039-038

39.

Ol. 185, 2

273 SE

209 AE

(Dioklés VIII. ?)

a. u. c. 715

L. Marcius Censorinus a C. Calvisius Sabinus

coss. suff.: C. Cocceius Balbus a P. Alfenus Varus

Rok 1 autonomní éry Rhósu v Syrii a Mílétu

************************************************************

M. Antonius se po Misenu, viz zde níže, "věnoval" tažení proti Parthům. Z Puteol se vydal s Octaviánem do Říma a odtud na východ: M. Antonius Město již nikdy nespatří. Armáda přezimovala v Helladě a část se věnovala pod velením konsulára C. Asinia Polliona válce s illyrskými Parthény/Parthíny, zatvrzelými brutovci, jiné oddíly válčily s Dardany. Antonius odešel do Athén, kde strávil zamilovanou zimu 39/38 s Octavií.

V srpnu nebo září se tu narodila jejich dcera Antónie starší (o otcovství viz rok 37). Athéňané ho oslavovali jako Nového Dionýsa/theos neos Dionýsos a s Octavií byli Hellény uctíváni jako Bohové dobrodějové/theoi euergetai.

25. října, ale podle všeho až roku následujícího (ve fasti triumphales údaj zničen), triumfoval proconsul C. Asinius Pollio nad Illyry, vedle P. Vatinia roku 42 jako první z Římanů. Dokázal je v krátké době zbavit všech stád, vzal jim území a zbraně. Zda-li válčil též severněji v Dalmátii, známo není. Už na Nový rok t. r. držel triumf nad Makedonií konsul L. Marcius Censorinus; jeho válečné zásluhy neznáme.

Zatímco z Itálie volně táhl na východ, dával se titulovat jako Dionýsos a v Athénách se dal místními zasnoubit s Athénou: sňatek přijal a z Athéňanů mámil věno čtyř milionů séstertiů. Žil mezi Hellény opět jako soukromník a vystupoval jako před časem v Alexandrii podle hellénských zvyklostí, nechal se najmenovat za gymnasiarcha. Napřed do Asie poslal svého legáta P. Ventidia Bassa, aby pokračoval v bojích s Parthy a Labienem.

Ventidius se vylodil v Kilikii a Q. Labienus se musel vrátit ze západní části Anatolie, protože neměl právě po ruce parthské posily. Ventidius obsadil průsmyky v Tauru a po příchodu parthských posil je Římané v Kilické bráně porazili. Opuštěný Labienus se musel skrývat kdesi v Kilikii a později byl podle jedné verse dopaden Ventidiem, podle druhé byl vydán ptolemaiovským správcem Kypru Démétriem, Caesarovým propuštěncem, a popraven jako vlastizrádce (imperator parthicus). 

Po Labienově porážce vyslal Ventidius do Amánu legionáře s jízdou pod Pompaediem Silonem, ale v ústí Amánské brány pod horou Trapezontem by byl jeho oddíl Parthy zničen, kdyby včas nedorazil Ventidius a překvapené Parthy nerozprášil. Jejich velitel Farnapatés n. Farnastanés v boji padl, parthské ležení před průsmykem bylo vyklizeno a římská armáda se vrátila do Syrie. 

Po konci Labienovy války napravovaly anatolské obce škody. Podle silně zlomkovitého textu usnesení rady a lidu Stratoníkeie v Kárii nalezené ve dvou zlomcích v chrámu Dia Panámarského a v ruinách obce Pityé/Pisyé narazili Parthové a Labienovi Římané v chrámu na silný odpor Diův, který je zahnal při pokusu o vyloupení silnou bouřkou s blesky a plameny. Útočníci zešíleli, volali, že "Zeus Panámarský ve veliký", pobíjeli se navzájem a druhého dne ráno, když dorazily posily z ležení v Pisyi, v nové bitvě vedené Diem bylo slyšet velké štěkání psů/kynón hylagmos, až útočníci definitivně utekli. Srov. bojujícího Apollóna s Kelty v Delfách roku 279.

V záležitosti ze stejné doby se vyjádřil dopis Stefena z Láodikeie úředníkům a radě Plarasy a Afrodisiady o restituci otroků, kteří byli zavlečeni za Labiena. Vrací je do Afrodisiady k potrestání a s nimi vrací zlatý věnec, který ukradl jistý, od jinud neznámý Pýthés. Mladý Caesar napsal někdy ve stejné době do Efesu, aby na žádost vyslance Planarských a Afrodisijských Solóna vrátili zlatou sošku Eróta, kterou v Afrodisiadě epónymní bohyni zasvětil Božský Iúlius. Ocitla se jako kořist z Labienovy doby v Artemísiu a jak Octavianus v zachovaném textu dopisu na kameni efeským radním zdůraznil, že "nemůže být Erós obětním darem pro (panenskou) Artemidu/kai gar ú charien anathéma Erós Artemida".

