***********************************************************

66. 
Ol. 211,2

377 SE
313 AE
neznámý
a. u. c. 819
C. Luccius Telesinus a C. Suetonius Paullinus II
coss. suff. M. Vettius Bolanus a M. Arruntius Aquila 

***********************************************************

V Iúdaji procurator Gessius Florus pokračoval v ostrém protižidovském kursu, viz rok 64. O pesachu dorazil do Hierosolym/Jerúsaléma syrský legát C. Cestius Gallus (ve funkci od roku 63?), ale nevyhověl žádosti davů na odvolání Flora a odplul z Kaisareie do Antiocheie. Ani Florus nebyl nikdy v Římě chronicky prolezlém udavači obviněn ze špatné správy provincie nebo z vydírání/vykořisťování. 

V květnu dorazil do Kaisareie posel s písemným rozhodnutím Neronovým ve věci židovsko-hellénského sporu o město, viz rok 57: rozhodl ve prospěch Hellénů. Vzápětí v hádce o pozemek patřící Hellénovi ale vedoucí k židovské modlitebně došlo na další násilnosti. Procurator Florus vzal od židovských předáků osm talentů stříbra za to, aby v jejich věci intervenoval, ale pak odešel z Kaisareie do Sebasty. Nepokoje uklidnili vojáci a stěžovatele Florus poslal do vězení.

Pak chtěl vybrat z Jahweho chrámového pokladu sedmnáct talentů "pro imperátora", pravděpodobně aby vyrovnal padající daňové příjmy provincie. Vyprovokoval tak další bouři a Festus dorazil do Jerúsaléma ve vojenském doprovodu osobně. Byl přijat nadávkami a výsměchem davu a když druhého dne žádal vydání buřičů, zmasakrovali vojáci bezbranné náměstí. Zahynulo na 3600 lidí a mezi ukřižovanými byl dokonce jeden římský jezdec, rodem Žid. 

V Jerúsalému dlela tehdy Bereníké, sestra a spoluvládkyně krále Héróda Agrippy II., který právě gratuloval v Alexandreji Tiberiovi Iuliovi Alexandrovi, novému praefectovi Egypta. Bereníké se držela kultovních pravidel judaismu, srov. rok 41+, plnila právě jakýsi svůj obřadní slib a po třicetidenním půstu ostříhána dohola a bosa osobně požádala 16. artemisia (3. června?) Flora, aby se mírnil. Říman proseb nedbal a jeho vojáci pokračovali i před královnou v mučení a popravách. 

Druhého dne před ním klečela jerúsalémská honorace a žádala o odpuštění. Když pak dorazily z Kaisareie římské posily, došlo k novým násilnostem. Poněvadž se Florus nedostal k chrámovým penězům, zanechal na místě římskou kohortu a vrátil se do Kaisareie. O jeho osudu se více nedovídáme.

Na Florovu stranu se postavil Héródés Agrippás II., král v Chalkidě a ethnarcha v Tráchónítidě a Itúraji, a snažil se zprostředkovat, syrský legát Cestius poslal do Jerúsaléma inspekci. Agrippa s Bereníkou svolali židovské předáky do kolonády jerúsalémského gymnasia (xystos) a král promluvil proti válce na thema poroba a svoboda: "Kdo už jednou byl poroben a pak povstane, je samolibým otrokem a nikoli svobodomyslným mužem." To si prý Židé měli rozmyslet už za invase Pompeiovy roku 63-, když Římana zatáhli do svých domácích sporů.

Průběh židovské války známe v podstatě pouze v podání přeběhlíka Jóséfa ben Matitjahua, řec. Iósépa Flávia n. Iósépa Matthiú, lat. T. Flavia Iosepha, který veškerou vinu na jejím vypuknutí svaluje na římské procuratory a Flora především. Ve svých historických dílech naopak s šovinistickou vervou propaguje velikost Židů a mimo jiné v údajné Agrippově řeči řecky sděluje římským čtenářům, že "Židé jsou bohatší než Kelti, silnější než Germáni, moudřejší než Helléni a že jich je více než kteréhokoli z dalších národů". Ovšem na Římany nikdo nemá, sděluje v geostrategické přednášce o nesmylnosti války s Římem.

