270–275
***********************************************************
270.
Ol. 262,2
581 SE
517 AE
neznámý
a. u. c. 1023
Flavius Antiochianus II a […] Virius Orfitus
v Galliích: Imp. Caesar M. Piavonius Victorinus Augustus II a Sanctus
***********************************************************
Illyrskému císaři nebylo dáno vítězství nad Goty využít, srov. rok předešlý. Senát mu po Naissu dekretoval zlatou sochu a zlatý štít, pravděpodobně jako poslednímu z principů. Chystal zřejmě velkou expedici za Dunaj, ale k té se už nedostal. M. Aurelius Claudius Gothicus (56) se nakazil morem řádícím mezi Germány a zemřel asi někdy v květnu až červenci 270 v pannonském Sirmiu, některé odhady soudí až konec srpna; jeden papyrový dokument datuje 28. thóth druhého roku/srpen 270. Claudius se stal druhým z císařů po M. Aureliovi Antoninovi, který epidemii dovalivší se do Středomoří po hedvábné stezce z Číny podlehl (180); o této morové ráně viz rok 251.
Podle jednoho zdroje měl Claudius ještě bratra Crispa, jehož dcera Claudia s jistým Eutropiem (?) měla syna, budoucího císaře Constantia Chlora, otce Constatina I. Senát Claudia poctil deifikací, zlatým portrétem v kurii, sochou před chrámem Iova Optima Maxima a stříbrnou sochou na foru na sloupu "roster". Přes krátkou vládu získal Claudius velmi dobrou pověst a ještě za Constantina i. byl nesmírně vyzdvihován, což v podstatě trvá dodnes, třebaže o něm vlastně nic nevíme.
Claudius razil vzácnou minci v Antiocheji s Héfaistem/Vulkánem s kladivem a kleštěmi a nápisem Regi artis/"králi řemesel". Podobná mince byla ražena s nápisem Deo Cabiro; Kabeirové byli ochrannými božstvi Thessaloníky a chránili obec před Goty. Mince s Vulkánem razili už Valerianus s Gallienem.
V Římě senát zvolil nástupcem Claudiova bratra M. Aurelia Claudia Quintilla. Proti němu však revoltovali Claudiovi vojáci, kteří bratra neznali a asi po nějakém krátkém čase v Sirmiu proklamovali císařem velitele armádní jízdy Aureliana, který s velkou pravděpodobností stál v době Claudiově smrti po jeho boku. Pannonské legie se připojily a namísto osvobozovat Dákie od Germánů táhli proti Quintillovi na Řím. Tomu se nepodařilo motivovat vojáky do války s aurelianovci a Quintillus zemřel za záhadných okolností po sedmnácti dnech vlády: zda-li na nemoc, známo není. Podle jiného chronografického údaje byl po 77 dnech principátu zavražděn a senát uznal Aureliana. Též se tradovalo, že opuštěný Quintillus si v Aquileji dal lékařem otevřít žíly.
Zjevně pozdější propaganda tvrdila, že Claudius II. udělal Aureliana nástupcem u svého smrtelného lože, srov. podobné story kolem vraždy Gallienovy a uchopení moci Aureliem Claudiem roku 268. Jedna verse událostí t. r. dokonce sděluje, že sebevraždu doporučili Quintillovi příbuzní, aby uvolnil místo schopnějšímu...
Lucius Domitius Aurelianus (c. 55) pocházel z Illyrika jako Claudius. Porazil nepřátele na Balkánu, v Galliích, v Orientu a oprávněně se na mincích chlubil, že je obnovitel říše/světa, restitutor orbis. Zavražděn byl důstojníky, kteří se domnívali, že jim jde po krku, srov. stejný příběh kolem smrti Gallienově.
Narodil se 9. září roku 214 n. 215 buď v Sirmiu v Dolní Pannonii/dn. Sremska Mitrovica nebo v pozdější provincii Dacia ripensis (dn. severní Srbsko, jižní Rumunsko a západní Bulharsko; provincii založil on sám po vyklizení Dákií). Otec byl colónem/osadníkem jistého senátora Aurelia, matka kněžkou v chrámu Nepřemoženého Slunce/Sol invictus; o příbuznosti s rodným jménem Neronovým viz rok 54. Aurelianus sloužil celý život u legií a pro svou ráznost a na odlišení od jednoho svého jmenovce dostal od legionářů přezdívku podle jednoho povelu Manú ad ferrum/"Rukou na meč", tedy "Chop se zbraně"; srov. moderní "K líci zbraň".
Vůči domácímu služebnictvu byl starobyle přísný: služku dopadenou v cizoložství s jejím otrockým soudruhem dal popravit. Vyznamenal se v boji s loupeživými Sarmaty a Franky, roku 256 byl poprvé v Římě, viz. Vedl pak Valerianovu diplomatickou misi za Eufrátem u perského panovníka. Byl na ní obdarován slonem, ale jednání nebyla úspěšná a roku 258 či až 260 byli Římané těžce poraženi a císař Valerianus zotročen.
Posléze sloužil Aurelianus ve velitelské funkci na dolním Dunaji pod Ulpiem Crinitem, snad otcem Ulpie Severiny, a válčil s Goty. Roku 268 se jako velitel jezdectva/dux equitum podílel na vzpouře proti Gallienovi a podporoval nového císaře Aurelia Claudia.
Stal se prvním z císařů, který začal nosit diadéma na hlavě a šat s vetkaným zlatem a drahokamy, legionářům povolil namísto stříbrných spon jako první zlaté. Povahou byl prý krutý, sangvinik a dal zavraždit svého synovce z důvodů, které neznáme a též jeho jméno se v historii ztratilo. Aby měl na armádní výdaje, vrhal se na majetky boháčů. Ženat byl s Ulpií Severinou pocházející ze stejného kraje a měli spolu dceru; roku 275 se stala po manželově smrti nakrátko formální vládkyní říše, viz.
