Spada, pl., ve Spadách, vesnice kdesi v Persii§ Bagóás

Spadagas, kr. Sanigů§ 115+

Spadinés, k. Aorsů/Alánů§ 63, 48

Spalagamés, Spalagadama, k. Indoskythů§ viz Sakové

Spalahorés, Spalohrés, řec. Spalisirés a Spalyriés, k. Indoskythů, asi totožný se Spalisirem§ 170 a viz Sakové

spálená země, římská vojenská taktika, poprvé§ 512, 306

Spánia, Spánus§ viz Hispánia

Sparadokos z Thrákie, s. Stratoníky Makedonské s Térem I., dyn. Odrysů (srov. s rozšířenější podobou jména Spartokos)§ 440, 424

sparaparet, velitel armenské královské armády§ 374+, 379+ 

Sparethrá, manž. k. Saků Amorga§ 549, 547, 530

Spargapeithés, k. skythských Agathyrsů§ 440

Spargapisés ze Skythie, srov. jméno předešlé, s. Tomyry§ 530

Sparta (dór.), Sparté (ión.), m. v Lakónice a jiné jméno pro Lakedaimón (-daimonu), sídelní m. Lakóniky, Lakónie na Peloponnésu§ 1716, 1520, 1486, 1400, 1275, 1266, 1193, 1184, 1170, 1104, 1103, 1100, 1068, 1061, 1026, 989, 960, 930, 886, 824, 826, 810, 786, 776, 775, 757, 754, 750, 743, 740, 739, 735, 733, 728, 725, 720, 719, 716, 708, 700, 690, 685, 684, 683, 680, 676, 669, 668, 660, 659, 650, 644, 640, 632, 628, 624, 612, 610, 604, 600, 596, 592, 580, 577, 575, 560, 556, 552 - 550, 547, 544, 532, 528, 526, 524, 521, 519, 517, 511, 510, 508, 505, 481 - 478, 499, 494, 491, 490, 477, 469, 464, 462, 460, 458, 457, 454, 451, 448 - 446, 443, 440, 435, 433 - 431, 429 - 423, 421 - 417, 415 - 411, 409 - 401, 399 - 383, 381 - 378, 376 - 365, 362, 360, 356, 350, 346, 343, 340, 338, 337, 334 - 331, 323, 317, 314, 309, 303, 302, 300, 294 - 292, 284, 281, 275, 273 - 270, 266, 265, 261, 260, 256, 255, 252, 245 - 240, 236, 234, 228 - 224, 222 - 217, 212, 211, 208 - 206, 200, 198, 196, 195, 192 - 178, 174, 168, 165, 164, 160, 151 - 146, 144, 104, 88, 64, 59, 42, 40, 35, 31, 21, 1-, 25+, 26+, 67+, 72+, 77+, 98+, 214+, 268+, 392+      

Označení Sparťané/Spartiátai používáno ve vztahu k domácímu porobenému obyvatelstvu, označení Lakedaimonští se používalo pro státní příslušnost na rozlišení od ostatních Hellénů (srov. obdobný vztah u Římanů - Quirítés): pojem Lakedaimones byl součtem Sparťanů s perioiky, "lidmi obývajících kolem nás", neplnoprávnými obyvateli země, podle všeho původních Achajů. Perioikové měli vlastní obce pravděpodobně pod protektorátem spartských králů, vlastní ekonomiku (řemeslníci, obchodníci, činnosti dórské aristokracii zapovězené) a po celou dobu starých dějin byli pro dějiny v podstatě anonymní. Jejich kultovní a případné ethnické příbuznosti lze předpokládat při podpoře messénských revolt nebo při podpoře Argívských; jádro populace však po staletí zůstávalo loyalní. O jejich nezávislosti viz rok 195 a viz s. v. perioikos. 

Za svou pravlast Lakedaimonští pokládali Dóridu, viz tam. Městské osídlení vzniklo spojením vesnic (srov. stejný proces v Attice) Pitané, Limnai, Mesoá a Kynosúra; roku 395 n. l. bylo město zničeno visigotským králem Alarichem I. a ve 13. století lokalita definitivně opuštěna. S. chtěl na původním místě obnovit první král obnovené řecké státnosti Otto Bavorsko-oldenburský. Když roku 1862 místo na dva dny navštívil s karavanou sto třiceti koní a s manželkou Amalií, dostal z Athén zprávu, že byl právě revoltujícími důstojníky sesazen. Za potomky dórských Sparťanů se pokládají Maniové/Maniates, svérázní horalé žijící na poloostrovu Mani (psáno Mané) na jihu Peloponnésu ("prostřední ze tří prstů"). 

Bájná prehistorie Lakónie (podle Pausania): Lakónie se původně jmenovala podle jejího prvního krále jménem Lelex Lelegie. Po něm vládl jeho starší syn Mylés, kdežto mladší Polykáón si vzal Messéné z Argu a s ní a s Argívskými dobyl zemi, která se pak po ženě jmenovala Messéniá, Messéné (takové město vzniklo ale ve skutečnosti až roku 370). O potomcích obou nebylo zpráv už ve starověku.

