229-228

229.

Ol. 137, 4

83 SE

19 AE

(Héliodóros) | (neznámý) 

a. u. c. 525

L. Postumius Albinus II. a Cn. Fulvius Centumalus

************************************************************

Na začátku roku bojoval Démétrios na severu Makedonie stále ještě s Dardany (boje od roku 231). V té době odpadla Thessalie a Démétriovi illyrští spojenci se opět vydali na loupežné tažení na jih. Koncem zimy nebo na začátku jara, poslední známá datace je z ledna-února 229 (srov. u roku 253), ale král Makedonců Démétrios II. Aitólikos (c. 50) zemřel na následky zranění, které utrpěl v bitvě s Langarem a jeho Dardany, někdy v době po bitvě u ostrůvků Paxoi (viz zde níže; vládl od roku 239, jako spoluvládce svého otce Gonaty od 257).

Démétriův syn Filippos (V.) byl teprve osmiletý kluk, viz o jeho matce roku 235, a tak vojsko/ekklésiá tón stratiótón zvolilo říšským správcem-regentem/epitropem Antigona III. Dósóna/asi „Hodně toho slibujícího, Slibotechnu“ (c. 50), syna Démétria Krásného a Olympiady, dcery Polykleita z Lárissy, tedy synovec Antigona II., otce Démétria II. Antigonos III. později v roce přijal titul stratéga a krále Makedonů/stratégos kai basileus tón Makedonón.

Další přívlastek dostal podle své oficiální funkce Epitropos, proč a co znamenalo Fúskos (z lat.?) není jasné. Oženil se s vdovou po Démétriovi II. Chrýséidou, ale zůstali bezdětní; srov. k tomu rok 239. Boje Makedonů s Dardany se nadále vlekly.

V době vojenských nesnází v Makedonii a pravděpodobně po smrti Démétria II. se v Athénách dohodli démokraté Eurykleidés a jeho bratr Mikión, synové Mikiónovi, s athénským velitelem makedonské posádky athénských přístavů Diogenem o jejich vydání a navrácení do rukou Athéňanů.

Sourozenci byli dlouho aktivní v politice, zastávali vysoké úřady a ve válce s Kraterovým synem Alexandrem, srov. rok 245, darovali státu epidosi po dvou stech drachmách. Situace se svržením makedonské okupace připomíná rok 287, srov. tam. Podle fragmentu usnesení byl Eurykleidés vyznamenán kolem roku asi 215 za obnovu démokratie, že s bratrem "sehnali peníze pro vojáky, kteří s Diogenem vrátili pevnosti", opravili hradby, že získali mezi Hellény spojence, vybudovali sloupořadí atd. Podobně podle všeho nadšení Athéňané vyznamenali tehdy více lidí. 

Athéňanům přišel na pomoc, tehdy zrovna rekonvalescent a mimo úřad, Arátos ze Sikyónu, ale především finančně pomohl Ptolemaios III. Euergetés I. (důkaz pro osobní účast na financování puče však chybí): za 150 talentů pro Athéňana Diogena a jeho žoldnéře v makedonských službách vydali vojáci Athéňanům Peiraieus, Múnichii, Salamínu a Súnion (pevnosti byly v makedonských rukách od roku 318, resp. 263, srov. rok 243). Arátos údajně přispěl přímo městu svými (?) dvaceti talenty, ale jeho kalkul, že si tím Athéňany natolik nakloní, že vstoupí do Achajského spolku, mu nevyšel. 

Na počest Diogenovy zrady se každoročně slavila slavnost diogenejí, a to ještě v prvním století. K tomu si Athénští vystavěli další gymnasion a pojmenovali ho Diogeneion. Diogenés obdržel pocty hérójské, takže mu bylo výročně obětováno, též kněze státem placeného. K tomu Athéňané zřídili státní kult Dému/Lidu a Charitek/Charites, lat. Gratiae, a jejich kněžské úřady/hiereus Démú kai Charitón po několik generací držel rod Mikiónův. K poctě Diových dcer Charitek konány v Athénách hry charitésie.