Zbaven císařského soka podnikl Aurelianus úspěšné tažení do Podunají proti Vandalům a Sarmatům, srov. rok 268, akce zřejmě předtím součást Claudiových příprav. Kdesi v Pannoniích s nimi vybojoval nerozhodnou bitvu, ale barbaři se stáhli za Dunaj a jednali o smíru: Vandalové poskytli římské armádě dva tisíce jezdců sloužících jako spojenečtí vojáci a sami se pak směli bez problémů stáhnout.
Vzápětí však na podzim vpadli do severní Itálie Alamannové s Iuthungy a Markomanny; jenom Iuthungů prý bylo čtyřicet tisíc jízdních a osmdesát tisíc pěších Germánů. Dařilo se jim, vyplenili okolí Mediolana, dokud se neobjevil Aurelianus a nebojoval s nimi u Placentie a Ticina/dn. Pavie. Zprvu byl těžce poražen Markomanny pomocí nastražené léčky v lesnatém terénu, kteří předtím Placentii obsadili. Pak se jejich rabující skupiny rozdělily a byly Římany houfně poráženy. Nakonec spojené Germány Aurelianus porazil na začátku roku 271 v zimě u Ticina: rok 271 byl na dlouho posledním vpádem Germánů do Itálie: další nájezd na poloostrov přišel až roku 401 a lupiči byli Visigotové pod Alarichem. Tak těžké byly germánské porážky od Galliena, Claudia a Aureliana. K vyhnání Germánů konány tehdy ještě oběti a opět konsultovány Sibyllininy knihy, srov. rok 268+.
Zbytky Germánů se po bitvě u Naissu, viz rok předešlý, pohybovali na svých vozech do Makedonie a pro nedostatek potravin jich mnoho pomřelo. Kdesi v pohoří Haimos byli římskou armádou obklíčeni, ale v bitvě s pěchotou uspěli, záchranu přinesla s sebou římská jízda. Germáni v Thrákiích a Makedonii sužoval mor a těm, kteří zbyli, věnoval Claudius a po něm Aurelianus půdu a mladé muže připojil k armádě. Rozsah obětí moru znám není.
Zimu 270/271 strávil Aurelianus v Římě.
V gallském císařství po sedmiměsíčním obléhání v létě 270 Victorinovi vojáci dobyli Augustodunum Haeduorum/fr. Autun, vyloupili a zčásti město zničili. Na Victorinově straně bojovaly silné oddíly Germánů, drahých žoldnéřů. Tím ukončena proclaudiovská vzpoura, viz rok předešlý. Pak se Victorinus vrátil do svého sídelního města Colonia Agrippina/Kolína, viz rok následující.
Na východě obsadila armáda palmyrénských Arabů Alexandrii. Zénobiá (asi 30) vládnoucí od roku 267 jménem nezletilého syna Vaballatha (asi 10) aramajsko-arabskou Palmýrou/Tadmorem a římským Orientem od Kappadokie po Egypt, se stala Římanům vážným konkurentem. Titulovala se Septimia Zenobia Augusta (38. z doložených případů), pro domácí svět byla lamprotaté basilissa/vznešená královna a Septimiá Zénobiá Sebasté.
Poradcem jí byl vyhlášený neoplatónský filosof a sofista, polymathés kai kritikos Kassios Longínos z Emesy/lat. Cassius Longinus. Plodný autor složil několik homérovských spisů, mimo jiné na thema, zda mohl být Homér filosofem, psal o dějepisných omylech vydávaných grammatiky za historické skutečnosti, také o attické výslovnosti a jiné grammatické práce.
Překladiště zboží na cestě z Indie s Vnitřní Asie ke Středomoří disponovalo značnými prostředky: oasa v syrské poušti byla velkým karavanserajem a obchodním terminálem na západě hedvábné stezky.
Po zajetí a ponížení Valerianově římská prestiž na Východě těžce utrpěla a Palmýrští byli jediní, kteří se dokázali pod Odainathem a Zénobií Peršanům postavit: ze západních Římanů to tehdy nebyl nikdo. Aurelianus zprvu Zénobii napsal, aby se podrobila. Arabka se pokládala za potomka ptolemajovské Kleopatry VIII. a odepsala, že raději zemře než aby se vzdala a že má silné spojence v Peršanech, Armenech a Sarakénech, mesopotamských kočujících Arabech.
Nic z toho se nestalo: po porážce byla vedena Orientem na velbloudu, tak v cirku antiošském, a skončila Zénobiá se zlatými řetězy na rukách a nohách v triumfálním průvodu na podzim v Římě. Dožila s královskou apanáží své dny v jisté ville v Kampánii, viz roky následující. Byla z toho pátá občanská válka císařského Říma (do 272), viz roky 68, 193, 238 a 260.
Roku 269/270 palmýrénská armáda válčila na jihu s arabskou Bostrou v Auránítidě/Haurán, métropolí římské provincie Arabia, a zničila chrám Iova Hammona. Škody v Petře jsou pravděpodobně z tohoto tažení. V Arábii vedla královna boj s kmenovou koalicí Tanúchů, kterou vedl šejk-král Džazíma/angl. Jadhimah, Gadhima, nabat. Gadimat, řec. Gadimathos, viz o něm roku 250 a 325; o sledu událostí nevíme nic.
Pak Palmýrští vpadli do Egypta. Palmýrského vojevůdce Septimia Zabdu alias Zabu/Sabu, Sabba podporovala domácí pátá kolona vedená jistým Tímagenem. Zprvu měli úspěch, palmýrské vojsko prý čítalo sedmdesát tisíc mužů, "egyptské" jen padesát tisíc, a Palmýřané římské jednotky dislokované v Egyptě porazili.
