214-213

************************************************************

214.

Ol. 141, 3

98 SE

34 AE

(Eufilétos) | (Dioklés III.) 

a. u. c. 540

Q. Fabius Maximus Verrucosus Cunctator IV. a M. Claudius Marcellus III.

************************************************************

V Aitólském spolku za páté stratégie Pantaleontovy došlo k narovnání v územním sporu thessalských obcí Melítaie a Xynií. Hranice vymezili spolkový arbitři, podle všeho z achajské Pellény. Fragmentární stéla z Delf obsahuje další smlouvu Melítajských, zřejmě o něco pozdější, o sympolíteji s Péreiou. Tři aitólští arbitrážní soudci z Kalydónu potvrdili vymezení hranic mezi oběma státy, potvrdili též, že Melíteia nesmí prodat státní půdu, kterou koupila a že převzala náklady na část státní správy Péreje, výdaje kultovní a pérejské státní dluhy: tří miny stříbra pro archonty, po deseti statérech heroldovi a dorostencům na olej, pět statétů o sótériích na oběti. 

Ve druhém roce první makedonské války se král Filippos V. vypravil s flotilou 120 lehkých bojových lodí/lembů do Épeiru a Illyrie, oblehl římského spojence Apollónii (spojencem S. P. Q. R. od roku 228) a obsadil snadno přístupný Órikos. Posádku tu zanechal slabou a Órikos brzy na to dobyl zpět velitel římské flotily v Brundisiu (velitelem v Helladě až do roku 211) M. Valerius Laevinus s výsadkem ze svých pětiřadek/quinqueremes

Odtud poskytl rychlou pomoc obléhané Apollónii. Zde byl Filippos s vojáky v ležení zaskočen praefektem Q. Naeviem Cristou s dvěma tisíci muži, který podnikl noční výpad z města, kam se nepozorovaně dostal noc předtím. Lehkomyslně tábořící obléhatelé zanedbali i strážní službu a snadno se tak Říman zmocnil makedonského ležení. Ve všeobecném zmatku Římané pobili a zajali na tři tisíce nepřátel, král unikl na poslední chvíli tak, jak se probudil a vyskočil, a musel posléze dokonce spálit své lodě, s nimiž připlul po Aóu, aby se jich nezmocnili Římané, neboť zablokovali ústí řeky. 

Makedoni, kteří přišli o veškerou obléhací techniku, se pak oloupení a zčásti beze zbraní stáhli ostudně domů po souši (srov. rok 211), Valeriovo vojsko přezimovalo v Óriku.

V polovině roku se Filippos vypravil do Messénie, aby se jí zmocnil. Více o této akci není známo, kromě toho, že opět neuspěl. O něco později se do Messénie vypravil i Démétrios z Faru. V bojích zde našel svou smrt. Démétrios byl dynastou v Illyrii od roku 229 do roku 219. Jeho konec lze přiřadit i roku 212.

Skerdiláidás, illyrský spojenec Římanů, vyplenil zemi illyrských Dassarétů, Filippových spojenců (srov. s údaji roku 217 a 212).

V Anatolii po ročním obléhání zásluhou Kréťana Lagory, Aitóla Theodota, obou stratégů předtím v ptolemaiovských službách, srov. roky 219sqq., a Dionýsia, velitele hypaspistů/královské gardy, dobyl Antiochos III. Sard (viz předešlý rok), nikoli ještě jejich hradu (viz následující rok). Lagorás si všiml slabě střeženého místa na hradbách nad strží, kam měšťané shazovali vnitřnosti uhynulých zvířat a na místo upozorňovalo plno ptačích dravců. Za bezměsíční noci se k místu zvanému Príón/Pila Lagorás s Theodotem a hrstkou dobrovolníků vypravili s žebříky, dostali se do města a otevřelu jednu z bran nachystanému oddílu dvou tisíc mužů. Kdo z obránců, jimž velel Aribázos, mohl, prchl na hrad, viz finále roku následujícího. 

Král dal ve stejné době útočit na protilehlou bránu a po krátkém boji prchli obránci na hrad, město bylo dobyvateli vypleněno.

V Syrákúsách propukly na dvoře Hierónymově spory o orientaci státu: Adránodóros a Zóippos, manželé Hierónových dcer Dámarety (II.) a Hérákleie, přemluvili Hierónyma, aby začal jednat s Hannibalem o spojenectví proti Římanům. Poslal tedy do Itálie, nevíme kam, Polykleita z Kýrény a kondottiéra Filodéma z Argu, aby navázali kontakt (viz o něm roku 212). 

