040-041

 

***********************************************************
40. n. l. 
Ol. 204,4

351 SE
287 AE
[...]úios Leu[...]
a. u. c. 793
C. Caesar III (sine collega do 13. ledna)
coss. suff. C. Laecanius Bassus a Q. Terentius Culleo 

***********************************************************

V Germánii  pokračoval Servius Sulpicius Galba ve válce s Chatty, kteří znovu vpadli do provincie. Následujícího roku, to již za Claudia, Galba Germány porazil a mír s nimi vydržel deset let: Chattové setrvávali po desetiletí z Germánů ve válkách s Římany nejčastěji.  

 

V Antiocheji Syrské vypukly v divadle/hippodoromu potyčky mezi zelenými/prasinoi, jimž fandil imperátor C. Caesar, a modrými/benetoi, veneti, jimž držel přítomný správce provincie. Nepokoje se rozšířily do ulic a proměnily se v boje mezi Hellény a Židy, hořely synagogy. V Iúdaji a Galilaji dal jistý kněz Fineés/Fineás dohromady třicetitisícové vojsko a dal se na pochod napříč Syrií. Udeřil neočekávaně na Antiošské a mnoho jich Židé pobili, než se vrátili do Tiberiady. Armáda, viz rok předešlý, posléze obnovila pořádek, mnoho Židů bylo popraveno, kolik, nevíme, mezi nimi Fineás.  

V Nabatské Arábii zemřel král Aretás IV. Filopatris Filodémos/Háritath Rahem ammeh panující od roku 9-. Nástupcem se stal jeho syn s královnou Šaqílath (I.) Malichos II. (aram. Máliku/Málku, Milichó) vládnoucí do roku 70; o jeho sourozencích viz rok 9-. Malichovou hlavní královnou a manželkou byla pravděpodobně jeho sestra (?) Šaqílath (II.), která není zmiňována s rodinou z nápisu z roku 20+ (viz o něm u roku 9-, tedy mladší), s níž měl syna-dědice trůnu Rabbela (II.) a dcery Gámilat a Hagaru, Ša'udat a Qašma'el, viz rok 70.

Z Říma pochází z někdy poloviny prvního století náhrobní deska nalezená při Tiberu, latinsko-nabatská bilingva, kterou věnoval jistý Abgarus ('bgr) z Petry, snad obchodník, pro svého třicetiletého příbuzného Abdaretu/'Abd Háritath (dosl.: "Aretův sluha"). Zda-li zemřelý souvisel nějak s dvorem nabatského dynasty, nelze určit. Z Palátína pochází fragment nabatské mramorové dedikační desky zasvěcenou jistým nabatským králem (Málikem?) bohu Dusarovi/Dú aš-Šará.  

Nelze vyloučit, že během své vlády Aretás IV. založil v Petře po hellénském vzoru čtyřleté slavnosti a hry hudební a sportovní na počest Augusta a nabatského "národního" boha Dú aš-Šary, actia dusaria. Poprvé doloženy za Antonina Pia. Viz o hrách u roku 247+.

Z pátého roku Malichovy vlády, tj. z roku 44+, pochází nabatský nápis z Dúmy v oase al-Džauf na severu KSA 'Animua/'nmw, velitele armádního ležení/rb mšrjt, stratopedarchés, praefectus castrorum, syna Damasippova/b[r d]msps. Ánimu restauroval a rozšířil dúmskou svatyni Dúšara, pána Gaje. Dúmy se Nabatové zmocnili pravděpodobně brzy po odchodu Cn. Pompeia, někdy po roce 63-.

Podle nápisu z Hegry se Damasippův syn 'Animu stal nabatským stratégem v Hegře a zde byl pochován. Měl bratra Rabib'ela/Rabbela, který byl v oase rovněž stratégem. Jeho synem byl Damasí/dmsj (hypokoristikon k Damasippos), rovněž stratégos, a nabízí se, že to je Damasí-rebel, viz k tomu rok 70+.  

Ptolemaios (asi 60), vládce protektorátního království Mauretánie, byl z osobní žárlivosti Gaiem zavražděn v Římě: moc se prý zalíbil jeho purpurový plášť lidu v cirku, zní tradiční výklad. Kromě toho byl zajímavě bohatý a Gaius byl nenasytný. Berber Ptolemaios byl posledním známým potomkem Kleopatry VIII. (v klasickém číslování: VII.) a tím pádem i posledním panujícím Ptolemaiovcem. Lze pouze spekulovat, zda vdova Iúlia Úraniá formálně nakrátko převzala vládu nad zemí, nebo zda zasáhli Římané rovnou.  
    Ptolemaios podporoval římskou říšskou myšlenku věrně a stál na římské straně ve válce s kočovnými Berbery v Numidii. Po jeho smrti přišlo nové protiřímské povstání a Claudius jeho zemi rozdělil na dvě provincie, viz dále rok 42.