Claudiův praefectus Aegypti Tenagino Probus však stáhl k sobě oddíly, s nimiž měl vytáhnout proti pirátům v Kýréně (nebo Gotům ve východním Středomoří? viz rok 280), a Palmýrské Římané vzápětí porazili. Nicméně když Římané tábořili v lokalitě Babylón na začátku Delty, Tímagenés se dokázal praefekta lstivě zmocnit, Probus si vzal život a většina Egypta spadla Zénobii do klína; Tímagenův návrat se mohl udát až roku následujícího.
Před Alexandrejí se Palmýrští zmocnili Antiocheie. Následovaly výpravy do Anatolie až po Ankýru a Chalkédón. Mincovní ražba v říšských mincovnách východu pokračovala ve jménu římských císařů. V Antiocheji razili za Aureliana první antoniniany/tetradrachmy s hlavou Aurelianovou a na druhé straně s holobradým mladíkem a nápisem VABALATHVS V(ir) C(larissimus) R(ex) IM(perator) D(ux) R(omanorum), tedy ještě bez augustovského titulu.
Zénobiá šířila propagandu, že pochází z Ptolemaiovců a Vaballathus označoval Alexandreiu za město svých předků. Zénobiin otec se jmenoval resp. mohl jmenovat Antiochos, viz rok 267, a královna pěstovala u dvora hellénismus. Během roku 272 razily mincovny v Alexandrii a Antiochii mince bez Aurealiana, ale s císařskou tutulaturou IM(perator) C(aesar) VHABALATHVS AVG(ustus) na antoninianiech a s diadématem a odpovídající hellénskou titulaturou na tetradrachmách.
Zénobiá se titulovala jako císařovna AVG(usta) a SEB(asté), její syn nápisně doložen jako Imp. Caesar L. Iulius Aurelius Septimius Vaballathus Athenodorus Persicus Maximus Arabicus Maximus Adiabenicus Maximus Pius Felix Invictus Aug.
V Persii zemřel Šápúr I./Šábuhr (c. pod 60; možné též roku 272 n. 273), syn Ardašíra I. a jeho dědic roku c. 241. Nástupcem se stal krátce Hormizd I., nejmladší, třetí (sic), ze synů Šápúrových, od roku 252 panovník v Armenii, kde po něm do roku 293 kraloval Narsés/Narsé. Roku 271 (n. až 273; podle starých chronografů vládl rok a deset měsíců) Hormizd I., Óhrmazd/řec.
Hormisdás zemřel přirozenou smrtí a novým vládcem Peršanů se stal nejstarší ze synů Šápúrových Bahrám I. (řec. Baramés, lat. Varramés; do asi 276, podle chronografů tři roky, tři měsíce a tři dny). Po něm panoval jeho syn Bahrám II. (do roku 293, podle chronografů rovných sedmnáct roků).
Krátké usurpace za Aureliana: Revoltovali Septiminus či Septimius v Dalmatii, ale brzy byl odklizen vlastními lidmi, Urbanus a Domitianus, což byl zřejmě onen vojevůdce, jenž roku 261 porazil Macriany. Do počátků Aurelianovy vlády, asi do doby po porážce Germánů v Itálii a návratu do Města roku 271, patří také pozoruhodná rebelie Felicissimova, Aurelianova šéfekonoma/rationalis v Římě a jeho mincovníků.
Felicissimus/"Velešťastný", řec. Félikisimos, dlouho šidil ve státní mincovně a Aurelianus ho pravděpdobně znal už ze svého prvního pobytu v Římě roku 256. Když se malversace provalila, popřípadě z hrůzy před novým císařem, Felicissimus (celé jméno stejně jako u předchozích aktérů neznáme) raději se svými lidmi zahájil vzpouru na Caeliově pahorku.
Vojáci ji s obtížemi likvidovali; prý bylo na obou stranách sedm tisíc padlých. Aurelianus vydal katovi několik senátorů a jezdců; zda-li šlo o pokus o císařství nebo o nezvykle rozsáhlé krádeže cenných mincovních kovů, nelze stanovit. Podle jedné zprávy se vzbouřili též zaměstnanci mincovny/monétárioi v Antiocheji Syrské, domáhali se svých starých privilegií, kterých, nevíme, a skončili stejně jako jejich římští soudruzi.
Rovněž není jasné, proč se v pramenech vyzdvihlo, že pak Aurelianus zajistil plebi Romanae/římské spodině "štědrý přísun vepřového masa". Pravděpodobně nebylo do té doby za dotovanou cenu n. dokonce grátis. Maso se rozdávalo na foru suáriu/Vepřovém náměstí poblíž stálého ležení městské posádky. Římští proletáři k tomu dostali víno za dotovanou cenu, které se vydávalo ve sloupořadích chrámu Slunce/Sol na Martově poli vybudovaným Aurelianem.
Kdesi v Kampánii na statku jistého Zétha, zesnulého svého žáka/akroátés, zemřel novoplatónik Plótínos z Lykopole v Deltě (65). V Alexandreji poslouchal platónika Ammónia Sakku/Sakkofora, roku 243 se přidal v Syrii ke Gordianovi III. táhnoucímu na Peršana. Po jeho smrti se Egypťan roku 244 usadil v Římě, kde založil vlastní školu. Ačkoli se prohlašoval za pouhého Platónova interpreta, jeho učení vykládanému a psanému v řečtině se dostalo jméno novoplatónismus.
Ve své době byl více čten než Platónovy dialogy. Výklady plné mysticismu, daimonů, theúrgie a sebetrýznivé askese si oblíbila Gallienova manželka Salonina, viz rok 262, a Plótínos se stal dvorním filosofem. Po Gallienově vraždě onemocněl ošklivou chorobou (lepra?), která mu znemožnila přednášet. Většina žáků ho opustila a v Kampánii ho ošetřoval jeho krajan Eustochios z Alexandreie.
