299-295

299.

Ol. 120, 2

13 SE

 

Euktémón II.

a. u. c. 455

M. Fulvius Paetinus a T. Manlius Torquatus event. M. Valerius Maximus Corvus VI.

************************************************************

Athény uzavřely spojenectví s Lýsimachem a Kassandrem (zemřel o dva roky později), což byl důsledek státního převratu, jímž se k moci dostal jistý Lácharés, ptolemaiovský zřejmě exponent (srov. předešlý rok a rok 295; datace je hypothetická, k puči mohlo dojít již roku 300 nebo až 295). Podle všeho vzešel převrat z rivality dvou ozbrojených skupin ve městě. Lácharés byl t. r. stratégos epi tón xenón, tedy velitel žoldnéřů, jeho sokem stratégos občanských jednotek Chariás.

Chariovci podlehli a opevnili se na akropoli. Žoldnéři vzali útokem i akropoli a poražení vůdcové se uchýlili do Parthenónu. Když se vzdali, přes dané sliby dal Lácharés na podnět jistého Apollodóra odsoudit a popravit kolegy-stratégy Chariu, Peithiu, Lýsandra a Ameiniu. Kdy se tak stalo, nevíme, ani sled událostí není až tak zřejmý, pravděpodobně před, nebo krátce před smrtí Kassandrovou, viz rok 297. 

Pučisté exulovali démokraty, podrobnosti neznáme, zřejmě ty, kteří skoncovali s vládou servilních démétriovců, viz rok 301sq. Lácharés zůstával pravděpodobně "jen" stratégem, armádním velitelem, viz dále rok 295sq. Podoba tehdejší athénské ústavy nám není známa. Jaká, a pokud, byla nějaká vazba Lácharova na Kassandra, nevíme. Rovněž není známo, jaká byla posice tehdy Olympiodórova, jedna z nejvýraznějších velitelských osobností Athén prvních dvou desetiletí třetího století. Viz roky 294sq., kdy byl po návratu Démétria Poliorkéta dvakrát po sobě zvolen epónymním archontem, a viz dále rok 287. 

21. metageitniónu, v září t. r., Athéňané poctili Poseidippa z Kothókidů, muže odjinud neznámého, za positivní účast na vyslanecké misi ke Kassandrovi v Makedonii, olivovým věncem a stélou umístěnou na Akropoli. Hlavou mise ke Kassandrovi byl zasloužilý politik Filippidés, syn Filomélův, pamětník starých časů bojů s Filippem II., srov. rok 301.

Významné slovo v athénské politice vůči Lýsimachovi měl autor komédií Filippidés, syn Filokleův, srov. rok 307, známý prý též svou hubeností. Vyhnanec ze své vlasti někdy kolem roku 303 se do vlasti vrátil asi po až dvaceti letech. 18. boédromiónu za archonátu Euthiova/zač. října 283 (?) ho spoluobčané honorovali zlatým věncem, bronzovou sochou v divadle a dalšími privileji za zásluhy o vlast: Lýsimachos věnoval za archonátu Euktémonova roku 299/298 Athéňanům deset tisíc medimnů obilí a šat pro kultovní sochu Athény, Filippidés se postaral o pohřeb Athéňanů, kteří padli na Antigonově straně u Ipsu, a o osvobození tří set vojáků jatých Lýsimachem a vězňů držených v Asii Monofthalmem a o jejich dopravu domů.  

 

Králové Seleukos I. a Démétrios I. se sblížili. Sedmapadesátiletý Seleukos (narozen téhož roku jako Alexandros Veliký) byl proti případné koalici Lýsimacha s Ptolemaiem sláb, Kassandros byl daleko a upjat na Makedonii a Helladu, zbýval tedy Seleukův nedávný nepřítel Démétrios (o jeho šancích viz rok 301). Ve svatební diplomacii se ucházel o ruku osmnáctileté (?) Démétriovy dcery Stratoníky I., jejíž matkou byla Fila I., nejstarší z dcer Antipatrových, srov. o ní roku 321. Seleukova perská manželka Apamé (od roku 324), po níž pojmenoval tolik měst, v této době zřejmě již nežila.

T. r. vyznamenali v Efesu vyslance králů Démétria a Seleuka/apostaleis para tóm (sic) basileón Démétriú kai Seleukú pros ton démon ton Efesión kai tús allús Hellénas zlatým věncem a občanství Níkagoru z Rhodu. Níkagorovým úkolem asi bylo informovat o nové mocenské skutečnosti, o koalici obou králů, dosud nepřátel. 

Démétrios I., který v uplynulých dvou letech bojoval proti Lýsimachovi v Thrákii a Anatolii, o průběhu bojů nevíme nic, prošel Anatolií na východ a obsadil Kilikii, která byla po Ipsu určena pro Pleistarcha, Kassandrova bratra (viz rok 301). Pleistarchos si stěžoval na Démétria u Seleuka, který mu byl z původních protiantigonovských spojenců nejblíže, pak se ale vydal ke Kassandrovi do Makedonie. Pleistarchos se dokázal se svými oddíly udržet v části Kárie (viz rok 295, kdy se obnovila původní protiantigonovská koalice).

