187-185

 

************************************************************

187.

Ol. 148, 2

125 SE

61 AE

(Theoxenos I.)

a. u. c. 567

M. Aemilius Lepidus I. a C. Flamininus

************************************************************

Boiótarchem tohoto roku byl Hippiás (II.), po něm Alketás. Následují jména, která jsou opět nezařaditelná, a to až do roku 177 (srov. naposledy roky 196 nebo 190).

Král Ptolemaios V. Epifanés vyslal v zimě 188/187 ke spolku Achájů posly pod vedením Démétria Athénského, aby obnovil spojenecké smlouvy. Achájové byli proegyptští od začátků svého spolku již za krále Filadelfa (srov. rok 280); jednal s nimi Filopoimén. Achájští vyslanci Lykortás z Megalopole, Theodóridés a Rhósitelés, oba ze Sikyónu, se pak vydali do Alexandreie.

Sparta hledala pomoc proti Filopoimenovi v Římě, viz rok předešlý. Také Filopoimén poslal jako vyjednávače do Říma Níkodéma z Élidy, odpověď senátu však byla záměrně nejasná. Q. Caecilius Metellus a Aristainos se ostře postavili proti Filopoimenovým změnám v lakedaimonské ústavě.

Novým stratégem spolku Achájů se na podzim stal posedmé (?) Filopoimén, v úvahu ale připadá i jméno Archontovo (srov. rok 190).

V Thessalii byl tágem na tento rok Androsthenés z Gyrtóny. Vypukly spory Thessalů s králem Filippem V., následovala vzájemná plenění.

Vypuklo povstání Lyků proti Rhodským, jejich novým pánům (srov. rok 189 v podmínkách míru se Seleukovci). Boje tzv. války lycké trvaly do roku 180. Neshody byly patrné již roku 189, kdy se Římané rozhodli Lykii Rhoďanům přiklepnout. Vyslanci Ília Hipparchos a Satyros, posilněni římskou pozorností, se domáhali u senátu, aby Lykům jejich spolupráci s Filippem a Antiochem odpustili. Cestovali pak Ílijští, kteří v této době měli s dávnými Trojany společného pramálo, po Lykii a roztrušovali, že jim Římané dali svobodu a dokonce se snažili dohodnout jednáním na Rhodu. To se nepodařilo a byla z toho revolta Lyků, o jejímž průběhu nevíme nic, ale mimo zemi se nerozšířila.   

Král Antiochos III. se vypravil podruhé (poprvé v letech 211 až 205) do horních satrapií, snad aby sehnal finanční prostředky na uspokojení velmi náročných požadavků římských mírových podmínek, resp. proti Parthům, které tak tvrdě před dvaceti roky pacifikoval. Při návštěvě Babylónu obětoval na novoroční svátek podle domorodého ritu, tehdy slavnost akítu připadla na 12. dubna, a z té doby pochází též první zmínka o "občanech města/bab. pulité, pulitánu", tedy z řec. polítai, viz rok 169. 

Při lehkomyslném nočním přepadu jistého chrámu ("Bélův") či spíše chrámového státečku, jméno neznáme, v Elymaidě, tedy kdesi ve starém Elamu, dne 25. simánu/4. července byl i se svým doprovodným oddílem ozbrojenými domorodci zabit. Z elymajských dynastů této doby neznáme nikoho, spojovat Antiochovu smrt s Kamnaskírem I., srov. rok 147, je nedoložitelné. Zachována též zcela "světská" verse královy smrti: že prý se v opilosti ošklivě choval ke svým přátelům na hostině, tak ho zabili. O generaci později tentýž chrám, kde prý pod ochranou boha leželo na deset tisíc talentů drahých kovů, snadno obsadil jeden z Arsakovců, pravděpodobně Mithridátés I., srov. rok 155.

