449-440
449.
Ol. 82, 4
Pedieus
a. u. c. 305
Xviri cos. imp. leg. scrib.
L. Valerius Potitus a M. Horatius Barbatus
************************************************************
Symmachie Hellénů uzavřela mír s králem Peršanů Artaxerxem I. Podle athénského vyslance a vyjednavatele u Krále se tento mír již ve starověku nazýval mírem Kalliovým. • Kalliás, syn Hipponíkův, jeden z nejbohatších Athéňanů, padl roku 432 v tažení na Poteidaiu a Olynthos, viz.
Athéňané nebyli s dohodou spokojeni (část moderní historiografie vůbec nevěří, že by se k nějaké tehdy dospělo), obvinili Kalliu, že se dal Artaxerxem zkorumpovat a svého muže odsoudili k pokutě padesáti talentů (čtvrtina jeho stávajícího majetku).
Není zřejmé, kde k dohodě došlo, o nějaké cestě/"anabasi" ke Králi tam, kde právě sídlil perský dvůr, není zpráv; snad do Sús. Není žádného epigrafického důkazu, pouzte literárního.
Podle podmínek míru nesměla žádná z lodí poddaných Krále vplout do Egejského moře za Fasélidu a podél západního pobřeží Anatolie museli Peršané zřídit demilitarisovanou zónu v hloubce tří denních pochodů nebo jednoho denního běhu jezdce na koni. Pro rozsah athénské moci tak byl uznán status quo, nicméně zrušil jakékoli její nároky na kyperské hellénské státy, srov. rok 468 a 451.
Kalliův mír nebyl smlouvou v pravém slova smyslu, tzn. s řádnou písemnou smlouvou a přísahami, ale prostou gentlemanskou úmluvou, spočívající na ústním prohlášení Artaxerxa I. Kalliův mír byl doplněn a obnoven Epilykem, strýcem logografa Andokida, roku 423 (viz tam). Trval až do roku 414 n. 412, ale části úmluvy, týkající se loďstva, byly dodržovány až do roku 394.
Kalliovým mírem či smírem skončila první hellénsko-perská válka, která vypukla roku 490 (srov. dále roky 399 a 336) a zároveň je definitivním koncem prvního spolku a symmachie Hellénů, která byla uzavřena roku 481 a fakticky v této době již neexistovala, viz rok 462.
V Persii se snad t. r. vzbouřil syrský satrapa Megabýzos, syn Zópyrův a manžel Artaxerxovy sestry Amyty, údajně poněvadž byl popraven Egypťan Inarós s hellénskými žoldnéři, jimž všem garantoval nedotknutelnost, viz o tom roku 454. Odešel ode dvora a v Syrii dal dohromady armádu o 150 tisících pěšáků.
Artaxerxés proti svému švagrovi poslal vojsko o dvou stech tisících mužích s vojevůdcem jménem Úsiris, jeho však v bitvě podporován oběma svými syny Zópyrem a Artyfiem Megabýzos zranil, zajal a vojsko porazil; sám však byl ve vzájemném souboji s Úsirem rovněž zraněn.
Pak vzbouřenci porazili armádu babylónského satrapy Menostana, syna Artaxerxova nevlastního bratra Artaria, který byl v bitvě raněn šípem do ramene a hlavy. Na zprostředkování královny-matky Améstridy, Megabýzovy manželky Amyty, paflagonského dvorního eunúcha Artoxara (20) a Petisy, Úsiridova syna, se vzbouřenec se svým královským švagrem usmířil. Viz o něm dále rok 440.
V Kitiu na Kypru se skončila vláda krále Ba'al-meleka I. (vládl od roku 479). Jeho nástupcem byl jistý Azba'al/Ozba'al, pravděpodobně jeho syn (srov. o jeho expansi roku 497; vládl do roku 425). O jejich činech nevíme nic.
V Římě byl po odkladech zveřejněn zákoník dvanácti desek, leges duodecim tabularum, které byly vypracovány již roku 451. Podle jiné tradice byl zákoník zveřejněn vystavením na Foru až roku 442 (o výši pokut a zesměšovací akci jistého L. Veratia viz v indexu s. v. pokuta).
Město terorisovali oligarchové Ap. Claudius a Ser. Oppius. Dovolovali si též na lidi ze svého stavu, z nichž někteří emigrovali z Města ke spojencům s celými rodinami. Rozhodovali soudní pře, trestali bitím i sekerou, majetky odsouzenců zabavovali a rozdělovali je mezi decemviry, jak se zachovalo u starých dějepisců, znásilňovali prý i provdané Římanky a jejich dcery. V senátu se proti vládě decemvirátu postavili L. Valerius a M. Horatius, Ap. Claudia kritisoval i jeho strýc C. Claudius.
T. r. obnoveny boje Římanů s Volsky, Aequy a Sabíny (viz rok 455). Začali Sabínové pleněním pohraničního římského území a s kořistí se utábořili v Eretu. Aequové loupili na území Tusculských a opevnili se na Algidu. Do války s nimi vytáhlo osm z deseti decemvirů, když si dali rozhodnutí o odvodech schválit senátem (učinili tak poprvé po dvou letech své vlády).
Nedařilo se jim: před Tusculem byli poraženi Aequy a prchli před nimi za hradby města, Sabínové zvítězili v bitvě u Eretu a Římané si pak postavili ležení u Crustumania a Fiden.
Nespokojenost senátu s Xviry pro porážky římského vojska od Sabínů se spojila s velkou nespokojeností plebejů vůči vládnímu systému doma i v poli.
Aby se zbavili decemvirové významného plebejského představitele u vojska a otevřeného kritika režimu, nastražili mu past, když ho vyslali na výzvědy s vojáky, které pověřili jeho vraždou. Než L. Siccius Dentatus/L. Sicinius Dentatus, tribun lidu roku 454, zemřel, stačil řadu svých vrahů pobít, než ho zavalili kopími a kameny, jak se ohledáním místa zjistilo.
Siccius byl jedním z nejvyhlášenějších vojáků starého Říma, řekli bychom idol občanské armády, "Achilles romanus": měl na těle zpředu 45 jizev, osmkrát vyšel vítězně ze souboje s nepřítelem před nastoupenými šiky, tzv. próvocátió/provokace, zúčastnil se 120 vítězných bitev a osobně se 34x zmocnil kořisti, 18x dostal hastum purum, 25x falery, 83 řetězy, třikrát hradební věnec, jeden věnec za statečnost při obléhání, devětkrát mašíroval pod různými imperátory v triumfu a z kořisti dostal deset zajatců a dvacet volů.