Třetím králem v Lelegii byl Mylův syn Eurótás, který prý odvodnil do moře močál a po něm se jmenuje hlavní řeka země. Zemřel bez mužských potomků. Po něm nastoupil na trůn Lakedaimón (matkou mu byla Plejáda Táygeté/Táÿgeté, otcem se uvádí Zeus; srov. po ní pojmenované pohoří mezi Lakónikou a Messénií Táygeton, viz tam), který se oženil s Eurótovou dcerou Spartou, a založil vlastní město Spartu. Po něm se jmenuje spartský stát i země.

Po Lakedaimonovi vládl jeho syn Amyklás, pak jeho syn Argalos, tohoto syn Kynortás a jeho syn Oibalos. Oibalovou manželkou byla Gorgofoné z Argu, dcera Perseova. Jejich syny byli Tyndareos a Hippokoón. Nástupcem Oibalovým se stal achájský Tyndareos. Byl však vyhnán Hippokoontem do Messénie, ale s pomocí Hérákleovou se vrátil k moci. 
Po něm vládl jeho syn Kastór. Tyndareovými dětmi byly dále Tímandrá, Klytaimnéstrá a Filonoé (ty měl se svou chotí Lédou), Polydeukés a Heléné byly děti Lédy s Diem.

Kastorovým synem byl Atreus, po němž vládl Tyndareův zeť Meneláos a po něm Orestés, manžel Meneláovi dcery Hermioné. Za vlády jejich syna Tísamena (Teisamenés, - os) přišli na Peloponnésos Hérákleovci, "návrat Hérákleovců", kteří Achaie vyhnali a rozdělili království Argos na dvě části, na Argos, kde vládl Témenos, a na Messénii, kde vládl jeho bratr Kresfontés.

Tísamenés byl zabit Orestovy bratranci, syny Pylada a Élektry. Témenův a Kresfontův bratr Aristodémos, manžel Argeie, se žádné vlády nedočkal, neboť byl sežehnut bleskem po urážce, jíž se dopustil na Apollónovi. Aristodémovými a Agreininými syny byli Proklés a Eurysthenés, od nichž začíná spartská dyarchie, dvouvládí.
Dějiny podle posloupnosti spartských králů sestavili Eratosthenés a Apollodóros.

•

Lykúrgovská „ústava“ a životní styl: V psané podobě ústava ani jednotlivé zákony neexistovaly, neboť zákonodárce je zapověděl zapisovat. Návod na správný chod státu, jemuž byl podřízen veškerý společenský život jedince ve Sp., eunomiá, se tradoval ústně, rhétrá („vyslovené“, příkaz). V souladu s lykúrgovskými tradicemi roduvěrný Sparťan odmítal (řemeslnou) práci a vydělávání peněz jako činnosti ponižující; to měl společné s římskými aristokraty. Když nebojovali a nebyli na tažení, žili „svobodně“, tj. na hostinách, lovech, áthlétických zábavách apod. Nikde v dějinách Evropy neexistovala tak elitářská, xenofobní a konservativní ústava jako ve Spartě.

Lykúrgos prý rozdělili Lakóniku na třicet tisíc stejných pozemkových dílů a okolí Sparty pro samotné Sparťany na dalších devět tisíc dílů. Tolik jich zřejmě kdysi bylo. Roku 243 reformátorský král Ágis IV. napočítal již jen sedm set „pravých“ Sparťanů, homoioi, a z těch prý jen sto vlastnilo půdu a dědičný úděl (nepočítal asi neodámódy a podobné skupiny porobené populace, jimž za zásluhy o stát udělovali Sparťané svobodu). Proto rozdělil část pozemkového fondu nově i s 4500 díly pro perioiky, ne zcela svobodné, ale svým způsobem také privilegované nad ostatními (zřejmě také Dórové?), z nichž se tak rovněž stali Sparťané.

Za to se ale také stal prvním králem, kterého usmrtili efoři („dozorci“). Před touto dobou v boji s Hellény ze spartských králů zemřeli jen Theopompos a u Leukter Kleombrotos. Na válečných taženích Sparťany doprovázeli jejich poddaní, asi deset na jednoho plnoprávného muže; byla to jeho družina podobně jako u Keltů, Germánů a též parthské šlechty, ázát, stavějící do pole vlastním nákladem vojsko, z nichž parthští králové skládali své armády. 
Lykúrgos prý také zařídil Sparťanům železnou „měnu“, „ražbu“ z kusů železa a nikoli stříbra nebo dokonce zlata, jak bylo zvykem, aby se nerozptylovali obchodem a hromaděním bohatství. Železné peníze vydržely ve Spartě do čtvrtého století, ačkoli stát byl bohatý a soukromě četné rodiny vlastnily hodně zlata a stříbra a náležely mezi nejbohatší Hellény 4. století). 