Budoucí princeps Ti. Claudius se začal pokoušet o vysušení Fucinského jezera. S prokopáváním šestikilometrového tunelu horou, aby jezerní vody mohly odtékat do řeky Liris, se začalo napřesrok. Třicet tisíc lidí pracovalo na odvodnění jezera nepřetržitě jedenáct roků, viz rok 52. 

Ve Foru Iulii/dn. Fréjus se 13. června narodil Cn. Iulius Agricola, dobyvatel pozdějšího Walesu a velké části severní Anglie. Zemřel 23. srpna 93. V Bilbili v Tarrakónské Hispánii se 1. března narodil M. Valerius Martialis. V Římě žil od roku 64, diskreditovala ho podlézavost k Domitianovi a Město opustil za Nervy, kdy se do jisté míry účtovalo s režimem Fláviovů, zemřel ve své vlasti po roce 102, snad 104 (poslední knihu Epigrammů posílal do Říma po tříleté odmlce ze své vlasti).

V epigrammu, který věnoval prodejný literát Domitiánovým narozeninám, se chlubí, že mu princeps veršíky chválívá, ale to že nějaký nejmenovaný závistivec popírá. Copak ale poetu Domitianus nevyznamenal dárky? "Podaruj mne, caesare, ještě více, aby ho to bolelo/dá, caesar, tantó tú magis, ut doleat".

Martialových dvanáct knih Epigrammů se dochovalo, k tomu po knize Dárků/Xenia a Výslužky/Apophoréta (mluvívá se proto též o čtrnácti knihách Epigrammů). V dedikaci osmé knihy Domitianovi děkoval, že se jeho dílo čte jen díky jemu. V této knize chybějí verše obscénní, jinde básníkovo dílo prostupující, do moderních jazyků nepřekládané, a je pozoruhodné, jak se latinské sexuálně expresivní výrazy určené dnes již neznámým obyvatelům Říma staly součástí světové literatury. 

Kolem tohoto roku se narodil v Tyru stoický filosof Eufrátés, která dlouho působil v Římě a pravděpodobně blízko dvora; život si vzal roku 118. V Římě Caligulovy éry přednášel sofista Polyainos ze Sard, autor sbírky vzorových soudních řečí a též spisu o třech knihách Parthské triumfy/Thriamboi parthikoi

Někdy po roce 40 se narodil Dión z Prúsy zvaný Chrýsostomos, „Zlatoústý“. Jako římský občan Dio Cocceianus přišel do Říma za Tita, jehož bratr Domitianus ho vypověděl z Itálie. Cestoval po říši a patřil ve své době k vyhlášeným filosofům/sofistům stoicko-kynického mixu oblíbeného též mezi ranými křesťany. Nepochybně této náklonnosti vděčí za to, že se uchovalo osmdesát Diónových řečí. Zemřel kolem roku 120. 

Ve Vietnamu se sestry Trungovy, viz rok předešlý, prohlásily za královny a vládly společně od jižní Číny po pozdější Hue ve středním Vietnamu. Jejich sídelním městem bylo Mê Linh v dolní deltě Rudé řeky; viz ale rok 43.

 

***********************************************************

41. n. l. 
Ol. 205, 1
Eubolidás z Láodikeie
352 SE
288 AE
neznámý
a. u. c. 794
C. Caesar IV (do 7. ledna) a Cn. Sentius Saturninus
suff. Q. Pomponius Secundus (od 7. ledna)
***********************************************************

V Římě byl 24. ledna o prodloužených palátínských hrách/ludi palatini zavražděn praetoriány vedenými tribuny Cassiem Chaereou a Corneliem Sabinem v paláci o hrách C. Caesar Augustus Germanicus narozený 31. srpna 12+ v Antiu jako C. Iulius Caesar; dějiny ho znají pod vojáckou přezdívkou Caligula, kterou dostal v dětství od germánských legií. Neměl ještě 29 let a vládl tři roky, devět měsíců a 28 dnů (jinde deset měsíců a osm dnů). 
    Lidé ode dvora ho měli plné zuby, senátoři jakbysmet. Mezi hlavními spiklenci byl jeho propuštěnec Callistus, viz zde níže, a jeden z praefectů praetorio M. Arrecinus Clemens. Smrt Gaia stihla po zhlédnutí stejného kusu jako čtyři staletí před ním krále Filippa II. Makedonského v Aigách; Caligulův milenec a pantomímos Mnéstér vystupoval v tragédii nedochovaného autora Neoptolema. Kuriosně ho ještě čekalo noční představení s jakýmsi podsvětním egyptským námětem, což bylo vykládáno jako špatné znamení, ale toho se nedožil; viz o události v indexu s. v. černoši. 