Mezi Plótínovými žáky vynikl Etrusk Amelios Gentiliános, který se usadil v Apameji Syrské a přednášel ve vlastní škole (zemřel c. 300), a Syřan Malik/Malichos alias Porfyrios z Tyru, "ho tón christianón polemios/nepřítel křesťanů (tak ho vedli monotheisté ve svých pamětech)", autor zachované Plótínovy biografie a vydavatel 54 Plotínových přednášek, Enneades/Devítky (thematicky uskupená pojednání po šesti). Porfyrios (srov. rok 232, zemřel c. 304) byl předtím v Athénách posluchačem platóniků Kassia Longína/Cassius Longinus z Emesy a Alexandrijce Órigena (jiný od monotheisty), žáků rovněž Ammónia Sakkofora v Alexandreji. O osudu Longínově na dvoře Zénobie viz rok 272.
V těch časech v Athénách mezi rhétory vynikali Paulos, zřejmě sofista z Germy na Rhyndaku v Mýsii, komentátor Lýsiův, a Syřan Andromachos, o němž nevíme jinak nic, než že byl učitelem sofisty Sírikia z Neápole v Palaistíně, který na čas pak přednášel v Athénách a vydal cvičné řečnické texty progymnasmata a deklamace.
Porfyrios byl původně posluchačen Longínovým a od něho dostal své řecky znějící jméno namísto svého rodného foiníckého. Longínos byl v očích souvěrců "jakási živoucí knihovna a chodící múseion/bibliothé tis empsychos kai peripatún múseion" a autor jeho životopisu Eunapios jeho znalosti přirovnal ke kritičnosti Dionýsia z Halikarnássu, srov. rok 60-.
Po absolvování školy Longínovy odešel Porfyrios z Orientu a usadil se v Římě. Tehdy se stal oddaným stoupencem Plótínovým. Oženil se s jistou Márkellou/Marcellou, matkou již pěti dcer a dvou synů s jedním ze svých přátel, sám s ní děti neměl. Porfyrios žil v Římě od Gallienovy vlády do Probovy.
Porfyrios napsal knihu O jménech bohů/peri theión onomatón, O principech/peri archón (o dvou knihách), O hmotě/peri hylés (šest kn.), O duši proti Boéthovi/peri psýchés pros Boéthon (pět knih), O zdrženlivosti od tvorů oduševnělých/peri apochés empsýchón (čtyři kn.), stejně rozsáhle pojednal o zásadě delfského boha "poznej se/peri tú gnóthi sauton, O netělesnostech/peri asómatón, sedm knih o rozdílech pojetí jednosti/tú mian einai u Platóna a Aristotela, ve čtyřech knihách probral věštby Iúliána Chaldajského, vydal patnáct argumentačních projevů proti křesťanům, psal o Homérově filosofiii, složil dějiny filosofie o pěti, o filologii sepsal pět knih, též o pramenech Nilu, o astrologii obsáhle ve třech knihách a o kromě dalšího záhadách grammatiky. Porfyriovo pojednání Proti křesťanům/Kata christiánón bylo monotheisty nenáviděno a Theodosius II. dal svitky dvakrát likvidovat, definitivině poslední spáleny roku 448.
Mezi Plótínovými posluchači figuroval též jistý Akylínos/Aquilinus, mistr sám ho však pokládal za křesťana pokoušejícího se jeho učení rozvrátit. Snad někdy v této době složil jinak neznámý Hermeiás zvaný Filosof posměšný apologetický text a pošetilosti starých učenců "Výsměch filosofů stojících mimo (rozumí se křesťanství)/Diasyrmos tón exó filosofón".
Snad t. r. se narodil v Patarách v rodině bohatých křesťanů Níkoláos, pozdější biskup v Myrách, kde podědil posici po svém stejnojmenném strýci. Své dědictví rozdal, vstoupil do kláštera, vykonal pouť do Egypta a Palaistíny, za Diokletiana během protivenství mučen. Na níkajské synodě roku 325 údajně zfackoval Areia, ale o Níkoláově účasti není důkazu. Stal se jedním z nejznámějších křesťanských idolů ("Mikuláš") a požívá u nich pověsti světce dětí, plavců, lučištníků, obchodníků, studentů, také zlodějů a prostitutek.
***********************************************************
271.
Ol. 262,3
582 SE
518 AE
neznámý
a. u. c. 1024
Imp. Caesar L. Domitius Aurelianus Augustus I a Pomponius Bassus II
***********************************************************
Roku 271 přijal Aurelianus po vítězstvích na severu Itálie, viz rok předešlý, přízvisko Germanicus maximus a nastoupil svůj první konsulát. Zimu 271/272 strávil znovu v Římě a pod dojmem germánských nájezdů na severní Itálii posledních let zahájil práce na jeho opevnění, Aureliánské hradby/múrí aureliání n. moenia aureliána o perimetru téměř dvaceti kilometrů, nicméně Město sahalo dlouho už za ně. Každých tři sta metrů stála věž, dokončena byla stavba za Proba a stojí dodnes. Opevnil kromě toho Pisaurum a Fanum Fortunae, kde se roku 270 n. 271 bojovalo s Germány.
Připomíná se u něj, že patřil mezi císaře, kteří zrušili odměny pro udavače a rozsudky postavené na udání, pronásledoval lichvu a okrádání lidí v provinciích. Tím si znepřátelil část armádních elit, viz rok 275.
V gallském císařství byl na začátku roku v CCAA/Kolíně zavražděn Victorinus (vládl od roku 269) a s ním jeho stejnojmenný (?) syn, jehož prý prohlásila bába Victorie/Victoria Augusta (39. s tímto titulem) v den vraždy caesarem (?). Victorinus se rád oddával milostným dobrodružstvím až násilnictví na ženách a jeho posledním byl pokus o získání manželky jistého Attitiana. Choť manželovi o neodbytném Victorinovi řekla a Attitianus, actuarius čili velevlivný proviantní důstojník/účetní u legií, vzbouřil mužstvo.
