenil Élidu i v zimě.

O válce Sparťanů s Messéňany, kteří se drželi v Naupáktu a na Kefallénii, viz rok 405.

Na jaře poskytli Sparťané Kýrovi Mladšímu vojenskou pomoc v jeho touze po trůnu: zkušený Klearchos, exulant doma pro zběhnutí odsouzený na smrt, viz rok 403, byl jmenován Kýrem, s nímž se znal od roku 408, velitelem žoldnéřů na souši, Samios sparťanským nauarchem po boku Egypťana Tamóa, srov. o něm rok následující: vypukla krátká válka Kýra s jeho starším bratrem a králem Peršanů Artaxerxem II. o říši, vlastně vzpoura/apostasis KýrúKýros, který byl mimo jiné velitelem všech perských vojsk v západní Anatolii, se snadno dostal do Kilikie, kde údělný vládce zvaný Hellény Syennesis stál na stranách obou bratrů, jeho manželka Epiaxa ovšem Kýry osobně vyhledala, dala mu peníze na válku a prý s ním měla aféru. Bez problémů překročili Eufrátés a dorazili až do Mesopotamie, zde však v září v bitvě u Kúnax u Babylónu Kýros padl, i když Hellénové na svém úseku jasně a dokonce beze ztrát zvítězili. Velitel perských oddílů Kýrových Ariaios po bitvě vyčkával, když mu však Klearchos nabídl perský trůn (!), odmítl (viz o něm dále roku 395). Naopak se dal umluvit Tissafernem ke zradě Hellénů, které chtěli Peršané všechny zahubit. 

Po bitvě byli při jednáních o zpáteční cestě pro hellénské žoldnéře záludností Tissafernovou pobiti jejich velitelé, Sparťan Klearchos (c. 50), ambiciosní Thessal Menón (c. 30) a další tři kondottiéři. Proto si zvolili za nového velitele Cheirisofa ze Sparty, jehož zástupcem byl Athéňan Xenofón (c. přes 25), žák Sókratův a autor slavného popisu celé výpravy a návratu z ní; k účasti ho přemluvil jeden z popravených, kondottiér Proxenos z Boiótie, žák Gorgiův. Královna-matka Parysatis, která měla více v oblibě Kýra než Artaxerxa, dala Kleandrův hrob osázet palmami. 

V palácových intrikách, v nichž byla nepřekonatelná, se mstila všem, kteří se nějak nesympaticky zachovali ke Kýrovi. Dvořana Bagapata, který na příkaz krále uřízl mrtvému Kýrovi hlavu, vyhrála na Artaxerxovi v kostkách a dala ho pak za živa stáhnout z kůže a ukřižovat. Hrůzně dala umučit jistého Mithridáta, který se na hostině chlubil, že to byl on, kdo v boji zabil Kýra. Stateiru, Artaxerxovu choť, otrávila v paláci tak, že jed nanesla jen na jednu stranu nože, kterým rozkrojila indického ptáka zvaného řecky rhyntaké/rhyndaké o velikosti holuba (srov. užití způsobu u římského stolu roku 54+). Poněvadž byla matka nedotknutelná, dal její syn umučit Parysatidinu nejlepší důvěrnici Gingu. 

Původně na Kýrově přehlídce v Kelainách, sídelním a garnisonním městě Velké Frygie, stálo jedenáct tisíc těžkooděnců a dva tisíce lehkooděnců. Když jejich mise úmrtím pretendenta perského trůnu ztratila smysl, hellénští žoldnéři se rozhodli pro vlastní cestu z centra cizí říše. Probojovali se Mesopotamií a zimními armenskými horami k Pontu a událost je známa jako anabasis, tj. "cesta nahoru, od moře do vnitrozemí, ke Králi". Do Trapezúntu dorazili na jaře 400, v Iónii byli roku 399. Při sčítání mužstva v Kerasúntu jich zůstalo po všech bojích a útrapách z hladu a mrazu naživu 8600; o jejich dalším osudu viz rok následující a 399. 

 

Athéňan Xenofón, autor jedinečného strhujícího popisu výpravy, knihu nazval Kýrú anabasis/"Kýrova cesta do vnitrozemí". Vzhledem k tomu, že se Kýrova pokusu o převrat týká pouze první ze sedmi oddílů knihy, z pohledu Hellénů to byla spíše "katabasis/cesta z vnitrozemí od Krále k moři". O starším spisku o výpravě kondottiéra Sofaineta ze Stymfálu viz v indexu s. v. dějepis (1), kde též o případném autorovi Themistogenovi ze Syrákús. 