Jeho pohřeb pobouřil armádu. K tomu přistoupil násilný protest plebeje L. Verginia, sloužícího u vojska na Algidu, který raději zabil svou dceru Verginii, zadanou již jinému muži, než aby se dostala do rukou Ap. Claudia Crassa. Aristokrat měl na patnáctiletou dívku zálusk a sjednal člověka, svého klienta, který Verginii označil za dceru uprchlé otrokyně. V urychleném soudním procesu mu ji Claudius přisoudil a nový majitel by mu ji obratem prodal.
Aby nepadla do Claudiových rukou, otec ji, právě šli kolem řeznictví, zavraždil nožem, který ležel na pultu a prchl zakrvácený z Říma zpět k vojsku, s nímž ležel táborem na úpatí hor Algidy. Kausa přerostla ve vzpouru, kterou proti decemvirům podpořila i řada aristokratů.
Plebejové odešli podruhé v historii na Svatou horu u Říma. Jejich vůdcem byl bývalý tribun L. Icilius, snoubenec nešťastné Verginie a syn jednoho z prvních tribunů lidu: druhá secesse lidu (srov. roky 494 a 287). Smírčí jednání zprostředkovali konsulové Valerius a Horatius, kteří teď nahradili decemviry: senát zrušil kolegium desíti mužů/Xvirí a jejich pravomoce, a usnesení tributních komicií získala stejnou váhu jako centuriátních (kontrolovaných nejmajetnějšími z Římanů).
Všech deset, z velké většiny aristokratů, bylo odsouzeno: Ap. Claudius Crassus si vzal ještě před soudem život sám ve smyčce, Sp. Oppius byl popraven (podle jiné verse si též vzal život), ostatní museli do exilu a všem byl zabaven majetek. Jedním z tribunů lidu se stal C. Sicinius, potomek prvního secessionisty z roku 494.
Na návrh jednoho z vůdců lidu, bývalého tribuna lidu M. Duillia, byl přijat zákon o volbě konsulů s právem odvolat/rovněž: próvocátió se ke shromáždění (leges Duilliae de consulibus creandis cum provocatione, et ne quis plebem sine tribunis relinqueret).
Zárověň byl podruhé přijat zákon o právu odvolání k lidovému shromáždění/lex Valeria Horatia de provocatione (srov. roky 509 a 300, také rok 199). Počet tribunů lidu byl zvýšen ze čtyř n. pěti na deset (viz rok 471 a 457, kdy starší údaj o změně).
Téhož roku byly M. Horatiem ukončeny vleklé války se Sabíny, které s přestávkami trvaly od roku 505 (srov. ale tradiční údaj již roku 751!). Druhý z konsulů L. Valerius porazil v poli spojené oddíly Volsků a Aequů. Senát jim však triumf nepovolil, neboť C. Claudius upozorňoval na nelegálnost procesu s jeho příbuzným App. Claudiem. Obrátili se tedy konsulové na tribuny a s usnesením lidu mohli nyní konat vítězný obřad: bylo to poprvé, kdy se tak stalo bez svolení senátu.
************************************************************
448.
Ol. 83, 1
Krissón z Hímery (poprvé)
Filiskos
a. u. c. 306
Lars (Sp.?) Herminius Coritinesanus a T. Verginius Tricostus Caelimontanus
************************************************************
Fókové se zmocnili Delf a Lakedaimonští se vypravili na pomoc Delfanům. Okolnosti invase neznáme. Vypukla druhá válka svatá: Sparťané vypudili Fóky ze svatých míst a vrátili Delfanům moc nad posvátným okrskem. Poté se údajně dostavili s vojskem Athéňané a po spartském odchodu měli restituovat fóckou nadvládu nad celým krajem.
• Jestli historický údaj o athénském zásahu skutečně patří do této doby, pak je pozoruhodné, že Fókové se v roce vypuknutí peloponnéské války (431) počítali mezi spojence Sparťanů.
Snad do t. r. patří fragment usnesení Athéňanů o proxenii a euergesii pro jménem neznámé bratry z Delf a jejich otce za jimi prokázané skutky vůči Athéňanům, o kterých nevíme nic; souvislost se svatou válkou je spekulativní.
T. r. navrhl v Athénách Kleiniás, viz o něm roku následujícího, zákon o způsobu výběru každoročního spolkového tributu/foros a jak ho dopravovat do Athén, jak pojednává zachovaný text na stéle.
Pro každé ze spolkových měst byla zavedena značka/chsymbola de p[oiĕsa]sthai pros tás polĕs, aby nedocházelo k nezákonnostem při předávce v Athénách. Hellénotamiům budou s penězi předávány též o nich písemné doklady.
Vzápětí vyšlou Athéňané čtyři muže do měst, aby potvrdili převzetí, popř. aby vymáhali tribut/příspěvek u těch, kteří nezaplatili: dva Athéňané putovali po dionýsiích do Iónie a na Ostrovy, dva do Helléspontu a Thrákie. Případným podvodníkům hrozila pokuta deset tisíc drachem a písemná žaloba athénskému polemarchovi musela být podána do gaméliónu, tj. do února roku následujícího (z hlediska Athéňanů to bylo v rámci téhož archonátu).
V Římě do počtu tribunů lidu zvoleni poprvé i dva patriciové, konsulárové roku 454 Sp. Tarpeius Montanus Capitolinus a A. Aternius Varus Fontinalis (viz uzákonění nároku roku 444).
************************************************************
447.
Ol. 83, 2
Tímarchidés I.
a. u. c. 307
M. Geganius Macerinus I. a C. Iulius (Iullus?) I.
************************************************************
Protože již vypršelo pětileté příměří mezi Spartou a Athénami (viz roky 454, 453 či 451), oba státy obnovily otevřené nepřátelství (srov. předešlý rok). Athéňané s tisícovkou hoplítů operovali pod Tolmidem v Boiótii, kde mimo jiné dobyli Chairóneiu, kterou s Orchomenem ovládali boiótští exulanti, a obyvatele zotročili.
V létě však byli v bitvě u Koróneie a Lebadeie boiótskými vyhnanci usazenými v Orchomenu spojenými s Lokry a s vyhnanci eubojskými pod velením Spartóna (asi Thébana) těžce poraženi.
Mezi padlými byl stratégos Tolmidés a Alkibiadův otec Kleiniás, který bojoval již u Artemísia roku 480, viz o něm roku předešlého. • Alkibiadiovi byly tehdy čtyři roky. Jeho poručníky se stali Xanthippovi synové Periklés a Arifrón.
Athéňané museli vyklidit celou Boiótii, kterou ovládali od roku 457, a aristokratičtí vyhnanci získali zpět nezávislost; athénský vliv ve střední Helladě oslabil, viz rok následující, a Athéňané autonomii boiótských měst potvrdili smluvně.
