3500-3000

c. 3500 V Mesopotamii skončila v Babylónii kultura al-Ubajd/"obejdská" (od 4300), lokality Eridu, Uruk, Ur, Nippur. Následuje kultura Uruk (rané urucké období, vrstvy 12 až 5; Uruk iv. 3500 - 3200 či 3100). Srov. dále rok 3200 a v indexu s. v. Sumer.

Na území pozdějšího Elamu období Susa II (c. 3900 - 3100) a Susa III (3100 - 2900), oblast pod sumerským vlivem. Bůh Nin-Šušinak/"Pán Sús" doložen, období několika set "protoelamských" počtářských textů jako v éře Uruk IV - III, viz rok 3200, u nichž ale souvislost s Elamity lze jen předpokládat. Doložena v sumerském světě jména elamských otrokyň, v textech z Abú Salábích, viz rok 3200, zmínka o Lugal-NIM (s božským determinativem), "král Elamu", tedy snad Nin-Šušinak. 

V pozdější Assyrii v době urucké kultura Gaura (Tepe Gaura, Tell Brák) navazuje na mladší severoobejdskou kulturu; ethnicky nezařaditelná.

c. 3500 - 2300 či 2200 raná doba bronzová 1 v Kilikii následuje bezprostředně po pozdním chalkolitu Tarsus; soudobá s obdobím Uruk. Ve stejné době, c. 3500-2200 na Kavkazu existovala kultura Kura-Araxés nebo též šengavitská podle lokality Šengavit v Jerevanu, městského osídlení s kamennými hradbami a základy domů pro přes šest tisíc obyvatel. Nejstarší kavkazská kultura sousedila na severu s kulturou majkopskou (c. 3700-3000) lidu zemědělského a dobytkářského s chovem koní sídlícího mezi Černým mořem až Dagestánem. 

c. 3500 bylo zničeno jedno z nejstarších známých měst stojící na místě dnešní osady Hamúkár či Tell Hamúkár (Hamoukar) v Džazíře v severovýchodním cípu SYR v provincii Hassaká v povodí Chábúru. Archeologové soudí, že nalezli nejstarší doklad dobytí a vyvrácení města, které existovalo od cca. 4500, srov. oddíl "před 6000. Kolem chalkolitického města bylo několik satelitní vsí a naleziště obsidiánu, vedle začínající výroby mědi zdroj místního bohatství. Na jeho ochranu obyvatelé postavili více než dvoumetrovou hradbu.

Agresorem, proti němuž se mimo jiné obránci z neznámého ethnika bránili hliněnými koulemi vrhanými praky, měl být někdo z jihu, z Uruku. Stejný osud potkalo jižněji položený předakkadský Nagar, dnešní Tell Brák. Viz dále rok 3200.

Hamúkár je pokládáno za důkaz, že v Mesopotamii vznikaly městské státy nejenom na jihu, ale všude jinde, ne-li na severu dříve. Bývalo někdy pokládáno za mitannské hlavní město Waššukanni/Waššuganni, viz rok 1580. 

3500 V Egyptě archeologické období Naqáda II. (Horní země, též kult. Girza a girzéen; srov. pod 4500), Fajjúm B, Ma´ádi (Dolní země, neolit v Deltě c. 5000 až 3800, naleziště Tell el-farcha na východu Delty se slonovinovými, asi votivními figurkami). Roky 3500 až 3200 či 3100 jsou předdynastickým (protodynastickým) obdobím dějin Egypta, k jehož konci podél Nilu existovalo několik kmenových či klanových „království“; jejich dobytím vznikl jednotný státní útvar.

Předdynastické období bývá datována a členěno jinak: cca. 5500 doklady organisovaného vesnického života (Džabal/Džebel Sahába, srov. v této hornoegyptské lokalitě osadu lovců a rybářů v době c. 12-11 000 s prvními doklady obětí války, viz tam; cf. první dobývání města známé v lokalitě Hamúkár v SYR s. v. válka a zde výše), zemědělská výroba, domestikovaný dobytek: ječmen, pšenice, len, melouny, zelenina, kozy, ovce, prasata, psi, lov ryb, gazel, hrochů a lvů; lov později privilegiem pro elitu. Kamenné nástroje byly nahrazovány kovovými. 

Změnily se pohřební zvyky, pohřebiště už nebyly součástí osad, ale vzdalovala se od nich. Dokonce děti, pohřbívané dosud pod prahem domů, byly ukládány na hřbitov. Z rostoucí nekrofobie se stala víra v život po životě a mrtví dostávali na cestu zásoby.

V období Naqáda II./girzéen je hrobové vybavení rozsáhlejší: dřevěné rakve a z nepálené hlíny, mrtví baleni do plátna, pohřby jsou odlišné a do skupinových hrobů čtvrcena těla – rituální vraždy. 

Chalkolitické období, též „primitivní“ předdynastická doba, zahrnuje první kultury v Horní a Dolní zemi. Od c. 4500 začíná „stará“ doba předdynastická (kultury Badárí, Naqáda I., tzv. amratien podle hornoegypt. vsi al-'Amra), v níž se mimo jiné zrodilo plánování výstavby osad, rozvoj pravé architektury. 

Po 4000 až 3500 začíná střední předdynastické období Naqáda II., tzv. girzéen/gerzéen podle el-Gerze n. al-Girza již. od Káhiry (tak egypt. arab., vlastně al-Džirza). Z této doby je první malovaná hrobka (Hierákónpolis) s nástěnnými malbami s mesopotamskými rákosovými loděmi, zvířátky a bojujícími lidmi. Hornoegyptský protostát se rozprostíral mezi Thínem a Elefantínou. 

V Hierákónpoli/Nechen, řec. "Jestřábí město", na západním břehu Nilu nalezen nejstarší známý egyptský dům, nejstarší chrám, nejstarší cihlová stavba, nejstarší pivovarská výrobní kapacita. Rušná metropole Bílé země/Horní země se symbolickou bílou panovníkovou korunou rozprostírající se o délce pěti kilometrů podél Nilu byla střediskem země už půl tisíciletí před Narmerem, viz níže, a největším městem na Nilu vůbec s nejlepšími časy v letech asi 3800 až 3500. Naproti Nechenu leželo Necheb, kultovní středisko supí bohyně Nechbet/Nechebet, dn. al-Káb. 

Z Hierákónpoli pochází Narmerova paleta (moderní označení pro kosmetickou potřebu, ale pro její velikost spíše rituální dar) s jedním z prvních vyobrazení egyptského krále a standard, obrazy zabitých zajatců, obětovaných či popravených stětím, s hlavami u nohou těl s uříznutými penisy. Jiné palety plnící vlastní zkrášlovací účel měly tvary zvířat, též obdélníku.  

Mladší předdynastické období (Naqáda III., eg. Nubt/Nubet, neboli dynastie 0 a dynastie 00 celoegyptského raného státu, jíž bylo „hlavním městem“?) přišlo s presentací bohů (?). Hrobka v lokalitě Umm al-qa'áb/"Matka hrnců", královské nekropole v Abýdu, s archeologickým označením U-j z doby kolem roku 3200 měla předměty z levantské oblasti a první hieroglyfy; předpokládá se, že se jednalo o hrobku Škorpiona I. Z Abýdu jsou i destičky sloužící zřejmě jako visačky ke džbánům ("olej z Čehenu", tedy země na západ od Nilu, pozd. Libye).

Z panovníků doložených jménem do éry 00 patří asi "král" Mušle, Ryba, Hor-pen-abu/Pen-abu ("Slon"), Čáp, Pes, Býk a Škorpion (I.), c. 3300, který též otevírá dynastii 0 (čtení znaků nejasné, "jména" pouze známa ze škrábanic na keramice). 

Hlavním mocenským střediskem Horního Egypta byl později Abýdos, Abidžu/Abdžu (dř. čteno jako Ebózew, arab. Abídús), kde jsou pohřbeni králové první dynastie (původní Osíridův chrám, Osírieon, je až z doby kolem roku 3150). V této době již muselo existovat obchodní spojení s Mesopotamií a Íránem přes Syrii, možná i mořskou cestou kolem Arábie. O "abýdské dynastii" či konci XIII. dynastie viz rok 1650.