Jako Hannibalovi vyslanci pak přišli do města bratři Hippokratés a Epikýdés, oba narození v Karthágu z hellénského otce, po matce Púnové, oba s domovským právem v Herbéssu. Jejich děd, jméno neznáme, musel opustit rodné Syrákúsy, neboť zavraždil Agatharcha, syna Agathokleova, srov. rok 299. Doprovázel je Pún Hannibal (žádná přízeň s vojevůdcem), který po dojednání úmluv o paktu odplul do Karthága, aby získal pro čin svého velitelského jmenovce souhlas. Pluli s ním Agatharchos, Onésigenés a Hipposthenés, aby potvrdili jádro smlouvy, totiž rozdělení ostrova na poloviny podél stejnojmenných řek Hímerás, viz zde níže. 

V králově radě stáli sicilští členové na straně změny, pro Řím hlasovali cizinci Aristomachos z Korinthu, Dámippos z Lakedaimonu (viz o něm roku 212) a Autonús z Thessalie. Musela to být tehdy bomba, když došlo na syrákúskou změnu: Hierónymos takto uzavřel s Kartháginci spojenectví a římského se zřekl. Dva pokusy praetora Ap. Claudia Pulchra sídlícího v Lilybaiu o zvrácení králova rozhodnutí vysláním poslů do Syrákús nebyly úspěšné, v králově radě převládly názory propúnské, a Hierónymovo království se stalo římským nepřítelem. 

Král žil mimo realitu, ze zábavy do zábavy. Zbláznil se do hetairy Peithó, za níž chodil do bordellu/oikéma, a vzal si ji za ženu. Na několik týdnů se stala dokonce královnou, příběh v hellénském světě ojedinělý (srov. však příběh křesťanské striptérky Theodóry a její karieru na kónstantínopolském dvoře Iústiniána I., viz v indexu s. v. ženy). 

Hierónymův prořímský parasítos a poradce Thrasón zvaný Karcharos/"Zubatec", proslulý tím, že neustále pil nezředěné víno, byl po intrikách jiného parasíta a lichotníka/kolax jménem Sósis n. Ósis zabit a puč byl dokonán. Thrasón pracoval na odstranění chlapeckého Hierónyma. Spiknutí se provalilo a jeden z jeho účastníků, jistý Theodotos n. Theodóros, ani po nezvyklých mukách své soudruhy neprozradil; jeho smrt věci však neprospěla, propúnská orientace zvítězila. 

Podle jiné verse se udavač jmenoval Kallón, Hierónymův familiaris, jemuž se údajně svěřil Theodotos. Ani na mučidlech Theodotos nikoho neprozradil, za to uvedl Thrasóna a jeho prořímské známé a všichni tak byli bez příčiny popraveni.

Byla obnovena hellénsko-kartháginská dohoda o dělení ostrova napůl z roku 383 s hranicemi na obou řekách Hímerách a král Hierónymos zahájil dobývání Sicílie na Římanech, jejich provincie (viz rok 241 a 227). Míšence Hippokrata a Epikýda poslal se dvěma tisíci vojáky, aby vyháněli z měst římské posádky, sám se vypravil v čele patnáctitisícové armády do Leontín.

Protože ale zamýšlel zmocnit se celého ostrova, na což rovněž v Karthágu za slib vojenské intervence do Itálie přistoupili, zosnovali Kartháginci a jejich agenti Hippokratés a Epikýdés spiknutí části Hierónymovy gardy. Ještě za jednání poslů v Karthágu o dělení Sicílie poslal přes moře nové vyslance, aby se domáhali u Púnů vlády nad celým ostrovem; ti naoko souhlasili, neboť sami už měli nachystaný námořní výsadek. 

V Leontínách byl pak chlapecký král žoldnéři, které vedl Deinomenés, někdy v době začínajícího léta zavražděn. V úzkých uličkách města Deinomenés zastavil královský průvod tím, že si začal upravovat řemínek na sandálu, ulička se ucpala a atentátníci chlapce několika ranami zavraždili. Ač raněn dvěma šípy Deinomenés unikl a Syrákúsany byl zvolen spolu s dalšími pučisty za stratéga. Hierónymos vládl jen krátce (srov. předešlý rok).

