************************************************************

869. - 860.

 

866:

poslední známé polní tažení assyrského krále Aššur-násir-apliho II. Z Kalchu vytáhl v čele armády 20. ulúlu západním směrem. V Chuzirině na Balíchu přijal tributní dary a poplatky mimo jiné také z Kummuchu od krále Qatazilu (označen za "Kummuchája", tedy z Kummuchu/řec. Kommágéné).

Kraj Kašiari byl od tažení v osmdesátých letech pacifikován, král dobyl pevnost Ilániho Zamánského a kořist uložil v jeho sídelním městě Amedě, pozd. Amida, dn. Diyarbakır v TR části Kurdistánu. Kolem města dal na kůly narazit vzbouřence. Pak dobyl a vyvrátil pevnost Udu Lapturiho, viz o něm rok 879. Použil přitom hornických prací, obléhacích strojů a beranidel.

V boji padlo 1400 obránců, 580 jich Assyřané zajali a k tomu tři tisíce obyvatel: bojovníky narazil na koly, civilistům dal vyloupnout oči, ale kolik jich odvlekl do Assyrie, ve své hrůzné kronice osvícenec neuvedl. 

Vládci Kummuchu (Kommágény; srov. rok 1000)

Qatazilu • doložen 866 až 857,

Kundašpi • doložen 853,

Ušpiluluma/chet. Šuppiluliuma • doložen 805 až 773,

Kuštašpi • doložen 755 až 732,

Mutallu • doložen 712 až 708. 

863:

v Athénách se po Diognétovi (od roku 891) stal archontem jeho syn Fereklés (ve funkci do 844). O jeho činech známo není nic, ale v jeho době žil podle jedněch chronografů v Argu král Feidón z Hérákleova rodu, jedenáctý potomek v přímé linii, viz o jeho původu rok 1266.

Podle této verse vytesané do kamene/"marmor Parium", Parijský mramor, to byl on, který na Peloponnésu "veřejně vyhlásil míry a určil váhy a razil na Aigíně stříbrnou minci/edémeuse ta metra kai stathma kateskeuase kai nomisma argyrún en Aigíné epoiésen". Obecně se pokládá tato datace (podle souvislosti na nápisu by mohla náležet dokonce do roku 895) za velmi vysokou. 

Ojedinělý údaj spojený v jiné souvislosti též s válkou Feidóna o hégemonii nad Peloponnésem, snahu pořádat olympiády datovanou jinými prameny do roku 748/Ol. 8 a k tomu údaj, že byl bratrem či otcem Karána, zakladatele Makedonie roku 801 n. 800, vede k domněnce, že staří opisovači v pramenech spletli několik stejnojmenných argívských panovníků v jednoho muže, jemuž se též dostalo "cti", že byl označen za prvního z králů, který odložil titul a proměnil svou vládu v tyrannidu. Viz dále rok 800.

   

************************************************************

859. - 850.

 

850:

v Taně zemřel král Osorkon II. (vládl od 874). Jeho nejstarší syn s Karomou (II.) a asi spoluvládce Šošenq, Ptahův velekněz v Memfidě, zemřel rok předtím (?). Novým králem se stal Šošenqův synovec (?) Takelot II., trůnním jménem Hedž-cheper-Re-setep-en-Re (do c. 825; další jeho jména viz index).

Jeho manželkou byla Karoma Meri-Mut (II.), dcera Nimlota, velekněze v Thébách. Jeho nejstarší syn s Karomou Osorkon (III.) byl nejvyšším velitelem vojsk v Thébách, guvernérem celého jihu a též Amonovým veleknězem a později králem, viz rok 825. 

V celé zemi byl klid až do jedenáctého roku Takelotova, kdy vypuklo v Thébaidě povstání, které asi vedlo k instalaci Harsiesea II. do úřadu Amunova velekněze. Než dorazil armádní velitel Osorkon, bylo zřejmě poraženo Osorkonovým bratrem Bakenptahem; důvody rebelie ani jejího vůdce neznáme.

Rebelii pojednávají tři nástěnné texty na Amonově chrámu Ramessea III. v Thébách moderně souhrnně zvané Kronika prince Osorkona. Byl vysloven názor, že text ovlivnil autory starozákonní Čtvrté knihy Mojžíšovy/Numeri o protimojžíšovské revoltě Qórachově, viz rok 1448.  