Vojáky doprovázelo vedle služebnictva též hodně žen, které s nimi rovněž divokou cestu prodělaly, ale kromě údaje, že jich bylo "hodně/pollai gar ésan hetairai en tó strateumati" a že se v Trapezúntu směly dívat na athlétické soutěže radujících se vojáků, o nich nevíme nic (mezi nimi byla jedna z milenek Kýrových, viz rok 407). O "civilních" ztrátách" Xenofón hovoří jen okrajově a služebnictvo, trén a ženy nepočítá mezi původních deset tisíc. 

Artaxerxés za věrnost v rozhodujících okamžicích jmenoval satrapou Armenie Oronta, syna svého důvěrníka a satrapy Sófény Artasyry pocházejícího z Bakter, a oženil ho s se svou dcerou Rhodogúnou; viz jednom z nejdůležitějších satrapů své doby dále roku 388. Je možné, že tento Orontés byl předkem (dědem/pradědem?) satrapy Oronta (I.) za Dáreia III. a Alexandra Velikého, viz rok 331, zakladatele perskoarmenské královské dynastie Orontovců a dynastie kommágénské.    

V Athénách posmrtná premiéra Sofokleovy tragedie Oidipús Kolóneios

Asi t. r. přišel do Athén jako zotročený válečný zajatec z války élidsko-lakedaimonské Faidón z Élidy, brzy na to žák Sókratův a po jeho smrti zakladatel tzv. élidské filosofické školy. Jeho další životní data nejsou známa. Byl původem aristokrat a v Athénách ho koupil jakýsi kuplíř a udělal z něho vrátného ve svém podniku; srov. o něm v indexu s. v. školy (2).

Římané pokračovali v obléhání Véjí a nově též Anxuru, který brzy dobyli, viz rok následující. K tomu vyplenili území Falisků a Capeny.

 

************************************************************

400.

Ol. 95, 1

Minón z Athén

Lachés

a. u. c. 354

Tribuni militum consulari potestate

************************************************************

Na této olympiádě bylo zavedeno devět rozhodčích, hellánodíků. Srov. rok 577, kdy byla v tomto směru provedena poslední změna v Olympii.

Po celou zimu a jaro plenil Sparťan Lýsippos Élidu (viz předešlý rok). V létě poslal Thrasydaios z Élidy vyjednavače do Sparty a uzavřel kapitulační mír s Lakedaimonskými, jímž skončila válka vedená od roku 402 resp. 401: Élejští zbořili hradby měst Feia či Feiai a Kylléné a udělili samostatnost trifýlským obcím Frixé, Epitalion, Letrínoi, Amfidolai, Margana a Épeion, asi osadě původních obyvatel Élidy, kromě toho obcím Akróreion a Lasión, které ale vlastně patřily do svazku obcí arkadských. Obec Skillús připadla přímo Lakedaimóňanům. Élejští přišli o velkou část Élidy, jejichž moc byla tímto zlomena, zůstali však správci Diova svatého okrsku v Olympii, srov. rok 420. O revisi tohoto míru viz rok 365.

Po uzavření míru s Élidou se vydal král Ágis II. obětovat do Delf. Na zpáteční cestě onemocněl a doma zemřel. Vládl od roku 427. Jeho syn Leótychidás byl na popud Lýsandrův odsunut z nástupnictví, a to pro údajnou nevěru Ágidovy manželky Tímaie s Alkibiadem, který se sám takovým skutkem chlubil (narozen roku 413, viz tam). Matka ovšem trvala na otcovství Ágidově. Králem byl přesto zvolen nejstarší Eurypóntovec, bratr Ágida II., syn Archidáma II., Agésiláos II. (vládl do roku 360). • Události se mohly udát už roku 401 nebo až v letech 399 - 397, nelze vyloučit, že Leótychidás nějaký čas králem byl, pak by Agésiláos nastoupil vládu roku c. 398. Podle jednoho údaje vládl Agésiláos II. 41 rok, byl by tedy vybrán roku 401. 

Ve Spartě vstoupily někdy v této době v platnost nové zákony o půdě, které poprvé umožnily volný prodej a koupi klérů. Navrhovatelem zákonů byl eforos Epitádeás, též Epitádás či Epitádeus, proto bývají nazývány Epitádeova rhétra. Zarputilý bohatec se prý rozhádal se svým synem, nevíme proč, a nechtěl ho pustit k dědictví. Prosadil tedy, aby každý roduvěrný Sparťan směl se svým domem a klérem/pozemky nakládat, jak se mu zlíbí: prodat, nebo odkázat komukoli, nikoli automaticky nejstaršímu synovi. 