Sparta byla sedm staletí jedním z hellénských kulturních center a nestála nijak v žádné isolaci. Domácích umělců bylo sice poskrovnu, ale na březích Eurótu tvořilo hodně cizinců. Tyrtáios Mílétský (nebo Spartský?) skládal bojové kolektivní elegie, lýdský Alkmán jako chorický lyrik skládal spíše pro děvčata, z Metauru v Brittiu byl chorik Stésíchoros, rodným jménem Teisiás, který udělal slávu v sicilské Hímeře. Terpandros z Antissy na Lesbu zhudebňoval své a Homérovy verše, skladby v doprovodu kithary, elegický básník a zdeptaný aristokrat Theognis z Megar. Thaletás z krétské Gortyny byl "potulným" zákonodárcem-básníkem, srov. o něm a jeho choricko lyrických vrstevnících roku 700 a s. v. lyrici. Spartské zakázky měli sochaři Theodóros ze Samu a Bathyklés z Magnésie.

Půdu Sparťanům obdělávali heilóti (v pátém století odhadem sto dvacet až dvě stě tisíc lidí), spartskými Dóry podrobené původní obyvatelstvo, a další nesvobodné skupiny. Sparťané je po dlouhá staletí neohroženě tyranisovali. Jedním z prostředků udržení moci nad nimi byl zvyk (lykúrgovský?) zvaný krypteiá (asi: „v utajení“), kdy se mladíci museli nějaký čas skrývat v krajině a od svých cvičitelů dostávali právo loupit a zabíjet heilóty (srov. pod policie). Efoři při nástupu do úřadu formálně vyhlašovali heilótům válku.

Pro mládež navíc heilóti sloužili i jako živí demonstrátoři špatný zvyklostí. Byli nuceni se opíjet, zpívat a tančit na oplzlé písně, aby mladý Sparťan viděl, co nemá, a také aby získal k heilótům odpor a manýry, jak se s nimi stýkat. Soubor podobných zvykových pravidel, jakási dórská šaría, se ve Spartě jmenoval agógé a souvisela s mýthickým odkazem Lykúrgovým. Kluci nebyli vychováváni v rodině, ale od sedmi-osmi let státními pedagogy, který už v podstatě nepřišel do styku s matkou a rodinou. Vyrůstali stádně v oddílech vedených dvacetiletými eirény, podřízenými velitele „lágru“, dospělého paidanoma.

Do systému spartské výchovy byl přímo implantován moment tvrdé mazácké vojny: starší, a tím pádem zkušenější, měl ve všem pravdu a mladší musel poslouchat. Z takového mazáctví bylo dokonce erotické homosexuální pravidlo stanovující mladšímu poslušnost. Je pozoruhodné, že vztah mezi starším milovníkem, erastés, a mladším miláčkem, eromenos, kterého starší vychovával, zřejmě nebyl ryze homosexuální: tělesný styk mezi mladíky byl totiž nezákonný a nikde v pramenech se o „spartské pederastii“ nemluví.

Naopak, ve zhruba dvaceti se Sparťané museli ženit. Sedí-li záznamy, byla lakónská svatba vpravdě originálně depresivní záležitost. Sparťanka (ovšemže vybraná rodiči) si musela vzít na sebe mužský šat, ostříhali ji a jakoby unesenou příbuznými ji strčili do místnosti s lůžkem. Přišel novomanžel, rychle odbyli sex a on se vrátil do své mužské společnosti, která popíjela vedle. Až do narození dítěte se stýkali jen tajně.

Ovšem poněvadž manžel byl většinu času mezi „chlapy“, měly sportovně vychovávané ženy velkou volnost, jakou v jiných částech hellénského světa ženy vůbec neznaly. Sparťanky mohly cvičit, závodit, muzicírovaly a domácím pracím se nevěnovaly (od toho měly služky).

Nosily suknice s vysokými rozparky, takže na rozdíl od celého antického světa a orientu ukazovaly provdané Sparťanky vysoko stehna. Mohly si zřejmě oficiálně pořizovat milence v případě, že manžel byl starý, nebo ve válce, a to i z řad heilótů. Měly široká dědická práva a v nepřítomnosti manžela řídily rodinné záležitosti.

Ve dvaceti přišel mladík také do ryze mužských „stravoven“/syssítií, jídelních klubů o patnácti členech, kde stravné na „společné hostiny“/syssítion hradily účastníci, resp. jejich rodiny. Když na to neměly, přestala rodina být sparťanská s plnými občanskými právy. Syssítie fungovaly stejným způsobem na dórské Krétě a v Tarentu, spartské kolonii, a předpokládá se, že to byl zvyk importovaný z foiníckého Orientu a asi nějak souvisí s tradicemi kočovných pastevců.

Do třiceti let věku nesměl Sparťan na agoru, tj. neměl právo účastňovat se jakýchkoli rozhodovacích procesů. Ve třiceti z nich byli vycepovaní lakónští muži, dnes bychom řekli „zelení mozci“. Ničím se neživili, nic nedělali, nepracovali, ale neustále cvičili, bojovali, prostě dodnes ideál „chlapství a chlapáctví“.