Z téhož roku pochází společné rozhodnutí triumvirů o Afrodisijských v neznámé věci, neboť text usnesení se zachoval na šesti velmi poničených zlomcích mramoru. Z 2. října t. r. je pak zachován navazující podle všeho fragmentární text senátního usnesení o plné autonomii Plaras a Afrodisiady učiněného v přítomnosti 340 senátorů a o jeho uložení na Capitoliu.

V dovětku k usnesení Římané garantovali, že do města a na jeho území nebudou nechávat vstupovat armádu, obyvatelé nebudou muset rukovat ani platit Římanům daně ani odvádět proviant, lodě a zbraně a také že jejich vyslanci budou moci v Římě o hrách všeho druhu zasedat v řadách určených pro senátory. Afrodisijské dokumenty jsou opisy pořízené do kamene někdy ve druhém n. třetím století n. l. 

P. Ventidius obsazoval Syrii, kterou Parthové do konce roku vyklidili, jediný Arados se nechtěl poddat, viz rok následující. Krátce za úplatu koketoval s pomocí Antigonovi Židovskému a uložil vysokou peněžitou pokutu králi Nabatajů Malichovi/Malchovi I., který stál na straně Caesarových vrahů a pak Parthů, viz rok 42 a 40.

Římany podporovaný král Héródés se při návratu z Říma, viz rok předešlý, pustil do proparthského Antigona II., srov. rok 37. Jako Héródův spolubojovník v čele římského oddílu byl v Palaistíně ponechán Pompaedius Silo, legát Ventidiův, který však také bral peníze od Antigona.

Kombinované oddíly Héródovy a Římanů se žoldnéři obsadili Samareiu a vyplenily Hieríchó/Jeríchó. Héródés počítající tento rok za první své královské datovací éry uvolnil obležení Masady trvající od loňska, osvobodil svou rodinu a dokončil obsazení Galilaje. Dobře zásobenou Masadu bránil s dvěma sty muži Héródův bratr Jóséf/Iósépos, ale měli nedostatek vody. Plánovali již útěk do nabatajské Arábie k Malchovi, když tu mocně zapršelo a cisterny se naplnily. 

V zimě za fujavice obsadil Sepfóridu a po celou zimu likvidoval bandity (možná Antigonovi přívržence?) usazené v jeskyních nad Genezaretským/Tiberiadským jezerem. 

• Konservativními Židy byl Héródés pro své idúmajsko-arabské rodiče, viz rok 40, pokládán za cizince a za prvního cizího vládce nad Židy v zemi, což ovšem neplatilo už od éry soudců/šoftim. 

Na konci roku se P. Ventidius vrátil zpět do Kilikie a Kappadokie (viz následující rok).

M. Antonius jmenoval Amyntu králem Pisidů (srov. rok 42; viz pak rok 36), Dáreia, Farnakova snad syna, části Pontu a Polemóna I., syna rhétora Zénóna z Láodikeie, části Kilikie a kraje kolem lykáonského Ikonia, srov. rok předešlý a změny v Anatolii roku 36. 

V Africe M. Aemilius Lepidus po misenské dohodě, viz zde níže, převzal správu od T. Sextia (viz rok 42)V Mauretánii byl vyhnán z trůnu král Bógud II., který vládl v části říše od roku 44 jako nástupce Bokcha II. Vypravil se na výpravu do Hispánií, možná v ujednání s Antoniem, avšak doma proti němu povstala Tingis, důvody neznáme. Král se vrátil z Hispánií, ale doma své posice už zpět nedobyl a utekl asi roku 38 k M. Antoniovi na Východ; padl v přípravných bojích před aktijskou bitvou, viz rok 31.

Nástupcem Bógudovým potvrdil Octavianus Bokcha III. (vládl ve svém království od roku 44, viz, a nyní vládl sjednocené Mauretánii až do roku 33). Město Tingis získalo z vděku za stranictví s mladým Caesarem římské občanské právo. Viz dále rok 25. 

 

Mauretánie, chronologický přehled

jedno království:

Baga, Bokchos I. (před rokem 105)

Bokchos I. spolu s Bógudem I. (105 - 81)

rozdělení země roku 81 mezi syny Bokcha I. na:

západ:  Bógud I. (81 - 44), Bokchos III. (44 - 39)                                                                             

východ: Bokchos II. (81 - 44), Bógud II. (44 - 39)

spojení obou království:                                                                                                    

Bokchos III. (39 - 33)

provincie (33 - 25)

Iuba II. (25 př. n. l. - 23 n. l.)