Na vývoj spartského státu měla reforma zásadní vliv. Přispěla mimo jiné k tomu, že pozvolna ubývalo plnoprávných Sparťanů, část jich nesmírně bohatla a po staletích se Epitádeův nápad, nejrevolučnější ústavní změna od doby Lykúrgovy, přispěl k zániku spartské moci zevnitř, viz reformy Área IV. a Kleomena III. roky 243sqq. a 227sqq.

Iónská města zavolala na pomoc proti Farnabázovi Sparťany. Satrapa, jistě s Královou vůlí, se po Kúnaxách mstil těm z Hellénů, kteří podporovali Kýra. Po Farnabázově stížnosti do Sparty, že plenil jeho území, odvolali eforové Lýsandra z Helléspontu domů; v iónské oblasti působil nepřetržitě od roku 403. Ve Spartě byl obžalován, ale osvobozen a vymluvil se na potřebu obětovat v Libyi Ammónovi, takže mu dovolili též odplout. Jeho přítel Thórax, který byl příliš chtivý peněz, však byl odsouzen a popraven (tato událost se mohla stát již roku 403; o převratových plánech Lýsandrových srov. rovněž tam, ale hlavně roku 396).

Do úřadu satrapy Iónie se vrátil Tissafernés, sok Kýrův, zbavený funkce roku 408 (viz tam). V této době stáli Sparťané již na straně iónských měst a na protiperském kursu (srov. spojenecké úmluvy persko-spartské z roku 412 a 407 a rok následující). Příběh Kýrových žoldnéřů přispěl k aktualisaci protiperských nálad. Událost zvěčnělá účastníkem výpravy Xenofóntem  Athénským se stala inspirací intelektuálních panhellénistů a generace Alexandra Velikého. Hellénští žoldnéři na jaře ukončili anabasi z Mesopotamie k Pontu/Černému moři, viz rok předešlý. Oddíl "deseti tisíc" se po souši a z části po moři přemístil severní Anatolií do Chrýsopole v Bíthýnii, viz rok 399, kde se krátce pokoušel o převzetí velení nad nimi kondottiér Koiratadás z Théb, viz o něm rok 408. Cestou uzavřeli dohodu o neútočení s paflagonským dynastou Korylou, v tom čase protiperským rebelem. 

U Kalpy zemřel churavějící Cheirisofos a v Bíthýnii se dostala část vojska do bojů s Farnabázovými vojáky; nakrátko vojáci zvolili jeho nástupcem Neóna z Asiny. Spartský nauarchos Anaxibios, viz jeho osud rok 389, přeplavil Hellény k Býzantiu a po neshodách s novým nauarchem Aristarchem vstoupili vojáci pod Xenofóntem v zimě do služeb thráckého dynasty Seutha II., viz rok následující. Svou roli v ujednáních sehrál jistý Hérákleidés z Maróneie, Seuthův dvorní lichotník/kolax, který zkoumal, jak a kolik je kdo z hostů schopen velmože obdarovat. Podle svých slov měl Xenofón tehdy s sebou jednoho otroka a peníze leda na cestu, kdyby tomu bylo jinak, mohl by za peníze od Thráka získat i nějakou tu pevnůstku s pozemky; tvrdil marónejský příživník.    

Kolem roku 400 vznikla spojením s Parthíny říše illyrských Taulantiů (kmeny Chelidóniů a Sesarethiů). Říše trvala až do asi první poloviny třetího století.

Na Kypru v Kitiu skončila vláda krále Ba'al-meleka II. (vládl od roku 425). Po něm kraloval Ba'al-ram (vládl do roku 392)V letech 400 až 360 vládli v kyperském Amathúntu Lýsandros a Epipaló(n). Někdy v letech 400 až 390 bylo město Amathús na určitou dobu v moci Euagory I. Salamínského. Jeho mladšími vrstevníky snad byli vládci v Pafu blíže neznámí Echetímos a Tímocharés, srov. rok 385. 

Od roku zhruba 400 vládl v Sídónu král Ešmun'azar II. (snad do roku 384? zde o jeho rodině).