Král Démétrios I. se zmocnil posledních 1200 talentů uložených v kilické vnitrozemní pevnosti Kyindách, starém to perském gazofylakiu, a odplul k Rhósu, kde se sešel s Filou I., svou moudrou a nesmírně trpělivou manželkou, a se Seleukem I.: odděleně žijící manželé mu předali svou dceru Stratoníku I., s níž žil až do roku 292 (viz tam). Seleukos se s novou chotí odebral do Antiocheie nad Orontem a Démétrios se v Rhósu udobřil s Filou (či spíše naopak: srov. jeho několikeré další „sňatky“. Fila I. byla o patnáct let starší než on). Démétrios poslal Filu za jejím bratrem Kassandrem, aby vyžehlila aféru s Pleistarchem, a Ptolemaios I. slíbil Démétriovi svou dceru Ptolemáidu, kterou měl s Eurydikou, jinou dcerou Antipatrovou a sestrou Fily. Ke svatbě ale došlo až roku 286 za zcela změněné mocenské situace (viz tam).

V této době n. až roku následujícího zemřela asi v Kilikii, kam dorazila z Megar, viz rok 301, jiná Démétriova choť, Pyrrhova sestra Déidameia I. (c. 24), a to pravděpodobně po porodu syna Alexandra, který se však v historii nikde neobjevuje.

Koncem roku tak nastalo kratičké sblížení Seleukos - Démétrios - Ptolemaios (srov. předešlý rok a rok následující či 295). Démétrios vyklidil Seleukovi za peněžní odstupné Kilikii, včetně přístavů (?), rozsah neznáme, a Ptolemaiovi dal jako rukojmí Pyrrha I., svého pověřence v Helladě, který pobyl v Alexandreji do roku 296. Ke kontrole Kilikie viz rok 295.

 

Zřejmě téhož roku se Korkýrští zbavili vlády briganta Kleónyma Spartského, držícího se na ostrově od roku 303. Kleónymos se pravděpodobně odebral domů, do Sparty (?). Korkýru začal obléhat Kassandros, a proto si Korkýrští povolali na pomoc Agathoklea Sicilského. Agathoklés (62) zničil před ostrovem makedonské loďstvo a vysadil své muže, kteří též loupili dobytek na Ithace: Kassandros ostrov vyklidil a uzavřel s Agathokleem mír, jímž uznal Sicilanovi Korkýru; domácích se nikdo neptal. Tento stav trval do roku 295. • Je to jediný případ v hellénských dějinách, kdy někdo ze západních Hellénů (ze Sicílie či Itálie) dokázal přenést přímou územní nadvládu do mateřské Hellady (srov. nepodařený pokus Dionýsia I. roku 385). Neúspěšných pokusů v opačném směru bylo několik (Athéňané, Alexandros Molosský, Pyrrhos).

Zda se Syrákúsan pokoušel etablovat na Jadranu, lze pouze spekulovat. Jeho rozpačitá politika v jižní Itálii, srov. roky 303 a 300, snad nějak souvisela s římskou agresivitou a sicilský král znal nepochybně římské možnosti lépe než později Pyrrhos a další z Hellénů. Agathoklés se z Korkýry vrátil na svůj západ a v Itálii potlačil a potrestal vzpouru ligurských a etruských žoldnéřů, kteří se na jeho synovi Agatharchovi domáhali zvýšení žoldu: na dva tisíce jich pobil. Zda to bylo cestou jeho flotily domů nebo až roku následujícího, nevíme.

S touto akcí též souvisel nějaký problém s Bruttiy, jimž se likvidace vzpoury nelíbila. Agathoklés začal obléhat jejich nám neznámé "město" Éthai. Nočním protiútokem bruttijské přesily byli však hellénští obléhatelé rozprášeni a čtyři tisíce jich tam zemřelo. Agathoklés s flotilou vrátil do Syrákús. • Agatharchovu matku neznáme a ani jinde se jeho jméno neobjevuje než zde. Zato o něm víme, že byl, nevíme kdy, zavražděn, viz rok 214.  

 

Římané pokračovali v bojích v Umbrii a v Etrurii, ale plenícím legiím se v poli nikdo nepostavil; 24. září triumfoval M. Fulvius Paetinus cos. nad Samnity a Nequinskými. V Umbrii založili na místě zradou dobytého města Nequinum, viz rok předešlý kolonii Narnii (jméno podle řeky).  

Etruskové uzavřeli spojeneckou smlouvu proti Římanům s Kelty; s jakými, nevíme, pravděpodobně s nějakou velkou žoldnéřskou skupinou, která se chtěla se svými rodinami a klienty někde usadit.