První egyptští obchodníci se usadili na jihu Palestiny, srov. zde níže, v egyptských hrobech je jihomesopotamský vynález – pečetní válečky a modrý lapis lazuli (označení středověké; eg. chesbed), který celý starověk bral z jediné oblasti, z několika nalezišť v afghánském a snad i v tádžickém Badachšánu (lokality jsou dodnes v provozu a jsou to nejstarší provozovaná těžební místa lidstva), na Pamíru a u Bajkalu. Od druhé dynastie měl Egypt námořní spojení s oblastí dnešního Libanonu. 

Čtení c. tuctu jmen vládců řady státečků v Thébaidě v éře dynastie 0 nejsou obecně přijatá, netvoří žádnou "dynastii", ale mnohdy vládli paralelně (jak tradiční lokální vládci nebo jako vzdorokrálové?): „Škorpion i.“, „Krokodýl“, Iri-Hor (nejstarší král z abýdské nekropole B, kdysi čten Ro), Hedžu-Hor (Hedjw-Hor), Ni-Hor, Hor-Ni, Hat-Hor, „Dva sokolové/Džu-Hor (? Horova hora?)“, Ka (?)-Neit, Hor Ka (?), Pe-Hor, Ndž-Neit/Nj-Neit, Ni-Neit (?), Hut-Hor/Hwt-Hor (?), „Škorpion ii.“, předchůdce Narmera. 

Jiné úvahy pokládají za Narmerova předchůdce krále Ka (= Sechen?, vlastně titul), Škorpion II. a Hor Krokodýl snad byli vzdorokráli z časů Kaových nebo Narmerových. Viz dále rok 3236. Ve Škorpionově (i.) hrobu v Abýdu bylo nalezeno slonovinové žezlo, které snad potvrzuje názor, že by měl být pokládán za prvního krále Egypta před Ménem/Narmerem.

Podle Palermského seznamu králů kdysi v této éře v Dolní zemi panovali Seka, Jucha/Chaju, Tiu, Ičieš/Češ n. Teš, Niheb, Wenegbu/Wadžnedž n. Wazner, Imichet/Mech a Waš, možná král podrobený Narmerem/Ménem. Kromě jmen o všech jmenovaných není známo vůbec nic. Dynastové užívali červené koruny ("Červená země"), kultovním střediskem bylo zprvu Pe u Depu, pozd. Bútó, dn. archeolog. lokalita Tall al-fará'in/"Pahorek faraonů". Hlavním kultem Búty byla kobří bohyně Wadžet/Edžo. Jižní hranicí Červené země asi byla Tepihu, řec. Afrodítopolis, dn. Atfích, na začátku Delty. 

Stará chronografie egyptský (i mesopotamský) dávnověk obestřela až nepochopitelným mysticismem. Ptolemaiovský historik Manethón/Manethós n. Manethó ze Sebennytu/eg. Čeb-nečer zahájil v duchu svých pramenů výčet panovníků říše na Nilu bohy a polobohy. Héfaistos vládl prý nad Egyptem 727 a tři čtvrtiny roku, jeho syn Hélios osmdesát a jednu šestinu roku, po něm Agathodaimón 56 a sedm dvanáctin roku, Kronos čtyřicet a půl roku, Osíris s Ísidou 35 roků a Týfón 29 let; Manethónovi křesťanští opisovači se v délkách vlád neshodli ani zde, ani později (Sextos Iúlios Afrikános, Eusebios, Geórgios Synkellos).

Po nich prý přišla dynastie duchů zemřelých alias polobohů/nekyes hoi hémitheoi, kterou otevřel Hóros (25 roků), Arés (23), Anúbis (17), Héráklés (15), Apollón (25), Ammón (30), Tithoés (27), Sósos (32) a Zeus (20). Pak teprve otevírá výčet smrtelných vládců Ménem a První dynastií. Jaká jména Manethón hellénisoval, zřejmě již nikdy nerozklíčujeme.     

Souběžně s naqádskou kulturou egyptskou žili v Horní Núbii kolem třetích peřejí Nilu lidé kultury prekermské (c. 3500 - 2500), viz o ní roku 2600 a 1720. Do Dolní Núbie kolem prvních až druhých peřejí migroval z jihu (?) polokočovný lid archeology označovaný za "skupinu A" (c. 3800 - 3100; zahrnuje též staré vymezení "skupiny B", považovanou dnes za shodnou s "A"). Podle jiných představ migroval lid skupiny A ze severu z Horního Egypta, vykazoval s jeho populací  "kavkazskou/bílou" podobu.

Od začátku První dynastie lidé skupiny A mizí, snad oblast vylidněna násilně či odvlečena na sever, popř. se lidé vrátili ke kočovnému způsobu života. Soudívá se, že jazykově núbijské (?) skupiny A až C, viz rok 2600, náležely mezi Kúšity a že byli předky Blemmyů a dnešních Bedžů na severovýchodu SDN.    

3500 - 3000 na Krétě trvala pozdněneolitická doba, na ostrovech raně kykladská.

c. 3500 začíná Troja I. (do c. 2800, viz tam, či c. 2750 - 2500; nebo je rok 2750 začátkem?).

c. 3500 konec kultury Vinča (od c. 5300, viz tam). Na Balkáně na ni navazuje raně bronzová kultura makedonská.

c. 3500 - c. 2700 stavěny na západu Evropy, severu Německa, ve Skandinávii a v Británii dlouhé tumuly/kurgany, něm. Langbett, angl. long barrow. Podlouhlé pahorky navršené nad pohřební komory obklopovaly velké kameny, vchody do tumulů dlouhých až 180 metrů byly kameny obloženy. Pohřebních či sakrálních staveb používalo několik megalithických kultur.

c. 3500-3250 v Kampánii eneolitická kultura Tarausi, na níž navazovala c. 3150/2950 až 2300 v okolí Paesta kultura Gaudo a na jihu Itálie a ve střední části poloostrova kultura Laterza, c. 2950-2350 a v Toskáně, Latiu a v okolí Ancony kultura Rinaldone. Všechny zřejmě byly projevem lidu pasteveckého a spíše kočovného. S kulturou Gaudo známou z několika desítek hrobů souvisí nález keramické resonanční desky ke zřejmě strunnému nástroji, asi loutně.     

3300 - 3000 v Palaistíně tzv. předměstké období/protourbanická doba.

kleio_pasek

3200 v Mesopotamii skončilo období Uruk iv. (od 3500; pokud netrvalo do c. 3100 n. 3000), následuje období označované jako Uruk iii do c. 2900; Uruk IV.-III. s prvními číselnými grafémy a archaickými texty. Do roku 3000 trvalo období Džamdat Nasr/Džemdet Nasr, v Babylónii archeologové hovoří o době předdynastické; raná předdynastická éra I (ED I) trvala do c. 2700, ED II do c. 2600, ED III. do nástupu sargonovské říše Agade. Jejími nositeli již byli Sumerové/Šumerové, ale obyvatelstvo jihu Mesopotamie bylo jistě multiethnické, smíšené (např. „Ubajďané“, mluvívá se o Protoeufraťanech a Prototigriďanech).

Je možné, že Sumerové na jih Mesopotamie dorazili již začátkem 4. tisíciletí, snad z moře a asi z východu. Existují však též theorie, že Sumerové dorazili na jih Mesopotamie až c. 2900 a texty z éry pozdního Uruku nejsou sumerské, ale jakési autochthonní populace. Není též nijak vyloučitelné, že sumerská civilisace je vůbec výsledkem migrace, několika vln apod.

S pozdní fází urucké kultury existovala na severu Meziříčí kultura "pátá ninivská"/angl. Ninevite V, c. 3100-2550, n. 2900-2600. 

Severně od Sumerů a jejich "multi-kulti", ovlivňujících vývoj též v Elamu, převládli beduíni: semitští Akkadové přicházeli podél řek ze syrské oblasti a Mesopotamie dostal první základní rozdělení na jižní Sumer a severnější Akkad. Viz však rok 3500, kde o dobývání města Tell Hamúkáru v povodí Chábúru, což je možná důkaz toho, že v Mesopotamii vznikaly městské státy nezávisle na sobě, tedy nikoli prostým šířením vlivu nebo dokonc e kolonisace ze sumerského jihu (srov. také případ předakkadského města Nagar, dn. Tell Brák v SYR). Ve 26. století se mezi písaři z Kiše a Šuruppaku již objevují semitská jména, o něco dříve než v syrské Eble.