Na přelomu pátého a čtvrtého století žili grammatik a epický a elegický autor Antimachos z KolofónuStésimbrotův žák, srov. rok 450. Jiný Antimachos, athénský lyrický básník, dostal přízvisko Psekas/Psakas ("kapka") za to, že lidi, s nimiž hovořil, poprskal. Proslul návrhem zákona, aby si autoři v komédiích nedělali legraci z lidí na základě jejich jmen/mé dein kómódein ex onomatos

Historik Kratippos z Athén navázal na Xenofónta (nebo byl mladším současníkem Thúkýdidovým?), Meidiás z Athén byl poslední z velkých hrnčířů a komický básník Níkocharés z Athén svým dílem vyplnil přechod mezi starou a novou attickou komédií: roku 388 byl se komédií Lakónes konkurentem Aristofanovi s jeho přepracovaným Plútem, viz t. r. Parodoval též Íliadu kusem Deiliada/"Bídníci", tedy dílem nikoli o hrdinech, ale padouších.  

Na konci pátého a začátku čtvrtého století žil Faleás z Chalkédonu, společenský reformátor a theoretik státu: zasazoval se o rovné právo na majetek, chtěl prosadit sociální mír rovnostářstvím: Faleás zřejmě byl prvním socialistou dějin (viz rok 444 a srov. rok 133). Jakou roli hrál ve státě, zda někde uspěl a jak dopadl, nevíme. 

Kolem roku 400 tvořil Chairémón z Athén, autor prvních tragédií, které nebyly určeny pro scénická provedení, ale pravděpodobně jen k předčítání.

Na konci pátého století působil Antiochos ze Syrákús, nejstarší ze sicilských historiků, který svým dílem navázal na Hérodota. Jeho současníkem v Athénách byl řečník a sofista Thrasymachos z Chalkédonu, žák Platónův a Isokratův, přesvědčený démokrat (srov. výše údaj o Faleovi a rok 404, vystupoval v Platónově dialogu Ústava) a Athéňan Kratylos, Sókratův současník, první učitel Platónův, skeptický přírodní filosof, stoupenec Hérákleitův.

Kolem roku 400 se v Sinópě narodil proslulý a mýthy opředený kynik Diogénés (nebo již roku 412?, zemřel asi roku 323). Jeho otec Hikesiás byl směnárník n. bankéř/trapedzítés v úkolu státu a dopustil se přeražby mincí na vyšší nominální hodnotu/paracharaxás to nomisma. Musel prchnout z vlasti, syn s ním. Podle jiné verse byl "padělatelem" sám Diogenés, jemuž se podařilo utéci, další tradice říká, že otec byl odsouzen a zemřel ve vězení, syn unikl. V Athénách se pak přidal ke kynikovi Antisthenovi, nicméně slávu nového filosofického/společenského učení vybudoval právě až Diogenés; viz o kynicích v indexu s. v. školy (2). 

V anatolské Kýmě se narodil historik Eforos (zemřel kolem roku 330), autor mimo jiné universálních dějin od dob trojské války n. návratu Hérákleovců do asi roku 340 o třiceti knihách. Odmítl se podílet na anabasi Alexandra Velikého. Žákem byl Isokratovým, sám vyškolil svého syna Démofila, který se rovněž stal historikem. Pravděpodobně žil mnohem později ještě jeden Eforos, autor dějin doby Gallienovy. • V Kýmě, nevíme ovšem, které, je zmiňován jistý Thrasymachos, který svrhl vládu démagógů a nastolil s vůlí aristokratů vládu svou/tyrannis. Dobu události neznáme ani přibližně, ani jeho osud.  

Kolem téhož roku zemřel v Perperéně historik a genealog Hellaníkos z Mytilény (narozen kolem roku 480; dožil prý 85 let). V Pelle v makedonské Émathii u krále Archeláa, jímž byl pozván i se svým životním přítelem Pausaniou, vychvalovatelem paiderastie, zemřel poslední z athénských tragiků Agathón (viz o něm roku 447; Athény opustil asi po smrti Sofokleově v zimě roku 406/405), a někdy po roce 400 zemřel sofista Pródikos z Iúlidy na Keu (narozen mezi lety 480 až 470)

Tamós, Egypťan s vysokým postavením u Peršanů, ale sympatisant Kýrův, uprchl s celou rodinou až na syna jménem Glós do Egypta, srov. o něm rok předešlý. Zde však byli podle hellénské tradice všichni povražděni jedním z místních dynastů v Deltě jménem Psammetichos (V.?; identický s Amyrtaiem II.?, srov. rok 404). Kolem roku 400 dobyl nástupce jistého Irike-amanoteho Har-si-jotef/Harsijotef, král Meroé, na Egyptu zemi jižně od druhého nilského kataraktu (dn. severní SDN), válčil s Mededy (asi nikoli staří Medžaové (?), pozdější Blémmyové). Vládu nad Dolní Nubií však nedokázal udržet (viz dále rok 343 a 300).