Konsul T. Manlius se na tažení do Etrurie zabil po pádu s koně; zemřel dva dny nato. Nově zvolený M. Valerius Maximus Corvus zastával svůj poslední konsulský úřad. Dožil se sta let a mezi jeho prvním a posledním konsulátem leželo 47 roků! Celkem zastával 21 kurulských úřadů, což je římský rekord (a co do státnických funkcí i rekord světový). Po skončení konsulátu odešel Valerius z Říma na svůj statek, kde dožil své dny jako sedlák, tedy ideálně pro římského šlechtice. 

Ke správnímu členění Říma byly přidány další dvě tribue (srov. roky  495, 387, 358, 332, 318, 298 a 241) a spojeneckou smlouvu uzavřeli Římané s Picenskými, viz však roky 270sqq. 

 

V Číně zajal lstí Čao-siang/Zhaoxiang, vládce státu Čchin (do 250), krále státu Čchu jménem Chuaj/Huai, který o tři roky později zemřel ve vězení. Válka s jižním státem Čchu/Chu pokračovala.

 

************************************************************

298.

Ol. 120, 3

14 SE

 

Mnésidémos

a. u. c. 456

L. Cornelius Scipio Barbatus a Cn. Fulvius Maximus Centumalus

************************************************************

Seleukos požádal Démétria o vydání foiníckých měst a pevností Tyros a Sídón, které byly po roce 301 přes ptolemaiovské úsilí stále ještě v rukách antigonovců (snad tak činil na základě úmluv z Rhósu, viz předešlý rok). Démétrios odmítl, pravděpodobně ani v Kilikii se úmluv loňských nedodržel, a vztahy se Seleukem ochladly.

 

Vypukla třetí válka Římanů se Samnity (trvala do roku 290, viz předchozí mír roku 304). Spustila ji žádost Lúkánů o pakt s Římem proti Samnitům, kteří plenili jejich zemi. Na ochranu práv spojenců vytáhl konsul Cn. Fulvius do Samnia, jeho kolega L. Cornelius na Etrusky. Proti Římu náhle stála kromě Hellénů téměř celá Itálie, srov. k tomu rok 299. Etruskové byli poraženi u Volaterr a země brutálně vylupována. Cn. Fulvius porazil Samnity u Boviana a dobyl Aufidenu, nad Samnity a Etrusky triumfoval 13. listopadu. 

• Sarkofág konsula L. Cornelia Scipiona, prapraděda Scipiona Africana, z klanové hrobky na Appiově silnici, opatřený nápisem pocházejícím snad z doby pozdější, je zachován: byl prvním z rodu, který nebyl zpopelněn. Konsul byl pokládán za zakladatele slávy rodu Corneliů Scipionů. 

Římané zavedli kolonii do Carseol na bývalém území Aequů, resp. ji posilnili, viz o ní roku 301. V Římu aedilové soudně stíhali řadu občanů, kteří vlastnili větší výměru pozemků, než zákon povoloval. Byli potrestáni, ale jak, nevíme. Římský stát byl rozšířen o další dvě tribue, Aniensis a Terentinu (srov. předešlý rok).

 

V Číně slavila koalice států Čchi, Chan a Wej válečné úspěchy proti státu Čchin (srov. rok 293).

Narodil se konfuciánský filosof Sün-c’ (zemřel roku 238). Jeho žáky byli legalisté Chan Fej-c´ ze státu Chan a ministr ve státu Čchin Li S´-su, resp. Li S´ (srov. rok 520).

 

************************************************************

297.

Ol. 120, 4

15 SE

 

Antifatés

a. u. c. 457

Q. Fabius Maximus Rullianus IV. a P. Decius Mus III.

rok 1 bíthýnské, pontské a bosporské královské éry

************************************************************

1. říjen 297 je začátkem královské éry bíthýnské, pontské a bosporské (= rok 16 SE na západu říše). Viz události roku následujícího a srov. se začátkem prokonsulské éry roku 283.

 

Kolem 21. dne vloženého makedonského měsíce artemísia/asi koncem května nebo začátkem června zemřel v Pelle panovník Makedonů Kassandros (c. přes 50; králem od roku 306, mezi straníky „mocných“ patřil hned po smrti svého otce Antipatra roku 319). Z jeho synů s Thessaloníkou, nevlastní sestrou Alexandra Velikého, Filippem, Antipatrem a Alexandrem byl armádou provolán králem nejstarší Filippos IV. (18).

Po čtyřměsíční vládě však zemřel na nemoc v Elateji ve Fókidě (která byla opět makedonská, srov. rok 300). Jeho mladší bratři Antipatros I. a Alexandros V. si pak vládu rozdělili. Poručnicí jim byla jejich matka (společná vláda Kassandrových synů vydržela do roku 294).

Po Kassandrově smrti opustil Démétrios z Faléru Théby, kde pobýval od roku 307 v dobrovolné internaci. Co tam celou dobu nastávající duchovní otec (?) Músaia dělal, nevíme: nyní se vypravil do Alexandreie, viz dále rok 283.

