c. 3500 V Mesopotamii skončila v Babylónii kultura al-Ubajd/"obejdská" (od c. 4300), lokality Eridu, Uruk, Ur, Nippur. Následuje kultura Uruk (rané urucké období, vrstvy 12 až 5; Uruk iv. 3500 - 3200 či 3100). Srov. dále rok 3200 a v indexu s. v. Sumer.

Na území pozdějšího Elamu období Susa II (c. 3900 - 3100) a Susa III (3100 - 2900), oblast pod sumerským vlivem. Bůh Nin-Šušinak/"Pán Sús", pozdější In-Šušinak, doložen, období několika set "protoelamských" počtářských textů jako v éře Uruk IV - III, viz rok 3200, u nichž ale souvislost s Elamity lze jen předpokládat.

Doložena v sumerském světě jména elamských otrokyň, v textech z Abú Salábích, viz rok 3200, zmínka o Lugal-NIM (s božským determinativem) čili "Král Elamu", tedy snad Nin-Šušinak. 

V pozdější Assyrii v době urucké kultura Gaura (Tepe Gaura, Tell Brák) navazuje na mladší severoobejdskou kulturu; ethnicky nezařaditelná.

c. 3500 - 2300 či 2200 raná doba bronzová 1 v Kilikii následuje bezprostředně po pozdním chalkolithu Tarsus; soudobá s obdobím Uruk. Ve stejné době, c. 3500 až 2200 na Kavkazu existovala kultura Kura-Araxés nebo též šengavitská podle lokality Šengavit v Jerevanu, městského osídlení s kamennými hradbami a základy domů pro přes šest tisíc obyvatel. Nejstarší kavkazská kultura sousedila na severu s kulturou majkopskou (c. 3700 - 3000) lidu zemědělského a dobytkářského s chovem koní sídlícího mezi Černým mořem až Dagestánem. 

c. 3500 bylo zničeno jedno z nejstarších známých měst stojící na místě dnešní osady Hamúkár či Tell Hamúkár (Hamoukar) v Džazíře v severovýchodním cípu SYR v provincii Hassaká v povodí Chábúru. Archeologové soudí, že nalezli nejstarší doklad dobytí a vyvrácení města, které existovalo od cca. 4500, srov. oddíl "před 6000 (2)". Kolem chalkolithického města stávalo několik satelitní vsí a naleziště obsidiánu, vedle začínající výroby mědi zdroj místního bohatství. Na jeho ochranu obyvatelé postavili více než dvoumetrovou hradbu.

Agresorem, proti němuž se mimo jiné obránci z neznámého ethnika bránili hliněnými koulemi vrhanými praky, měl být někdo z jihu, z kulturního okruhu Uruku. Stejný osud potkalo jižněji položený předakkadský Nagar, dnešní Tell Brák. Viz dále rok 3200.

Hamúkár je pokládáno za důkaz, že v Mesopotamii vznikaly městské státy nejenom na jihu Meziříčí, ale všude jinde, ne-li na severu dokoce dříve. Hamúkár býval v moderních intepretacích někdy pokládán za mitannské hlavní město Waššukanni/Waššuganni, viz rok 1580. 

3500 V Egyptě archeologické období Naqáda II. (Horní země, též kultura Girza a girzéen; srov. pod 4500), Fajjúm B, Ma´ádi (Dolní země, neolith v Deltě c. 5000 až 3800, naleziště Tell el-farcha na východu Delty se slonovinovými, asi votivními figurkami). Roky 3500 až 3200 či 3100 jsou vedeny moderními historiografy jako předdynastické (protodynastické) období dějin Egypta, k jehož konci podél Nilu existovalo několik kmenových či klanových „království“; jejich dobytím vznikl jednotný státní útvar.

Předdynastické období bývá datována a členěno jinak: cca. 5500 doklady organisovaného vesnického života (Džabal/Džebel Sahába, srov. v této hornoegyptské lokalitě osadu lovců a rybářů v době c. 12 - 11 000 s prvními doklady obětí války, viz tam; cf. první dobývání města známé v lokalitě Hamúkár v SYR s. v. válka a zde výše), zemědělská výroba, domestikovaný dobytek: ječmen, pšenice, len, melouny, zelenina, kozy, ovce, prasata, psi, lov ryb, gazel, hrochů a lvů; lov později privilegiem pro elitu. Kamenné nástroje byly nahrazovány kovovými. 