Gaius byl prvním vrahem principa (Tiberia) a také prvním z Římanů, který byl na veřejnosti zavražděn. Vládcem byl tristním žijícím v neustálém strachu a s největší pravděpodobností byl duševně nemocný spíše než zkažený mocí. Kromě kolekce bizarních příběhů ničím římským dějinám nepřispěl.

Po zbytek dne se nic nedělo a zasedání senátu k ničemu nevedlo. Jednou z eventualit byl návrat k republice a kupodivu se v decimovaném a po dvě generace opomíjeném senátu neprosadil. Padala jména jednotlivců, ale rozhodnutí přinesli, spíše nechtěně, sami praetoriáni, jediná spolehlivě vyzbrojená síla ve Městě. Patres conscripti počítali se svými vojenskými možnostmi (c. tři tisíce mužů městských kohort), uvažovali o vyzbrojení otroků. Městští vojáci se však přidali k praetoriánům, s nimiž sdíleli tábor, a bylo po republikánských ambicích. 

    S chutí loupit vstoupili vojáci do paláce a vytáhli odkudsi zalezlého Claudia, který byl s Gaiem, když vycházel z divadla. Nálezce nového říšského vládce byl praetoriánský centurio Vimius pocházející z Épeiru a první křičel, že tohle bude nový augustus. Vojáci ho poznali a na ramenou odnesli do praetoriánského ležení. Senátoři s konsuly a veliteli městských kohort jednali celou noc na Capitoliu a na Foru o obnově republiky nebo o vhodném Gaiově nástupci, ale nedohodli se. Ráno provolali praetoriáni za nového imperatora padesátiletého Caligulova strýce Tiberia Claudia Drusa Nerona Germanika s vladařským jménem Tiberius Claudius Caesar Augustus Germanicus známého dějinám jako Claudius (i.) a přísahali na jeho jméno. Jako Drusův syn byl bratrem Caligulova otce Germanika Caesara a synovcem císaře Tiberia. 
    Ve vyjednávání mezi senátem s praetoriány figuroval i nastávající židovský král Héródés Agrippa (i.), přítel z mládí, který žil na Gaiově dvoře (viz pak rok 44). Ráno 25. ledna o novém vládci pochybností nebylo, neboť se senátoři nedokázali se svým republikánstvím prosadit a z ozbrojenců římských za nimi už nikdo nestál.

Tiberius Claudius s údajně viditelnou nechutí „volbu“ přijal (bývá ovšem také podezříván z toho, že se na puči a divadélku po něm aktivně podílel; důkaz pro to není žádný). Bylo to poprvé, kdy o osobě vládce rozhodli vojáci praetoriánské gardy, a armádní role, která se už ukázala po smrti Augustově, v podstatě zůstane uchována po celý principát a dominát jako státotvorná.

Claudius byl rovněž prvním z císařů, který si vládu koupil (srov. ovšem gesto Gaiovo roku 37): vyplatil vojákům donativum, dar, patnáct tisíc séstertiů na muže. Na Nový rok jim pak věnoval pravidelně do konce vlády vždy po stovce séstertiů. Novými praefecty praetorio se stali Rufrius Pollio a Catonius Iustus, oba do roku 43 (n. 44).

Vojáci-pučisté zavraždili s císařem též věrnou germánskou gardu a Gaiovu manželku Caesonii a několikaměsíční dceru. Za to je dal Claudius, nový vládce postižený kulháním a koktáním, posléze popravit i Cassia Chaereu, ačkoli pouze jim vděčil za vládu. Měl však z akčních mužů hrozný strach; Sabinus si vzal po Chaereově smrti život sám. 

Spiknutí se účastnil i Gaiův důvěrný propuštěnec C. Iulius Callistus (jehož dcera Nymphidia byla na čas Gaiovou milenkou), u Claudia pak tajemník/ministr přes občanské žádosti, a libellis n. epi tais bibliois tón axióseón (zemřel jako jediný z těchto mocných propuštěnců přirozenou smrtí někdy kolem roku 50).

Vedle Ti. Claudia Narcissa/Narkissa, hlavního tajemníka se starostí o vladařovu korespondenci, praepositus ab epistulis n. epi tón epistolón, patřil ke Claudiově vladařskému teamu ještě třetí propuštěnec s quaestorskými a praetorskými odznaky M. Antonius Pallas řídící principovy finance, fiscus, a rationibus n. dioikétés tón chrématón, a C. Iulius Polybiusa libellis (a asi též ab studiis, tedy poradce studijní, význam nejasný??).

Polybios parafrázoval do řečtiny Vergiliovy básně a Seneca mu věnoval při úmrtí jednoho z bratrů spisek o útěše: byl později i milencem Messaliny, dokud ho nezahubila. Významnou posici u dvora měl osobní lékař principův, archiatros Xenofón z Kóu, viz rok 54.

