Ce (2)

Se státem na krku
Pro zámožné Athéňany znamenaly leitúrgie a válečné daně/triérarchie a symmorie značné výdaje. Hodně z toho „šlo do kultury“. Lýsiás v řeči pro svého klienta se na konci peloponnéské války před soudem chlubil, kolik ho ze zákona vlastní majetek stojí. Jako chorégos vítězného tragického sboru vydal třicet min, secvičení a náklady tance se zbraněmi o panathénajích stály 800 drachem, náklady na mužský sbor pro dionýsie dosáhly 5000 drachem, jindy jako chorégos chlapeckého sboru zaplatil 15 min.
Vítězný sbor pro komédii Kéfísodórovu, jemuž byl přidělen jako chorégos losem, ho přišel incl. obětní trojnožky na 16 min, tanec se zbraní mladíků sedm min, vítězství v závodu trojveslic v Súniu stálo patnáct min. Za války sedmiletá leitúrgie-triérarchie na vydržování bojové lodi stála šest talentů: Lýsiova prý plula nejlépe z celé flotily.
Démosthenés, který roky usiloval o převedení státního divadelního fondu pro chudé do válečného rozpočtu, kolem roku 350 tvrdil, že náklady na dionýsie a panathénaje jsou vyšší než pro námořní válečnou výpravu. Viz také pod symmorie. Kolem roku 350 stála válečná sezona čtyřiceti triér s námořním výsadkem šedesát talentů stříbra, deset triér bez pěchoty pět talentů.
Celá athénská armáda v poli stála na jednu sezonu 92 talenty: čtyřicet pro dva tisíce pozemní pěchoty, čtyřicet pro dva tisíce námořní pěchoty (po dvou stech mužích na každé z deseti triér), a dvanáct talentů činily náklady na jezdce. Na stravu potřebuje měsíčně jedna lodní posádka dvacet min, voják přišel na jídlu na deset drachem a jezdec na třicet dr. na měsíc.
Roku 415 před druhým sicilským tažení zdvojnásobil athénský stát námořníkům denní mzdu ze tří obolů na jednu drachmu. K tomu přidávali ze svého odměny trierarchové.
To jsou nejnižší státní částky, které neřeší plně výživu mužů u vojska, ale počítalo se s tím, že zbytek si armáda obstará v poli sama.
Foibidás Spartský dostal za neplánovanou okupaci Théb roku 382 pokutu 100 tisíc drachem, ale posádka na Kadmeji zůstala. V téže době byl denní výnos egyptských rybářů v době mezi povodněmi jeden talent za úlovek, za povodně 22 min. Na Délu v 70. letech 4. století stál zlatý věnec pro vítěze her s prací zlatníka 1500 drachem, nákup stáda 109 kusů skotu pro ceny a obětiny 2419 dr.
Za převoz poutníků z Athén na Délos zaplatili chrámoví úředníci kapitánovi triery jeden talent tisíc drachem, tj. sedm tisíc drachem. Pro srovnání: ze stejné doby pokuta za bezbožný čin na Apollónovi na Délu a věčné vyhnání spočívající v tom, že odsouzení si dovolili vyhnat místní amfiktyony z chrámu, činila deset tisíc drachem.
Choirilos ze Samu v nedochovaných epických dílech Barbarika, Médika a Persika se držel Hérodotovi proathénské linie výkladu perských válek. Athéňané mu prý za každý verš Persiky vyplatili jeden zlatý statér. Věhlasný řečník a athénský politický provokatér Ísokratés, první z propagátorů panhellénismu a obrany hellénských (= evropských) hodnot proti barbarům (tehdy Peršanům). Dokázal prý prodat jednu ze svých řečí za dvacet talentů.
M. Tullius Ciceró, advokátní řečník římský a nejméně stejně věhlasný ve své době jako Ísokratés, na tom byl podstatně skromněji. Když byl roku 57 odsouzen k vyhnanství, byl jeho majetek rozprodán za odhadní cenu: Crassův dům v Římě, který krátce předtím koupil, na dva miliony séstertiů, venkovské villy Tusculum za 500 tisíc a formijská za 250 tisíc séstertiů.
Ptolemaiovská lákadla
Ptolemaios XII. Aulétés dlužil Caesarovi rekordních 17,5 milionů drachem, 7,5 milionů Božský Iúlius pak Aulétovým dětem odpustil. Svých deset milionů chtěl Říman na obživu armády roku 48 od dlužníkovi dcery a své nové přítelkyně Kleopatry. V té době platilo, že jedna drachma byla jeden dénárius, později 3/4 dénáru.
Statér byla didrachma, attický talent, tj. 26,2 kg, byl šest tisíc drachem, tj. šest tisíc dénáriů. Jeden dénárius Římané tehdy dělili na deset assů či čtyři séstertie (začátkem principátu osm/šestnáct assů).