Změnily se pohřební zvyky, pohřebiště už nebyla součástí osad, ale vzdalovala se od nich. Dokonce děti, pohřbívané dosud pod prahem domů, byly ukládány na hřbitovech. Z rostoucí nekrofobie se stala víra v život po životě a mrtví dostávali na cestu zásoby pozemské stravy.

V období Naqáda II./girzéen je hrobové vybavení rozsáhlejší: dřevěné rakve a z nepálené hlíny, mrtví baleni do plátna, pohřby jsou odlišné a do skupinových hrobů čtvrcena jiná lidská těla – rituální vraždy. 

Chalkolithické období, zvané též „primitivní“ předdynastická doba, zahrnuje první kultury v Horní a Dolní zemi. Od c. 4500 začíná „stará“ doba předdynastická (kultury Badárí, Naqáda I., tzv. amratien podle hornoegypt. vsi al-'Amra), v níž se mimo jiné zrodilo plánování výstavby osad, rozvoj pravé architektury. 

Po 4000 až 3500 začíná střední předdynastické období Naqáda II., tzv. girzéen/gerzéen podle el-Gerze n. al-Girza jižně od Káhiry (tak egypt. arab., vlastně al-Džirza). Z této doby pochází první malovaná hrobka (Hierákónpolis) s nástěnnými malbami s mesopotamskými rákosovými loděmi, zvířátky a bojujícími lidmi. Hornoegyptský protostát se rozprostíral mezi Thínem a Elefantínou. 

V Hierákónpoli/eg. Nechen, řec. "Jestřábí město", na západním břehu Nilu nalezen nejstarší známý egyptský dům, nejstarší chrám, nejstarší cihlová stavba, nejstarší pivovarská výrobní kapacita. Rušná metropole Bílé země/Horní země se symbolickou bílou panovníkovou korunou rozprostírající se o délce pěti kilometrů podél Nilu byla střediskem země už půl tisíciletí před Narmerem, viz níže, a největším městem na Nilu vůbec s nejlepšími časy v letech asi 3800 až 3500. Naproti Nechenu leželo Necheb, kultovní středisko supí bohyně Nechbet/Nechebet, dn. al-Káb. 

Z Hierákónpoli pochází Narmerova paleta (moderní označení pro kosmetickou potřebu, ale pro její velikost spíše rituální dar) s jedním z prvních vyobrazení egyptského krále a standard, s obrazy zabitých zajatců, obětovaných či popravených stětím, s hlavami u nohou těl s uříznutými penisy. Jiné palety plnící vlastní zkrášlovací účel měly tvary zvířat, též obdélníku.  

Mladší předdynastické období (Naqáda III., eg. Nubt/Nubet, neboli dynastie 0 a dynastie 00 celoegyptského raného státu, jíž bylo „hlavním městem“?) přišlo s presentací bohů (?). Hrobka v lokalitě Umm al-qa'áb/"Matka hrnců", královské nekropole v Abýdu, s archeologickým označením U-j z doby kolem roku 3200 měla předměty z levantské oblasti a první hieroglyfy; předpokládá se, že se jednalo o hrobku dynasty Škorpiona I. Z Abýdu jsou i destičky sloužící zřejmě jako visačky ke džbánům ("olej z Čehenu", tedy země na západ od Nilu, pozdější Libye).

Z panovníků doložených jménem do éry 00 patří asi "král" Mušle, Ryba, Hor-pen-abu/Pen-abu ("Slon"), Čáp, Pes, Býk a Škorpion (I.), c. 3300, který též otevírá dynastii 0 (čtení znaků nejasné, "jména" pouze známa ze škrábanic na keramice). 

Hlavním mocenským střediskem Horního Egypta se stal později Abýdos, Abidžu/Abdžu (dř. čteno jako Ebózew, arab. Abídús), kde jsou pohřbeni králové první dynastie (původní Osíridův chrám, Osírieon, je až z doby kolem roku 3150). V této době již muselo existovat obchodní spojení s Mesopotamií a Íránem přes Syrii, možná i mořskou cestou kolem Arábie. O "abýdské dynastii" či konci XIII. dynastie viz rok 1650.

