Účastníci epochálního Alexandrova tažení otevřeli svými osobními pamětmi období hellénistické historiografie. Obzory autorů se rozšířily, vzrostly nároky, ale změnily se i politické poměry. Většina současníků při popisu tažení na Východ využívala královských deníků, basileioi efémerides, resp. hypomnémata/paměti, za které byl na Alexandrově dvoru odpovědný Eumenés z Kardie. O Alexandrových denících psal historik Strattis z Olynthu, který v pěti knihách vylíčil také okolnosti Alexandrovy smrti. Kromě toho vydal spis o řekách, pramenech a jezerech, vše nedochováno. Své vlastní paměti, a často kdysi citované, vydal zakladatel egyptské královské dynastie Ptolemaios I. Sótér.

Spis O Alexandrovi sepsal jistý Antikleidés, Alexandrův „vrchní ceremoniář“ Charés z Mytilény popsal královy činy, zvyky u dvora a válečné stroje, jichž užíval. Na Východu byl s Alexandrem člen „technického štábu“ Aristobúlos z Kassandreie a Kréťan Nearchos, kteří sepsali své bohaté vojenské, geógrafické a ethnografické zážitky ve spisech, které byly ve starém věku velmi populární. Kleitarchos z Kolofónu a Onésikritos z Astypalaie napsali barvité a fantaskní, jak vyznívá z citací, románové životopisy Alexandra Velikého/Peri Alexandrú historiás.

Později psali z vlivných lidí a z korunovaných hlav autobiografie Démétrios Falérský, Antigonos Gonatás, Pyrrhos/Hypomnémata basilika (a spis vojenský Taktika) a Arátos Sikyónský/Hypomnémata (srov. pod králové a Músy); o římských autobiografiích viz níže. Pyrrhovy děje popsal Proxenos z Chalkidy, jeho dvorní historik, autor Épeirských dějin/ta Épeirótika a též dějin své eubojské vlasti/ta Chalkidika (vše ztraceno). Kromě toho dal dohromady pojednání o sicilských úžinách/peri porthmón sikelikón a pojednal spartskou ústavu/lakóniké políteiá. Pyrrhův diplomat Kineás Thessalský složil dějiny Thessalie a další spisy, viz rok 281. 

Démosthenův synovec Démocharés složil Dějiny/Historiai, Deiniás z Argu Argolika o nejméně devíti knihách, na stejné thema psal Dionýsios z Argu.

Z Kardie pocházel Hierónymos, historik a diplomat ve službách králů Démétria I. a Antigona II. Od roku 291 byl místodržitelem v Boiótii. Své diadošské Dějiny/Historiai dovedl do roku 272 n. 266. Mnohem později z těchto a dalších spisů čerpal bíthýnský Flávios Arriános (asi 85 - 175 n. l.), doma v Níkomédeji kněz Démétry a Koré, později občan athénský a žák stoika Epiktéta (Anabasis Alexandrú, ale také spisy o dějinách Bíthýnie, válek diadochů, o Parthech, Indii atd.). Efippos z Olynthu, státu vyvráceného Makedonci, po smrti Alexandra sepsal o něm nedochovaný kritický, logicky, historický spis.

Další Hierónymové: Hierónymos z Rhodu byl peripatétik a historik, o němž toho více nevíme. Jiný Hierónymos byl filosofický spisovatel a křesťanský apologeta Sophrónius Eusebius Hierónymus: Illyr ze Stridónu žijící v letech 348 – 420 doplnil dílo Eusebiovo, jehož kroniku dovedl do roku 378, a přeložil bibli do latiny, tzv. Vulgáta. Na Eusebia a S. Iulia Africana navazovala řecká chronografie neznámého autora Chronicon paschale dovedená do roku 627 do vlády Východořímana Fl. Hérákleia a stále ještě, kupodivu, datována olympiádami (nejvyšší uvedená: Ol. 352). 

Démétrios z Býzantia vylíčil ve třinácti knihách přechod Keltů do Asie a v osmi děje Antiocha I., Ptolemaia II. a události v Libyi/Africe (Magás?); nedochována ani zmínka. Eratosthenés z Kýrény stanovil pro hellénské dějiny rok 1184 za datum dobytí Troje a ve svých rozsáhlých Chronografiích/Chronografiai, které od trojské války dovedl až do smrti Alexandra Velikého, jako první v dataci použil i jednotlivé roky olympiád (až dosud: ve sté olympiádě, tedy celé čtyřletí, nyní např.: ve druhém roce sté olympiády).