Ptolemaios (23 - 40 n. l.)

pak definitivně provincie

 

Hlad v Římě vynucoval triumvirům ústupky u lidu, jehož velká část nebyla schopna se sama uživit a byla závislá na státní potravinové podpoře. Octavianus, ač nerad, přivolil po zprostředkování Pompeiovy matky Mucie Tercie a svého švagra L. Scribonia Libona (cos. roku 34) k jednání se Sex. Pompeiem a s Antoniem, jemuž nápad nebyl až tolik proti srsti, odešli do Bájí.

Pompeius souhlasil se setkáním a ze Sicílie plul přes Pithékúsy/Aenarii do zálivu před Puteoly. Pompeiovi historie přičítá despotické choutky, nevzdělanost, oddanost svým a otcovým propuštěncům a nedůvěru až odpor ke všem, které pokládal za společensky výše postavené.  

Jeho nauarchos Ménodóros, tou dobou na Sardinii, ho vyzval k pokračování ve válce, neboť s vyhladovělou Itálií a Římem by se jim lépe vyjednávalo. Splnil ale jiné Ménodórovo přání a v Syrákúsách dal jeho vlastními lidmi zavraždit L. Staia Murcu, srov. rok 42, který vystupoval stále samostatněji, Pompeiem opovrhoval a Ména ho nesnášel. 

• Podobně se zbavil A. Pompeia Bithynika, syna pompéjána a Ciceronova přítele Q. Pompeia Bithynika (žádná přízeň), správce Sicílie v době Caesarovy vraždy, který bojoval v občanské válce na straně Pompeia Magna. A. Pompeius přenechal Sex. Pompeiovi "spoluvládu" nad ostrovem, jakmile ale dostal Sex. Pompeius dojem, že mu Bithynicus přerůstá přes hlavu, dal ho zavraždit, viz rok 43.

V létě uzavřeli triumvirové na molu misenského přístavu u Puteol dohodu se Sex. Pompeiem, blokujícím od roku 42 dopravu potravin do Říma po moři. Smlouvou v Misenu/Mísénu, jejíž písemná podoba byla uložena u vestálek, připadly Pompeiovi ml. vedle námořních sil západního Středomoří na pět let také ostrovy Sardinie, Korsika a Sicílie (srov. rok 42), navíc do správy obdržel provincii Acháju (nebo jen Peloponnésos?) a přislíben mu byl i konsulát a náboženské úřady zároveň s odškodněním zabaveného otcova majetku ve výši sedmdesáti milionů séstertiů, také milost pro proskribované přátele s výjimkou Caesarových vrahů, jimž se dostalo statutu vyhnanců.

Proskribovaným triumvirové vrátili čtvrtinu z konfiskovaného majetku, kterou triumvirové od stávajících majitelů vykoupili. Otroci bojující pod Pompeiovým jménem dostali potvrzenu svobodu a armádní vysloužilci stejná vysloužilecká práva jako vojáci triumvirů. Pompeiovu představu, že by v triumvirátu nahradil Aemilia Lepida (ve smlouvě o něm zmínka podle všeho nebyla), Octavianus s Antoniem vážně nevzali. 

K Misenu dorazili triumvirové s veškerou svou vojenskou mocí, kterou měli v Itálii k disposici, Pompeius připlul s veškerou svou flotilou. Dělal si naděje, že v triumvirátu zastoupí Lepida, který na konferenci ani nebyl; to se mu nesplnilo, neboť byl příliš silný.

Sex. Pompeius šířil své jméno na mincích jako Sex. Pompeius Magnus Pius. Byl to však muž diktátorských sklonů a mezi Římany nezískal větší počet příznivců: na rozhodujících místech měl propuštěnce apod., velitelem loďstva, nauarchem, a strůjcem jeho námořní moci byl bývalý pirát a otcův propuštěnec Ménás či Ménodóros, který Pompeia doprovázel s flotilou do Misena; během hostiny na palubě velitelské lodi měl svědění odříznout ji od kotvicích lan a zmocnit se tak triumvirů, ale Pompeius byl osudově proti.

Roku 67 Ménodóra ve válce s piráty zajal Pompeius Magnus, dal mu však svobodu a Ménodóros ho doprovázel jako později jeho syny. Když roku 38 poprvé přeběhl k Octavianovi, byl jím povznesen do jezdeckého stavu. Krátce se vrátil k Pompeiovi, ale bitvy u Naulochu roku 36, viz, se účastnil na straně Agrippově. Roku 35 odešel s Octavianem do illyrské války, kde byl v bojích o Siscii na Sávě v člunu zabit.