Členem rady starších, gerúsiá, spartského senátu či parlamentu, se mohl stát až po šedesátce. Při volbě nových gerontů se ve Spartě udržel zvyk volby podle hlasitosti souhlasného křiku voličů. Ti, co rozhodovali o volbě, byli uzavřeni do přístřešku a nevěděli, komu z kandidátů je pokřik věnován.

Gerúsie měla třicet členů, 28 volených plus dva krále s pravomocemi vojenskými, kněžskými a soudcovskými. Ty však omezoval sbor pěti ročních eforů ve věku třiceti až šedesáti, kteří dohlíželi na dodržování lykúrgovských zákonů a jeden doprovázel krále do války. Jeden z nich byl epónymní. Úřad byl zaveden za kralování Theopompa. Obecně platilo, že eforové vládli doma, král navenek a venku.

Sněm, apellá, plnoprávných Sparťanů zasedal jednou měsíčně, ale projednával jen návrhy gerúsie. Volil na mostě přes řeku Eurótás mezi místy Babykou a Knakiónem. Sparťané byli rozděleni do tří dórských fýl Hylleis, Dymánes a Pamfýloi a do pěti územních okrsků, óbá, óbai, které po Lykúrgově reformě asi tradiční fýly nahradily a podle nich se členila těžká pěchota, falanx.

Lykúrgos zavedl peníze ze železa bez obsahu stříbra, také prý společné stravování (fiditie, na dórské Krétě se jmenovaly andrie). Skupiny po patnácti Sparťanech se podílelo na stolovacích nákladech, měly společnou spíž. Kdo neměl na podílnictví, přišel o sparťanství. O tom, zda se někdo nový směl zúčastnit společného oběda, se rozhodovalo hlasováním kousky chleba: byl-li v nádobě, kaddichos, nalezen jen jeden kousek chleba uhnětený, znamenalo to nesouhlas (kaddichismus, kaddikování).

Spartská homosexualita a bisexualita byla dána ústavními zvyklostmi, systémem společného rozhodování a systémem uzavřené mužské státní ideologie. Pozoruhodně spartské ženy patřily v hellénském světě mezi nejsvobodnější a dostávalo sejim také silového výcviku: házely oštěpem, diskem, stříleli lukem a běhaly, viz zde výše.

Odsouzení na smrt, resp. jejich těla, byla svrhována do táygetské strže jménem Kaiás n. Kaiadás (srov. popravčí zvyk v Athénách a Římě). Zda podobnou smrtí byly postihováni i novorozenci s vrozenými vadami, jak se traduje, nelze potvrdit (srov. např. kulhajícího krále Agésiláa). Spíše půjde o propagandistický protispartský výmysl. 

Co není výmyslem je fakt, že ve Spartě právo vykazovat cizince, xenélasiá, dokonce korespondovalo s jistou nechutí Sparťanů cestovat do ciziny. Lykúrgovská ústava byla ve starověku zcela ojedinělá, ale její brutální xenofobnosti si nikdo z ostatních hellénských politiků nijak výrazně nevšímal.

Vraždy novorozeňat s tělesnou vadou a neduživých jsou doloženy u indiánů Jibarů/Jívarů (Jibaro n. Shua) v Ekvádoru a Peru. To, že je nemilosrdně sprovodili se světa, zaznamenali například v cestopisu Neznámo pod sivým kondorem, Praha 1934, pro českého čtenáře Karel Müller a Augustin Bartík. 

•

Jak vzniklo v Lakedaimonu královské dvojvládí/dyarchie: Král Aristodémos měl s chotí Argeiou dvojčata. Byl dlouho nemocen, a sotva se chlapci narodili, zemřel. Lakedaimoňané se rozhodli, že králem bude starší z Aristodémových synů. Nikdo ale nevěděl, který z nich to je, což zapřela i Argeiá, která nechtěla žádnému ze svých dětí uškodit.

Bylo tedy posláno do Delf a Pýthie doporučila prohlásit králem oba dva, ale ctít staršího z chlapců. Sparťanům pomohla lest Messéňana Panita, který poradil, aby sledovali matku, koho z novorozenců koupe a krmí prvního. Tím byl Eurysthenés, mladší se jmenoval Proklés. Po celý život pak byli oba bratři protivníky a většinou to zůstalo i jejich potomkům.

Taková je spartská verse vzniku dyarchie. Ostatní z Hellénů věřili, že králové spartských Dórů pocházeli rodem z Egypta. 
Práva spartských králů podle lykúrgovské ústavy: V době války měli právo vést vojsko kamkoli uznají za vhodné, měli právo na tělesnou stráž o stu mužích, měli dvojí kněžství, a to Dia Lakedaimonského a Dia Úrania, a z obětin dostávali kůže a hřbety.

V dobách míru usedali ke společným hostinám jako první a dostávali všeho dvojitou porci. Na každé novoluní a sedmého dne každého měsíce dostávali obětní zvíře. Při hrách zasedali na čestných místech, stanovovali proxeny a vybírali věštce.

Rozhodovali o tom, komu připadne jediná dcera s majetkem, jestliže zamřelý neměl mužských dědiců a nestačil dceru zaslíbit. Soudili spory o veřejných cestách a veškeré adopce byly prováděny jen v jejich přítomnosti. Na Radě starších, tj. v gérúsii o 28 členech měli králové dvojitý hlas.