Roku 224 zřídili Athéňané nový démos pojmenovaný po Euergetově manželce Bereníce II. Bereníkidai a státní kult obou ptolemaiovských manželů-Euergetů obdržel nyní v Athénách kněze (srov. podobné pocty pro Antigona I. a Démétria I. roku 307, tehdy ještě spontánně bez kněží; respektive nejsou doloženi). Vyslancem Euergetovým v Helladě byl Kastór, králův "přítel/filos" a možná též velitel některé jeho flotily, po něm naturalisovaný Athéňan Thraseás z Aspendu; srov. o něm roku 260.

Athény praktikovaly vůči hellénistickým monarchiím pružnou politiku a do vpádu Římanů do Hellady setrvávali ve spojenectví s Ptolemaiovci a s Attalovci. Vyznamenali též roku 226 zlatým věncem a textem usnesení na stéle Dósónova vyslance Prytanida z Karystu, králova oblíbeného peripatétika, za misi, o níž blíže však nic nevíme; srov. o něm též roku 217. Na jedné z Prytanidových hostin či symposií, i takhle vstoupil do dějin, se opil básník a pozdější učenec Euforión, Prytanidův žák, tak, že se vymočil do kyboria, jednoho z drahocenných pohárů před sebou (viz o něm roku 275). Dósónovým parasítem byl jistý Apollofanés, který králi lichotil tím, že o něm říkal, že se jeho život "alexandrisuje/kolax... eipón tén Antigonú tychén alexandridzein".  

Spojení se Seleukovci v této době pravděpodobně znamenal metoikos Aristokreón ze Seleukeie (na Kalykadnu? Píerijské?, ale ta seleukovská až po 219), syn Nausikratův, jeden z dárců epidose na korupční peníz pro Diogena roku 229, synovec podle všeho stoika Chrýsippa ze Sol, jak vypovídá zachovaný text usnesení o udělení proxenie a olivového věnce s právem mimo jiné vlastnit v Attice dům za nejvýše tři tisíce drachem a půdu do dvou talentů.

Chrýsippos pozval své synovce Aristokreonta a Filokrata, syny své sestry, do Athén, aby se stali jeho posluchači, když přednášel pod širým nebem v Lykeiu; to jako první ze stoiků. Pravděpodobně týž Aristokreón byl ke stáru vyznamenán ještě jednou za to, že se dobře staral o Athéňany, kteří dorazili do Antiocheie, jak vyznívá z fragmentu usnesení z 11. interkalárního poseideónu archonátu Charikleova, tzn. leden-únor 183. Pokud tento Aristokreón nebyl oním posluchačem stoicismu v podání svého strýce, pak by to mohl být studentův stejnojmenný syn n. vnuk. Nic bližšího o rodině a jejích vztazích k Athénám známo není a ani o obou filosofech než to, že Chrýsippos Aristokreontovi věnoval několik svých spisů.

Apollás, jiný z metoiků, snad rodem z Kolofónu, se svými syny Tharrhynónem a Agamédem přispěli k puči a na opevňovací práce částkou dvou tisíc drachem. Za to se jim v nedatovaném usnesení, zjevně však brzy po roce 229, dostalo proxenie s právem vlastnit dům až za talent a pozemek až za dva talenty. 

Eumaridás z Kydónie, proxenos v Athénách, byl vyznamenán usnesením z thargéliónu za archonátu Héliodórova/květen-červen 228 n. květen-červen 227 zlatým věncem a bronzovou sochou na Akropoli za to, že se postaral o záchranu/vykoupení Athéňanů unesených aitólským pirátem Búkrim za démétriovské války z Attiky na Krétu, srov. rok 232.