Aulétův předek Filadelfos I. žil ještě v jiných poměrech. Roku 279, viz, zřídil v Alexandreji ptolemaie, čtyřleté pompesní hry a slavnosti, zřejmě to nejnákladnější, co hellénský svět kdy pořádal. Stály ho, pokud si historik Kallixeinos z Rhodu nevymýšlel a Athénaios z Naukrátidy, který to od něho opsal, nespletl, 2239 talentů a padesát min. To je zhruba šedesát tun raženého stříbra, tedy asi 13,5 milionů drachem/dénáriů za několikadenní parádu!
Státní poklad, hotovost ve vzácných kovech, bývala značná. Severokampánská Capua měla po obsazení Římany roku 211 „v tresorech“ 2070 liber zlata a 31 200 liber stříbra, tedy asi 677 kilogramů zlata a pšes deset tun stříbra. V Tarentu získali Římané 83 tisíc liber zlata, přes 27 tun (a kromě toho na 30 tisíc otroků a umělecké předměty). P. Cornélius Scipió dovezl roku 206 z Hispánií 4342 libry stříbra a k tomu neuvedené velké množství ražených stříbrňáků (libra římská odpovídá 0,327 kilogramu).
Cn. Cornélius Blasió si za své proconsulské působení v Přední Hispánii v letech 199-196 vysloužil ovace a s sebou přinesl do Říma 1515 liber zlata, dvacet tisíc liber stříbra a ražených dénáriů 34 550. Ve stejné době z obyvatel Zadní Hispánie vydobyl plébej s proconsulskou pravomocí L. Stertinius padesát tisíc liber stříbra do státní pokladny a z prodeje otroků měl tolik, že dal postavit tři oblouky v Římě se zlacenou výzdobou (a ani se o triumf neucházel).
Po triumfu Q. Minucia roku 195 nad Hispánci uložil do státní pokladny 34 800 liber stříbra, 73 tisíc ražených denárů s bigou a 278 tisíc liber stříbra z Osky/dn. Huesca. O rok později přivezl do Říma srovnatelnou kořist M. Porcius Cató, viz pod rokem 195. M´. Acilius Glabrio po triumfu roku 190 na Aitóly a Antiochem předal státní pokladně tři tisíce liber stříbra neraženého, 113 tisíc tetradrachem a 249 tisíc stříbrných třídrachmových/třídenárových "kistoforů", mincí s obrazem magické skříňky. Stal se prvním z Římanů, který dal vlastní sochu pozlatit.
Největší z kořistí byla uložena do státní pokladny Římanů po vítězství nad králem Antiochem III. koncem roku 189. V triumfu L. Cornelia Scipiona byly neseny obrazy 134 dobytých měst, 1231 sloních klů, 137 420 liber stříbra (téměř 45 tun kovu), 224 tisíc tetradrachem attických, 321 070 stříbrňáků s kistoforických, 140 tisíc zlaťáků a 1420 liber zlatých nádob (asi 464 kilogramy). K tomu Scípiónové podělili každého vojáka 25 dénáry/drachmami, centurióna dvojnásobně a jezdce trojnásobně.
Roku 178 neseno v hispánských triumfech Ti. Sempronia Graccha čtyřicet tisíc liber stříbra, L. Postumia Albina dvacet tisíc, tedy údaje mnohem nižší.
Srovnatelnými summami přispěl M. Fulvius Nobilior, který triumfoval nad Aitóly a Kefallénií 23. prosince 187 (předjul. kal., tedy asi v říjnu). Přivezl 12 422 zlaťáků Filippova standardu, 118 tisíc attických tetradrachem, 83 tisíc neraženého stříbra (asi 27 tun) a 243 libry zlata (asi 80 kg). K tomu ale přidal 785 bronzových a 230 mramorových soch.
Nad Galaty triumfoval 5. března 186 (předjul. kal.) Cn. Manlius Vulso, jemuž se předhazovalo, že s ním a jeho vojáky přišla do Říma rozmařilost (vojáci si přivezli drahé oděvy, módní východní nábytek, k hostinám se pravidelně zvaly hudebnice, rostly náklady na jídlo a cena kuchařů, dříve prostých nevýznamných otroků; jejich práce začala být pokládána za umění.
Cn. Manlius přivezl 220 tisíc liber stříbra (72 tuny), 2103 libry zlata (688 kilogramů), 127 tisíc attických tetradrachem, 250 tisíc stříbrných s ražbou magické skříňky (kistoforoi) a 16 230 filippských zlaťáků. Prostí vojáci dostali po 42 denárech.
Z manliovské kořisti byly zaplaceny státní dluhy nashromážděné z privátních půjček od hannibalské války. Quaestoři vyplatili za každých tisíc assů 25,5 assů úroků, tedy výnos činil 2,55 procenta.
Římané, přesněji řečeno římský stát, se dostávali k nesmírným finančním prostředkům na východu velmi snadno. V létě roku 58 si ze zoufalství z brutální římské chamtivosti vzal jedem život vládce Kypru Ptolemaios (kultovní jméno známo není). Z Kypru Římané udělali provincii, jenom ražených mincí v Ptolemaiově majetku bylo sedm tisíc talentů. Ctihodný Cató ml. pro převoz kyperského státního pokladu dal vyrobit nádoby, které pojaly dva talenty a padesát drachem mincí, tj. 12.050 drachem v jedné „amfoře“. Ke každé dal přivázat dlouhé provazy s korkem, aby při případné námořní katastrofě byla zřejmá poloha utopeného pokladu.