Relativně rychlému rozvoji měst napomohlo pravděpodobně sušší klima čtvrtého tisíciletí a v jeho důsledku nastal rozvoj dobytkářství na úkor obilnářství. Na konci džamdatnasrské doby začíná politická a územní expanse městských států, začátek souvisle rozvíjející se lidské civilisace. 

Z doby nejpozději kolem 3200 pocházejí první doklady písemné, které vyšly z účetnických značek-grafémů pro počty lidí, zvířat, věcí, dutých měr obilí, soustavné obdělávání půdy, vysoušení a zavlažování půdy (viz rok 4300). Znak pro "krále/velkého muže, lu.gal" se ještě neobjevuje, zato pro "shromáždění/sum. ukkin, akk. puchrum". 

Kolem roku 3200 se po saních a válcích objevuje kolo, ačkoli jeho objev zřejmě patří do doby výrazně starší, cca. 6500, dokonce nezávisle na Předním východu ve střední Evropě, orba hákem a kolo u Bodamského jezera; v celé této oblasti konec eneolitu 3400 – 2200) etc. Hrnčířský kruh byl v povodí Indu znám kolem 5000 a kolem roku 2000 se objevují bojové vozy. 

Sumerštinu koncem třetího tisíciletí pozvolna nahrazovala akkadština, až Sumerové zanikli v akkadském moři. Akkadové pak dominovali Mesopotamii až do kassitské nadvlády nad Babylónií.

Od té chvíle šla svou cestou severní část Akkadu Assyrie, Mesopotamie severně od pohoří Džabal Hamrín. Novým rozdělením Mesopotamie od kassitské éry bylo na Assyrii a Babylónii. Sumerština byla semitským jazykem rovněž ovlivňována, třebaže až do konce klínopisné kultury zůstávala jazykem liturgickým; meziříční civilisace byla dvojjazyčná. Ve starobabylónské éře se v písařských školách/edubba říkávalo: "dub-sar eme-gir15 nu-mu-un-zu-a a-na-àm dub-sar-ra-ni/písař neznalý sumerštiny, co je to za písaře?" [gi7 = gir15]

Akkadštinou se hovořilo a psalo v mnoha dialektech. Obecně se rozděluje na severní assyrštinu a jižní babylónštinu s periodisací na období staroassyrské a starobabylónské c. 2000 - 1500, středoassyrské a středobabylónské c. 1500 - 1000, novoassyrské a novobabylónské c. 1000 - 600 a pozdněbabylónské c. 600 př. n. l. až c. 100 n. l.

Nejstarším písemným „archivem“ lidstva je soubor čtyř-pěti set tabulek a jejich zlomků z Kiši, Šuruppaku (Tell Fára) a Abú Salábích z doby kolem roku 2600. Nejstarším známým účetním je jistý kněz/lú.sanga bohyně Inanny v Uruku jménem KU.ŠIM (číst Kušim?). Odpovídal za chrámové sýpky a chod pivovaru.

Z naleziště Abú Salábích pochází z této doby nejstarší sumerská verse rad do života, etických Instrukcí krále Šuruppaka, syna Ubar-Tutuova, svému synovi Ziusudrovi/bab. Utnapištim, jedno z nejstarších (fragmentárně) zachovaných literárních děl lidstva, nejstarší ze žánru zvaného moderně "instrukce", ve středověku specula/zrcadla. Praktické jednovětné rady o mezilidských vztazích, o ženách a otrocích, k hospodářství jsou seřazeny do tří seancí. O jiném otcovství Ziusudrově viz zde níže.

● Později byl sumerský text převáděn písaři též do babylónštiny a podobného bilingvního obsahu byly Instrukce Ur-Ninurtovy, babylónské z asi První dynastie Rady moudra, pozdější Rady pesimistovy a Instrukce Šúpê-Amélího. 

Nejmladším datovatelným textem je astronomický diář z roku 7 př. n. l. Jsou však zprávy o tom, že v depositáři Britského musea leží text z doby Tiberiovy a zatím nejmladší známý diář nese datum 385 SE, tedy roku 74 n. l. (vládl Babylónií Arsakovec Vologasés I., Západem Vespasianus); o astronomických diářích a jejich chronografických údajích viz v indexu s. v. Babylón.

Mesopotamská civilisace nezná sporů mezi sumersky hovořícím ethnikem a akkadsky. Není znám žádný text chlubící se vítězstvím Sumerů nad Akkaďany-Semity ani naopak. Oba jazyky žily pravděpodobně od věků v Meziříčí pospolu, nejprve v sousedství, později prolnuty, o roli staršího domorodého nelze dělat pro nedostatek pramenů žádné závěry. Popotopní panovnická jména známá ze sumerských královských seznamů jasně potvrzují, že vedle sumerských panovali lidé se semitskými jmény a jmény, o jejichž původu nevíme nic, srov. zde níže První dynastii kišskou.  

c. 3200 začíná v Kiši vládnout mythická I. dynastie kišská (novodobě též "Etanova"; do 2700, viz tam). Sumerští a babylónští kronikáři dělili, podobně jako později kněží na Nilu egyptské dějiny, mesopotamskou historii na dynastická období před potopou a po ní. Řazení dynastií "Seznamu sumerských králů" odpovídá hegemonnímu postavení jednotlivých městských států.

Písaři z 22. století a z doby Damiq-ilíšua Isinského (1814-1791) udávali délky vlády v sarech (1 sar = 3600 let) a nerech (1 ner = 600 let, šest nerů = jeden sar). Řada panovníků je archeologicky doložena a symbolika nadsazených sarů není známa. Od konce I. dynastie kišské jsou jména panovníků většinou již historicky potvrzená. Řazení jmen králů na zemi předpotopních je ryze mythologické. Údajně osm králů, kteří panovali v pěti městech, vládlo celkem 241 200 let.

Ke světové potopě v Mesopotamii podle hellénistického chronografa Béróssa/bab. asi Bél-usur došlo někdy 15. daisia (makedonského kalendáře seleukovské éry), kdy se Xisúthrovi (řec.), sum. Ziusudrovi/zi.u.sud.ra, "Život dlouhých dnů", bab. Uta-napištim/"Nalezl život" zjevil Kronos alias Anu, tedy snad 1. května. 

Podle židovské tradice, odvozované od sumerské, k potopě došlo 17. dne druhého měsíce roku 2985; 17. dne sedmého měsíce Noach/řec. Nóe, Nóé, Nóchos, arab. Núch přistál na jakémsi Araratu (tradičně ztotožňován se známou horou dnes na turecko-armenském pomezí) a po roce 27. dne druhého měsíce prý země oschla. Viz ovšem také rok 2543.

Seznam sumerských městských států viz Index, s. v. Sumer.

Sumerští králové před potopou

("když království přišlo z nebe"):

1. A-lu-lim, Alulim, král v Eridu, vládl 28 800 let,

2. A-lal-gar, Alalgar, král v Eridu, vládl 36 000 let,

3. En-me-en-lu-an-na, En-men-lu-ana, král v Bad-tibiře, vládl 43 200 let, přemohl Alalgara a odvlekl do svého sídelního města,

4. En-me-en-gala-an-na, En-men-gal-ana, král v Bad-tibiře, vládl 28 000 let,

5. Dumuzi, „Pastýř“, král v Bad-tibiře, vládl 36 000 roků (= 10 sarů), sesazen (jiný od "Rybáře z Uruku),

6. En-sipa-si-an-na, En-sipad-zid-ana, král v Laraku, vládl 28 800 roků, svržen,

7. En-me-en-dur-an-na, En-men-dur-ana, král v Zimbiru/Sipparu, vládl 21 000 let (= 5 sarů a 5 nerů), svržen a město opuštěno,

8. Ubar-tutu, Ubara-tutu, král v Šuruppagu/Šuruppaku, vládl 18 600 let. O něm a jeho synovi viz též zde výše.

Celkem: osm králů vládlo v pěti městech 241 200 let. Pak byla celá země pod vodou.