Za archonta Archeláa v interkalárním anthestériónu/únor-březen 221 n. až 210 byly pocty pro Eumaridu potvrzeny s tím, že na návrh Eurykleidův a Mikiónův bude stát jeho socha v okrsku chrámu Lidu a Charitek, viz zde výše (tzn. že ji na Akropoli nechtěli?). V boédromiónu archonátu Fanarchidově/září-říjen 193 n. 181 potvrdilo usnesení Athéňanů postavení proxena a úhradu výdajů Eumaridovu synovi Charmiónovi i jeho stejnojmennému synovi. 

Frúrarchové (velitelé) makedonských posádek Peiraiea a Múnichie:

322 - 319 Menyllos

319 - 317 Níkánór ze Stageiry

317 - 307 Dionýsios

307 - 294 bez cizí posádky

294 - 285 Hérákleidés

285 - 263 bez cizí posádky

263 - 250 Hieroklés (doba nejistá, jiný od Kára roku 286, n. týž?), přítel akadémického filosofa Arkesiláa

250 - 245 Hérákleitos z Athmony, syn Asklépiadův (doba nejistá, viz roky 256 a 244)

245 - 239 Glaukón (doba nejistá)

239 - 229 Diogenés z Kolónu, syn Pausimachův, Athéňan

Ještě před květnem t. r., kdy byl stratégem Lýdiadés, se ke spolku Achajů přidaly státy Hermioné/Hermión, kde byl samovládcem Xenón (viz ale o čtyři roky později), a Aigína, na níž byla od roku 318 rovněž posádka různých makedonských vladařů: nyní ji vyhnali Achajové a Aigína se stala po dvou staletích opět autonomním státním útvarem, členem Achajského spolku pravděpodobně velmi formálně, viz rok 210 a srov. rok 318.

V květnu byl podeváté zvolen stratégem Achajů Arátos ze Sikyónu. Do spolku vstoupil Argos (srov. rok 235), kde se vzdal samovlády Aristomachos II. (jako tyrannos od roku 236), a samovládce Kleónymos přivedl do spolku Fleiús. Jednání s Aristomachem vedl Arátos ještě jako soukromník a tyrannos se vzdal vlády za padesát talentů, z nichž musel vyplatit své vojáky. 

Za této situace zrušil spartský král Kleomenés III. spojenectví s Achaji platné od roku 243 a uzavřel přátelství se spolkem Aitólů (srov. rok 240). S aitólským souhlasem (sic) obsadil Kleomenés III. Tegeu, Mantineiu, Orchomenos, Kafyai a pevnost Athénaion u megalopolské Belbiny kontrolující průsmyk z Arkadie do Lakónie, tzn. celou jihovýchodní Arkadii.

Možná do t. r. patří příběh jinak neznámého Sparťana Aristippa, jednoho z vojenských velitelů, který poslal do Tegeje slavící jakýsi svátek své vojáky převlečené za obchodníky obilím doprovázející svá zvířata. V noci pak záškodníci otevřeli bránu. 

Arátův pokus silou získat zpět města Tegeu a Orchomenos se nezdařil, viz však rok 227. Nejpozději na jaře následujícího roku vyhlásili Achajové Sparťanům válku, viz tam.

Někdy z této doby pochází usnesení Tegejských o udělení proxenie Agésandrovi či Hagésandrovi ze Skotússy s právem vlastnit u nich dům a půdu s právem mimo jiné neplatit daně. Za co byl Thessal vyznamenáván a proč jsou na usnesení jména též stratégů, známo není a Tegea nepatřila mezi spojence makedonských králů, srov. roky 235sqq. 

 

Antiochos Hierax, který vloni opustil svou Anatolii (viz konec války bratrů roku 237, vedena od roku 242) a vypravil se do horních satrapií, byl kdesi na cestě z Armenie do Mesopotamie poražen stratégy Seleuka II. Kalliníka Achaiem Mladším (II.) a Andromachem. V bitvě byl zraněn a vydával se pak ukryt v horách za mrtvého, zatímco jeho oddíly vyčkávaly. Hierax poslal k Seleukovcům vyjednávat Filetaira z Kréty a Dionýsia z Lýsimacheie, aby žádali vydání těla a pak že se všichni vzdají. Vítězové však tělo neměli a stratégové poslali s vyjednavači čtyři tisíce vojáků, aby formálně převzali kapitulaci nepřátel. Tehdy Hierax  využil překvapení a se svými muži vojáky nepřipravené na boj přepadl a rozprášil.