Patnáctého roku, c. 835, propuklo nové povstání v Horní zemi a zřejmě válka s rebely se vlekla roky. Vůdcové byli krutě popraveni a jejich těla spálena, resp. zaživa upáleni o večerních obětech. Část povstalců zahynula při jakési přírodní katastrofě. Théby byly v důsledku bojů těžce poznamenány. Ani o tom všem nic nevíme, viz dále rok 825 a 818. Libyové/Berbeři zjevně převzali též egyptské zvyklosti hrdelní jurisdikce.  

859:

v Assyrii zemřel po úspěšné imperiální vládě Aššur-násir-apla II. (od roku 884, řecká podoba jména: Anakyndaraxés), začátek panování jeho syna Salmán-ašaréda III. (hebr. Šalmaneser řečený podle některých chronografů Thónos Konkoleros, řec. Sardanapallos; vládl do roku 824).

Stavěl v Aššuru a v Kalchu, ale především se věnoval útočným válkám: datovatelných je 34 jeho polních tažení. Až do roku 846 sídlil v Ninúji, pak přenesl sídlo své vlády do Kalchu. Jeho matkou byla hlavní královna Aššur-násir-aplova Mullissu-mukannišat-Ninúa, jejíž hrob byl v Nimrudu/Kalchu nalezen roku 1989.

Bezprostředně po smrti svého otce zahájil Salmán-ašaréd III. svou první výpravu, a to proti urartskému králi jménem Aramé/Aramu, Arramu (čím si to zasloužil, nevíme). Zprvu na sever od Assyrie v kraji Simesi dobyli Aridu, sídelní město dynasty Ninniho. Assyřané po obtížném překonání horského terénu vypálili město Chubuškia (jižně od jezera Urmia, severně od Kirruru) se sto okolními "městy", residenci nairského krále Kakiji n. Kákiho: král se zbytkem vojáků utekl do hor a lapen nebyl.

Nairi, původně konfederace churritských (?) státečků mezi Kašiari/dn. Túr 'Abdín a Urmijským jezerem, bylo v této době už zřejmě zeměpisné označení identické se jménem Urartu (?). 

Z Chubuškije táhl Salmán-ašaréd proti Sugunii, sídelnímu městu Aramého Urartského. Aramé byl poražen, Sugunia dobyta a s okolními "městy" vypálena. Assyřané ovládli území až po Urmijské jezero (dobově „jezero země Nairi“), kde rituálně omyl král své zbraně. Při návratu obdržel tribut od gúzánského vládce Asúa (Bít Bachiáni). 

K Nairi/Urartu

Prvním sídelním a kultovním centrem urartských klanů bylo město a země severně od Assyrie Musasir (dn. Mudžesir severně od Rowanduz v iráckém Kurdistánu??). Zde byli uctíváni bohové Chaldi či Aldi se svou manželkou Arubani (?) s íránským epithetem Baghartu spolu se 69 dalšími z urartského pantheonu. Kolem roku 810 byl Musasir přejmenován na Ardini. Domorodé jméno pro Nairi (= Urartu) znělo Biaina/Biainili (doloženo poprvé 810?), Urartejci tedy sami sebe nazývali Biainové.

858:

výprava Salmán-ašaréda III. proti vládci nyní již aramajskému Bít Adíni Achúnimu (srov. rok 920), který měl co do činění již s královým otcem startovala 13. ajjaru (duben/květen). Assyřané Aramaje porazili v otevřené bitvě, zničili řadu adínských měst, na vorech plovoucích na kozích měších překonali Eufrátés a vybírali za řekou tribut od severosyrských dynastů: bez boje se před Aššurem sklonili Qatazilu z Kummuchi a Mutalli z Gurgumu. 

Když král opustil Gurgum, postavila se mu u Lutibu koaliční armáda Chániho/Chajániho ze Sam'alu, Sapalulmeho z Pattinu/Unqi, Achúniho z Bít Adíni a Sangary z Karchemiše, který právě ztratil dvě opevněná města. Porazil je, překročil pohoří Amános a řeku Orontés a u Alimuše/Alusiru, pevnosti Sapalulmeho dnes polohy neznámé, znovu porazil aramajsko-chetitskou koalici doplněnou nyní o Katého z Qúe, Pichirima z Chiluki, Buranateho/Bur-Anat, šejka aram. kmene Jasbuqů, a Adána z Jachanu/Bít Agúsi.