První egyptští obchodníci se usadili na jihu Palestiny, srov. zde níže, v egyptských hrobech je jihomesopotamský vynález – pečetní válečky a modrý lapis lazuli (označení středověké; sum. za-gìn, akk. zaginnu, eg. chesbed), který celý starověk bral z jediné oblasti, z několika nalezišť v afghánském a snad i v tádžickém Badachšánu (lokality jsou dodnes v provozu a jsou to podle všeho nejstarší dodnes provozovaná těžební místa lidstva), na Pamíru a u Bajkalu. Od druhé dynastie udržoval Egypt námořní spojení s oblastí dnešního Libanonu. 

Čtení c. tuctu jmen vládců řady státečků v Thébaidě v éře dynastie 0 nejsou obecně přijata, netvoří žádnou "dynastii", ale mnohdy vládli paralelně (jak tradiční lokální vládci nebo jako vzdorokrálové?): „Škorpion i.“, „Krokodýl“, Iri-Hor (nejstarší král z abýdské nekropole B, kdysi čten Ro), Hedžu-Hor (Hedjw-Hor), Ni-Hor, Hor-Ni, Hat-Hor, „Dva sokolové/Džu-Hor (? Horova hora?)“, Ka (?)-Neit, Hor Ka (?), Pe-Hor, Ndž-Neit/Nj-Neit, Ni-Neit (?), Hut-Hor/Hwt-Hor (?), „Škorpion ii.“, předchůdce Narmera. 

Jiné úvahy pokládají za Narmerova předchůdce krále Ka (= Sechen?, vlastně titul), Škorpion II. a Hor Krokodýl snad byli vzdorokráli z časů Kaových nebo Narmerových. Viz dále rok 3236. Ve Škorpionově (i.) hrobu v Abýdu bylo nalezeno slonovinové žezlo, které snad potvrzuje názor, že by měl být pokládán za prvního krále Egypta před Ménem/Narmerem.

Podle Palermského seznamu králů kdysi v této éře v Dolní zemi panovali Seka, Jucha/Chaju, Tiu, Ičieš/Češ n. Teš, Niheb, Wenegbu/Wadžnedž n. Wazner, Imichet/Mech a Waš, možná král podrobený Narmerem/Ménem. Kromě jmen o všech jmenovaných není známo vůbec nic. Dynastové užívali červené koruny ("Červená země"), kultovním střediskem bylo zprvu Pe u Depu, pozd. Bútó, dn. archeolog. lokalita Tall al-fará'in/"Pahorek faraonů". Hlavním kultem Búty byla kobří bohyně Wadžet/Edžo. Jižní hranicí Červené země asi byla Tepihu, řec. Afrodítopolis, dn. Atfích, na jižním začátku Delty. 

Stará chronografie egyptský (i mesopotamský) dávnověk obestřela dnes až nepochopitelným mysticismem. Ptolemaiovský historik Manethón/Manethós n. Manethó ze Sebennytu/eg. Čeb-nečer zahájil v duchu svých pramenů výčet panovníků říše na Nilu bohy a polobohy. Héfaistos vládl prý nad Egyptem 727 a tři čtvrtiny roku, jeho syn Hélios osmdesát a jednu šestinu roku, po něm Agathodaimón 56 a sedm dvanáctin roku, Kronos čtyřicet a půl roku, Osíris s Ísidou 35 roků a Týfón 29 let; Manethónovi křesťanští opisovači se v délkách vlád neshodli ani zde, ani později u panovníků z masa a kostí (Sextos Iúlios Afrikános, Eusebios, Geórgios Synkellos).

Po bozích prý přišla k vládě nad Egyptem dynastie duchů zemřelých alias polobohů/nekyes hoi hémitheoi, kterou otevřel Hóros (25 roků), pokračovali Arés (23), Anúbis (17), Héráklés (15), Apollón (25), Ammón (30), Tithoés (27), Sósos (32) a Zeus (20). Pak teprve otevírá výčet smrtelných vládců Ménem a První dynastií. Jaká jména z oficiální titulatury panovníků Manethón hellénisoval, zřejmě již nikdy nerozklíčujeme; řád v tom neměl.     

Souběžně s naqádskou kulturou egyptskou žili v Horní Núbii kolem třetích peřejí Nilu lidé kultury prekermské (c. 3500 - 2500), viz o ní roku 2600 a 1720. Do Dolní Núbie kolem prvních až druhých peřejí migroval z jihu (?) polokočovný lid archeology označovaný za "skupinu A" (c. 3800 - 3100; zahrnuje též staré vymezení "skupiny B", považovanou dnes za shodnou s "A"). Podle jiných představ migroval lid skupiny A k jihu ze severu z Horního Egypta, vykazoval svou populací  "kavkazskou/bílou" podobu.