Zpočátku se žoldnéři domáhali dopadení atentátníků, ale převládly nálady prodémokratické slibující vojákům nové zisky. Královo tělo zůstalo v Leontínách nepohřbeno a není známo, kam bylo odklizeno. Spiklenci Theodotos a Sósis (týž co zde výše parasítos, nebo pozdější zrádce Římanům profesí kovolitec/faber aerarius?) mazali do Syrákús, ale zpráva byla rychlejší než oni, a Adránodóros stačil připravit případnou obranu a obsadit hrad a sýpky. Všeobecné pozdvižení uklidnil druhého dne měšťan Polyainos a vyzval k vyjednávání se stranou královskou. Dalšího dne opustil Adránodóros opevnění, veřejně pochválil tyrannoktony Theodota a Sósida.  

V Syrákúsách nebyla obnovena monarchie, která byla syrákúskou státní formou od roku 270, ale stát se vrátil k předhierónovské démokratické ústavě. V jeho čele stálo patnáct stratégů, srov. s patnácti poručníky předešlého roku, prvním z nich byl lidem zvolen Adránodóros ve společnosti těch, kteří Hierónyma zavraždili. Púnští agenti Hippokratés s Epikýdem směli odejít do Itálie k Hannibalovi, když ale viděli, že jim nehrozí nebezpečí, nijak nepospíchali a pracovali na svých záměrech. Po likvidaci královské rodiny byli dokonce zvoleni mezi stratégy. 

Brzy se to však monarchistům v hlavě rozloželo. Do Adránodóra soustavně hučela jeho manželka Dámareté/Dámarata, aby se nevzdával. Lidé z bývalého královského dvora tak nachystali po několika týdnech vlády démokratie spiknutí. Do něho též zasvětili tragického herce Aristóna, muže jinak majetného a z aristokratického prostředí. Ten neváhal a spiklence i s jejich plánem udal. 

Při vstupu na jednání radnice byli na rozkaz většiny stratégů zabiti Adránodóros a Themistos. Jeden ze stratégů a vrahů Hierónymových Sópatros pak poštval shromážděný dav, aby zavraždili i ženy, aby "nepřežil nikdo z rodu tyrannů". To se všeobecně zalíbilo a stratégové zařídili popravy: tak zemřeli mečem Dámareté, dcera Hierónova, Harmoniá, dcera Gelóna II. a sestra Hierónymova ještě v díčím věku (podle jiné verse si vzala život sama), a se svými dvěma dcerami Hérákleia, Hierónova dcera a manželka Zóippova, který byl vyslancem v Alexandreji a domů se už nikdy nevrátil (srov. předešlý rok). Po vraždách Hérákleie s dcerami dorazila k aktérům zpráva o usnesení rady zakazující jejich zabití. 

Krátce po Hierónymově smrti se na Sicílii objevil konsul (potřetí) M. Claudius Marcellus s vojskem. Od loňska drželi Římané na Sicílii oddíl pod velením praetora Ap. Claudia Pulchra, v němž sloužili za trest vojáci, kteří přežili masakr u Cann. Marcellus je zahrnul mezi své legie, senát mu však zakázal muže jakkoli vyznamenávat, viz o nich roku 204. Syrákúští stratégové obnovili spojenectví s Římem, mezi lidem však obliba Hippokrata a Epikýda, jejichž subversivní činnost posílila zpráva, že k Pachýnu připlula z Karthága flotila pod velením Himilkónovým. Vyčkával a do pohybu se dal po zprávě, že Syrákúsy se daly na púnskou stranu. V Karthágu si dal posvětit útok na římskou Sicílii, viz rok následující. 

Za růst antipatií vůči Římanům prý mohla Marcellova blíže nespecifikovaná krutost/epi té ómotéti vůči Hellénům. Když Leontínští požádali o ochranu svého území, nevím před kým, vypravili ze Syrákús na pomoc čtyři tisíce mužů pod velením stratéga Hippokrata. Plenili pohraniční území s římskou provincií a když praetor Ap. Claudius tam poslal oddíl, Hippokratés ho napadl. Konsul M. Claudius reagoval okamžitě a jeho vyslanec v Syrákúsách mluvil o porušení paktu a o exulování Hippokrata s Epikýdem. Říman kromě toho požadoval nezávislost pro Leontíny, věc, na kterou rychle zapomněl.

Syrákúsané odpověděli, že Leontíny nejsou již pod jejich protektorátem a že tedy s nimi mohou Římané válčit, jak chtějí; sami proti nimi rovněž vytáhnou, ale pak jim město opět připadne.   