Jiného z propuštěnců, kleštěnce jménem Posidés n. Poseidónios, srov. rok 44, vyznamenal za účast na britském tažení vojenskými poctami a on pak vynikal nákladnými stavbami v Římě a okolí, že se dostal o půl století později do literatury jako rozhazovačný milovník architektonické nádhery v díle satirika Iuvenala.

Harpokrás od Claudia dostal právo dávat se po Městě nosit v nosítkách (což příslušelo jen svobodným lidem); v této době již byly zdobeny zvenčí kolem dokola stříbrem, což podle všeho jako první pod dojmem módy z Délu rytíř Carvilius Pollio v éře republikánské sullovské, který stříbřil a zlatil lůžka a lehátka hodovní/lectí, triclínia, o nosítkách známost tehdy není, srov. u roku 83-. 

Pallantův bratr Antonius Felix, prokurátor provincie Iudaea v letech 52-58 přes svůj propuštěnecký status byl manželem mauretánské princezny Drusilly, sestry Ptolemaiovy (+ 40) a Drusilly, dcery židovského krále Héróda Agrippy I., která zahynula při výbuchu Vesuvu roku 79 (byl ženat prý ještě jednou a opět s někým z královského rodu; Pallas a Felix tvrdili, že pocházejí z králů Arkadie). 

    Takto rozdělené propuštěnecké tajemnictvo zavedl zřejmě až Claudius, který byl dosud celý život obklopen hellénskými otroky a propuštěnci. Zatímco móresy propuštěnců jiných pánů nesnášel, ke svým lidem byl navýsost shovívavý. Augustus měl pro administrativu jenom jednoho propuštěnce k ruce, a manu. Hadrianus nahradil propuštěnce jezdci, Diocletianus tajemníka a rationibus přejmenoval na rationalis a zřejmě za Constantina i. dvorský úřad zanikl a byl nahrazen činovníkem se jménem comes sacrarum largiotionum, řec. komés tón theión thésaurón, „vévoda svatých štědrostí/pokladů“ (poprvé doložen až v roce 342 n. 345).

Ve dvorské kanceláři vedle sebe fungovali tajemníci pro korespondenci vedenou v obou říšských jazycích: a libellis graecis/a libellis latinis. Propast mezi Východem a Západem se pozvolna prohlubovala, až se projevila v rozdělení říše Diocletianem a definitivně po smrti Theodosiově. V dominátu se z tajemníků ab epistulis, libellis a memoria staly scrinia, skříně či tubusy (se spisy), oddělení řízená magistry, nad nimiž stát magister officiorum, "šéf úřadů", s oslovením vir illustris. Viz dále rok 293 a 304. 

Nejvlivnější mezi Claudiovými propuštěnci byl Kallistos, ale po likvidaci Messaliny Narkissos. Manipuloval principem dokonce na veřejnosti. Když provinciálové z Bíthýnie žalovali c. 50 prokurátora Iunia Cilona za to, že bral nehorázné úplatky před soudem v Římě, jemuž Claudius předsedal, hlučeli tak, že jim princeps nerozuměl. Ptal se tedy vedle stojícího Narkissa, co že to povídají. Dostal odpověď, že chválí Iunia, takže rozhodl: "Tak ať je tam prokurátorem další dva roky."

● Cilo byl císařským správcem v době, kdy, zřejmě po sobě, prokonsuly provincie byli bratři (?) L. Mindius Pollio a L. Mindius Balbus, známí z provinční ražby. Jeden nebo druhý byl manželem Salonie Matidie vulgo Matidie st., dcery Ulpie Marciany, sestry Traianovy. Salonie Matidia byla matkou Mindie Matidie vulgo Matidie ml., která v dynastických poměrech nijak nevynikala, ale zasloužila se o jiholatinská města Minturny, Sinuessu a hlavně Suessu Aurunku.

Odtud pochází nápis z roku c. 139 až 150 udávající, že na své náklady rekonstruovala suesské divadlo a související sloupořadí poškozené zemětřesením. Vybudovala zde též nymphaeum a aquadukt dodnes zčásti funkční, stejně jako dlážděná silnice. Na své stavby dala použít mramoru z různých konců říše. Pro Suessany byla: Matidia, divae Matidiae Aug(ustae) fil(ia), divae Marcianae Aug(ustae) neptis, divae Sabinae Aug(ustae) soror, Imperatoris Antonini Aug(usti) Pii patris patriae matertera, tedy "dcera, vnučka, sestra (nevlastní) a teta císařova". 