Dojatí občané Jerúsaléma, tolik praví podivné líčení začátků židovské války Iósépa Flavia, pak prý začali obnovovat poničené stavby z předcházejících nepokojů a vybrali na mimořádné dani na čtyřicet talentů. Héródés Agrippás II. na to odešel do svého království, nicméně revoluční nálady se vůbec neuklidnily.

Fanatičtí radikálové v srpnu obsadili nepřístupnou Masadu, kde pobili římskou posádku. Tyčila se vysoko na vrcholu skály nad pouští kolem Mrtvého moře; přestavěl ji na své sídlo s palácovou zástavbou Héródés Veliký v letech 37 - 31 př. n. l. Zélótové vybudovali na hoře synagogu a opatřili Masadu zásobami obilí a vody. Udrželi se zde do roku 70, kdy se jí Římané zmocnili po mnohaměsíčním obléhání.

V celém Orientu, tedy též mezi Židy, tehdy vládla pověra (Suetonius: "starý a neměnný názor/vetus et cónstáns opínió"), že z Iúdaie vzejde vláda nad světem/Iúdaeá prófectí rérum potírentur: a s Římanem Vespasianem logicky nepočítali.

V Jerúsalému Eleazaros, syn nového velekněze Ananiy/hebr. Chananja, přemluvil chrámové činovníky, aby nebrali obětiny od cizinců, tedy ani ne od principa Nerona: tím se naplnil skutek povstání, to byl vlastní začátek židovské války, která skončila zničením Jerúsaléma a Jahweho chrámu roku 70.

Fanatičtí radikálové, zélóti (původně řec.: "náboženský horlivec, fanatik") a síkáriové/sicarii (slovo původu latinského, "dýkaři"), viz o nich zde níže a v indexu, spustili 6. srpna povstání proti Římu. Mimo jiné doufali (marně) v podporu od mesopotamských Židů a z Parthie vůbec. Agrippa poslal jerúsalémským měšťanům na pomoc tři tisíce jezdců ze své chalkidské armády.

Po týdnu bojů síkáriové nabyli převahy a mimo jiné spálili archiv radnice s dlužními úpisy. Na přelomu srpna a září, 15. lóa, oblehli pevnůstku Antónii při chrámovém komplexu. Druhé dne pobili posádku a oblehli královský palác Héródův. 

Začátkem září odešel z Masady vůdce protiřímských radikálů Manaémos/Menachem, syn zélóty Iúdy z Gamaly/Gamly řečeného Galilajského. V čele svých ozbrojenců se stal na čas hlavou povstání v Jerúsalému. Obležení vojáci byli vylákáni slibem volného odchodu, ale toho se dostalo jen Agrippovým vojákům a Židům c. 24. září, 6. gorpiaia. Následující dne byl zavražděn velekněz Ananiás a jeho bratr Ezekiás.

Manaémos začal být Jerúsalémským povstalcům na obtíž a Eleazar ho zlikvidoval. Menachemovu skupinu síkáriů v chrámovém okrsku rozprášili a jen některým se podařilo dostat zpět do Masady a ty vedl Eleazaros, syn Iaeirův/Jair, Menachemův příbuzný (viz o jeho smrti v Masadě rok 73). Manaémos/Menachem se svým vojenským velitelem Apsalómem byli dopadeni a umučeni k smrti.

Římané se pak vzdali pod podmínkou volného obchodu a odevzání zbraní: když vyšli z opevnění, byli do jednoho povražděni s výjimkou velitele Metilia, který slíbil, že se dá na židovství a že se dá obřezat. K masakru údajně došlo v sobotu a téhož dne vyvraždili Hellénové se Syřany veškeré Židy v Kaisareji, na dvacet tisíc lidí.

Následovaly odvetné akce v syrských vesnicích a hellénisovaných městech Dekapole, též v Damasku a na iúdském pobřeží, pobořena či vypálena byla i Gaza a Anthédón, počty obětí ve městech není znám. Pogromy se šířily Syrií, pouze Antiocheia, Sídón a Gerasa se vyhnuly krveprolévání. To v Alexandreji, v nilské metropoli s tradičně explosivními vztahy polytheistů k nepřizpůsobivým monotheistům, musela zasáhnout armáda. Praefectus Ti. Iulius Alexander, který byl předtím iúdským procuratorem a rodem Žid, použil svých dvou legií a k tomu pěti tisíc mužů, kteří dorazili z "Libye", tedy asi ze západní přímořské části egyptské provincie, k likvidaci povstání v židovské městské části Delta: zahynulo prý na padesát tisíc Židů, než vojáky praefectus odvolal.