Seleukovci obvykle tolerovali domorodé chrámové občiny, když však bylo nezbytí...: Seleukos Níkátór si roku 302 podle všeho vypůjčil od Nabia v Borsippách 113 talentů stříbra a dva talenty zlata, podobně někdy před rokem 281 v Ekbatanách vyzvedl něco pokladu Anaíty (kolik to bylo, nevíme), na stejném místě roku 211 Antiochos III. (asi čtyři tisíce talentů stříbra?), Antiochos IV. si půjčil v Babylónu z chrámu Esangíla, Atargatidy v Hierápoli Syrské simulovanou svatbou s bohyní, Anaítidy/Nanáie v Súsách (částky neznáme) a srov. též činnost Seleuka VI.  

Antiochos III. Veliký vládl od roku 223. Všechny jeho děti panovaly nebo se na vládě podílely: Antiochos (nebývá opatřován dynastickým číslem), Seleukos IV. Filopatór, Antiochos IV. Epifanés, Kleopatrá I. Syrá, Láodiké IV., Antiochos i Láodiké (?). Antiochovo diadema převzal jeho spoluvládce a syn Seleukos IV. Filopatór (vládl do roku 175).

Zřejmě ještě téhož roku vyměnili Římané rukojmí apamejského míru. Namísto Antiocha (IV.), Seleukova bratra, přišel do Říma roční syn Seleuka IV. Démétrios (I.), neboť byl v daném okamžiku právoplatným nástupcem trůnu v říši Seleukovců (viz předešlý rok). - Tím byl celé seleukovské dynastii nachystán jed rozvratu působící déle než století (srov. rok 175 a 162)! Antiochos (IV.) od tohoto roku do roku 175 žil v Athénách.

V Karthágu se narodil Asdrúbás, lat. Hasdrubal, jehož hellénské jméno znělo později Kleitomachos z Karchédonu. Roku 163/162 přišel do Athén a od roku 127/126 byl scholarchem tzv. nové Akadémie, když funkci převzal po Kratétovi z Tarsu. Zemřel v Athénách roku 110/109.

V Římě rozpoutali tribunové lidu Q. Petilius Spurinus s pravděpodobně bratrancem Q. Petiliem skandální proces proti P. Corneliovi Scipionovi Africanovi staršímu a jeho bratrovi Luciovi pro obvinění z defraudace Antiochovy kořisti, nebo dokonce pro přijetí úplatku od krále (některé prameny uvádějí šest tisíc liber zlata za mírnější mírové podmínky pro P. Scipiona, peníze prý dostali i jeho podvelitelé...). 

Scipio Africanus měl s sebou v senátu písemnou zprávu o asijské kořisti, kterou hodlal přednést, ale nadurděn z požadavku tribunů podle něho urážlivého pro tak významného a zasloužilého muže ve státě, zprávu roztrhal. Ještě předtím Scipiona obvinil tribun lidu M. Naevius z toho, že se dal uplatit králem Antiochem, aby mír s ním byl mírnější.  

V pozadí mohlo stát nepřátelství konservativce a "nacionalisty" M. Porcia Catona, který Africana napadal i po smrti, vlastní příčiny sváru známy nejsou. Na obranu obou liberálně orientovaných a prohellénských Scipionů se postavil jen jeden z tribunů lidu Ti. Sempronius Gracchus st., který sloužil pod Scipiony v Helladě ve válce s Antiochem.

Oba bratři se rozsudku vyhnuli odchodem do vyhnanství. Publius odešel do Literna, kde roku 183 zemřel, Lucius Asiaticus, o jeho přízvisku viz rok 190, byl ještě roku 187 osvobozen, ale v politice skončil. 

V Ligurii válčily dvě konsulské armády, seleukovské nebezpečí pominulo, a pro ten čas byly úspěšné: oba konsulové podrobili Ligury žijící západně od Apennin. M. Aemiliem Lepidem byla zahájena stavba Aemiliovy silnice, via Aemilia, která vedla z Arimina přes Bononii do Placentie, viz dále rok 175 a srov. rok 109 a rok 191. 