Sedm tisíc talentů je 42 milionů drachem neboli dénáriů, srov. nahoře s dluhem Ptolemaiova strýce Auléta. • Kyperské obce ovšem ještě roku 51 nabízely prokonsulovi provincie Cilicia, k níž ostrov patřil, dvě stě talentů, aby u nich nenakvartýroval vojsko. Správcem byl Ciceró a na „obchod“ nepřistoupil.
Někteří z Římanů si ovšem brali také od svých spoluobčanů. Tehdy, když prohráli občanskou válku. Sullovy proskripce vynesly 350 milionů sésterciů, to je v mincovním stříbru na čtyři sta tun kovu; srov. v CSD pod rokem 81. P. Cornélius Scípió přivezl po vítězství nad Púny po svém triumfu roku 200 do římské pokladny tun více než 43. 
Římští bohatci
Ve druhém století byl L. Aemilius Paullus, poražený u Cann, se 60 talenty (240 tisíc séstertiů) majetku pokládán za středně zámožného senátora. U jeho úspěšnějšího vrstevníka P. Cornélia Scípióna Áfricána staršího bylo za přiměřené pokládáno věno padesáti talentů (= dvě stě tisíc séstertiů), které se dostalo jeho dcerám jako děvčatům z robré rodiny. Ačkoli šlo v obou případech o vojevůdce, kořistící na válečných taženích, tehdy to na hellénský svět ještě „nestačilo“.
Dokonce i v chudé Helladě byl majetek nejbohatšího z Hellénů a jejich současníka Aitóla Alexandra Ísia odhadován na tři sta talentů (= 1,8 milionů drachem, tj. 7,2 milionů séstertiů). V posledním století republiky byl majetek venkovského statkáře vzácně navštěvujícího Řím odhadován na šest milionů séstertiů (roku 79 Sex. Roscius). V mariovské době bylo deset milionů séstertiů velké bohatství.
L. Aemilius Paullus, syn vojevůdce padlého u Cann, roku 167 v Amfipoli na závěr uspořádal na konto poraženého nepřítele velkolepé hry, na nichž vzali účast umělci a athléti z celého světa a pochopitelně adorační poselství. Vystaven byl obrovský majetek Antigonovců, obrazy, sochy, koberce, stolní aparát ze všeho kovu a slonoviny. Aemiliův výrok, jinak skromného římského šlechtice, svědčí o určitém syndromu předurčenosti: „Jen ten dovede pořádat hostinu a vypravit hry, kdo umí vítězit ve válce.“
Kolik toho tehdy z Makedonie do Říma přišlo, je v pramenech vyčísleno jen na jednom, ne příliš důvěryhodném místě: prý to bylo summá summárum za 120 milionů séstertiů, tedy téměř na 140 tun raženého stříbra, které skončily ve státní pokladně. Kořist z Illyrie ze stejného zdroje obnášela prý dvacet milionů séstertiů.
Z Épeiru z téhož roku činila 400 denáriů (= 1000 HS) na jezdce a 200 pro pěšáka. Peníze byly armádě vyplaceny z prodeje 150 tisíc lidí do otroctví, celkový výnos ale také není znám. Kořist T. Quinctia Flaminina, kterou roku 194 po třídenním triumfu uložil do státní pokladny činila 43 270 liber (více než 14 tun kovu) nezpracovaného stříbra, 84 tisíc tetradrachem attické ražby, 3714 liber zlata neraženého a 14 514 zlatých mincí s Filippovým portrétem.
V císařské době byli ze soukromých osob nejbohatšími lidmi velkostatkář Cn. Cornélius Lentulus, jehož závěť spočítala na 400 milionů séstertiů (zemřel roku 25 n. l.). Propuštěnec a šéf Claudiovy kanceláře Narcissus zanechal také 400 milionů (zemřel z donucení roku 54 n. l.). 350 milionů majetku zanechal roku 62 n. l. po popravě M. Antónius Pallas, jiný propuštěnec z Claudiova okolí a také šéf císařské Nerónovy finanční správy, po 300 milionech séstertiů zbylo po L. Annaeovi Senecovi (nucená sebevražda roku 65 n. l.) a právníkovi Q. Vibiovi Críspovi (93 n. l.). Augustus po sobě zanechal 150 milionů HS a prosperující stát.
Stejně jako je hlavní zásadou kapitalismu rentabilita a zisk, oba pojmy byli pravými bůžky pro římské velkopodnikatele, negótiátórés, v Itálii i provinciích. Co se nevyplácelo, nepřinášelo významný zisk, čili nebylo podnikatelsky úspěšné, bylo v podnikatelském světě pokládáno za „mrtvé“. Zásada finančního úspěchu není tedy až vynález kapitalismu. Pokud bychom hledali staré označení pro lidi podnikajícími s kapitálem, pak by to asi byl řecky filokerdés, milovník zisku, filokerdeia = kapitalismus (expresivněji asi filochrématiá, láska k penězům). 
