Éra Putin: Od oligarchie ke špionokracii

O vládě Vladimira Vladimiroviče Putina vycházelo ve zkrácené podobě formou seriálu 

v časopisu TÝDEN v číslech 01-16/08

Spekulace o tom, jakou fintu si nachystá Putin, aby zůstal u moci, jsou v jádru zbytečné. Nepotřebuje funkce: zbavil Rusy strachu z jelcinovského chaosu a ceny surovin jsou vysoké. Formálně v čele státu nestál ani Stalin, Mao ani Teng...

V Rusku platí, že kapitalismus je nejvyšší stadium socialismu. Poněkud modifikovaná poučka revolučního masového vraha Vladimira Iljiče Lenina se zjevně stala erbovním heslem nového Ruska. Soudruzi kapitalisté nejsou tak brutálně bolševičtí, jako jejich čínští a vietnamští soudruzi, ale jako oni si také nikoho nepřipouštějí k tělu. 
Nahoru nesmí téměř nikdo, kdo nebyl v tajné policii, nebo není hodně dobrý známý někoho takového. Rusku vládnou špioni, kteří umějí všechno, co k oboru patří. Matou nepřítele, říkají-neříkají pravdu, jsou a nejsou vidět, jejich finanční zdroje jsou tajuplné jako krasové říčky. 
Ke kremelskému byzantinismu patří kult osobnosti, pletichy, tajemné zákulisní hry, mysticismus, podivná úmrtí. Také exmarxistický president, který chodí do kostela, a soudruzi zbohatlíci, kteří církvi věnují miliony. 
Systém putinismu, putinovština
Síť ruských státních či státem kontrolovaných exportních firem spočívá z velké části na záhadných finančních tocích přes adresy v chladivých alpských zákoutích Lichtenštejnska, Švýcarska a Rakouska, nebo na středomořském Kypru či v Karibiku. 
Systém připomíná financování Leninovy revoluce z roku 1917 německou tajnou službou (viz TÝDEN 42/07). Utajení a ostražitost před nepřátelským světem je jednou z forem putinismu, jevu, který nastane, když stát přímo řídí tajná služba.
Stát, který nemá pevné vnitřní struktury, nezná parlamentní demokracii, charakterisuje ho manipulace mimo scénu a soustavně usiluje o velmocenské postavení, takový útvar vzbuzuje u Západoevropanů obavy. Nikdo neví, kam život s ním a vedle něho povede. 
Rusové se naopak diví, proč novému Rusku Evropané házejí klacky pod nohy a proč ho odmítají vzít za sobě rovné. Zatím vrcholem ruské buržoasní revoluce devadesátých let zůstává z liberálních občanských práv právo na odchod: kdo nechce a nemůže v Rusku žít, může odejít. 
Systém Putin, jemuž jeho tvůrci sami říkají suverénní demokracie, je přesněji nedefinovatelné úsilí o vyvažování, posilování a oslabování vlivu zájmových skupin z rozvědky, policie a armády v čele státní správy (siloviků, jak říkají Rusové) při zachování navenek funkčních volených institucí. 
K tomu patří státní kontrola a vlastnictví surovinových zdrojů spojená se znalostí soukromých účtů a hříchů, neboli úzké spojení byrokratických, soudních a podnikatelských elit při uchování tradiční „kádrové“ politiky. 
To vše přelakováno theoriemi o vlastní cestě, podivných cizincích, hlásání staré slávy a pravoslaví.
Milujeme Putina
Mládežníci mnohasettisícové organisace Naši, „avantgardy“ vládní partaje Jedno Rusko, jsou vůdcem nadšeni. Ja choču těper takovo kak Putin, Chci teď takového jako je Putin, vřeští disko. 
Plakáty a mediální lázně presidentova kultu plné akce. Putin ve stíhačce, na ponorce, v džudistickém. Vladimir Vladimirovič mezi ženami, na Rudém náměstí, pod dvouhlavým byzantským orlem státního znaku, na Kamčatce. Rusové si pochvalují, že mají v čele muže, který jim vrací důvěru ve velikost, o níž si myslí, že byla slavná.
S monackým knížetem byl loni na rybolovu v sibiřské Tuvě a ruský president se znenadání ukazoval fotokamerám na koni, s ostřelovací puškou ve vysoké trávě, do půli těla. O několik let mladší olympionik Albert II. vedle něj vypadal jako strýček z venkova. 
Vladimir Putin s přítelem Gerhardem Schröderem, s rodinou Bush v Kennebunkportu v Mainu na humřím summitu, Putin líbající vykulené děti. Je tak populární, že Rusové zvolí kohokoli, koho doporučí. Kdosi z novinářů poznamenal, že třeba jeho labradora Koni. 
Teď mají před sebou doporučení, aby 2. března zvolili šéfa správní rady světového plynárenského gigantu Dmitrije Medveděva (42). Člověka, kterého nikdo nespojuje s minulostí v rozvědce nebo armádě, ale to, že spolupracoval s Putinem ještě v době, kdy se Sankt-Petěrburg jmenoval Leningrad a roku 2004 řídil jeho volební kampaň.
Ruský Rambo
Kdo v roce 1999 tušil, koho si to Boris Jelcin vybral za nástupce. Kremlologové, učedníci jedné z „politastrologických“ disciplin, kteří ostatně neuhodli ani rozpad Sovětského svazu, ani to, koho si v prosinci 2007 vybere Putin za nástupce, před devíti roky s titulky světových medií tvrdili: do Kremlu přišel „Jelcinův poslušný voják“ (Der Spiegel). 
Z neznámého důstojníka sovětské tajné služby se stal jeden z nejznámějších mužů planety. Žije skromně, jak všichni tvrdí, nekouří, žádné aféry se ženami. Vojácky klidný, žádný partajní křikloun, germanofil. 
Byl u všeho, co Rusy v posledních letech potkalo. V pozadí, ale přesto v první linii zažil perestrojku, pád berlínské zdi, rozpad ruské východní Evropy, jelcinovštinu.
Dokonce nepije, respektive hodně málo, a to je v Rusku vzácnost. U obnovovatele starých tradic podivné. Vždyť kyjevské kníže Vladimir I. dalo alkoholismus roku 986 Rusům do vínku, když odmítlo islám a rozhodlo se při volbě státního kultu pro pravoslaví. Bulharští muslimové tehdy utřeli nos mimo jiné z toho důvodu, že zakazovali jíst čuníky a nepít víno. Putinův jmenovec jim odpověděl: „Pro Rusy je pití zábava, bez níž nemůžeme žít.“ 
Říká to alespoň Nestorova kronika. Putin je tedy trochu jako filmový John Rambo z Arizony, o němž jeho hollywoodský nadřízený říká, že je německo-indiánsko původu.

