Lo-Loď (1)

 

Locrius Vérínus, praef. Urbí§ 306+  

Lócústa, Lúcusta, proslulá travička za časů Claudiových a Nerónových§ 54+, 55+, 68+ a viz příbuzní, vraždy, travičství

Lód§ viz Lydda

lodě, bojové§ 704
lodi, loďstvo, flotily válečné a obchodní/řec. nautikon, nées, stolos, lat. classis, loďařství (o termínech mořeplavby viz oddíl Bohové & svátky vii., 15. květen), největší námořní bitvy kdysi a dnes

Helléni věřili, že obchod, výměnu zboží, vynalezli Foiníčané. První prý doplul z Foiníkie do Egypta na lodi Danaos. Před ním se prý lidé plavili jen na vorech, které pro změnu pocházejí z oblastí kolem Rudého moře pro plavbu mezi ostrovy.

Rozumí se dnešní Rudé moře a vynálezcem neměl být nikdo jiný, než král Eryther, po němž se celé moře později jmenovalo (v překladu se tento mythický král jmenoval „Rudoch“). Hellénské lodi měly červené nátěry miniem nebo tmavomodré, Athéňané natírali boky červeně a bíle. Nátěry doprovázely kresby héróů, zvířat a obrazy s činy bohů.

Protože v Attice nebylo po ruce kvalitní dřevo na stavbu lodí, měli Athéňané mimo jiné soustavný zájem o zalesněné oblasti Makedonie, Sicílie a Itálie, což trvale ovlivňovalo/omezovalo jejich zahraniční politiku.

Válečné lodi prý jako první z Hellénů použil Iásón (jak praví Filostefanos; podle Hégésiy to byl Paralos, podle Ktésiy Semiramis a podle Archémacha to měl být Aigaion; věřit raději nebudeme ani jednomu z nich, ale Iásón je snad na forhontě). V Íliadě zabil v bitvě Mérionés Ferekla, Tektonova syna, který byl milý Athéně, neboť uměl vytvářet pěkné věci/hos chersi epistato daidala panta teuchein a Alexandrovi/Paridovi postavil lodě/kai Alexandró tekténato néás eisás archekakús, tedy byl vlastně i spoluviníkem trojské války. 

Dvouřadku/diérés se 24 veslaři ve dvou řadách nad sebou první postavil Damastés z Eryther, Samští užívali vlastní konstrukce a jejich typ "samaina, ploion dikroton" se objevovala na jejich ražbě (přišla však dvojřadka nejspíše od Foiníčanů). Trojřadku/triérés, lat. trirémis podle Thúkýdida první postavil Korinťan Ameinoklés, stojící ale v athénských službách. Klasické triéry byly cca. čtyřicet metrů dlouhé a pět metrů široké.

Čtyřřadku/tetrérés měli podle Aristotelovy poznámky postavit jako první Kartháginští, podle Diodóra Syrákúsští roku 399 a v athénském loďstvu je poprvé zmiňována roku 330. Pentéru-pětiřadku „vynalezl“ Mnésigeitón ze Salamíny, poprvé stavěna v Syrákúsách roku 399. Athénská flotila je používala od roku 325 a na římskou podobu lodi/quinquerémis se vešlo tři sta veslařů a 120 námořníků n. vojáků. Pokud se flotila o dvou stech "pětiveslicích" vypravila do světa, znamenalo to, že musela s sebou vést zásob pro šedesát tisíc veslařů a 24 tisíc vojáků! 

Šest řad veslařů/hexérés měl první použít Xenagorás ze Syrákús. Na veslařské lavice zasedali v hellénských státech a za republikánského Říma plnoprávní občané, nebyla to práce pro otroky; k tomu došlo, a ještě k tomu z trestu, až mnohem později.

Pentékontoros, pentékonteros/padesátiveslice, byl vynález korinthský z doby před rokem 700. Měla 24 veslaře na každé straně a dva u kormidlového vesla. Na přídi bylo bronzové nebo oplechované beranidlo, embolos. Protože byla loď moc dlouhá, c. 39 metrů, a neohrabaná, přišel objev trojřadky. Byly třicetiveslice/triákontoros (o c. 23 metrech délky), dvacetiveslice/eikosoros, vše jména podle počtů veslařů. 

Hellénská triéra i římská trirémis o délce c. 35 metrů a šířce pěti metrů měly 170 veslařů a třicet vojáků. Roku 1987 v Řecku rekonstruovaná loď Olympias dokládá, že veslice měla tři řady vesel, nikoli u jednoho vesla tři muže. Hellénské a vůbec antické bojové lodi ležely velmi nízko nad hladinou, snadno se do nich dostávala voda a dálkové plavby byly pravým dobrodružstvím. 