Pak uzavřel své první tažení ke Středozemnímu moři na jeho pobřeží. Válečných zajatců z tažení odvlekl do Assyrie na 14 600, jak vykázal nápisně.  

857:

druhé Salmán-ašarédovo tažení do severní Syrie zahájil rovněž 13. ajjaru v Ninúje. Achúni, vládce Bít Adíni, byl Assyřany poražen u svého sídelního města Tíl Barsip, opět však unikl. Útočníci vypálil na dvě stě jeho "měst" a když na Eufrátu dobyli Sangarovu pevnost Sazabé, poslali poddanské poplatky panovníci z loňské protiaššurovské koalice: Aššura za hegemona uznaly státy Unqu-Pattin, Sam'al, Bít Agúsi (ass. též Jachánu; sídelním městem Arpad), Karchemiš, dávno předtím Kummuchu a Gurgum. 

856:

třetí tažení do severní Syrie začalo 13. du'úzu v Ninúji a opět proti Achúnimu, vládci Bít Adíni. Když se Aššurova armáda přiblížila k jeho sídelnímu městu Tíl Barsip na Eufrátu, dynasta utekl za řeku. Město král obsadil stejně jako Rugulitu (viz rok 612), jemuž dali Assyřané jméno Qibít Aššur/"Aššurovo slovo".

 Tíl Barsip přejmenoval Assyřan v Kár Salmán-ašaréd/„Přístav Salmán-ašarédův“, město Pitura či Pitru na mesopotamském břehu Eufrátu dostalo jméno (Ana)-Aššur-utér-asbat („Dobyl jsem pro hojnost Aššurovu“) a do měst umístil assyrské kolonisty. T. r. vznikla assyrská provincie „Bít Adíni“. 

V téže saissoně podnikl Salmán-ašaréd III. druhé tažení proti Urartu, nyní od západu na východ, srov. rok 859. Vojsko vyrazilo z Kár Salmán-ašaréd, putovalo přes zemi Bít Zamáni, Enzitu, kterou celou poplenilo, a přes řeku Arsanii/dn. Murat v TR dorazil Assyřan do země Dajánu/Dajéni, Dajaénu, kde též vyvrátil jeho stejnojmenné sídelní město.

Urartský král Aramé byl na to znovu v poli poražen, viz rok 859, a rovněž jeho nová residence Arsašku/Arsaškun západně n. severně od jezera Van byla Assyřany zničena. Terorisovali kraj a před hradbami města navršili pilíře z hlav padlých a zabitých, lapené nešťastníky zaživa svazovali do těchto hromad a některé narazili na kůl kolem nich. Na hoře Eritia nad Arsaškunem se dal král hérójsky zvěčnit do "převelikého reliéfu či královské sochy/eli salam šarrútíja šurbâ épuš. 

Pak se Assyřané za vraždění, pálení a vynucování tributu vraceli domů cestou kolem jezera Urmia a přes zemi Gilzánu, kde se mu poddal král Asáu s celým klanem, pevnost Šilája nairského krále Kakiji/Kákiho sídlícího v Chubuškii, kterou vyvrátili (srov. rok 859), a průsmykem země Kirruru dospěli do Arba’ilu/Arbél. 

Na výpravě v Zamuji dobyl města jistého dynasty Nikdêra/Nikdiara z Idu a jeho spojence Nikdema; srov. osud dolní části Zamuji roku 1097. Jeho vojáci prchli na jezero/"moře, tâmtu, sc. Urmijské" na člunech z papyru/niáru a Assyřané je pronásledovali na plavidlech z nafukovacích kožených měchů/eleppét kibarri. Jak o sobě napsal král, "na jezeře jsem je pobil a vzal si od nich kořist/ina qereb tâmti adúk šallassunu ašlula". Je to tedy první zmínka o "námořní bitvě" dějin, srov. rok 818 a 107.   