exkurs: Putinova volba
V polovině prosince dávaly některé průzkumy Dmitriji Medveděvovi 63% preference, bude-li kandidátem putinovské strany Jediné Rusko (viz TÝDEN 51/07). 17. prosince předseda strany Boris Gryzlov oficiálně potvrdil Putinovo doporučení a prohlásil Medveděva za partajního kandidáta do presidentských voleb 2. března 2008. 
Poprvé se o něm jako o jednom z korunních princů hovořilo v listopadu 2005, kdy byl Putinem pověřen místopředsednictvím vlády pro sociální záležitosti. Překvapivé na nástupnickém výběru bylo to, že Putin (55) v Medveděvově případu dodržel slovo. Že nedal přednost mnohem zkušenějšímu Sergeji Ivanovovi (54), kterého znal z KGB, který byl šest let ministrem obrany a od loňska je prvním vicepremiérem. 
Putin je nejúspěšnějším mediálním projektem, který kdy ruské tajné služby provozovaly. Teď „se vyrábí“ Medveděv. Podle oficiálního životopisu korunního prince je z rodiny vysokoškolského učitele, vystudoval v Leningradu práva na stejné škole, kam o desetiletí předtím docházel Putin. Miluje rockové dechovky Deep Purple a Black Sabbath. 
Ženat je od roku 1989 se svou láskou ze studií Svetlanou Linnikovou, která se pohybuje mezi sanktpetěrburskou smetánkou a prý stála za dohodou o navázání „družby“ mezi metropolí na Něvě s Milánem. Bujná blondýna vede nadaci orientovanou na dospívající generaci podporovanou pravoslavnou církví. 
Medveděv právně ochránil zaměstnance magistrátu Putina, když byl roku 1996 obviněn z podvodů a zabránil jeho dalšímu vyšetřování (k tomu se ještě vrátíme). Putin ho roku 1999 povolal do Moskvy a Medveděv stál v Kremlu u všeho, do čeho se putinovci pustili. 
Roku 2001 pomáhal při převádění televisního kanálu NTV oligarchy Vladimira Gusinského do majetku Gazpromu. O dva roky později se jako šéf presidentské kanceláře, mocenského srdce Ruska, účastnil likvidace Chodorkovského a jeho Jukosu, roku 2006 u radikálního vyjednávání o ceně plynu Gazpromu pro Ukrajinu a Bělorusko (předsedou představenstva je Medveděv od roku 2002). 
Štouralové ovšem také připomínají, že v letech 1996-1999 byl v orgánech dřevařských a papírenských koncernů Ilim Pulp a Finzell, kde byl podílníkem; odešel, když se o nich psalo v nepříjemných souvislostech. Komu prodal podíly, není známo. Ve čtvrtém ročníku práv byl podle tvrzení informátora týdeníku Focus naverbován do služeb KGB. K tomu se nikdy nevyjádřil.

Chaosem posilněni

K systému Putin neodmyslitelně patří renesance ruského pravoslaví. V komunismu vychovávaný Putin, který ve svých čtyřiceti pěti letech odhalil své pravoslavné kořeny, byl v květnu 2007 z posice hlavy státu a tradičního nejvyššího představitele církevní moci motorem urovnání devadesátiletého schismatu exilového a domácího udavači prolezlého kléru. 

Připustil a podporoval návrat zbytku ruské šlechty. Osobně se u dánské královny Margrethy II. zasadil o převoz ostatků dánské princezny Dagmary, která se v Rusku jako Marie Fjodorovna stala manželkou cara Alexandra III. a matkou Mikuláše II. Nikdy se kupodivu neohradil proti výzvám na obnovu monarchie. 
Věrní zbohatlíci-oligarchové fungovali často jako nákupčí uměleckých a svatých předmětů na světových aukcích, aby je pak vystavovali opět v Rusku. Na státní náklady jsou obnovovány zašlé kláštery a kostely.
Lidé z Putinova nejbližšího okolí ovšem také připomínají, že to s jeho marxismem nebylo nikdy slavné. Nebo dodávají, že zanícení pro věčnou proletářskou revoluci dobře předstíral. Než ideově vyspělý revolucionář vystupuje Putin spíše jako idol měšťácký, což je zřejmě jedním z důvodů jeho obliby mezi Rusy. 
Ošklivá ohlédnutí 
Na výročí obětí stalinských persekucí roku 1937 řekl loni 30. října, že takové tragedie „se stávají, když zdánlivě atraktivní, ale prázdné myšlenky jsou kladeny nad základní hodnoty, hodnoty lidského života, práv a svobody“. Znělo to jako rozchod s marxleninismem. 
V prosinci pro americký Time řekl, že se Rusové musejí zbavit „sovětského dědictví, kdy jsme byli mezinárodními vůdci socialistické a komunistické revoluce, kdy jsme se pokoušeli vnucovat zemím určitý způsob života; byl to omyl.“
Nicméně brzy po zvolení presidentem roku 2000 učinil sovětskou hymnu ruskou a zkázu Sovětského svazu vykládal jako největší katastrofu dvacátého století. Rozložil ho nikoli sovětský systém, ale hlavně Michail Gorbačov a jeho perestrojka. Koncentraci moci za Stalina prý země potřebovala, protože si to „doba žádala“. 
Putin oprášil i jiné tradice. Pracovníci americké a britské rozvědky tvrdí, že ruské špionážní aktivity na západě dosáhly úrovně studené války. Je-li tomu tak, znamenalo by to mimo jiné i to, že ruská rozvědka aktivisovala elitní síť Luč, Paprsek, která vedla v osmdesátých letech hlavní špionážní operace KGB v německy mluvících zemích a ve východoevropských satrapiích, tedy i v České republice (k Luči se ještě vrátíme). 
Rudé Rusy na Němcích vždy přitahovalo něco navíc. Snad to bylo vědomí, že za vznikem bolševického státu stála roku 1917 rozvědka císařského Německa, když vymyslela a finančně podporovala Leninův převrat. Rozvratem v Rusku si chtěli Němci uvolnit ruce k válce na západní frontě. 
Ze 17. dubna 1917 se zachovala zpráva německé tajné služby ze Stockholmu, v níž se praví: „Leninův vstup do Ruska se podařil. Pracuje plně podle (našeho) přání.“ Diplomat Kurt Riezler hlásil po puči 7. listopadu 1917, že „bolševici jsou skvělí chlapíci a dosud dělali všechno moc pěkně a poslušně“. 
Každý chvilku tahá pilku: dnes je na výplatnici největší plynařské firmy světa Gazpromu exkancléř Gerhard Schröder, který jezdí po Evropě a ujišťuje, že putinovci jsou dobří demokraté a putinismus medicína pro Rusko.
Špionokracie
President Putin zdůraznil, jakou důležitost klade na rozvědku, když loni 19. října uváděl do úřadu ředitele ruské zahraniční rozvědky (Služba vněšněj razvedky, SVR), nástupce první správy KGB, Michaila Fradkova (57). 
Muže, který právě dosloužil jako předseda vlády, Putin zaúkoloval: „(Rozvědka) by měla rychle komplexně analysovat změny v mezinárodním obchodním prostředí, spočíst důsledky pro národní hospodářství a samozřejmě aktivněji chránit zájmy našich společností v zahraničí.“ 
Ruští státní obchodníci si neustále stěžují na to, že jejich investice západní partneři nechtějí přijímat a že je nechtějí vpouštět do firem. Přitom Gazprom, ale také ruské dráhy řízené Jakuninem mají velké prostředky na akvisice, především v energetice a dopravě. Ruský státní investiční fond disponoval v posledním loňském kvartálu více než stem miliard eur. 
Ze strachu před podobnými zařízeními z Číny, Singapuru, Íránu a arabských států se pokoušejí Západoevropané vymezit portfolio firem „rodinného stříbra“, k nimž by takové fondy neměly přístup, nebo nemohly získat kontrolu.
Rozvědka je jednou z klíčových institucí nového Ruska. Putin do ní dosadil člověka, jemuž velmi důvěřuje. Sám v ní dělal kariéru, a jeho cesta do Kremlu je svázána s prostředím, z něhož vzešel. 
Během své osmileté vlády umístil na rozhodující místa ve státní správě a v nejdůležitějších firmách lidi z rozvědky, kontrašpionáže a dalších částí sovětské tajné policie. 
Američané už také měli presidentem člověka, který stál v čele CIA a dlouhé roky byl vicepresidentem. Nicméně George Bush starší nebyl agentem v poli a vliv podobných úředníků americké republiky po odchodu z úřadu bývá omezený. 
Ruská federace je podivnou špionokracií, útvarem, kde příslušnost k KGB je legitimací do vládních struktur. Vyškolení a osvědčení „tajní“ jsou v konfuciánském duchu nejlepšími správci státu. Žádní navonění a poslušní Bondové s olivou, martini a děvčaty, avšak jediný stát v dějinách, kde policie neslouží, ale vládne. 
Náš člověk Fradkov
Potvrdil to i Putin, když mluvil o Fradkovovi: „Myslím, že muž který řídil vládu déle než tři roky, nepotřebuje zvláštních doporučení. Protože ze svých předcházejících zaměstnání Fradkov ví, jak rozvědka funguje a zná osobně její vůdčí figury.“ 
? propos Fradkov. Veřejnost dosud nevěděla, že expremiér patří „k nim“. Je to zkušený harcovník sovětského vládního aparátu ze Samary (od 1972), který byl za Jelcina ministrem zahraničního obchodu (1997), za Putina šéfem daňové policie (2001), velvyslancem Ruska při EU (2003) a premiérem (2004). 
Jeho nástup tehdy uvítal i Jevgenij Satanovskij (48), místopředseda Ruského židovského kongresu, slovy: „Znamená to, že ruský president je absolutní pragmatik. Znamená to, že národnost představitelova pro něho nic neznamená a že posuzuje lidi podle jejich práce a osobních kvalit... Znamená to, že dnes může být Žid v Rusku čímkoli.“