Victorinova matka Victoria/Vitruvia n. Veturia si udržovala značný vliv v gallském císařství, viz rok 269, takže prosadila u vzdorosenátu synovu deifikaci a uplatila mezi vojáky volbu nástupce, snad příbuzného, ačkoli nebyl přítomen: stal se jím správce Aquitanie C. Pius Esuvius Tetricus.
Tetricus I., poslední z vládců imperia Galliarum, pocházel ze senátorské rodiny a roku 271 byl ve funkci praeses provinciae Aquitaniae. Císařský purpur přijal u Burdigaly/dn. Bordeaux na jaře 271. Hispánští legáti neuznali ani jeho a drželi při Římu. Cestou z Burdigaly do Augusty Treverorum/dn. Trier, č. Trevír, potíral plenící germánské tlupy, které po Victorinově smrti překročily Rýn. V CCAA/Kolíně byl intronisován koncem roku 271, viz dále rok následující.
V Číně byl používán magnetický kompas.
***********************************************************
272.
Ol. 262,4
583 SE
519 AE
neznámý
a. u. c. 1025
T. Flavius Postumius Quietus a Iunius Veldumnianus
v Galliích: Imp. Caesar C. Pius Esuvius Tetricus Augustus I
***********************************************************
Aurelianus se vypravil do války se Zénobií Palmýrskou: válkou s Palmýrskými v letech 272-273 obnovil římskou moc na Východě a přijal další přívlastky Parthicus maximus a Persicus maximus, k tomu se dal oslavovat jako restitutor Orientis, srov. předchozí rok. Palmýrská magnátka ovládala krátce římský Orient od Ankýry po Mesopotamii a Egypt.
Cestou do Orientu válčil v Illyriku a Thrákii znovu s Goty. Vyrazil za nimi za Dunaj, kde zničil gotského vůdce Cannabu n. Cannabauda s celou jeho družinou, dohromady pěti tisíci lidmi. Od té chvíle si k titulatuře přidal přízvisko Gothicus maximus. Zároveň však vyklidil provincii Dacii severně od Dunaje od římského elementu, neboť území nebyli Římané s to dále bránit (ustavena byla Traianem roku 106).
Oblast ovládli v mnoha válkách vedených od roku 238 Gotové-Thervingové (pozdější "Visigoti") se spojenci, s germánskými Victohaly a sarmatskými/germánskými (?) Taifaly, vše původně jízdními nomády z krajů západně od Dněpru/Tyrás nebo severně od Karpat.
Tím v podstatě skončila první vlna gotských útoků na říši vedená od roku c. 238 a první velmi vážné ohrožení říšské existence napadané po celé severní hranici a v Orientu Peršany. Není dokladu o tom, že by se Germáni a Sarmaté pokoušeli o koordinaci útoků se Sásánovci a to bylo pro Řím zmítaný chaosem mezi armádními špičkami zatím štěstím. Naopak ve vyklizené Dákii se do sebe pustili Gotové-Greutungové s Burgundy, které krutě porazili. Na burgundskou pomoc se spojili v následujících letech Tervingové s Alamanny (?), jiná část Gotů se spojila s Taifaly proti Vandalům a Gépidům.
Namísto názvu Dákie/Dacia se začalo uchycovat označení Gothia/Gutthiuda. Na severu Sedmihrad sídlili Gépidové, střed a východ Sedmihrad držely skupiny Tervingů s dn. Muntenií na jihu RO, na východu s Moldavií a Besarabií, Taifalové sídlili západně od Muntenie v Oltenii a Greutungové východně od Dněstru, který tvořil hranice s Tervingy, po asi Don/Tanais. Východně od nich žili tehdy Alánové.
Tento pořádek trval století do c. 370, kdy do oblasti mezi Volhou a Donem migrovali Hunnové kočující v této době ve stepích kolem Kaspiku.
Osadníkům-vysídlencům dal Aurelianus náhradou pozemky v nové provincii Dacia aureliana vyloupnuté jižně od Dunaje z provincií Moesie a Thrákie. Jejím správním střediskem se stala Serdica/dnešní Sofija v BG. Je pozoruhodné, že přes krátkou dobu romanisace území, které se stalo jádrem novodobého Rumunska, přečkala latina éru několika původních obyvatel, germánských národů, Hunů, Avarů a Slovanů a jazyk novověkých obyvatel zůstal románský.
Diocletianovy reformy vedly po čtvrtstoletí k rozdělení Aureliánovy Dákie na Dácia mediterránea se sídlem v Serdice a na Dácii rípénsis/"Pobřežní, Poříční" se sídlem v Ratiarii, řec. Razaria/dn. u vsi Arčar u Vidinu v BG; obě "Dákie" byly součástí dácké diecese/dioikésis, dioecésis Dáciae.
Aurelianovo vojsko se u Býzantia přeplavilo do Asie, vyčistilo od band potulných Germánů Bíthýnii, kteří před Římany prchli, a táhlo do Syrie napříč Anatolií. Do Egypta poslal Aurelianus pravděpodobně Proba, budoucího císaře. Ne všude se však vzdávali. Římané dobyli na Palmýrských Ankýru. Kappadokie se před časem přidala k Zénobii a města měla palmýrskou posádku.
Tyany se nechtěly vzdát a Římané je oblehli. Jistý Héráklammón, zjevně jeden z předáků v Tyanách, Římanům ukázal způsob, jak se dostat do města, a Aurelianus splnil svou hrozbu ze začátku obléhání: "Ani psa v tom městě nenechám naživu/canem in hóc oppidó nón relinquam." Zrádce dal popravit a rovněž všechny psy. Prý se principovi zjevil filosof Apollónios z Tyan (zemřel někdy po roce c. 100, viz rok 20) a ten ho od masakru obyvatelstva odvrátil poukazem na lidskou ušlechtilost. Vojáci těšící se na kořist to prý vzali jako žert, třebaže přišli pěkně zkrátka...