855:

vypuklo nové povstání Achúniho, již dvakrát za tohoto Assyřana poraženého a zahnaného vládce státu Bít Adíni. Král Salmán-ašaréd ho znovu porazil na syrském břehu Eufrátu a Assyřané na tomto tažení dospěli do pohoří s pevností Šítamrat (pozd. Chalpa/Chalpi?, dn. Halfeti v TR, dobytou roku 746 Sardurem II. Urartejským) nad Eufrátem severně od Bít Adíni, kde bojovného Achúniho porazili ve třídenní bitvě, a to definitivně.

Zmocnili se Aramaje, rodiny a celého dvora a vše skončilo v Aššuru; Achúniho další osud neznáme. Cestou z Bít Adíni domů řádili Assyřané opět v Zamuji. Následujícího roku (854) vyrazila výprava do kraje kolem Kašiari spojená se zničením jedenácti měst. 

853:

Salmán-ašaréd III. se opět vypravil s armádou do Syrie: 14. ajjaru vytáhl s vojskem z Ninúje. Před příchodem Assyřanů do knížectví na Balíchu jistého velmože Giamma zavraždili jeho vlastní lidé a invasorům připadla kořist v jeho sídelním městě Kitlala/Sachlala a v Tíl-ša-turachi bez boje.

U Kár Salmán-ašaréd se armáda na kozích měších přeplavila přes Eufrátés a král přijal na mesopotamském břehu v Ana Aššur-utér-asbat/chet. Pitru tributní dary (stříbro, zlato, olovo, měď a měděné nádoby) od porobených dynastů: Sangary z Karchemiše, Kundašpiho z Kummuchu, Arama, syna Gúsiho z Jachánu/Bít Agúsi, Lalliho z Melidu, Chajániho z Bít Gabbári (jiné jméno pro Sam'al), Qalparundy z Pattinu/Unqi a jeho jmenovce z Gurgumu.

Město Chalman (Chalpa, staré Jamchad, dn. Aleppo) uznalo Aššurovu suverénní moc a zaplatilo tributní poplatky („dary“). Assyřané zato vyplenili města a zemi Hamátu/dn. Hamá v SYR, jimž vládl Syrochetita Irchuléni/Urchuleni. 

U Qarqaru na Orontu/ass. Arantu, který právě zničili, se Assyřané postavili koaliční armádě dvanácti syrských králů sjednané a vedené vládcem v Aramu-Damašku Bar-Hadadem (hebr. Ben-Adad, ass. Adad-'idrí) a králem Hamátu Irchulénim.

Spojence pomocnými sbory podpořili Gindibu z Arábie/Arbája s tisícovkou mužů velbloudí jízdy, Ba'sa z Ammónu, syn Ruchubiho (hebr. Ba'šá, syn Rechobův), jednotky z Byblu, Arwadu a z Egypta (? srov. rok 805, jméno krále Osorkona II. v klínopisné kronice neuvedeno; existovala však též syrská země Musri, jiná než ta se starším názvem pro Musasir).

Bitvy se zúčastnily na alianční straně rovněž jednotky krále Ach'ába z Israéle (ass. Achabbu Sir'alája) a byl to první válečný kontakt Židů s Assyřany (viz níže). Levantinská koalice do pole postavila 3900 bojových vozů, 1900 jízdních, tisícovku bojovníků na velbloudech a přes sedmdesát tisíců pěších vojáků.

• Půl století válek Aššuru s Aramem ukončeno kolem roku 800 (viz tam). Arabská velbloudí jízda je první historickou zmínkou o nasazení zvířat do bojů; srov. o užití zvířat k jízdě roku 1015.

Vítězi této velké bitvy se sice stali Assyřané a prorazili až ke Středozemnímu moři, ale koalice nebyla zničena (viz níže), třebaže padlo na čtrnáct tisíc mužů, jak spočetli assyrští královští úředníci, a assyrský král o sobě napsal, že "jako Adad (bůh bouří) jsem na ně zapršel zhoubu". Pro Salmán-ašaréda III. to momentálně žádný velký úspěch nebyl. • O jiné assyrské bitvě u Qarqaru viz rok 720.

Roku 852 ničili Assyřané státeček jistého Chabiniho/Chapiniho, jeho residenční město Tíl-abni vypálili a u pramenů Tigridu přijali tribut dynastů země Nairi. 