Do tohoto počtu nebyl dávnými kronikáři zahrnut Ziusudra, bab. Uta-napištim, řec. Xisúthros, Ubar-tutův syn, který vládl několik let v Šuruppaku v době, kdy přišla pověstná povodeň. Některé kopie královských seznamů vedou mezi En-men-lu-anou a En-men-gal-anou jméno En-men-ana a po Ubar-tutuovi Zin-suddu/Sin-suddu vulgo Ziusudru (bez délky vlády).

Excerptoři z Béróssových dějin zachytili sumerská jména v řecké podobě takto: Alóros byl Chaldaj z Babylónu, Alaparos a Amélón/Amillaros byli z Pantibibel (Pantibibla = Bad-tibira?), Ammenón byl Chaldaj, Megalaros byl z Pantibibel, taktéž Daónos/Daón poimén (pastýř Dumuzi) a Euedóreschos. Následoval Amempsinos a Ótiartés/Ardatés (Ubar-Tutu), oba Chaldajové z Laranchů (Larancha/Laranchai = Larak).

Za jeho syna Xisúthra/Seisithros se udála velká potopa. Jemu "Kronos" poručil 15. daisia (sic; c. květen) uložit či zahrabat všechny písemnosti v Sipparách. Král se s lodí o délce pěti stadií (téměř jeden kilometr) plnou přátel, příbuzných a zvěře se plavil do Armenie, vypouštěl ptáky, až se jednou vrátili s drápy od bahna (podle jiné verse se napotřetí už nevrátili).

S manželkou, dcerou a kormidelníkem vystoupil, obětovali bohům a zmizeli, prý mezi nesmrtelné. Podle Béróssa vládlo deset "předpotopních" králů 120 sarů. Překlad souvislých fragmentů babylónského historika viz v indexu s. v. Béróssos.

Podobný seznam předpotopních panovníků doplněný jejich dvorními učenci, sumersky abgal, akkadsky apkallu a později ummânu, opsal v květnu roku 165, ke konci vlády Antiocha Epifana, urucký písař Anu-bélšunu, prapotomek Sîn-leqe-unnínního; viz o celém jménu v indexu s. v. Aba-Enlil-dari a rok 681. Další dynastové na tabulce z Uruku se svými učenci jsou z dob mnohem mladších:

Ajalu (sc. Alulim) a jeho učenec U4-dAn (60) 

Alalgar a U4-dAn (60)-du10.ga

Ammeluanna a En.me-du10.ga

Ammegalanna a En.me-galam.ma

Enmeušumgalanna a En.me-bùlug.gá

Dumzi a dAn(60)-en.líl.da

Enmeduranki a Ù.tu-abzu

(potopa) 

Enmerkar a Nun.gal-pirìg.gal

[Gilgam]eš a dSîn(30)-leqe (TI)-unnínní (ÉR); proto se pokládá jeho abgal/ummânu za autora epu 

[Ibb]i-Sîn a Kabti (IDIM)-ilí-dMarduk (ŠÚ)

[Išbi]-Erra a Si-dù = dEn-líl-ibni (DU)

[Ab]í-Ešuch a Gimil (ŠU)-dGula (ME.ME) a Ta-qiš-dGula (ME.ME)

[Adad-apla-iddina?] a É-sag-gíl-ki-i-ni-apli (IBILA

Adad-apla-iddina a É-sag-gíl-ki-i-ni-ub-ba, tzn. Esagil-kína-ubbib

Nabû-kudurrí-usur I. a É-sag-gíl-ki-i-ni-ub-ba-{LU}, tzn. Esagil-kína-ubbib

Aššur-acha-iddina a A.ba-dNINNU (50)-da-ri, [šá ]aḫ-la-{MI}-mu-ú i-qab-bu-ú ma-ḫu-ʾi-qa-a-ri, [x(x)]x mni-qa-qu-ru-šu-ú (Níkarchos? patří k Anu-bélšunuovi?) 

Kolofon: 

[IM m]dAnu (60)-bēl (EN)-šú-nu māru (A) šá mNidintu (NÍG.SUM.MU)-dAnu( 60) mār (A) mdSîn (30)-leqe (TI)-unninni (ÉR), [GAL]A dAnu (60) u an-tum Uruk (Unug)ki-ú qàt ramāni ()-šú 

[Uruk (Unug)]ki itiajjāru (GU4) U4 10-KÁM MU 147-KÁM mAn-ti-ʾi-i-ku-su 

pa-lih dAnu (60) là ita[bba]l (T[Ù]M)-šú šar („Anův příznivec kéž na tom nic nemění“)

 

Sumerští králové po potopě

I. dynastie kišská (tradované délky královlád)

1. Ga-ur/Giš-ur                  1200 let

2. Gul-la-Nidaba-an-na-pad 960 

3. Palá-kinátim                   900

4. Nangiš-lišma                  670 let, 3 měsíce a tři a půl dne

5. Bachina, Babum             300

6. Buanun                          840

7. Kalibum                         960

8. Galumum, Kalumum       840

9. Zuqaqíp                         900

10. Atab                            600

11. Mašda Atabův              840

12. Arpurim, Arwium, Arurim, syn Mašdův 720

13. Etana, „Pastýř“, který vystoupal na nebe a viděl celý svět   1560

14. Balichu, jeho syn           400

15. En-me-nun-na               660

16. Melam-kiššu/Melam-Kiš, jeho syn    900

17. Bar-šal-nun-na, syn Enmenunnův 1200

18. Mes-za-muk (jiné čtení Sa-mug, Za-mug), jeho syn 140

19. Tiz-kar/-gar, jeho syn     305

20. Ilku, Ilkú                       900

21. Ita-sadum, Ilta-sadum   1200

22. En-me-en-barag-ge-si/En-me-, porazil Elam, 900 (zjevně jako první ze Sumerů; viz o něm rok 2700 a srov. dále rok 2490)

23. Agga, jeho syn              625

Dohromady 23 králů, kteří prý vládli 24 510 let, 3 měsíce a 3,5 dne. Po prohrané bitvě přešla královláda na Eannu (místo v Uruku s „chrámem nebes“). Hegemonie Kiše nad sumerskými státy této éry se zřejmě odrazila v pozdější obecné královské titulatuře „král Kiše/lugal Kiš“.

U pozdějších sumerských a akkadských mocnářů, kteří s Kišem neměli zhola nic společného, to zřejmě nebyl titul ukazující na vládu nad celou zemí, ale výraz hegemoniální síly; tak trochu jako němečtí panovníci neměli nic společného s Římem, ale dávali si říkat imperatores Romanorum. Sumerský titul lugal kiš bývá psán i bez determinativu pro "zemi/ki" za jménem Kiše, což se někdy vykládá nikoli jako akkadské "šar Kiši/král Kiše", ale jako šar kiššati/sum. lugal. kiš, král veškerenstva". 

O konci dynastie nazývané moderně též Etanova viz rok 2700. Etana je hrdinou příběhu o hledání byliny zrození, aby jeho manželka porodila syna, o letu na orlu, jemuž král zachránil od smrti z hladu. Jak to dopadlo, nevíme: syna Balicha měl, tak asi dobře, podle zmínky v epu o Gilgamešovi lze usuzovat, že špatně, že se těsně před cílem s orlem zřítil. 

Do seznamu kišské první dynastie se jindy ještě zařazují: 

2a. Kullassina-Bél, jindy ztotožňovaný s Gulla-Nidaba-anna-pad/gad       900

4a. En-dar-ra-an-na, Entarra'ana, jindy ztotožňovaný s Nangiš-lišmou     420

Z těchto všech je Enmebaraggesi n. Mebaraggesi nejstarším autenticky doloženým panovníkem dějin, viz rok c. 2700.  