exkurs: Putinova rodina
Otec Vladimir byl komunista a militantní atheista, matka Maria naopak věřící a prý brávala malého Vladimira do kostela. Po Stalinově smrti v březnu 1953 synka dala pokřtít. Tvrdí to Putin ve svých pamětech Ot pěrvogo lica (2000). 
Jsou ovšem také svědectví Leningraďanů, kteří tvrdili, že matka nikam nechodila a ani se nijak religiosně neprojevovala. Pravoslaví v sobě Putin objevil roku 1993 po těžké autonehodě manželky Ljudmily a definitivně (a oficiálně) k němu přilnul, když o tři roky později 12. srpna vyhořela jejich dača se saunou. 
V popelu našli dělníci hliníkový křížek, který dostal od matky. Posvětil ho vodou z Jordánu během jedné ze svých cest: v Israeli byl služebně i s rodinou turisticky. Od té doby ho nosí stále na krku. Prý ho měl při sobě už během svých drážďanských let. 
V září 2000 v pořadu hvězdy americké televise CNN Larryho Kinga se k náboženství nechtěl vyjádřit: „Věříte ve vyšší sílu? Věřím v lidské tvory. Věřím v dobré úmysly...“ 
Před vánocemi roku 2001 začal Putin dodržovat půst nařizovaný pravoslavím. Poprvé to bylo při návštěvě Severní flotily ruského námořnictva v Severodvinsku na právě spuštěné atomové ponorce Gepard, když nesnědl s námořníky oběd s makarony s masem. 
Teď chodí manželský pár Putin na mše. Poprvé se v televisních záběrech pokřižoval a zapálil svíčku o vánocích roku 2006 v klášteru Nový Jeruzalém v Istře severozápadně od Moskvy. V letadle má po ruce bibli a ikonu („často létám...“).
Putinovým rádcem v náboženských otázkách se stal archimandrita Tichon, občanským jménem Georgij Alexandrovič Ševkunov (49). Jeho strýc Georgij Melnikov patří do skupiny lidí, kteří vyvíjeli sovětské raketové zbraně. 
Tichonův klášter není daleko od sídla FSB (KGB) Lubjanky. Mimo jiného přivedl k Putinovi bankéře Sergeje Pugačova, který vystavěl kreditní karty Jelcinově rodině a sídlil na francouzském Azurovém pobřeží, kam jezdívala Putinova manželka za sluncem. Pracuje-li otec Tichon více pro některého z bohů nebo tajnou policii, je předmětem spekulací.
Od roku 1983 je Putin ženat s Ljudmilou Škrebněvovou (49) z Kaliningradu, studovanou španělštinářkou a francouzštinářkou hovořící i německy. Mají dvě dcery, starší Maria se narodila roku 1985 v Leningradu, Jekatěrina o rok později v Drážďanech. Obě mají německé školy. 
Podle povinného majetkového přiznání má 3,7 milionu rublů, malý byt, pozemek u Sankt-Petěrburgu a 230 akcií v místní bance. Podle zjištění ruských novin Vedomosti je tento majetek polovičkou toho, co měl před rokem 2004, kdy skončilo jeho první volební období. Ostatní magnáti ruské politiky udávají v podstatě podobně nízká čísla. 
Trochu jinak mluví politolog Stanislav Belkovskij, kdysi putinovec, nyní člověk z druhé strany barikády. V listopadovém rozhovoru pro hamburský deník Die Welt i jinde tvrdil, že Putin patří mezi nejbohatší muže planety. 
Prý vlastní 37 procent akcií Surgutněftěgazu s tržní hodnotou dvaceti miliard dolarů. K tomu 4,5 procenta Gazpromu a v jisté švýcarské firmě Gunvor obchodující ropou drží přes svého zástupce Gennadije Timčenka polovinu; podnik měl roku 2006 obrat čtyřicet miliard USD se ziskem osm miliard. 
Kdo ví, jak to všechno je. Ptejme se svých potomků...