    Žaloby za urážky majestátu slovem i písmem Claudius zrušil a dodržel to po celou vládu. Propustil všechny, kteří byli za Gaia zavřeni za urážku majestátu a vyhnancům povolil návraty; jejich kausy údajně osobně pročítal a prošetřoval. Exulovaným Agrippině mladší a Iulii Liville vrátil majetky zabavené jejich bratrem Gaiem. Gaiova propuštěnce Prótogena poslal na popraviště a jeho knihy se seznamy adeptů k likvidaci, aby se jeho pán dostal k penězům, ukázal senátorům a pak je dal spálit. Jméno principa C. Iulia Caesara, svého předchůdce, kázal vymazat z úřední paměti a státního kultu.
    Věnoval hry památce svého otce Drusa (I., viz roky 38- a 9-) a matky Antonie. Babičku Livii roku 42 zbožnil (což její syn Tiberius odmítl, srov. rok 29) a vestálky řídily její obětiny. Ženám nařídil, aby na její jméno přísahaly. Svůj vlastní panovnický kult nijak nepodporoval, ale nebránil mu a dbal, aby udělené pocty zůstávaly skromné. Nicméně o svých narozeninách nikdy hry nepořádal.

Narozen 1. srpna 10 př. n. l. v Lugdunu (první římský vládce narozený mimo Itálii) jako Ti. Claudius Drusus, od roku 8 př. n. l. se jmenoval Ti. Claudius Nero Germanicus, od nyní Ti. Claudius Caesar Augustus Germanicus; zavražděn byl 13. října 54 n. l. 12. ledna 42 si dal senátem dekretovat přívlastek Otec vlasti.

Slovo Caesar poprvé bylo v jeho "trůnním" jménu použito nikoli jako součást klanového jména, ale jako titul ve spojení Caesar Augustus. Jeho starší bratr Germanicus byl zahuben Tiberiem roku 19, sestra Iulia Livilla roku 31.
    Tělesně neduživý Claudius napadal na nohu, slintal a koktal, často v dětství stonal; nikoli však za své vlády. Matka Iulia Antonia Minor (narozena 31. ledna 36 př. n. l., zemřela buď zavražděna jedem Gaiovým nebo jinak svým šíleným vnukem zahubena na podzim roku 37 n. l.), dcera triumvira M. Antonia s Augustovou sestrou Octavií (+ 11 př. n. l.), i bába Božská Augusta Livia (+ 29 n. l.) jím ostentativně opovrhovaly a svým okolím, byť vznešeným, byl soustavně ponižován (antický svět neduživcům a lidem postiženým soucit nijak neprojevoval). Hlídat dali kluka bývalému dozorci nad honáky nákladního dobytka a k tomu "barbarovi" (neznámo, zda rodem nebo nevzdělaností). 

Obřad oblečení do mužské togy, velká událost v životě Římana, uspořádala rodina v noci, aby na postiženého mladíka nebylo tolik vidět. Augustus nedoporučoval ukazovat Ti. Claudia Drusa společně s panovnickou rodinou, chtěl, aby byl držen někde v pozadí. Tak s ním také naložil v závěti. Když senát roku 39 poslal ke Gaiovi s gratulacemi za zneškodnění dvou spiknutí (viz tam) císařova strýce Claudia, jemuž tehdy bylo 49 let, o dvacet let mladší princeps ho ve vzteku shodil z nosítek do řeky. Ani nepatřil do císařské rodiny, stále byl stavu jezdeckého a za něj též při oficialitách hovořil. 

Zatímco Claudiova rodina hynula za Tiberia a Gaia v palácových intrikách, budoucí císař nepovšimnut hltavě četl, studoval a věnoval se intelektuálním zábavám. Okolí vnímal jen omezeně, dal se snadno ovládat a vodit za nos, takže se nikdy ani nezastal svého vlastního syna Germanika/Britannika. Zahraniční dění však sledoval a území říše na rozdíl od svého předchůdce rozšiřoval. Nepochybně byl jedním z nejvzdělanějších principů a imperátorů, ne-li vůbec nejvzdělanějším celých římských dějin. 
    Miloval hellénské prostředí, navštěvoval divadelní a hudební produkce, debatoval s literáty, psal historické spisy, mimo jiné rozsáhlé Dějiny Etrusků/Tyrrhénika (uměl etrusky číst) a Karthága/Karchédoniaka, poskládal slovník etruštiny a pokusil se o reformu latinské abecedy doplněním tří písmen; z jeho děl se nic nezachovalo. K historii ho získal "národní dějepisec" T. Livius, od mládí měl po ruce historika Sulpicia a jako císař dosáhl toho, aby se jeho díla jednou za rok četla v celém rozsahu v Alexandreji v moderní přístavbě Múséa/řec. múseion. Chtěl sepsat nejnovější římské dějiny, ale matka Antonia a bába Livia, ona sama jedna z hlavních jejích aktérek, měly soustavné námitky; důvod logický.

