Svět asijských pozoruhodností

 

Pán Lvího města

 

Lee Kuan Yew stál v čele ostrovního státečku před pobřežím Malajska 31 let. Proměnil ho v nejúspěšnějšího z hospodářských „tygrů“ a svérázné rodinné panství. Zemřel ve věku 91 roku v březnu 2015.

 

Sotva lze najít výraznějšího ideologa „asijských politických hodnot“ než singapurského Číňana Lee Kuan Yew (česky asi Li Kuan-jao). Jeho argumenty o nevhodnosti západní demokracie a vlastní cestě ke státnímu a společenskému blahobytu jsou mnohem starší než pekingských maoistů. 

    Jejich reformátor Teng Siao-pching (zemřel roku 1997) měl mimo jiné v Leeově antikomunistickém Singapuru velký vzor pro své „otevřené dveře“ a naopak v Singapuřanovi velkého fanouška. Maoistovi byl vzorem kontrolovaného politického systému s hospodářským blahobytem a sešněrovaného společenského života měšťáckými normami střední cesty k úspěchu. Po návštěvě Singapuru roku 1978 nařídil Teng partajním tajemníkům inspirovat se "sociální disciplinou a řádem" sinomalajského ostrova a generace partajních kádrů se v Singapuru dodnes vzdělávají v řízení měst a společenských institucí. 

    Otec Singapuru („Lví město“), který je bez náboženského vyznání, ještě před jeho samostatností na adresu demokracie řekl: „Kdybych měl v Singapuru absolutní moc a nemusel se občanů ptát, jestli se jim líbí, co se děje, pak bych mohl bez pochyby v jejich zájmu vládnout mnohem efektivněji.“

Na oposici přes soudy

Jenže Singapur parlamentní republikou svým způsobem je. Devan Nair (zemřel roku 2005) byl v letech 1981-1985 třetím singapurským presidentem s ryze representačními pravomocemi. Potomek přistěhovalců z Kéraly a člen PAP se dostal s Leem do sporů, jejichž charakter zůstal veřejnosti utajen; příčinou byl snad oposiční politik J. B. Jeyaretnam, kterého Lee soustavně persekvoval. 

    V březnu 1985 Lee v parlamentu oznámil, že Nair resignoval, aby se mohl léčit ze svého alkoholismu. Nair mluvil o podezření, že byl nadrogován, aby na veřejnosti budil zdání opilosti. Postižený to popíral. O tři roky později se vystěhoval do Kanady a roku 1999 dal novinám Globe and Mail interview, kde zdůraznil Leeovy metody likvidace oponentů soudními procesy, které je finančně ruinují a také to, jak se Lee-vševěd obklopoval jen plně oddanými a zkorumpovanými lidmi. 

    Lee žaloval i Naira, ale procesně neuspěl. Když v podobném duchu o něm a jeho synovi napsal roku 2006 renomovaný magazín Far Eastern Economic Review (FEER), prohrála redakce soudy a finanční odškodné ve výši několika set tisíc dolarů poslalo časopis do platební neschopnosti. 

    Lee očekává autocensuru a kdo se mu nepodrobil, včetně velkých amerických vydavatelství, měl co dělat s byrokracií. Loni prohrál spor s oběma Leey a Gohem The New York Times Company za to, že z jistého článku v International Herald Tribune by se dalo usuzovat, Lee junior dosáhl svého postavení jen díky otci. 

Kromě sociálních pořádků, antikomunismu, nebezpečí demokracie západního stylu a hrůz znečištění životního prostředí myslel Lee na zájmy své rodiny. Leeové žili v britském Singapuru ve čtvrté generaci a vybudovali úctyhodné obchodní imperium. 

    Když Japonci ostrov roku 1942 obsadili, britské renomé se z ponižující kapitulace už nikdy nevzpamatovalo. Lee překládal Japoncům za války spojenecké zprávy z éteru. Se znalostí čínštiny, japonštiny a angličtiny pracoval pro japonské propagandistické oddělení. 

    Po válce studoval práva v Londýně a Cambridgi, naučil se golf. Po návratu roku 1949 domů se živil jako advokát, často protibritských aktivistů. Byl mezi nimi i pozdější president Devan Nair, s nímž se tak ošklivě rozešel.