První známou římskou soukromě-podnikatelskou aktivitou bylo sdružení devatenácti jezdců ve třech firmách, societás, societátés, které státu v těžkém roku 215 zajistily dodávat do Hispánií armádě proviant na své náklady, které státní pokladna uhradila až mnohem později (neboť zela prázdnotou). Stát garantoval lodní náklad pro případ bouře nebo válečného přepadení. Takto byl pak po vzoru hellénistickém financován chod celé římské vojenské mašinerie až do konce starého věku. Societátés equitum Rómánórum, společnosti římských jezdců, plně ovládaly dálkový obchod a zásobování Říma, v imperiální době vybíraly daně, cla a výnosy z veřejných podniků po celé říši; srov. rok 19+.
Od samého začátku podobné garance dráždily podnikavce k lumpárnám. Již roku 212 byl k soudu pozván s jinými podnikatel M. Postumius z Pyrg, který bohatl na podvodných ztroskotání lodí. Udávali fingovaný náklad, některé staré lodi poslali ke dnu, když předtím posádky naložili do připravených člunů. M. Postumius se k soudu 1. května nedostavil a zmizel do vyhnanství: majetek mu propadl a žádný z Římanů se s ním nesměl stýkat.
Římští podnikatelé si brzy dali od státu dát další garance. Před válkou s Filippem Makedonským se finančníci, dopravci a výrobci materiálu pro armádu roku 200 domohli státních záruk v podobě pozemků v okruhu padesáti mil od Říma jako protihodnotu jedné třetiny svých zakázek či půjčených peněz. Platili státu pacht jednoho assu z jitra. Až stát získal hotovost, mohli si podnikatelé-kapitalisté vybrat: buď si ponechají půdu, nebo dostanou zpět své peníze.
Vlastní novodobý kapitalismus mimo jiné charakterisuje závislost na energetických zdrojích, surovinách a trh s nimi. S koncem fosilních paliv (ropa, plyn, uhlí) zřejmě nastane také konec kapitalismu, alespoň v jeho podobě ze začátku třetího tisíciletí (těžba uhlí v Německu skončila po dvou staletích zavřením posledního dolu 21. prosince 2018 v Bottropu/NRW). Podobné vztahy starý věk neznal, protože u něho neplatí, že fosilní paliva jsou rysem kapitalismu. Lze předpokládat, že možnou formou neokapitalismu bude jeho sociální uzpůsobení živené hysterií z blížícího se konce civilisace v důsledku klimatické katastrofy intensivně šířené ekosocialistickými antikapitalistickými skupinami.
Například ve formě solidární ekonomiky, srov. příklady z Argentiny, kde zaměstnanci koncem 20. století místy přebírali továrny opuštěné pro nízkou rentabilitu majiteli a utvářeli družstva zaměstnanců-podílníků. Takový „non-profitní“ sektor, kde lidé mají práci a odbyt své činnosti, kde není ani stát(ní firma) ani kapitalista, kteří by dávali práci, to je možná alternativa ke zcela privatisovanému kapitalismu.
Po dobytí Makedonie přišlo do římské pokladny tolik prostředků, že občané nemuseli platit až do rané doby císařské přímé daně. Římská šlechta začala projevovat intensivnější zájem o kulturní zvyklosti Hellénů, objevily se skupiny snobů-filhellénů pídících se po uměleckých předmětech a hellénské vzdělanosti. Věci předtím levné značně podražily: velký svět dorazil do Říma.
Od druhé makedonské války s vlnou chuti po luxusu Římané vše začali převádět na peníze, zadarmo ani kuře nehrabe. Průměrný senátorský majetek byl na třech milionech séstertiů (= c. 125 talentů), jezdecký na dvou (= c. 84 talentů), srov. zde níže.
P. Licinius Crassus, cos. 131, již měl majetek v hodnotě jednoho sta milionů séstertiů, tj. asi 420 talentů, základ bohatství triumvira M. Crassa. Začínal prý s pouhými třemi sty talenty. Ale když byl roku 70 poprvé konsulem, odvedl ze své majetku desátek Hérákleovi, pohostil Římany u deseti tisíc stolů (nepochybně světový rekord) a každému ze spoluobčanů daroval obilí na tři měsíce. Jeho dar Quirítům byl odhadnut na 170 milionů séstertiů.
Přesto člověkovi, který nesmírně zbohatl na machinacích kolem nemovitostí a na sullovských proskripcích, po této akci zůstalo 7100 talentů (mj. vlastnil stříbrné doly), ale jeho životní styl byl jednoduchý, skromný, žádná extravaganza. Jeho kolega v kolegiu tří Cn. Pompéius měl sedmdesát milionů a třetí, ale vítěz, C. Caesar, ve své nenadálé smrti zanechal v ražené hotovosti na čtyři tisíce talentů.