851:

v Babylónu skončila vláda Nabû-apla-iddina (od roku 883?, srov. rok 880), který měl s Assyrií vztahy přátelské. Na trůn usedl jeho syn Marduk-zákir-šumi I., ale kraloval jen krátce. Proti němu totiž povstal jeho bratr Marduk-bél-usáte, jemuž kroniky přidělily epithet "šar chammá'[e]/král povstalců". 

● Usurpátoři bývali v babylónských kronikách označováni též jako lá bél kussî/"nebyl pánem trůnu", ša lá awassu/"nemá do toho co mluvit, není to jeho záležitost", már lá mammana/"niemandův syn". 

Země měla dva krále (Marduk-bél-usáte se zmocnil a residoval v Dabanu). Salmán-ašaréd III., který měl spojeneckou smlouvu s otcem znepřátelených bratrů podpořil staršího: obdržel od něj "zvací list". Povstání t. r. ještě nezkrotil. 

Vyrazil tedy 20. nisannu na druhé tažení do Babylónie následujícího roku, dobyl opevněné město Gannanáte/Gannanátu, odkud usurpátor stihl ještě prchnout. V Armanu na kmenovém území asi Kassitů jej Assyřané dostihli, město dobyli a Marduk-bél-usáte se svými předáky padl v boji. Marduk-zákir-šumi brzy zemřel a na uprázdněný trůn usedl jeho syn Marduk-balassu-iqbi (kraloval do roku 813). 

Salmán-ašaréd po likvidaci usurpátora v čele armádního doprovodu navštívil hlavní sídla království Babylón, Borsippy a Kutu, všude v chrámech obětoval a posléze udělil první válečnou lekci assyrské moci chaldajskými beduínům, kteří už tehdy sídlili u Zálivu a podél dolního toku Eufrátu a Tigridu, viz zde níže. 

Chaldajové

Kolem roku 850 postupně začínají sílit Chaldajové, příbuzní Aramajů původem též ze semitského západu, rovněž vojensky. V této době již byli etablovaným ethnikem v mesopotamském Přímoří. Členili se do tří hlavních tribuí, kmenů: Bít Amukáni/Awukáni, Bít Dakkúri a Bít Jakíni (o menších členech rozsáhlého kmenového svazu viz v indexu s. v.). Chaldajové, v Babylónii konkurenti nepřizpůsobivých Aramajů, profitovali především z transitního obchodu z indického a íránského východu do Mesopotamie a na businessu v Zálivu.

850:

zničili Assyřané město n. pevnost Baqáni a kníže (šejk) dakkúrských Chaldajů Adínu se podrobil. Bohaté poddanské tributy předali Salmán-ašarédovi III. také kníže amukánských Chaldajů Mušallim-Marduk, syn Aukániho, a kníže jakínských Chaldajů (jeho jméno se buď neuchovalo, respektive ho Assyřané označovali jako „Jakína z Jakínů“). 

Chaldajové se na jihu Babylónie a v Přímoří usazovali od 11. století a úspěšně ovládli obchodní stezky vedoucí od Zálivu podél Eufrátu do Syrie. V této době zde již dávno vybudovali pevná města se strukturou navazující na babylónskou. Chaldajské elity se rychle aramaisovaly a posléze babylónisovaly, braly si babylónská jména.

Na rozdíl Aramajů/Sutu (tak nazývaných Babylóňany) se brzy zapojili do života politického a hospodářského Babylónu, řada Chaldajů dosedla na Mardukův trůn a poslední desetiletí babylónského rozkvětu zažila země za vlády chaldajské dynastie. 

kolem roku 856:

v Tyru zemřel Itto-Ba‘al I. (vládl od roku 887), na trůnu následoval jeho syn Ba'al-azor/Ba’al-ezer II., který se dožil 45 let (řec. Badezóros n. Baalezóros, ass. Ba'ali-man-zéri). Roku 848 nastoupil jeho syn Mattan či Matten I., řec. Metenos, Matgénos. Vládl do roku 820, žil roků 32, viz dále tam. Po něm přišel současník assyrského krále Šamší-Adada V. Púmjátún/řec. Pygmalión. 