Roku 222 byla v Lakedaimonu zrušena tradiční královská dyarchie. Roku 219 byla královláda obnovena, Eurypóntovci ale vypuštěni. Posledním „sólo“ vládnoucím panovníkem z Eurypóntova rodu byl Nábis (207-192). Roku 188 byla královláda zrušena vůbec, posledním panovníkem byl Ágidovec Lakónikos. Tehdy byly ve Spartě rovněž zrušeny Lykúrgovy zákony, do roku 146 byla členem Spolku Achájů, od roku 146 opět autonomní (28 gerontů a 6 patronomů).

Spartakos, Spartocus, Spartacus, thrácký vůdce otroků, kteří se vzbouřili v Itálii, spartokovci§ 73, 71, 62, 58-, 393+ 

spartathlon, viz pod Feidippidés

Spartokos§ = srov. se Spartakos, Sparadokos

Spartokovci, vládnoucí dynastie v Bosporu Kimmerijském, archonti a králové v Pantikapaiu:§ 405
Spartokos I.§ 438, 433, syn Satyra I.
Spartokos II.§ 349, 344, syn Leukóna I.
Spartokos III.§ 309, 304, 284, syn Eumélův
Spartokos IV.§ 245, 215, syn Pairisada II.
Spartokos V.§ 160, 150, syn Pairisada IV.

Spartólos, m. v Bottiaji na Chalkidice§ 429

Spartón z Boiótie, strat.§ 447

Spartón z Argu, s. Forónea Argívského, podle jednoho z mýthů zakladatatel Sparty; jeho synem byl Mykéneus§ 1716

Spasinés z Charakény§ = Hyspaosinés

Spasinú Charax§ viz Alexandreia v Charakéně, Antiocheia, Charakéné, Meséné

specus octáviánus, štola z aquaduktu Anió Vetus§ 271

Speiraion, Spíraion akron, mí, mys a záliv v Korinthii u hranic s Argolidou naproti Aigíně§ 412, 243, 235  

Spektátos, Spectátus, člen dipl. mise k Sápórovi II.§ 358+

Spercheios, ř. v severní Thessalii§ 600

Sperlonga, moderní název lokality u Amykel v Latiu, od lat. spélunca/jeskyně§ 26+

Sperthiás ze Sparty, nabídl svůj život za vraždy perských poslů, s. Níkoláův, o. Níkoláův§ 491, 430

Spendios z Kampánie, kondottiér§ 241, 238

Speos Artemidos (n.), "Artemidina jeskyně", lokalita hornoegyptsk᧠viz pod Baní Hasan

Spermés z Lýdie, usurpátor§ 757

Spés, bohyně Naděje, zbytky chrámu na Zelinářském náměstí ve stavbě kostela S. Nicola in carcere§ 295, 258, 179

Speusippos z Athén§ 1. s. Platónovy sestry Pótóny, akadémický filosof a scholarchos, 408, 396, 365, 361, 347, 339, 317; 2. arch. 153, popř. 150

Jiný Speusippos byl z Alexandreie, lékař ze školy Hérofilovy (není v CSD) 

 

Sphaerus§ viz Sfairos

Spícula, gladiátor ceněný Nerónem§ 54+

spiknutí žen, gynaikokratické, travičství§ 331

spiknutí, protistátní, pass.

S duchem starých autorů se na podobná themata ztotožňuje Niccolò Macchiavelli (zemřel roku 1527). V Letopisech presentuje po liviovsku svou literární představu o řeči vůdce cechu soukeníků po povstání roku 1378 ve Florencii (v překladu Štěpána Andrease): „Poněvadž jsme již jednou ke zbraním sáhli a natropili mnoho zla, jde podle mého o to, jak se vyhnout trestu za to, co jsme způsobili... Chceme-li, aby nám byly staré zločiny odpuštěny, pak se podle mého názoru musíme dopustit nových, zdvojnásobit naše nepravosti, hromadit vraždy, žhářství a drancování a především se musíme snažit získat co nejvíce spoluviníků. Kde je mnoho viníků, není trestán nikdo.“

Spína§ viz pod Hatria

Spintharos, Démétriův frúrarchos v Athénách§ 287

Spintharos§ viz Mnésiás z Tarantu

Spintharos z Hérákleie, tragik§ viz s. v. tragédie

Spintharos z Korinthu, architekt§ 370

Spinthér, herec v Římě, srov. pod P. Cornélius Lentulus Spinthér§ 57

spintria, spinthria§ viz pod ražba

Spiraion, záliv, přístaviště a mys při Sarónském zálivu na hranicích Epidauru s Korinthem, dn. Korfos§ 235

Spitamás z Médie, manž. Amyty, sestry Astyagovy§ 550

Spitamenés z Baktrie§ 1. 329, 328, protialexandrovský povstalec; 2. 324, o. Apamy

Spithridátés, Spithradátés z Persie§ 1. odpadlík od Krále, 423, 396, 395; 2. 334, povstalec, satrapa Lýdie

Spojené arabské emiráty, UAE, novodobý státní útvar§ 222

Spojené státy Ameriky, angl. USA/U. S. A., novodobý federativní stát, srov. též např. pod objevy, otroci§ pravěk, před 6000, 5500, 1800, 1004, 500, 480, 404, 85+ 

spojenecká válka§ viz válka

spojenectví§ srov. pod spolky, federace, pakty

spojenec, římský, lat. amícus et socius populí Rómání§ 26

Italskými spojenci Říma byli Latinové a po Itálii měli Římané federativní smlouvy, socií Ítalicí, viz tam.   