Miloval ovšem také hostiny a často zval na šest set ležících hostů. Chuť k jídlu měl velkou, pil a od plného žaludku mu služebnictvo pomáhalo dávivým brkem v krku. Autor Sex. Aurelius Victor ho charakterisoval slovy: "ventri foede oboediens/hnusně poslušný břichu". Napadlo ho, že by mohl vydat výnos povolující na hostinách bzdít, neboť se dozvěděl, že někdo těžce onemocněl, když zadržoval ve společnosti větry.  

    Kluby příznivců „dostihového sportu“, které ustavil Gaius a které se staly středisky násilností, rozpustil/factiónés, hetairiai. Aby se římský proletariát nemohl slézat po hospodách a kul tam pikle, zavřel taberny/řec. kapéleia a zakázal v nich prodej vařeného masa a horké vody, to zřejmě pro zalévání vína. Zda-li to fungovalo, není známo. Zákaz potvrdil o dvacet let později jeho adoptivní syn Nero Claudius s tím, že lze v hospodách vařit zeleninu a hrachovou polévku; kuriosní na Neronově opatření bylo to, že on sám dokázal v tabernách utrácet stovky tisíc séstertiů...

Přesto však Claudius miloval gladiátorské hry v nejkrvavějších podobě a rád přihlížel mučením a popravám, až to bylo lidem nápadné. O jeho hrách, při nichž se představil lidu, dal dvanáct dostihových závodů, závody velbloudů a povražděno bylo v aréně Cirku tři sta medvědů a stejné množství "libyjských šelem", tedy afrických lvů. 

Za jeho éry bylo popraveno nebo donuceno si vzít život 35 senátorů a přes tři sta jezdců. Často pořádal soudní "přelíčení" ve svých komnatách (in camera) nebo dokonce ložnici (případ přítele a cos. roku 46 D. Valeria Asiatika pocházejícího z Vienny, vůdce spiknutí proti Gaiovi, z roku 47, který upadl u Claudia Messalininými intrikami v nepřízeň a po slyšení v císařově ložnici si otevřel žíly, neboť dostal volbu smrti). To, že se spolehl ve státní správě na propuštěnce, lze vykládat jako isolaci ze strany senátu, který na něho hleděl jako na veličinu dosazeno proti jeho vůli praetoriány/armádou. 

Jako císař tvrdil, že za Gaia svou hloupost předstíral, aby přežil. Chtěl vypadat jako L. Iunius, který přežil za vlády L. Tarquinia II. Superba, poněvadž předstíral prostoduchost, pitomost, a vyhnal krále z Říma; latinské brutus znamená též "Blbec". Lidé mu to však neuvěřili.

Miloval hru v kostky, u nichž dokázal trávit celé dny. Dal lehkověrně na své vypečené manželky a propuštěnce, byl náladový, roztržitý a stávalo se mu, že se sháněl po člověkovi, jehož dal krátce předtím popravit. 

Jeho historická pověst je zjevně lepší než vlastní vláda, která fungovala v intencích ostatních panovníků iulsko-klaudijské dynastie. Určitě však nepatřil mezi oblíbence senátorského stavu, vždyť se stal císařem proti jejich vůli, vnutili jim ho vojáci a zařadil mezi ně provinciály z "vlasaté" Gallie/Gallia Comata.  

   Ti. Claudius se zapsal do dějin mimo jiné jako první z Římanů, který se dával dopravovat v zakryté sedačce, židli/sella; kdežto muži před ním a ženy i později byli neseni v lehátkách/lectica. K senátu promlouval vždy v sedě, většinou však dával své texty číst quaestorovi. Byl pravděpodobně jedním z posledních Římanů, kteří četli a rozuměli etrusky: jeho manželka Urgulanilla byla z části Etruskyně. 

    Ze strachu před Gaiovým osudem se dal na hostiny doprovázet vojáky, kteří prohlíželi oděv všech příchozích (zvyk zrušil až Vespasiánus). Tvrdilo se, že Messalinu neposlal na smrt za její nehoráznou svatbu s milencem Silanem, ale poněvadž se bál, že by milence udělala císařem (rok 49). 

Ženat byl Claudius s Plautií Urgulanillou, s níž měl syna Drusa (udusil se v mládí hruškou, srov. podobnou roli ovoce roku 408-) a rozvedl se s ní pro její nevěru a snad i účast na vraždě. S Aelií Paetinou se rozvedl, když spolu měli dceru Claudii Antonii (choť Cn. Pompeia Magna probodnutého při souloži se svým chlapeckým milencem a po něm byla provdána za Fausta Cornelia Sullu Felika).