Podobně postupoval grammatik Sósibios ze Sparty, autor na alexandrijském dvoru, autor spisu o spartských starožitnostech, o královládě a "světových dějin/chronón anagrafé". Eratosthena později okopíroval grammatik Apollodóros z Athén, který svou veršovanou Kroniku/Chronika, Chroniké syntaxis, věnovanou Attalovi Filadelfovi, dovedl pravděpodobně od trojské války až do roku 119. Sepsal též spis Etymologiai a práci O hetérách v Athénách/Peri tón Athénési hetairidón, 22 knih spisu O bozích/Peri theón, vydal Epicharmovy komédie, práci etymologickou atd. Oba se při řazení událostí prý drželi posloupnosti spartských králů (ještě sepsal knihy o zákonodárství, filosofických školách, o bozích a vydal sbírku mýthů). 

Obecně o dataci psal ve spisu O určování času Antileón, theoreticky o historiografii psali Aristotelovi žáci Theofrastos a Práxifanés z Mytilény žijící na Rhodu a v Alexandreji, jeden z prvních badatelů věnujících se grammatice (práce neznáme, zachováno je však o téměř půl tisíciletí mladší pojednání Lúkiána ze Samosat "Jak třeba psát dějiny"/Pós dei historián syngrafein). Jejich učitel Aristotelés ze Stageiry sesbíral ústavy nejméně 158 hellénských států; zachována z velké části pouze jediná, athénská. 

Dějiny Asie a Evropy ve dvaceti knihách sepsal Démétrios z Kallátidy, třináctidílnou monografii o své vlasti vydal Nymfis z Hérákleie Pontské, syn Xenagorův, autor též dějin Alexandra a jeho nástupců po epigony až po vládu Ptolemaia III. ve 24 knihách, o své vlasti práci o třinácti knihách a Periplús Asiás. León z Alaband vypsal děje kárské a lycké/Kárika a Lykika, sofista, žák Platónův a peripatétik León z Býzantia dějiny Filippa II., třetí svaté války a býzantské, o Bérisadovi, srov. o něm s. v. kuchyně (2) a školy (3). Leontův jmenovec z Pelly složil spisek o egyptských bozích. Aristotelův žák Klytos z Míléta dějiny své vlasti, stejně jako jeho rodák Maiandrios.  

Dějiny Alexandrovy doby složil Menaichmos ze Sikyónu, syn Alkibiův n. Alkibiadův: Historiá hé kata ton Makedóna Alexandron. Kromě toho složil historii pýthijských her/Pýthika a Sikyónu/Sikyónika. O městech/státech a národech, též o Indii, vydal spisy blíže neznámý Taurón. O dějích králů na Tauridském Bosporu pojednal Syriskos z Chersonésu, který též sepsal zjevení Partheny, sc. Artemidy Tauridské. Za své dílo byl rodáky vyznamenán, viz rok 325.

Jistý Amómétos složil dílo o árjském klanu/státu pod Himálajem Kuru, srov. rok 600, Peri Attakorón, event. Ottarakorrai, tedy hind. Uttarkuru/Severní Kuru. Přikládá se mu též popis plavby po Nilu proti proudu Anaplús ek Memfeós. Indika složil Déimachos z Platají, k tomu Hypomnémata, Poliorkétika a spisek o zbožnosti/peri eusebieás, srov. u roku 303 (o dalším Déimachovi Platajském viz v indexu s. v.). Patroklés, stratégos Seleuka I. a jeho syna Antiocha I. sepsal o poznatcích ze svých tažení spis o Indii a vlastně celém seleukovském Orientu. Neanthés z Kýziku sepsal děje svého krále Attala I. stejně jako další pergamonský dvořan Lýsimachos; viz o nich u roku 241 a 197. 

Marsyás z Pelly, nevlastní bratr krále Antigona I. a syntrofos Alexandrův, původně grammatodidaskalos, pak účastník Alexandrovy anabase, nauarchos (viz rok 306 a 300), historik, autor deseti knih Makedonik/dějin Makedonie od začátků státu po vpád Alexandra Velikého do Syrie po založení Alexandreie, ve dvanácti knihách popsal dějiny Attiky a spisek o Alexandrově výchově. Plete se s Marsyou z Filipp, synem Kritofémovým, jemuž se rovněž přepisovaly attické dějiny, a s Marsyou z Tab v Kárii, autorem dvanácti knih Archaiologia, sedm Mýthika a stejný počet o své vlasti. 