Pompeius po uzavření paktu odplul na Sicílii, Antonius s Octavianem se vrátili do Říma, kde byli oslavováni za to, že skončila válka, přinášející obyvatelům hlad. Většina vyhnanců žijících u Pompeia, se z Puteol vrátila do Říma a na své restituované majetky (což opět přineslo chaos mezi usazené veterány).

Antonius cestoval pak do Hellady, Octavianus znovu putoval do Gallií, kde vypukly nepokoje, o nichž ale nic nevíme (srov. rok předešlý). V září po ročním manželství zapudil manželku Scribonii, dceru L. Scribonia Libona, praet. 80, otce stejnojmenného konsula roku 34, matku své dcery Iulie (st.), viz dále rok následující.

Součástí oslav mísénského paktu bylo zasnoubení Pompeie, dvou- či tříleté dcery Sex. Pompeia (c. 28) s jinou Scribonií, dcerou L. Scribonia Libona (cos. 34), jediného z vnoučat a vnuček Cn. Pompeia Magna, se stejně starým M. Claudiem Marcellem, synem Octavie mladší, Octavianovy sestry. Ke sňatku nikdy nedošlo a po porážce Pompejina otce roku 36 o ní v dochované historiografii už zmínek není.

Římský bulvár t. r. jistě obohatil příběh jistého Vibia Maxima, který se měl stát quaestorem následujícího roku. Byl v něm rozpoznán uprchlý otrok a jeho majitel si ho odvedl přímo z fora. Nebyl popraven za to, že se odvážil zastávat úřad. Jiný nešťastník, jehož jméno historie nedochovala, byl praetorem, když byl poznán. Jeho majitel mu dal svobodu, takže mohl být popraven svržením s Tarpejské skály, trest pouze pro svobodné (jako otrok by byl zřejmě ukřižován).    

 

************************************************************

38.

Ol. 185, 3

274 SE

210 AE

(Menandros)

a. u. c. 716

Ap. Claudius Pulcher a C. Norbanus Flaccus

coss. suff.: L. Cornelius Lentulus a L. Marcius Philippus

Rok 1 autonomní éry města Leukas na řece Chrýsorrhoás či Bardinés v Syrii

************************************************************

Na jaře vpadli Parthové pod Pakorem opět do Syrie. Pakoros dokonce přijal královský titul a vládl krátce jako Arsakés XV. Pakoros I. S královským otcem Oródem II. se prý ale rychle usmířili. Římané vedení P. Ventidiem Bassem Parthy pod Taurem a pod Amánem již dvakrát porazili (srov. předešlého roku). Nová expedice Parthů byla zničena Ventidiovou lstí v Kyrrhestice u pevnosti Gindaros. Zde padl král Arsakés XV. Pakoros I. Bitva u Gindaru byla vybojována dne 9. června a Syrie se po té rychle vrátila do římských rukou; množství pompejovců uprchlo do Mesopotamie, někteří se utekli k Antiochovi Kommágénskému.

Ventidius před bojem využil v Kirze jistého proparthského residenta Farnaia/Pharneus, snad arabského šejka jinde jmenovaného jako Channaios, který dodával nepřátelům informace. Namluvil mu, že nejhorší, co by Římany potkalo, by bylo, kdyby se Parthové přepravili přes Eufrátés na místech, kde teče v rovině a nikoli na jeho neužším místě v Zegmatu, kde by se Římané mohli snadno zbavit nebezpečí z parthských lučištníků. Ventidius potřeboval získat čas, aby dostal legie ze zimovišť v Kappadokii, a zrádný Farnaios poslal Pakorovi zprávu: Parthové ztratili více než čtyřicet dnů překonáváním širokého koryta kdesi na jih v pustině, než postavili most, Ventidius dostal posily a invasory porazil.  

Pakoros za své přítomnosti v Babylónii v uplynulých letech jako korunní princ mimo jiné rozšířil a zvětšil Ktésifón: město, které nedostalo do vínku samosprávu, bylo osídleno novými kolonisty, též Hellény a Římany, kteří prchali před občanskými válkami ve Středozemí.

• Parthské země byly po staletí jediným územím, kam nesahala římská moc. Když L. Septimius Severus porazil v občanské válce roku 194 n. l. C. Pescennia Nigra, odešlo do parthského exilu mnoho Nigrových vojáků a usadilo se v Mesopotamii.