Úspěšná stagnace

Bez energetických a nerostných zdrojů Sibiře by předuralské Rusko bylo obrovskou úrodnou zemí na východ od Evropy. Pokud by ji někdo dobře obdělával. Vlády sovětů nic takového neumějí, soukromého vlastnictví půdy nedopřávají a soustavně spoléhají na poklady vytěžené ze země. 
To je ruské bohatství, o jehož velikosti není přesnějších představ. Na jeho těžbu a na rozvoj nalezišť zatím ruští mocní mnoho peněz nedali. Víceméně stále čerpají z nalezišť ze sedmdesátých let. Nová jsou vzácností.
V polovině prosince byla v autonomním Jamalo-něněckém okruhu slavnostně zahájena těžba plynu na nalezišti Južnoje Russkoje nedaleko největšího světového naleziště plynu Urengoj (v provozu od roku 1966). Společný podnik Gazpromu s BASF a E.ON je určen pro export plynu do Německa. Je ho však pouze tolik, kolik Rusové na Sibiři vytěží za jeden jediný rok. 
Z perestrojky k odstátnění
Třebaže těžba ropy a plynu v podstatě stagnuje, za Putinovy vlády značně vzrostly jejich světové ceny; ze zhruba dvaceti na více než devadesát dolarů za barel. Rusko se proto zbavilo mezinárodních dluhů, zbylo na některé sociální programy a na obnovu sebevědomí, například nákladnými vojenskými gesty.
Druhý moment moci a slávy „reformátora“ Putina spočívá v tom, že do státem kontrolovaných těžařských a distribučních firem rozsadil své důvěrníky a spolubojovníky ze sovětských časů. 
Z decimované vrstvy oligarchů, které zrodila gorbačovská perestrojka a jelcinovská turboprivatisace, udělal poslušné dobroděje doma i v zahraničí, nebo nechal vyrůst nové: v roce 1997 mělo Rusko registrováno ve Forbesu šest miliardářů, roku 2004 o třicet více a loni v pololetí 53. 
Radikální ekonomická rozhodnutí za Jelcina a chaos v zemi, protože autorita státní a policejní moci se drolila v chaotické megakorupci a miniválkách gangů a oligarchů, přivedly hodně Rusů do velké bídy. 
Přitom po fiasku perestrojky vyhlášené Michailem Gorbačovem roku 1986 očekávali od svých vůdců, že přivedou ze západu prosperitu a pořádek. Namísto toho nastal gangsterský kapitalismus bez tržního prostředí, nefalšovaná džungle. 
Rusové s dědictvím hrůz páchaných po roce 1917 bolševickými vůdci Leninem a Stalinem, s dvacetimilionovými oběťmi za druhé světové války, po letech stabilisace bídy za Brežněva dorazili do éry rozpadu sovětských jistot. 
Privatisatér Čubajs
Putinova vláda jakoby otočila klíčkem motoru tolik očekávané éry spásy. Rusům se dostalo klidu autoritativního režimu liberální petrolejové diktatury. Stabilita potrvá, dokud poteče černé zlato. Na koho se nedostane, má dveře do světa otevřeny...
V devadesátých letech za „cara Borise“ Jelcina Západ prohrál nenápadnou bitvu o ruskou duši. Rusové se jenom utvrdili v tom, že opět ze západu přišlo zlo. Šokovou therapii přijel roku 1991 z Ameriky hlásat zprvu zbožňovaný, pak prokletý harvardský ekonomický guru Jeffrey Sachs (dnes 53). 
Měl už za sebou roli vládního poradce v Bolívii a Polsku; dnes nezmar radí institucím OSN a navrhuje, jak udělat Afriku bohatou.
Pod privatisaci se podepsal dnešní šéf státního elektrického gigantu Jedinaja eněrgetičeskaja sistema Rossiji (JES) vyrábějícího sedmdesát procent ruské elektřiny a tehdy ministr Anatolij Čubajs (52). Bývalý komunista tvrdí, že v podstatě nebylo jiné volby než mezi morem a cholerou.
V ruské „buržoasní“ revoluci se dostalo šedesát procent ekonomiky do soukromých rukou tunelováním fabrik jejich direktory pomocí příbuzných s předkupním právem, kuponovou privatisací a následnými krachy firem. 
Čtyři sta soukromých fondů, které se na „kuponovce“ podílely, zkrachovalo (rozumějme: bylo vytunelováno) a na čtyřicet milionů ruských „diků“ nic nezískalo.
Opilé vítězství
Jméno člověka, který v Leningradu vymyslel kuponovou privatisaci, jež se mimo jiné uchytila i v reformistických kruzích v Československu, Čubajs nedávno prozradil magazínu Der Spiegel. 
Byl to prý Vitalij Naišul´, který později zpracoval liberální ekonomický program pro generála Alexandra Lebedě, jednoho z kandidátů na presidentskou funkci z armádních řad (zahynul při havárii helikoptéry v dubnu 2002 v Sajanských horách). 
Mezinárodní měnový fond (IMF) pod tlakem Spojených států, jak upozornil americký politolog Henry Kissinger (84), půjčoval Rusku za podmínek jinde na světě nemožných. Nebylo prý nikdy stanoveno, na co budou půjčky použity a vlastně ani Moskva žádné půjčky nepotřebovala. Čubajs, Jelcinův hlavní ekonomický poradce, se později dokonce chlubil, že Rusko peníze z IMF vymámilo. 
Jelcin byl miláček clintonovské Ameriky a IMF v podstatě asistoval při budování podivného oligarchického systému, který později musela skupina kolem Vladimira Putina bořit, aby se zbavila konkurence. 
Chaos vládl náramný. Roku 1993 divže z odporu k reformám a v klimatu ruského ponížení v Čečně nevypukla občanská válka. V září před vzpurnou dumou, která usilovala o Jelcinův impeachment, složil presidentskou přísahu jeho vicepresident, generál letectva, hrdina z Afghánistánu a lidový politik Alexandr Ruckoj (dnes 60); Rusko mělo třináct dnů dva presidenty. Jelcin tedy parlament postrašil tanky. 
Ruckoj odmítl zastřelit se, strávil několik měsíců ve vězení, byl amnestován a roku 2000 se stal guvernérem Kurské oblasti. 
Roku 1996 všichni mocní poskakovali kolem alkoholického Borise Jelcina, aby vydržel se zdravím a aby udržel pohromadě systém lidí a zájmů s ním spojených („rodina“). Oligarchové se složili a jejich novináři dělali divy, takže z jasně prohrané presidentské volby bylo velké vítězství nad starokomunistou Gennadijem Zjuganovem (63).

Konec liberálů na Rusi

Moskevský korespondent londýnského listu The Times Norman Stone o tehdejších poměrech v ruské metropoli nedávno napsal, že za Jelcina připomínala Berlín z posledních dnů výmarské republiky. Masově se šířící bída, bizarní obrazy manželek vojenských vysloužilců prodávajících vyznamenání svých mužů, gangsterismus a neskutečné kratochvíle výherců privatisačního binga. 
Liberálové v dnešním Rusku propadli. Neuspěl ani bývalý starosta Nižného Novgorodu a Jelcinův oblíbenec Boris Němcov (48) se Stranou pravicových sil. Putinovci ji před prosincovými volbami 2007 brutálně vytlačili z politiky zastrašováním kandidátů a blokováním kampaně a jeden z Jelcinových korunních princů se do dumy nedostal. 
V času evropských vánoc Němcov stáhl svou presidentskou kandidaturu a komunistický vůdce a matador presidentských voleb Zjuganov svou kandidaturu zpochybnil.
Trochu jinak je na tom Jegor Gajdar (51), s Čubajsem motor ruské privatisace. Za Gorbačova byl redaktorem ideologického časopisu Kommunist a čertví, kde se v něm vzal nápad na masivní ožebračení Rusů šokovou therapií. 
Je vnukem sovětského autora slavného Timura a jeho party Arkadije Gajdara. Jegorův otec Timur Gajdar se jako korespondent listu Pravda zúčastnil na Kubě bojů proti antikastrovcům na Pláži sviní roku 1961. 
Nepopulární Jelcinův reformátor, který byl několik měsíců roku 1992 předsedou vlády, dnes káže diversifikaci ruských exportů a je poradcem ministra financí Alexeje Kudrina. Říkával Rusům takové nepopulární věci, jako: „Vždycky jsme zaostávali za světem o šedesát let, a to už před dvěma staletími: za Německem zaostáváme stejně jako roku 1820.“

exkurs: Obnovitel ruské slávy: Putinova cesta do Kremlu

1952, 7. října narozen v Leningradu (dříve Petrograd a Sankt-Petěrburg)