I. dynastie Uruku (z Eanny)

1. Mes-ki-ag-ga-še-er, Meš-ki-ag-ga-še-er, Meškiaggašer, syn Slunce, velekněz, rozšířil moc k moři a do hor, 324 let

2. En-mer-kar, Enmerkar, jeho syn, vystavěl znovu Uruk, 420 

3. Lugal-banda, „Pastýř“, 1200

4. Dumuzi/Dumuzid z Kuaru, „Rybář“, 100 (jiný od "Pastýře" z Bad-tibiry)

5. Gilgameš, syn jednoho z démonů Lillu, současník Enmebaraggesiho z Kiše a Aggy, 126 let

6. Ur-Nun-gal, jeho syn               30

7. Utul-kalamma/Udul-, jeho syn 15

8. Lá-bâšum, Lá-bašer                 9

9. En-nun-dara-an-na                  8

10. Mešede, Mešche, „Kovář“      36

11. Melam-anna/Melem-anna       6

12. Lugal-kidul (ki-tun/-gin), poražen ve válce, 36

Dohromady 12 králů, kteří vládli 2310 let (pokr. viz rok 2700 a 2600).

Podle jiných moderních údajů v letech 3100 až 2700 na vrstvu Uruk 5 (vrstva uruckého období) navazuje Uruk 4 a doba Džamdat Nasr (Uruk 3) a tzv. raněpředdynastické období I. (srov. roky 2800 a 2700), začátek městských států. Z této doby pocházejí z Uruku první psané dokumenty.

Seznam sumerských městských států viz Index, s. v. Sumer.

c. 3200 začátek raně bronzové íránské kultury v povodí řeky Halíl v perských provinciích Kermán a Sistán nazývané podle města Džíroft (Jiroft). Měla pravděpodobně vlastní jazyk (tabulky s jinak neznámou "lineární elamštinou" nebyly všeobecně uznány za hodnověrné) a stavební kulturu a dominovala jako prostředník mezi Mesopotamií a Indem. 

Podle jednoho z výkladů může být shodná se sumerskou polobájnou Aratti/Aratta, a ta zase souviset s Árji, kteří mohou být pokládáni za předky Parthů, Baktrů a Arachósů; viz více v Indexu pod Sumerové. 

c. 3200 – 2200? V Palaistíně a celé Levantě trvá raná doba bronzová (období I. – IV.). V období I. a. přišli do prostoru pozdější Foiníkie/Kanaánu od Perského zálivu (?) „Foiníčané/Kanaánci“, obyvatelstvo s novou městskou zástavbou, novými pevnostmi a hovořící semitským jazykem. V době I. a a I. b. (3200 – 2900) obsadili Foiníkii a severní Palaistínu. V zaniklé archeologické lokalitě Tell as-sakan v dnešním "pásmu Gazy" ohrazené kdysi hradbou z nepálených cihel na trase později zvané Horova cesta v této době probíhala směna mezi Egyptem a Levantou. Panují domněnky, že kanaánské město mělo egyptskou osadu a že business byl již tehdy královský. 

Ve II. fázi (časově shodné s egyptskou I. dynastií, příp. I. – III.) byla země rozdělená mezi řadu městských států, které pravděpodobně stály pod egyptskou suverenitou. Na obou březích Jordánu kočovali nadále nomádi.

Kanaánským prvním městem ve Středomoří byl Byblos (první osídlení c. 3050-2850 nebo starší: za mesopotamské éry džamdatnasrské již byl městem, nejstarším datovatelným předmětem fragment kamenné vasy se jménem krále Druhé manethónovské dynastie Chasechemweje, viz rok 2703). Foiníčané nikdy nevytvořili „národní“ státní útvar. Od asi 1600 kolonisovali západní Středomoří a části Hellady. V homérovské době vyhledávala hellénská elita foinícké textilní zboží, šperky, nádobí. Viz dále roky 2703 a 1963.

III. období v Palaistíně se kryje s egyptskou dobou pyramid (dynastie IV. – VI., viz rok 2613).

3236 v Egyptě zemřel „Škorpión“, vládce v Nechenu/Hierákónpoli, kde před ním vládla nám neznámá knížata/králové, a pán Horního Egypta. Je první historickou postavou egyptských a pravděpodobně i světových dějin. Dobyl Egypt až po Deltu. Se Škorpionem souvisejí zřejmě přízviska spíše než samostatná jména Ro, Serek a Ka. Srov. výše výčet panovníků před ním u roku 3500.

Jeho nástupcem byl Narmer (Horovo jméno), jehož zřejmě osobní jméno známe ze Střední říše jako Meni, v hellénisované podobě Mén, Ménés, Mín (snad „Zakladatel“). Bývá ovšem též se „Škorpionem“ ztotožňován. Narmer obsadil celý Dolní Egypt, válčil se zemí Čehenu/Tjehenu, tedy zřejmě s Libyjci, a prý vládl 62 let do 3174. 

Jím podle Manethónova soupisu začíná I. královská dynastie o devíti panovnících (do 2983). Sídelním městem I. a II. dynastie byl Čenu či Čeni/Tjenu, Tjeni, č. dř. často Cínev), řec. Thís u Abýdu v Horní zemi ("do Thínu/pahorek, duna"), snad arab. Džirdžá. Období obou prvních dynastií bývá též zváno thínským královstvím či archaickým Egyptem (do 2686). 

Narmer a jeho nástupci mohli z Čenu pocházet. Založil podle jedné z tradic královské sídlo Men-nefer, Mennofer, „Bílá zeď“, z toho řec. Memfis, dn. Mít Rahína, již. předměstí Káhiry (srov. 3034 a o souvislosti s Memfis viz také rok 2333). Nekropolí Memfidy byla Saqqára (jméno arab.). 

Egypt nebyl civilisací „městskou“, ale víceméně vesnických komunit a vše „městské“, ve smyslu sídelním se řídilo pobytem krále, jemuž ostatně všechno na zemi patřilo. S ním se stěhovala celá říše. Král půjčoval půdu a majetky s úřady (nejvyšším úředníkem a zástupcem krále v administrativě byl wezír/vezír, čati/tjati).

Není známek o tom, že by král někdy v dlouhých dějinách Egypta na kohokoli delegoval legislativní pravomoci: říše na Nilu žádné zárodky parlamentarismu ani přímé demokracie neokusila. Vládu nad každodenní správou země však držela v rukou centralisovaná královská, resp. chrámová byrokracie ("písaři"). 

Symbolem královské moci se staly červená koruna (Dolní Egypt), bílá (Horní Egypt) a modrá, válečnická (chepreš). Král konal jednou za dva roky cestu po své říši, šemsu Hor/"služebník Horův". Slavnostní putování, kdy poddaní mohli spatřit pozemskou podobu Hora a později Rea, bylo spojeno s vyznamenáváním provinciálů, sčítáním dobytka, soudními výnosy a vybíráním daní. Král se vezl na inspekční lodi "Královský sokol Hor" s mastmi a oleji jako dary.

Systém neznal pojem soukromého vlastnictví, neznal peníze a daně naturální. K obřím zádušním chrámům a komplexům patřily velké majetky a na jejich chodu a obětinách se uživilo hodně lidí. Nilská říše povstala z válek lokálních knížat, představitelů místních kultů. Po dobytí celého egyptského Ponilí, tedy jeho "sjednocení", přešla jejich správa do podoby provincií, eg. sepat, řec. nomů, a jejich správce nazýváme pořecku nomarchoi, nomarchové. Vykonávali autonomní správu svého území, bezpečnostní, soudní, daňové a kultovní pravomoce v zastoupení krále.

Vzhledem k tomu, že do Amenemheta I. neměli králové vlastní stálé armády, prováděli v případě potřeby odvody. V dobách slabých králů rostla moc nomarchů, jejich úřady se stali dědičnými, srov. éry dvou "meziobdobí". Nomů bylo původně 38, později 42 (22 v Horní zemi, 20 v Dolní). Správní systém uchovali Ptolemaiovci, kdy v čele nomu stál stratégos, viz rok 285, i Římané po celou dobu principátu. Diocletianovy správní reformy nomy rozdělily do menších celků zvaných řec. págoi, pagy, spravované úředníkem jménem págarchés. 