Pak začal Ventidius obléhat Samosaty, sídelní město Kommágény, kde se držel král Antiochos I., nedávný spojenec Parthů. Antiochos nabídl Ventidiovi výpalné ve výši 1400 talentů, ale na Antoniův pokyn bylo v obléhání pokračováno; chtěl se stát vítězem a Ventidius tušil dobře, co by zůsobila triumvirova žárlivost, kdyby po syrské porážce pronásledoval Parthy do Mesopotamie.

V polovině léta, kdy se obléhání účastnil osobně M. Antonius, se římským oddílům dále nedařilo a Antonius uzavřel s králem dohodu o výkupném ve výši (nyní již jen) 300 talentů. Krátce nato Antiochos I. Theos Dikaios Epifanés Filorhómaios Filhellén (vládl od roku 69) abdikoval ve prospěch svého syna Mithridáta II., přítele M. Antonia (a ten pak vládl do roku 31?). • Je možné, že Antiochos I. Theos byl následujícího roku zavražděn novým parthským králem, Pakorovým bratrem, viz tam.

P. Ventidius Bassus se z Kommágény vrátil do Říma a již 27. listopadu jako první a jediný z Římanů do císaře Trajána slavil triumf nad Parthy (srov. předešlý rok). Pak se za ním uzavřela opona historie, pravděpodobně brzy na to zemřel a dostalo se mu pohřbu na náklady státu.

Pocházel z bídných poměrů z Picena a za spojenecké války, zajat se svou matkou, která byla vedena s dítětem v náruči v triumfu nad poraženými ve spojenecké válce Cn. Pompeia Strabona v prosinci roku 89. Živil se jako pohaněč mul v armádní pekárně/múliónem castrensis  furnáriae fuisse, připravoval jejich spřežení pro úředníky odcházející do provincií. Tak ho poznal Božský Iulius, oblíbil si ho a vzal s sebou do Gallií. Caesar dopomohl Ventidiovi k tribunátu, do senátu a k praetuře (na rok 44). Stál pak na straně M. Antonia a jako takový měl šanci se proslavit v Orientu.

Po Crassově fiasku roku 53 (viz) byli v parthské Mesopotamii úspěšní pouze císaři Traianus (tažení 114 – 117 n. l.), L. Aurelius Verus (162 – 165), L. Septimius Severus (197 – 199), Macrinus a Elagabalus (217 – 218). Po roce 224 n. l. následovaly války Římanů s obnovenou silnou perskou říší, která parthskou skolila.

M. Antonius se po krátkém pobytu v Syrii vrátil do Athén a s manželkou Octavií a dcerou Antonií st. strávil také tuto zimu (srov. předešlý rok). Octavie porodila druhou svou dceru Antonii ml. 31. ledna roku 36.

Poměry v Syrii a v Iúdaji uklidnil a uspořádal ve spolupráci s Héródem se dvěma legiemi C. Sosius (cos. roku 32), kterého zde zanechal jako správce provincie M. Antonius. Dobyl Arados, který neohroženě držel při Parthech od roku 40.

Před Sosiovým příchodem byly Héródovy oddíly pod stratégem Ptolemaiem, který padl, antigonovci v Galilaji poraženy a v "odměnu" na galilajských obcích vymohl navrátivší se ze Samareie Héródés sto talentů výpalného. Tehdejší velitel legionářů, jehož známe pod neřímským jménem Machairás, šel též spíše na ruku Antigonovi opevněnému v Jerúsalému a pobíjel v zemi bez rozdílu kdekoho, též Héródovy lidi. Héródés se tedy vypravil k Samosatům za Antoniem se stížností a jednotky svěřil svému bratru Iósépovi.

Uprostřed léta Josefovo vojsko s římskými oddíly táhly k Jeríchu za menáží, byli však přepadeni a poraženi vojskem Antigonovým pod velením Pappovým. Vítězové zhanobili Josefovu mrtvolu s uťatou hlavou a pozabíjeli mnoho héródiánů. Hlavu od Antigona vykoupil Josefův a Héródův bratr Ferórás padesáti talenty. 

Zpráva o tom dostihla Héróda v Dafně zároveň s novou rebelií v Galilaji, při níž byli bohatší lidé s příznivci Héródovými topeni v Genezarethském jezeru. Machairás se tehdy opevnil v lokalitě Gittha/dn. Gita. Jakmile se Héródés vrátil přes Ptolemaidu a Jeríchó a když pacifikoval Galilaji po úspěšném jednání od Antonia s římskými posilami, porazil Pappa u vsi Kaná či Isana/J'šáná a přešel se Sosiem do rozhodující ofensivy; nyní král uřízl hlavu Pappovu a poslal ji bratrovi Ferórovi.