Atthidy napsali v první polovině 4. století Kleitodémos či Kleidémos a autorem nejrozsáhlejší a vedle Androtióna (viz zde výše) i nejoblíbenější athénské kroniky byl syn Kyknův Filochoros (dovedené pravděpodobně do roku 261), kterého dal Antigonos Gonatás stít pro sympatie k Ptolemaiovi Filadelfovi. Se svou manželkou Archestratou se věnovali věštbám a sepsal o nich knihu O umění věšteckém/peri mantikés o čtyřech knihách, jednu knihu o obětech/peri thysión, o kultovní očistě/peri katharmón. 

Vydal nápisy v Attice (oficiální epigrafika, soukromá?), pojednání o attické tetrapoli, o založení Salamíny, sestavil seznam epónymních archontů athénských od Sókratida roku 374 po Apollodóra roku 350 nebo jiného roku 319, ve dvou knihách pojednal historii olympiád, psal o athénských mystériích, psal o Sofokleovi, Eurípidovi a Alkmánovi, sestavil sbírku hrdinných žen pýthagorejské školy/synagógé héróidón étoi pýthagoreión gynaikón, děje délské o dvou knihách/Déliaka, spis o objevech/peri heurématón a o smlouvách/peri symbolón. Nelze vyloučit, že se o autorství všech titulů dělí s jiným, dnes neznámým jmenovcem. 

Poslední atthidu vůbec, a zřejmě shrnutí všech zjištění/Synagógé tón Atthidón, o šestnácti knihách sepsal kolem roku 200 Kallimachův žák Istros pocházející snad ze stejnojmenné obce na stejnojmenné řece (= Dunaji). Je pozoruhodné, že Istros z Kallátidy poblíž Istru se v Istru též utopil; podle jiného podání pocházel z Kýrény, popř. z Pafu n. Makedonie a byl synem jistého Menandra. V Alexandreji byl sluhou/otrokem a žákem Kallimachovým. Literát/syngrafeus psal prosou i ve verších. Možnost, že by pocházel z Kypru, uvedl jistý Hermippos ze Smyrny, autor spisu o sedmi knihách O vyniknuvších mužích, kteří vyrůstali v otroctví/peri diaprepsantón en paideiá dúlón. Složil též knihy o řečnících a filosofech, též peri magón.  

Jistý Istros z Kallátidy složil spis o scénické tragédii a pravděpodobně šlo o dva různé muže. Neznámý zůstal autor athénské kroniky Démónax. Historik Mnésiptolemos z Kýrény, syn Kalliarchův, složil někdy po roce 250 spis o svých současných dějích Historiai, o nichž víme z narážky komického autora Epiníka, že byly plné údajně nudných popisů dvorských poměrů. Eufantos z Olynthu, jeden z učitelů Antigona Gonaty (?), sepsal dějiny po vládu nejméně Ptolemaia Euergeta, skládal též tragédie a spisek O královládě. Sfairos z Bosporu žil ve Spartě jako poradce Kleomena III. a v Alexandreji za Ptolemaia Filopatora. Napsal knihu o spartské ústavě/Lakóniké políteiá a tři knihy věnované Lykúrgovi a Sókratovi (komparace?).

Děje diadochů vypsal po Hierónymovi ve 2. století v Alexandrii žijící Agatharchidés z Knidu, jinak autor geograficko-ethnografických prací o Asii a Evropě (Asiatika, Európiaka o 49 knihách) a zachovaného výtahu ze spisu „O Rudém moři“. Agatharchidés byl tajemníkem peripatétika Hérákleida z Kallatidy n. Oxyrhinchu n. Alexandreie zvaného Lembos, dvorního úředníka Ptolemaia Filométora, který sepsal rozsáhlé dějepisné dílo (citováno je až z 37. knihy jeho Historií).

Byl též Agatharchidés ze Samu, autor historických spisů Persika, Frygiaka a dílka o kamenech/peri lithón. Menodotos z Perinthu n. Samu vydal patnáct knih svých Hellénik a Alexandridés z Delf sepsal Delfika se soupisem votivních darů Apollónovi. Satyros z Kallátidy, člověk z peripatu, vydal rozsáhlý soubor životopisů velkých monarchů a vojevůdců. 

Kallixeinos/Kallixenos z Rhodu žijící za Ptolemaia Filopatra sepsal dílo Peri Alexandreiás/O Alexandreji a jejích dějinách o nejméně čtyřech knihách. Podle zachovaných citací v nich vylíčil mimo jiné extravagance krále Filadelfa o svých filadelfiích a jeho flotily. Podle jeho jménem též koloval soupis malířů a sochařů/zógrafón kai andriantopoión anagrafé. Děje Ptolemaiů Euergeta a Filopatora sepsal Ptolemaios z Megalopole, syn Agésarchův/hai peri tón Filopatora historiai.  