Společenské o-vy, Archipel/Îles de la Société, součást Franc. Polynésie§ 4000 

spolek, státní§ viz koinon
spolek zájmový občanský, cech§ viz herci, hry olympijské, daně, odbory, partaje, hetairie, dostihy
spolek, státní kultovní, viz amfiktyonie, občanské náboženské srov. thiasos pod frátrie a Athény

Hellénské a římské občanské spolky fungovaly podle profesí (srov. herecké), kultů, lidé se sdružovali do "spolků přátel žehu", viz pod pohřebnictví, kde o organisačním statutu takové občanské instituce, léx collégií. Nápis z Říma datovaný k 11. březnu 193+ pojednával o darech jisté Salvie Márcellíny a P. Aelia Zénóna spolku sdružujícího se kolem kultu Aesculápově a Hygie, collégium Aesculápí et Hygiae; Helléni by tento spolek nazvali thiasos. Salvia byla manželkou císařského propuštěnce M. Ulpia Capitóna, pomocníka Flávia Apollónia, císařského prócúrátora/próc. Augustí, který měl na starosti dozor nad císařskými obrazárnami, quí fuit á pinacothécís, zřejmě byl jedním z tajemníků Antónína Pia. Salvia darovala spolku na paměť obou padesát tisíc séstertiů, pozemek na Appiově silnici s chrámkem a přístavbou, aedicula cum pergulá, a s Aesculápovou sochou. Zénón, bratr Márcellínina manžela, daroval dalších deset tisíc. Z výnosů peněz mělo collégium, pečující o to, aby jeho počet nepřesáhl šedesát členů, financovat dárečky funkcionářům (nejvýše šest dénáriů) a chléb a víno o sedmi výročních setkáních a náboženských svátcích podle stanov přijatých před čtyřiceti roky.

Shodou okolností z Aesculápiova chrámu v Lambaesi/dn. Tázúlt, fr. Tazoult-Lambèse na sv. DZ, pochází nápis z 22. srpna 203 se statutem podpůrného spolku vojáků nižších šarží Třetí legie Augusty. Oproti zápisnému 750 dénáriů dostávali členové spolku příspěvek na cesty v případě přeložení, peníze při povýšení a do civilu rovněž pět set dénáriů. Lambaesis byla od Hadrianových dob stálým ležením legie a v municipiu za Sevérovců sídlila správa provincie Numidia. Z roku 7- je znám cech stavebních tesařů, collégium fabrórum tígnuáriórum. O spolcích dovozců obilí srov. rok 46 a s. v. obilí.

Spólétium, m. v Umbrii, dn. Spoleto§ 238, 82-, 253+ 

spolia opíma, tj. bohatá kořist, zbroj, kterou odejmul římský vojevůdce nepřátelskému, když ho předtím přemohl v osobním souboji§ 751, 437 (426), 222, 105 (zde naopak), 27 (poslední zmínka)

spoluvláda muže s ženou§ viz ženy
spoluvláda, první v Mesopotamii§ 1860

spoluvláda, v Egyptě§ od střední říše pass.

spoluvláda, první v Římě, kromě párových volených jednoročních úřadů se skončením republiky principát zpočátku spoluvládu neznal. Prvním spoluvládci v dimensích známých z hellénistických států (Seleukovci, Ptolemajovci) byli adoptivní synové císaře Antónína Pia M. Aurélius Antónínus a L. Vérus (Imp. C. L. Aurélius Vérus Aug.), spoluvláda poprvé od časů Ptolemaiovny Kleopatry VIII. se svými bratry. Druhý pokus o spoluvládu, a to dokonce dvou pokrevních bratří, synů Sevérových, také nevyšla: Caracalla zavraždil mladšího Getu.

spoluvládci římští: Macrínus udělal spoluvládcem svého syna Diadúmena/-meniána (218) a oba Maurové (?) sdíleli smutný osud. Svéráznou spoluvládou byly dny senátorských císařů Balbína a Púpiéna, posledních patriciů dějin, a Gordiána I. a II. (všichni roku 238). V letech 251 – 253 spoluvládli otec a syn Cónstantius Trebonius Gallus a Volusiánus. P. Licinius Valeriánus přibral roku 253 ke spoluvládě syna Galliena (do 260). Císař Licinius (306 – 324) udělal od roku 313 caesarem svého syna Liciniána, jemuž tehdy bylo dvacet měsíců. Valentiniánus I. udělal spoluvládcem svého syna Grátiána (375 – 383).