 

Boje Římanů v Samniu a v Apúlii, zatímco Etruskové jednali mezi sebou o míru. Oba konsulové táhli s legiemi do Samnia a na řece Tifernu nepřítele porazili. Samnitů padlo 3400 a 830 jich bylo jato. P. Decius pak porazil u Maleventa Apúly: dva tisíce jich zůstalo na bojišti. Po několik měsíců pak římské oddíly nerušeně plenili samnitský a apúlský venkov. P. Decius pokračoval v tomto díle i za následujících konsulů, neboť mu senát prosloužil imperium o půl roku.

 

V Indii přijal král Čandragupta I., řec. Sandrokottos, džinismus, opustil dvůr a odešel s jedním ze svých přátel-knězem do dnešní Karnátaky v jižní Indii, kde oba zemřeli dobrovolnou hladovkou (vládl od roku 321). Říše Maurjů se v té době rozprostírala po celém severu Indie a na jihu až kamsi k Majsúru. Jeho nástupcem se stal syn Bindusára/Varisára zvaný Amitragháta, řec. Amitrochadés (další formy viz index s. v.)/„Ničitel nepřátel“ (vládl do roku 273).

Čandraguptův rádce, bráhman Čánakja, který již sesazoval Nandy (viz rok 321) a velel královým vojskům ve válkách s Hellény, zůstal ve stejné funkci u Bindusáry a dobýval pro něho města a území od východu na západ indického subkontinentu (viz rok 321).

Král Bindusára si později vyměnil dopisy s Antiochem I., jehož žádal o zaslání fíků, sladkého vína a nějakého sofisty, což Antiochos odmítl, neboť obchodovat v Helladě se svobodnými lidmi nebylo dovoleno a neměl to ve své pravomoci nikdo ze západního světa, jak usuzoval. Víno a sušené fíky ovšem poslal. 

 

************************************************************

296.

Ol. 121, 1

Pýthagorás z Magnésie na Maiandru (podruhé)

16 SE

 

Níkiás I.

a. u. c. 458

Ap. Claudius Caecus II. a L. Volumnius Flamma Volens II.

************************************************************

Epónymní olympioníkos Pýthagorás zvítězil též podruhé v běhu ve zbroji/hoplítés a kromě toho za své kariery dvakrát zvítězil v pýthiích, pětkrát v isthmiích a sedmkrát v nemejích. Na téže olympiádě zvítězil podruhé v pankratiu Níkón z Boiótie, který pak dominoval dvakrát v pýthiích, čtyřikrát v isthmiích a stejně tolikrát v nemejích. 

Démétrios I. se z Anatolie přeplavil zpět do Evropy. Jeho loďstvo bylo v bouři před Attikou zle poničeno. Vylodil se na Peloponnésu a oblehl Messénu. Zde byl při dobývání města těžce zraněn střelou ze samostřílu do obličeje. Démétrios pak pravděpodobně kdesi na Peloponnésu přezimoval. Messénští byli v této době spojenci Lýsimachovi, jak dokládá fragment nápisu s textem paktu (datace zničena). 

Za Níkiova archonátu zastával poprvé úřad stratéga v Athénách Faidros, syn Thýmochara, úspěšného velitele athénských flotil, srov. roky 321 a 315. Patřil k významným Athéňanům po dvě desetiletí, mimo jiné vedl diplomatickou misi ke králi Ptolemaiovi a vrátil se z Alexandreie s peněžním darem pro Athény, za archonta Kimóna (288) a Xenofónta (287) velel hoplítům; o Faidrových zásluhách podává svědectví fragmentárně zachovaná stéla z roku c. 255, srov. rok 287, s usnesením, kterým Athéňané honorovali Faidra zlatým věncem a bronzovou sochou na agoře. Faidrův syn Thýmocharés byl za archonátu Eubúlova (265?) agonothetem.   

 

V Alexandrii se oženil Pyrrhos I. (23) s Antigonou, asi stejně starou sestrou Magy, vládce v Kýréně, dcerou Bereníky I. z prvního manželství s Filippem, synem Amyntovým, nyní manželkou krále Ptolemaia. S Ptolemaiovou podporou se Pyrrhos I. vrátil do Épeiru, kde mocí dosáhl dohody o spoluvládě s Neoptolemem II. (srov. rok 302)Brzy si ale oba králové začali nedůvěřovat a Pyrrhos byl údajně rychlejší: dal Neoptolema, Kassandrova byvšího chráněnce, zavraždit (Neoptolemos II. vládl od roku 322 event. 317 do roku 307, jeho druhá vláda trvala od roku 302). Král Pyrrhos I., Ptolemaiův exponent v Evropě, vládl do roku 272.