Historický spis O městech vydal ve 3. st. Akestodóros z Megalopole. Jistý Glaukippos z Athén sepsal knihu o hellénských svátcích. Historik Kritón z Naxu složil spis Oktaetéris/Osmiletí, který jako dílo mathématické se přičítá Eudoxovi. Jiný Kritón, dobu neznáme, sepsal dějiny Getů/Getika. O Kritónovi z Píerie viz rok 154+. 

Hégésianax z Alexandreie v Tróadě sepsal děje své vlasti/Tróika, k tomu tři knihy Libyk. Žil na dvoře Antiocha III. a s ním historici Mnésiptolemos a Euforión z Chalkidy, syn Polymnéstův, autor seleukovských dějin. Euforión byl žákem akadémika Lákýda z Kýrény a Prytanidův, v poesii žák Archebúla z Théry. Zemřel v Apameji nebo Antiocheji. Euforión po sobě zanechal též spisy o dějinách Thessalie/peri tón Aleuadón a Historika hypomnémata. 

Další Tróika sepsal sofista Abás, autor řečnické učebnice/Techné rhétoriké a Historických pozoruhodností/Historika hypomnémata; není známo, v které době žil, snad učenec hellénistický. Vzdělaný básník Kallimachos z Kýrény sestavil během svého působení v alexandrijské ptolemaiovské knihovně první vědeckou bibliografii o 120 knihách (= dílech) „Seznam výtečníků v každém oboru vzdělanosti a jejich spisů“.

Helléni v této době věnovali pozornost i světu nehellénskému, i když k mainstreamové četbě dílka jistě nepatřila. Farnúchos z Nisiby sepsal perské dějiny. Řecky presentovalo dějiny svých zemí několik autorů, např. Mardukův velekněz Bérós(s)os. Svá Babylóniaka věnoval Antiochovi Sótérovi. Egypťan Manethó, Manethón/Manethós věnoval své Egyptské zvláštnosti n. pozoruhodnosti/Aigyptiaka hypomnémata či jednoduše Aigyptiaka "velkému králi Ptolemaiovi Filadelfovi", jak praví jistě podvržený dopis, který mu poslal "archiereus kai grammateus tón kat' Aigypton hierón adytón" původem ze Sebennytu. Manethón sepsal též spis o starých egyptských zvyklostech a zbožnosti/peri archaismú kai eusebeiás. 

Slovníkáři rozlišovali mezi dvěma Manethóny (Súda): z Diospole sepsal přírodovědecké pojednání Fysiologika a astrologický spis o postavení hvězd ovlivňující lidský život Apotelematika (srov. o něm roku 100+), Manethós z Mendéty, velekněz/archiereus psalo přípravě egyptského kadidla kýfi/koifi. Nelze vyloučit, že šlo o jednoho a téhož autora, našeho "egyptologa", popř. že to byli autoři tři.  

Jistý Bútoridás sepsal knihu o pyramidách, jinou s tímto thematem Démotelés, asi Hellén. Jakýsi Hórapollón složil spisek o hieroglyfech, které vykládal jako obrázky (jak prosté...). Kněz Sarápidova kultu a stoický filosof Chairémón z Alexandreie, který ve své vlasti pravděpodobně učil grammatice a od roku 49 patřil k vychovatelům Nerónovým v Římě, sepsal po názvem Hieroglyfika rovněž spisek o egyptském písmu, též o astrologii a k tomu se věnoval egyptským dějinám; vše v řečtině a nedochováno.

Filón z Byblu neboli Herennius Philó, který zemřel někdy po Hadriánovi, byl grammatikem, autorem slovníku synonym, ale také Foiníckých dějin/Foiníkiké historiá. Citace známe z Euangelické přípravy/Euangeliké proparaskeué křesťanského historika či hagiografa Eusebia z Kaisareie a z nich vyplývá, že Filón čerpal z "foiníckých" originálů a z kosmologického spisu jistého Sanchúniathóna/Sanchóathóna z Bérýtu pocházejícího údajně z doby před trojskou válkou a slovníkáři ho označovali slovem "filosof". Záhadný Foiníčan, který svou levantskou legendu o vzniku bohů narouboval na hellénskou, spis věnoval odjinud rovněž neznámému bérýtskému vládci Abibalovi/Abí-Ba'al a čerpal informace od Hierombala (Jerub-Ba'al n. Chírám-Ba'al?), kněze boha Ieuó, tedy Jahweho. Jeho spisy v púnštině byly o Hermovi, dějiny Tyru a o egyptské theologii. 