Pod Antiochejí u Dafny u vsi Immai/Immae porazil na Orontu Zénobiino vojsko stavějící na velmi silné obrněné jízdě. Podařilo se mu těžkooděnce vylákat do pronásledování římské jízdy, která posléze obrátila a znavené koně a jezdce rozdrtila. Zénobiin vojevůdce Zabdas po porážce v poli oklamal Antiošské, kam zbytky palmýrského vojska prchli, tím, že jim předvedl chlapíka podobného Aurelianovi jako svého zajatce, aby demonstroval, že vítězi bitvy jsou Palmýrští (Aurelianus už ve městě pobýval roku asi 257, kdy vedl diplomatickou misi Valerianovu k Šápúrovi a lidé si ho mohli pamatovat).
Arab se tím vyhnul nepokojům, zanechal za sebou ve městě posádku a v noci Palmýrští prchli do Emesy. Římané obsadili všechna města Seleukidy, pod Emesou se znovu střetli s Palmýrskými a znovu zvítězili. Palmýrských prý v další bitvě bylo opět sedmdesát tisíc.
Palmýrští se uchýlili za hradby Emesy, ale jejich vůdcové, když viděli, že jim obyvatelé nejsou nakloněni, utekli také nyní i s královnou, nyní domů do Palmýry. V Emese po Zénobii zůstal poklad a Aurelianus obětoval Ela-gabalovi v jeho chrámu; spatřil tehdy podobu boha/fórmam núminis repperit, onen meteoritický kámen kuželovitého tvaru, který za vlády Sardanapallovy/Héliogabalovy pobýval v Římě a oženil se tam s kartháginskou Tanit a Palladou Athénou, viz roky 218sqq.
Při tažení Syrskou pouští byli Římané napadáni lupiči, ale dosáhli oasy a město oblehli. Zénobiá jednoho dne vsedla na velblouda/řec. dromás a vypravila se k Peršanům žádat o pomoc, respektive žádat o asyl. Na březích Eufrátu v okamžiku naloďování do člunu byla dopadena, vrácena a Aurelianem ušetřena.
Palmýrští se sami od sebe nevzdali ihned, chtěli obléhatelům vzdorovat, ale s vidinou císařovy mírnosti, jakou prokázal v Antiocheji a Emese, nevydrželi a kapitulovali.
V Emese dal Aurelianus po vlastizrádném procesu většinu prominentů ze Zénobiina dvora popravit, mezi nimi platónika Kassia Longína (60), Ammóniova žáka, viz rok 270 a 320; panovnice totiž vypověděla, že ona sama za nic nemůže, poněvadž byla jinými svedena a podařilo se jí svalit vinu na své rádce. Viz dále rok následující.
Co se stalo s Vaballathem Athénodórem, vlastním nominálním panovníkem obchodního státu, není známo; pravděpodobně zemřel cestou do Říma, kdy celý jeho doprovod utonul při přepravě z Chalkédonu do Býzantia. Královna, pokud rovněž nezahynula, nezemřela na nemoc nebo hladovkou, což vše se tradovalo, byla uchována pro triumf roku 274, viz tam, v němž byla vedena obtěžkána šatem s velkými drahokamy, že prý až v průvodu omdlévala, ve zlatých poutech a řetězech na rukách, též kolem krku měla pouto ze zlata, které nadlehčoval jeden její "perský šašek".
Žila pak v Tiburu a dokonce zanechala po sobě "potomky" (žijící údajně ještě v Římě na konci 4. století); také se však říkalo, že byla po triumfu sťata. Její šatstvo spočinulo v římském chrámu Iova Optima Maxima a Nepřemožitelného Slunce/Sol Invictus.
V létě 272 pacifikovali Římané Egypt dosud pod kontrolou Palmýrských, Alexandreia z části při dobývání vyhořela, s ní čtvrť Brúchion a s ní též hlavní budova proslulé knihovny.
V gallském císařství Tetricus I. proválčil rok s loupeživými Germány v Galliích, do Trevíru se vrátil v poslední části roku 272.
***********************************************************
273.
Ol. 263,1
žádné další jméno epónymního olympijského vítěze až do konce her roku 393 není známo
584 SE
520 AE
neznámý
a. u. c. 1026
M. Claudius Tacitus a Iulius Placidianus
v Galliích: Imp. Tetricus II
***********************************************************
Aurelianus cestou zpět z Palmýrény a Syrie na západ porazil snad v prosinci 272 v Podunají Karpy. Přijal po vzoru Philippa Araba z roku 246 další přívlastek Carpicus maximus a část divokého národa, který mohl jazykově patřit mezi větve dácké, germánské i sarmatské, usadil na římském území jako déditícií/"kapitulanti", skupina osobně svobodných lidí bez občanských práv a s povinností obdělávat danou půdu a odvádět armádě brance.
Zde ho zastihla zpráva, že Palmýra se vzbouřila a že obyvatelé pod vedením jistého Apsaia pobili římskou posádku šesti set lučištníků, jimž velel Sandarión (nebyla to tedy legie, ale jeden ze spojeneckých oddílů/auxiliárií). Rebelové nejprve přemlouvali správce provincie Mesopotamie Marcellina (asi cos. 275), aby se stal císařem Východu. Odmítl a o vzpouře informoval Aureliana, který byl s armádou v Podunají.
Na to Palmýrští proklamovali císařem Antiocha, zřejmě Septimia Antiocha, otce Zénobie (resp. jejího stejnojmenného syna nápisně doloženého? podle jiného zdroje se palmýrský august jmenoval Achilleus a zřejmě omylem byl označen za královnina otce).
Aurelianus se s armádou urychleně vrátil; ona hbitost mohla zabrat vojsku pochodujícímu z Balkánu tři měsíce. V Antiocheji se prý Říman objevil znenadání v hippodromu v době, kdy tam byla na dostizích většina obyvatel, které tím vystrašil (srov. podobný příběh o divadlu a Peršanech ve městě roku 257).