Z iniciativy Théb se obnovil spolek Boiótů, jehož činnost byla ochromena po roce 479 (srov. tam). Tzv. II. spolek Boiótských existoval až do roku 335.
Snad z této doby pochází fragment usnesení Athéňanů o udělení proxenie a euergesie čtyřem mužům z Thespií včetně jejich potomků. Zda se jednalo o uprchlíky před novými poměry v Boiótii či o jakoukoli jinou souvislost, známo není.
Athéňané vyslali kolonisty na Thrácký Chersonésos, na Naxos a Andros. Přitom byl pravděpodobně definitivně rozpuštěn chersonéský athénský spolek, který trval od roku asi 560 (srov. rok 493). Velitelem výpravy na Chersonésos byl Periklés; událost lze zařadit spíše do roku 453.
Z roku 447 pochází památník se zachovaným seznamem padlých Athéňanů všech fýl na Chersonésu. Mezi nimi byl též stratégos Epitelés. Další zemřeli v bojích u Býzantia "a v dalších válkách/en tois allois polemois".
Z této doby pochází též fragment sněmovního usnesení o vyslání osadníků do Kolofónu a o předepsané přísaze věrnosti Athéňanům, kterou měli Kolofónští složit.
V letech 447 až 437 byl v Athénách stavěn slavný peripteriální chrám Athény na Akropoli zvaný Parthenón. Jeho architekty, tj. staviteli/architektones, byli Kallikratés a Iktínos, jehož dílem byl též Apollónův chrám v arkadských Bassách a v posvátném okrsku Démétřině v Eleusíně stávalo jeho obří telestérion/iniciační místo pro tři tisíce věřících/mystai.
Náročnou finanční otázku všech staveb Perikleovy éry vysvětlil vůdce Athéňanům vpravdě imperialisticky: nejsme povinni skládat spojencům účty, neboť my za ně válčíme, oni pouze platí. O předchůdcích Parthenónu viz rok 550, o kněžce Bohyně viz u roku 423.
Z t. r. pochází usnesení athénského sněmu o ustanovení sboru pěti mužů volbou, aby dozorovali stavbu chrámu a soch na Akropoli a v Eleusíně. Návrh podával Thespieus a muži vybrali mezi sebou tajemníka/grammateus a fungovali rok. Po tu dobu dostávali od státních pokladníků/kólakretai po čtyřech obolech diet na den. Stavbyvedoucím/architektón na Akropoli byl tehdy Koroibos, v Eleusíně Lýsaniás.
Kolem t. r. se v Athénách narodil autor tragédií Agathón (zemřel kolem roku 400). Byl majetný, vynikal tělesnou krásou, jak se o něm tradovalo, a po celém těle se holil. O lénajích Ol. 90, 4, tedy konec ledna/zač. února roku 416, vyhrál poprvé soutěž tragiků. Uspořádal na oslavu symposion, jehož se zúčastnil mimo jiné Sókratés, Aristofanés a opilý Alkibiadés a pronesené názory na Eróta a ideál lásky a krásy fiktivně popsal podle podání z druhé ruky Platón (srov. jiné podání Xenofóntovo; které Symposion je starší, nevíme).
• Básníka Aristofana, se Sókratem se nesnášeli, přepadlo na oslavě škytání/lynx, lat. singultus, "z přecpání či z něčeho jiného" a účastník platónovské intelektuální pitky Eryximachos, lékař profesí, zapletený o rok později do aféry s hermovkami, jedovatého scénického poetu poučil, jak se škytavky zbavit: je to první zmínka o tomto nepříjemném jevu a též první popis jeho rychlé a zdárné léčby.
V Římě poprvé voleni quaestoři pro účely armádní v poli: Valerius Potitus a Aemilius Mamercus (oba Luciové?), srov. v indexu s. v. quaestor.
V Číně zničil stát Čchu/Chu stát Cchaj/Cai.
************************************************************
446.
Ol. 83, 3
Kallimachos I.
a. u. c. 308
T. Quinctius Capitolinus Barbatus IV. a Agr. Furius Fusus
************************************************************
Eubojští se spolu s Megarskými zřekli spojenectví s Athénami: vypukla tzv. válka eubojská. Athéňané pod Perikleem se nejprve vypravili na Euboiu. Zde ho zastihla zpráva, že odpadly Megary, kde domácí pobili athénskou posádku. Tušilo se, že Peloponnésané chystají vpád do Attiky, takže se Periklés s oddílem obrátil z Euboie zpět. U Nísaie byli Athéňané Megařany poraženi (podle jiné verse plenili Athéňané megarské území a donutili obyvatele ukrýt se za hradbami). Tím dórští Megarští stvrdili svůj odchod z délského spolku, jehož byli členy od roku 460 (srov. dále rok 432).
Sparťané na to vytáhli pod králem Pleistoanaktem do Megaridy a Attiky. Dorazili až do Eleusíny a Thríe a plenili. Odtud se ale obrátili a vrátili se domů; důvod neznáme. Byli prvními lakedaimonskými vojáky na athénském území od roku 508. Mladý Pleistoanax, jehož vláda začala nominálně roku 458, měl nyní krátce za poručníka a rádce Kleandrida, otce Gylippova (srov. rok 458).
• Kleandridás byl brzy poté ve Spartě odsouzen na smrt za vzetí úplatku od Periklea za to, aby nevedl Sparťany dál do Attiky; podařilo se mu však uprchnout (viz níže a rok 444 a o podobném osudu jeho syna viz rok 404).
Periklés se po odchodu Lakedaimonských s athénským vojskem o pěti tisících hoplítech a padesáti lodích vrátil na Euboiu a celou ji dobyl pro Athény zpět. Eubojská Chalkis byla těžce potrestána, vyhnáni odtud aristokraté/hippobotai ("rytíři") a jejich půdu Athéňané konfiskovali. Hestiaiá/Histiaiá byla zbavena obyvatel a zabrána Athéňany, nikoli však vylidněna, viz rok následující. Nelze vyloučit, že k vyhánění hippobotů z Chalkidy zmatením v pramenech došlo již v roce 507, srov. tam (v moderní době se též uvažuje, že k události došlo až v roce 424). Kam se Histiajští poděli, známo není.
Usnesení Athéňanů z t. r. v této věci diktovalo Chalkidským naprostou poslušnost a věrnost Athénám ve všech ohledech. Na návrh Diognétův Chalkidští v branném věku museli skládat předepsanou věrnostní přísahu spojenectví, oddanosti a poplatnosti Athénám/ton foron hypotelõ Athĕnaioisin kai chsymmachos esomai.
Soudy jim zůstaly, ale kausy s trestem vyhnanství, popravy a atímie se přesouvaly do Athén/plén fyges kai thanato kai atímiás. Naopak Athéňané přísahali, že Chalkidským nijak neublíží. Platilo též o Eretrijských a Hestiajských.