V zimě, asi už začátkem roku 213, Římané rychle Leontíny dobyli, bratři Hippokratés a Epikýdés unikli do Herbéssu. Syrákúské vojsko o osmi tisících mužích pod stratégy Deinomenem a Sósidem se za pochodu dozvědělo o pádu města a zároveň o hrozném masakru, který tam Římané uspořádali, což se později ukázalo jako falešná zpráva: Marcellus dal popravit pouze dopadlé přeběhlíky z římské armády. Stratégové tedy odvedou bojovnosti zbavené vojáky do Megar, aby se uklidnili, s tím, že pak vytáhnou proti Herbéssu (ani zde důvod neznáme; že byl propúnský?). 

K tomu nedošlo, neboť za pochodu narazili na říčce Myla na kartháginské agenty. První, s nimiž se Hippokratés s Epikýdem setkali, bylo šest set krétských žoldnéřů, k nimž se u Trasimenského jezera, tehdy jako římští spojenci Hierónovi, přátelsky zachoval Hannibal a nechal je odejít. Bratři použili fingovaný dopis stratégů konsulovi vychvalující údajný leontínský masakr a žádost, aby se syrákúským vojskem zacházelo stejně.  

Z toho povstala revolta a oba stratégové ujeli do Syrákús, kde už panovala všeobecně protiřímská nálada. Hippokratés s Epikýdem se se vzbouřenými žoldnéři vrátili do Syrákús, příznivci jim otevřeli brány a po celodenním boji byli stratégové s bývalou královskou gardou přemoženi a z velké části povražděni. Oba púnští agenti byli nyní lidem sami zvoleni stratégy a do Syrákús se vrátila vojenská diktatura. Syrákúsy po několika měsících přišly o "démokratii" a opět se staly spojenci Karthága. Později se ještě Deinomenés pokusil na veřejnosti zavraždit Hippokrata, byl ale v činu předstižen.

Pátým rokem pokračovaly boje druhé púnské války v jižní Itálii, kde měl Hannibal stále navrh, a v Hispániích. Kartháginci pod Mágónem a Hasdrubalem v bitvě porazili hispánské spojence Římanů, loni získanou převahu zachránil příchod armády P. Cornelia Scipiona. Položil se táborem u opevněné a dobře zásobené lokality Castrum album, zřejmě Akrá leuké, kde poblíž zahynul Hamilkar, otec Hannibalův, viz rok 228. V trvalých potyčkách zahynulo na dva tisíce Římanů. 

Do kraje dorazila též armáda Cn. Cornelia Scipiona a též třetí z púnských vojevůdců v Hispánii Hasdrubal, syn Gyskónův. P. Cornelius byl Púny obklíčen s částí svých oddílů na jakémsi z pahorků poblíž svého druhého ležení pod horou jmenovanou v pramenech latinsky Victoria a zachránil ho příchod bratrův. V této situaci se na stranu Říma kuriosně postavilo město Castulo, odkud měl Hannibal manželku Imilku/Himilku, princeznu oretánskou. 

Púnové naopak oblehli Iliturgi, která měla římský garnison. Obleženým pomohl Cn. Cornelius s jednou legií, probojoval se přes kartháginská ležení do města a druhého dne zaútočil z města. V obou bitvách pobili Římané dvanáct tisíc nepřátel, tisíc jali. Ani v obléhání Bigerry se Púnům nedařilo a před přicházejícími Římany odtáhli k Mundě. 

Zde Římané pod Cn. Corneliem Scipionem téměř dobyli púnský tábor, kdyby... nezastavili po čtyřech hodinách boj, protože byl Cn. Scipio zraněn do stehna, ale i tak zůstalo prý na bojiště dvanáct tisíc padlých nepřátel, tři tisíce jich byla zajato a dokonce bylo prý střelami zabito 39 slonů, což je nepochybně evropský rekord. O něco později zvítěli Římané pod Cn. Scipionem neseným v nosítkách v bitvě u lokality Aurinx, kde z vojáků púnské armády padla polovina těch od Mundy. Mágón dokázal doplnit stavy keltskými žoldnéři, ale v nové bitvě i ti podlehli Římanům. Zemřelo jich osm tisíc, tisíc bylo jato a s nimi osm slonů a tři v bitvě Římané zabili. Mezi padlými byli též keltští velmoži/reguli Maenicaptus a Vismarus. 

Posléze t. r. Římané dobyli Saguntum a už ho z rukou nepustili (nebo se tak stalo až roku 212? srov. roky 221sqq.). Turdetány, púnské spojence, přemohli, jejich město zničili a národ prodali do otroctví.   