Hellénisovaný Žid Démétrios vydal v poslední čtvrtině třetího století apologetickou knihu o židovských králích. Za Ptolemaia Filadelfa byl v Alexandreji údajně pořízen překlad židovských náboženských knih, dnes zvaný Septuáginta, Kata tús hebdomékonta/Para h., Podle sedmdesáti (moudrých), lat. zkracováno jako LXX. Překladatelem asi byl Démétrios, podle jiného moderního úsudku vznikal překlad v rozmezí let 250-100 př. n. l.; podle jmen není text příliš homogenní. Podle židovské pověsti pořídilo překlad za Filadelfa 72 mudrců v 72 dnech.

Později vznikly anonymní překlady I. knihy Makkabejských z hebrejštiny do řečtiny a řecký originál II. knihy Makkabejských o událostech v Palaistíně v letech 175 - 135, extrakt z pětidílné historiografie Iásona z Kýrény, která vznikla c. 86 a výtah byl pořízen někdy krátce před Pompeiovým dobytím Jerúsaléma roku 63.

Iúdás Makkabejský poslal roku 161 do Říma vyslance, které vedli hellénisovaní Židé Eupolemos a Iásón. U senátu nesnášejícího Seleukovce velmi snadno dosáhli uznání za spřátelený národ. Eupolemos byl mimo jiné autorem (?) nezachovaných propagačních spisů v řečtině o židovské minulosti s výklady o biblických postavách/např. peri Davíd kai Solomónos. Snad v éře Ptolemaia XII. Auléta v Alexandreji složil údajně jistý Sósatés (= Sótadés?) řeckými verši epos s náměty z židovských dějin ("židovský Homér"). 

Jeho vrstevníkem asi byl Artapanos (srov. parthské jméno Artabános), možná alexandrijský Žid, autor svérázného výkladu egyptských dějin, jak lze usuzovat z dochovaných citací u Eusebia a Klémenta, křesťanských dějepravců. Ovlivnil Alexandra Polyhistora a Iósépa Flávia, srov. zde níže, a těžko řící, zda reagoval na dílo Manethónovo. Nicméně egyptské dějiny postavil na hlavu smyšlenkami o tom, že to byl "Móýsos"/Mojžíš, který určil egyptským nomům/provinciím kultovní zvířata, a Abrahám to byl, kdo naučil Egypťany stavět lodi, stroje na pohybování kameny, zavodňování, výrábět zbraně, faraony astrologii a tak podobně. 

Grammatik a polyhistór Lýsimachos z Alexandreie (nebo Kýrény) ve 2. století př. n. l. též sepsal dějiny Židů. Nejznámějším z židovských apologetů byl vedle Filóna z Alexandreie, vykládajícího hellénskou filosofii, a hlavně Platónovu, za kopii starých židovských proroků, Iósépos Flávios (lat. T. Flávius Ióséphus), autor aramejsky psaných Dějin židovské války, které pak s přáteli přeložil do řečtiny. Autor rozsáhlých Židovských starožitností/Iúdaiké archaiologiá je též prvním v celém starém věku, jehož autobiografie se zachovala. Židovské povstání ze svého hlediska, s Iósépem nebyli přáteli, řecky popsal hellénisovaný Iústos z Tiberiady, syn Pistův, tajemník krále Héróda Agrippy II., pravděpodobně až po vydání díla Iósépova. Sestavil též chronografii dějů židovských od Móšeho po Héróda Agrippu II. Iústos, lat. Iústus, je pravděpodobně kalk z hebr. Sádoq, Sádiq (dtto arab.), "Správný, Spravedlivý". Rovněž řecké jméno otcovo by se do těchto pojmů vešlo. 

Je překvapivé, že později Hellénům a Římanům svou minulost a ethnografii nevěnovali Keltové ani Germáni. 

Jako první z křesťanů navázal na chronografie, kroniky, všestranný Sex. Iúlius Áfricánus z Emmaus/Níkopole n. Hierosolym, bibliothekários knihovny římského Pantheonu za císaře Alexandra Sevéra (nezaměňovat s latinským rhétorem Iúliem Áfricánem z Gallií v 1. st. n. l.), srov. pod chronografové. Sestavil v římském Pantheonu na pokyn Alexandra Sevéra knihovnu a řecky sepsal pět knih Chronografií, synchronního díla o hellénských a židovských dějinách od „stvoření Adama“ do roku 220 n. l. (viz pod chronografové).