Se začátkem podzimu vytáhl do války syrský správce Cestius Gallus s jednou ze svých legií do Palaistíny. Pomocné jednotky poskytli Antiochos IV. Kommagénský, Soaimos Emesénský a Héródés Agrippás II. Chalkidský. Přes Ptolemaidu pokračoval na Kaisareiu, Sepfóridu (od Héródy Antipy přejmenované na Autokratóris) a v Galilaji povstalce zahnal do skal. O svátku sukkót, "chýší", o dožínkách držených v září až říjnu, se Římané pustili na Jerúsalém a 30. hyperberetaia, asi 17. listopadu, město oblehli.

Byli však odraženi a zle potíráni na ústupu od města (nebyl vynucen, Cestiovy důvody zůstanou záhadou, snad pro špatné zásobování?). Po bitvě u Bejt Chórón/řec. Bethórón 8. dia, tedy asi 25. listopadu, se ústup do Kaisareie změnil v hanebný útěk. Padlo na 5300 Římanů a spojeneckých vojáků, k tomu 380 jezdců. Cestius napsal Neronovi do Acháie o situaci, kterou zprvu zjevně podcenil, a poslové měli všechno svést na zlovůli procuratora Flora.

Legát Cestius Gallus nicméně "včas" zemřel a Syrie po čase dostala nového správce, viz rok následující, rasantního.

V Jerúsalému povstalci zvolili Ióséfa, syna Góriónova, a velekněze Anana, aby se postarali o obnovu hradeb, Eleazar měl na starosti ukořistěné peníze Římanů. Byly rozděleny správy území židovských krajů, stratégie, a stratégové-správci měli za úkol připravit se na obranu před Římany. Obranou Galilaje a pevnosti Gamaly/Gamly byl pověřen Ióséf, syn Matathiův, autor řecky psané historie války a v podstatě jediný její souvislý zachovaný pramen, Iósépos Flávios.

Tvrdil, že po římském vzoru vycvičil armádu jednoho sta tisíce Galilajců a že k tomu měl k disposici žoldnéře: tato síla však v následujících bojích nebude vůbec patrná. Mezi povstalci panovaly po celou dobu války spory umocněné sektářskými rozdíly.

V zimním tažení na hellénisovaný a dobře opevněný Askalón se slabou římskou posádkou, jíž velel tribun Antonius (celé jméno neznáme; za několik měsíců na to padl v boji) doznala židovská revoluce první výraznou porážku: Římané se Židům postavili před městem, na deset tisíc jich v bitvě pobili a útočníky rozprášili.

Mezi Židy řádili fanatičtí zélóti a jedna jejich odnož zvaní síkáriové vraždící všechny, jež pokládali za odpadlíky od monotheistické víry. Jedni jak druzí loupili na majetcích bohatých lidí a ze zachované historie nelze odlišit, zda v jejich zločinnosti převládala ideologie či holý banditismus.

Lupičské nájezdy se rozšířily na severu na území krále Héróda Agrippy II. a na jihu do Idúmaie. Jedním takovým revolučním exponentem chaotické doby v Galilaji byl vůdce bandy čtyř set ozbrojenců Ióannés z Gischal (řec. ta Gischala, lat. Giscala, hebr. Guš halav, dnešní arab. Džiš, č. Gischala), městečka v Galilaji, syn Leviho. V Galilaji však převládl jako vůdce Iósép, syn Matathiův, náležející k farisaiům. 

Likvidací povstání pověřil Nero T. Flavia Vespasiana, legáta se zkušenostmi z Gallií, Germánií, Británie a Afriky. K disposici mu dal armádu celého římského Orientu, dohromady sedm legií. Vespasianus poslal přes zimní moře svého prvorozeného syna Tita do Alexandreie pro jednu ze dvou egyptských legií, ačkoli ještě nezastával praeturu. Sám putoval z Acháie, kde se nacházel v doprovodu Neronově na jeho uměleckém turné, přes Anatolii do Syrie. Během principových vystoupení v Helladě i předtím v Římě dokázal usínat, až se na něj Nero rozlobil. Vespasianus se pak skrýval kdesi po provincii, aby nebyl na očích, když ho někdy koncem roku překvapil posel se zprávou, že proti židovskému povstání poslal princeps právě jeho, neboť se za Claudia osvědčil v Británii.