Ve vzdálené linii byl Neoptolemos zároveň posledním, kdo by mohl po argejském rodu v Makedonii nárokovat královský titul. Byl pravděpodobně ženat se svou sestrou Kadmejí, která zřejmě zahynula s ním.

 

V Bíthýnii, v zemi, kterou se diadochům nikdy nepodařilo pacifikovat, přijal místní thrácký dynasta Zipoités (byl v kraji u moci od roku 327) jako první z nehellénských vladařů této epochy královský titul. S titulem krále Bíthýnů vládl do roku 280. Někdy po této události, ale jistě před rokem 281, srov. tam, plenili jeho území Chalkédonští. V lokalitě Falion však byli Bíthýny na hlavu poraženi a osm tisíc jich padlo.

Pro nedostatek mužů se Chalkédoňanky vdávaly za cizince a propuštěnce a ty, které raději zůstaly bez muže, si při spatření někoho z úředníků zahalovaly tvář, aby nemusely vidět ty, kteří takovou ostudu povolili. Dělaly to po nich všechny ženy, i ty nedůstojně provdané, a byl z toho lokální zvyk. 

V téže situaci stejné kroky podnikl perský dynasta v kappadockém Pontu Mithridátés III. (na útěku resp. vládl od roku 302, kde o tom, jak se dostal z Kiu do Pontu). Jeho potomci ho později uctívali pod přízviskem Ktistés/Zakladatel (rozumí se: královského rodu a její vlády nad zemí, byl též z dynastie první, kdo razil vlastní minci). Mithridátés III. Ktistés vládl do roku 266. Uznání suverenity dosáhl na Seleukovcích roku 281, viz tam.

Obě události se staly v první polovině našeho roku, viz začátek královských ér v obou státech roku předcházejícího. • Královláda v Bíthýnii trvala do roku 74, v Pontu do roku 63, ve zmenšeném rozsahu do roku 64 n. l.

 

Další boje Římanů v Etrurii a Samniu. Upevnila se protiřímská koalice Etrusků, Umbrů, Samnitů atd. Proconsul P. Decius oblehl a dobyl Murgantii, Romuleu a Ferentinum, ve všech městech pobili 7400 samnitských obránců a veškerou kořist ponechal Decius vojákům. Vůdcem Samnitů byl Gellius Egnatius, který sjednal pakt s Etrusky.

Proti nim se vypravil konsul Ap. Claudius, zatímco jeho kolega L. Volumnius byl se svými legiemi na samnitské frontě, kde mimo jiné ukončil nepřátelství mezi lúkánskými aristokraty a jejich "stranou lidovou", než se obrátil zpět na pomoc Claudiovi do Etrurie. Přes silnou osobní aversi obou konsulů jejich spojená armáda porazila, nevíme, kde, etrusko-samnitskou koalici, jejíž ztráty činily 7900 mužů padlých a 2120 zajatých.

Po bitvě se vrátil L. Volumnius do Samnia. Samnité mezitím plenili v Kampánii a Římané na ně narazili na Vulturnu a potřeli je: Samnitů padlo na šest tisíc a 2500 jich padlo do zajetí, mezi nimi vůdce Staius Minacius, a Římané osvobodili 7400 zajatců. Plebej L. Volumnius byl ženat s Verginií, dcerou patricije A. Verginia, a ostatní aristokratky ji t. r. za obětí v kapli Počestnosti patricijské/Pudicitia patricia nepustily mezi sebe, neboť v jejich očích znesvětila svou urozenost.   

Ap. Claudius Caecus cos. II zasvětil před bitvou s koalicí a dal pak postavit na Martově poli chrám Belloně. 

Kurulští aedilové Cn. a Q. Ogulniové pohnali před soud několik bankéřů pro lichvu. Za trest museli ozdobit několik náboženských objektů. V dobách neklidných moc bankovních kruhů nesmírně rostla a stala se nekontrolovatelnou: tak roku 89 byl lichváři přímo na foru zabit praetor A. Sempronius Asellio za to, že se při soudních přích zastával dlužníků.

V této době dostala např. pod sebe sošky dvou dětí-zakladatelů Města Ruminina vlčice, známá též jako „kapitolská“, dílo údajně původem etruské ze začátku 5. st. (srov. rok 507 a 769); dnešní sošky jsou však až z dob renesančních, dílo Benvenuta Celliniho, neboť původní časem zmizely (jediným přímým, ale nevelkým poškozením symbolu města Říma byl zásah blesku roku 65). Římské sošky byly pokutou za lichvu: potrestaní lichváři museli ještě vydláždit kus Města, na Capitoliu vsadit bronzové prahy a na střechu Iovova chrámu umístit jeho sochu se čtyřspřežením a do chrámu stříbrné vázy. 

Laboratorní rozbory a posouzení liteckého postupu roku 2007 ovšem prokázaly, že světově obdivované římské kultovní zvíře pochází z doby mezi 8. a 14. století n. l., pravděpodobně ze století třináctého (!). Zobrazení vlčice krmící jedno dítě je známo z etruské stély z nekropole Certosy u Bologne z c. poloviny 4. století.