1953, 5. března zemřel Stalin

1964 u moci Leonid Brežněv (do 1982)

1967 šéfem KGB Jurij Andropov (do 1982)

1975 Putin ukončil studium práv, během studia členem KSSS, po fakultě vstup do KGB; 1978 členem rozvědky

1982 po Brežněvovi u moci Andropov

1984 po Andropovovi generálním tajemníkem Konstantin Černěnko

1985, březen Michail Gorbačov (do 1991), glasnost a perestrojka

1885-1990 Putin nasazen ve východním Německu (NDR)

1990-1996 v různých funkcích na radnici rodného města, podniká

1991 zánik Sovětského svazu, v čele Ruska Boris Jelcin

1994-1996 první čečenská válka

1996-1998 v různých funkcích správy majetku v Jelcinově presidentské kanceláři

1998, červenec návrat do KGB, která se nyní jmenuje FSB, a to jako její šéf

1999, srpen jmenován předsedou vlády, energicky zasahuje na Kavkazu

1999, 31. prosince Jelcin resignuje a jmenuje svým nástupcem Putina

2000, březen v úřadu potvrzen volbami

2001, útok islámských teroristů na Ameriku, pozvolné mohutnění Číny a Indie, nárůst cen ropy a surovin; doma válka s oligarchy

2004, druhé volební období, restrukturalisace státem kontrolovaných strategických firem, ukazování síly Ruska ve světě

2008, březen plánována volba Putinova nástupce; doporučil Dmitrije Medveděva.

Putinův soudce Solženicyn

Putin rozjel roku 2000 svou pojelcinovskou rekonstrukci mimo jiné výrokem, že rozpad Sovětského svazu byla největší geopolitická katastrofa dvacátého století. Zatímco západní svět si po zániku „sojúzu“ oddychl, Rusové se svým vůdcem většinou souhlasí a velká část z nich dokonce nadšeně. Vždyť i část antisovětského disentu je v jádru proputinovská.
Nositel Nobelovi ceny za literaturu za rok 1970 a nedobrovolný emigrant (1974) Alexandr Solženicyn (89) patří mezi ně. Tvrdí, že putinovci se brání proti snahám vzbuzovat zvenčí u Rusů pocit viny, že něco spáchali. 
Solženicyn, který žil ve Spojených státech dvacet let, přijal od Putina literární cenu, třebaže odmítl podobná ocenění převzít od Gorbačova a Jelcina: „Ano, Vladimir Putin byl důstojníkem tajné služby, to máte pravdu. Ale nebyl vyšetřovatelem KGB ani náčelníkem lágru na Gulagu. Zpravodajské služby, které odpovídají za zahraniční činnosti, se v žádné zemi nelikvidují. V některých se dokonce oslavují. Nikoho nenapadlo předhazovat Georgi Bushovi staršímu jeho předcházející činnost v čele CIA.“
Obnovil řád a sílu
Podle literáta, který poskytl loni na podzim vzácné interview hamburskému magazínu Spiegel, se Gorbačov „zřekl moci“ a Západu se to líbilo. Přitom dal Rusům volnost pohybu a názoru. Jelcin rychle privatisoval a povoloval vládcům údělných republik samostatnost a „svobody, kolik unesou“. 
Tato věta vedla roku 1994 k eskalaci čečenské války a div, že nerozklížila ruské imperium mezi Uralem, Kavkazem, Ťan-šanem a Čukotkou. 
Putin po obou reformátorech převzal chaos a ruinu Ruska, ožebračené Rusy. Obnovil řád a sílu Ruska. Komunisté zůstali jedinou organisovanou ruskou oposicí vůči Putinovi, stejně jako předtím Jelcinovi. To netvrdí jen Solženicyn.
Podle něj přišel zlom v náklonnosti Rusů k Západu nejpozději na jaře 1999 bombardováním Srbska; byl to také poslední rok Jelcinovy vlády. Oleje přilily snahy za Bushe mladšího včlenit do NATO Ukrajinu, Gruzii a další státy (když už Rusové oplakali Pobaltí). 
Začátek dobrý, konec...
Nobelista (Jeden den Ivana Děnisoviče, Souostroví Gulag) hájí ruské barvy a své vise, které se plně kryjí se současnými kremelskými. Dostávají Rusy do mezinárodních sporů, ale získávají jimi také sympatie třetího světa. 
Velmi špatné jsou diplomatické vztahy s Británií, protože Britové odmítají vydat uprchlého oligarchu Berezovského a jistého čečenského válečníka a Rusové na oplátku odmítají poslat do Londýna exšpiona Andreje Lugového, od prosincových voleb poslance dumy vyšetřovaného na ostrovech z vraždy jiného ruského agenta z okolí Berezovského Alexandra Litviněnka (viz TÝDEN 49/06 a 20/07). 
Podobně vypadají rusko-americké tahanice o monitorovací radarové zařízení ve středních Čechách a odpalovací zařízení protiraketových střel na severu Polska. Ruští generálové rádi při tom používají mediálně atraktivních siláckých řečí, jak je znají ze školení marxleninské přípravy v Brežněvově Sovětské armádě. 
Ruští politici nové éry mají ve vztahu k Západu cosi společného. Jelcin i Putin zahajovali smířlivými gesty k západu, končili své úřady ostrými slovy, jak si všimnul Andrej Zagorskij, politolog Moskevského institutu zahraničních vztahů. 
Jelcin a jeho lidé hrozili v polovině devadesátých let silou, dojde-li k rozšíření NATO o země, které po druhé světové válce patřily do ruských záborů Evropy. Putinovy petrodolary nyní znamenají návrat ruského letectva a námořnictva na světové dění. 
Ryzí demokrat
Solženicyn roku 1994 v americkém časopisu Forbesu předpověděl, že v 21. století nastane doba, kdy budou Spojené státy a Evropská unie Rusko hodně potřebovat. Osobně s Putinem sdílí vazbu na Německo. 
Ujišťuje, že Rusko není návrat k Sovětskému svazu. Putinovské Rusko je „mladá demokracie, ačkoli z ní není ještě nic vidět“. 
Jeho ujišťování nebylo myšleno ironicky. Koneckonců o tom, že Putinově prodemokratickému kursu důvěřuje, se vyjádřil roku 2005 i George Bush a potvrdil to ještě loni v létě po takzvaném humrovém summitu. Kancléř Schröder je dodnes citován výrokem, že Putin je „bezchybný, ryzí demokrat“. Také to nemyslel ironicky. 
Kde je tedy chyba? Mediální klišé praví, že Putin omezuje demokracii, kterou nastartoval Jelcin. Rusko však demokracii nikdy nepoznalo a snad se tam ani nehodila. Carové s pravoslavím, natož bolševici se demokracii vyhýbali a ti druzí likvidovali. Pokud za projev svobody slova nepokládáme půtky oligarchů v mediích z devadesátých let, které za Jelcina vlastnili podle zásady „o nich všechno, o nás nic, my svatí“. 
Na začátku byla práva
Ryzí Putinova demokracie se narodila před necelými dvaceti roky v KGB. Podplukovník Putin formálně opustil sovětskou tajnou policii 20. srpna 1991 a jeho resignace byla přijata den nato. V den, kdy zkrachoval protigorbačovský puč. Neschopnost tehdejšího vedení KGB pučisty zklamala. 
Tajná policie měla na půl milionu pracovníků, kteří prožívali, jak tvrdívají, hluboké ponížení z gorbačovské a následující jelcinovské éry. 
Putin byl podle několika svědectví zjevně členem obrozené „staré“ party, která si dala za úkol dostat se k moci a „zachránit Rusko“. Jsou ryzími čekistickými vlastenci. Putin sám roku 1999 řekl, že operativci Federální bezpečnostní služby (FSB), nejnovější podoby Čeky, svůj úkol ve vládě plní úspěšně. 
Čeka, Črezvyčajnaja komissija, Zvláštní komise, lidově „črezvyčajka“, měla loňského 20. prosince se svými dětmi devadesát let. Jejím otcem byl Lenin a prvním šéfem polský bolševik ze šlechtické rodiny Felix Dzeržinskij (zemřel roku 1926). 
Do Výboru státní bezpečnosti (KGB), tak se FSB jmenovala za časů sovětské slávy, vstoupil Putin v rodném Leningradu v roce 1975. Bylo mu dvacet tři a končil se studiem práv. 
„Chtěl jsem odmala dělat špiona, poněvadž mne fascinovalo, co dokáže jeden člověk: více než celé armády,“ uvedl později. Také v jednom z interview řekl, že ho stalinské čistky nijak neodstrašovaly: „Byl jsem produkt sovětské výchovy k vlastenectví.“