V Římě konal 23. prosince (předjul. kal.) triumfální průvod nad Aitóly a Kefallénií M. Fulvius. Mimo jiné se chlubil kořistí 785 měděných a 230 mramorových soch, o jejichž navrácení marně usilovali obyvatelé Ambrakie, viz rok 189. V průvodu ukazovány zlaté věnce 120 liber těžké, 83 tisíc liber stříbra, 243 libry zlat, 118 tisíc attických tetradrachem, 12.422 zlatých mincí Filippovy ražby. V létě 185 konal desetidenní hry, k nimž přizval umělce z Hellady a poprvé předvedl Římanům athléty, profesionální sportovce. Doprovázela podívanou premiéra ukázek z "lovu" lvů a levhartů. Děkovné desetidenní hry, které zaslíbil před válkou s Antiochem, roku 186 vypravil i L. Cornelius Scipio. Na ně poprvé dobrovolně přispěl "lid", tolik bylo k disposici hotovosti, aby mu ulevil s náklady. 

************************************************************

186.

Ol. 148, 3

126 SE

62 AE

(Zópyros)

a. u. c. 568

Sp. Postumius Albinus a Q. Marcius Philippus I.

************************************************************

V Boiótii se opět vyhrotily občanské spory, které sužovaly spolek ještě před příchodem Římanů do Hellady. Již roku 187 byl exulován Zeuxippos, jeden z exponentů prořímské strany aristokratické, klient T. Quinctia Flaminina. Senát nařídil Boióťanům Zeuxippa přijmout zpět z exilu, což odmítli poukazem na rozsudek za vraždu Brachylly a za jisté znesvěcení Diova chrámu, kde ukradl stříbrný kultovní stolek. 

Na písemný pokyn senátu Aitólům a Achájům proti promakedonské Boiótii vojensky zasáhl v čele Achájů Filopoimén a zemi plenil. Boiótové změkli a stratég spolku Hippiás dohodl se svým achájským protějškem, že od rozsudku Zeuxippově ustoupí. Poněvadž se opět nic nedělo, Filopoimén přiostřil, to již za Hippiova nástupce Alkety, a vyhlásil volnost v olupování boiótských majetků, čehož využili Megařané. Aby senát zamezil v Boiótii další válce, nechal podle všeho Zeuxippa, ačkoli osobně v Římě orodoval, padnout. 

Koncem září se stal počtvrté stratégem spolku Achájů Aristainos. V zimě se vrátili z Egypta achájští vyslanci pod Lykortou, další jména viz rok předešlý. Spojenectví spolku Achájů s Ptolemaiovci bylo obnoveno na sněmu v Megalopoli (srov. předešlý rok): darem přinesli vyslanci krále na Nilu šest tisíc bronzových zbrojí a dvě stě talentů bronzových mincí. Vyskytl se ovšem podivný problém, na který poukázal Aristainos: nikdo nevěděl, na které spojenectví s alexandrijským králem se vlastně přísahalo. Bylo jich totiž uzavřeno několik a poněvadž to nedokázali vysvětlit ani Ptolemaiovi lidé ani Lykortás, bylo sněmovní rozhodnutí odloženo. 

Zároveň bylo navázáno přátelství rovněž s králem Seleukem IV. Filopatorem, jehož dar desíti lodí ale přijat nebyl: byla to poslední přátelská relace Achájů k Seleukovcům. 

Též smlouva o přátelství s králem Eumenem II. i nabídka 120 talentů použitelných na bankovní uložení a čerpání výnosu částky na platy federálních úředníků byla na návrh Apollónida ze Sikyónu spolkem odmítnuta ("soukromníci přeci nebudou brát peníze od monarchů") a ještě k tomu po upozornění mluvčího aigínských vyhnanců Kassandra, kterou roku 210 Aitólové prodali Attalovi i. za třicet talentů.