Každé klasické hellénské loďstvo bylo na vodě obvykle jen během dne. Večer byly lodě vytaženy na břeh, menáž a spánek následovaly vždy na souši. Pro nedostatek místa se před bitvou hlavní plachty triér nechávaly na břehu.

Většina plavebních tras vedla na dohled břehu, od přístavu k přístavu. Přesto lze předpokládat, že Foiníčané byli první, kteří se plavili přes otevřené moře: z Foiníkie na Kypr a na Krétu, odtud do Hellady, na ostrovy a na západ, z Kréty do Egypta. Hellénové pro noční plavce udržovali na pobřeží ohně, srov. v desáté knize Odyseie zmínku o signálních ohních na Ithace; srov. pod farský maják v oddílu sedm zázraků (2).   

Od šestiřadek až po desetiřadky stavěl pro Alexandra Velkého jmenovaný Mnésigeitón, dvanáct řad pro Ptolemaia Sótéra stavěl Filostefanos, patnáct si dal postavit Démétrios Poliorkétés. Lodě s až třiceti řadami veslařů si dal postavit Ptolemaios Filadelfos, se čtyřiceti jeho vnuk Ptolemaios Filopatór, kterému se říkalo i Tryfón.

Třicetiveslový koráb Filadelfův (triakontérés) pohánělo tři tisíce veslařů a bylo na něm umístěno na dva tisíce vojáků (tedy dnešní námořní pěchota). Na lodi se nacházely těžké vrhací stroje (katapulty apod.), ale např. i mlýn pro potřeby posádky, knihovna (největší plovoucí knihovnu dějin má výletní loď Queen Mary 2 paroplavební společnosti Cunard, která byla dána do provozu roku 2003).

Stavitelem ptolemaiovského korábu byl Sóstratos, architekt Farského majáku a visutých promenád knidských. Stavitelé lodí se drželi moudrosti, aby se stavební dřevo, nejen lodní, kácelo týden po úplňku, nejlépe 15.-22. dne po dva měsíce po letním slunovratu a v době po podzimní rovnodennosti do nového roku; to se netvoří míza a kmeny jsou pevnější (Vegetius).

Čtyřicetiřadku/tessarakontérés dal postavit Ptolemaios Filopatór, obludnost o 130 metrech délky (420 stop), 17,5 m šířky (57 stop) a 23 m výšky(77 stop). Vesla byla při madlech opatřena pro balanc olovem: veslařů bylo čtyři tisíce a čtyři sta v záloze. S nimi bylo na palubě 2850 námořníků a k tomu obslužní personál.

Další Filopatorou lodí byla speciální říční zvaná thalamégos, lat. návis cubiculáta, kterou daroval své sestře a choti Arsinoé III. Loď o délce 92,5 metrů (půl stadia/300 stop), šířce 14 metrů (30 loktů) a výšce od hladiny 18,5 metrů (40 loktů) s patrovým palácem měla i chrámek bohyně Arsinoé. Zda-li tato kuriosita přečkala až do časů Caesarových, není zřejmé, ale velký Říman se na lodi s tímto jménem plavil roku 47 s Kleopatrou až k „aithiopským“ hranicím, tedy asi k Asuánu. 

Menších thalamégů bylo za Filadelfa k disposici na osm set a zřejmě to byly rovněž válečná plavidla. Za něho čítala ptolemaiovská královská flotila 4333 lodí různé velikosti a zaměření, z nichž většina však nekotvila na Nilu a v alexandrijském přístavu, ale po celé ptolemaiovské říši od Kýrény po thrácké, anatolské, kyperské a foinícké přístavy.

Podle katalogu Filadelfovy flotily, který sepsal Kallixenos z Rhodu, mělo královské loďstvo: dvě triakontéreis, 1 eikosérés/dvacetiřadka, čtyři triskaidekéreis, dvě dódekréreis, čtrnáct héndekéreis, třicet ennéreis, 37 heptéreis, pět hexéreis, sedmnáct pentéreis, čtyřřadek/tetréries a dalších plavidel po triérémiolai dvojnásobek jednotlivě vypočtených. Ona čtyřicetiřadka prý spolykala tolik materiálu, kolik by ho bylo zapotřebí pro stavbu padesáti pětiřadek. 

Císař Constantinus I. dal pro převoz obelisku svezeného po Nilu z Théb do Alexandreie postavit nákladní loď poháněnou třemi sty veslaři (zemřel dříve, než byl obelisk do Říma přepraven; to udělal až jeho syn Constantius II.). Zřejmě největší funkční dopravní loď starého věku konstruoval pro syrákúského krále Hieróna II. (vládl 270-215) génius mechaniky, fysiky a matematiky Archimédés. Koráb nazvaný Syrákúsia, tedy Syrákúsanka, postavil Archiás z Korinthu a spotřeboval na něj dřevo, které by stačilo na šedesát běžných válečných trojřadek o délce čtyřicet metrů a šířce šesti. Loď stavělo tři sta dělníků rok a je o její životnosti je známo pouze tolik, že ze Syrákús vyplula jednou, pravděpodobně do Alexandreje, kam ji Hierón věnoval Ptolemaiovi III. Filométorovi (vládl 246-221); Ptolemaiovec ji měl přejmenovat na Alexandreia, Alexandrijka. Měřila 110 metrů (nižší údaj říká že 55), uvezla náklad 1800 tun a k tomu 1940 lidí a dvacet koní. Vybavena byla katapultou, pro pasažéry přepychem s tělocvičnou, lázní, knihovnou a chrámkem Afrodíty. Poháněna nebyla větrem, ale veslaři sedícími na dvaceti lavicích. 