Koncem roku oblehl Héródés krále Antigona II. v Jerúsalému. Héródés se během obléhání města oženil s Mariamé/Mariammé, dcerou Alexandra II., syna Aristobúla II., viz dále rok 30 a 29. Svou první manželku Dóridu z doby, kdy ještě nebyl králem, zapudil a svého prvorozeného syna Antipatra k sobě pouštěl pouze o svátcích.

• Mariamé byla sestrou Salampsió, Kypry a Aristobúla (III.), posledního z Hasmónajů vůbec. Dětmi Mariamy s Héródem byli synové Alexandros, Aristobúlos, dcery Salampsió a Kypros a chlapec, jehož jméno neznáme a zemřel na studiích v Římě. Sosius triumfoval nad Židy v Římě 3. září 34.

V této době se do země vrátil z Babylónie z parthské internace, kam byl zavlečen Barzafarnem, viz rok 40, bývalý král, resp. ethnarchos Ióannés Hyrkanos II. Přes varovaní babylónských Židů se účastnil svatby své vnučky s Héródem, který ho měl za soka v království a velmi nerad ho viděl (srov. rok 30).

 

V Galliích vypuklo nové povstání, germánští Quadové se postavili opět proti Římanům, viz rok 53. M. Vipsanius Agrippa převedl přes Rýn germánské Ubie na jejich žádost a usadil je na bývalém území Caesarem vyhlazených Eburonů, čímž udělal na pravém břehu řeky dost místa pro Chatty, srov. rok 55 a 53. Přesídlení pravděpodobně trvalo dvacet let. Agrippa pak rozprášil povstání v Aquitánii. O jeho bojích z těch válek jinak nevíme nic. 

Ubiové byli stálým tlakem Chattů a ti svých suébských sousedů. Agrippovi byl pak Augustem povolen triumf nad Germány: od časů Caesarových byl v armádou v Germánii jako první Říman. 

Ubiové byli od roku 55 prvními z římských spojenců mezi Germány. Jejich sídelním městem se stala Ara Ubiorum, "Oltář Ubiů", na jejímž místě kolem roku 50 n. l. založili Římané svou osadu pod jménem Colonia Claudia Ara (Augusta) Agrippinensium, "Klaudiova kolonie Oltář (císařský) Agrippinských", dobově zkracováno jako CCAA, zárodek dnešního Kolína/Köln. Ubiové totiž opustili své jméno a za národní zvolili označení Agrippinenses, Agrippiňané.

Se svolením Římanů se na vyklizená ubijská pravobřežní území usídlili Chattové. Od roku 12 n. 11 měli pakt s Římany proti Suébům. Srov. dále rok 4+.

 

Pakt se Sex. Pompeiem (viz předešlý rok) neměl na Západě dlouhého trvání. Antonius mu nevydal Peloponnésos, ledaže by mu zaplatil dluhy obcí z válečných rekvisic; což asi bylo součástí mísénských dohod. To se nelíbilo a Pompeius pošťuchován Ménodórem strojil na novou válku, jeho loďstvo po krátce pause opět provádělo piraterii. Řím byl stále neklidný, neboť zásobování se nijak nezlepšilo. Pompeiovi přátelé v Římě však chtěli udržet mír a podplatili lidi v Pompeiově okolí, aby štvali proti Ménodórovi a dalším propuštěncům.

Ménodóros vulgo Ménás, který byl otrokem Pompeia Magna a vlastně patřil M. Antoniovi, který Pompeiův obří majetek po Farsálu vydražil, neměl na vybranou a vyslal do Říma k Octavianovi svého důvěrníka Mikyóna, aby triumvirovi nabídl Korsiku a Sardinii, které Sex. Pompeiovi spravoval. Za Octaviana jednal s Ménodórem o dovozu obilí propuštěnec Filadelfos. O Ménodórově zradě se Pompeius dozvěděl až v okamžiku, kdy Octavianova flotila posilněná v Brundisiu a Puteolách plavidly z Ravenny a pěchotou z Gallií a Illyrie byla na cestě do války proti němu. 

Začátkem roku se Octavianus zmocnil Sardinie: za své tři legie a šedesát lodí dostal pirát od Octaviana svobodu a pozdvižení do jezdeckého stavu s právem nosit zlatý prsten. Následně se znovu rozhořela mezi triumviry a pompéjovci otevřená válka. Vinu svalil Octavianus na Pompeia. M. Antonius do bojů nezasáhl, třebaže se z Athén, než vyrazil na Východ, dostavil do Brundisia na vyžádané konsultace, k nimž ale nedorazil žadatel Octavianus, a zůstal neutrální, ačkoli písemně mladému Caesarovi sdělil, že by si přál udržení paktu s Pompeiem.