Jestliže v roce 364 první velké hry o státním svátku stály dvě stě tisíc assů, tedy 80 tisíc séstertiů (platilo do púnských válek), koncem republiky dobrá podívaná na krvavé zápasy v aréně stály pořádajícího séstertiů 750 tisíc. Roku 217 po ztracené bitvě u Trasimenského jezera zaslíbili Římané na základě rozhodnutí pontifiků hry za 333.333 1/3 assu těžkého, s obětmi 300 býků Iovovi, další dalším bohům a lectisternium u šesti stolů, pro dva bohy u stolu.
Cenou za udání pro otroka byla koncem roku 217 svoboda a 25 tisíc assů, tedy 2,5 tisíc dénáriů. V Capuy chtěli bratři Blossiové roku 210 podpálit římské ubikace, ale prozrazeni a popraveni. Odměnou pro otroky-udavače bylo deset tisíc assů a svoboda. V Římě založili téhož roku urození Kampánci z vendetty na sedmi místech požár. Vestin chrám zachránilo třináct otroků, které pak stát vykoupil a propustil na svobodu. Otrok-udavač, sluha Manus v kampánské rodině Calaviů, dostal za informaci svobodu a dvacet tisíc assů k tomu.
Je zajímavé, že přímých krádeží, banditismus, bylo v polovině druhého století málo (krátce vlna po devastované Itálii po hannibalské válce). Zřejmě to nebylo lukrativní a za hodně námahy malý výnos.
Ctihodní občané se dostávali k velkým majetkům jako velitelé polních vojsk a moderně podvodnými spekulacemi, „tunely“ na majetku svých svěřenců, manželek, přátel a politických spojenců, lživá svědectví, falšované listiny. Jako dnes v tzv. třetím světu v Římu vedle sebe těsně sousedilo bohatství a bída, extrémní luxus a nejvyšší nuzotou.
Za pozdní republiky byl čistý zisk statku orientovaného na produkci vína a oleje sto tisíc sesterciů ročně. Z obilné úrody byl roční výnos třicet tisíc sesterciů. 400 tisíc séstertiů musel mít jezdec v majetku, aby mohl přináležet ke stavu (sto tisíc dénáriů). Nejmenší majetkový census senátora musel být jeden milion séstertiů, tedy 125 až 250 tisíc dénáriů či drachem. Průměrný majetek senátorů se tehdy pohyboval do čtyř milionů, filosofující boháč Seneca měl prý oceněn majetek na tři sta milionů séstertiů, více než jeho vrah, císař Neró.
Na peníze se hledělo stylem „snadno nabyl, lehce pozbyl“ a „ať všichni vidí, že na to mám“. Žilo se nadoraz, velký život – velké peníze, potomci ostrouhali. Božský Iúlius měl v roce 62 na 25 milionů dluhů, ale před sebou vynikající válečnickou karieru, takže vše uhradil. M. Antónius ve 24 letech dlužil šest milionů, o čtrnáct let později již čtyřicet milionů.
Podivný P. Clódius Pulcher si pořídil koncem republiky dům za 14,5 milionu sesterciů. Jeho soupeř T. Annius Miló měl 70 milionů dluhů (to ho netrápilo, krev mu pil Clódius), ale na hry dával 300 tisíc séstertiů (v úvahu připadá také čtení 3 miliony). Curió dlužil šedesát milionů. Měsíční úroky přitom byly čtyři až osm procent, tedy 48 až 96 procent! Obvykle se vše vyřešilo prodejem pozemků a dalších nemovitostí…
Senátorská čest a smůla
S podporou C. Flaminia byl roku 219 či 218 přijat Claudiův zákon (podle tribuna lidu Q. Claudia lex Claudia), jímž se senátorům a jejich rodinným příslušníkům zakazuje vlastnit lodi s větší nosností než 300 amfor, tj. 80 hektolitrů. Římská aristokracie to vůbec měla z dnešního pohledu těžké, ale nestěžovala si.
Senátoři a jejich synové podle tohoto zákona nesměli vlastnit námořní lodi kromě za účelem dopravy vlastních výnosů/úrod na statcích, nesměli se účastnit veřejných licitací a měli zakázáno vše, co se pokládalo za spekulativní zisk, quaestus. Jeden z předků P. Cornelia Sully, zřejmě cos. Let 290 a 277 P. Cornelius Rufinus, byl vyloučen ze senátu za to, že vlastnil stříbrné stolovací nádoby o celkové váze vyšší než deset liber.
Za Augusta byl minimálním senátorským majetkovým odhadem milion séstertiů (řekněme deset milionů eurů?), senátorský průměr sahal ke čtyřem milionům HS, bohatství začínalo u deseti milionů HS (srov. zde výše). Senecův majetek o půl století později se odhadoval na tři sta milionů séstertiů. Přitom roční výnos běžného statku při dobré úrodě činil 30 tisíc HS, výnos statku Plinia Mladšího v Tifernu činil 400 tisíc HS.
Rozfofrovat se peníze dají vždycky velmi rychle. Za Domitiána byla „levnější“ purpurová lacerna, plášť se sponou a kapucí (viz pod móda) za deset tisíc séstertiů: třetina ročního výnosu menšího statku.