Pro srovnání: zatím největší loď všech dob byla postavena v japonských loděnicích Sumimoto a spuštěna na vodu roku 1979. Tanker o délce 458,45 metrů, šířce 68,8 metrů a výšce od kýlu po palubu 29,8 metrů brázdil oceány do roku 2004, kdy byl přeměněn v plovoucí skladiště ropy pod norskou vlajkou u katarských břehů. Vešlo se do něj 564 650 tun ropy. Původně se jmenoval Seawise Giant, pak Happy Giant a Jahre Viking a jako sklad nafty Knock Nevis (společnost First Olsen Tankers Pte. Ltd.). 

Zatím největší pasažérskou lodí je Oasis of the Seas spuštěná na vodu roku 2009. Jejím rejdařstvím je Royal Caribbean, je dlouhá 360 metrů, hrubou tonáž má 225.282 tun a má místo pro 6296 pasažerů. Stála miliardu dolarů, a má mimo jiné dvacet restaurací, sedmnáct barů, korso napodobující newyorský Central Park a také dvě horolezecké skály.

Pověst největší parní civilní lodi má Titanic, který měřil 269 metrů, ale jinak nedosahoval ani pětiny parametrů Oasis of the Seas. Potopil se na své první plavbě roku 1912. Byl druhou ze tří lodí třídy Olympic (která jediná fungovala jako dopravní loď až do sešrotování roku 1935). O něco větší než Titanic byla nejmladší ze sester Britannic, která šla ke dnu roku 1916 ve válečném nasazení jako nemocniční loď.

Největší válečnou lodí všech dob byl japonský křižník Jamato/Yamato o délce 263 metrů a výtlaku 72.809 tun. Dosahoval rychlosti 28 uzlů a jeho pancéřování bylo 65 centimetrů tlusté. Službu nastoupil roku 1941 a jeho devět děl ráže 45,7 cm střílelo náboje těžké 1460 kilogramů na vzdálenost čtyřiceti kilometrů. Loď zanikla 7. dubna 1945 po náletu čtyř set amerických letadel. Po devatenácti těžkých zásazích následovala explose a z 3333 mužů posádky jich 2498 zahynulo. 

Stavba flotil odlesnila rozsáhlé oblasti starého světa: prim drželo kácení libanonských lesů mesopotamskými a egyptskými mocnáři. Dlouho vydržely lesy v Kilikii, dokud z jejich dřeva nepostavil sultán Bájezíd II. (zemřel 1512) flotilu pro válku s Benátčany a jejich západními spojenci. Jihoitalské lesy plenili Římané pro stavbu flotil ve válce s Púny, později v třicátých letech posledního století př. n. l. za občanské války.

Pro srovnání: pro stavbu válečné lodi Victory britského admirála Nelsona bylo pokáceno 67 hektarů dubového lesa. Roku 1812 byla stažena ze služby a dnes jako museum opět aktivní s padesáti muži na palubě (před dvěma sty roky se 480 až 540); neskončil tedy lesík na dně oceánu.

Prvním známým umělým námořním přistavem byla lokalita v Suezském zálivu s dnešním arabským jménem Wádí al-džarf; jeho egyptské ani pozdější jméno neznáme, viz rok 2613. První stálé loďstvo o dvou flotilách s celkově dvaceti loďmi se rozhodli Římané udržovat až roku 182, viz. Císař Gáius dal vystavět desetiřadky s pestrobarevnými plachtami, s lázněmi se sladkou vodou, sloupořadími, dokonce s vysázenými vinnými keři a ovocnými stromky a v doprovodu naloděných hudebních a pěveckých sborů plul podél pobřeží Kampánie.

Největší loď ve Středomoří dal postavit císař Gáius na dopravu obelisku z Egypta (lapidáriae návés byly jednou z lodních kategorií, z egyptských lomů se do Říma dovážely například vzácné porfyrové kvádry). 

Kromě obřího kamenného nákladu, k němuž ještě patřil podstavec, vezl koráb dvě stě námořníků, tisíc dvě stě pasažérů, čtyři sta tisíc modiů pšenice a náklad plátna, skla, papyru a pepře. Claudius ji po letech přemístil do Óstie a potopit pro bezpečnost přístavu. Měla na palubě dvě hliněné věže.