V téže době se v římském senátu projednávaly lakedaimonské otázky, jimiž se megalopolítský sněm odmítl zabývat, viz rok následující. Stěžovateli byli Areus a Alkibiadés (srov. rok 188). V zimě též senát vyřizoval stížnost krále Eumena II. a Thessalů na krále Makedonců Filippa V., aby vrátil, resp. zase dal svobodu městům, která obsadil v Thessalii a Thrákii od roku 188, tedy po odchodu římského vojska z Hellady (srov. tam). Senátoři nevěděli, co s hašteřivými Hellény, tak jmenovali na projednání jejich sporů v terénu komisi v čele s Ap. Claudiem Pulchrem (cos. 185), viz roky následující.

V Thessalii tágem pro tento rok byl Thrasymachos z Atragaie.

V Anatolii vypukla první válka bíthýnská mezi Prúsiou I. a Eumenem II. o hraniční území (trvala do roku 184). Na Prúsiově straně válčil také Hannibal, který musel na základě římského míru roku 188 (srov. podmínky z roku 189 a viz tam o jeho putování) opustit seleukovský dvůr. Na bíthýnské straně stál Ortiagón, král všech Galatů (srov. roky 183 a 166). Attalos (II.), Eumenův bratr, porazil Prúsiu na souši, Hannibal zvítězil nad Eumenem v námořní bitvě, sled událostí neznáme. Hannibal použil v okamžiku, kdy se vítězství klonilo na attalovskou stranu, bojový prostředek, který navrhoval už předtím jako nauarchos Antiochův: dal naházet na nepřátelské lodi nádoby plné zmijí a vyděšení námořníci a vojáci protivníka neměli náhle čas věnovat se boji. Při obléhání Hérákleie byla Prúsiovi rozdrcena noha, proto byl pak zván Chólos/Chromý.

V Alexandreji se zřejmě 19. ledna narodil nejstarší Epifanův a Kleopatřin syn Ptolemaios (VI.) Filométór (I.). Epifanův vojevůdce Polykratés z Argu potlačil nové egyptské povstalce, kde, nevíme, možná že nikoli v Thébaidě, viz zde níže; srov. rok 197, kde bylo dobyto Lykón polis. Tažení se zúčastnil i král, který dal milost vůdcům povstalců jménem Athinis, Pausirás, Chesúfos a Irobastos. Když se přišli vzdát do města Sais, dal je však Epifanés (25) uvláčet k smrti za válečnými vozy.

O verbování žoldnéřů v Helladě pro krále se tehdy postaral eunúchos Aristoníkos, který byl vychováván společně/syntrofos s Epifanem Eucharistem a odjakživa vojenství a styk s vojáky miloval. Verboval pravděpodobně nejen pro tuto válku se vzbouřenci, ale též někdy kolem roku 200 pro velké domorodé povstání v Thébaidě zlikvidované až t. r., v němž Aristoníkos fungoval jako velitel jízdy, podřízený Komanův. Aristoníkos velel též flotile s výsadkem proti seleukovské Foiníkii za římsko-seleukovské války roku 190 (? popř. až roku 182?), viz tam, roku 187 byl epónymním veleknězem Alexandrova kultu.  

Na jaře vyklidili Núbijci Syénu, kterou drželi od roku 196 a v létě stratégos Komanos (od roku 187 epistratégos, tedy vrchní armádní velitel a guverného Thébaidy) ležel s jádrem královské armády v Akóridě. V srpnu ukončil Komanos secesi Horního Egypta. V bitvě na konci srpna u Théb byl vzdorokrál Anchmachis, který vládl od roku 199, jat. Jeho nejmenovaný syn padl v boji. Ptolemaiovci znovu obsadili severní část říše Kúš čili Dolní Núbii, které se podle šířky po obou březích Nilu říkalo v dobách hellénistických Dódekaschoinos/„Území dvanácti schoinů“ na jih od Elefantiny (tj. podle egyptských norem asi 75 km, podle hellénských dvakrát tolik). 