857:

v Palestíně bylo uzavřeno spojenectví králů Jhóšáfáta Jerúsalémského a Ach'ába Samarského proti králi v Damašku Bar-Hadadovi. Jóšáfátův syn Jehórám, řec. Ióramos, se oženil s Ach'ábovou dcerou Ataljí/'Ataljá. Válka byla vedena pro kontrolu nad městem Rámot Gil'ád/"Výšiny Galaátidy", dn. Tell ar-Rumajt na severu JOR, které drželi ve své moci Damascenští Aramajové, ale po tři roky žádná ze stran nic nepodnikala. 

854:

Assyrské nebezpečí zjevně roku 854 obě židovské mocnosti znovu sblížilo a nakrátko i s aramajskými velmoži (srov. výše). Jhóšáfát tehdy navštívil Ach'ába v Šomrónu a někdy brzy po ztracené bitvě u Qarqaru roku 853 na společném tažení armád obou židovských států proti Aramajům v bitvě Ach'áb padl (vládl od roku 876). 

Králem Israéle se stal Ach'ábův syn Achazjáhú/Achazjá (řec. Ochoziás tú Israél, lat. Ohozias, bibl. č. Ochoziáš), panoval však jen krátce a jako jeho celá rodina i on uctíval Ba'ala. 

Ve druhém roce své vlády podlehl bezdětný zraněním po pádu v paláci se střechy. Na šomrónský trůn usedl jeho bratr Jhórám, JHWRM, řec. & lat. Ioram (vládl do roku 842). Kromě syrských Aramajů měl stálou obtíž s kazatelem-prorokem/řec. profétés Elíšou, hebr. Ĕlíšá', řec. Elissaios, bibl. řec. Elisaie, lat. Eliseus/Heliseus, žákem Élíjáhúa, řec. Éliú/Éliás, viz rok 876.

Pro Élíjáhúa, pokládáného za největšího z kazatelů júdaismu, totiž jednoho dne přiletělo z nebes ohnivé spřežení a odvezlo ho s sebou/obraz spíše znám jako cesta Hérákleova na Olymp. Pod jménem Iljás ho jako věrozvěsta vedou v Koránu rovněž muslimští Arabové.

Achazjáhú zahájil asi roku 852 válku s králem Móabu Méšou a jeho bratr Jhórám v ní pokračoval. Spojencem mu přitom byl král Jhóšáfát Júdský a tažení podnikli společně. Móabité v koalici s Ammónity a Araby napadli též oasu slavnou po celý starý věk balsámem Ejn Gedí/"Kůzlečí pramen", řec. Enagaddi, u západního břehu Mrtvého moře. Roku 849 byli Móabité Židy poraženi a obě království se opět vrátila do vasalského područí Židů. 

Na chlubivém Méšově nápisu o svých válkách a stavební činnosti (roku 1868 nalezená stéla z Dibonu, dn. Zíbánu/Dhiban v Jordánsku) je vedle hlavního boha Móabitů jménem Kmóš/Chmóš, řec. Chamós, a jeho ženského protějšku Aštar-Kmóš též nejstarší mimobiblická zmínka o bohu Jahwem a jeho oltáři (?) na hoře Nbó/Nebó (souvislost není zřejmá: odvlekl jeho sochu?).

Méša město v noci přepadl, o polednách dobyl, a "sedm tisíc mužů, chlapců, žen, dívek a služebných" povraždil za Aštar-Chmóše/'Úštar-Kamáš.

Na hoře Éjbál/har Éjbál, arab. džabal Íbál/'Ajbál u Náblusu/Šechemu, v sousedství hory Garizim, nalezeny zbytky oltáře postaveného Jóšúou/Jehóšú'a u příležitosti obnovy kultovní smlouvy Židů s Jahwem. Roku 2019 zde nalezena olověná destička s údajně nejstarším (proto)hebrejským nápisem z doby c. 1250 se zaklínacími formulemi a se jmémem Jahweho, psáno JHW. 48 znaků z velké části viditelných pouze při použití moderní technologie bylo odhaleno v pražské Akademii věd a publikováno 2023:

"Atá 'arúr lal Jahwe 'arúr | tamut 'arúr 'arúr mot ta[mut]/Jahwe tě proklel, jsi proklet, zemřeš proklet, jsi proklet, určitě zemřeš." Srovnávacím rozborem zjištěno, že olovo pochází z Hellady, z attického Lauria.   

před rokem 850:

pokračovala válka Israéle s vládcem Aramu-Damašku Bar-Hadadem II. (Ben-Adad, Adad-idrí, řec. Ader/Aderos), který získal ve válce s Židy převahu a oblehl hlavní město Israéle Samareiu. Nouze a hlad mezi obleženými Israélity dosáhly takových rozměrů, že došlo ke kanibalismu, ženy některé jedly dokonce svá novorozeňata.