Velvyslanec Seleuka Níkátora v Indii Megasthenés popsal tamní zvyky a děje (Indika), jak učinil též jeho nástupce Déimachos z Platají, srov. rok 303, a vyslanec Ptolemaia Filadelfa Dionýsios. Menadros z Efesu sepsal ve druhém století foinícké dějiny. Hannibalovy skutky a púnské dějiny vypsali autoři, kteří u Karthágince během tažení žili: Silénos z Kalé akty ve čtyřech knihách Sikelik a Historií (též autor spisu Peri glossón) a v sedmi knihách Sósylos/Sósilos ze Sparty, který byl i vojevůdcovým učitelem řečtiny, srov. o nich rok 218 (byl též historcký autor Sósilos z Ília, totožný se Sparťanem?). Hannibalskou válku popsal Xenofón z Kypru, též autor Kypriak, a několik knih řecky prý složil o své válce též osobně Hannibal. 

První púnskou válku vylíčil Filínos z Akragantu, také jistý zcela neznámý Eumachos z Neápole a s ním Chaireás, který psal i o Hannibalovi. Historii Kappadokie pojednal jistý Eustochios, sofista, též autor dějů Kónstantových, asi jeho vrstevník. Jistý Glaukos sepsal Arabikés archaiologiá/Starožitnosti Arábie, dtto Úranios Arabika.

Zcela v moderním duchu se v hellénismu staly populární různé literární sbírky, vědecké monografie, výběry všeho obsahu, tedy i dokumentů. Krateros, syn Alexandrova vojevůdce Kratera, vydal chronologicky seřazený komentovaný soupis athénských sněmovních usnesení/pséfismatón synagógé. Démétrios z Faléru, Kassandrův správce Athén a nesmírně plodný literát, vydal vedle svých pamětí (Hypomnémata peri tés dekaéteiás/„Vzpomínky na desetiletí“, totiž „mého správcování“), soupis athénských archontů/archontón anagrafé, o athénském zákonodárství/peri tés Athénési nomothesiás a O osudu/peri tés tychés. Démétrios se v něm mimo jiné pozastavil nad proměnlivostí štěstí: kdo by před padesáti roky tušil, kdy Peršanům patřil bezmála celý svět a o Makedonech málo kdo něco věděl.   

Jako Démétrios byl žákem Theofrastovým Stratón z Lampsaku, syn Arkesiláův. Filosof složil spis O vynálezech/peri heurématón. Stratónů bylo více a jeden z nich byl historikem válek Filippa V. a Persea s Římany. 

Polemón z Ília, syn Euégetův, ve druhém století sbíral tak horlivě nápisy, že mu začali říkat mimo jiné stélokopos, tj. Oklepávač sloupů. Znám však hlavně jako Periégétés, tj. člověk popisující země. Současník Aristofana Grammatika, žák Panaitia z Rhodu, popsal ve třech knihách svůj rodný kraj/perégésis Iliú a o dalším viz u roku 220.

Jeho mladší vrstevník Héliodóros sepsal v nejméně patnácti knihách všechno o athénské Akropoli. Lidé z okolí peripatu pod Aristotelovým dohledem pořizovali různé chronografické seznamy, např. vítězů na olympiádách a pýthijských hrách (Olympioníkai, Pýthioníkai), ale také Didaskaliai, seznamy odehraných divadelních kusů. Za Aristotela vznikla rozsáhlá sbírka 158 ústav hellénských států, Políteai. 

Paradoxografové psali o kuriositách, podivuhodných okolnostech. Bólos z Mendéty sepsal „O věcech, které budí zvláštní pozornost při čtení historií“, srov. o něm roku 250 a pod lékaři. Palaifatos z Paru n. Priény sesbíral v polovině 4. st. nebo až v Alexandrově éře pět knih Neuvěřitelností/Apista, resp. Peri apistón historión. Jméno možná pseudonymem a žili pravděpodobně další dva toho jména: historik z Abýdu z Alexandrovy doby (= Parský?) a grammatik z Egypta. Filostefanos z Kýrény, Kallimachův žák, vydal řadu spisů s geógrafickými náměty, o městech, řekách, ostrovech etc. Evropy a Asie, jejich podivuhodnostech, též spis o vynálezech/peri heurématón. Psal v Alexandreji zřejmě za Ptolemaia Filopatora. Existoval též Filostefanos z Mantineie, jakýsi básník. 