Spoluvláda bratrů byla častější. První byla M. Aurélia a Lúcia Véra, bratrů adoptivních. První souvládí rodných bratří Gety a Caracally, synů L. Septimia Sevéra, skončilo po několika měsící zavražděním prvního z nich. 

Spónsiánus, usurpátor, celé jméno neznáme§ 245+

Sporady, skupina „roztroušených“ ostrovů, Sporadai (na rozdíl od Kylad, „dokola kolem Délu“), mezi Iónií, Kárií a Krétou, též Dóris nebo Dódekanésos zvaných§ 1193, 200 a viz např. Kós, Kalymna, Telos, Rhodos, Karpathos, Severní Sporady naopak leží mezi Euboiou a Lesbem, viz např. Skiathos, Peparethos, Skýros.

Sporakés, fýlarchos/šejk Anthemúsiady se sídlem v Batnách§ 115+

Sporakios, vyslanec Theodosiův v Persii, předek asi stejnojmenného východního cos. 452+§ 383+

Sporos, lat. Sporus, alias Sabína, milenec a manželka Nerónova a Pýthagorova, manžela Nerónova§ 65+, 66+ 68+, 69+  

sport, discipliny§ viz pod hry, školy, Athény, ústava
sport, sportovní turistika, čest a změna vlasti, sportovci§ viz Sótadés z Kréty

sportovec, královský, první dějin§ 1417

sportovní kuriosity a rekordy, viz také pod hry olympijské (sport z franc. desporter, v 15. st. bavit se, z toho angl. desport, hrát):
Na olympiádě roku 212 zvítězil Kapros z Élidy jak v pankrátiu tak v palé, tj. boxu, což se stalo poprvé od mýthického vítězství Hérákleova. (srov. rok 156, Ol. 156). Ten, kdo dosáhl Hérakleova výkonu, byl nazván paradoxoníkem, tj. „neočekávaným, překvapivým vítězem“: Kapros byl prvním smrtelným paradoxoníkem po Hérákleovi. Na pýthiích zvítězil v zápasu jednak již jako dorostenec a stejný úspěch jako na Olympiádě zopakoval na pýthiích i jako dospělý.

Nejmladším olympioníkem všech dob byl - a stéle je - dvanáctiletý Dámiskos z Messénie, který doběhl jako první ve stadiu na 103. olympiádě roku 368, tedy krátce po obnovení messénského státu. Později ještě zvítězil v Nemeji a na Isthmu i v pětiboji.

Pantaklés z Athén byl prvním roku 696 olympioníkem, který nepocházel z Peloponnésu a zároveň prvním Athéňanem (údaje platí samozřejmě jen o epónymním vítězi v běhu na vzdálenost jednoho stadia, viz rok 776). Pantaklés byl zároveň prvním olympioníkem, který dokázal své vítězství na následujících hrách opakovat.

Na olympijských hrách roku 676 zvítězil Filombrotos z Lakónie potřetí za sebou v pětiboji, pentáthlu, a stal se tak prvním olympioníkem, který dokázal ve své disciplíně zvítězit tolikrát za sebou. O olympioníkovi roku 668 Charmidovi ze Sparty se traduje, že se živil pouze sušenými fíky!

Olympioníkos Chionis ze Sparty (srov. rok 656) skočil roku 664 ve skoku do dálky 22 stop, tzn. asi 6,6 m! Na olympijských hrách roku 652 porazil jistý Komaios v pěstním zápase jednoho po druhém tři bratry v utkáních, které následovaly po sobě.

Na olympijských hrách roku 632 byly přidány další dvě nové disciplíny: stadion chlapců a zápas chlapců, palé tón paidón. Prvním dorosteneckým vítězem v krátkém běhu se stal Polyníkés z Élidy, prvním dorosteneckým olympioníkem v zápasu se stal Hipposthenés z Lakónie. Sparťan Hipposthenés zvítězil pak s výjimkou jedné olympiády již jako dospělý v pěti olympijských soutěžích za sebou, tzn. v rozmezí 25 let!

Na olympijských hrách roku 596 zvítězil v krátkém běhu chlapců jistý Polymnéstór z Mílétu, který byl prý tak rychlý, že dokonce chytil zajíce běžícího po louce. Na hrách roku 564 byl Olympioníkem v pankratiu vyhlášen jistý Aréchión či Arrhachión, Arrhichión nebo Arrhechión z Figalie, ačkoli byl v okamžiku vítězství mrtev vyčerpáním.

Na hrách roku 532 zvítězil již pošesté ve volném stylu, palé, proslulý zápasník Milón z Krotónu. K tomu ještě šestkrát zvítězil na hrách Pýthijských, devětkrát na hrách Nemejských a desetkrát na hrách Isthmijských! - Poprvé zvítězil na 62. Olympiádě. Tato jedinečná serie sportovního vítězství nebyla do dnešních dnů žádným sportovcem překonána!