Po Paetině přišla nestoudná Valerie Messalina, svou vilností jedna z nejslavnějších žen starého věku, s níž měl dceru Octavii a Germanika, později přejmenovaného na Britannika, který se narodil krátce po nástupu otce k moci 12. února 41, v podstatě předurčeného za následníka. Poslední v řadě Claudiových žen byla Agrippina, dcera vlastního bratra Germanika, která císaře i jeho syna zahubila. Aby se směl s ní oženit, musel senát změnit zákon zakazující sňatek s vlastními neteřemi.

Ti. Claudius věnoval svému příteli od dětství M. Iuliovi Agrippovi/Héródés Agrippás I., viz zde výše, júdské království, spojení bývalých tetrarchií Héródů Filippa a Antipatra/Antipy, viz roky 34, 35 a 39, jemuž pak vládl do roku 44, kdy náhle zemřel. Claudius mu vládu rozšířil o Samareiu a poctil ho pravomocemi náležejícími římským konsulům. Zda-li tím pádem však zanikla římská provincie, známo není. Jeho staršímu bratru Héródovi (někdy označován jako: H. II.) svěřil Claudius Chalkidu libanonskou (s Abilou a okolím/Abiléné, Abila Lýsaniú, viz rok 36-; nikoli však Itúraju, kde zůstal vládnout Soaimos) a vyznamenal ho poctami praetorskými; bývá proto označován za Héróda Chalkidského. Oběma dovolil předstoupit před římský senát a své díky pronést řecky.

    Agrippa I. urovnal spory Židů s Hellény v Alexandreji, viz rok 38 a 39, Claudius židovským touhám po občanství vstříc nevyšel. Vyslechl však 30. dubna v Římě vůdce hellénských radikálů, gymnasiarchy Isidóra a Lampóna. Jejich obhajoba vedla k hádce s principem a následujícího dne byli oba popraveni. 

V Jerúsalému vyměnil Agrippa velekněze Theofila, syna Ananova/Hanna, za Simóna Kanthéru, syna Boéthova. Napřesrok Simóna odvolal a jmenoval Iónathana, syna Ananova; srov. rok 37 a viz dále rok 44. Velitele své armády Silu, který často sděloval své názory a otevřeně, Agrippa brzy internoval. Židovská populace měla za to, že se král více zajímá o Hellény než o ně. Stavěl v římské osadě Bérýtu i ve své říši. 

Posledním z praefectů Iudaeae byl od roku 37 Marullus, první nastoupil úřad roku 6+, viz tam. Po Agrippově smrti roku 44 v obnovené provincii budou úřadovat procuratores podléhající syrskému legátovi.  

Claudius se senátem uznal suverenitu bosporského království pod Mithridátem III., jedním z potomků Mithrididáta Eupatora, viz rok 38. Polemón II. byl odškodněn kusem Kilíkie. Roku 45 se však Mithridátés pokusil povstat proti Římu, matka ho od toho zrazovala a tak sice v plánech neustal, ale poslal do Říma bratra Kotya, aby ujistil Claudia o loyalitě. Kotys však vše na bratra vyzradil a odměnou mu bylo kralování nad Bosporem. 
Kommágénu vrátil Ti. Claudius Antiochovi IV. Epifanovi a jeho sestře-choti Iotapě, viz rok 17, kterou mu nejprve Gaius roku 38 vrátil i s uniklými jejími výnosy ve výši jednoho sta milionů séstertiů (osobně se důvěrně znali), pak mu ale zase vše zabavil. Západní část Kilikie, Drsnou Kilikii/Trácheiá, Antiochos IV., který panoval do roku 72, kdy byl obviněn z kolaborace s Parthy, dokonce kolonisoval.

Někdy po roce 41 založil Antiocheju na Kragu, Antiochiea epi Kragó nebo A. tú Kragú (lat. Antiochia Parva, Malá A.) u dnešní vsi Güneyköy jižně od Selinúntu/Gazipaşa v provincii Antalya (nezaměňovat tuto horu Kragos s Kragem/Hierá akrá, „Svatá skála“, v Lykii). V lokalitě známém jako Nefelion/Nefelis založil město Iúliosebasté, viz dále roku 52. 

M. Antoniovi Polemónovi Pýthodórovi alias Polemónovi II. jako náhradu za Bosporos předal Gaius roku 38 vládu nad královstvím v části Pontu, Kilikie a nad Kolchidou (od roku 17-38 žil jako soukromník). Roku 47 uspořádali společným nákladem Antiochos IV. s Polemónem II. z vděku Claudiovi hry. Kolem roku 50 si Polemón vzal židovskou princeznu Iulii Bereníku, kterou poznal v Tiberiadě během návštěvy u Héróda Agrippy I.