Vítězství bylo v Alexandrii oznámeno Aristoníkem 6. října a 9. října byla válka v Horním Egyptě slavnostně ukončena. Thébští kněží, kteří před armádou prchli do Núbie, byli omilostněni a směli se vrátit, na žádost kléru dostal milost dokonce vůdce rebelů Anchmachis/král Anch-wen-nefer.

Královský edikt/filanthrópa z 9. října pardonoval všechny "běžence ze svých domovů, lupiče a ty, kteří byli obviněni z dalších zločinů kromě vrahů a vykradačů chrámů a chrámových skladů" (anachórésis, útěky z vesnic a královské půdy do Alexandreie, do chrámových asylů nebo jinam v Egyptě, byl jev rozšířený, známý již z nové říše). Amnéstie obsahovala odpuštění dluhovaných odvodů a dávek z královské půdy, z pronájmů vinic, sadů a lázní k roku 190. 29. října 185 následovala amnéstie pro hospodářství chrámová/edikt z Fil. 

Secese Thébaidy trvala od roku 207 (srov. ale již rok 217), od roku 204 byl Horní Egypt pod královskými vzdorovládci; konec tzv. XXXIV. dynastie. Stavba Hórova chrámu v Edfú přerušená roku 206 pokračovala od roku 186. • Dódekaschoinos, staroegyptský Wawat, území se zlatými doly ve Wádí Allaq, byl Ptolemaiovci ovládán z garnisonu v Hierá Sykaminos. Ptolemaiovská vláda na severu kúšitského území byl nyní rozšířena ze dvanácti na třicet schoinů, Triákontaschoinos, tj. asi 190, resp. asi 330 km až ke druhému nilskému katarraktu. V Pselchis, severně od Hierá Sýkamíny/Svatá sykomora, vznikla klérúchie (viz dále rok 30).

Záalpští Keltové pravděpodobně z velké kmenové rodiny Bojů prošli bez projevů nepřátelství územím Venetů a usadili se na místě budoucí Aquileie, srov. rok 183 a 181. Proč Alpy nejmenovaní Keltové překročili, římským vyslancům nedokázali vysvětlit ani jejich kmenoví příbuzní. Kraj vyklidili po výzvě Římanů a se souhlasem svých příbuzných ve staré vlasti bez bojů roku 183, viz tam a roky 181 a 179: velmi nezvyklý příběh "stěhování národa". Snad šlo o národ Karnů/Carnové, Carni, viz triumf nad nimi roku 115.

Ve válce v Ligurii se Římanům opět nevedlo. Konsul Q. Marcius byl s vojskem poražen Apuány v lesnatém terénu a místu se pak říkalo a v podstatě dodnes saltus Marcius/Marciův hvozd; ani později ve válce s Perseem neprokázal žádné vojevůdcovské zdatnosti. Úspěšněji bylo bojováno v Hispániích. Praetor C. Atinius, který s Lúsítánci válčil už třetím rokem, sice dobyl města Asty, ale zasažen střelou zemřel. Na podzim porazil praetor L. Manlius Acidinus Keltibéry u města Calaguris na Hibéru na baskickém území, dvanáct tisíc jich pobil v bitvě, přes dva tisíce zajal. Do Říma se vrátil následujícího roku vyznamenán ovacemi a v průvodu dal vést 132 libry zlata, 52 zlatých věnců a 16.300 liber stříbra. Zpráva o vítězství L. Manlia dorazila do Říma v době nepravidelně pořádaných "býčích her/ludi taurii, taurilia", datum neznáme, srov. v oddílu Bohové & svátky x.