Lásce k perlám a smaragdům propadla manželka šíleného principa C. Iúlia Caesara zvaného Caligula Lollia Paulína, vnučka po M. Lolliovi. Byla jimi pokrytá od vlasů po prsty a sbírka, kterou nosívala, měla cenu čtyř milionů séstertiů (řetízek na noze neměla, tehdy ještě byl odznakem prostitutek). O diamantech viz pod móda.
O perlách ještě jednu chuťovku: Pokud Kleopatrá VIII. jedla sama, stálo to prý jeden milion séstertiů (1 HS = 10 eur?). Tak drahou malou večeři už po její smrti nikdo nikdy nejedl. Když soutěžila v nákladnosti se svým milencem Antóniem, dala si přinést stolek s jedinou nádobou, v níž byla „v octu“ rozpuštěná velká perla, pití za jeden milion séstertiů. Soutěž v megamarnotratnosti tehdy rozsuzoval L. Minutius Plancus a vyhrála Kleopatrá. Srov. pod hostiny: při tehdejším ročním platu legionáře to byla summa na výplatnbici oddílu o bezmála 1667 mužích.
Pro srovnání: např. 2. dubna 1987 zaplatil anonymní kupec na aukci v ženevské Sotheby´s 2,126.646 USD za smaragd o 19,7 katátech na zásnubním prstenu Edwarda VII. Anglického. Začátkem května 2007 byla v Abú Zabí vydražena perla o váze 575 karátů, která prý patřívala Marku Polovi. Cestovatel ji dostal od Čingischánova vnuka Kublaje. „Arco Valley Pearl“ o délce 7,9 centimetrů je zřejmě největší perlou mimo musea.
7. května 1934 byla nalezena muslimským potápěčem na Filipínách u Palawanu nejslavnější perla novověku, Allahova perla/jiným jménem Pearl of Lao Tzu, dlouhá 24,13 cm o průměru 13,97 cm a o váze 6,4 kilogramů. Největší vůbec známou perlu vylovili snad roku 2006 rovněž u Palawanu, ale na veřejnost se dostala až roku 2016. Váží 34 kilogramy a její cena se tehdy odhadovala na jedno sto milionů USD.

Korunovaná velkorysost a dobročinnost. Při přírodních katastrofách byli hellénističtí panovníci a římští císaři nesmírně štědří. Brávali na svá bedra finanční náklady na obnovu často v plném rozsahu, forma státní solidarity ve starověku. Např. Rhodos, bohatá kupecká republika a dlouho významná námořní síla držící na uzdě egejskou piraterii, byl ve třicátých letech třetího století silně poškozen zemětřesením, možná i několika (srov. roky 229, 226 a 223). Tehdy byly zničeny hradby a loděnice, také zanikl jeden z divů světa, kolossos rhodský.
Seznam darů od jednotlivých monarchů je úctyhodný: Hierón II. Syrákúský věnoval Rhodským 75 talentů raženého stříbra na nákup oleje pro cvičence v gamnasiích, sadu sakrálních nádob a nějaké peníze pro přímou pomoc postiženým, dohromady za sto talentů. Osvobodili všechny obchodníky plující za businessem do Syrákús od daní a armádě rhodské věnovali padesát katapeltů, silných samostřílů.
Na své náklady dal dokonce později Hierón v rhodském přístavním tržišti postavit sousoší, jak lid syrákúský věnčí lid rhodský (sic!).
Ptolemaios III. věnoval ostrovanům tři sta talentů stříbra, milion artab obilí, tj. asi čtyřicet milionů litrů, dříví na stavbu deseti pětiveslic a deseti trojveslic, prý čtyřicet tisíc loktů jedlových klád, tj. asi dvacet tisíc metrů, jeden tisíc talentů měděných mincí, tj. přes dvacet šest tun raženého kovu, tři tisíce talentů koudele, tři tisíce kusů plátna na plachty, tři tisíce (talentů kovu?) na obnovu Kolossu, tři sta stavitelů a 350 pomocných dělníků a mzdu pro ně ročně po 14 talentech atd. Dary poslal Ptolemaiovec z Egyptu ihned, zároveň s jednou třetinou peněz, ostatek později.
Antigonos III. Makedonský poslal velké množství stavebního materiálu: deset tisíc šestnáctiloketních a osmiloketních kůlů, pět tisíc trámů, tři tisíce talentů železa, tisíc talentů smůly a v penězích přislíbil jedno sto talentů. Antigonova manželka Chrýseis poslala sto tisíc medimnů obilí, tj. přes pět milionů litrů, a tři tisíce talentů olova.
Seleukos II. osvobodil od všech poplatků všechny rhodské obchodníky a mořeplavce, kteří se plavili do jeho říše, přidal deset vystrojených pětiveslic, dvě stě tisíc medimnů obilí, tj. přes deset milionů litrů, a tisíce talentů stavebního materiálu všeho druhu. Dary poslali i menší dynastové jako Prúsiás I. Bíthýnský, Mithridátés IV. Pontský, Lýsaniás Aiolský, Olympichos Iaský a Limnaios Aiolský. Počty městských států, které poskytly pomoc, nebylo prý podle pramene ani možné vypočítat.