Poté vydal Periklés výzvu ke všem Hellénům, aby uzavřeli vzájemný mír a jednali o škodách, které jim způsobili Peršané, o obnově chrámů a splnění slibů daných před bitvami s Peršany roku 479, též aby se jednalo o námořní plavbě a její bezpečnosti. Diplomatický plán ztroskotal na logickém odporu Sparťanů a Peloponnésanů: kdyby k paktu přistoupili, uznali by d. f. hégemonii Athén.
Zato bylo dosaženo jiného dílčího uklidnění v Helladě: v zimě roku 446/445 byl mezi Athénami a Spartou uzavřen třicetiletý mír. Období let 457 až 454, resp. až 446 se někdy též vede moderně jako "první peloponnéská válka".
V devítičlenné athénské delegaci byl vedle Kalliy Andokidés, otec Leógorův a děd podivného stejnojmenného logografa, viz roky 415 a 393. Athéňané vydali megarskou Nísaiu a Pégy, Troizénu a Acháju. Mír byl předčasně ukončen roku 432. • Periklés měl údajně každoročně posílat do Sparty vlivným mužům "na účet" po deseti talentech, aby udržovali klid zbraní.
Někdy po této události se Periklés rozvedl se svou manželkou, viz rok 510, a žil až do své smrti s hetairou Aspásií z Mílétu ve společné domácnosti/pallaké ve významu družka. Jejich synem byl Periklés jr., viz o něm roku 406, manželskými syny s pro nás anonymní ženou z rodu Kleisthenova byli Paralos a Xanthippos. Oba zemřeli na mor před otcem.
Ve Spartě měl být podle jedné tradice král Pleistoanax po návratu z Megaridy potrestán vyhnanstvím nebo prostě po uzavření míru vyhnán ze země na dobu dvaceti let, tzn. že by byl v exilu do roku 427 (viz dále tam). • Pak by ovšem mohl být jeho syn Pausaniás, pravděpodobně právě narozený, králem a Kleomenés by mohl být Pausaniovým poručníkem (srov. rok 427).
Na Sicílii vypukla válka Syrákúsanů s Akragantskými vyvolaná shovívavými postoji Syrákúsanů vůči Dúketiovi; pravděpodobně se však jednalo přímo o spolupráci. Dúketios se totiž vrátil na ostrov po exilu, který trval od roku 451, ačkoli odpřisáhl, že se již nikdy nevrátí. Měl totiž v Korinthu sen, že má založit město. Kolonisty z Peloponnésu osadil obci Kalé akté či Kalakté, resp. se stal se Sikelem Archónidem, vládcem v Herbitě, jejím zakladatelem (o první kolonisaci Kalakty viz rok 494 a dále rok 440, resp. 414).
Vojska Akragantských a Syrákúsanů se srazila na Hímeře, která stála život tisíc Akraganťanů. Po bitvě došlo na jednání, která vedla k míru či příměří, jehož podmínky neznáme. Akragás pak podle všeho na dlouhá desetiletí vypadl z vysoké sicilské politiky, v peloponnéské válce a za athénské invase zůstal neutrální.
Sybarští osadníci byli již podruhé vyhnáni Krotónskými (srov. roky 510 a 453). Obrátili se o pomoc do Athén a do Sparty (viz rok 444). Válku s Krotónem však i tentokrát zahájili Sybarští.
Někdy krátce po roce 446 zemřel v Argu (?) básník Pindaros z Kynoskefal u Théb. Z roku 446 je totiž poslední datovatelná báseň. Narodil se mezi lety 522 až 518. Usnul v gymnasiu při pozorování svého cvičícího milence Theoxena a již se neprobudil. Kolem t. r. se v Kydathénách v Attice narodil proslavený autor komédií Aristofanés (zemřel po roce 388). Před rokem 446 se v Athénách narodil komický básník Eupolis. Svou premiéru měl v roce 430/429, údajně v sedmnácti, zahynul někdy po roce 412, viz více tam.
Římané porazili v bitvě Aequy, kteří loňského roku obnovili válku (viz dále rok 443 a další pokračování válek v roce 431). Římané fungovali jako rozhodčí v dlouhém sporu Aricijských a Ardejských o pozemky a chytře rozhodli územní spor pro sebe (viz ale pak rok 442).
V Římě totiž jistý P. Scaptius (83) tvrdil na sněmu, že si pamatuje z dob, kdy sloužil v římské armádě, na ono sporné území a že bylo coriolské a poněvadž Římané tehdy Corioly přemohli, náleží tudíž sporný kraj Římanům (srov. roky 488sq.) a že hádka Aricijských s Ardejskými není nic jiného než drzost.
V Číně spojil stát Čchu/Chu celou jižní část čínské říše.
************************************************************
445.
Ol. 83, 4
Lýsimachidés I.
a. u. c. 309
M. Genucius Augurinus a C. (Agr.?) Curtius Philo nebo Chilo?
************************************************************
Po roce 445 bylo ukončeno opevnění Athén a jejich napojení na přístavy (srov. roky 479 a 462). Hérodotos Halikarnásský byl v Athénách vyznamenán, když veřejným předčítáním seznámil občany se svými Dějinami. Na Euboji byla po potlačení povstání do Histiaie/Hestiaie umístěna attická klérúchie s dvěma tisíci osadníky. Město se začalo zvát Óreos (srov. předešlý rok).
● Do Lýsimachidova archonátu klade jedna zpráva údaj o tom, že egyptský n. libyjský král Psammétichos věnoval athénskému lidu třicet tisíc medimnů obilí. Byly prý rozděleny mezi 14 240 občanů. Žádný egyptsko-libyjský dynasta z této doby a po Kalliově míru znám není a jistě ne takový, který dokázal do Hellady poslat gratis tolik potravin, srov. v indexu s. v. Psamtek a perikleovské omezení počtu občanů v této souvislosti roku 451.
Ve Spartě pravděpodobně konec obnoveného (?) poručnictví Níkomédova (srov. rok 458 a rok předešlý). Tento rok se též uvádí jako jeden z možných pro úmrtí krále Pleistoanakta (viz ale o jeho dlouhé vládě roku 408).
Kolem roku 445 zemřel v Eleji filosof a zakladatel eleatské filosofické školy Parmenidés z Eleje, který byl ve své vlasti i jejím zákonodárcem. Narodil se kolem roku 515 a srov. o něm v indexu s. v. školy (1).
V Římě došlo k další ústavní změně. Podle zákona Canuleiova/lex Canuleia (navrhovatelem byl tribunus plebis C. Canuleius) dostali plebejové právo ženit se s patricijkami a naopak. Otázka zastávání konsulského úřadu plebeji byla odložena a definitivně vyřešena až roku 367 (srov. následující rok a rok 448, kdy se k tribunátu dostali patriciové).