Bohatá vdova po svém strýci Héródovi Chalkidském (zemřel roku 48) po Polemónovi ale vyžadovala obřízku. Když na judaismus přistoupil, byla svatba, brzy rozvod a Polemón se vrátil k polytheismu. Bereníké pak žila dlouho neprovdána se svým bratrem Héródem Agrippou II., než se stala roku 66 milenkou Tita, syna Vespasianova. 

V Armenii sesadil Claudius krále Oróda I., oblíbence Gaiova, jehož druhá vláda začala roku 37. Důvod znám není ani králův další osud: byl jedním ze synů parthského panovníka Artabána IV., zavražděného roku 38. Na trůn se vrátil vězněný Mithridátés, viz rok 37 (důvody jeho věznění a místo známy nejsou), a jeho bratr Farasmanés I. Ibérský obnovil přátelství s Římem: Římané s Ibéry vpadli s Mithridátem do Armenie a porazili v poli parthského místodržitele či Oródova vojevůdce Démónaka. Parthové se stáhli a do války na jejich straně po obdržení Claudiova dopisu nezasáhl ani Kotys, král Malé Armenie (panovníkem od roku 38 do 54). Armenské elity z Mithridátova návratu nadšené nebyly, o konci Mithridátově a armenské válce viz rok 51. 

V Germánii po vítězství Sulpicia Galby nad Chatty, viz rok předešlý, porazil P. Gabinius Secundus Chauky, od nichž získal posledního z legionářských orlů z varovské porážky roku 9+, srov. s rokem 12-. Díky oběma vojevůdcům cítil nyní Claudius oprávnění nosit titul imperator; Gabinius si směl připojit ke jménu přízvisko "Kaušský, Chaucký/Cauchicus". Do nitra Germánie ani tentokrát Římané nepokračovali.

Třetí z Claudiových manželek (sňatek asi roku 37 n. 39) Messalina porodila tři neděle po nástupu manžela na trůn 12. února Tiberia Claudia Germanika, který se od roku 44 jmenoval Tiberius Claudius Caesar Britannicus, viz tam. S Britannikem vyrůstal T. Flavius Vespasianus, syn a nástupce budoucího císaře.

Aby upevnil příbuzenské vztahy, povolal na jaře z Tarrakónské Hispánie legáta C. Appia Iunia Silana, cos. roku 28 (v Hispániích od roku 40), zpět do Říma, aby ho oženil s matkou Valerie Messaliny Domitií Lepidou, s níž se v lednu rozvedl literát, přítel Senekův a bohatý muž C. Sallustius Crispus Passienus, vzdálený příbuzný historika Sallustia. Passienus Crispus, jak bývá zván dobově, se oženil s Agrippinou ml. a stal se nevlastním otcem budoucího císaře Nerona: byl tedy ve svém životě manželem Neronovy tety i matky. Dvojnásobný konsul byl podle všeho někdy po roce 44 zahuben manželkou Agrippinou ml. a ona s Neronem zdědili dva miliony HS (srov. rok 54). Nešťastník proslul opatrnickým chováním vůči Tiberiovi a Gaiovi, za jehož nosítkami na znamení oddanosti při jedné příležitosti běžel.

    Claudiův propuštěnec Narcissus, nejsilnější figura na Claudiově dvoře, měl z případného dědice Claudiovy moci Silana strach a spikl se s Messalinou. Oba prý měli sen, že Silanus vraždí Claudia. Vystrašený imperator dal Silana bez soudu popravit. Byla to první Claudiova vladařská vražda. Jeho manželka byla čtvrtou Claudiovou ženou Agrippinou mladší roku 49 obviněna z čarodějství a ohrožování míru v Itálii, a také za ní poslal Claudius centuriona s mečem.

L. Annaeus Seneca exilován na Korsiku, do Říma se vrátil roku 49. Stal se součástí msty Claudiovy manželky Valerie Messaliny na Iulii, které záviděla krásu, rozčilovala se, že jí nevzdává úctu a také to, že s ní Claudius často pobýval sám. Zlikvidovala ji obviněním z cizoložství a mezi lidmi, kteří se ho měli dopustit, byl také Seneca. Seneca se dostal do smrtelného nebezpečí již za Gaia, ale kterási žena principova harému mu namluvila, že Seneca umírá na úbytě a že moc času mu stejně nezbývá.

V Mauretánii vypuklo nové protiřímské povstání, viz rok následující a Tacfarinovu válku let 17-24.

Claudius byl prvním panovníkem od Augustových časů, který opět aktivně rozšiřoval území říše: viz zde Mauretánii, Lykii, Noricum, Thrákii, Palaistínu, Británii, na Východě byl pravděpodobně prvním z principů, který dával opevňovat hranice na Eufrátu. Jeho obraz v novověku nám přibližuje jakéhosi impotentního intelektuálního trottela nezaobírajícího se politikou, ale Ti. Claudius byl zjevně naopak zdatným imperialistou

.