V Palmýře obránce pobil i s civilisty a město zůstalo z velké části v ruinách dodnes: chrám Baálův, zasvěcený roku 32+, však nakázal opravit a vrátit mu jeho poklady. Usurpátora Antiocha, bezmocného starce nebo stejně vlivného mladíka, loutku povstalců, viz zde výše, neuznal hodna trestu a nechal ho běžet. Palmýra nebyla vyvrácena zcela. Ve městě sídlil římský garnison, chrám Slunce, resp. jeho ruiny, Římané proměnili v citadelu. Za Diocletiana c. 300 bylo město znovu obehnáno hradbami a na části území oasy vybudováno silné vojenské ležení. Osídleno bylo město nepřetržitě též v monotheistické éře a žil zde jako první biskup Marínos, který se roku 325 účastnil níkajské synody. Zhoubu oasovému městu přinesla až arabskomuslimská invase.
Vzápětí Aurelianus pokračoval s armádou na jih a potlačil v Egyptě vzpouru Firmovu. Firmus, celé jméno neznáme, byl obchodník ze Seleukeie na Moři (?) s konexemi až do Indie, přítel Zénobie. Nějakým způsobem se podílel na výrobě papyru, z něhož a z klihu měl další ohromné příjmy. Ve svém alexandrijském domě měl skleněné stěny, jeho lodi pluly do Indie.
Vynikal silou, že unesl na prsou vleže kovadlinu, do níž bušili. Byl tak chlupatý, že mu říkali Kyklóps, též velký žrout a vydržel střízliv i po velkém množství vína. Po vyvrácení Palmýry podněcoval povstání v Alexandrii na podporu Palmýrských. Není důkazu, že by přijal imperátorský titul. Přeťal dovoz obilí do Říma, ale nikdy se neprohlásil císařem, jeho ražba není známa.
Jistý corrector/řec. epanorthótés Claudius Firmus dostal příkaz potlačit vzpouru v Egyptě, pak ale nebude tento Firmus oním povstalcem z Alexandrie (?). Zpráva o Firmově revoltě zavání fikcí: sám Firmus takto líčený by patřil mezi nejpozoruhodnější muže starého věku a jako významný businessman jistě ne mezi bezhlavé pučisty.
V CCAA/Kolíně nastoupil 1. ledna Tetricus I. svůj druhý konsulát. Koncem jara/začátkem léta 273 pozdvihl svého stejnojmenného syna C. Pia Esuvia Tetrika (Tetricus II.) do posice caesara a principa iuventutis. Jméno jeho matky neznáme. Společný konsulát nastoupili 1. ledna 274.
***********************************************************
274.
Ol. 263,2
585 SE
521 AE
T. Flávios Mondón z Flye, poslední z dochovaných jmen z řady athénských archontů (s mezerami údaje o 957 letech s epónymními úředníky; poslední jednotlivá jména viz rok 387)
a. u. c. 1027
Imp. Aurelianus II a Capitolinus
v Galliích: Imp. Tetricus III a C. Pius Esuvius Tetricus Caesar
***********************************************************
Ničivý vpád Franků do Dolní Germánie držené gallským vzdorocísařstvím. To žilo dalšími vážnými starostmi. V únoru n. březnu došlo k rozhodující bitvě ve válce principa Aurelia s gallským císařstvím apud Catalaunos/"u Catalaunů", dn. u Châlons-sur-Marne (od roku 1996 se jmenuje obec Châlons-en-Champagne, v kraji Champagne), kde o téměř dvě století později porazí římsko-germánská koalice Huny. Během bitvy opustili otec a syn Esuviové Tetrikové své vojáky. Prý prchli před spiklenci kolem Faustina: údajně imperátora Aureliana sami požádali o pomoc písemně a ten vytáhl do Gallií jen z tohoto důvodu.
Na jaře byli pak Tetrikové v Římě vedeni v Aureliově triumfálním průvodu a po něm oba omilostnil, jev vzácný v římských dějinách. Tetricus starší byl poslán do Lukanie jako corrector a zemřel v Itálii ve vysokém věku. Jeho syn se stal senátorem a zastával později řadu senátorských funkcí. Aurelianus žertem uklidňoval Tetrika, že je určitě lepší vládnout některé části Itálie než krajům za Alpami.
Faustinus byl pátým a posledním z císařů gallské říše (povstala roku 260, konec čtvrté občanské války). Tetrikův vzdorocísař byl za něho praeses Galliae Belgicae a snad začátkem léta 273 se vzbouřil v Augustě Treverorum, správním středisku jeho provincie. Po bitvě na území starých Katalaunů Aurelianus zlikvidoval Faustinovu vzpouru, o osudu povstalcově není nic známo.
V Římě držel Aurelianus skvělý triumf, jímž oslavil všechna svá velká vítězství. V celodenním průvodu předvedl Římanům vznešené zajatce palmýrské se Zénobií v čele, oba gallské vzdorocísaře, germánská knížata, zajatce z egyptského jihu od Blemmyů a Axumů/Exomitů, jižních Arabů i mesopotamských (Sarakénů), Peršanů, Ibérů i Indů (kde k nim přišel, nevíme), sarmatských národů a germánských včetně deseti Gotek zajatých ve zbrani a presentovaných lidu jako Amázonky, jelení spřežení jistého gotského krále a jiné barbarské kuriosity, viz rok 272 a též báječnou podívanou uspořádanou roku 281 Probem. Následovaly v dalších dnech hry a zápasy v cirku i s námořní bitvou.
• Někdy po této době, snad až po roce 300 dobyli Axomité Meroé a kolem roku 350 přestalo být obýváno, srov. rok 356. K Meroé/Kúši viz rok 10- a jména následujících panovníků viz v indexu s. v. Meroé.