Musel pak obrátit do Anatolie, kde dvakrát prohrál v bitvě kdesi v Lýdii (s Attalem a Seleukovými stratégy?) a posléze ztratil střetnutí s králem Attalem I. Sótérem na jezeře Koloé (dříve Gygaiá) znovu v Lýdii. Viz dále rok následující, o sledu vítězství Attalových viz rok 241. 

 

V Bíthýnii byl zavražděn svými keltskými žoldnéři Ziaélás (vládl od roku 250 či 246): král jejich velmože sezval se zlým úmyslem, ale dopadlo to jinak, Galatové byli rychlejší. Nástupcem se stal jeho syn Prúsiás I. Chólos/"Chromý" (vládl do roku 182). Získal v regionu respekt, a to též u Keltů, viz rok 216, které do země přitáhl jeho děd Níkomédés I.

Kios někdy v této době se skončením bojů s Kelty a Antiochem Hierákem vyslal do Mílétu, své métropole, žádat o sproštění nebo zmenšení povinnosti zasílat do Apollóvy svatyně obětní nádoby, neboť války, které je postihly, si vyžádaly veliké náklady. Mílétští se usnesli, že Kianům/Kianoi umožní splnit náboženské závazky až budou moci a s Kiem uzavřeli dohodu o společném státním občanství/isopolíteji. 

 

Na začátku roku se před obleženou Issou u illyrské královny Teuty objevilo římské poselstvo bratrů C. a L. Coruncania a žádalo náhradu za ztráty italských obchodníků z předešlého roku, to ještě žil její muž Agrón (viz tam; okradení businessmani pocházeli z jižní Itálie a pravděpodobně to byli většinou Hellénové). Římané byli odmítnuti a mladší z vyslanců byl během návratu za otevřené kárání královniny politiky dokonce zabit.

Některé prameny tvrdí, že vyslanců bylo více, některé že královna zavraždila, ostatní zavřela. Na Foru stávaly tři stopy vysoké sochy obětí římské illyrské diplomacie vedené pod jmény P. Iunius a T. Coruncanius. Podle další verse se na pomoc Říma obrátili obyvatelé ostrova Issy/dn. Vis, obléhaného Illyry, a jejich vyslance Kleempora doprovázeného Římanem Coruncaniem illyrští piráti ještě za života Agrónova na moři lapili a zavraždili, ostatním z mise se podařilo prchnout.

Z toho že měli nyní Teutiny Illyrové osudovou válku s Římem. Issa byla podle všeho jediná, která se při revoltě, viz rok předešlý, Teutě nepoddala. 

Teuta, vládkyně illyrské říše skoderské (ve skutečnosti nic jiného než pirátský kapitanát; srov. předešlý rok), rychle ukončila válku s částí Illyrů odpadnuvších k Dardanům. Pak se vydala s pirátskou flotilou na další lup proti Korkýře, Epidamnu a Apollónii, větší, než která loupila za jejího manžela. Nejjižněji dorazila část pirátské flotily podle všeho až do messénské Mothóny, kde Illyrové předstírali zájem o nákup vína, domorodce vylákala před hradby dobrou cenou, takže se jich loupežníci snadno zmocnili a zpludrovali při tom i město. 

V Epidamnu byli Illyrové obyvateli odraženi, třebaže se lstí již do města dostali, a obležená Korkýra si zavolala na pomoc Apollónské, Epidamnijské a Achaje: v námořní bitvě Illyrové s akarnánskou posilou však Achaje někdy na přelomu zimy a jara t. r. u korkýrských ostrovů Paxoi porazili. Achajský nauarchos Margos z Karýneie v boji padl.