Do Jerúsaléma byl vyslán jako perský místodržitel kníže Nchemjá, Nechamjá/řec. Neemiás, bibl. č. Nehemiáš (srov. rok 458). Úřad zastával do roku 433. S povolením Artaxerxa I. dal rychle obnovit opevnění města: nové hradby byly slavnostně dokončeny již 15. elúlu/15. září. Spolu s nimi byla ukončena dostavba druhého chrámu boha Jahwe (viz rok 516), který pak s hellénistickou radikální přestavbou Héródovou stál až do roku 70 n. l.
Dne 24. tišrí/30. října zavázal kníže Nechemja Židy zákoníkem, který přinesl 'Ezrá/řec. Esdrás z Babylónie a který jim povolil král Peršanů jako „zákon boží“: tak se Starý zákon stal základem židovské státnosti a vlastně i ústavní listinou (navázal na zákoník J'ošijáhův/Jošijův, viz rok 622). • O možné době vzniku monotheistického jahwismu viz heslo Móše v indexu.
Navrátivší se Židé si zemi rozdělili losováním. Jerúsalémští Židé/Jhúdím, Júdové, odmítli při stavbě města a chrámu pomoc, kterou nabízeli obyvatelé Samareie, hebr. Šómrón. Júdové Samarejské neuznali za Židy (viz rok 722), čímž byl definitivně dán počátek židovskému schismatu (viz rok 722 a 110). Vůdcem Samarejů a jejich satrapou v této době byl Sanballat (I.; z bab. Sîn-uballit), který se spojil s arabskými Qedary (viz zde níže).
Až do povstání Makkabejských (viz rok 166) zaujímali kněží v Jerúsalému výsostné postavení. Úřad velekněze patřil tradičně rodu Sádokovců a od roku 309 Tobiovcům, kteří drželi velké majetky a moc v Zájordání již v perské éře.
V této době byl veleknězem Eljášíb, syn Jhójáqímův, viz rok 538, po něm následoval jeho syn Jójádá'/Jhójádá', řec. Iódae (36 roků), jeho syn Jónátán/řec. Iónathan (32 roky, zvaný však též Jóchánán, řec. Ióanan) a pak jeho syn Jaddú'a, řec. Iaddos n. Iadú, Iaddús i Idúa (20 roků; dále viz rok 333).
Bratrem velekněze Jaddú'y byl Mnašše, Menašše/řec. Manassés, který žil za Dáreia III. Peršan delegoval jako nového guvernéra Samareie n. Iúdaie Sanballata III./řec. Sanaballetés, jehož rod pocházel z Kuty a předkové ze Samareie.
Sanballat provdal svou dceru Nikasó za Mnaššeho, ale jerúsalémští starší naléhali na rozvod a hrozili, že se po bratrově boku nebude smět podílet na bohoslužbách Jahwemu. Sanballat mu slíbil velekněžství v novém chrámu, který mu postaví na hoře Garizím/Grizím a k tomu též od Dáreia guvernérství. Druhý chrám Jahweho byl postaven, vrchnost přešla z Dáreia na Alexandra a rovněž jeho náklonnost si Sanballat III. dokázal získat, viz o něm roku 333.
Samarští se opět začali označovat jménem Jisrá'él/řec. Israél (potomci deseti kmenů). Židé z Júdy samarský čin neuznali a tím se samarské schisma završilo. Jerúsalémští proroci pak budou po staletí označovat Samarské za proklatce z nejhorších, až přivodí jejich záhubu; "samaritáni" jako sekta nicméně přežívají dodnes (k tomu viz rok 773, 722, 433, 168 a 110).
Proti opevnění Jerúsaléma protestoval král arabských Qedarů Gašmu ben Šachru (dn. arab. Džašmu, bibl. Gešem), jehož spojencem se ze stejného důvodu stal Sanballat ze Šómerónu (viz výše). Byl jediným qedarským Arabem zmiňovaným v židovském Starém zákonu a vůbec v celé bibli.
Jeho syn Qajnú je znám z nápisu na votivní nádobě obětované bohyni han-Ilát, pozd. celoarabské al-Lát, nalezené v Tell el-Maschuta, snad staré Héróónpolis n. Patúmos/Per-Atum, hebr. Pithom na východu Delty: "qjnw br gšm mlk qdr/Qajnú, syn Gašemům, král Qedarů."
• O Qedarech není již dále v pramenech slyšet, první zmínka o nich je z roku 734 (viz; srov. rok 580). Hegemony v tomto arabském regionu se stávali Lihjáni (viz roky 549 a 115, jména králů známých z dochovaných nápisů viz v indexu s. v.).
************************************************************
444.
Ol. 84, 1
Krissón z Hímery (podruhé)
Praxitelés
a. u. c. 310
Tribuni militum consulari potestate
T. Quinctius Capitolinus Barbatus interrex
L. Papirius Mugillanus a L. Sempronius Atratinus
************************************************************
Athéňané založili v Tarentském zálivu před bývalým městem Sybaris u pramene Thúriá osadu Thúrion či spíše Thúrioi (pl.). Osadníky z celé Hellady i egejských ostrovů vedli Athéňané Lampón a Xenokritos, oikistem byl Hierón, důvěrník magnáta Níkiy, nomothetem Charóndás, radou se na místě podíleli Prótagorás z Abdér, Empedoklés z Akragantu, Hérodotos z Halikarnássu.
Stavbu města s pravoúhle vedenými ulicemi a čtvrtěmi vedl vyhlášený architekt Hippodámos z Mílétu, který se podílel na obnově Peršany zničeného Mílétu, přestavbě Peiraiea a Rhodu, srov. rok 408. V Peiraieu se po něm jmenovala agorá (Hippodámeia agorá).
Hippodámos patřil mezi první urbanisty-theoretiky. O stavbě měst a jejich politickém uspořádání vydal spis známý pouze z Aristotelovy citace: optimální stát by měl čítat deset tisíc občanů rozčleněné v řemeslníky, zemědělce a vojáky. Dělili by se o půdu svatou/chrámovou, státní (z té by živili armádu) a soukromou. Státní úředníky by měl volit lid, v jeho pojetí všichni z oněch tří stavů.
Hippodámův pravděpodobně mladší vrstevník Faleás z Chalkédonu, známý rovněž jen z Aristotela, tvrdil, že občané mají mít stejně velké majetky, rovnost že má vládnout vedle majetků též ve výchově. Netřeba prý revolucí, Faleás, první asi socialista dějin, stávající nerovnosti chtěl vyrovnávat tím, že by bohatí dávali věna, ale sami je nedostávali, chudí by nedávali, ale dostávali.