Pepř měl pozoruhodnou posici koncem antiky. Roku 408 se obležený a vyhladovělý Řím Visigotovi Alarichovi vykoupil pěti tisíci librami zlata, třiceti tisíci librami stříbra, čtyřmi tisíci hedvábnými oděvy, třemi tisíci na červeno obarvenými kožemi a třemi tisíci librami pepře.

Na malém Nemurském jezeru/lacus nemorensis, tedy "Jezero svatého háje", u Arície, kde míval villu Božský Iúlius, dal Caligula postavit dvě sedmdesátimetrové lodi (70 a 73 metry dlouhé), luxusně vybavené a snad částečně sloužící ke kultovním účelům (asi nejen Diániným, ale spíše Ísidiným), viz také pod Arícia. Nebyly určeny k plavbě, zato byly vybaveny instalačním vybavením rozvodu studené a teplé vody, které svět znovuobjevil až v 19. století.

Jak dlouho lodi vydržely na hladině a kdy byly nebo se potopily, známo není. Z jezera, které se dnes jmenuje podle osady Nemi, tahali rybáři v sítích starožitnosti od 15. století, podnikavci se i za předměty potápěli. Fašista Mussolini roku 1927 nařídil vulkanické jezero vypustit a inženýři k tomu použili dávného odvodňovacího kanálu dlouhého 1,7 kilometru, který ve starém věku zavodňoval okolní pole. Do roku 1931 klesla hladina jezera o dvacet metrů a na světlo vystoupily zbytky obou lodí. Fašisté pro ně postavili museum, které za války roku 1944 vyhořelo a s ním většina lodních ostatků. 

Námořní plavba patří neodlučitelně k hellénskému fenoménu, který byl původně tolik ovlivněn krétským světem z poloviny třetího tisíciletí. Piraterie byla běžnou činností homérovských hrdinů a zdrojem slávy i majetku. Za nejstarší námořní velmoc u Hellénů nutno považovat od 8. století Korinthos, později nabyla na moci osada Korinthských Korkýra.

Námořní moc Athén prudce vzrostla až po bitvě u Marathónu. Do té doby měli Athéňané padesát lodí, rozumí se státních. V Attice existovaly od 7. století naukrárie, což byly občanská sdružení, resp. územní celky (bez rodových vazeb) od doby Kleisthénovy reformy, jejichž povinností bylo vybavit a opatřit posádkou jednu válečnou loď a dva jezdce. V každé fýle jich bylo dvanáct. V čele sdružení stál naukráros, vlastně kapitán lodi, kterou jeho lidé na svůj náklad vypravili.

Themistoklés roku 482 ale prosadil převést výnosy attických stříbrných dolů na stavbu jedné stovky trojřadek a z Athén se až do konce tohoto století stala hellénská námořní velmoc, jejíž sílu zlomil až konec peloponnéské války. Povinnost vystrojovat válečné lodi patřila mezi leitúrgie bohatých Athéňanů a nazývala se triérarchiá, viz tam a pod symmoriá.

Ap. Claudius Caudex, cos. 264, měl přízvisko od slova códicáriae, „z desek“, jak se říkávalo nákladním lodím na Tibeře, neboť přemluvil Římany k tomu samému, jako Themistoklés Athéňany, postavit loďstvo.

Největší koaliční válka Hellénů a první velká v evropských dějinách, třicetiletá peloponnéská, byla z velké části vybojována na moři a na moři byla také rozhodnuta.

Ve 4. století přešla tato finanční daňová povinnost na platební skupiny, sestavené pro rychlé vybírání mimořádné válečné daně od občanů podle výše majetku (symmoriá, tj. společná účast). Těchto prostředků bylo používáno i na stavbu válečných lodí. Později byl systém zdokonalen: tři sta nejbohatších zaplatilo předem celou daň zvanou proeisforá a pak ji vymáhali po svých symmoriích od spoluobčanů.

Při pokusu dovést z pověření Marcellova obležené posádce v Tarentu proviant byl roku 210 v námořní bitvě před přístavem poražen a zabit velitel Decius Quinctius. Vítěz Níkón byl posledním ze západních Hellénů, který se před historií může chlubit, že porazil Římany a dokonce v boji zabil jejich velitele.

Nákladní loď postavil prý jako první jistý Hippos z foiníckého Tyru, bárku (lembos) Kýrénští, člun (kymbé, cumba, cymba) Foiníčané, kutr-rychloloď vynalezli Rhodští.

Na pozorování hvězd při plavbě a orientaci podle nich měli objevit Foiníčané. Plinius starší ve své Nátúrális historia sepisuje i další námořnické vynálezy. Pravdivost údajů je někdy nepochybně nepatrná, mnohdy neověřitelná a nikoli nepravděpodobná: veslo prý měli objevit boiótští Kópové, jeho šířku prý Platajané, plachty Íkaros, stěžeň prý Daidalos.