Čínský ostrov v malajském moři

Pracoval v právní kanceláři Johna Laycocka, který podporoval vícerasové politické zastoupení, ale byl probritský. Když bylo volební právo rozšířeno na všechny obyvatele Singapuru narozené na ostrově, založil Lee roku 1954 protibritsky levicově orientovanou Stranu pokrokové akce (PAP), která spolupracovala s komunisticky orientovanými odboráři. 

    Roku 1959 získal Singapur širší autonomii a Lee vyhrál volby. Namísto předcházejících „hlavních ministrů“ se stal prvním ministerským předsedou a v úřadu zůstal 31 let. Za půl století singapurské nezávislosti poznala země jen tři premiéry. O dva roky později opustili partaj levicoví představitelé a založili Socialistickou frontu. 

    Posice PAP oslabila a Leea spasilo referendum roku 1962 o tom, zda se má Singapur stát součástí chystané Malajsijské federace nezávislé na Britech (1963). 

    Lee kampaň pojal jako způsob, jak se zbavit britské vlády a sedmdesát procent Singapuřanů s ním souhlasilo. Od členství v Malajsijské federaci, v níž převládali Malajci, si sliboval hlavně surovinové zázemí pro obchodní zájmy svého převážně čínského Singapuru. Malajci v Kuale Lumpuru měli naopak obavy z čínského vlivu, neboť na pevnině velkou část světa podnikání drželi v rukách také Číňané, byť byli ve velké menšině. 

Motorem malajského národního a umírněně muslimského hnutí byla (a stále je) Sjednocená malajská národní organisace (UMNO), kterou tehdy vedl Tunku Abdul Rahman (zemřel roku 1990). Ukázalo se, že malajsko-čínské rozpory nebyly k překonání. V roce 1964 připadly Muhammadovy narozeniny na 21. července. Údajně kdosi z Číňanů hodil v Singapuru do shromáždění Malajců láhev a spustil tak krvavé nepokoje, při nichž zemřeli 23 lidé. 

V září dav vypaloval obchody a automobily a Lee byl donucen podepsat s vládou Abdul Rahmana v Kuale Lumpuru vystoupení z federace. Od 9. srpna 1965 byl Singapur zcela nezávislým státem. 

Tygřík s vyceněnými zuby

Pitná voda přicházela (a stále přichází) z malajské pevniny, státeček mezi mnohonásobně větší a silnější Malajsií a Indonésií v moři plném pirátů neměl armádu. Nemá žádných zdrojů, ale leží na námořní cestě do Indočíny, Číny, Koreje a Japonska. To všechno Lee relativně rychle vyřešil a dosáhl přitom někdy i velmi bizarních výsledků. 

    Tak například republika o pěti milionech obyvatel žijících na ploše 710 čtverečních kilometrů vydržuje velmi moderní armádu o 72 500 mužích, což je o dvacet tisíc více než mnohonásobně větší Austrálie a dvakrát více než má armáda česká. 

    Podle londýnského Mezinárodního institutu strategických studií (IISS) mají Singapurci 196 tanků, o čtyřicet více než Australané, a v ostatní jsou s nimi strovnatelní: více než sto bojových letounů (české letectvo čtrnáct), dvanáct bitevních lodí a čtyři ponorky, to vše s letošním rozpočtem přes jedenáct miliard dolarů, tedy přes dvě stě miliard korun (!). 

Lee se vymezoval proti maoistům, zastavil evangelisaci země. Byl a zůstal protiamerický, neboť pohrdal jejich příliš mladými dějinami a nedostatkem moudrosti. Jednostrannou orientaci na Malajsii nahradil sblížení s Indonésií a orientace na velké obchodní partnery v regionu. 