Následujícího roku byli původní Sybařané (srov. rok 446) nárokující si většinu úřadů a nejlepší půdu v nejbližším okolí města novými kolonisty povražděni a přeživší se usídlili opodál v další Sybaře na řece Tráis, kde byli c. 350 vyhubeni Bruttijci či Brettijci (srov. roky 510, 453 a 446, 390).
Mladým Thúriím hned povstal mocný nepřítel v Lúkánech. Ve válce s nimi byl thúrijským úspěšným velitelem spartský exulant Kleandridás (srov. rok 446). Říkával jim prý, tak trochu nelakónsky: "Kde nestačí kůže lví, prospěje též přiodít se kůží liščí/hopú mé exarkei hé leonté, tote chré kai tés alópekés prosraptein."
První spojeneckou smlouvu Thúrijští uzavřeli s Krotónem, tradičním nepřítelem Sybaridy, viz rok 510. O Thúriích viz dále rok následující.
Ve Spartě se narodil poslední velký lakedaimonský válečník Agésiláos, syn Archidáma II. a jeho druhé ženy jménem Eupóliá (I.). Byl mladším bratrem pozdějšího krále Ágida II. (viz rok 470) a nevlastním bratrem olympioníčky Kynisky, viz rovněž rok 470. Manželkou Agésiláovou se stala Kleorá a měli spolu dcery Eupólii (II.) a Hippolytu a syna, krále Archidáma III. Agésiláos zemřel roku 360.
V Římě byli zvoleni první vojenští tribuni s konsulskými pravomocemi a jako protihodnotou stavovských jednání se stal tribunát přístupný i patricijům (viz předcházející rok a rok 448). Prvními v této nové funkci se stali z aristokratů A. Sempronius Atratinus, L. Atilius Luscus a T. Cloelius Siculus (v jiném podání T. Caecilius). Jak došlo k tomu, že koncem roku opět vládli konsulové, není až tak jasné (resignovali po 73 dnech v úřadu, následovali interreges, kteří provedli konsulské volby).
Vojenští tribuni uzavřeli mír s Ardejskými, viz rok následující, kteří odpadli od římského spojenectví k Volskům; podle jiného podání vedli pouze v Římě jednání o ztraceném území, viz rok 446.
• Vojenští tribuni s konsulskými pravomocemi byli nejvyššími úředníky státu s přestávkami až do roku 367, tzv. éra vojenských tribunů. Z počátku byli tři, pak šest, napůl patricijové a plebejové, a od roku 402 představovali kolektivní vedení státu o osmi lidech (viz jejich jmenný seznam v přílohách pod Dynastové xiii).
************************************************************
443.
Ol. 84, 2
Lýsanidás II.
a. u. c. 311
M. Geganius Macerinus II. a T. Quinctius Capitolinus Barbatus V.
************************************************************
V Athénách byl ostrakován Thúkýdidés, syn Melésiův, který se po Kimónově smrti (viz rok 451) stal hlavou attických oligarchů. Periklés byl opět zvolen stratégem a od tohoto roku nepřerušeně každoročně až do roku 430! Poprvé byl v armádní velitelské funkci roku 457 a 454, viz tam.
Téhož roku byl básník Sofoklés (53) jedním z hellénotamiů, tj. jeden ze spolkových pokladníků athénské arché.
Snad již t. r. vypukla válka Thúrijských, stát existoval teprve rok, proti Tarentským ve sporu o pozemky kolem řeky Síris. Bojovalo se na zemi i na moři, zbraněmi nebyl spor rozhodnut. Válka vedená stratégem Kleandridou, viz rok předešlý, ustala po jednáních na bojišti v Sírítidě/Seirítis, když Thúrijští uznali, že se budou pokládat za apoikii Tarentu.
V Římě byla na návrh konsulárů roku 444 zavedena censura, tj. úřad bdící nad mravy a vojenskou i politickou aktivitou občanů a sčítající občany a odhadující jejich majetek, viz též v indexu s. v. Dosud spadala agenda censorů pod konsuly. Dva úředníci, censoři, byli voleni jednou za pět let.
Tento stav trval až do roku 434, od kdy se volili censoři jen na osmnáct měsíců (srov. také rok 465). Prvními censory byli patricijové L. Papirius Mugallanus a L. Sempronius Atratinus. Konsulové na rok následující nastoupili t. r. o prosincových ídách, tedy 13. prosince.
V Ardeji, staré rutulské metropoli v Latiu, vypukla občanská válka mezi plebeji a patriciji, u jejíž zrodu stál spor dvou mladíků z protivných stran o plebejskou krasavici, kterou si matka přála provdat co nejlépe, tedy patriciovi a ne plebejovi, druhému z nápadníků, jak si přáli poručníci. Když boje nebraly konce, povolali si aristokratové na pomoc Římany, plebejové Volsky, kteří se pokoušeli probojovat do města.
Volskové, které vedl Cluilius z národa Aequů, byli Římany pod konsulem M. Geganiem od Ardeje vytlačeni a u Tuscula poraženi. Cluilius byl veden v Geganiově triumfu (viz dále následující rok).
V Číně evidováno 13. října zatmění slunce.
************************************************************
442.
Ol. 84, 3
Dífilos
a. u. c. 312
M. Fabius Vibulanus a Postumus Aebutius Helva Cornicen
************************************************************
Ve sporu o hégemonii v iónské Priéně vypukla mezi Samem a Mílétem tzv. válka samská, která trvala do roku 440.
V Athénách zaznamenal své první vítězství o dionýsiích tragický básník Eurípidés.
Římané vrátili Ardejským pozemky, které usurpovali roku 446, ale do Ardeje, kdysi sídelního města Rutulů, zavedli svou kolonii (srov. rok 446 i rok předešlý). Podle jiné tradice se datuje založení římské kolonie až do roku 435.
************************************************************
441.
Ol. 84, 4
Tímoklés
a. u. c. 313
C. Furius Pacilus Fusus a M. (M’?) Papirius Crassus
************************************************************
Ve válce Samu s Mílétem (viz předešlý rok) byli Mílétští poraženi, a proto poslali do Athén stížnost na Samské, formálně své spojence v délském spolku. U vůdčí osobnosti athénských démokratů Periklea držela již v této době rozhodující slovo jeho přítelkyně/hetairá Aspásiá z Mílétu, která se pochopitelně postavila na stranu své vlasti.
• Po Perikleově smrti roku 429 se vdala za Perikleova přítele, dobytkáře Lýsiklea, který však brzy zemřel (padl roku 428 v Kárii? srov. tam). Tímto údajem mizí z historie též jedna z nejproslulejších žen klasického hellénského světa.