exkurs: Svoboda ruského slova
Censura byla v Sovětském svazu zrušena ještě před jeho zánikem roku 1991. V Rusku se rychle rozvinul pestrý mediální trh nebývalých rozměrů. V roce 2006 registrováno více než padesát tisíc periodik. Za Jelcina si tisk a elektronická media rozdělili oligarchové a s jejich pomocí si vyřizovali účty. Navenek to působilo zdání svobody slova. 
S nástupem Putina a zkrocením vzpurných oligarchů se všechna základní media vrátila pod kontrolu státu, respektive státem kontrolovaných těžařských firem (Gazprom-Media, Severstal, Surgutněftěgaz), nebo prokremelských podnikatelů. Pro mezinárodní informovanost o režimních postojích slouží provládní weby zčásti psané zahraničními novináři. 
V mezinárodních žebříčcích bývají podmínky ruských novinářů a svoboda tisku hodnoceny mezi nejhoršími na světě. 
V letech 1997-2007 bylo v Rusku zavražděno 88 novinářů, kteří byli kritičtí k vládě. Vrazi většinou nebyli vypátráni. Putin k tomu loni v prosinci prohlásil, že mnohdy není možné rozlišit, zda zločinnost nesouvisí také s obživou novinářů, kteří buď patří k některé z podnikatelských skupin, nebo si vydělávají na vlastní pěst: mnohdy bývají spojeni buď s businessem nebo zločinem. 
Podobným způsobem shodil loňskou vraždu rusko-americké žurnalistky Anny Politkovské: v Rusku nebyla žádnou veličinou, nikdo ji neznal a ani nikdo ji nečetl, nebo málo. Podle Putina její práce neznamenala žádnou hrozbu pro úřady, ale že byla zavražděna jako náhodně vybraná na „demonstraci opovrhování úřady“. 
Vzhledem k tomu, že hodně psala o poměrech na Kavkazu a o korupci a malversaci v ruské armádě, je velmi pravděpodobné, že vrahové vypátráni nebudou.
V ruské provincii žádná novinářská otevřenost neexistuje a ani neexistovala. Lokální podnikatelské a politické veličiny jsou stejně mocnou autoritou jako v podobných asijských systémech v Koreji, Japonsku, Singapuru, natož v rudé Číně.
Jasně se k mediální svobodě vyjádřil rusko-izraelsko-francouzský podnikatel vystupující často jako zástupce angolské vlády Arkadij Gajdamak (Arcadi Gaydamak), který roku 2004 koupil týdeník Moskovskije novosti: „Noviny, které jsou spoluodpovědné za veřejné mínění, by se neměly obracet proti těm, kteří jsou u vlády. Jestliže byli nositelé moci v Rusku potvrzeni demokratickými volbami, pak mediím nepřísluší, aby veřejnost pro nim popuzovali.“