    S malajským vůdcem MUDr. Mahathirem se roku 1978 dohodl, že Singapur nebude podporovat čínskou Stranu demokratické akce v Malajsii a naopak Kuala Lumpur se nebude míchat do záležitostí malajských Singapuřanů. Na adresu jeho čínství se s ohledem na Leeova studia v Anglii dosti pohrdlivě vyjádřil Maův předseda vlády Čou En-laj (zemřel roku 1976): „Je jako banán; navenek žlutý, uvnitř bílý.“

Zn.: VŠ nezbytná

Jeho sociální inženýrství zvýhodňuje rodiny s nejvýše dvěma dětmi, Singapuřanům doporučuje, aby učili mandarinskou čínštinu a aby se ženili především s vysokoškolačkami. Po vzoru římského císaře Augusta daňovými výhodami lákal ke sňatku neprovdané ženy a hlavně s vyšším vzděláním. Manželství vysokoškoláků s více dětmi jsou ovšem také finančně zvýhodňována. Homosexuální styk zůstal v singapurském právu trestný. 

Lee dbá na morálku v duchu konfuciánské úcty k rodičům, vzdělání, úcty k autoritám a excesy trestá. Jedním z jeho prvních kroků roku 1959 bylo, že zlomil moc čínských triád na ostrově. Když se sešlo více než pět lidí, bylo k tomu zapotřebí úředního povolení. V Singapuru se dodnes trestá rákoskou ve škole a v armádě, k tělesným trestům „na holou“ odsuzují singapurské soudy mimo jiné v případech drogové závislosti a nelegálního přistěhovalectví. 

    Soudci posílají na popravu v poměru k počtu obyvatel nejvíce lidí na světě. Pašování půl kilogramu konopí je spolehlivou cestou na popraviště. Na ostrově se na veřejnosti nekouří, žvýkačky jsou k mání jen bez cukru a v lékárnách a kdo by jedl v podzemce, zaplatí pěknou pokutu. 

    V sedmdesátých letech zakazoval dlouhé vlasy a krátké sukně. Platilo: buď se ostříhej, nebo do Singapuru nejezdi. Stárnoucí Lee však měkne. Nedávno koncertoval v Singapuru Eric Clapton, loni zahájila provoz dvě kasina...

    Singapur je dnes jedno z pěti největších přístavních překladišť a životní úroveň Singapuřanů je jedna z nejvyšších na světě. Život pod diktátem Leeových předpisů téměř vymýtil z ostrova korupci, ale také politický život. 

    Když Lee v listopadu 1990 po 31 letech vlády odstoupil, byl služebně nejstarším předsedou vlády (dnes jím je bahrajnský premiér Chalífa ibn Salmán Ál Chalífa, který je v úřadu od roku 1971). Postrašil tehdy že „vstane z nemocničního lůžka nebo i z hrobu, když uvidí, že někde něco skřípe“. 

    Z vlády ovšem nikdy neodešel. Svému nástupci, ekonomovi Goh Chok Tongovi (69; Wu Zuodong, Wu Cuo-tung) „radil“ do roku 2004 jako „senior minister“. Lee mladší byl Gohovým zástupcem, ale také presidentem centrální banky a později ministrem financí. 

    A když šel do pense Goh, stal se on seniorním ministrem a Lee „postoupil jako „minister mentor“ svého syna Lee Hsien Loonga (59; Li Xianlong, Li Sien-lung), předsedy vlády od roku 2004.

    Oba synové byli vojáky s hodností generála, starší Li Hsien Loong, studovaný matematik a důstojník, je sedmým rokem předsedou vlády. Oba jsou ve vedení velkých státních podniků a jednoho z největších světových investičních holdingů Temasek (původní javánský název „města na moři“), jemuž předsedá manželka současného premiéra, inženýrkou elektrotechniky Ho Ching (Che Ťing). 

    Rodina Leeů v podstatě ovládá Singapur ve všech ohledech. Lee starší dal státním a vládním úředníkům platy tak vysoké, aby mohly konkurovat soukromému sektoru. Není tedy divu, že podnikatel a voják Lee mladší pobírá od roku 2008 ročního premiérského platu 3,87 milionu singapurských dolarů, tedy 54 milionů korun, což je ve své branži světový rekord. 