V Arábii obsadili koncem pátého století původně jemenští Mínajové (arab. Ma'ín) severní Hidžáz, kde žili v blíže neznámém státním útvaru poplatném jemenskému Qatabánu (srov. rok 600).

Začátek královlády v Saba’ spadá do let asi 450 až 425 (?), v Ma'ínu kolem roku 400 a v Qatabánu o něco později. Vznik theokratického státu na území Jemenu je ovšem staršího data, někdy po roce 1000, snad kolem roku 950. 

Lze se domnívat, že prvně začal přechod z theokratických mukarribů na světské panovníky právě v Qatabánu. Prvním králem zde byl Jada‘‘ab Dubján ben Šahr. Poslední mukarrib Sabajů a první jejich král Kariba‘il Watar (jiný srov. rok 715 a 600) v téže době válčil s koalicí Qatabánu, Hadramautu a ‘Ausánu.

Mukarribové vládli v afrických sabajských koloniích ještě po celé čtvrté století. Je zachováno 26 jmen mínájských králů s nejasnou výslovností (v písmu byly vyjadřovány jen konsonanty). Prvním králem Mínájů byl Jada‘samh, který byl zbožněn v tradici jeho nástupců, následoval Hawtar‘att, Ma‘dikarib Raidán a Jadmur-malik, současník Kariba‘il Watara ze Saba’, dále pak Bi-‘Attar a Watar‘íl, ti všichni vládli v Haram, další vládli pak v Kaminá: Nabat‘alí, Ílsami‘Nabít, Ílsami’, Nabat‘alí Amír, Mas‘údum a Wahbum.

Země, kterou Eratosthenés nazval Šťastnou Arábií, Eudaimón Arabiá, tedy dn. Jemen, obývali čtyři jazykově si blízké ethnické skupiny, ethné. Jejich světoslávu založilo kadidlo, čes. křesťany zvané františek (libanos, tús, pryskyřice stromů rodu Boswellia sacra). Kadidlorodé stromy rostou pouze v Hadramautu, Ománu, na Sokotře, v Somálsku a na východním pobřeží Indie. Vzdálené zboží bylo ve starověku nesmírně ceněno a používáno v ritech všech starých kultů od Egypta po Řím a Persii, dokonce v Číně.

Nejvíce pryskyřice se rodilo a dodnes urodí v Zufáru/Dhofar, historickém kraji a provincii na jihu dn. Ománu/arab. Umán na jemenských hranicích. V nadmořské výšce 500 až 1000 m každoročně v červenci začíná sklizeň: stromy boswellia jsou naříznuty nožem a z nich vytékající bílá šťáva na vzduchu tvrdne. Odtud byla kadidlová pryskyřice odvezena do jemenského Maribu a odtud pokračovala dále na sever. Za tři až čtyři neděle karavany urazili 3700 km a náklad prodali u Středozemního moře. V hellénismu to bylo v Alexandrii (o snaze Ptolemajovců kontrolovat arabský obchod viz roku 260, o sabajském monopolu kadidlem viz rok 600). • Obchodní cesty vedly vnitrozemím Ománu k moři i napříč poloostrovem zjevně odedávna. Jak ukazují včelovité kamenné stavby v ománské provincii az-Záhirá/ad-Dhahirah, jejichž účel není zřejmý, byla oblast osídlena již před rokem c. 2000, ostatky dvou pohřbů v oblasti pocházejí z roku c. 300; srov. rok 2292. 

Ve čtvrtém až třetím století se všechny kmeny Skythů, které kočovaly mezi Donem a Karpaty, v tomto prostoru usadily.

V době mezi lety asi 400 až 250 existovala keltská kultura marneská, Marne, zvaná též podle hrobů kulturou vozových hrobů.

Téhož roku dobyli Římané podruhé ztracený Anxur (srov. rok 406). Zima byla nezvykle velká a sněhu bylo tolik, že tarasil cesty v Latiu: nasněžilo ho sedm stop, ve vánici zahynulo několik lidí, ovocné stromy zmrzly a domy se hroutily pod vahou tajících mas bílého závalu. Nikdy se nic takového v Latiu za republiky neudálo, o éře pozdější zpráv není. Následujícího roku se z neznámých příčin, možná po tání, naplnilo Albánské jezero po okraj. Viz dále rok 398. 

V Číně se narodil legalista Šen Pu-chaj (zemřel roku 337).