Obležená Korkýra se vzdala a velitelem okupační illyrské posádky se stal Démétrios z Faru, zřejmě Hellén usazený n. narozený v Illyrii, Agrónův správce Faru, popř. hellénisovaný Illyr. Illyrové pak obnovili obléhání Epidamnu, viz zde výše.

Mezitím vyplula z Brundisia směrem ke Korkýře římská flotila o dvou stech plavidlech, dvaceti tisíci pěšáky a ke dvěma tisícům jezdců pod konsulem Cn. Fulviem: vypukla první římská válka illyrská (trvala do příštího roku). Před ostrovem zajali Římané Illyrské vracející se s lupem z peloponnéského pobřeží.

Vojenský velitel Korkýry Démétrios Farský se za slib neomezeného kralování nad Illyry postavil královně Teutě a pozval Římany k „osvobození“ Korkýry: město vydalo illyrskou posádku a dostalo pod římskou ochranu/"přátelství, filiá". Následovala Apollóniá, kam dorazilo i pozemní vojsko pod L. Postumiem a Illyrové prchli od obléhaného Epidamnu, jenž se rovněž dal pod římskou ochranu a spojeneckou smlouvu. 

Korkýra, Apollóniá a Epidamnos byly prvními "kontinentálními" hellénskými státy, které uzavřely spojenectví s Římany (srov. rok 266, o novém jménu pro Epidamnos viz v indexu s. v.). • Tímto a začátkem první makedonské války roku 215 zahájilo pronikání Římanů do hellénského světa a do východního Středomoří. Uzavřeno bylo zdárně roku 190 na bitevní pláni u Magnésie, kdy se Řím stal též východní hypervelmocí. Posledním pokusem o vytlačení římského a italského vlivu z Orientu byly mithridátovké války vedené od roku 88. 

Cn. Fulvius obsadil („osvobodil“, rozumí se od královlády) území illyrských kmenů Atintánů, Parthínů a Ardiaiů. Osvobodil/obsadil řadu měst na pobřeží, též Issu, dobývání jinak neznámé Nútrie stálo Římanů na tuto válku nezvykle mnoho obětí. Královna Teuta unikla do Rhízónu. Většinu dobytého území předali Římané Démétriovi z Faru, který se tak stal z královnina vojenského velitele samostatným dynastou (padl roku 214)Na konci léta se konsul Cn. Fulvius vrátil do Říma a na Korkýře přezimoval se čtyřiceti loděmi L. Postumius, viz rok následující.

 

************************************************************

228.

Ol. 138, 1

Démétrios z Alexandreie

84 SE

20 AE

(Leócharés) | (Héliodóros) 

a. u. c. 526

Q. Fabius Maximus Verrucosus II. a Sp. Carvilius Maximus Ruga II.

************************************************************

Na jaře se Achajové rozhodli pro válku. Arátos ze Sikyónu dobyl na Sparťanech Kafyje/Kafyai. V květnu se poprvé a naposledy stal stratégem spolku Achajů Aristomachos II. z Argu a pokračoval ve válce se Sparťany (viz předešlý rok). Arátos se jako soukromník vypravil do Athén, ale jeho politické názory ho odcizily démokratovi Eurykleidovi. 

Kleomenés byl v Arkadii s oddílem tří set mužů a jen s několika jezdci. Eforové mu proto nařídili, aby se vrátil. Když pak ale Arátos dobyl Kafyje, poslal Kleomena zpět do pole. Král obsadil Methydrion a pustošil Argolidu. V létě se pak schylovalo k bitvě mezi Sparťany pod Kleomenem III. a Achaji pod Aristomachem II. u Pallentia západně od Tegeje: Achajové ve velké převaze dvaceti tisíc pěších a jednoho tisíce jízdních vojáků se vyhnuli boji díky Arátovi, který byl ve vojsku přítomen a přemlouval stratéga, snad v naději na získání Sparťanů (a ptolemaiovských peněz) na svou stranu, snad ze strachu před případným Aristomachovým úspěchem. Viz ovšem rok následující. Za to byl Lýdiadem neúspěšně před spolkovým soudem obviněn.