 

exkurs: Lee Kuan Yew

 

V pchinjinu by jméno znělo Li Guangyao, česky tedy Li Kuang-jao. Bývá přezdíván LKY, v mládí byl znám jako Harry Lee. S o tři roky starší manželkou, lékařkou Kwa Geok Choo (Ke Yuzhi, česky Kche Jü-č´), která zemřela loni v říjnu, má syny Lee Hsien Loonga (Li Xianlong, Li Sien-lung), Lee Hsien Yanga (Li Sien-jang) a dceru Lee Wei Ling (Li Wej-ling), která řídí neurologický institut. 

 

1923, 16. září Lee starší narozen v Singapuru

1945-1949 studia v Anglii

1950 svatba s Kwaovou (poprvé tajně roku 1946 v Londýně)

1951 poprvé v partajní politice po boku vůdce probritské Pokrokové strany Johna Laycocka

1955 první všeobecné volby v Singapuru

1957 nezávislá Malajská federace

1959 s vlastní Stranou lidové akce (PAP) vyhrál volby, prvním předsedou vlády autonomního Singapuru; volby vyhrál sedmkrát.

1961 z PAP odešla část poslanců a založili Socialistickou frontu

1962 v referendu 70 % Singapuřanů pro federaci s Malajskem

1963 nezávislost na Británii, součást nové Malajsijské federace

1965 vystoupení z federace, plná samostatnost (britský od 1819; armáda vyklidila základnu roku 1971)

1990 Lee šel do pense jako senior minister, nástupcem Goh Chok Tong (Wu Zuodong, Wu Cuo-tung)

2004 premiérem syn Lee Hsien Loong (Li Xianlong, Li Sien-lung), Goh jeho „senior minister“ a Lee senior „minister mentor“

2015, 23. březen po dvou letech zdravotních potíží zemřel v Singapuru (91) a byl zpopelněn.

 

Singapurská republika: na ploše 710 km2 žije pět milionů lidí, z toho třetina jsou cizinci. Tři čtvrtiny Singapuřanů jsou Číňané, zbytek Malajci a Indové. Třetina obyvatel jsou buddhisté, pětina křesťané. 

 

Vyšlo zkráceně v časopisu TÝDEN 10/11

•

Demokrat v uniformě

 

Generál Parvíz Mušaraf (67) patřil k nejvýraznějším postavám světové politiky prvního desetiletí nového století. Za války s taliby a kajdisty se postavil na americkou stranu a udržel Pákistán pohromadě.

 

Jsem lidská bytost a mohl jsem se dopustit hloupostí, byla poslední slova hodinové abdikační řeči pákistánského presidenta Parvíze Mušarafa v srpnu 2008. Diktátor s vlastní filosofií a velitel více než půlmilionové armády v jediné muslimské zemi s jadernými zbraněmi byl ve své době jedním z nejobletovanějších osobností velké politiky.

Doba jeho vlády (1999-2008) se totiž překrývá s americkou válkou proti muslimskému protizápadnímu teroru spuštěnou po 11. září 2001. Bez pomoci Pákistánců by nemohli Američané zásobovat své vojáky v Afghánistánu, bez války s paštunskými povstalci a spojenci talibů a kajdistů by hrozil Pákistánu rozvrat.

Muslim Mušaraf byl virtuosem v krocení několika šelem obcházejících Pákistánem zevnitř i zvenčí. Pocházel z Indie, kterou jeho rodiče opustili roku 1947 při dělení Britské Indie na muslimskou a hinduistickou. Bojoval s Indy ve dvou válkách a jednu v Kašmíru osobně téměř rozpoutal (1999). 

Mistr slov

Ve vztahu ke staré vlasti hovořil později jako o usmiřování, ale spíše jen mluvil. Muslimské extremisty mezi bojovníky za získání Kašmíru i mezi pákistánskými Paštuny dával sice pronásledovat, ale nelikvidoval je (a dodnes je v podstatě pokládá za bojovníky za svobodu). 

    Podporoval zrovnoprávnění žen, ale proti zvykovému právu v podstatě nezasáhl. Až na výjimky nechával při životě tisíce náboženských škol madras, v nichž se učí k nenávisti vůči Západu. 

    Zemi, kde se po „11. září“ na ulicích skandovalo „Usáma, jaderná energie muslimského světa!“, otočil proti bojovníkům protizápadního džihádu, i když to byl právě Pákistán, který nesl na svých bedrech v osmdesátých letech válku mudžáhidů se Sověty v Afghánistánu. Přežil sedm pokusů o atentát, některé zázračně. 