Bylo na čase: Vespasianovi se soukromě nedařilo, musel zastavit majetek staršímu bratrovi T. Flaviovi Sabinovi, srov. rok 61, a prý se živil obchodováním s mezky. • Z té doby pochází i první zmínka o zubařském zásahu v ústech římského panovníka. Lékař Neronovi (29) v Acháji vytrhl zub a mezi těmi, kdo ho spatřili, byl Vespasianus, nyní nejmocnější muž římského Východu.

V Římě posadil princeps Nero v teatrálním přijetí na foru na hlavu klečícího prosebníka Tíridáta I. diadéma, korunoval ho králem Armenů, viz rok 63 (vládl do roku asi 75 nebo později). S ním dorazila do Říma rukojmí/děti jeho bratra Vologaisa I., druhého bratra Pakora, vládce Médie, i Monobáza II. Adiabénského a jeho vlastní synové a hlavní manželka. Tíridátův doprovod čítal tři tisíce Parthů na koni a jejich pochod do Říma Orientem působil na lid imposantně.

Denní náklady na devítiměsíční korunovační výpravu napříč římským imperiem činily osm set tisíc sésterciů, to zaplatila státní pokladna, a král na cestu domů dostal od principa všech darů za dvě stě milionů HS; to byla nebývalá, vpravdě imperiální štědrost.
    Nero, jak spektakulární, že právě za něho se uskutečnilo takové velmocenské divadlo, se s králem poprvé setkal v Neápoli a na jeho poctu dal vypravit svým propuštěncem Patrobiem v Puteolách gladiátorské hry. Tíridátés během nich ze své lože střílel na zvěř a údajně jedním šípem prorazil a zabil dva býky. Teprve pak se pokračovalo do slavnostně vyzdobeného Říma a korunovace proběhla na foru.

Princeps dal na jeden den pokrýt Pompeiovo divadlo zlatem. Jak to technicky vypadalo, nevíme. Divadlo však bylo na rozměry menší než Neronův Zlatý domov/domus aurea. Závodiště v Cirku maximu dal, zřejmě při této příležitosti, vysypat malachitem/řec. chrýsokolla a sám závodil oděn do stejné zelené barvy. 
    Následovala velkolepá hostina, Nero zapěl, řídil spřežení (to prý se Tíridátovi nelíbilo) a povolil Tíridátovi obnovit Artaxaty a pojmenovat je Neróniás.
    Nikdy později neprožíval Řím takového triumfu nad Parthy jako za vlády Neronovy (srov. Vitelliův úspěch roku 36 za Tiberia). Nero se chystal na výpravu na Východ, vyslal rozvědku, aby zjistila poměry u Aithiopů, kam se také chystal, viz rok 60 a 62, a kolem Kaspického moře. Neronovo jméno požívalo i po jeho smrti mezi Parthy dlouho respektu.

Z toho všeho sešlo, neboť válka na Východě by byla velmi náročná, a raději jezdil po Helladě a vyhlásil po vzoru dávného T. Quinctia Flaminina na isthmiích svobodu všech Hellénů (v létě tohoto nebo na jaře roku následujícího). Zda autonomní státečky Hellénů v provincii Achaea zcela osvobodil od římské správy, známo není.

V provincii existovala stará náboženská koina, (kon)federativní spolky, ustavena zřejmě záhy po nastolení římské moci. Pravděpodobně za Tiberia byla nově organisována jako součást panovnického kultu do jednoho panachajského spolku pod jedním provinčním archiereem (Panhellénes, Hellénes, Achaioi, Panachaioi). Roku 44 obnovil provinční správu Ti. Claudius a změnu Nerona Claudia zrušil roku 70 Vespasianus, viz. 