Od začátku První dynastie lidé skupiny A mizí, snad oblast vylidněna násilně či odvlečena na sever, popř. se lidé vrátili ke kočovnému způsobu života. Soudívá se, že jazykově núbijské (?) skupiny A až C, viz rok 2600, náležely mezi Kúšity a že byli předky Blemmyů a dnešních Bedžů na severovýchodu novověkého SDN.

Vedle civilisace v Ponilí byla nejstarší doloženou zemědělskou oblastí severní Afriky okolí řeky Baht/Beht v Maroku (Wádí Baht, Oued Beht). Osada obývaná v době c. 3400 - 2900 vykazovala podobnou keramiku a stejné zásobní jámy jako mladší nálezy v Ibérii. 

3500 - 3000 na Krétě trvala pozdněneolithická doba, na ostrovech raně kykladská.

c. 3500 začíná Troja I. (do c. 2800, viz tam, či c. 2750 - 2500; nebo je rok c. 2750 začátkem?).

c. 3500 konec kultury Vinča (od c. 5300, viz tam). Na Balkáně na ni navazuje raně bronzová kultura makedonská.

c. 3500 - c. 2700 stavěny na západu Evropy, severu Německa, ve Skandinávii a v Británii dlouhé tumuly/kurgany, něm. Langbett, angl. long barrow, fr. tumulus allongé. Podlouhlé pahorky navršené nad pohřební komory obklopovaly velké kameny, vchody do tumulů dlouhých až 180 metrů byly kameny obloženy. Pohřebních či sakrálních staveb používalo několik megalithických kultur.

c. 3500 - 3250 v Kampánii eneolithická kultura Tarausi, na níž navazovala c. 3150/2950 až 2300 v okolí Paesta kultura Gaudo a na jihu Itálie a ve střední části poloostrova kultura Laterza, c. 2950 - 2350, v Toskáně, Latiu a v okolí Ancony kultura Rinaldone. Všechny zřejmě byly projevem lidu pasteveckého a spíše kočovného. S kulturou Gaudo známou z několika desítek hrobů souvisí nález keramické resonanční desky ke zřejmě strunnému nástroji, asi loutně.     

3300 - 3000 v Palaistíně tzv. předměstké období/protourbanická doba.

3200 v Mesopotamii skončilo období Uruk iv. (od 3500; pokud netrvalo do c. 3100 n. 3000), následuje období označované jako Uruk iii do c. 2900; Uruk IV.-III. s prvními číselnými grafémy a archaickými texty. Do roku 3000 trvalo období Džamdat Nasr/Džemdet Nasr, v Babylónii archeologové hovoří o době předdynastické: raná předdynastická éra I (ED I) trvala do c. 2700, ED II do c. 2600, ED III. do nástupu sargonovské říše Agade. Jejími nositeli již byli Sumerové/Šumerové, ale obyvatelstvo jihu Mesopotamie bylo jistě multiethnické, smíšené (např. „Ubajďané“, mluvívá se o Protoeufraťanech a Prototigriďanech).

Je možné, že Sumerové na jih Mesopotamie dorazili již začátkem 4. tisíciletí, snad z moře a asi z východu. Existují však též theorie, že Sumerové dorazili na jih Mesopotamie až c. 2900 a texty z éry pozdního Uruku nejsou sumerské, ale jakési autochthonní populace. Není též nijak vyloučitelné, že sumerská civilisace je vůbec výsledkem migrace, několika jejích vln apod.

S pozdní fází urucké kultury existovala na severu Meziříčí kultura "pátá ninivská"/angl. Ninevite V, c. 3100 až 2550, n. 2900 - 2600. 

Severně od Sumerů a jejich "multi-kulti", ovlivňujících vývoj též v Elamu, převládli beduíni: semitští Akkadové přicházeli podél řek ze syrské oblasti a Mesopotamie tak dostávala první základní rozdělení na jižní Sumer a severnější Akkad. Viz však rok 3500, kde o dobývání města Tell Hamúkáru v povodí Chábúru, což je možná důkaz toho, že v Mesopotamii vznikaly městské státy nezávisle na sobě, tedy nikoli prostým šířením vlivu nebo dokonce kolonisací ze sumerského jihu (srov. také případ předakkadského města Nagar, dn. Tell Brák v SYR). Ve 26. století se mezi písaři z Kiše a Šuruppaku již objevují semitská jména, o něco dříve než v syrské Eble.