Jako voják hovořil o pozvolném zavádění demokracie, ovšemže cestou rozkazů. Když se dostal v říjnu 1999 k moci, vyhlašoval: „Tohle není stanné právo, ale spíše jiná cesta k demokracii.“ V zemi byl klid, školy, obchody a úřady zůstaly otevřené, žádné nepokoje. Vlády korupcí prolezlých partají, které se střídaly u moci mezi bloky kolem Bénazír Bhuttové a Naváze Šarífa, neměli mezi Pákistánci autoritu. 

Mušaraf ukazovával svou zbožnost a zapsal se mezi islámské ideology. Roku 2002 na summitu států Organisace islámské konference (OIC) v Malajsii presentoval theorii osvícené mírnosti jako protiklad k fundamentalistickému islámu. Namísto militantní reakce na Západ se musejí muslimové dát cestou hospodářského růstu, to je renesance islámu. 

    Muž s péčí o islám ovšem miluje psíky, zvířátka muslimy pohrdaná, a whisky se také napil. Po své abdikaci jeho první cesta vedla – do Mekky. 

Outsiderova kariéra

Mušarafova matka Zarin o svém nejmladším synovi mediím vyprávěla, že intelektuálně byli jeho sourozenci na tom lépe, ale Parvíz vynikal ve sportech, šel mu kriket a squash. Otec Mušaraf ud-Dín byl diplomatem a rodina strávila šest let v Turecku. 

    Kromě znalostí turečtiny a angličtiny si Parvíz z Ankary domů do Karáčí odvezl obdiv k Mustafovi Kemalovi Atatürkovi, pořádků milovnému zakladateli Turecké republiky. 

    Upsal se armádě, prošel vojenskými školami doma a v Británii. Roku 1964 začínal jako poručík dělostřelectva. Vyznamenal se v jinak prohrané válce s Indií roku 1965 a podobně o šest let později, kdy mimo jiné velel zvláštním jednotkám v Kašmíru. Roku 1991 byl povýšen na generála, ale jeho kariéra dostala švunk o sedm let později, kdy se stal předmětem politických spekulací. 

Armádní elity jsou v Pákistánu tradičně paňdžábské, kdežto Mušaraf, který se narodil v Dillí, patří mezi muhádžiry, „vystěhovalce“, tedy mezi ty asi sedm milionů muslimů hovořící urdsky, kteří se při dělení Britské Indie rozhodli přestěhovat do nového islámského státu. Předseda vlády Naváz Šaríf se pokoušel zkrotit armádní špičky tím, že jim za šéfa vybral muže v jejích očích „cizáka“. 

Mušaraf přeskočil služebně starší a roku 1998 se stal náčelníkem generálního štábu: v roce, kdy Indové i Pákistánci znovu testovali své jaderné zbraně. K nelibosti svého dobroděje Šarífa si nejen brzy získal respekt, ale také začal „tvořit“. V květnu 1999 oddíly mudžáhidů s armádními jednotkami zaútočily na indické posice v horách na linii příměří v Kašmíru. Mušaraf měl dokonce v plánu dobít Šrínagar a vztyčit tam pákistánskou vlajku. 

Generálem nad Pákistánem

Po dvou měsících Indové Pákistánce vytlačili a premiér Šaríf dal rozkaz ke stažení. Chtěl se zbavit i akčního Mušarafa, ale přepočítal se. Když byl v říjnu 1999 generál služebně na Srí Lance, zbavil ho funkce náčelníka genštábu. Mušaraf to předvídal a protipuč šel jako po másle. Nastoupil v Kolambu do liniového letadla a doma do dvou hodin jeho lidé zatkli premiéra a jeho věrné. 

    Šaríf předtím zakázal povolit letounu s generálem přistání v Karáčí a stroji docházelo palivo. Když se Mušaraf dozvěděl, že jeho věrní takto obsadili letiště v Karáčí, donutil pilota přistát. Tvrdil pak, že letadlo mělo paliva už jen na pět sedm minut.