Velitelem Octavianovy flotily byl C. Calvisius Sabinus s Ménodórem jako podvelitelem, pěchota se soustředila do okolí Rhégia. Námořní posily z Ravenny s výstrojí a výzbrojí převážela flotila do Tarentu pod velením Cornificiovým. Cestou ji stihla bouře, která však zničila jedinou z lodí: tu, která měla sloužit Octavianovi jako velitelské plavidlo. 

V první válce Octavianově o Sicílii dopadl budoucí princeps špatně. U Cum bylo Calvisiem s Ménodórem proti pompéjovcům, kteří byli v početní převaze, bojováno nerozhodně. V této bitvě však padl nový Pompeiův nauarchos Menekratés, osobní sok Ménodórův, když se lodi obou nepřátel srazily a oba velitelé byli na palubách háky spojených plavidel v boji raněni. Po dobytí své lodi se nauarch Menekratés vrhl do moře, aby unikl zajetí. 

Noví velitelé po něm Papiás Démocharés a Apollofanés flotilu obrátili zpět směrem k Sicílii, třebaže jejich ztráty byly minimální. V další bitvě došlo u Rhégia u mysu Skyllaion, kam Octavianus dorazil s loďstvem z Tarentu, odkud vyplul na Sicílii. Z Messány totiž vyplul proti Octavianovi Pompeius a společně s Démocharem dosáhli převahy dvou bitevních plavidel na jedno.

Octavianovci odmítali Pompeiovu výzvu k bitvě a vyčkávali ukotvení při březích. Démocharés zaútočil a ničil ohněm zakotvená plavidla, která navíc narážela na skalnaté břehy. Katastrofě zabránil jeden z podvelitelů/legátů L. Cornificius tím, že se svými loďmi zvedl kotvy a podnikl výpad, během kterého najel se svou lodí do Démocharovy: Pompeiův nauarch se zachránil únikem na sousední plavidlo. Když se objevilo ze severu připlouvající flotila konsulára Calvisia Sabina a Ménodóra, pompéjovci odpluly k Sicílii. 

Octavianus se skupinou lidí, jimž se podařilo doplavat ke břehu, musel strávit noc na souši bez jakéhokoli konfortu. Polovina zbylého Octavianova loďstva i mužstva byla druhého dne zničena v nezvykle velké bouři, Pompeius v té době již kotvil v Messáně. Rozsah škod žádný z pramenů neuvádí.

Sex. Pompeius poslal Apollofana do Afriky a za ním se vydal z Octaviánova rozhodnutí Ménodóros. Octavianus odešel do Hippónia, kam dorazily i zbytky flotily, pak do Kampánie. Dal po celé Itálii stavět lodi a shánět na trzích a po senátorech otroky na veslování a hlavně peníze. O ty požádal i Antonia zároveň s vojenskou pomocí proti Pompeiovi, viz rok následující. Obyvatele Lipar dal přestěhovat po dobu války do Neápole.

• Aby nemohl Pompeius z moře sledovat budování nové flotily, vystavěl Agrippa Portus Iulius na sladkovodním Avernském jezeru, dal ho prokopat kanálem s jezerem Lucrinským a to průplavem do moře: bylo to loďstvo, které za dva roky zvítězí u Naulochu, viz. Kanály se však zanášely, přístav byl opuštěn a Augustus pak dal vybudovat hlavní základnu západního válečného loďstva v nedalekém Mísénu.

Aby získal pro válku s Pompeiem též Antonia, vyslal k němu C. Cilniu Maecenata. Své též udělala u svého chotě Octavia, Octavianova sestra, viz rok následující. Maecenata již v této době obklopovali a doprovázeli na cestách básníci Q. Horatius Flaccus, P. Vergilius Maro a L. Varius Rufus. Někdy v této době začal Vergilius skládat Georgika (dokončil c. 30) a M. Terentius Varro ve svých osmdesáti letech tři knihy se stejným námětem a názvem, ale latinským: Rerum rusticarum libri tres.  

Snad v této době se Sex. Pompeius z pýchy nad svými úspěchy dával presentoval jako adoptivní syn Neptunův, purpurové znamení velitele flotily nahradil modrým, sám v modrém chodil a v oběť dal vhodit do úžiny koně, prý též lidi. Podle jiného zdroje o oslavách vítězství nad Octavianem obětoval na mysu Pelóru na severovýchodu Sicílie sto býků se zlacenými rohy a jednoho koně.   