V Římě senát proslulým a zachovaným senatus consultum de bacchanalibus zakázal v říjnu 186 konat po celé Itálii bakchanálie, slavnosti a mystéria boha Dionýsa. Do Říma byla přinesena především vojáky, vracejícími se z vojenských tažení z Východu. Případ vyšetřovali zprvu oba konsulové, než odešel Q. Marcius do Ligurie. Sp. Postumius obcestoval celou Itálii, aby vypátral vazby spiklenecké a aby varoval před nebezpečím nového kultu; šetření uzavřel až s koncem úředního roku, tedy asi v únoru 185.  

Případ se stal zajímavým až tehdy, když se kolem nového kultu a jeho vyznavačů hromadila podezření z malversací s padělanými závěťmi apod. Soudy vynesly rozsudky smrti a vyhnanství, vyšetřily na sedm tisíc lidí: popravených prý bylo více než pozavíraných, počty se nedochovaly. Byla to vedle případu gynaikokratických traviček z roku 331 zřejmě největší kriminální causa římské republiky. Jak se aféra provalila viz v indexu pod bakchánália.

************************************************************

185.

Ol. 148, 4

127 SE

63 AE

(Eupolemos)

a. u. c. 569

Ap. Claudius Pulcher a M. Sempronius Tuditanus

************************************************************

Po stížnostech na Filippovu agresivitu řady vyslanců v Římě se v údolí Tempé konal summit vyslanců římského senátu vedených Q. Caeciliem Metellem, cos. 206, s králi Filippem V., vyslanci Eumena II. a s Thessaly (srov. předešlý rok). Filippos musel vyklidit všechna thessalská, perrhaibská a athamánská místa, která obsadil, a částečně s tehdejším povolením římských velitelů, po roce 188 (z makedonského pohledu se vlastně jednalo o „reunie“ po roce 196). Byla mu ponechána Démétrias, Dolopové a Lárísa Kremasté s homérskou Alopé v Opúntské Lokridě a Pteleon a Antron v Thessalii. Římskou delegaci popudil král vznětlivým výkřikem, že "ještě nezapadlo slunce nad všemi dny/nóndum omnium diérum sólem occídisse"; tak v podání Liviově.

V Thessaloníce se pak Filippos sešel v přítomnosti římských vyslanců s vyjednávači Eumena II. v otázce měst Ainos a Maróneia, odkud se měl Filippos stáhnout též. Římská senátní delegace o ničem nerozhodla a Eumenova stížnost byla srovnána senátem až v zimě ve Filippův neprospěch. Makedonské posádky byly staženy a města byla opět „svobodná“. Hašteřivost hellénských států a Filippova vitalita poskytovaly senátu příležitosti ke snadné manipulaci, aniž by musel vynaložit jediný as. Viz roky následující. 

Tágem Thessalů na tento rok byl Láontomenés z Fer. Na konci září se stal stratégem spolku Achájů Lykortás z Megalopole, syn Theáridův, otec Polybiův. Spolek odsoudil na smrt Sparťany Aréa a Alkibiada za jejich protiachájskou činnost v Římě, kde si stěžovali i na spolek a za podněcování vzpoury v přímořských městech Lakóniky, které byly Sparťanům odebrány (Sparta byla členem spolku od roku 192)

V Argu na sněmu se rozhádali Achájové s Římany o osudu spartských exulantů a vůbec o politice Achájů vůči Lakedaimonu. Q. Caecilius, který se vracel ze své makedonské mise, viz zde výše, vytkl Achájům, že postupují proti Sparťanům a Messéňanům příliš tvrdě. Byla to kritika Filopoimenova, Archontova a Lykortova, na římskou stranu se postavil Diofanés z Megalopole a stratégos Aristainos. Když pak Říman požadoval svolání celoachájského sněmu, byl odmítnut, neboť k tomu nemá povolení od senátu. Bylo z toho zle, ani následující jednání achájského vyslance Apollónidy v senátu situaci nevylepšila, viz rok následující. Přímo v Římě mu totiž Sparťané Areus a Alkibiadés vyvraceli, že by Filopoimenova politika byla pro jejich vlast to nejlepší. 