Drážďanské roky

Jedním z Putinovým učitelů a přátel na leningradských právech byl pozdější první demokraticky zvolený starosta Sankt-Petěrburgu Anatolij Sobčak (1991). Když roku 1996 prohrál volby a skončil v úřadu, byl obviněn z podvodů. Koncem roku 1997 uprchl do Paříže. Beztrestný návrat do Ruska mu zaručil v létě 1999 jeho žák Putin, který byl tehdy šéfem tajné služby FSB. 
O rok později však spoluautor dnešní ruské ústavy („Sobčakova ústava“ 1993) náhle zemřel na infarkt a s ním dva lidé z jeho nejbližšího okolí; spekulovalo se o otravě. Zemřel v době vrcholících privatisací stejně jako mnoho dalších veřejných činitelů ve víru kolem pozemků a obchodů s ropou. 
Sobčakovo tajemství
Putin, jak uvidíme, byl několik let Sobčakovým zástupcem a řídil zahraniční styky sanktpetěrburské radnice. Po pěti letech rozvědčícké služby v Drážďanech s bohatými kontakty v celém německy mluvícím světě muž na svém místě. V jakémkoli ohledu.
Když byl Sobčak obviněn a Putin už byl po prohraných volbách bez práce, z Petrova města ho do Moskvy vytáhl jiný leningradský rodák, jelcinovský reformátor a dnes tolik proklínaný Anatolij Čubajs (a proto asi také dodnes na tak exponovaném místě šéfa distributora elektřiny JES, viz TÝDEN 3/08). 
Když se Putin roku 1998 stal hlavou FSB, kolegové ze zahraniční rozvědky mu zjistili, že Sobčak byl v Paříži „vytěžován“, jak říká policejní hantýrka získávání informací z někoho, francouzskou tajnou službou. 
Přitom mimo jiné „provalil“ jisté finanční operace, které mohly Putina, nyní velkého šéfa, ohrožovat například vydíráním. Někdy v této době se Sobčak směl vrátit, a pak v únoru 2000 v třiašedesáti zemřít. Jeho slávu nyní šíří jeho dcera Ksenija (26) usilující o přízvisko „ruská Paris Hiltonová“. 
Soudruzi ve zbrani
Čerstvý právník Putin byl ze studií členem komunistické strany. Nikdy z ní nevystoupil, jako například nomenklaturní aparátčík Boris Jelcin, který ji však po nezdařeném restauračním puči roku 1991 rozpustil. 
„Člověk z lidu“ Putin se nedíval na typy jako byli Jelcin sympatickýma očima. Pro muže z „první linie“ stáli partajní tajemníci za sovětských časů hodně vysoko, úkolující vrchnost. 
Putin však má bezpochyby velmi dobré „puděro“, jak se říkávalo zkráceně obratu „původ dělnicko-rolnický“. Pro revolucionáře téměř šlechtické. Po obou rodičích je dělnické krve a jeho děd prý byl, jak sám tvrdí ve své biografii, osobním kuchařem Leninovým a Stalinovým (viz TÝDEN 2/08).
V leningradské KGB se mimo jiné seznámil s o několik měsíců mladším Sergejem Ivanovem, který studoval angličtinu, švédštinu a práva. Ivanov pak doprovázel Putina do centrály KGB v Moskvě a byl po něm roku 1999 krátce šéfem FSB. Hrál důležitou roli v Putinových vládách jako ministr obrany (2001-2007) a první vicepremiér. Je obecně pokládán za režimního muže číslo dvě. 
Z Leningradu znal Putin i dalšího dnešního vicepremiéra Sergeje Naryškina (53), který má kromě razítka KGB na důchodovém listu za sebou diplomatickou službu v Belgii a dnes je rovněž zastupujícím předsedou správní rady největší státní ropné společnosti Rosněfti. 
Říkají kremlologové, že je kamarád s Putinem i Patruševem, šéfem FSB, ale že nemá rád Alexandra Medveděva (52), zástupce předsedy představenstva Gazpromu, zároveň generálního ředitele Gazprom Export a RosUkrEnergo; takovým lidem se v Rusku říká gazovik a ještě se k nim vrátíme (nezaměňovat ho s ruským carevičem a šéfem Gazpromu Dmitrijem Medveděvem). 
Roku 1978 Putin přešel v Moskvě do zahraniční rozvědky a v letech 1984-1985 studoval v Leningradu institut KGB, který byl později přejmenován na Andropovovův. Na akademii měl krycí jméno Platov a tak také vystupoval v zahraničí. I zde byl jeho spolužákem tehdy Naryškin. 
Mjr. Voloďa hlásí příchod
Pak vycestoval. V některých německých zdrojích lze nalézt údaj, že už roku 1975 byl akreditován v Bonnu jako korespondent sovětské tiskové agentury TASS. Teprve po otrkání se prý Putin roku 1976 dostal na „akademická“ studia špionská. 
Jeho velká kariéra začala zhruba ve stejný okamžik, jako všech budoucích oligarchů: po 10. březnu 1985, kdy zemřel poslední ze sovětských dinosaurů v čele komunistické strany Konstantin Černěnko (74) a do čela KSSS se dostal nejmladší z jejího politbyra Michail Gorbačov. 
Tehdy začal například studovaný chemik a komsomolec Michail Chodorkovskij prodávat matrjošky s obličejem Gorbačova, ale také řezané brandy, jak jednou přiznal. Švarný Putin úspěšně vyzvídal v Drážďanech (během pěti let byl dvakrát povýšen), Chodorkovskij dovážel počítače a už roku 1988 s posvěcením nejvyšších partajních míst založil banku Menatep (srov. TÝDEN 31/03 a 23/05). 
Zdá se, že v daném okamžiku byl v hierarchii revolučních proměn vychytralý pokladník místní organisace komsomolu mnohem větším přínosem pro nové Rusko než rozvědčík v cizině. Za dvacet let tomu bude úplně jinak. 
S perestrojkou na krku
Když koncem února 1986 Gorbačov zahájoval osudový reformní 27. sjezd KSSS, Putin už byl v Německu; v té části, které se čtyřicet let říkalo Německá demokratická republika (DDR, česky NDR) a běžně ne příliš logicky „východní Německo“. 
Jeho šéfem byl ve „východním“ Berlíně Ivan N. Kuzmin, šéf informačního oddělení KGB v letech 1984-1991 a asi nejdůležitější muž sovětské rozvědky v DDR. Kuzminovým šéfem byl v Rusku velitel rozvědky Vladimir Krjučkov (1974-1988), který byl pak posledním předsedou celého Výboru státní bezpečnosti neboli KGB (srov. TÝDEN 49/07).
Jak vysoko ve hierarchii sovětských rozvědčíků Putin skutečně stál, není známo. Vedle klasické residenční sítě totiž existovala ještě jiná, KGB v KGB s krycím názvem Luč, Paprsek. Tato instituce, o jejíž nepřerušené činnosti v zemích bývalé sovětské střední Evropy se občas spekuluje, prováděla všechny nejdůležitější operace. 
V závěru bolševického impéria mezi ně nepochybně patřilo i konspirativní přechod do obchodní sféry a zajištění finančních prostředků do té doby vlastněných sovětským státem a institucemi. 
Tedy česky: ukrást, co se dalo a hodně dobře to schovat, aby bylo z čeho žít, popřípadě opět z čeho spřádat další plány. Třeba o tom, jak vrátit nějakého Lenina zpět do Německa, kterého říše tak „nezištně“ exportovala roku 1917 do Ruska.