 

V Číně zničil stát Čao/Zhao stát Severní Ťi/Ji čili státní útvar Tatarů (srov. roky 662 a 538).

 

************************************************************

295.

Ol. 121, 2

17 SE

 

Níkostratos I.

a. u. c. 459

Q. Fabius Maximus Rullianus V. a P. Decius Mus IV.

***********************************************************

Na začátku roku, ještě v zimě, se vytvořila nová protidémétriovská koalice všech ostatních diadochů, čili pokračování protiantigonovské tradice. Jejími členy byli Ptolemaios I., Lýsimachos, Seleukos I. a Pyrrhos I., přidali se Sparťané Archidámos IV. a Kleónymos a vlastně i Agathoklés Sicilský. Vypukla pátá válka diadochů, válka démétriovská (trvala do roku 285), během níž získal Ptolemaios silné posice na ostrovech a široké sympatie v mateřské Helladě. 

Na jaře se Démétrios vrátil z Peloponnésu do Attiky (viz předešlý rok), obsadil Aigínu a Salamínu a začal obléhat Athény. Pravděpodobně krátce předtím v elaféboliónu/v rozmezí našeho března až dubna, se chopil přímé moci v Athénách blíže neznámý Lácharés, který byl zjevně nejsilnějším mužem ve státě již od roku 299; k jeho převratu mohlo dojít již roku 297 v době kolem smrti Kassandrově. U moci vydržel do příštího roku: byl to první případ samovlády v Athénách po roce 511.

Rovněž těsně před obléháním Athén Démétriem byly dokončeny práce na fortifikačních systémech města (viz rok 305), které zahájil kuriosně sám Démétrios již roku 307. Obnovu opevnění dokončoval Habrón, syn Lykúrgův. Obležení trvalo rok a ve městě nastala značná nouze. Ptolemaios poslal Athénským na pomoc loďstvo pod nauarchem Zénónem, srov. o něm rok 308 a 287. Ptolemaiovská flotila ale před Aigínou obrátila, když viděla, že Démétriovi dorazily posily, viz rok následující. Ptolemaios nicméně nadále podporoval v Helladě politiku "nezávislosti" hellénských států na démétriovské Makedonii, a Pyrrha. Viz dále rok následující. 

 

Krátce před těmito událostmi se stal Ptolemaios I. pánem Kárie a Kilikie, kde zjevně skončilo panství Pleistarchovo, Kassandrova bratra, které trvalo od roku 301 (= nejzazší termín). O Pleistarchově osudu se nedovídáme dále nic, o jeho případně bezprostředním nástupci Eupolemovi viz rok 313. Ptolemaios se dále zmocnil Pamfýlie a pobřeží Kilikie, usadil se na Ostrovech, kromě Samu (srov. rok 300 a 281) a další část jeho vojska dobyla na Démétriově posádce zpět Kypr až na Salamínu, která vydržela v obležení až do roku 293, v jeho držení od roku 306. Některé tyto události lze položit do roku následujícího, nikoli však s určitostí. • Ze sedmého roku Pleistarchova, tedy c. 295, pochází nápis z ruin svatyně kárského kultu jménem Sinyri z lokality Kalın Ağıl poblíž Mylas, na němž je do Pormúnova chrámového bratrstva/syngeneia přijímán jistý Samiadés. 

Kypros se od tohoto či následujícího roku, srov. tam, stal definitivně na dlouhou dobu ptolemaiovským, srov. rok 306. Roku 168 byl přechodně seleukovský, pak opět do roku 58 ptolemaiovský. Na deset let patřil S. P. Q. R., od roku 48 do roku 30 byl naposledy ptolemaiovský. Římskou provincií se stal oficiálně roku 27 (viz jednotlivé roky).

Seleukos dobyl téhož roku část Kilikie, kde založil po bojích proti Pleistarchovi (?) Seleukeiu na Kalykadnu, kam převedl okolní Kiliky z tzv. Drsné Kilikie/Kilikiá Trácheia, hlavně obyvatele města Holmoi. Kilikie patřila až do konce seleukovského státu ke kmenovým územím seleukovského státu; srov. předtím rok 299 a 197, kdy z části země vyhnáni Ptolemaiovci.

V téže době obsadil Lýsimachos Iónii a ve stejné době se k němu přiklonil též Samos, srov. roky 322, 315 a 301. Po králově smrti roku 281 zřejmě Samos zažil období domácích rozepří, neboť Lýsimachos podporoval ve své říši režimy oligarchické. Po zprostředkování sídónského krále Filoklea, ptolemaiovského nauarcha, přizvali Samští smírčí soudce z Myndu, Mílétu a Halikarnássu. Zachované usnesení lidu ocenilo zlatým věncem a občanstvím myndské arbitry Theoklea a Hérofanta. 