V Egyptě se mezi lety 185 až 181 narodily králi Epifanovi a královně Kleopatře I. Syřance děti Kleopatrá (II.) a Ptolemaios (VII.) Euergetés (II.).

V Baktrii zemřel někdy v této době po úspěšné vládě král Démétrios I. (vládl od roku asi 200). Nástupcem se stal jeho syn (?) Pantaleón (mohl vládnout do roku 175). Za Pantaleontovy vlády, popřípadě po jeho smrti, se říše Euthydémovců rozdělila, když vlastní domény vyhlásili Agathoklés, mladší bratr Pantaleontův (nebo pravděpodobně po smrti staršího bratra převzal jeho vládu; viz rok 180 a 165), a Zóilos I. (viz rok 155). O prvotním dělení kdysi jednotné říše viz rok 190. Nelze ani zavrhnout představu, že oba bratři byli údělnými panovníky Eukratidova státu, s nímž museli válčit, srov. rok 171. 

Agathoklés razil pamětní mince s portréty Alexandra Velikého, Antiocha I., Diodota I., Euthydéma I., Démétria I. a bratra Pantaleonta, tedy osobností zasloužilých o rozkvět helléno-bakterské říše. Agathoklés razil na mincích nápisy vedle písma kharóšthí též v bráhmí, srov. rok 600 a v indexu s. v. Gandhára. Byl prvním z Hellénů,  který se zmocnil Taxil a podporoval buddhistické a brahmánské kulty. 

Rok 186/185 bývá pokládán v indických dějinách za první rok javánské éry/javana, "iónské" (tak v sanskrtu; páli a prákrt: jona), vedené asi podle rozšíření vlivu indobakterských králů po celém povodí Indu a na Východ. Podle jiných moderních propočtů začínala iónská éra rokem 174. Viz výklad u roku 55. 

Indobakterští Helléni užívali makedonského kalendáře s babylónskými názvy měsíců (rozšířeny od časů perských), který na rozdíl od babylónského nezačínal na jaře, ale na podzim (tedy roku 186). Podle Hellénů počítali čas Indoskythové, Indoparthové a Kušáni a řecké bylo mimo jiné též označení pro přestupný měsíc/jambulima z řec. embolimos (sc. mén), "vsunutý (měsíc)".  

Kolem roku 185 se v rhodském Lindu narodil Panaitios, první představitel tzv. střední stoy, přítel Diogena Babylónského a římských aristokratů a hlavně Scipiona Aemiliana. Od roku 129 byl scholarchem (srov. ale rok 137). Zemřel v Athénách kolem roku 109. Byl označován "mladší/neóteros", jeho starší jmenovec a krajan byl filosofem blíže dnes neznámým, autorem prý mnoha spisů. 

Narodil se P. Cornelius Scipio Aemilianus Africanus Numantinus, syn L. Aemilia Paulla, konsul roku 147, censor roku 142/141. Byl zavražděn (?) roku 129. Jako sedmnáctiletý se účastnil se svým otcem makedonského tažení a bojoval u Pydny. 

Pokračovaly boje Římanů v Ligúrii a v Hispániích. Praetoři Zadní Hispánie C. Calpurnius Piso a Přední L. Quinctius Crispinus společně táhli do Carpetánie, ale v bitvě s Hispánci mezi městy Dipo a Toletum na Tagu byli Římané krvavě poraženi a po ztrátě pěti tisíc mužů se stáhli, aby sehnali spojenecké posily. Po jejich příchodu se znovu obrátili proti Carpetánům a v bitvě kdesi na Tagu s 35tisícovým vojskem Hispánců obě legie napodruhé uspěly, většina z nepřátel prý padla, z římských spojenců a osadníků 750. 