V Itálii na jaře t. r. přitrhl Hannibal s jádrem své armády po volání capujských Kampánů z Arp do starého ležení v Tifatech. Nechal tu jízdní Numidy a Hispánce a sám pokračoval k Avernskému jezeru, aby tu vykonal jakési náboženské rituály, snad v tamním Apollónově chrámu. Římané ale tušili, že táhne na Puteoly: obléhal je tři dny, pak však plenil kraj až po Neápol. K Avernu dorazilo pět Tarenťanů, kteří byli nakrátko po 218 púnskými zajatci, slibující vydat mu město. 

Podobně Nolané, kde k Púnům oproti prořímským optimátům tíhl lid, zvali Hannibala k vydání města. Pún opět zaváhal a konsul M. Claudius Marcellus ho předešel vysláním šesti tisíc mužů pěchoty a pěti set jezdců, aby Nolu a její senát ochránili. M. Claudius chtěl někdy v době po Beneventu Púny zaskočit a vyslal v noci C. Claudia Nerona s jízdou, aby Hannibalovy posice obešel a za bitvy, kterou konsul naplánoval, vpadne nepřátelům do zad. To se nestalo, buď že C. Claudiuskurtisány zabloudil, nebo že to nestihl. Nicméně v bitvě prý padlo na dva tisíce nepřátel, z Římanů ani ne čtyři sta. 

Hannibal k nové bitvě nenastoupil, třetího dne vyklidil své nolské ležení a táhl na Tarás. Cestou ničil, co mohl. Slibovaná zrada se nekonala, neboť M. Livius stačil ve městě pro udržení kázně provést odvody a hradby byly střeženy. Hannibal pak s končícím létem na zimu odtáhl s jádrem armády do Salapie, kam dal svést obilí z Metapontia a Hérákleie. Salentinský venkov dal v plen Numidům, kteří mimo jiné ukořistili na čtyři tisíce koní a přes zimu je cvičili. • V Salapii se Hannibal zamiloval do jakési kurtizány, jméno neznáme ani jak dlouho vztah trval/oppidum Salapia Hannibalis meretricio amore inclutum (Plinius). 

Prokonsul Ti. Sempronius Gracchus u Beneventa porazil Karthágince s Lúkány a Bruttiy vedených Hannónem, který působil po Cannách na jihu Itálie. Hannónovy oddíly čítaly sedmnáct tisíc mužů a 1200 jezdců, převážně Numidů a Hispánů. Ti. Sempronius na základě usnesení senátu slíbil otrokům bojujícím v legiích/volones druhým rokem svobodu, přinesou-li z bitvy nepřítelovu hlavu: "Kdo ustoupí, zemře otrockou smrtí (tedy asi ukřižováním)". 

Když na bitvu došlo, zdržovali se volonové uřezáváním hlav a až Gracchus svou podmínku odvolal, boj se zdárně vyvíjel v římský prospěch. Do toho se v púnském ležení osvobodili zajatci, ozbrojili se a vpadli Hannónovi do zad. Od Beneventa údajně uniklo jen dva tisíce mužů s Hannónem, ostatní jeho muži byli pobiti; z Římanů bitvu nepřežilo dva tisíce mužů. Ti z otroků, prý to byli čtyři tisíce, kteří bojovali laxněji, dostali od Ti. Sempronia trest: po dobu své vojenské služby museli jíst a pít vstoje. Po zbytek války operoval Hannibal v Itálii pouze jižně od Říma.

• Gracchus, syn stejnojmenného cos. 238, pod dojmem propouštění otroků na svobodu, dal vyzdobit za peníze vybrané na pokutách na Aventinu chrám Svobodě/Libertatis zasvěcený jeho otcem. K tomu patřil obraz oslav vítězství vojáků v Beneventu neznámého autora, srov. rok 263 a viz v indexu s. v. malíři (2). Majitelé popuštěných otroků dostali od státu potvrzení a své nároky na náhradu uplatnili až po válce. Aventinský chrám obnovil Augustus, o krátkodobé existenci chrámku Libertatis na Palatinu viz rok 58sq. 

Jiný chrám Libertatis byl senátem na Caesarův podnět dekretován 20. dubna 45, ale zřejmě nikdy nebyl postaven. U Fora stávala též "hala Svobody/atrium Libertatis", kde za republiky dlouho do principátu úřadovali censorové; za Cicerona tam soudní úředníci vyslýchali mučením otroky, zákonem předepsaný postup.