Někdy po tomto roce Aristomachos a Argos achajský spolek opustili, důvody neznáme, ale podle všeho to bude mít něco společného s intrikánem Arátem. Aristomachos byl v Tegeji, rovněž tehdy spartským spojencem, viz rok předešlý, vyznamenán za svou dobrou vůli a naklonnost vůči státu panoplií a isopolítejí, jak stručný zachoval epigrafický text (o Aristomachově hrozném osudu viz rok 224).   

 

Na jaře nebo ještě v zimě ukončil Antigonos III. Dósón osvobozování Makedonie od Dardanů a podařilo se mu pacifikovat Thessaly ohrožované a olupované Aitóly, jejichž oddíly kdesi pobil, když je předtím vyhladověl obklíčené v poli a při pronásledování zlikvidoval. Obnovil kontrolu nad Opúntskými Lokry, Fóky, táhl na Delfy, ty ale Aitólové podle všeho uhájili. Otočil a obsadil, vyloupil a vypálil Dóridu, jejíž hotovost byla vyslána na obranu Delf a kde zemětřesení vážně poškodilo hradby měst, viz k tomu rok 226.

Snad z tohoto tažení pochází lest Dósónova, který obklíčeným a vyhladovělým Aitólům nechal volnou únikovou cestu, následoval je a když si Aitólové mysleli, že jsou mimo nebezpečí, rozdrtil je. 

Na makedonském dvoře v Pelle přijal královský titul a uklidnil vzpouru ve vojsku, její důvody neznáme. Zřekl se pomsty na Athéňanech (viz předešlý rok) a uzavřel mír s Aitóly, čímž byla ukončena dlouhá válka démétriovská (vypukla roku 239)Je možné, že tehdy zahájil jednání s Achaji (viz ale rok 226).

 

Na jaře byla skončena také první válka illyrská (vypukla předešlého roku) mezi Římany a Illyry skoderské říše Ardiaiů mírem s královnou Teutou prostřednictvím poslů, které poslala z Rhízónu/dn. Risan v Kotorském zálivu do Města:

Teuta se zřekla piraterie,

slíbila, že žádná illyrská loď nebude plout na jih od Lissu,

každoročně bude platit Římanům tribut a

bylo jí ponecháno území mezi Rhízónem a Lissem.

V téže době mizí Teuta z dějin (regentkou za Pinna od roku 230). Démétrios z Faru se oženil s Triteutou, Pinnovou matkou, a stal se jeho poručníkem (do roku 214, resp. 212)Vládl nad jadranskými ostrovy a částí pevniny, Skerdiláidás, Agrónův bratr, byl samostatným dynastou na zbytku území.

Korkýra, Apollóniá a Epidamnos byli Římany prohlášeny za „svobodné“: města stála dlouho pod protektorátem illyrských dynastů (viz rok 314). Nyní se dostala pod protektorát římský (viz předešlý rok). O další válce Římanů s Illyry viz roky 220 a 219.

Prokonsul L. Postumius vyslal posly k Aitólům a Achajům, aby vysvětlili příčiny illyrské války; byla to první římská diplomatická mise v Helladě. Vyslanci se podívali ještě do Athén, kde je zvali k eleusíniím a nabízeli jim občanství, a do Korinthu, métropole všech tří "osvobozených" hellénských států, kde byli dokonce i jako první Nehelléni připuštěni následujícího roku k isthmickým hrám, na nichž jistý Plautus vyhrál sprint/"stadion". Je to první známý římský občan-vítěz v hellénských soutěžích dávno před výsadou udělenou Hellény roku 196, viz tam. 