S krytými válečnými loďmi poprvé měli vyplout Thasští, když předtím se bojovalo jen na zádi lodí. Bodce přidal Pisaios z Tyrrhénie (tedy Etrusk?), kotvu Eupalamos, dvouzubou kotvu Anacharsis, háky měl vymyslet Periklés Athénský a pomůcky k řízení lodi Tífys. První podle hellénských tradic svedl první námořní bitvu mythický vládce Kréty Mínós. Mínójským Krétům přikládali staří velkou znalost mořeplavby, až se stala příslovečná. O lidech předstírajících neznalost se říkávalo: "ho Krés agnoei tén thalattan n. ho Krés ton ponton (sc. agnoei)/Kréťan, (a) nezná moře?". 

Největší námořní bitvu předkřesťanských hellénských dějin vybojovali pravděpodobně roku 262 (viz) u Kóu Antigonos Gonatás s Ptolemaiem Filadelfem (srov. zde níže). Shodou okolností začali téhož roku se stavbou válečné flotily Římané, kteří se právě nacházeli ve vleklé válce s Kartháginci, první válka púnská. Na jejím konci vybojovali oba soupeři u sicilských Aegatských ostrovů slavnou bitvu.

Dne 10. března roku 241 vybojovali Římané pod velením konsula C. Lutatia s Kartháginci u ostrova Aigúsa (lat. Aegusa) u západního pobřeží Sicílie zřejmě druhou největší námořní bitvu celého starého věku. V ní Kartháginci se 170 loďmi podlehli římské přesile dvou set pětiřadek údajně s posádkou šedesáti tisíc mužů (nauarcha Hannóna potom v Karthágu ukřižovali, i když podmínky míru sjednané druhým velitelem přijali).

Během první púnské války, která byla z velké části vybojována na moři, přišli Římané během deseti let o čtyři velké flotily a teprve pátá jim přinesla rozhodující vítězství. Římané ztratili ve válce sedm set válečných lodí, Katháginci pět set. Do druhé světové války nebylo nikdy na mořích tak intensivně bojováno.

V bitvě u Eknomu roku 256 stálo římské loďstvo o 330 válečných lodích se 140 tisíci vojáky a námořníky na palubě proti púnské flotile o 350 bojových plavidlech se 150 tisíci muži; počty doprovodných nákladních lodí, které musely být významně vyšší, nejsou dochovány.

Když se Římané napřesrok vraceli z Afriky, téměř celá flotila šla v bouři ke dnu: ze 364 lodí se zachránilo pouze osmdesát a zahynulo na sto tisíc vojáků, což je zřejmě největší námořní katastrofa dějin. Srov. např. záhuby perských flotil mířících na Helladu za Dáreia a Xerxa v letech 492 a 481, kdy šlo ke dnu na tři sta čtyři sta lodí, nepochybně však menších a v prvním z případů s dvaceti tisíci oběťmi.

Rozpaky budí Hérodotova čísla o počtech lodí v bitvě u Salamíny roku 480. Peršanům přisuzuje vedle tří tisíc zásobovacích lodí na expedici v úžině 1207 (dtto Aischylos) trojřadek (z nich dvě stě potopeno), hellénské koalici 378 (čtyřicet potopeno, podle Aischyla 330). Pokud by údaje odpovídaly skutečnosti, čemuž vzhledem k malému prostoru kolem Salamíny věří málokdo, byla by bitva u Salamíny co do počtu bitevních lodí největší námořní bitvou dějin vůbec.

Největší lodní likvidací dějin bylo asi předání kartháginské flotily roku 201 Římanům, kteří na pět set lodí všech typů na moři před poraženým městem spálili. Poměr bojových lodí k zásobovacícm a doprovodným je patrný z údaje o výpravě C. Pompeia ze Sicílie proti proskribovaným populárům do Afriky vedených Cn. Domitiem Ahénobarbem: 120 válečných lodí doprovázelo osm set plavidel s proviantem, technikou a municí; srov. rok 81.

Ovšem bitva u Aktia 2. září roku 31 mezi Antóniem a Octaviánem byla co do počtu nasazených lodí největší starověkou námořní bitvou a zřejmě celých "plachtových" dějin. Jenom Antónius měl k disposici pět set lodí, jeho přítelkyně Kleopatrá šedesát (padlo pět tisíc antóniovců a zajato octaviánovci bylo tři sta lodí). Budoucí císař měl lodí pouze 250 a osmdesát tisíc pěchoty (viz rok 31). Jakou flotilu měl císařský Řím v míru, známo není. Odhady se pohybují kolem stovky válečných lodí s c. dvaceti tisíci muži. 