Místo válčení jezdil na spřežení, hrál po městech na soutěžích na lyru a vystupoval v tragediích v rolích Oidipa, Thyesta, Héráklea a Oresta. Zatímco masky mužských rolí byly tradiční nebo vyjadřovaly Neronův obličej, ženských rolí všechny měly podobu zavražděné Poppaeji Sabiny.
    Svá vítězství dával provolávat na způsob vojenský dokonce vojáky, třebaže "porážel" v hudebních kláních umělce tehdy vyhlášené Terpna, Diodóra a Pammena. Helladu ovšem deptal po vzoru klasických despotů. Pronásledoval rodiny mužů, kteří se mu znelíbili, zabavoval majetky, ale konkrétního se nedochovalo nic. Před vystoupeními byl však nervosní, pomlouval soky, podlézal a podplácel rozhodčí...

Pro Itálii správou své despocie nad kýmkoli včetně senátorů pověřil vlastního propustěnce jménem Hélios, který se mohl rozhodovat bez Neronova předběžného souhlasu: císař si totiž nepřál být na uměleckém turné rušen. Vtipkovalo se tehdy, že Řím má císaře dva.

Zlolajností vynikali Héliovi soudruzi Polykleitos/Polyclitus, Vatinius, Aegialus a Calvia Crispinilla, opatrovnice Neronem vykleštěného Spora alias Sabiny, která dohlížela i na eunúchův šatník a fungovala u dvora jako magistra libidinum, učitelka či ředitelka zábavy a sexu. Partička vynikala chamtivostí a doplatilo na ni mnoho lidí. Héliova vláda trvala dva roky.

Nero se v Helladě se Sporem-Sabinou oženil; není zachováno, kde. Helléni, zkušení v zacházení s extravagantními situacemi, přáli páru zdaru a dětí. Princeps nyní žil v „rodině“, z níž by byli moderní homosexuální aktivisté pravděpodobně velenadšení: císař byl manželkou Pýthagorovou alias Doryforovou ("Kopiník") a manželem Spora-Sabiny, který byl kromě toho chotí Pýthagorovou, tedy bigamista. Při souloži s Doryforem napodoboval princeps, tvrdí dobový pramen, vzlyky znásilňované panny. Spora-Sabinu vozil po Městě a po Helladě, zasedal s ním na soudech.

Někdy mezitím znásilnil vestálku Rubrii. K tomu se Nero někdy v prvních měsících roku potřetí oženil s opravdovou ženou, nyní se Statilií Messalinou, jejíž sňatek to byl pátý. I ona získala titul Augusta, šestý v pořadí s Livií na začátku, do Hellady s ním ale necestovala. Jako jediná z Neronových žen principa přežila a za Fláviovců žila v Římě ve váženosti; uměla recitovat a mluvit, tak ji vychvalují prameny, a jistě to byla žena výjimečná.

Vinicianské spiknutí v Beneventu: Annius Vinicianus byl pravděpodobně syn M. (n. L?) Annia Viniciana, který patřil mezi senátory, jejichž jméno se roku 41 probíralo, že by se mohl stát nástupcem Gaiovým; po nezdaru povstání v Delmatii proti Claudiovi si vzal život, viz rok 42. O beneventském pokus z roku 66 n. 67 není mnoho známo. 

Na Neronův rozkaz byli popraveni bratři Scribonius Rufus a Scribonius Proculus, na Neronův pokyn odsoudil senát na smrt stoika Thraseu Paeta a jeho zeť C. Helvidius Priscus byl exulován z Itálie (s manželkou Fannií a stejnojmenným synem odešel do Apollónie, žil po provincii Makedonii a do Říma se vrátil po Neronově smrti). Podruhé ho z Města vyhnal roku 75 Vespasianus, který ho též, jako svou jedinou senátorskou oběť, zahubil. O osudu jeho syna viz rok 92.  

P. Clodius Fannius Thrasea Paetus, viz rok 42, manžel Arrie mladší, dcery Arrie starší s A. Caecinou Paetou, se několikrát střetl v senátu s oblíbenci principovými. Roku 57 podporoval provinční delegaci z Kilikie vedenou jistým Chairippem úspěšně žalující v senátu Cossutiana Capitona, srov. rok 47, za vydírání během správcování v jejich provincii (roku 62 už byl zpět z exilu a na Tigellinovu přímluvu opět v senátu).

V případu žaloby praetora Antistia Sosiana roku 62 za autorství hanopisu na Nerona podporoval Thrasea Paetus mírnější trest a zabránil jeho popravě za zločin urážky majestátu, kterou mstivě navrhoval Cossutianus Capito (za Nerona Claudia ještě nepoužitý zákon). Cossutianovou manželkou byla dcera Tigellinova, viz rok 62.