    Z dobroděje Šarífa se stal únosce letadla, kterého soud roku 2000 poslal na doživotí za mříže. Mušaraf však byl ke svému sokovi milosrdný. Nechal ho v domácím vězení a roku 2007 mu s rodinou povolil odchod do Saúdské Arábie výměnou za slib, že se deset let nebude motat do politiky. 

    Bénazír Bhuttová, vůdkyně lidové strany a protivnice Šarífovy Muslimské ligy (PML-N), žila v exilu od roku 1998, kdy byla se svým manželem, dnešním pákistánským presidentem Ásifem Alím Zardárím obžalována z korupce. 

K všeobecnému překvapení se diktatura generála Mušarafa Pákistánu vyplatila. Obklopil se technokraty a vliv uskupení, která sice mají v Pákistánu v názvu slovo strana, ale v podstatě jde o obří shluky klanových vazeb, kde se vůdci nevolí, ale dědí. 

    Mušaraf s pomocí ministra financí Šaukata Azíze, pozdějšího premiéra, prosadil rychlou privatisaci, nalákal investory a ze země s hospodářským propadem roku 1999 byla o sedm let později třetí nejrychleji rostoucí ekonomika na světě. Z Američanů získal více než deset miliard dolarů na válku i hospodářství. 

Za něho prudce vzrostl počet novinových titulů, televisních a rozhlasových kanálů. Roku 2001 se dal zvolit v nepřímých volbách presidentem. V dubnu 2002 si dal v referendu rozšířit presidentské pravomoci (přiznal také, že tam byly „jisté nepravidelnosti“) a všeobecné volby v létě vyhrála jemu nakloněná Muslimská liga (PML-Q). 

Sešup do fešáckého exilu

Podařilo se mu protlačit parlamentem zákon o legalisaci svého puče roku 1999. Zůstával přitom hlavou státu i armády. Venku dělal líbivou politiku. Roku 2005, když Izrael vyklidil Gazu, připustil, že uzná židovský stát, pokud dovolí vznik suverénního arabského státu v Palestině. 

    Velmi úzce spolupracoval a spolupracuje se Saúdy, což byl jeho základní orientační pilíř. Sice dráždil Američany tím, že hodně mluvil o válce s paštunskými taliby, ale že málo pro ni sám doma dělal. Naopak domácí radikálové v něm viděli amerického kolaboranta a roku 2007 mu vyhlásili džihád. 

V březnu 2007 však šlápl vedle. Suspendoval soudce nejvyššího soudu Iftichára Muhammada Čaudhrího pro podezření z korupce, přimlouvání se o práci pro svého syna-lékaře a pro schraňování benzínu pro sebe. Iftichár přísahal věrnost roku 1999 po generálově puči, nyní se ale začal ohánět demokracií. Advokáti organisovali protesty po celé zemi a Mušaraf v červenci ustoupil. 

    Respektoval soudní rozhodnutí, že jeho odvolání nebylo legální. Téhož měsíce armáda zlomila odpor ultrakonservativní skupiny zabarikádované v islámábádské mešitě Lál masdžíd a přilehlé madrase. Mušaraf přistoupil pod americkým nátlakem na návrat Bénazír Bhuttové, ale už 27. prosince byla zavražděna. Pokus Naváze Šarífa skončil ještě na letišti, kde byl zatčen a poslán zpět do Saúdské Arábie; za rok byl zpět, na vládní funkci nedosáhl, zato byl roku 2009 zproštěn žaloby za únos letadla. 

    Mušaraf v říjnu 2007 prosadil svou další presidentskou volbu a aby se zbavil nepohodlných soudců, vyhlásil začátkem listopadu stanné právo a řadu z nich dal zatknout. Očekával, že ve volbách v únoru 2008 uspěje „jeho“ Muslimská liga (PML-Q), což se nestalo. Nejvíce hlasů dostali Bhuttové lidovci, které nyní vede vdovec Zardárí, a Šarífova Muslimská liga (PML-N). 