Poslední velká námořní bitva, a opět v občanské válce, proběhla roku 324 n. l. v Helléspontu a bez výsledku (viz pod bitvy). Smůla nauarcha Abanta válčícího na straně polytheisty Licinia proti křesťanovi Konstantínovi dala ve válce vyhrát tomu druhému. Abantus se pro noc stáhl z moře, druhého dne opět vyplul, ale loďstvo rozmetala bouře. Zemřelo v ní na pět tisíc lidí a zmizelo 130 lodí i s posádkami. Liciniovci měli 910 trojřadek, 150 tisíc mužů pěchoty, ale jen 1500 jízdy. Konstantínovci ani nevypluli. Měli pouze dvě stě válečných lodí, dva tisíce doprovodných nákladních, dvanáct tisíc vojáků a zhruba deset tisíc jezdců.

Kromě epizod v římských občanských válkách v prvním století se dlouhá staletí větší námořní vojenské operace nekonaly, i když boje státní moci s piraterií byly nekonečné a srov. krátkou námořní říši Pompéjova syna.

K většímu použití námořní flotily došlo až začátkem 4. století a po zániku římské moci na západě při pokusech Východního Říma v šestém století n. l. opět sjednotit říši pod jednoho vladaře. Poprvé připlula východní flotila k italským břehům roku 508. Císař Anastasios poslal dvě stě lodí s osmi tisíci vojáky, aby plenili Theodorichovo ostrogotské království. K dopravě svého afrického výsadku pod Belisarem proti Vandalům roku 534 n. l. použil Iústíniánus I. flotily pěti set lodí, z nichž 92 byly bitevní; z nákladních největší uvezly padesát tisíc medimnů pšenice, to jest přes dva tisíce tun nákladu, nejmenší tři tisíce medimnů, to jest něco přes 120 tun. Na deset tisíc mužů pěchoty a pět tisíc mužů jezdectva s koňmi se o expedici staralo dvacet tisíc námořníků. 

Hlavními „říšskými“ přístavy válečné flotily byly kampánské Mísénum/classis praetoria misenensis a jadranská Ravenna (od roku 402 n. l. císařské sídelní město)/classis praetoria ravennatis, classis Venetum později v Aquileji. Jednotné velení říšské flotily, novověká admiralita, neexistovalo, classés a jejich velitelé, praefecti classis, spadali pod regionální velení pěchoty. Roku c. 212 dostaly flotily od Caracally přízvisko Antóniniána a pak podle aktuálních panovníků: Sevériána, Gordiána, Philippiána, Deciána, vždy s předcházejícím Pia Vindex.

Další menší flotily kotvily za císařství v Alexandrii, v Syrii/classis syriaca (Seleukeia Píeriá?), v černomořské Anatolii/od roku 62+ po resignaci Polemóna II. classis pontica (v Sinópě?), v Mauretánii v Kaisareji/Iolu, na Rýnu před Británií/classis germánica, v protilehlé Británii classis britannica (cf. 260+), v Germánii pro horní tok Dunaje a v Moesii pro dolní tok Dunaje/classis Flávia moesica. Existovaly též římské flotily na Eufrátu a Tigridu, srov. rok 116+, na Seině a Loiře, dokonce na jezerech (Bodamské, Neuchâtel, Como). Africkou flotilu zřídil Commodus, zřejmě na ochranu obchodní zajišťující dopravu obilí do Říma. Za Diocletiána sloužilo na moři, řekách a jezerech 45 tisíc mužů, většinou z anatolského jihu ze zemí se zakořeněnou piraterií (Kilikie, Pamfýlie). 

Jednotek námořnictva (mílités classiárií, řekli bychom „námořní pěchoty“) používali římští císaři v „zábavním průmyslu“, pro natahování plachtoví nad hlavami dychtivých diváků na ochranu před palčivým sluncem. Od časů Vespasiánových měli vojáci námořnictva v Římě ležení: castra Mísénátium a Ravennátium. Lodní plachty/vélárium pro stín poprvé v divadle použil roku 70 Q. Lutátius Catulus, syn Q. Lutátia, konsula roku 102, když zasvěcoval Capitólium.

Celé divadlo zakryl látkou na ochranu proti slunci poprvé o Apollinských hrách Lentulus Spinther a celé Forum Romanum první zastínil plachtovím diktátor Caesar alias Božský Iúlius. O plachtách vide více s. v. divadlo.

Císař Gáius byl šílenec. Koupal se v ohřívaných i chlazených voňavkách, srkal perly rozpuštěné v octu, k čemuž ho inspirovala Kleopatra s Antóniem. Dal vystavět desetiřadky s pestrobarevnými plachtami, s lázněmi se sladkou vodou, sloupořadími, dokonce s vinnými keři a ovocnými stromky a v doprovodu naloděných hudebních a pěveckých sborů plul podél pobřeží Kampánie.