Podle Manethóna trvala I. dynastie s osmi králi 253 n. 252 roky, druhá s devíti 302 či 297 let, podle Palermského nápisu asi 450 let:

"První dynastie: Ménés Thínský vládl 62 roky. Zemřel unesen hrochem. Jeho syn Athóthis vládl 57 roků a postavil královský palác v Memfidě/Memfi. Jeho anatomické spisy se zachovaly, byl totiž lékařem. Syn Kenkenés vládl 31 rok, syn Uenefés 23 roky; za něho zachvátil Egypt velký hlad. Vztyčil pyramidy u Kóchómy/Saqqára (?). (Jeho) syn Usafaidos/Usafais (vládl) dvacet let, Miebidos/Miebis, jeho syn, 26 let, Semepsés, jeho syn, osmnáct roků; za něho postihla Egypt velká zhouba. Biénechés, (jeho) syn, (vládl) 26 let. Celkem (všichni) 253 roky." Excerptor Eusebios kromě jiných délek vlády než S. Iulius Africanus poslední tři krále jmenuje jako Niebais, Semempsés a Ubienthés."

Pod Eratosthenovým jménem se zachoval seznam 38 králů thébských. Začíná sice Ménem, "což se překládá jako Dionos", jak stojí v řeckém textu, který podle něho rovněž vládl 62 roky, následoval jeho syn Athóthés alias Hermogenés 59 let, autor seznamu se však domníval, že jeho výčet znamenal celkový počet egyptských králů: jako poslední v pořadí uvádí jméno Amúthantaios, zřejmě Amenardis/Amyrtaios. 

O Druhé dynastii si chronografové udělali z Manethóna podobné poznámky: "Prvním z thínských králů byl Boéthos/Bóchos vládnoucí 38 roků; za něho se u Búbastu otevřela země a mnoho lidí zahynulo. Kaiechós/Kaichóos alias Chóos vládl 39 roků; za něho byli uznáni za bohy býci Apis v Memfidě a Mneuis v Héliúpoli a mendéský kozel. Binóthris/Biofos vládl 47 roků; za něho bylo rozhodnuto, že ženy mohou se ctí zastávat královské hodnosti. Tlás vládl sedmnáct roků, Sethenés 41, Chairés sedmnáct, Nefercherés 25 roků; za něho prý tekl Nil po jedenáct dnů smíšen s medem. Sesóchris vládl 48 roků a byl vysoký pět loktů a tři dlaně. Chenerés vládl třicet let. Celkem 302/297 let."   

Vlastní Manethónův spis je ztracen a jeho údaje jsou známy z výtahů křesťanských autorů Sexta Iulia Africana a Eusebia a jejich excerptorů. Hérodotos tvrdil, že do jeho doby vládlo Egyptu 330 králů, z toho jedna žena a osmnáct Aithiopů neboli černochů. 

Kolem roku 3200 někdy začátkem dynastické doby dorazila podle jedné theorie do Egypta ze severu z Asie/Mesopotamie ethnická skupina „amranoidé“ či „dynastická rasa“, jejíž "kavkasoidní/bílí" příslušníci byli vyšších a silnějších postav než Egypťané lidu kultury Badárí; viz rok 4500 a amratien a badárien, kultura Naqáda. S koncem I. dynastie se dostali na jihu do Abýdu a asimilovali se, podle jiné domněnky dynastii založili a nilským "domorodcům" vládli.

Theorie nebyla obecně přijata a oponenty je zdůrazňován jižní, "africký" původ Egypťanů staré říše jako první mezi hydraulickými/hydraulické despocie. Na podporu mesopotamského původu První dynastie bývá vedle materiálních nálezů uváděna podobnost či shoda egyptského Osíridova jména se sumerským Asarem, kultem rovněž vegetativním; Asaru se stalo mnohem později jedním z přívlastků Mardukových, srov. v indexu s. v. Osíris. 

Někdy z této doby pocházejí první egyptské nálezy předmětů ze železa. Ačkoli na území nilské říše byla ruda k disposici, Egypťané začali tavit železo později než jejich okolní národy. Předměty jsou z meteoritního železa a pro svou vzácnost bylo v bronzové éře dražší než zlato. Z něho je mimo jiné dýka z hrobu Tutanchamonova se zlatou pochvou a rukojetí, kterou měly tělesné ostatky královy při pravém lýtku.

Vzhledem k tomu, že jeho děd (?) Amenhotep III. obdržel mezi bohatými dary od mitannského vládce Tušratty takovou dýku, lze předpokládat, že Tutanchamonova mohla být předoasijské provenience, srov. rok 1389. O hellénském vynázci spojování plátů železa při kování Glaukovi viz rok 693.

Egypt měl od začátku silné obchodní a kulturní vztahy k Mesopotamii a k syropalestínské oblasti, s Núbií a Libyí válečné.

K chronologii egyptských dějin:

Neexistuje všeobecně přijatá časová linie a každá shrnující práce o Egyptě v podstatě pro značnou část dějin až po 1. tisíciletí př. n. l. počítá podle vlastních odhadů.

V používání byly chronologie: 3090 začátek thínského království (1. a 2. dyn.), 2133 začátek XI. dynastie, 1991 začátek střední říše n. království (XII. dyn.). Nová říše začala podle tohoto systému roku 1567 či 1552 (podle toho, zda se za začátek vlády Ramessea II. bere rok 1290 nebo 1304, tedy o jeden lunární cyklus dříve).

Nižší chronologie: 2920 začala archaická doba, 2620 stará říše/království, 2170 první meziobdobí, 2080 střední říše, 1760 začalo druhé meziobdobí, 1539 nová říše/království a pozdní doba začala 1078.

Ve střední dataci začíná I. dynastie 3100 +/- 150 let. Jiný systém pracuje s rozpětím: archaická doba c. 3150 až 2700, stará říše 2700 - 2180, VII. - XI. dynastie 2180 až 1994, střední říše 1994 - 1797, druhá přechodná doba 1797 až 1543, nová říše 1543 - 1080, třetí přechodná doba 1080 až 745. Další užívaný systém počítán 1. dynastii od 3150, první meziobdobí od 2181, střední říši od 2040, druhé meziobdobí od c. 1782 a novou říši od 1570.

Nejnovější chronologie shrnula K. Kris Hirstová v about.com (2016): 

 
éravysokánízkáBronk-Ramsey a další
stará říše, začátek       2667     2592               2591-2625 cal
stará říše, konec       2345    2305               2423-2335 cal
střední říše, začátek       2055    2009               2064-2019 cal
střední říše, konec       1773    1759               1797-1739 cal
nová říše, začátek       1550    1539               1570-1544 cal
nová říše, konec       1099    1106               1116-1090 cal

kleio_pasek

3174 V Egyptě zabil hroch krále Narmera Ména (vládl od 3236), nebo ho unesl, jak praví pověst. Podle jiné zvěsti ho honili vlastní psi, ale zachránil ho prý krokodýl (a tak údajně založil Krokodeilopoli, což je velký anachronismus), narážky na kultovní zvířata egyptských oblastí, řec. nomů. Nástupcem se stal jeho syn Aha (Horovo jméno, „Bojovník“) alias Iti I./Teti I., Atoti, řec. Athóthis. Vládl do 3127, resp. 3117 (podle Manethóna 47 let, Africana 57 a Eusebia 27 let). Byl zřejmě synem Narmera s královnou Neit-hotep (I.), která mohla být na čas i Narmerovou nástupkyní; bývá též ztotožňován s Ménem-Narmerem. 

První výpravy Egypťanů do budoucí Palaistíny, Núbie a Libye; Egypt sahal až po první katarakt, peřeje Nilu. Podle Manethóna byl A. autorem spisu o anatomii, který se zachoval ještě v hellénismu. Stavební činnost v Saji, Memfidě a Saqqáře/Sakkáře. Jako první použil pro záznam svého jména obdélníkové serech, znamení vycházející z čelního obrysu "paláce". Na vyobrazení na slonovinové tabulce zabíjí král svázaného zajatce, jiná postavička (kněz?) drží u zajatcovy hrudi misku na zachycení krve obětovaného nešťastníka. 

Ahovou n. Narmerovou královnou byla Neit-hotep, matka snad Denova (? srov. zde níže) a Benerib. S manželkou Chenet-Hapi měl syna a krále Džera, jehož královnou byla asi Her-Neit a jejich dětmi královna Merit-Neit a král Wadži, jehož manželkou byla asi Aha-Neit.