Efesos, který Démétriovi roky sloužil za hlavní základnu, získal Lýsimachos díky zradě jistého Mandróna, náčelníka pirátů/archipeirátés, lat. archipíráta, který zde předtím pravidelně prodával se souhlasem velitele garnisonu Ainéta svůj lup: Mandrón přivezl na efeský trh s otroky naoko zajaté Makedony, lýsimachovské vojáky Lykovy, kteří se v noci na hradě ozbrojili a vydali město nepříteli (o předcházejícím Lýsimachově pokusu zmocnit se Efesu viz rok 301).

Lýsimachos přejmenoval Efesos na Arsinoéia po své choti Arsinoé II. (stát se tak jmenoval do roku 281). Stratégem na efeském území byl králem jmenován Lykos, který takto lstivě vypudil Ainéta, Diodórova nástupce, stratégy Démétriovy (srov. roky 324 a 303sqq.). Efesští poctili občanstvím brzy na to z Lýsimachových lidí kdekoho: též velitele posádky ve Fygelách Melanthia z Theangel, jak zachoval text dekretu.

Lýsimachos podchytil starobylé koinon tón Iónón/spolek Iónů, do jehož čela za stratéga dal zvolit svého přítele Hippostrata z Mílétu. Usnesením své vlasti byl Hippostratos roku 289 poctěn jezdeckou sochou v Panióniu a sochami v Mílétu a Arsinoéji/Efesu, jak dosvědčuje zachovaný text dekretu. Stejné pocty a ve stejné funkci se později dostalo Hippodámovi z Mílétu, jak zachoval text usnesení z Chiu, s tím, že Lýsimachův přítel byl zbaven povinnosti platit daně po celé Iónii. 

Panství Lýsimachovo nad Mílétem nebylo zadarmo, stejně jako předcházející. Roční tribut mílétského státu Lýsimachovi činil zřejmě 25 talentů a Mílétští brzy neměli na zaplacení. Zachované usnesení z roku 283 to dokumentuje, i když neznáme důvody insolvence. T. r. si Mílétští půjčili dvanáct talentů a deset min od Knidských s tím, že tři talenty dostávají bezúročně na rok, zbytek na šestiprocentní úrok. Garanty půjčky bylo 75 Míléťanů-synedrů poskytujících záruky státní půjčky vlastním majetkem v rozsahu šesti až dvanácti tisíc drachem. 

Samští, kteří dobu athénské vlády v letech 365 - 322 nazývali exilem/fygé, neboť jich část přišla o půdu a majetky a žili v cizině, udělili někdy mezi roky 320 a 306 občanství Theotimidovi z Makedonie za to, že na dvoře Antigona I. hájil jejich zájmy. Podobně byl poctěn jiný z Antigonových dvořanů Drakón z Kóu. O poměrech na ostrově viz rok 301.   

V Priéně někdy v této době či krátce před ní byl zbaven vyhnanci po třech letech samovlády jistý Hierón, pravděpodobně člověk domácí a asi "mimo bloky". Nic bližšího o něm známo není. Uprchlí či exulovaní Priéňané obsadili pevnost Karion na území samském, kde pobili posádku, která držela s Hierónem. Priénu útokem osvobodili v metageitniónu/srpen až září, nevíme však, kterého roku, neboť kámen s usnesením o zavedení pamětních dvoudenních sótérií a pocty pro Ainéta, velitele v Efesu, který Priénské podporoval, viz zde výše, je poškozený. Sami Efesané darovali peníze bojovníkům za obnovu priénské démokracie, kteří se opevnili na místě zvaném Charax. O poctě pro Artemidina neókora Megabyxa viz rok 394. 

O pevnost Kariona další lokality vedla Priéné se Samem dlouhý spor a několik arbitrážních soudů. Argumentace, jak ukazují zachované texty na stélách s usneseními a dopisy, sahaly až do nejstarších iónských dob. Králové Lýsimachos a Antiochos (II.?) ji přiřkli Priéně s výjimkou pozemku/místa Batinétis, kde kdysi sídlilo tisíc samských kolonistů, jak ukazuje Lýsimachova arbitráž z roku 283.

Priénští někdy po této době, asi až v příští generaci a za Seleukovců, vyznamenali za dobré plnění povinností velitele posádky/frúrarcha na svém hradu Télóneji jistého Helikóna, syna Leómedontova; bývá spekulováno o tom, že Helikón byl vnukem či pravnukem Láomedonta, Alexandrova satrapy kdysi Syrie, viz rok 323. 