 

Antiochos Hierax byl po porážkách od Attala I. (viz předešlý rok) a definitivní kdesi na řece Harpasos v Kárii unikl s hrstkou svých a zcela vyčerpán ke kappadockému králi Ariaráthovi III., viz rok předešlý, svému švagrovi a spojenci proti Seleukovi II. (Iustinus, jediný pramen k této události, hovoří o Ariamenovi, Hierákově tchánovi). Mile uvítán po několika dnech zjistil, že se může stát obětí spiknutí a prchl z Kappadokie do Thrákie na území Ptolemaia III. Euergeta I., kde byl ptolemaiovskými vojáky zadržen: Euergetés s ním již nedržel.

Na útěku z internace mu pomohla milenka, jméno neznáme, a pravděpodobně roku 226 byl zabit keltským žoldnéřem Kentaretem, jehož nato zabil Hierákův kůň, který kromě svého pána na sobě nikoho nesnesl, vrhl se s Keltem se srázu a oba zahynuli. Podle jiného podání byl přepaden a zavražděn či v boji přemožen keltskými lupiči. 

Antiochos Hierax byl samozvaným králem od roku 242, králem uznán svým starším bratrem Seleukem II. Kalliníkem roku 237. Byl to též konec Hierákovy anatolské říše. Král Attalos I. Sótér se přechodně stal vládcem téměř celé seleukovské Anatolie, kde vládl zcela neohroženě až do začátku vlády Antiocha Velikého (snad do roku 223). Epigenés z Téiu "s veliteli a vojáky, kteří bojovali proti Galatům a Antiochovi" zasvětili v Pergamu z vděku Attalovu sochu Diovi a Athéně, jak zůstalo v paměti z jejího soklu. Dnes ztracené dílo byla práce Epigonova, viz o něm v indexu s. v. sochaři (2). Naopak Attalos později dedikoval Apollónovi sochu Epigenovu na Délu. Zda-li byl tento Epigenés shodný se seleukovským stratégem, viz rok 223sqq., nelze potvrdit. 

 

Na začátku roku se v Hispániích utopil či padl v bitvě s Ibéry, když púnské šiky rozehnaly hořící volské povozy s dřívím, Hamilkar Barak či Barkas (asi 50), vrchní velitel kartháginského vojska v Hispániích a otec Hannibalův (v Hispániích od roku 237 či 236, jinou versi jeho smrti viz zde níže)Hamilkarovým nástupcem u vojska se stal jeho první zeť ještě z Karthága Hasdrubal (ve funkci do roku 221, srov. rok 236), který se, nevíme, kdy, oženil posléze s Ibérkou, jméno princezny neznáme, a její lidé ho prohlásili za svého vojevůdce s neomezenými pravomocemi. 

Někdy před svou smrtí porazil Hamilkar severně od pozdější Baetiky krále Oretánů/řec. Orissů, jméno neznáme, a obsadil jejich dvanáct měst (v římské éře součást Tarrakónské resp. Kartháginské Hispánie). Na to Hamilkar oblehl město Héliké (snad lat. Ilici). Většinu armády i se slony však poslal na zimu do ležení u Akrá Leuké, viz rok 236.

Král Oretánů přitáhl městu na pomoc, předstíral přátelské úmysly a Hamilkara zmátl. Oretánové Púny před městem rozprášili a Hamilkar se na útěku utopil v řece Tater/Tader zavalen koněm. Oba své syny Hannibala a o tři roky mladšího Hasdrubala poslal předtím do zimoviště jinými cestami. Vojevůdcovo tělo nebylo nalezeno.

Staří historici pokládali Hamilkarovu touhu po pomstě za rok 241 za hlavní příčinu druhé púnské války, války s jeho synem Hannibalem. Kdyby prý nepropuklo povstání žoldnéřů v Africe, poštval by Hamilkar Púny do odvetné války s Římem již tehdy. Že se nikdy nestane přítelem Říma zapřisáhl i svého syna Hannibala (Polybios). Že to tak asi úplně pravda nebyla, viz rok 220sq. se senátními úvahami o případné válce v Ibérii.    