Aha často nebývá ztotožňován s králem Tetim/Itim n. Atotim a tento řazen jako samostatný panovník, nástupce Ahy (řec. označován novodobě jako Athóthis I.; nedoložen zatím a znám z pozdních seznamů). Jeho nástupce Džer alias Atti/Iteti bývá označován jako Athóthis II. Kenkenés a Hor Wadži/Džet spekulativně jako Athóthis III. Uenefés, srov. zde níže.     

Núbijci byli ethnicky příbuzní hamitských Egypťanů. Libyjci, Libu, si říkali Hatiú-a/„Princové“ a země se v archaickém období jmenovala Čehenu/Tjehenu. Byli prapředky Berberů.

Núbie byla od dob staré říše Egypťany nazývána Ta-seti/Země luku. Jméno bylo doplňováno přízviskem Ta-Nehesi/Země Núbiů. Ze slova Panehesi, Núbijec, se později stalo biblické Fineás. Pro nomády v poušti na východ od Nilu měli Egypťané jméno Juntiu n. Juntiu-seti, tj. asi Lučištníci (Hellénové núbijským pouštním lidem později říkali Tróglodytai/Zalézající do děr, Tróglodyté). 

Z Núbijců vynikali lidé z krajů Jam (oblast dn. Dongoly, arab. Dunqulá), Irčet, Začu a Kaau. Z kraje Medža/Medžau pocházeli bojovníci, kteří od časů VI. dynastie sloužil v Egyptě jako elitní žoldnéři, v 17. dynastii se účastnili bojů s Hyksy a v dobách nové říše od Amenemheta I. jako policisté (označení se stalo jménem pro jisté vojenské jednotky i bez etnického původu).

Ramesse II. je použil jako osobní gardu, střežili chrámy, hrobky, pohřebiště, dělníky a otroky v dolech a lomech, dohlíželi na morálku o slavnostech, o nichž se pilo pivo (kulty Bastety a Hathory), hlídali hraniční oblasti. Stáli pod velením wezírovým. Ještě za Ramesse IX. bojovali na severu Delty s Mešweš, pak o nich zmínky v egyptských pramenech mizejí.

Nomádští Medžaové snad totožní (?) s pozdějšími Meded, kteří v Núbii válčili s Kúšity v 5. a 4. století př. n. l., a ještě pozdějšími Blemmyji (hellénské označení pro Belhem, arab. Bedžá ve východním Súdánu), kteří válčili ve 3. století n. l. proti Římanům (= plenili Thébaidu) a pacifikováni byli Probem.

Dolní Núbie/Wawat (původ. jméno beduínských kmenů) se rozprostírala mezi 1. a 2. kataraktem (po Semnu), Horní Núbie odtud po 6. peřej a dnešní Chartúm v SDN. 

3127 nebo 3117 král Aha zemřel (vládl od 3174) a pochován byl v dn. lokalitě Umm al-qa'áb u Abýdu, doprovázen na onen svět 36 služebníky či rodinnými příslušníky uložených v okolních hrobech. Nástupcem Džer (Horovo jméno) alias Iti II./Atti, Iteti, řec. rovněž označovaný jako Athóthis II., srov. zde výše (do 3096 či 3086). Starší čtení jména Džer bylo Chent, novější Zer. Podle Manethóna vládl 31 rok. Za něho první tažení do "Tyrkysové země/Mafkat", tedy na Sínaj (arab. Síná), boje v oblasti druhého kataraktu a zřejmě první tažení do Libye.

Zavedl prý sluneční kalendář. Džerova první žena se jmenovala Her-Neit, druhou z královen byla snad Nacht-Neit (srov. rok 3054). Podle jiné královské tradice Džerovo jméno vypadlo a místo něj vládl jistý Kenkenés (řec. podoba, srov. zde níže).

Egypťané znali trpaslíky, lidi velmi malého vzrůstu, již v první dynastii. Jejich nejstarší známé kostry pocházejí z pohřebního komplexu králů Ahy a Džera v Abýdu v nekropoli Peqer/dn. Umm al-qa'áb, kde byli povražděni jako záhrobní výbava s ostatním služebnictvem, dvorními úředníky, ženami, psy a sedmi lvy. Ahu do smrti doprovázel zástup lidí ve věku mezi osmi až 35 roky pohřbených do 36 vedlejších hrobů, kromě toho po slonu, hrochovi a turovi, 27 psů, šesti koček, dobytek, kozy. Džerův skon stál život 587 sloužících (nižší údaj: 318), Semerchetův 69, Qa'ův už jen 26.

Vyvražďování doprovodu dynastových nejbližších na onen svět bylo z neznámých důvodů asi už během První či začátkem Druhé dynastie zrušeno a nahrazeno soškami ušabti, šabti, šawabti/eg. wšbtj. Zprvu byly několikacentimetrové figurky voskové n. hliněné, později dřevěné, kamenné. Od první dynastie se také pohřbívalo do člunů, který velmože dopraví na onen svět (mnohem později měli takový pohřební zvyk Normané/Vikingové).

Sami Egypťané byli postav menších a podle zjištění antropologů Curyšské university (2015), kteří změřili 259 královských a "měšťanských" ostatků, byl obecný lid obvykle vyšší postavy než panovníkova rodina. Průměrný král měřil 166 cm, královny 156, kdežto prostý "občan" měřil 161-170 cm, žena 157-160.

Z králů měřil Ahmose I. 164 cm, Thutmose II. 168 cm, Hatšepsut, nejslavnější z dam na trůnu, 153 cm. Mnohem mladší Pinodžem II. měřil 172 cm, a nejvyšší změřený byl slavný Ramesse II. se 173 centimetry; jeho milovaná hlavní královna Nefertari měřila 165 cm, na svou dobu u dvoru ztepilá žena.

3114, 11. srpna (podle astronomické éry počítající s rokem "nula" to je 3113; greg., podle jul. kal. 6. září) začátek mayské éry (13.0.0.0.0, 4 ahau, 8 zumku). Jaká událost se měla k datu vázat, známo není a ani není stop o tom, že by této době prapředkové Mayů tvořili nějakou entitu, srov. zde výše 4200. Svět byl podle Mayů stvořen 10. února roku 3642 (př. n. l.).

Mayové používali systém několika kalendářů, nikoli jen tento, zvaný "dlouhý". Kultovní kalendář tzolkin (č. colkin) měl cyklus 260 dnů (aztécká obdoba se jmenovala tonalpohualli). Sluneční kalendář světský měl 365 dnů a neměl v Mesoamerice obdoby. Haab se dělil na osmnáct měsíců po dvaceti dnech a devatenáctý "měsíc" měl dnů jen pět (srov. egyptský rok v oddílu Bohové a jejich svátky). V používání byl též astronomy "Venušin cyklus" o 584 dnech a "Martův" o 780 dnech. 

kleio_pasek

3096 či 3086 v Egyptě skončila vláda Džera (od 3127 či 3117), nástupcem Džet (Horovo jméno) alias Ittiu/Tiu. Manethónem není zmiňován a do seznamu králů I. dynastie zahrnul jistého Wadžeje/Wadži ("Had"), řec. Ueneféa, Onófria (synonymum pro Ósirida); vládl 42, resp. 23 let do 3054 či 3073. Wadži jedním ze svých tažení otevřel karavanní cestu do pozdější hellénistické Bereníky k Rudému moři. Za jeho vlády sužoval Egypťany hladomor.

3054 po Džetovi (panoval od 3096) vládl jistý či jistá Merit-Neit/Mer-Neit, jeho sestra či manželka (?). Také není zmiňován(a) Manethónem, možná proto, že může jít o ženské jméno, snad manželka Džetova, srov. zde výše, která po jeho smrti vládla jako regentka syna Dena.
Byla první doložitelnou královnou v lidských dějinách, viz však případ Neit-hotep, vdovy po Narmerovi, a srov. další egyptské panovnice roku 2505/2498 (Chentkaus I.), roku 2184 (Neit-iqirti alias Sa-Ptah?), 1797 (Sobekneferu), 1503 (Hatšepsut) a 1217 (Tawosret/Tewosret). Kolem hrobky Merneithy v Umm al-qa'áb v Abýdu leží nejméně čtyřicet pohřbů, ale nelze stanovit, zda lidé zemřeli v jednom okamžiku (pobiti na cestu se svou paní/pánem). V královnině hrobce nalezeny stovky zapečetěných džbánů se stopami vína. 