Dopravní koráby dosahovaly úctyhodných kapacit i co do počtu přepravovaných pasažérů. Židovský literát Iósépos cestoval roku 64 n. l. do Říma lodí se šesti sty cestujícími (a loď ztroskototala). 

Napůl Suéb a Visigot Rikimer si vybral za císaře Iúlia Valeria Maioriána (457-461), který zakázal v Římě pokračovat v boření chrámů na stavební materiál. Rikimer za Avíta porazil na Sicílii i na moři u Korsiky Vandaly. Sestavil loďstvo o třech stech lodích a chtěl napadnout vandalskou Afriku. Bylo to poslední západořímské válečné loďstvo. Geiserich ho zničil náhlým útokem, srov. pod Germáni. Rikimer měl svého císaře dost, dal ho mučit a zabít.

Východní Řím disponoval loďstvem nadále. Roku 468 pod Basiliskem, bratrem Leontovy ženy Veriny, zaútočilo na 1100 lodí na vandalskou Afriku, Sicílii a Sardínii. Římany však Geiserich s mnohem slabším loďstvem a ohněm zničil u Mercuriova mysu, dn. Rás Addar v TN.

Kromě toho měli východní Římané flotilu na Dunaji, kterou posílil Anthemios, praefectus praetorió Arkadia a jeho syna Theodosia II. Kromě Vandalů z Germánů disponovali flotilou Ostrogoti zab Totily; bylo zničeno Východořímany v létě 551 u Ancony.

Východořímské rychlé galéry, dromón, dromónes, měly c. 36 metrů zdély, necelých pět metrů šíře a ve dvou patrech po padesáti veslařích. Lodě-běžci měly na palubě třicet až padesát- vojáků a od roku 678 n. l., kdy zahnaly Araby od říšského hlavního města,  byly vybaveny dodnes záhadnou zbraní, jakýmsi plamenometem s „řeckým ohněm“, výbušnou směsí síry a ledku hořící i pod vodou, hygron pyr, novořecky igro pir, tekutý oheň.

Vynález alchimisty Kalliníka z Héliopole (syrské) z roku 671 zajistil Východořímanům dlouhá staletí převahy na moři (= první odstrašující zbraň). Roku 2005 byly v istanbulské čtvrti Yenikapi nalezeny zbytky několika dromónů a tím také kónstantínoplský přístav z doby 1000-1010.

První Ptolemajovci zavedli „lodní“ diplomacii: obeplouvali svá egejská území a jejich lodi bývaly místem setkání s místními veličinami; tradice z dob starých faraonů plavících se po Nilu. Kleopatrá VIII. přijala roku 41 v Tarsu na palubě svého korábu triumvira M. Antónia, a zcela ho uchvátila.

Roku 369 n. l. na žádost hlavy gotských Thervingů Athanaricha na lodi uprostřed Dunaje (tedy na hranicích mezi říší a Gutthiundou, gotským územím) ho přijal císař Valens. Got mu odpřisáhl, že nevstoupí na území říše.

Antika do člunů nepohřbívala. Dávno před Vikingy pohřbívali do člunů, které měly krále dopravit na onen svět, Egypťané od první dynastie. Nejstarším a největším nálezem podvodní archeologie ve Středomoří je „uluburunský vrak“. Byl objeven roku 1982 před poloostrovem Uluburun/"Velký mys" (staré jméno nezn.) u Kaşe (starý Antifellos) na nejjižnějším místě Lykie na jihu dn. Turecka a jeho výzkum uzavřen roku 1994. Nákladní loď s asi deseti tunami měděných ingotů ve tvaru stažených volských koží, jedné tuny cínu (v tomto poměru se tavil bronz) a s množstvím dalšího zboží a potravin se potopila někdy koncem 14. století (radiokarbonový odhad 1320 ± 15).

Foinícké plavidlo bylo zřejmě na cestě z Levanty kamsi do achajského světa. Mezi ostatními předměty bylo mimo jiné surové sklo z Egypta a luxusní předměty z celého východního Středomoří. Isotopové měření vedlo k předpokladu, že barevné kovy pocházejí ze středoasijských nalezišť, konkrétně z Mušistonu v severotádžickém vilájetu Sugdh (cf. Sogdiáné).  

Renesancí velkých námořních bitev za účasti celých flotil byly až novověké války. Největší námořní bitvou „ocelových“ loďstev bylo pravděpodobně ve dnech 31. května až 1. června roku 1916 střetnutí britské a německé flotily za první světové války, tzv. velké. 

V bitvě ve Skagerraku (čti: Skágerraku) nebo též u Jutska počtem slabší císařské loďstvo (admirál Reinhardt Scheer) o 21 bojové lodi porazilo flotilu 37 britských bitevních lodí (Grand Fleet admirála Jellicoe). 