Na další frontě italské války konsul Q. Fabius Maximus oblehl Casilinum, viz jeho dobývání roku předešlého. Na pomoc povolal z Noly kolegu M. Claudia Marcella, takže zle přístupné město dobývali dva konsulové. Kampánové se pokoušeli s Q. Fabiem dohodnout a asi padesát z nich se k němu podařilo dostat v okamžiku, kdy vojáci druhé z konsulů již prolomili bránu a všichni ostatní z Kampánů a Púnové byli posláni do Říma k uvěznění. 

Brzy po pádu Casilina zlikvidoval v Lúkánii Hannó několik kohort čerstvých odvedenců a římské ztráty byly údajně stejné jako púnské u Beneventa. Hannó pak odtáhl s oddíly do Bruttia. Konsul Q. Fabius se svými legiemi po pádu Casilinu plenil a pálil obce v jižním Samniu. Padla města Compulteria, Telesia, Compsa, v Lúkánii Fugifuly a Orbitanium, obléhány v Lúkánii Blanda a v Ápúlii Aeky (nom.: Aecae, řec. Aikai). Pobito nebo zajato bylo během Fabiova tažení 25 tisíc mužů a 370 přeběhlíků k Púnům bylo v Římě zmrskáno a svrženo se skály. 

To se dělo v době, kdy Hannibal byl ještě před Tarentem a praetor Q. Fabius Maximus, syn stejnojmenného konsula, dobyl u Lucerie oppida Acuca.     

Římané měli ten rok v poli osmnáct legií po pěti tisích mužích (roku 212 již 23, roku 208 o dvě méně) a na mořích 150 válečných lodí. Poprvé v rámci válečné ekonomiky a v době nedostatku posádek na lodi z nařízeních konsulů přikázali bohatým lidem nést náklady na válku na svých bedrech. Přesto přese všechno pořádali t. r. kurulští aedilové poprvé divadelní hry po čtyř dny. 

Na vodu bylo spuštěno sto nových válečných lodí. Poněvadž byl chronický nedostatek námořníků/nautae, nařídili konsulové, aby podle censu z roku 220 lidé s majetkem odhadnutým na padesát až sto tisíc měděných assů financovali jednoho muže s půlroční menáží, Římané s majetkem sto až tři sta tisíc assů tři námořníky s menáží na jeden rok, majetková skupina do jednoho milionu pět plavců, nad milion assů sedm a senátoři osm se zaopatřením na rok. Opatření jakoby inspirované athénskými leitúrgiemi.

V Kýréně se narodil filosof a scholarchos nové Akadémie Karneadés. Scholarchem byl v letech 164/161 až 137, zemřel v Athénách roku 129.

 

************************************************************

213.

Ol. 141, 4

99 SE

35 AE

(Hérákleitos I.) | (Eufilétos) 

a. u. c. 541

Q. Fabius Maximus, syn Cunctatorův, a Ti. Sempronius Gracchus II.

C. Claudius Centho pro volby konsulů dict. (na rok 212)

************************************************************

Ve třetím roce první makedonské války si podrobil král Filippos V. v Illyrii Atintány a Parthíny a dobyl po dvoudenních těžkostech Lissos s protilehlým Akrolissem, který získal lstí, když vyběhlé Illyry odřízl od pevnosti a Makedoni do ní vstoupili bez boje. Pak se mu bez boje podrobili další Illyrové, s nimi Ardiaiové, z nichž pocházel Skerdiláidás či Skordilaidás a jeho syn Pleuratos II. (viz následující rok). Přes úspěchy v Illyrii nemohl Filippos provést rozhodující operaci svého paktu s Hannibalem, přeplavit se do Itálie, poněvadž moře ovládali Římané. 

Koncem září nastoupil Arátos ze Sikyónu svůj poslední, šestnáctý úřad stratéga spolku Achajů. Brzy na to se dozvěděl o tom, že Filippos svedl ženu Aráta juniora Polykrateiu z Argu. Arátos Starší zemřel v zimě tohoto roku v Aigiu a jeho rod žil v Acháji ještě v době Hadrianově (narozen roku 271). Krátce nato se Filippos s Polykratejí oženil (srov. rok 212). Pochován byl Arátos v Sikyónu na místě, které se ještě v císařské době jmenovalo Aráteion. Arátos mladší, údajně (rovněž) otráven Filippem, z jedu zešílel a zemřel mlád.

• Podle protimakedonské tradice dal údajně Filippos Aráta zavraždit jedem, který mu měl podat Filippův stratégos na Peloponnésu Taurión, Arátův naoko přítel. Arátos je jednou ze známých postav hellénských dějin. Dokázal strhnout ostatní k nesmyslným neuváženostem. Svou politickou krátkozrakost a provinční ctižádostivost léčil krutostí, zradou, pletichami a zákeřnosti, srov. události kolem Akrokorinthu, Argu, Mantineie atd. Zůstala po něm též zvěst, že míval před bitvami střevní potíže/hós... ektarattoito men hé koiliá para tás machás, a stavy úzkosti, nikoli však ze strachu. 