Obléhání města ale musel Bar-Hadad II. vzdát, neboť se v ležení mezi jeho Aramaji pravděpodobně rozmohl mor, vojáci se hystericky rozprchli, nechali všeho v ležení a král se vrátil domů. Že zase bude dobře, věštil tehdy Élíjáhův žák a nástupce, prorok Elíšá'. 

po roce 850:

těžce nemocný král Bar-Hadad II. (mor?) byl v Damašku zavražděn jistým Chazá’élem/řec. Azaél (viz níže a dále 841).

kolem roku 850:

doba vzniku prvního známého aramajského nápisu, který by měl více než jedno či dvě slova. Patřil Bar-Hadadovi. Druhý text je z doby mezi lety 840 až 800 a patřil Chazá’élovi z Damašku. Třetí známý dochovaný aramajský nápis patřil kolem roku asi 750 Zakurovi/Zákirovi z Hamatu se sídlem v Kinalua/Tell Tayinat v TR.

Nápisy jsou mimo jiné dokladem toho, že aramajština byla v této době oficiální řečí státu Aram (rozumí se: písařů královské kanceláře).

Vládci Aram-Damašku (srov. roky 1000 a 950)

Bar-Hadad II. • doložen v letech 853 až 845,

Chazá’él • doložen v letech 841 až 808,

Bar-Hadad III. alias Marí' (ass.) • doložen 796 (?),

Chadiánu alias Marí’ (?) • doložen c. 796, 773,

Rachiánu (ass., hebr. Rsín/Resín, aram. asi Rasun/Radjan, řec. Raassón) • doložen v letech 738 až 732.

Vládcové v Qúe: dynastie Mukšaš, králové v Adaně (srov. rok 1000)

Katé, Katia • doložen v letech 858 až 833,

Kirrí • doložen 833,

Awariku/Awarku, ass. Urikki • doložen v letech 738 až 710; viz rok 738 o Azatiwaddovi, pánu na AzatiwajiAzatiwadaji, a o rodu Mopsově viz odkazy v indexu s. v.,

assyrská provincie: • 

revolta Kirruova • 696,

revolta Sanduarriho • 676.

Současníci a protivníci assyrského krále Salmán-ašaréda III. (v závorce data dokladu jména)

Šapalulme z Unqi (858), Qalparunda z Unqi (857 - 853), Lubarna II., Surri a Sasi z Unqi (831), Chajánu ze Sam’alu (858 - 853), Aramé z Bít Agúsi (858 - 834), Sangara z Karchemiše (858 - 849), Qatazilu a Kundašpi z Kummuchu (858 - 857, resp. 853), Mutallu a Qalparunda z Gurgumu (Chalparuntija II., syn Muwataliho; 858, resp. 853), Lalli z Melidu (853 - 836), Adad-'idrí alias (?) Bar-Hadad II. a Chazá’él (853 - 845, resp. 841 - 838), Uratami a jeho bratr Irchuleni/chet. Urchilina, synové Paritovi, králové v Hamátu (853 - 845), Achúni z Bít Adíni (858 - 855), Katia/Katé a Kirrí z Qúe (858 - 833, resp. 833), Pichirim z Chilakku (858), Tuatte/Tuwati a Kirrí z Tabalu (857), Puchame z Chubušny/řec. Kybistry (857).

856 v Latiu zemřel král Romulus Silvius (vládl od 875), nástupcem v Albě Lonze Aventinus Silvius/řec. Aventínos, který kraloval do roku 819; jeho jméno nese jeden z římských pahorků.

Arumulia srazil, tvrdí staří historici, Iuppiter bleskem za bezbožnou zpupnost i s domem do hlubin jezera albánského. Prosaičtější verse říká, že zahynul při náhlém vzednutí jezerní hladiny, u níž měl palác.