Dobročinnost, filanthropie, almužny patřily vůbec automaticky k hellénskému a římskému klientelskému světu. Viz také pod obilí.

Přídělový systém a regulované ceny, filanthropie a euergetismus. Pozoruhodným rysem klasického attického, hellénistického (alexandrijského, antiošského) a římského modelu sociálního smíru je poskytování služeb a rozdávání potravin občanům přídělovým systémem, a grátis. Při levné pracovní síle byla otázka nezaměstnanosti pro Hellény a Římany něco zcela nepochopitelného a nikdo také žádný takový problém ve starověku nedefinoval.
Kromě obilí se římským proletářům, povalečům a všem těm, kteří byli oficiálně nemajetní, tzn. většině římské populace rozdávalo později ještě maso a dokonce víno. Hellénističtí monarchové volně navázali na athénské leitúrgie a zásobování obyvatelstva ve svých sídelních městech drželi ve svých rukách; což od nich okoukali římští magnáti a císaři. Ovšem pevné výkupní ceny půdy a ceny poživatin stanovil již Maništúšu, třetí z panovníků akkadské říše, viz rok 2307. Relace vydržely podle všeho zhruba půl tisíciletí. 
Pod moderní výraz ekonomický euergetismus (od euergetó, činit dobro) nezahrnuje pouze kontrolované ceny obilí a dalších potravin, popřípadě jejich distribuci zdarma. Hellénističtí vládci a s nimi spojení makedonští šlechtici věnovali k nejširšímu užívání stavby: zásobování vodou celého velkoměsta, sportoviště, lázně, knihovny, školní zařízení, což rovněž okoukali Římané, kteří opatřovali stavby na vlastní, nikoli státní-císařský či obecní náklady vedle svého jména dovětkem "dé suá pecúniá fécit", učinil/postavil ze svých peněz, ve zkratce D. S. P. F.).
Euergetismus nemá nic společného s démagogií n. populismem, neboť monarchové se voleb obávat nemuseli. Na dobročinnosti se naopak z velké části podepsala ideologie řady filosofických škol s obrazy velkorysých "dobrých panovníků". Filanthropický systém euergetismu se od poloviny třetího století n. l. vytrácel a s nástupem křesťanství vymizel zcela: nepokládáme-li za jeho degenerovanou formu financování církevních staveb a klášterů, počiny s dopadem sociálním velmi omezeným.
Formy občanské solidarity s děním v cizině a projevy sounáležitosti z moderní doby starý věk neznal. Tak například čtyři sta kilometrů dlouhý "had" z rukama propojených lidí roku 2013 v Katalánii napříč zemí demonstrujících touhu po nezávislosti na Madridu by nikdo v hellénském a římském světě nevymyslel. Katalánci ostatně také ne: zatím nejdelší lidský had pospájeli 23. srpna 1989 obyvatelé východního Pobaltí mezi hlavními městy Litvy, Lotyšska a Estonska, tedy ještě v sovětské éře, a byl dlouhý 650 kilometrů.
S hellénistickou a římskou filanthropií/euergetismem volně souvisí pohrdlivé rčení o většinovém obyvatelstvu, o lidu: udržet na uzdě pomůže dát mu "chléb a hry", pánem et circensés (novodobě například v němčině tři "ef": Fressen, Ficken, Fernsehen). Rčení pochází z desáté satiry D. Iúnia Iuvenála (zemřel za Hadriána), z pasáže pojednávající o poměrech v Římě: "Už jsme se (my, lid) zbavili starostí, komu co prodat ve volbách. Přidělovali jsme kdysi moc, úřady, legie, všechno; nyní jsme skromní a pouze dvě věci si strašně přejeme: chléb a hry v cirku (rozumí se: jíst a bavit se)."
Iuvenálův vrstevník, kynik a řečník Dión z Prúsy, později zvaný Zlatoústý/Chrysostomos, v řeči k Alexandrijským (č. 32) říká nezávisle totéž: "Alexandrijskému lidu stačí předhodit hodně obilí/chleba (artos)... a podívanou na koňské závody (theá hippón)." Jejich mladší vrstevník M. Cornélius Frontó, vychovatel M. Aurélia Antónína, jako by oba v dílku Principia historiae přepovídal: "Římský lid lze udržet na uzdě především dvěma věcmi: zásobováním a podívanou, annóná et spectáculís tenérí."

Ceny obilí měly velké výkyvy. Nedařilo se vytvářet významné zásoby a cena lokálně odvisela od úrody. Na Sicílii v rozmezí několika let oscilovala cena jednoho modiu obilí mezi dvěma až dvaceti séstertii. Díky dovozcům a spekulantům stálo obilí v Římu pochopitelně mnohem více. Ovšem na konci druhé púnské války, kdy z dobytých Hispánií byl v Římě obilí nadbytek, stál roku 203 modius čtyř assy.