Nový púnský velitel v Hispánii Hadsrubal podnikl kárnou výpravu proti Oretánům i se stovkou slonů, viz o jejich počtech o dva roky později, všechna jejich města dobyl a zabil všechny, kteří měli co do činění s Hamilkarovou smrtí. Zda se tak stalo ještě před zimou, nebo roku následujícího či ještě později, nevíme. 

Hamilkar Barkas bývá pokládán za zakladatele opevněné osady Barca/Barka pojmenované podle svého klanového jména, z níž povstala Barcelona. Není nic známo o tom, že by Kartháginci za něho expandovali na sever od Ebru.

U sídelního města Oretánů Castulonu/řec. Kastalón se nacházel vydatný stříbrný velkodůl zvaný v imperiální éře Baebelo/Baibalón. Hannibal z něho denně dostával tři sta liber stříbra, téměř sto kilogramů kovu, takže měl na financování svých válek (o jeho svatbě s oretánskou princeznou viz rok 217). Roční výnos 35,86 tun znamenal 1368,54 talentů ve stříbře; to byly i z hlediska státní obrovské peníze a poněvadž Hispánie byla bohatá na všechny kovy, netřeba spekulovat o důvodech římsko-púnské války. V dobách Pliniových byla hora se stříbrnou žílou odkryta v rozsahu c. 2,2 kilometrů/1500 dvojkroků. O jiném výnosném dolu v Hispániích viz v indexu s. v. élektron. 

 

V Římě byli namísto dvou praetorů zvoleni čtyři (srov. roky 367, 242 a rok následující), dva s pravomocemi nad provinciemi; o vývoji počtů viz v indexu s. v. Triumf nad Illyry poraženými na moři držel 21. června t. r. procos. Cn. Fulvius. 

Po roce 228 se narodil schopný vojevůdce a filhellén T. Quinctius Flamininus, vítěz nad Filippem V. (zemřel roku 174).

 

V Číně dokončil vojevůdce krále Čenga z Čchinu, viz rok 230, Wang Ťien/Jian úspěšně tažení proti státu Čao/Zhao na severu říše vedené od loňska. Čchinové zajali posledního z čaoských králů Jou-miua/Youmiu a jeho starší nevlastní bratr Ťia/Jia se prohlásil nad částí území králem (Ťia z Taj/Dai). V zemi v důsledku války vypukl hlad. V sídelním městě Čaoů Chan-tanu/Handan dal Čeng popravit všechny, kteří se kdysi k němu a jeho matce zle zachovali, viz rok 230 a dále rok 225.

Roku 226 v koalici se Si/Xi, králem severovýchodního státu Jan/Yan, se pokusil Čchinům postavit v bitvě, byli však opět přemoženi; Si však dostal v tom okamžiku od Čenga mír; viz rok 222. O tři roky později byl Ťia definitivně zlomen a jat, nicméně s ním král Čeng z Čchinu naložil velkoryse.

Korunní princ Tan/Dan, syn Siův, žijící jako rukojmí v Čchinu, přemluvil roku 227 jistého Ťing Kchea/Jing Ke, aby se pokusil o atentát na krále Čenga. Příběh to byl neuvěřitelný: Ťing přesvědčil Chuan Iho/Huan Yi, čchinovského generála, který zběhl, aby si vzal život a s jeho hlavou že předstoupí před Čenga. Stalo se, takže směl s ukrytou dýkou a uříznutou hlavou zrádce do paláce.

V rozhodujícím okamžiku však společník doprovázející Ťinga selhal a nebyl schopen pohybu, Ťing po Čengovi dýkou hodil, ale minul. Král se dokázal ubránit před příchodem stráží a atentátníka zabít.

Roku 226 se pokusil pomstít svého přítele Ťinga Iho hráč na loutnu Kao Ťien-li/Gao Jianli. Byl poznán a král ho dal oslepit, ale poněvadž byl hudbymilovný, vyslechl si jeho produkci (!). Vyhlášený umělec nástroj vybavil přídavkem olova. Když se k němu Čeng přiblížil, udeřil, minul však a byl popraven. • Toho roku prý nasněžilo na téměř tři stopy sněhu.