Relativně rychlému rozvoji měst pravděpodobně napomohlo sušší klima čtvrtého tisíciletí a v jeho důsledku se rozvíjelo dobytkářství na úkor obilnářství. Na konci džamdatnasrské doby začíná politická a územní expanse městských států, začátek souvisle rozvíjející se lidské civilisace. 

Z doby nejpozději kolem 3200 pocházejí první doklady písemné, které vyšly z účetnických značek-grafémů pro počty lidí, zvířat, věcí, dutých měr obilí, soustavné obdělávání půdy, vysoušení a zavlažování půdy (viz rok 4300). Znak pro "krále/velkého muže, lu.gal" se ještě neobjevuje, zato pro "shromáždění/sum. ukkin, akk. puchrum". 

Kolem roku 3200 se po saních a válcích objevuje kolo, ačkoli jeho objev zřejmě patří do doby výrazně starší, cca. 6500, dokonce nezávisle na Předním východu ve střední Evropě, srov. orbu hákem a kolo u Bodamského jezera; v celé této oblasti konec eneolithu 3400 – 2200) etc. Hrnčířský kruh byl v povodí Indu znám kolem 5000 a kolem roku 2000 se objevují bojové vozy. 

Sumerštinu koncem třetího tisíciletí pozvolna nahrazovala akkadština, až Sumerové zanikli v akkadském moři. Akkadové pak dominovali Mesopotamii až do kassitské nadvlády nad Babylónií.

Od té chvíle šla svou cestou severní část Akkadu Assyrie, mesopotamský region severně od pohoří Džabal Hamrín. Novým rozdělením Mesopotamie od kassitské éry bylo na Assyrii a Babylónii. Sumerština byla semitským jazykem rovněž ovlivňována, třebaže až do konce klínopisné kultury zůstávala jazykem liturgickým; meziříční civilisace byla dvojjazyčná. Ve starobabylónské éře se v písařských školách/edubba říkávalo: "dub-sar eme-gir15 nu-mu-un-zu-a a-na-àm dub-sar-ra-ni/písař neznalý sumerštiny, co je to za písaře?" [gi7 = gir15]

Akkadštinou se hovořilo a psalo v mnoha dialektech. Obecně se rozděluje na severní assyrštinu a jižní babylónštinu s periodisací na období staroassyrské a starobabylónské c. 2000 - 1500, středoassyrské a středobabylónské c. 1500 - 1000, novoassyrské a novobabylónské c. 1000 - 600 a pozdněbabylónské c. 600 př. n. l. až c. 100 n. l.

Nejstarším písemným „archivem“ lidstva je soubor čtyř-pěti set tabulek a jejich zlomků z Kiše (dn. lokalita Tall al-Uhajmir), Šuruppaku (dn. Tell Fára) a Abú Salábích (sumerské jméno neznáme, mí poblíž Nippuru) z doby kolem roku 2600. Nejstarším nám známým účetním byl jistý kněz/lú.sanga bohyně Inanny v Uruku jménem KU.ŠIM (číst Kušim?). Odpovídal za chrámové sýpky a chod pivovaru.

Z naleziště Abú Salábích pochází z této doby nejstarší sumerská verse rad do života, morálních Instrukcí krále Šuruppaka, syna Ubar-Tutuova, svému synovi Ziusudrovi/bab. Utnapištim, jedno z nejstarších (fragmentárně) zachovaných literárních děl lidstva, nejstarší ze žánru zvaného moderně "instrukce", ve středověku specula/zrcadla. Praktické jednovětné rady o mezilidských vztazích, o ženách a otrocích, k hospodářství jsou seřazeny do tří seancí. O jiném otcovství Ziusudrově viz zde níže.

● Později byl sumerský text převáděn písaři též do babylónštiny a podobného bilingvního obsahu byly Instrukce Ur-Ninurtovy, babylónské z asi První dynastie Rady moudra, pozdější Rady pesimistovy a Instrukce Šúpê-Amélího. 

Nejmladším datovatelným textem je astronomický diář z roku 7 př. n. l. Jsou však zprávy o tom, že v depositáři Britského musea leží text z doby Tiberiovy a zatím nejmladší známý diář nese datum 385 SE, tedy roku 74 n. l. (vládl Babylónií Arsakovec Vologasés I., Západem Vespasianus); o astronomických diářích a jejich chronografických údajích viz v indexu s. v. Babylón.