Aurelianus se teď dával se označovat za restitutora orbis/obnovitele světa. Na mincích z roku 274 ze Serdiky, tehdy správního střediska nové provincie Dacia, viz rok 272, se dal titulovat jako deus et dominus natus, ačkoli oficiálně ho neužil. Je to první použití takového titulu (Domitianus se dával oslovovat dominus). S konsolidací říšských poměrů kráčelo upevnění měny antoninianů (ofic. = dva dénáry) a zavedl novou stříbrnou minci aurelianus; z oběhu dal stahovat mincovní podvrhy.
Aurelianus zavedl ústřední říšský kult presentovaný mincovní ražbou "Slunce, pána římské říše"/Sol dominus imperii Romani. 25. prosince 274, v den zrození Slunce, dies natalis/jeho narozeniny, zasvětil v Římě chrám na východní straně Martova pole a každoroční hry, viz k datu více v Bohové & svátky x.
Na podzim obdaroval manželku Ulpii Severinu, s níž měl dceru, titulem Augusta (40. v pořadí), také titulem mater castrorum et senatus et patriae, které užívaly již severovské císařovny a Otacilia Severa, choť Philippa Araba. Je možné, že Ulpia Severina byla dcerou Ulpia Crinita, který tvrdil, že je potomkem císaře Traiana; pod Crinitem kdysi Aurelianus sloužil v Podunají a prý jím byl adoptován; spíše ale byli všichni jmenovaní prostí provinční chudáci sloužící v armádě.
Správcem Horní Britannie po roce 274 byl Lucius Septimius.
***********************************************************
275.
Ol. 263,3
586 SE
522 AE
neznámý
a. u. c. 1028
Imp. Aurelianus III a Marcellinus
***********************************************************
Roku 275 byl Aurelianus (60) potřetí konsulem, jeho kolega cos. posterior Marcellinus byl asi onen legát Syrie, viz rok 273. Aurelianus se postavil nové invasi Germánů ve Vindelicii a pak zahájil tažení proti Peršanům. V Kainofrúriu/Caenophruriu mezi Perinthem/Héráklejí a Býzantiem byl v září n. říjnu zavražděn. Spiknutí spunktoval jeho tajemník Mnésteus (jinde zvaný Erós), asi propuštěnec, který namluvil důstojníkům praetoriánů, že je hodlá císař zabít. Tajemník měl strach, že Aurelianus přijde na jeho korupční excesy a vydírání provinciálů. Zlotřilec vyrobil po vzoru Aureolově z roku 268 falešný seznam se jmény všech, které měl údajně císař v plánu odstranit. Vražednou ránu vedl Aurelianův druh ve zbrani Mucapor.
Podle křesťanů zamýšlel se princeps do nich pustit, ale takhle že byli uchráněni persekuce. Později se mu od senátu dostalo deifikace jako Divus Aurelianus a podlý Mnésteus byl dán šelmám k rozsápání v cirku přivázán ke kůlu.
• Za vlády Aurelianovy přišel o život z křesťanů v Kaisareji Kappadocké jistý Mamás, prý pastevec, podle jiných hagiografů muž z bohaté paflagonské rodiny: nechtěl ho v aréně sežrat lev, tak ho pochopové umučili a církevní činitelé ho jmenovali světcem.
Aurelianovi důstojníci neměli nikoho, koho by provolali imperátorem a nechali to na senátu. Z Říma ale přišla odpověď, že to je na vojácích, tolik byli senátoři bezradní, srov. se situací roku 238. Ale vojáci odepsali, že to mají udělat senátoři - byla to pro historii římského principátu v jeho závěru velmi zvláštní situace včetně toho, že vojáci dali na názor vdovy Ulpie Severiny; byla tedy po manželově smrti nominální hlavou říše jeho vdova.
Asi v listopadu byl senátory vybrán M. Claudius Tacitus (přes 70) cos. roku 273; podle jedné pramenné tradice trvalo po Aurelianově smrti šesti- nebo sedmiměsíční interregnum a Tacitus vládl dvě stě dnů (literární pramen klade volbu Tacitovu již na 25. září).
Imperator Caesar Marcus Claudius Tacitus Pius Felix Invictus Augustus nebyl v té době s armádou, ale v Umbrii v Interamně/dnešní Terni severně od Říma. Odtud se vypravil do Města a stal se nejstarším císařem v okamžiku provolání: bylo mu 75 let. Že by byl příbuzný s historikem Corneliem Tacitem, jak sám tvrdil, doložit ani vyvrátit nelze.
Nejprve dal popravit Aurelianovy vrahy, za přidávání mědi do stříbrné mince, stříbra do zlaté a olova do měděné stanovil trest smrti, otroky zbavil děsivé povinnosti vypovídat při hrdelních procesech proti svým pánům a svým vlastním otrokům, které měl ve Městě, dal svobodu. Veřejné lázně se musely za něho zavírat před setměním/ante lucernam, zakázal i bordelly/meritória, ale to se dlouho neudrželo.
Ze svého velkého majetku věnoval 270 milionů séstertiů státu, výnosy z majetků, které měl v Mauretánii, věnoval na opravu Capitólia, ze svého vyplácel armádní žold. Žil velmi skromně, stoloval nenáročně, vína prý za den vypil sotva hémínu, tedy čtvrt litru. Stejně jako jeho nevlastní bratr Florianus, nastávající praefectus praetorio, měl Tacitus hodně dětí, o nichž ani o jejich matce nic nevíme.
Přes akutní ohrožení Franky, Alamanny a Longiony, kteří opět vpadli do Gallií, rozhodl se dokončit Aurelianův plán na pokoření Východu. Aurelianus si pro tažení proti Peršanům zajistil pomoc Herulů zvaných dobově "Maióty" popřípadě Skythů, tedy části Gotů. Když barbaři po Aurelianově smrti neměli co na práci, ničivě loupili v Anatolii až po Kilikii, viz rok následující, a zřejmě si k tomu povolali po Černém moři z jihoruského a ukrajinského domova posily.