Následujícího roku s odstupem několika dnů oba praetoři slavili triumf nad Lúsítány (vůbec první) a Keltibéry; nejprve C. Calpurnius, pak L. Quinctius. Oba dovezli do státní pokladny po 83 zlatých věncích a dvanácti tisících librách stříbra. Nicméně domorodci zůstali nepokořeni a znovu se proti Římu zdvihli. Viz dále rok 182.

V Ligurii konsul M. Sempronius prorazil v tažení proti Apuánům až k přístavu Luně, spolukonsul Ap. Claudius několikrát porazil v poli Ingauny; viz dále rok 181. Třebaže opět v bojích padlo několik tisíc Ligurů a 43 jejich vůdců bylo popraveno, válka ani zdaleka neskončila.  

Rozsáhlé povstání zotročených pastýřů v Ápulii a lupičství zlikvidoval praetor L. Postumius Tempsanus z Tarenta: na sedm tisíc lidí stálo před soudem a řada z nich byla popravena; násilnosti vzbouřenců zůstaly isolovány. Následujícího roku Postumius kraj s vojáky zbavil banditismu a pochytal na jihu Itálie i zbylé lidi hledané z účasti na zakázaných bakchánáliích, viz rok 186. 

Bakchánálie byly v souvislosti s travičskou aférou roku 180, viz, pronásledovány po venkově ještě tehdy. Praetor C. Maenius po udáních roku 180 odsoudil v Praeneste na tři tisíce lidí "za účast na travičství", zřejmě stále v souvislosti s bakchánáliemi.  

V Indii ve státu Magadha zavraždil vojevůdce Pušpamitra n. Pušjamitra krále Brhadratha či Brihadratha, posledního krále z dynastie Maurjů a zmocnil se trůnu v Pátaliputře (vládl do c. 150, jména jeho předchůdců viz 232). Se svým synem a nástupcem Agnimitrou (vládl do c. 143) založil další královský rod, bráhmanskou dynastii Šunga, která trvala do roku 68 (podle jiné tradice od roku 183 do roku 71 či 187 až 73)

Dalšímy panovníky dynastie byli Sudžještha či Vasudžještha (c. 143 - 133), Vasumitra (vnuk pučistův porazil kdesi na Ganze jedno z hellénských vojsk; doba vlády neznáma, stejně jako u všech ostatních následovníků; dosud není znám jediný nápis z této éry), Bhadraka či Andhraka, Pulinda či Pulindaka, Ghoša, Vadžmitra či Vadžramitra, Bhagavata/Bhágabhadra (viz rok 115, a posledním v řadě byl Devábhúti či Devábhúmi (od roku c. 85 nebo později, viz rok 68).

Bráhman Pušjamitra restituoval u dvora hinduismus, obnovil krvavé vedské oběti koní. Šungové preferovali staré kulty a zvyky, buddhisty však nepersekvoval a dávalk obnovovat jejich stavby a kláštery. Magadha se za Šungů bránila invasi z indo-bakterských monarchií a velká část povodí Indu a Gangy se dostala pod vládu hellénských monarchů pravděpodobně včetně Udždžainu, viz rok 115.   

Největším současníkem konce dynastie Maurjů byl král Kháravéla z Kalingy, oddaný džinismu; obnovil hudební a taneční slavnosti buddhistickými Maurji zakázané. Kalingu v dn. indickém spolkovém státu Uríša si podrobil Ašóka z Magadhy (viz rok 260) a ustanovil tu guvernérem Sardara z Čédi. Jeho syn Mahámeghaváhana obnovil suverenitu Kalingy a jeho syn a nástupce Kháravéla úspěšně odrazil útok Démétria II. Aníkéta (srov. rok 180) a prosadil se proti Magadě. Jeho vláda znamenala vrchol v historii Kalingy (c. 150).

Spojencem Hellénů proti Maurjům byl snad Indramitra z Paňčály v západním Uttarpradéši, známý z nedatovatelné ražby; je však možné, že náleží době o století mladší.