Mesopotamská civilisace nezná sporů mezi sumersky hovořícím ethnikem a akkadsky. Není znám žádný text chlubící se vítězstvím Sumerů nad Akkaďany-Semity ani naopak. Oba jazyky žily pravděpodobně od věků v Meziříčí pospolu, nejprve v sousedství, později prolnuty, o roli staršího domorodého nelze dělat pro nedostatek pramenů žádné závěry. Popotopní panovnická jména známá ze sumerských královských seznamů jasně potvrzují, že vedle sumerských panovali lidé se semitskými jmény a jmény, o jejichž původu nevíme nic, srov. zde níže První dynastii kišskou.  

c. 3200 začíná v Kiši vládnout mythická I. dynastie kišská (novodobě zvána též "Etanova"; do 2700, viz tam). Sumerští a babylónští kronikáři dělili, podobně jako později kněží na Nilu egyptské dějiny, mesopotamskou historii na dynastická období před potopou a po vlády ní. Řazení dynastií "Seznamu sumerských králů" odpovídá hegemonnímu postavení jednotlivých městských států.

Písaři z 22. století a z doby Damiq-ilíšua Isinského (1814 - 1791) udávali délky vlády v sarech (1 sar = 3600 let) a nerech (1 ner = 600 let; šest nerů = jeden sar). Řada panovníků je archeologicky doložena a symbolika nadlidsky nadsazených sarů není známa. Od konce I. dynastie kišské jsou jména panovníků většinou již historicky potvrzená. Řazení jmen králů na zemi předpotopních je ryze mythologické. Údajně osm králů, kteří panovali v pěti městech, vládlo celkem 241 200 let.

Ke světové potopě v Mesopotamii podle hellénistického chronografa Béróssa/bab. asi Bél-usur došlo někdy 15. daisia (makedonského kalendáře seleukovské éry), kdy se Xisúthrovi (řec.), sum. Ziusudrovi/zi.u.sud.ra, č. "Život dlouhých dnů", bab. Uta-napištim/"Nalezl život" zjevil Kronos alias sumerobab. Anu, tedy snad se tak stalo 1. května. 

Podle židovské tradice, odvozované od sumerské, k potopě došlo 17. dne druhého měsíce roku 2985; 17. dne sedmého měsíce Noach/řec. Nóe, Nóé, Nóchos, arab. Núch přistál na jakémsi Araratu (tradičně ztotožňován se známou horou dnes na turecko-armenském pomezí) a po roce 27. dne druhého měsíce prý země oschla. Viz ovšem také rok 2543.

Seznam sumerských městských států viz index, s. v. Sumer.

 

Sumerští králové před potopou

("když království přišlo z nebe"):

1. A-lu-lim, Alulim, král v Eridu, vládl 28 800 let,

2. A-lal-gar, Alalgar, král v Eridu, vládl 36 000 let,

3. En-me-en-lu-an-na, En-men-lu-ana, král v Bad-tibiře, vládl 43 200 let; přemohl Alalgara a odvlekl do svého sídelního města,

4. En-me-en-gala-an-na, En-men-gal-ana, král v Bad-tibiře, vládl 28 000 let,

5. Dumuzi, „Pastýř“, král v Bad-tibiře, vládl 36 000 roků (= 10 sarů), sesazen (jiný od "Rybáře" z Kuary),

6. En-sipa-si-an-na, En-sipad-zid-ana, král v Laraku, vládl 28 800 roků, svržen,

7. En-me-en-dur-an-na, En-men-dur-ana, král v Zimbiru/Sipparu, vládl 21 000 let (= 5 sarů a 5 nerů), svržen a město opuštěno,

8. Ubar-tutu, Ubara-tutu, král v Šuruppagu/Šuruppaku, vládl 18 600 let. O něm a jeho synovi viz též zde výše.

Celkem: osm králů vládlo v pěti městech 241 200 let. Pak byla celá země pod vodou. Historiografické dovětky jsou obsaženy v sumerském textu, též v dalších soupisech zde níže. 

Do tohoto počtu nebyl dávnými kronikáři zahrnut Ziusudra, bab. Uta-napištim, řec. Xisúthros, Ubar-tutův syn, který vládl několik let v Šuruppaku v době, kdy přišla pověstná povodeň. Některé kopie královských seznamů vedou mezi En-men-lu-anou a En-men-gal-anou jméno En-men-ana a po Ubar-tutuovi Zin-suddu/Sin-suddu vulgo Ziusudru (bez délky vlády).