    Když se v srpnu vůdcové partají dohodli na parlamentní žalobě na presidenta, který tou dobou už pověsil uniformu na hřebík, Mušaraf abdikoval. Americká a saúdská diplomacie pak vyjednala, aby směl beztrestně opustit Pákistán. V září 2009 president Zardárí novinářům potvrdil, že Mušarafovi byl garantován bezpečný odchod. Dohodu zprostředkovaly „mezinárodní mocnosti se zájmy v jižní Asii“ a Mušaraf „bude moci ve svém popresidentském životě hrát golf“. 

    Mušaraf žije s manželkou Sebhou od května 2009 v Londýně ve srovnání se „svými“ exulanty Bhuttovou a Šarífem v celkem skromných poměrech. Střežen je však skupinou pákistánských vysloužilců, které platí sám, a zároveň je pod ochranou Scotland Yardu. Nestěžuje si: „Hezky v Londýně vydělávám, ale mou zemí je Pákistán.“

    Hrává bridge a golf, navštěvuje známé a jezdí po světě přednášet exklusivním klientům. Bere podle chicagské agentury Embark 150 až 200 tisíc dolarů na den plus dopravu a ubytování. Nyní je v agentuře Harryho Walkera, pro niž pracují mimo jiné Bill Clinton a Dick Cheney. 

    Začátkem června 2009 byl mimo jiné v Praze, kde o roli firemního managementu promluvil k vedoucím pracovníkům největšího bufetového restauračního koncernu Yum! kam mimo jiné spadají značky Pizza Hut a KFC. 

    Roku 2010 dal v Karáčí registrovat Všepákistánskou muslimskou ligu a vyhrožuje, že se s ní vrátí do politiky, aby do země přivedl „novou demokratickou politickou kulturu“: „Vojáci mne asi chtít nebudou, ale chci zpět prostřednictvím mandátu lidu.“ V září z Londýna věštil, že jeho nástupce v čele armády Ašfak Parvíz Kajání brzy ukončí chaos politických stran novým pučem. 

 

exkurs 1: Naši američtí přátelé

To, zda se generál Mušaraf připojil ve válce s terorem na americkou stranu na základě svých úvah, co je pro Pákistán výhodnější, nebo ne, může dokladovat úryvek z telefonátu náměstka ministra zahraničí Richarda Armitage po 11. září s Islámábádem: „Neodvažujte se odmítnout válku s terorem po americkém boku.“ 

    Mušaraf to zveřejnil v září 2006 na jednom z amerických televisních kanálů s dovětkem, který následoval: „Připravte se na bombardování. Připravte se na to, že se vrátíte do doby kamenné.“ Armitage popřel, že by něco takové řekl, president Bush oznámil, že o žádném podobném rozhovoru nevěděl. 

 

exkurs 2: Parvíz Mušaraf (angl.: Pervez Musharraf)

 

Otec sajd Mušaraf ud-Dín byl vysokým státním úředníkem. Matka bégum Zarin, která pracovala pro zastoupení Spojených národů v Islámábádu, vedle nejmladšího Parvíze vychovala dva starší sourozence, Džávída, který působí v Římě v agentuře Spojených národů FAO, a Navída, lékaře v Chicagu. Parvíz Mušaraf je ženat se Sebhou a jejich syn Bilál studovaný a žijící ve Spojených státech podniká v poradenství. Jeho sestra Ajlá Razá je architektkou v Karáčí.

 

1943, 11. srpna narozen v Dillí

1947 Britská Indie rozdělena na Indii a Pákistán

1961 na vojenské akademii, od 1964 v armádní službě (do 2007)

1998 náčelníkem genštábu (do 2007)

1999, květen kárgilská válka

1999, 12. října Mušarafův puč

2001 přísahal jako desátý president Pákistánu

2007 spor s advokáty, znepřátelil si mudžáhidy, stanné právo

2008, únor volby

2008, srpen abdikace, exil

2010, říjen ohlásil návrat do pákistánské politiky

 

Islámská republika Pákistán: Větší část ze šedesátileté historie Pákistánu vládli zemi generálové. Na ploše 800 tisíc km2 žije odhadem 170 milionů lidí, z nichž polovinu tvoří Paňdžábci, po 15 % Sindhové a Paštunové a řada dalších, mezi nimi asi 13 milionů muhádžirů. 

 

Vyšlo v časopisu TÝDEN 03/11

•

 (pokr.)