Koncem 4. a začátkem 3. století začaly vznikat historické spisy všímající si vývoje určitých vědních disciplin. Tak např. Aristotelův žák Eudémos z Rhodu se kromě logiky, geometrie a přírodní filosofie věnoval literárně i dějinách oborů: Geómetriké historiá, Arithmétiké historiá a Astrológiké historiá. Jiný Aristotelův žák Fainiás z Eresu byl botanik, ale jako historik byl první, kdo sepsal dějiny odstraňování samovlád („O odstraňování tyrannů“, „O sicilských tyrannech“). Démétrios z Magnésie v 1. st. sepsal „O soujmenovcích“, často citované Diogenem Laertským. Jistý Démokritos sepsal dějiny Artemidina chrámu v Efesu a Samothráky.

Aristokratés ze Sparty sepsal asi ve 2. či 1. st. ethnografické a historické dílo o své vlasti. Aristotelův polyhistorický žák  Dikaiarchos z Messány vydal ethnografický spis o kulturních dějích Bios Hellados/„Život Hellady“ (popř. Peri tés Hellados/"O Helladě"), též dějiny Sparty. Batón ze Sinópy sepsal ve druhé polovině 3. st. historii efeských tyranů/peri tón en Efesó tyrannón a k tomu Persika, Peri tón en Syrákúsais tyrannón (popř. jen o Hierónymovi), Peri Thessaliás kai  Haimoniás, Attikai historiai a Peri Iónos tú poiétú.

Některému z bíthýnských Níkomédů věnoval Skymnos z Chiu z velké části zachovaný veršovaný popis pobřeží od Hispánie po Pontos; poněvadž se o autorství pochybuje, cituje se "Níkomédův periodos" jako dílo Pseudo-Skymna. 

Hérákleitos z Lesbu sepsal dějiny Makedonie, z nichž neznáme nic. Dějiny Pyrhhova tažení na Peloponnésos a obecně let 272 až 220 pořídil Athéňan Fýlarchos a hodně se v nich věnoval popisu tragických scén, aby vzbudil dojem. Jak moderní… popsal též děje Antiocha a Eumena (asi Antiocha Velikého a Eumena II.), ve zkratce podal hellénské mýthy/epitomé mýthiké, vydal spis o zjevení Diově/peri Dios epifaneiás, o objevech/peri heurématón a devět knih spisu o parembasiích (= naloděních, přeplavbě?). 

Rhétór Theodektés z Fasélidy, syn stejnojmenného řečníka a autora tragédií, žáka Isokrata a Platóna, složil enkómion na Alexandra Épeirótského, spis o zvycích barbarů/nomima barbarika a historické dílo Historika hypomnémata. V Hadriánově době složil v hexametrech Dionýsios Alexandrijský zv. Periégétés popis známého světa Tés oikúmenés periégésis, titul vedle Pomponia Mely, srov. níže, populární až do renesance. O periplech viz ve druhém oddílu hesla dějepisci. Jiný Dionýsios s přívlastkem Músónios rodem z Rhodu n. Samu byl ve své vlasti knězem Héliovým a vedle periégése sepsal v deseti knihách dějiny výchovy dětí/historiá paideutiké, první to dějiny pedagogiky. 

•

Symbolickým vrcholem hellénistické historiografie, přesněji té, kterou osud zachoval alespoň zčásti, bylo dílo Polybia z Megalopole Historiai, dějiny celého Středomoří od začátků 2. púnské války roku 220 až do zničení Karthága a Korinthu v roce 146. Jím zároveň začala též éra těch historiků, kteří již psali ve stínu římského fenomenu: ať už oslněni, nebo prostě přemoženi, jako římští váleční zajatci. Podotkněme, že paměť všech těch autorů, kteří psali „proantigonovsky“ nebo „proseleukovsky“, zkrátka protiřímsky, byla důsledně Římany ničena. Je dosti pravděpodobné, že řada zničených děl a autorů zatracovaných dosahovalo podobné úrovně. Pouhým jménem zůstal Polybiův vrstevník Antisthenés z Rhodu, autor podle všeho universálních soudobých dějin.

V zachovaných částech díla a fragmentech Polybios kárá své předchůdce, prameny a kolegy z omylů a hloupostí vyplývajících z nekritického převzetí údajů. Například výkladu o omylech Tímaiových věnoval celou (tzn. to, co se z ní zachovalo) dvanáctou knihu. Tím se s dalšími hellénskými autory zcela liší od nacionálně úporné historiografie latinské, třebaže často je nezbytné o něm říci, že si měl uklidit nejprve před vlastním prahem. Je zřejmě prvním z literátů, kteří na omyl kolegy upozornili osobně: Polybios napsal Zénónovi z Rhodu, autorovi dějin své vlasti/Rhodiaka, o zeměpisných omylech, jichž se dopustil při líčení dějů v Messénii. Zénón prý jeho kritiku přijal přátelsky, ale věc nemohl napravit, neboť spis již vyšel. 