 

Excerptoři z Béróssových dějin zachytili původní sumerská jména v řecké podobě takto: Alóros byl v jejich podání Chaldaj z Babylónu, Alaparos a Amélón/Amillaros byli z Pantibibel (Pantibibla = Bad-tibira?), Ammenón byl Chaldaj, Megalaros byl z Pantibibel, taktéž Daónos/Daón poimén (pastýř Dumuzi) a Euedóreschos. Následoval Amempsinos a Ótiartés/Ardatés (Ubar-Tutu), oba Chaldajové z Laranchů (řec. Larancha/Laranchai = Larak). 

Za jeho syna Xisúthra/Seisithros se udála velká potopa. Jemu "Kronos" poručil 15. daisia (sic; c. květen) uložit či zahrabat všechny písemnosti v Sipparách. Král se s lodí o délce pěti stadií (téměř jeden kilometr) plnou přátel, příbuzných a zvěře plavil do Armenie, vypouštěl ptáky, až se jednou vrátili s drápy od bahna (podle jiné verse se napotřetí už nevrátili).

S manželkou, dcerou a kormidelníkem vystoupil, obětovali bohům a zmizeli, prý mezi nesmrtelné. Podle Béróssa vládlo deset "předpotopních" králů 120 sarů. Překlad souvislých fragmentů babylónského historika viz v indexu s. v. Béróssos.

Podobný seznam předpotopních panovníků doplněný jejich dvorními učenci, sumersky abgal, akkadsky apkallu a později ummânu, opsal v květnu roku 165, ke konci vlády Antiocha Epifana, urucký písař Anu-bélšunu, prapotomek Sîn-leqe-unnínního; viz o celém jménu v indexu s. v. Aba-Enlil-dari a rok 681. Další dynastové na tabulce z Uruku se svými učenci jsou z dob mnohem mladších:

Ajalu (sc. Alulim) a jeho učenec U4-dAn (psáno znakem pro 60) 

Alalgar a U4-dAn (60)-du10.ga

Ammeluanna a En.me-du10.ga

Ammegalanna a En.me-galam.ma

Enmeušumgalanna a En.me-bùlug.gá

Dumuzi a dAn(60)-en.líl.da

Enmeduranki a Ù.tu-abzu

(potopa) 

Enmerkar a Nun.gal-pirìg.gal

[Gilgam]eš a dSîn(30)-leqe (TI)-unnínní (ÉR); proto se pokládá jeho abgal/ummânu za autora epu 

[Ibb]i-Sîn a Kabti (IDIM)-ilí-dMarduk (ŠÚ)

[Išbi]-Erra a Si-dù = dEn-líl-ibni (DU)

[Ab]í-Ešuch a Gimil (ŠU)-dGula (ME.ME) a Ta-qiš-dGula (ME.ME)

[Adad-apla-iddina?] a É-sag-gíl-ki-i-ni-apli (IBILA) 

Adad-apla-iddina a É-sag-gíl-ki-i-ni-ub-ba, tzn. Esagil-kína-ubbib

Nabû-kudurrí-usur I. a É-sag-gíl-ki-i-ni-ub-ba-{LU}, tzn. Esagil-kína-ubbib

Aššur-acha-iddina a A.ba-dNINNU (50)-da-ri, [šá lú]aḫ-la-{MI}-mu-ú i-qab-bu-ú ma-ḫu-ʾi-qa-a-ri, [x(x)]x mni-qa-qu-ru-šu-ú (Níkarchos?; patří k Anu-bélšunuovi?) 

Kolofon: 

[IM m]dAnu (60)-bēl (EN)-šú-nu māru (A) šá mNidintu (NÍG.SUM.MU)-dAnu( 60) mār (A) mdSîn (30)-leqe (TI)-unninni (ÉR), [lúGAL]A dAnu (60) u an-tum Uruk (Unug)ki-ú qàt ramāni (NÍ)-šú 

[Uruk (Unug)]ki itiajjāru (GU4) U4 10-KÁM MU 147-KÁM mAn-ti-ʾi-i-ku-su 

pa-lih dAnu (60) là ita[bba]l (T[Ù]M)-šú šar („Anův příznivec kéž na tom nic nemění“)

 

(viz druhou část roku 3200 v pokr.)