Z taxikáře presidentem

V letech 1985 až 1990 byl Putin residentem rozvědky KGB v Drážďanech. Pro Němce byl mjr. Voloďa Platov, jak znělo jeho krycí jméno i na škole. V Německu slyšel roku 1987 výzvu amerického presidenta Ronalda Reagana pronesenou u Braniborské brány: „Otevřete tu bránu, pane Gorbačove!“ 
V plném pracovním nasazení zažil pád berlínské zdi a sloučení obou německých států. Ale ještě předtím chaos pod povrchem perestrojky a „velký úklid“ neboli likvidaci nepříjemných dokumentů a hlavně ukrytí peněz do firem a na spolehlivá západní konta. 
Na společnou službu s ním vzpomíná knižně agent, který ve světových mediích vystupuje jako Vladimir Usolcev, v ruských jako Artamonov (viz rozhovor s ním v TÝDNU 46/03). 
Vystudovaný fysik a mjr. KGB Usolcev přišel do Drážďan v srpnu 1985 a seděl s Putinem v jedné kanceláři. Vydělávalo se prý tehdy 1800 východoněmeckých marek (to bylo kdysi 5400 československých korun; moc hezká gáže) a k tomu nějaké ruble, které se ukládaly doma v centrále „firmy“ či „továrny“. 
Voloďa uměl
Usolcev tvrdí, že Putin byl talent na vyhledávání lidí ochotných pracovat pro sovětskou rozvědku. Vybíral v Lipsku a Drážďanech mezi studenty a těmi, kteří měli příbuzné na západě. Pracovalo pro něho asi šest lidí a často používal služeb domácí Státní bezpečnosti (Stasi), nebo dokonce Spolkové zpravodajské služby (BND) fungující v DDR, takže němečtí agenti (nebo to byli obyčejní udavači?) ani nevěděli, pro koho pracují. Osobně nikoho nerekrutoval, ale jeho činnost sledoval a zkoušel, jak se zachová. 
Za služby sovětské říši prý nedostávali němečtí agenti vyšší odměny než sto „východních“ marek. Putin, kterému se v Německu líbilo a zachutnalo mu pivo, byl zřejmě v ústředí dobře hodnocen, protože byl dvakrát za oněch pět let povýšen. 
Usolcev o něm říká, že byl pragmatik, spolehlivý konformista a navenek přesvědčený komunista. Na člověka z KGB prý měl vřelý vztah k Židům, což se projevilo později za jeho vlády, například při výběru premiéra Fradkova (viz TÝDEN 2/08). 
Platov-Putin organisoval sovětsko-německá „přátelství“ a se svými spolupracovníky řídil operace v Rakousku, Švýcarsku i Spolkové republice. Žil prostým životem, do úřadu chodil v Drážďanech na Angelikastrasse přímo proti sídlu regionální správy Stasi a bydlel v paneláku na Radeberské ulici. 
Vydíral západní obchodníky mimo jiné tím, že je v hotelu Newa dával dohromady s prostitutkami. Východoněmecké vědce, kteří usilovali o práci na západě, získával pro spolupráci s KGB a využíval přitom kontaktů s drážďanskou továrnou Robotron (říkávalo se: „kombinátem“) a bavorským Siemensem. Výsledky jeho vydírání mohly fungovat ještě dlouho po zániku DDR. 
Zadní kolečka
Při setkání s jedním z nejvýznamnější německých vědců a vynálezců, slavným Manfredem von Ardenne (zemřel roku 1997) v létě 1987 v Drážďanech, rozvíjel Putin jakoby osvícen čínským reformistou Tengem dokonce theorii „socialistického tržního hospodářství“ (viz TÝDEN 7/07 nn.). 
Šlechtic von Ardenne, který roku 1930 provedl první televisní vysílání, měl patenty z oboru radiotechniky, elektroniky, jaderné fysiky a v letech 1945-1954 se jako válečný zajatec podílel na stavbě ruské nukleární bomby. Za což obdržel od Stalina řád, Putinův nápad (neúspěšně) šířil v nejvyšších orgánech komunistické části Německa.
Leningradský rozvědčík spolupůsobil při konspirativním rozpouštění Stasi a přerozdělování a ukrytí majetku, jak tuší německé zdroje. Podle rešerší novináře a publicisty Ferdinanda Kroha v knize Manévry zvratu (Wendemanöver, 2005) zprostředkoval Putin v červnu 1987 schůzku svého šéfa generála Krjučkova s reformně laděnými východoněmeckými komunisty; takové typy měl na starosti. 
Lze se proto snadno domnívat, že Putin patřil do elitní agenturní sítě Luč, Paprsku, sítě nezávisle fungující na ostatních částech KGB (viz TÝDEN 5/07). 
Šéfem rozvědky KGB a později i Luče byl v letech 1974-1988 generál Vladimir Krjučkov (83), který v letech 1988-1991 velel celé KGB. Zemřel v Moskvě poslední listopadovou neděli roku 2007. Protigorbačovský pučista a zapřisáhlý nepřítel Jelcinův byl Putinem posléze nadšen a jeho bývalý podřízený se s ním v Kremlu radil. 
Po neúspěšném puči seděl s exministrem obrany Dmitrijem Jazovem (84) a dalšími pěti pučisty v moskevské věznici, tam, kde ve vyšetřovací vazbě skončil roku 2003 také naftařský oligarcha Michail Chodorkovskij, nejdražší světový vězeň. 
Vysoká hra
Na poslední chvíli zachránil Putin v listopadu 1989 z drážďanské centrály Stasi kartotéku kontaktů. Němci zjistili, že vyvíjel protiněmeckou činnost ještě po pádu zdi. 
Mezi jeho dobré známé patřil i převratový premiér východoněmecké vlády Hans Modrow (listopad 1989-březen 1990), drážďanský tajemník Socialistické strany jednoty (SED), jak si komunisté říkali. 
Na Modrowových osmdesátinách se letos 27. ledna sešli všichni, kteří v DDR něco znamenali, pohovořili ruský a kubánský velvyslanec a u šnapsu se zanadávalo na Gorbačova, který podle rudé elity všechno zničil.
Byly to před dvaceti roky rušné měsíce. Důstojníci Stasi začátkem roku 1989 Rusům nabízeli, že sesadí Honeckerovo vedení, kterému se Gorbačovovy zásady glasnosti a perestrojky pranic nelíbily. Ačkoli soudruzi dobře věděli, že hospodářsky stojí stát německých dělníků, rolníků a pracující inteligence krátce před totálním bankrotem. 
Rusové nápad s pučem odmítli a uvolnili tak cestu ke sjednocení. Všude na východě kontrolovaly rozvědky perestrojkové hemžení a tvrdívá se, že své vlivové posice neztratily dodnes. Nikde ve státní správě se však neprosadily tolik zřetelně, jako v zemi, odkud bolševismus vzešel: v Rusku se ze služebníků partaje stali tajní policisté vládci.

exkurs: Naši známí z Kremlu
Když byl Vladimir Putin šéfem zahraničního oddělení sanktpetěrburské radnice, jezdíval služebně velmi často do Německa. S Hamburkem měla metropole na Něvě družbu a Putin mezi senátory hansovního státu zanechal dobrý dojem. Při vodce prý prokázal bystrost a také to, že je germanofil. 
Putin dal obě dcery Marii a Jekatěrinu vzdělávat v německých školách, tak i později v Moskvě, německy mluví manželka Ljudmila. V Hamburku padla do oka Ireně Pietschové z bankéřské rodiny, která o stycích s Putinovými napsala a vydala knihu Choulostivá přátelství (Vídeň 2001). 
Ljudmila Putinová jí prý vyprávěla, že jako stewardka prodávala chleby, které sama připravovala a jak jí to kapitán, jemuž z toho nic nekáplo, zakázal. O svém muži říkala, že to je správný mužský, že nepije a že ji nebije. Pravda, když večer sedává s přáteli, musí se pochopitelně k pití postarat o okurčičky a rybičky... 
Putin se prý v polovině devadesátých let hlásil k jakési ruské obdobě německé sociální demokracie. Spolupracoval s firmou Intercommerz, kterou v Drážďanech založil jeho bývalý kolega ze Stasi. Ze Sankt-Petěrburgu jezdíval na důležitá jednání do Finska, poněvadž měl podle manželky Ljudmily strach, že je v Rusku všechno odposloucháváno. 
Když byl Voloďa jmenován šéfem ruské tajné služby, byl s hamburským kontaktem konec: v červenci 1998 volala Ljudmila naposledy, a to z dovolené v jižní Francii.

(pokr.)