 

Pyrrhovi I. a Antigoně se po nejstarším synovi Ptolemaiovi narodila dcera Olympias (II.), budoucí královna, viz rok 239, a matka při jejím porodu zemřela. Jejím jménem pojmenoval král Pyrrhos nové město, které právě založil, Antigoneia v Épeiru (?), jménem její matky pak épeirskou Bereníkis či Bereníké. Ještě téhož roku se Pyrrhos oženil s Lánassou, dcerou Agathoklea, krále sicilského, s Alkií, s níž měl syna Alexandra (II.), budoucího krále. Korkýra se stala jejím věnem (viz rok 299). • Později se Pyrrhos oženil ještě s dcerou knížete Paionů Audoleonta (snad roku 291/290, viz tam), ale její jméno neznáme, a roku 292 si vzal Birkennu, dceru illyrského knížete Bardylia II., s níž měl svého nejmladšího syna Helena; král byl polygamní. 

Agathoklés snad při této příležitosti přepadl Krotónské, jejichž velitelem či samovládcem byl Menedémos, starý jeho známý. Přes hlasatele tvrdil, že veze dceru na svatbu na Korkýru, oklamal Krotónské, aby se mohl vylodit. Město oblehl a když se hradby částečně podtunelování zhroutili, vpustili Syrákúské do města. Agathoklés město vyraboval a údajně povraždil muže a zanechal v Krotónu posádku. Agathoklés pak uzavřel spojenectví s Iápygy, resp. s jednou jejich částí, s Peukétijci/lat. Poediculi. Zřejmě téhož roku vedl sicilský král ještě válku s Tarentskými a vyjednával s Římany (?). Viz dále rok 293.

 

Někdy v letech 295 až 280 se narodil polyhistór Eratosthenés z Kýrény (tradiční údaj hovoří o letech 276-273, doba 126. olympiády). Posluchačem byl filosofa Aristóna z Chiu, srov. rok 290, grammatika Lýsania z Kýrény a básníka Kallimacha. Žil v Athénách, které opustil na pozvání Ptolemaia III. a od roku 246 byl v Alexandreji hlavním bibliothekářem Múseia (zemřel roku 195; srov. o něm v předmluvě).

 

V Itálii Římané šťastně pokračovali v bojích v Etrurii a v Samniu. Keltští Senonové se připojili k protiřímské koalici (od roku 296) i zbraněmi. Cestou ke Clusiu, kde se spojenci shromažďovali, Senonové zničili jednu legii. Ve velké bitvě u umberského Sentina, v níž se po vzoru svého otce obětoval podsvětním duchům zemřelým/dís mánibus, řec. theois hérósi P. Decius Mus cos. IV (srov. rok 340 a 270), byla však celá koalice Římany poražena. O Umbrech viz roku 268. 

Římané vedli do pole čtyři legie se spojenci, odhadem ke čtyřiceti tisícům mužů, pravděpodobně největší armáda, jakou konsulové do té doby vedli do boje. Z nich na 8700 padlo, nepřátel, kteří byli v převaze, 25 tisíc, osm tisíc jich bylo zajato. Na nepřátelské straně padl též vůdce Samnitů Gellius Egnatius. 

V Etrurii pak konsul Q. Fabius porazil v bitvě oddíly Clusia a Perusie, v níž padlo tři tisíce Tusků. V dalších bojích Fabius pobil 4500 Perusijských a 1740 jejich zajatců dal vykoupit po 310 assech za muže. Když prchající Samnité narazili na Paeliganské, pětina z pěti tisíc mužů v boji padla. V Samniu vlastním vítězil prokonsul L. Volumnius u Tiferna. Po spojení oddílů L. Volumnia a praetora Ap. Claudia zničili Římané Samnity na území capenském (Stellatina tribus): poražených zůstalo na bojišti 17.300, 2700 bylo zajato, Římanů padlo rovněž 2700. 

Byl to faktický konec protiřímského paktu z roku 296 a začátek nového úseku italských dějin (viz následující rok a dále rok 285). • Během římského tažení provedl Q. Fabius cos. v armádě o dvou legiích decimaci, druhou známou z historických záznamů (srov. rok 471, tentokrát sekyrou). Nad Samnity, Etrusky a Gally triumfoval 4. září. • Bitva u Sentina bývá kladena též do let 296, resp. 293.

V Římě zaslíbili 19. srpna chrám Iova Victora na Palatiu, u Circu maximu chrám Venuše a na Foru Holitorum/Zelinářském trhu chrámy Ianovi (viz roky 715, 235 a 29) a bohyni Spes/Naději (podle jiného údaje tak učinil až A. Atilius Calatinus roku 257). Iuppiter se dočkal zasvěcení své svatyně 13. dubna zřejmě roku 292. Římské osady byly založeny v Minturnách a Sinuesse/řec. Sinoessa, dř. Sinópé. Jejich úkolem bylo chránit okolní pobřeží Latia, srov. stejné osady roku 338 a 329. • Na rozdíl od panenských Vestálek (srov. roky 483, 337 či 114) bývala nevěra vdaných římských žen trestána méně krutě. Tohoto roku bylo totiž pro cizoložnictví odsouzeno několik manželek k peněžitým pokutám, za něž pak byla pořízena stavba Venušina (sic!) chrámu u Circu.