Cenové regulace jsou staré jako vládní systémy samy. Po vzoru kontroly cen potravin a obětin v sumerských městských státech zavedli na větším prostoru své říše regulace babylónští panovníci v 18. století. Nejstarším zachovaným dokladem pro státní dirigismus ve mzdách a cenách je ze zákonů severosumerského městského státu Ešnunna ze 20. století: kolik za šekel stříbra bylo obilí, oleje, vlny, mědi atd., jak lze naturálně směnit potraviny, tedy např. kolik oleje je za kolik obilí.
Sîn-kášid, náčelník amorejských Amnanů (viz rok 1813) a vládce v Uruku, předepisoval tak ceny potravin a agrárních výrobků, ale z dobových relací víme, že skutečné ceny byly třikrát vyšší: že by první stopa iluse o způsobu, jak všechny nakrmit, aby nikdo nekradl a všechno fungovalo bez zásady nabídky a poptávky? Z mnohem starší doby, z časů akkadského krále Maništúsu (vládl 2307 – 2292) známe ceny pozemků, jaké platil král, když od občin kupoval půdu, tedy zřejmě také již forma státní ceny.
V Egyptě byly ceny pod kontrolou královských úředníků, nákupní i výkupní. Ve státu, kde všechno patřilo králi, živoucímu z bohů na Zemi, a chrámům, nepatřilo všem ostatním nic. Za tři tisíce let egyptských dějin se na Nilu nerozvinula peněžní směna a kultura peněz. Víceméně vládl naturální směnný obchod a hodnota se přepočítávala v deben, původně slitek mědi a stříbra o váze 91 gramů.
V Nové říši stála koza 1 až 3 debeny, prase 2 až tři, ale osel už 25 až 40 debenů, kráva 20 až 150. Sandály nebo kožený pytel se tehdy pořizovaly za půl až tři debeny, bronzová břitva za jeden až dva, židle za 12 až 30, postel za 12 až 25 debenů. Dělníci dostávali naturálie přepočítány na debeny.
Kolem roku 1200 byl pytel obilí o cca. 77 litrech za dva měděné debeny, džbán vína se dal vyměnit za pytel obilí. Měsíční „mzda“ dělníků/řemeslníků z té doby: 7,5 pytle obilí pro předáka, dtto pro písaře, dělník dostal 5,5 pytle, lékař a vrátný po 1,5 pytli obilí. Při průměrné „mzdě“ sedmi debenů/měsíc si mohli dělníci pořídit: za jeden až dva debeny 25 litrů piva, deben za litr vína, nebo deset chlebů či pět koláčů, nebo půl litru oleje. Jednoduchá košile přišla na pět debenů, papyrus se zádušními texty byl za sto debenů, jednoduchá rakev za dvacet pět.
Hellénističtí panovníci a po nich římští císaři stanovovali maximální ceny potravin. Lid měl určité jistoty a armádní dodavatelé hranice. Za Diokletiána, o jeho nefunkčním ediktu nejvyšších povolených cen viz rok 301+, byla maximální povolená cena jednoho vojenského modia pšenice (asi 17,5 litru) jedno sto dénárů, ječmene šedesát bobů drcených jedno sto, celých šedesát, čočky jedno sto, hrachu drceného jedno sto, ovsa třicet dénárů.
Libra (italská, necelých 40 dkg) vepřového masa stála 12 dénárů, hovězího osm, skopového osm, jater z vepře krmeného fíky 16 dénárů, stejně jako slaniny, šunky 20, sádla 12, klobásy až 16, bažanta krmeného 250 dénárů, z obory 125, husa 200, dvě kuřata 60, koroptev 30, deset kvíčel 60, zajíc 150, králík 40, deset drozdů 16 až 40 dle druhu, páv 300.
Nikdy ve starověku se nestalo, aby bylo levněji. Výjimkou jsou uměle vytvořené krátkodobé stavy za válek. V dobře zásobeném ležení L. Licinia Lúculla roku 72 byla taková hojnost, že vůl stál jednu drachmu (= 4 HS), otrok byl za čtyři drachmy, tedy 16 HS. Ovšem např. za obležení Athén Démétriem Poliorketem roku 295 stál ve městě medimnos soli čtyřicet drachem a pšenice tři sta drachem. Za židovské války a neúrody roku 64, v době obležení Jerúsaléma, stála měřice obilí údajně jedenáct drachem; chtělo by se napsat "pouhých".
Teprve v moderních dějinách se v některých věcech díky masovým technologiím a specifikům trhu děje v některých případech opak. Tak reálné ceny hovězího masa byly roku 1997 o třetinu nižší než roku 1971. Za tu dobu vzrostla spotřeba masa ve vyspělých zemích trojnásobně, ve tzv. třetím světě dokonce pětinásobně (mléka trojnásobně).
Ochranu „královských“ producentů řešil starý věk monopolistickými praktikami, srov. ptolemaiovský Egypt (monopólia však nebyla tolik rozšířená, spíše v řadě odvětví šlo o oligopólia). Jiné prostředky jsou až novověké: Sněm Virginie, britské kolonie v Americe, 6. ledna roku 1639 jako první na světě pro udržení ceny komodity odhlasoval zničení přebytků úrody, v tomto případu tabáku.

(pokr.)