Dnem 31. prosince vypršelo pětiletí druhého triumvirátu (viz následující rok). Římané nespokojení s vysokými daněmi se ve Městě a Itálii stále bouřili. Toho roku bylo jmenováno šedesát sedm praetorů, kteří sloužil v řadě po sobě. Quaestorem byl zvolen jistý mladík, který nedospěl ani efébského věku/iuvenis. Když se opět vynořil požadavek, aby senátor směl zápasit při gladiátorských hrách, bylo to všem senátorům zakázáno zákonem, viz nový zákaz roku 19+ (o prvním rytíři a senátorovi v aréně viz rok 46); stejně jako to, že liktoři museli patřit mezi svobodné lidi a že spalování těl se povoluje až dvě míle od hranic Města.

V Octavianově osobním životě došlo k zásadnímu zlomu. 23. září 39, viz zde níž, slavil okázalou hostinou v Římě své 24. narozeniny a s nimi obřad zasvěcení prvního vousu. Krátce předtím poslal rozvodový list Scribonii, která si ho přečetla po porodu společné dcery Iulie, viz rok předešlý. Na oslavách poznal těhotnou Livii (20), jednu z nejkrásnějších žen Říma, a brzy požádal jejího manžela Ti. Claudia Nerona, aby mu ji přenechal, byť těhotnou.

Zákon takovou věc zakazoval, neboť chránil ženu, tak si nejmocnější muž Říma opatřil dobrozdání pontifiků. Na Liviin názor se nikdo neptal, takže nevíme, zda se jí vůbec nový manžel zamlouval a zda řada pozdějších zločinů na Augustově příbuzenstvu, z nichž byla už ve starém věku podezřívána, nebyla nejtvrdší podoba její systematické msty.

Jejich manželství (jeho třetí, její druhé), jedno z nejznámějších v evropských dějinách, bylo bezdětné a jediným Augustovým potomkem zůstala Iulie, dcera se Scribonií, kterou však zapudil "pro zkaženost jejích mravů"; podle jiného záznamu mu však Scribonie stále vyčítala velký vliv nejmenované milenky. 

Svatba s Livií Drusillou v šestém měsíci těhotenství se konala v říjnu 39 a teprve mnohem později bylo stanoveno jiné, oficiální datum sňatku: 17. ledna 38 se C. Iulius divi Iulii filius Caesar (Octavianus) oženil s Livií Drusillou, předtím provdanou za Ti. Claudia Nerona (srov. rok 40), otce jejího prvorozeného, tehdy tříletého syna Ti. Claudia Nerona (pozdějšího císaře; srov. rok 42 a 40).

Tři dny předtím podle jedné tradiční verse porodila ve věku dvaceti let (bez sedmnácti dnů) svého druhého syna s Ti. Claudiem Neronem, který brzy na to zemřel, D. Claudia Drusa, pozdějšího Nerona Claudia Drusa n. Drusa Claudia Nerona (I.) čili Drusa St. (zabil se pádem s koně 14. září roku 9). • Eulogium, smuteční řeč, na pohřbu svého fysického otce Ti. Claudia Nerona roku 32 pronesl stejnojmenný syn a budoucí císař, když mu ještě nebylo deset.

Drusus Starší se oženil s Antonií mladší (Minor), dcerou triumvira M. Antonia s Octavianovou sestrou Octavií (Minor) a oba byli rodiči Germanika (otce císaře Gaia alias Caliguly), Livilly a císaře Claudia.

Livia, dcera M. Livia Drusa Claudiana s Aufidií/Alfidií, se narodila 30. ledna 58 (podle předcaesarovského kalendáře 27. ledna). Poprvé se provdala v patnácti za Ti. Claudia Nerona, který byl nejméně 26 let starší. Zatímco po Filippách nalehl její proskribovaný otec na meč, 16. listopadu 42 se narodil její první syn Ti. Claudius Nero a dostal jméno po otci, který to neměl u Octaviana dobré a vsadil na M. Antonia. 

Po Augustově smrti jí senát přiřkl jméno Iulia Augusta. Byla matkou císaře Tiberia, babičkou císařů Gaia (Caliguly) a Claudia a prababičkou Nerona; zemřela roku 29 našeho letopočtu. O jejím vztahu ke Spartě viz roky 40 a 21.

Urychlený rozvod a nový sňatek Octavianův překvapuje u muže, který nesnášel ukvapená jednání a rád řecky pravíval speude bradeós, lat. féstíná lente, tedy "pospíchej pomalu" (původně ve smyslu vojenské opatrnosti). Jejich manželství zůstalo bezdětné, třebaže oba již potomky měli a byli mladí; důvod není zachován a je to záhada. Zatímco Augustus soustavně vyhledával ženy, dívky a chlapce, Livie mu zůstala věrna: jemu bylo 25, jí dvacet.