V Anatolii skončila válka Antiocha III. proti usurpátorovi Achaiovi II. Sósibios, ministr krále Ptolemaia IV. Filopatora I., poslal muže z palácové správy na sardský hrad Bólia z Kréty, aby odtamtud pomohl Achaiovi uprchnout z obležení, v němž byl od roku 215. Dopředu mu Sósibios vyplatil deset talentů. Bólis měl v Antiochově vojsku známého krajana Kambyla, velitele Kréťanů v seleukovských službách dislokovaných před Sardami. Přes Achaiovy důvěrné přátele Níkomacha z Rhodu a Melankoma z Efesu, přátele též alexandrijských králů, se napojili na vzdorokrále obleženého na sardském hradu.

Achaios se dal falšovanými dopisy od svých přátel v noci vylákat na místo slabě chráněné právě krétskými oddíly a myslel, že unikne do Syrie a zmocní se tam vlády. Zradou Kréťanů, kteří se o ptolemaiovské peníze rozdělili a své záměry už vyjevili Antiochovi, byl Achaios jat.

Antiochos III. byl zprvu při nočním setkání se spoutaným Achaiem dojat překvapivou proměnou osudu k slzám, ale druhého dne dal po poradě se svou radou zničeného bratrance krutým způsobem popravit: dal mu uřezat uši a nos, uříznout hlavu, kterou dal zabalit do vaku z oslí kůže a tělo bylo přibito na kříž. 

Achaios II. byl králem od roku 221. Jeho manželka Láodiké ("Pontská") a velitel vojska Aribázos s posádkou se vzdali vzápětí; o jejich osudu není nic známo. Anatolští dynastové uznali seleukovskou navládu. Stratégem Cistaurie byl jmenován Makedón Zeuxis, syn Kynagův, srov. rok následující, jemuž Antiochos důvěřoval po celý svůj život; jeho pověření znělo "ho apoleleimmenos hypo basileós Antiochú epi tón epitade tú Taurú pragmatón/králův pověřenec pro záležitosti před Taurem", jak doloženo v nápisech. 

Někdy z doby pádu Sard pochází dekret Delfských, kteří na základě svých dávných přátelských styků se Sardami darovali obyvatelům lýdské métropole promanteiu, proedrii, ateleiu a proxenii se vším všudy. V odděleném usnesení uchovaném na delfské stéle byl takto vyznamenán speciálně proxenos a sardský vyslanec pro získání věštby/theopropos Mátrofanés.

Z 10. panému 99 SE (západ.)/červen 213 pochází dopis královny Láodiky III. Sardským, jímž souhlasí se zřízením kultovního okrsku/temenos láodikeia s každoročními slavnostmi/panégyris u jejího oltáře s procesím/pompé a obětí Diovi Genethliovi o 15. hyperberetaiu (Láodičiny narozeniny?).

V Sardech též fragmentárně zachován související dopis Antiocha III. z 5. xandika/březen t. r., jímž oznamoval, že povolil kácet les v Taranzách pro dřevo na obnovu města a že je zbavuje dvacetinové daně (pětiprocentní dovozní)/eikosté, lat. vicesima, kterou uložil (po pádu města) navíc. Podrobná rozhodnutí budou učiněna stratégem Zeuxidem. Sardám vrátil gymnasion a dal na vědomí, že o všem instruoval Zeuxida, Ktésiklea a Métrodóra (dioikétové?). Nápis byl umístěn v Métróu, později součásti areálu gymnasia. 

Dalším královým dopisem zachovaným nápisně o pomoci při obnově/pros epanorthósin ulevil měšťanům z okupace města: vojákům byla vyčleněna nikoli polovina domů, ale jen třetina, ulehčeno bylo na daních zrušením poplatků za pronájmy dílen/enoikion hú teleite apo tón ergastérión, zrušeny daně o třídenních láodikejích, olej pro mládež přislíben v objemu dvou set metrétů každoročně (min. osm tisíc litrů) a k tomu zřízen fond. Zda dal král na slovo své manželky, lze jen spekulovat.