Mnohdy ovšem sám psal zaujatě a překračoval značně vlastní linii, např. v líčení dějů kolem achájského koina, své vlasti a když Acháje srovnával s ostatními Hellény, především Dóry, někdy v míře až trapné. Do nebe též vychvaloval P. Scípióna Áfricána a celou rodinu Cornéliů, jak se ostatně slušelo na jejich klienta. Fragmenty jeho 34. knihy obsahují nápravy zeměpisných a ethnografických omylů v historiografické branži, nicméně z hlediska dnešního čtenáře přidává sadu dalších. 

Polybios psal tak, aby vysvětlil cestu Říma ke světovládě, věci podstatné, nikoli podružné: "Říkáme totiž, že nejdůležitější částí historie je to, co následuje po událostech, důsledky, a nejvíce vše kolem příčin/akmén gar famen anankaiotata meré tés historiás einai ta t' epiginomena tois ergois kai ta parepomena kai malista ta peri tás aitiás." 

Velmi moderně a sympaticky zní Polybiův názor na rozsah historiografických děl (vi, 11, 7): "Dobrý kritik by neměl historiky posuzovat podle toho, na co zapomněli, ale podle toho, co uvádějí...". Autor chronografie & Kleió se domnívá, že se připomenutí týká i jeho. 

Později na Polybia navázal chronograficky i stylově řecky píšící syrský polyhistór, vedoucí stoické školy na Rhodu, nástupce Panaitiův a jeden z ideologů římské aristokracie Poseidónios z Apameie, který své dějiny dovedl až do éry Sullovy, Historiá hé meta Polybion, resp. Ta meta Polybion/Dějiny po Polybiovi o 52 knihách. Podle jednoho z pramenů dopsal své dějiny do "kýrénské války/polemos kýrénaikos", označení takto ojedinělé, srov. roky 96 a 86. Vydal spis o Oceánu, o bozích, afektech a asi též o věštění. Zachováno z toho není nic. Nelze vyloučit, že stoik Poseidónios byl původem syrský Arab. Viz o něm též u roku 135. 

Poseidóniovým dědicem a nástupcem ve vedení školy byl vnuk z matčiny strany Iásón z Nýsy, grammatik. Byl synem Menekrata z Nýsy, žáka Aristarchova, otec Aristodéma a Sóstrata, po matce Rhoďan. Další Aristodémos, vše grammatici, Aristodémův bratranec, byl učitelem Cn. Pompéia Mágna, srov. s. v. grammatici. Aristodémos poskládal Příběhy/Historiai se snad skutečnými podklady (srov. rok 276. Aristodémos z Éleie byl zřejmě rovněž jakýmsi historiografem, Aristodémos z Théb složil Thébaika epigrammata, sbírku epigrafického materiálu, a k tomu vydal Veselé vzpomínky/geloia apomnémoneumata, podle všeho příběhy a drby z hellénistických dvorů.  

Jiný Menekratés pocházel z Elaie, byl žákem Xenokratovým a složil spis o zakládání/původech měst, Peri ktiseón, dějiny bíthýnské Níkaie a zeměpisný titul Periodos. Menekratés z Xanthu sepsal lycké dějiny/Lykiaka. Neznámý Ainesidémos sepsal Téniaka, děje snad své vlasti (?). Další z historiků se jménem Menekratés pocházel z Olynthu, jiný z Tyru a Barky. Předmět práce neznámého Achaia neznáme. Agaklytos, rovněž časově nezařaditelný, psal o Olympii. 

Poseidóniův jmenovec z pontské Olbie, sofista a historik, složil soudobé dějiny Perseovy, attické ve čtyřech knihách, libyjské/africké v jedenácti a Tyrika, děje asi kolem řeky a města Tyrás/Dněstr.

Z prvního století př. n. l. pocházely dějiny své vlasti Promathidy z Hérákleie Pontské, Promathiónovy Italských dějin/Historiá ítaliké (byl z Chalkédonu?), Métrodóros ze Sképse, důvěrník Mithridáta VI. sepsal historii Tigrána Armenského/peri Tigránú, též o zvycích/peri synétheiás a dějinách/peri historiás; o jeho osudu viz rok 71.

Časově nezařaditelný Akesandros složil pojednání o Libyi a Kýréně. Zda se přitom jedná o téhož historiografa zmiňovaného jako Akestodóros n. Akestoridés, není jasné. 

(pokr.)