Den/Dewen/Udimu (Horovo jméno) Chasti (trůnní jméno) alias Qenenti n. Sepati, řec. Usafais, gen. Usafaidos vládl do 3034 či 3053, podle Manethóna dvacet let, mohl však vládnout i 55 let. Den jako první Egypťan a jako první panovník v historii lidstva uspořádal sčítání lidu. Na Sínaji válčil s nomády Sečet a Juntiu a zavedl nové náboženské obřady. Jako první z vládců použil trůnní titulaturu/jméno pro „krále Horního a Dolního Egypta/nesut-biti/nisut-biti“. Z jeho vysokých úředníků známe jména Hemaka a Anchka. Jeho královskými ženami byly Semat, matka Anedžibova, Nacht-Neit (srov. rok 3127) a snad Qa-Neit. 

3034 Po Denovi králem Adžib/Anedžib, Anedž-ib (Horovo jméno) Meri-ba-pen/Meri-bia-pe n. Meri-gereg-ipen (trůnní jméno), řec. Miebis, Miebidos/Niebais (tak Eusebios; podle Manethóna vládl 26 let, tedy do 3008 či 3027, podle archeologických nálezů jen sedm roků, popř. jen krátkou dobu). Byl nejslabším panovníkem První dynastie. Byl vysloven názor, že vládl z Memfidy, kde si budoval palác (viz ale 3236). Král byl na výpravě proti nomádům; doba mocenského chaosu. Jeho manželkou byla Bati-ires/Betrest, možná matka Semercheta i Qaa, viz rok 2990. 

3008 či 3027 skončila vláda Anedžibova (od 3034), snad pučem syna n. usurpátora (?) Semercheta, Semer-chet (Horovo jméno) Iri-nečera alias Semsua popř. Semsema (osobní jméno), řec. Semenpsés. Vládl podle Manethóna osmnáct let, do 2990 či 3009. V zemi prý panoval neklid, což nebylo dosud archeologicky potvrzeno. Král dal místně vymazat jméno Anedžibovo, první známá damnatio memoriae/"prokletí, výmaz z paměti". Stěny jeho saqqárské hrobky byly napuštěny vonnými oleji, že voněla ještě pět tisíc let po králově pohřbu, viz v indexu s. v. móda.

c. 3000 nejstarší nápisy z Elamu. Elamština přešla od obrázkového písma k babylónskému klínovému. Dále viz rok 2550.

Konec mesopotamské kultury Džamdat Nasr, srov. rok 3500.

c. 3000 na Krétě začíná raně mínójská bronzová doba (do asi 2500? n. 2200). Na ostrovech „Pelops group of tombs“. V jižní Helladě pozdněneolitická doba (Dimini v již. Thessalii). Později, kolem 2800, začíná na ostrovech období „Syros group of tombs“, v Helladě začíná raněhelladské období (s paralelou v Troji I.).

Společné pohřby v jeskyních a v pravoúhlých budovách s kamennými základy asi kryté došky nebo trámovím. Když bylo mnoho těl, stavělo se další patro (srov. podobné stavby v arabském předislámském Jemenu). Jinde na Krétě se pohřbívalo dále ve skrčené poloze. V Kykladách společné pohřby nebyly, ale individuální nebo párové. 

Zřejmě nejstarším odkrytým domem s vypálenými hliněnými taškami v Evropě, byl patrový s balkonem House of tiles, „dům tašek“, v Lerně, který vyhořel kolem roku 2200. 

c. 3000 nebo spíše ještě později přišli do Anatolie Luwijci, Chetité (či Nešité/Nešili) a lid Pala; raná doba bronzová II (nebo až 2800 či 2200, viz). Jak souvisí a pokud tato část indogermánské/indoevropské migrace s lidem jámové kultury, který Kavkaz nepřekročil ani nedosáhl na Balkán, není známo, viz rok 4000. 

4. tisíciletí v Indii na severozápadu subkontinentu začátky zemědělství, domestikace v Balúčistánu (srov. nejstarší naleziště zemědělské kultury roku 7000): Kili Ghul Muhammad (u Kvéty v PAK), Rana Ghundai (v údolí řeky Láraláí), Andžira (střed. Balúdžistán) a Mundigak (sz. AFG). Viz dále 2300.

c. 3000 první osídlení Kašmíru, neolithická lokalita Burhazom u Šrínagaru, zároveň jedna z nejstarších na území dn. Indie. Keramika je příbuzná s nálezy ze Swátu (PAK).  

c. 3000, dříve 4000, začíná v Číně mýthická éra, doba héróů, vynálezů hedvábí, vozů, stavby domů. Éra pěti vládců trvá v čínských pramenech 647 let (jejich jména viz rok 2205, jména pradávných předchůdců viz v přílohách "dynastie xvi.")Mýthickým zakladatelem čínské státnosti a otcem Číňanů byl až „Žlutý císař“, Chuang-ti (v pinyinu Huangdi) a jeho stát bývá kladen až do 27. st. Sídlil na sz. Číny v Ling-pao v provincii Che-nan a svátek Žlutého císaře je dodnes slaven Číňany po celém světě.

Před ním vládli Nü-wa sestra a manželka Fu-siho, Suej-žen/Suiren, Fu-si/Fuxi a Jan-ti/Yandi neboli Šen-nung/Shennong, mýthický „vynálezce“ čaje a akupunktury. Viz dále rok 2780/2737.

O vrcholící neolitické archeologická kultuře Jang-šao a navazující Lung-šan (tříbarevná keramika) viz rok 6500. Na horním toku Chuang-che/Žluté řeky v době c. 3300 - 2500 (nižší datace: c. 3000 - 2000) v provinciích Kan-su, Čching-chaj a v S'-čchuanu kultura Ma-ťia-jao/Majiayao s černě malovanou keramikou a nejstarším bronzovým nálezem, nožem z c. 2900 - 2740. Na "Maťiajaovce" navazovala v Kan-su a Čching-chaji chalkolithická kultura Čchi-ťia/Qijia c. 2200 - 1600, na severovýchodě Číny raněbronzová kultura Sia-ťia-tien/Xiajiadian, c. 2000 - 1400, v horní vrstvě do c. 300-. Archeologické kultury se kryjí s čínskou mýthické érou a s dynastií Sia/Xia, nejdéle k dynastii Šang (jiným označením Jin/Yin; viz roky 2637 a 2200).  

Svou tradiční historickou datovací éru Číňané (lat. anno Sinarum, čti annó Sinárum, tj. „čínského roku“) počítají v tzv. krátké dataci od roku 2637 př. n. l., v tzv. dlouhé dataci od roku 2852 př. n. l. Viz o kalendáři roku 2637, o první „historické“ dynastii Sia (pinyin Xia) viz rok 2205.

c. 3000 lokalita Caral (viz více v indexu sub v. Peru) asi sto osmdesát kilometrů severně od Limy nejstarším „městem“ Ameriky, které bylo v květu už kolem roku 2600 a zaniklo kolem roku 1600. Rozkládalo se na 66 hektarech, 25 kilometrů od moře, mělo snad tři tisíce obyvatel a nejméně sedm pyramid, nejvyšší o dvaceti metrech s obdélníkovou základnou 175 x 150 metrů.

Radiokarbonové datum z rákosu v hradební zdi, technologie užitá s ohledem na častou tektonickou činnost, zní 2627. Caral je zřejmě nejméně 1200 let starší než olmecká sídla, srov. u roku 1800. O starší lokalitě Sechin Bajo, cca. 3600-3500, viz v indexu sub Peru.

c. 3000 jsou na svazích And pěstovány brambory (sladké již c. 3800 podle nálezu z jižního Peru, viz v indexu s. v.), v údolí Indu tkána bavlna.