Britové přišli o 111 980 brutto registrovaných tun, Němci 62 233, zemřelo 6784 Britů a 3039 Němců, Britové ztratili 14 lodí z toho dva bitevní křižníky, Němci jedenáct. Výsledek bitvy bývá hodnocen podle stranictví autora, nelze však popřít, že Britové vyklidili místo bojů. Pro Němce vítězství Pyrrhovo, viz známé dějiny I. světové války. • Slovo admirál není antické, ale arabské, amír al-bahr, velitel moře. 

Největší vojenskou flotilou bylo pět tisíc lodí pro vylodění v Normandii roku 1944, viz pod námořní invase. Zřejmě největší mírové shromáždění lodí bylo 28. června 2005 v průlivu The Solent mezi jihoanglickým Portsmouthem a ostrovem Wight na počest dvoustého výročí britského vítězství pod admirálem Horatiem Nelsonem nad francouzsko-španělskou flotilou u mysu Trafalgar na jihu Španělska 21. října 1805. 

Královna Elizabeth II. s princem Philipem shlédla 167 válečných lodí (z toho 67 anglických) z 35 států incl. Francie a Španělska, ale také zemí, jichž se napoleonské války nijak netýkaly: z Koreje, Nigérie a Japonska. Francii zastupovala její největší vojenská loď, atomová letadlová loď Charles de Gaulle. Slavnost vidělo tři sta tisíc diváků. 

Jiná obří "flotila" seskupená od května do července 2010 u amerického pobřeží Mexického zálivu neměla s válkou vůbec nic společného. Na 5300  plavidel všeho druhu a rozměrů odstraňovalo následky největšího úniku ropy z mořského dna po explosi vrtné plošiny Deepwater Horizon 20. dubna a jejího potopení 22. dubna, kterou měla pronajatu britská ropná společnost BP. 

Naftaři vynaložili na odklízecí práce miliardy dolarů, dvacet miliard uložili do fondu na odstranění následků a hospodářských dopadů v rybářském regionu. Umístili na tři tisíce kilometrů protiropných bariér a rozlili na sedm milionů litrů chemikálie odstraňující olej z povrch oceánu. V akci bylo 42 tisíc dělníků. 

Druhou největší invasní flotilou byla dvě loďstva mongolsko-čínského císaře Kublajchána, která vyslal dobýt Japonsko. 18. listopadu 1274 se v zátoce Hakata na Kjúšú objevilo tři sta velkých a čtyři sta menších lodí z flotily devíti set válečných plavidel. U korejských břehů je postavili Korejci a Číňané pro patnáct tisíc mongolských a čínských vojáků, osm tisíc korejských a pro více než sedm tisíc námořníků. 

Invasoři se sice vylodili a japonští samurajové na ně nestačili, 20. listopadu však udeřil tajfun, „kamikadze“, božské větry, a do Koreje se nevrátilo dvě stě lodí třináct tisíc mužů. 
Kublajchán dal stavět novou flotilu prý o tisíci lodích a až 140 tisících mužích, která ve dvojím směru udeřila 23. června 1281. Japonci se drželi do 15. srpna, kdy korejští kapitáni rozkázali vrátit se domů, protože se blížil tajfun (teď zž to rozpoznali), zatímco jižnější loďstvo, které vyrazilo na Japonsko z Číny bylo ve dvoudenním běsnění moře zničeno. 

Starý věk sice využíval potápěčů ve válkách (srov. během Xerxova tažení do Evropy, viz pod potápěči), podmořská plavidla neznal. Nejstarší zachovaný podmořský člun je dílo Wilhelma Bauera: „Brandtaucher“ z roku 1850 je v drážďanském museu. 

V New Orleansu vystavují bezejmennou konfederovanou ponorku z roku 1862, v New Jersey „Intelligent Whale“ z roku 1866 a u jižního pobřeží Panamy na San Telmu v Perlovém souostroví je „Sub Marine Explorer“ z roku 1865 Američana Julia H. Kroehla z Východních Prus. 

17. února 1864 zavrtala pomocí dlouhého bodla v americké občanské válce ponorka H. L. Hunley s posádkou osmi mužů válec s výbušninou, „torpedo“, o 135 librách do seveřanské bojové lodi Housatonic a pod vodou trhnutím lana odpálila (zemřelo jen pět námořníků, ačkoli loď šla rychle pod vodu). Ponorka se vynořila, modrým světlem poslala na břeh signál, že byla úspěšná a pak zmizela pod hladinou před Charlestonem. 

Byla to první bojová akce ponorky. Další bojové operace ponorek jsou až o padesát let později: 22. září 1914 potopily německé ponorky u holandských břehů tři válečné lodi Spojeného království. 

Roku 2000 byla vyzdvižena a ostatky námořníků v Karolíně za jižanské demonstrace pohřbeny 17. dubna 2004 s třinácti dalšími, kteří při pokusných plavbách na Hunleyi zahynuli předtím.

(pokr.)