Thrasea Paetus ležel principovi v žaludku, neboť byl tolik úspěšný, a žaloby se ujali Cossutianus s T. Clodiem Epriem Marcellem, o něm viz rok 79. Senát byl během líčení obklopen vojáky. Stoický „filosof“ P. Egnatius Celer rodem z Bérýtu křivě vypověděl proti svému pánu Q. Marciovi Bareovi Soranovi, který byl obviněn z čarodějství, za což se mu dostalo odměny (ale později poslán do vyhnanství a za Vespasiana žalován dalším ze stoiků Musoniem Rufem, nyní exulovaného, a roku 70 popraven). Jiný ze Soranových přátel Cassius Asclepiodotus z Níkáie vypověděl o Soranově čestnosti a byl exulován; omilostněn pak Galbou. 

Thrasea se Soranem a jeho dcerou Servilií si směli vybrat způsob smrti, tři další žalovaní v podobném procesu byli exulováni. O exilu stoika Paconia Agrippina viz rok 22+. Žalobci, tedy Cossutianus s Epriem, dostali od senátu odměnu po pěti milionech séstertiů. 


V Římě pokračovala neróniáda. Velitel praetoriánů Tigellinus udal Neronova oblíbence T. (C.?) Petronia (Turpiliana Arbitra?), principova „arbitra elegantiarum“, že mu usiloval o život: žárlil na jeho posici, neboť za světáka u dvora se pokládal on sám. Petronius Turpilianus správcoval v Bíthýnii, cos. 61. Literát, autor rozverného Satyriconu (nebo spíše Satyricon libri?), románu zasazeného do jihoitalského prostředí řeckých propuštěnců, byl zatčen v Cumách a donucen rozříznout si žíly. Během umírání si dával předčítat verše, některé z otroků odměnil, jiné dal zmrskat.

V závěti Neronovi ani Tigellinovi nelichotil, ale kritisoval je. Neronovi vypočetl milence a milenky a principovi vrtalo hlavou, od koho mohl mít informace. Došlo mu, že Silia, manželka jistého senátora a účastnice Neronových skopičin, byla i důvěrnicí Petroniovou: musela do exilu. Bývá též Petronius identifikován s cos. suff. roku 62 P. Petroniem Nigrem, pokud ovšem prostě nebyl blíže neznámý T. Petronius Arbiter.

V poslední ze svých písemností před smrtí udal Senekův bratr, viz rok předešlý, Annaeus Mela z protivládních postojů C. Anicia Ceriala, cos. suff. 65, muže, který si kdysi zachránil kůži, když udal spiknutí proti Gaiovi.

Za neróniády zahájil karieru M. Aquilius Regulus, který svou advokátskou udavačskou činností zahubil řadu nevinných senátorů za Nerona a Domitiana. Jeho loyalitu oba panovníci odměňovali, od Nerona dostal z majetků svých obětí na sedm milionů séstertiů.

Filosofujícího Q. Iunia Arulena Rustika, jednoho ze zahubených za Domitiana, viz rok 92, ještě po smrti zesměšnil jakýmsi spiskem, v němž ho nazval "stoickou opicí", stoicorum simia. Roku 70 ho s dalšími udavači neronovské éry soudil senát na základě žaloby Curtia Montana, ale po zásahu Muciana a osobně Vespasiana režimní advokáti vyklouzli z velké většiny beztrestně, neboť nový princeps chtěl dosáhnout po krvavých měsících let 68 - 69 smíru.

Aquilius Regulus se chytil později šance za Domitiana a dosáhl u Nervy znovu pardonu a ještě za Traiana, na začátku jehož vlády zemřel, se ucházel o úřady. Jeho osobním nepřítelem byl obhájce jeho obětí za Domitiana C. Plinius Caecilius Secundus, známý epistolograf.  

Alpes Cottiae, území království M. Iulia Cottia, jemuž roku 44 Ti. Claudius vrátil královský titul i plnou samosprávu, viz, proměnil Nero definitivně v provincii. Cottius pravděpodobně zemřel a asi neměl pro svou horskou miniříši nástupce.

Cos. M. Arruntius Aquila byl synem stejnojmenného legáta Augusti Galatie roku 6- a otcem stejnojmenného konsula roku 77+.