Athénští vyslali proti Samu pod stratégem Perikleem výpravu čtyřiceti lodí, která po úspěšném výsadku "zavedla" poraženým démokratii, vybrala osmdesát talentů pokuty, nechala na ostrově posádku a stovku samských rukojmí (po padesáti mužích a dětech) poslala na Lémnos; pak se expedice vrátila do Athén.
Konec války to však nebyl. S pomocí perského satrapy v Sardech Pissúthna (srov. pak rok 412) najali samští oligarchové u něho sedm set žoldnéřů. S nimi se vrátili domů a náhlým nočním přepadem se zmocnili vlády nad městem a brzy též nad ostrovem. Osvobodili i své rukojmí na Lémnu (podle jiné verse to udělala Pissúthnova flotila), athénské zajatce předali Pissúthnovi a ihned vystoupili z athénské symmachie.
Na jejich stranu se postavili Býzantští, rovněž členové athénského spolku. Nyní chystali výpravu proti Mílétu.
• Zásah satrapy Pissúthna do hellénských dějů byl první po delší době (viz rok 458), ale hlavně znamenal porušení tzv. Kalliova míru (srov. rok 449). Před svou akcí nabízel prý Perikleovi deset tisíc zlatých dáreiků, aby změnil smýšlení, ale byl odmítnut.
Velitelem Samských byl Melissos, syn Ithagenův a žák Parmenidův, jehož akmé staří položili do doby 84. olympiády (roky 444 až 441). V námořní bitvě s Athéňany Samští pod jeho velením uspěli; srov. o něm v indexu s. v. školy (1). Z Athén se pak vrátil před ostrov s flotilou 44 lodí Periklés (podle jiné verse: šedesáti). Pokračoval na Iónii a Samští se osvobodili na krátko z obležení.
Periklés se vrátil a Melissa se sedmdesáti plavidly, z nichž však dvacet bylo dopravních, porazil v bitvě u ostrůvků Tragiai. Jedním ze stratégů byl na tažení a též v této bitvě básník Sofoklés. Periklés po bitvě s částí loďstva odplul do Athén.
Když dorazily posily z Chiu, Lesbu, bylo to třicet triér, a s nimi dalších čtyřicet lodí z Athén, následovalo devítiměsíční obléhání města Samos. Obléhací stroje postavil mechanik a konstruktér Artemón z Klázomen zvaný Periforétos/Všude nošený (byl prý chromý).
Během obléhání však dokázal Melissos dvakrát Athéňany porazit před městem a Samští dokonce prolomili na čtrnáct dnů trojitou hradbu, kterou spojenci město obklopili a volně se zásobovali.
Snad v souvislosti s těmito událostmi souvisí nedatované usnesení Athéňanů podle návrhu Chairestratova o Leónidovi z Halikarnássu: kdo by ho zabil na území kontrolovaném Athéňany, bude stíhán jako vrah Athéňana. Jaké měl Leónidás (v textu fragmentární stély: Leŏnidĕs) zásluhy, nevíme a nelze vyloučit, že událost patří až do doby Archidámovy války.
V Číně zemřel císař Čen-ting-wang/Zhending (vládl od roku 469). Po dvou palácových pučích, při nichž byli zabiti dva starší bratři, se na trůn dostal nejmladší ze synů zemřelého císaře, jeho vlastní nástupce Kchao-wang/Kao (vládl do roku 426): jeho starší bratr Aj-wang/Ai vládl po smrti otce tři měsíce a pak byl zabit mladším bratrem S’-wangem/Si, který vládl měsíců pět. Toho zavraždil nejmladší ze sourozenců Kchao-wang.
Za jeho vlády měly říši v moci vévodové států Chan, Čao a Wej, které povstaly parcelací státu Ťin/Jin, viz rok 453 a 403.
************************************************************
440.
Ol. 85, 1
Krissón z Hímery (potřetí)
Morychidés/Myrichidés
a. u. c. 314
Proculus Geganius Macerinus a T. Menenius Lanatus II. nebo L. Menenius Lanatus
************************************************************
Periklés se vrátil z Athén na Samos, obnovil pevnost obležení a po něm připluly další posily: šedesát plavidel z Athén (jedním z pěti stratégů byl pozdější historik Thúkýdidés) a třicet z Chiu a Lesbu. Město se po dlouhém obléhání vzdalo, vzdali se i Býzantští (srov. předešlý rok).
Samští museli strhnout hradby, vydat flotilu a rukojmí a platit kontribuce o celkové výši dvou set talentů. Podle jednoho údaje obléhání města stálo Athéňany o tisíc talentů více, z nápisného fragmentu doložena summa c. 1400 talentů. Býzantští se bez dalších postihů znovu poddali athénskému spolku.
Tím skončila válka samská, která vypukla roku 442 (bývá datována i do let 441 až 439 či 440 až 439; srov. změnu z roku 412 a pak 404). Podle jedné tradice předali Athéňané samské velitele do rukou Mílétských, ti je uvázali na deset dnů na agoře ke kůlům a pak ubili kyji. O osudu Melissově známo není nic.
Aby zintensivnil obléhací práce, rozdělil Periklés mužstvo na osm částí, z nichž ta, která vylosovala bílý bob/leukos kyamos, měla ten den volno: od toho se později v řečtině volnému, pohodovému dnu říkávalo "bílý"/leuké hémerá.
Periklés držel v ležení před Samem záměrně hetairy, které si během obléhání přišly na pěkné peníze. Z vděku za výdělky dedikovali chrámek bohyni Afrodítě Porně zvaný "Na strništi/en kalamais", jinými zvaný "V bažině/en helei".
Snad někdy v této době uzavřely n. obnovily Mytiléné a Fókaia smlouvu o mincovní unii, o společné kontrole svých zlatých/élektronových ražeb. Úředník odpovědný za mincovní ražbu, pokud by byl usvědčen z toho, že snížil objem zlata v minci, by musel zemřít.
Fragment stély se smlouvou je nejstarším známým státním usnesením z Lesbu (datace bývá posouvána do dob peloponnéské války, např. po roce 427).
V Athénách za archonátu Morychidova vešlo v platnost omezení svobody slova pro autory komédií. Přesnější údaj a důvody známy nejsou. Zákaz byl zrušen o tři roky později. T. r. byly přeneseny ostatky krále Leónidy I. z Thermopyl do Sparty (srov. rok 480).
Po roce 440 se nástupcem dynasty Odrysů Téra I., který vládl od roku asi 450, stal jeho syn s Makedonkou Stratoníkou Sparadokos (srov. pozdější formy tohoto jména Spartokos, lat. Spartacus). Vládl jen krátce a po něm kraloval jeho bratr Sitalkés I. (vládl do roku 424).