Kariéru Milóna ukončil v „ringu“ Titormos z Aitólie, který ho na sedmých Milónových hrách v zápase přemohl (Titormův bratr Malés byl nápadníkem Kleisthéneovy Agaristy Sikyónské). Milón prý byl ve stáří roztrhán vlky, když mu ruku sevřel kmen dubu, který byl dřevorubci rozštípnut a roztahován klíny: Milón chtěl vyzkoušet svou sílu, ale při manipulaci klíny vypadly a Milóna sevřel kmen... Viz také pod siláci.

Alexandros I. Filellén (vládl do roku asi 450) byl připuštěn jako potomek Hérákleův na olympijské hry a podle jednoho pramene se stal dokonce prvním olympioníkem, který na téže olympiádě zvítězil ve třech disciplínách po sobě, ve stadiu, dialu a v hoplu (v seznamech vítězů ale jeho jméno chybí). Spartský král Dámarátos, syn Aristonův (vládl od roku 510), jenž z vlasti musel uprchnout pro pikle spolukrále Kleomenea I. s delfskou věštírnou byl jediným králem Lakedaimonu, který se kdy stal v olympii vítězem (čtyřspřeží).

Athénští vyslali 490 do Sparty rychlého posla, hémerodroma, tj. „toho, kdo běží celý den“, jménem Feidippidés s žádostí o pomoc. Feidippidés/Filippidés uběhl roku 490 za 36 až 48 hodin 1140 stadií z Athén do Sparty, tj. více než cca. 200 km, hned vzápětí se zúčastnil marathónské bitvy, o jejímž výsledku okamžitě informoval do Athén. Pak vyčerpáním zemřel; viz však Hérodotovu versi v CSD, rok 490. Novodobý běh na trati Athény - Sparta zvaný spartathlon viz pod Feidippidés.

Jiný běžecký rekord vytvořili Amystis/Amystis ze Sparty a posel Alexandra Velikého Filónidés, kteří ze Sikyónu do Élidy uběhli za 24 hodin 1305 stadií, tj. přes 250 km. V dolichu, tj. ve vytrvalostním běhu, na olympiádě roku 328 zvítězil Ageus z Argu, který ještě téhož dne informoval svou vlast osobně o svém olympijském vítězství!

Srovnatelné jsou možná jen výkony necvičených Samburů, nilského národa na severu Keni, příbuzného s Masaji. O nich cestovatelé do konce 20. století tradovali, že ujdou/uběhnou za den sto kilometrů. Pozoruhodný byl počin Angličana Russe Cooka (27), který mezi únorem 2023 a dubnem 2024 uběhl 16.294 km od nejižnějšího jihoafrického L'Aguilhas do tuniského Rás Andžela/fr. Cap Angela, nejsevernější bod Afriky. Převedeno na "marathóny" bylo jich 386 s denním průměrem 46 km. Běžel šestnácti státy při Atlantiku, vyhnul se Gabunu, Libérii, Sieře Leone a Maroku; v Angole okraden i s doprovodným vozidlem, v Kongu (k) musel být po několika dnech vykoupen, když byl zajat jinými bandity, v Nigérii se krátce léčil se zády. Když mu bylo dvacet dva, běžel Cook z Turecka do Anglie.  
Gorgos z Élidy jako jediný v historii olympiád 4x zvítězil v pětiboji, jednou v diaulu a jednou v běhu v plné polní. Ladás z Aigia a Ladás ze Sparty mají společné vítězství v běhu. Sparťan ale zvítězil dvakrát v dolichu a po druhém vítězství byl domů odnesen a zde skonal.

Na nemejských hrách se jednou přihodila nezvyklá událost (přesněji nedatovatelná, snad 6. století). Blížil se již soumrak a soupeři ve „finále“ pěstního zápasu - boxu Kreugás z Epidamnu a Dámoxenos ze Syrákús se dohodli, že si budou jeden po druhém zasazovat rány (starověcí boxeři neměli ruce v rukavicích, ale jen omotány koženými řemínky - zprvu z měkké kůže, později v hellénismu, z kůže tvrdé a drsné).

Dámoxenos nevedl úder proti Kreugově hlavě, ale napřímenými prsty do Kreugova boku: ruka zajela do těla a vytrhla vnitřnosti. Kreugás na místě zemřel, ale vyhlášen vítězem pro nedovolený úder, jak rozhodli sudí, Dámoxenos nebyl. Vítězem byl prohlášen mrtvý Kreugás. - První doložené použití karatistických úderů v dějinách.

Epónymní olympijský vítěz a zároveň vlastenecký hrdina byl ještě v sedmdesátých letech druhého století n. l. Mnésibúlos z Elateie: na 235. olympiádě (160 n. l.) zvítězil v běhu na jedno stadion, ale také ve dvojitém běhu se štítem. O devět let později se vyznamenal při odražení vpádu Kostóbóků do Střední Hellady a v bitvě s nimi padl. 

spoření§ viz eranos 

spřežení, volské§ 5999

Spurius, "nemanželský", řec. pornogenés, řím. jméno n. rod§ viz Metilius

M. Spurius, celé jméno neznáme, caesarovrah§ 44