Stejné poměry jako v Thrákii vládly ve Skythii, kde se nepohodli královští synové Ariapeithovi, jehož zavraždil král Agatharsů Spargapeithés. Skylés, syn Ariapeithův s jistou Hellénkou z Istrie, byl filhellén a když přišel mezi Hellény, choval se jako oni a držel se jejich zvyklostí. V Borysthenu měl dokonce dům a byl tam ženat s jednou z místních hellénských žen.
Skythům se však jeho filhellénství nezamlouvalo, natož dionýsovské orgiastické svátky, kterých se účastnil. Skyla sesadili a zvolili králem jeho bratra Oktamasada. Skylés uprchl ze Skythie k Sitalkovi I. do Thrákie a naopak Sparodokos (?) uprchl z Thrákie do Skythie k Oktamasadovi, Ariapeithovu synovi s Téreovou dcerou.
Nový král stíhal uprchlíka s vojskem a v Thrákii se Sitalkés s Oktamasadem dohodli: namísto války si předali oba asylanty a Oktamasadés dal na místě svého bratra stít (srov. rok 451). • Za Sitalkovy vlády se říše Odrysů rozšířila západním směrem na úkor Makedonie.
Kdesi v pobřežní Thrákii, možně na Chalkidice, založili někdy v této době Athéňané svou další kolonii/apoikii jménem Breá. Oikistem byl Démokleidés a jeho osadníky, možná tisícovka, byli thétové a zeugítové, tedy z chudších plnoprávných Athéňanů, srov. rok 458. Apoikie dlouho nepřečkala, zřejmě vyvrácena jakýmisi z Thráků.
V Persii se opět neshodl král Artaxerxés I. s Megabýzem, manželem své sestry Amyty, satrapou syrským, jemuž vděčil za trůn a za válečné úspěchy, srov. roky 462sqq., 454 a rok 449. Na lovu prý zastřelil Megabýzos lva ohrožujícího krále a poněvadž ho předstihl ve střelbě, chtěl ho Artaxerxés dát popravit.
Amytis se se svou matkou Améstridou opět přimlouvali, tak lovecký prohřešek Megabýzos zaplatil pouze pětiletým exilem v jinak neznámé lokalitě Kyrtaia na Rudém moři/Perském zálivu.
Exulován byl do Armenie eunúchos Artaxarés, neboť se Megabýza před králem zastával.
Po návratu ke dvoru c. 435 byl prý Megabýzos k nepoznání a brzy zemřel ve věku 76 let. Vdova Amytis se pak spustila (?) s dvorním lékařem Apollónidem Kójským, což jí nedokázala odpustit královna-matka Améstris: lékaře dala zavřít a když dcera zemřela, dala o své vůli Apollónida téhož dne zaživa pohřbít.
Někdy po smrti Megabýzově a své matky Amyty odpadl od Krále Zópyros, starší ze synů Megabýzových (těsně před vypuknutím peloponnéské války?); důvody ani chronologii všech těchto údajů před smrtí Artaxerxovou neznáme. Objevil se v Athénách a nabídl se do války proti Peršanům (!).
Podílel se možná na athénské výpravě do Kárie, jíž roku 429 velel Melésandros a pod Kaunem byl zabit kamenem vrženým s hradeb jistým Alkidem; královna-matka a bába Zópyrova Améstris prý dala později obránce ukřižovat. Viz dále rok 425.
Dceru Zópyra (II.) v době, kdy žil na dvoře Xerxa I. (tedy někdy před rokem 465), znásilnil vzdálený králův příbuzný Sataspés. Byl odsouzen k naražení na kůl, ale dostal šanci, aby obeplul Libyi čili Afriku; o cestě viz v indexu s. v. objevy. Vyrazil z Egypta, ale po několika měsících se vrátil a Xerxovi namluvil, že se dál s lodí nemohl dostat, poněvadž uvízla. Král mu neuvěřil a Sataspés skončil život na kůlu.
Jeho eunúchos, jméno neznáme, s majetkem utekl na Samos, kde ho o to někdo obral (před nebo po dobytí Samu Athéňany? jeho jméno Hérodotos neprozradil).
Na Sicílii po nemoci zemřel v Kalaktě mstitel Sikulů Dúketios. Jeho postavu známe z pramenů od roku 461, v korinthském exilu žil od své porážky roku 451, v Kalaktě, kterou založil, žil v míru se Syrákúsany od roku 446. Téhož roku po jeho smrti porazili Syrákúští poslední z odbojných Sikulů či Sikelů Trínakie, lokalisaci neznáme (jiné jméno pro Paliku-Menainon?). Trínakijské, kteří nebyli nikdy nikomu poddáni, prodali do otroctví, město vyvrátili, viz rok 453.
Dúketiův boj o suverenitu Sikulů dopadl žalostně, sám na sobě poznal nejednotu a sváry sikulských klanů a v důsledku posílil jeho pád hellénisaci celého kraje.
V Syrákúsách v té době budovali novou stotriérovou flotilu, zdvojnásobili počty jízdních vojáků, aby mohli bez odporu vybírat tribut od Sikelů a stali se opět neohroženými hégemony východní, hellénské části ostrova jako v éře Gelóna a jeho synů (srov. rok 480 a až rok 410).
Kolem roku 440 zemřel lyrik Bakchylidés z Iúlidy na Keu, který dlouho žil u Hieróna v Syrákúsách; narodil se krátce po roce 520.
V Římě vypukl opět hlad. Státním úředníkům řízených voleným praefectem annonae/šéfem přes zásobování, patriciem L. Minuciem Esquilinem Augurinem, se nepodařilo v zahraničí obilí v dostatečném množství nakoupit. Nutil majetné Římany, aby odprodávali své přebytky, a dával přešetřovat poctivost obchodníků.
Byl potvrzen ve funkci i pro rok následující a tehdy začal obviňovat podnikatele Maelia z pokusu o protistátní spiknutí. Napřesrok se mu po Maeliově konci dostalo od senátu, a na náklady lidu, vyznamenání v podobě sochy zlaceného býka u jedné z římských bran.
Majetný Sp. Maelius ze stavu jezdeckého, dávali mu přízvisko Felix/řec. Eudaimón, sehnal potraviny v Etrúrii a jinde, platil ze svého a soukromě ho zalevno rozděloval mezi lid ve městě. Dokázal to, co se nedařilo volenému úředníkovi, jehož závist přerostla ve stavovskou vražednou nenávist. Aristokraté si Maeliovo počínání účelově vykládali jako pokus o puč, viz rok následující.
• Zásobování Říma obilím spočinulo později při rozšiřování počtu provincií na lodních dovozech ze zámoří a systém obilních konvojů přežil i pád západní části říše; definitivní konec zásobování/annony nastal až roku 618 n. l.