Z t. r., nejpozději z roku 190, pochází usnesení Apollónie Salbacké o vyznamenání seleukovského hipparcha Filo[x] občanstvím, atelejí, proedrií, každoročně zlatým věncem předávaným o gymnických hrách krále Seleuka (zakladatele dynastie?). Ovšem z roku 188 nebo pzdějšího pochází usnesení Apollónijských/Apollóniátoi o vyznamenání Pamfila za úspěšná jednání s Římany a Rhodskými jménem státu. 

Šestého roku války s Púny zahájili na Sicílii Římané pod prokonsulem M. Claudiem Marcellem a propraetorem Ap. Claudiem Pulchrem obléhání Syrákús (srov. převratový předešlý rok a viz rok následující). Římané přitáhli od Leontín, loď vyslanců Ap. Pulchra byla jata, poslové ale unikli. Při přijetí římského vyjednavače před hradbami města odmítli Hippokratés s Epikýdem vydat iniciátory leontínského krveprolévání, totiž sami sebe, viz rok předešlý. Epikýdés ještě dodal, že obléhání Syrákús bude něco jiného než Leontín a válka se rozjela

K obléhání města z moře měl Marcellus k disposici šedesát bojových plavidel vybavených z části obléhacími stroji. Seděly na vodě s přiraženými bloky a vytvářely tak jakousi zeď na hladině. Jejich účinnost eliminoval s vysoko položených hradeb svými nápady a konstrukcemi fysik Archimédés do té míry, že Římané po několika pokusech dobýt město z moře i pevniny upustili od možnosti provést to přímým útokem. 

Zatímco Ap. Claudius zůstal se dvěma třetinami armády ležet pod Syrákúsami, C. Marcellus s ostatními oddíly táhl proti městům, které se přidaly k Púnům. Helóros a Herbéssos se vzdaly, Megary dobyl a dal srovnat se zemí. Někdy v této době se jeho Římané zmocnili Engya, z něhož prchnul vůdce protikartháginské strany Níkiás i s rodinou: předstírali, že jsou postiženi šílenstvím Matek/Máteres, prastarého kultu údajně původu krétského v kraji udržovaném (k události mohlo dojít až po pádu Syrákús 212sq., Níkiás Římany odměněn pozemky). 

Také Kartháginci se pod Himilkónem, viz rok předešlý, aktivovali. Flotila ležící dosud u Pachýnu vylodila u Hérákleie Mínójské 25 tisíc vojáků pěších, tři tisíce jízdních a dvanáct slonů, výrazná posila púnských oddílů z roku 218. Již po několika dnech dobyl Himilkón Akragás. Hippokratés vyšel s částí žoldnéřů o síle deseti tisíc mužů pěších a pěti set jízdních v noci ze Syrákús, aby se spojil s výsadkem Himilkónovým. Položil se táborem u Akrill, byl však při stavbě opevnění překvapen nic netušícím proconsulem M. Claudiem vracejícím se od Akragantu, kde nic nevyřídil. Syrákúsané byli rozprášeni, Hippokratés s jízdou unikl do Aker (nom.: Akrai) a po několika dnech se uchýlil k Himilkónovi. 

M. Claudius se vrátil před Syrákúsy, kam připlula flotila 55 válečných lodí kartháginských s velitelem Bomilkarem. Současně do Panormu dorazila římská flotila třiceti pentér s výsadkem o síle jedné legie. Bomilkar předpokládal, že římské loďstvo je silnější než jeho, se vrátil s loděmi do Afrika. Himilkón vyhledával bitvu s Římany, ale minul je: táhli při pobřeží, on proti nim středem ostrova. Při té příležitosti se zmocnil Morgantie, kam Římané hromadili armádní proviant, neboť obyvatelé zradili římský garnison, který byl povražděn. Město bylo příští rok důkladně vypleněno Římany a ztratilo charakter polis; definitivně vyvráceno roku 36 během občanské války.  

V Henně se část městských předáků spojilo s Himilkónem a přemýšleli, jak Hennu, dosud římského spojence, vydat Karthágincům. Vyzvali velitele posádky L. Pinaria, aby jim jako spojencům důvěřoval a vydal jim klíče od bran/claves portarum a hrad. Ten je odkázal na M. Claudia, svého představeného, ale Hennští k němu posly neposlali. Aby předešel zradě, vzal to Pinarius hopem: požádal o slyšení před shromážděním občanů města v divadle, poschovával kolem vojáky a na dané znamení Římané Hennské povraždili; počty neznáme.

M. Claudius hennskou akci schválil, pochválil, vojákům dopřál město zasvěcené kultu Persefony/Proserpiny, která tu byla Hádem unesena, vyplenit; sám se pak dal roku 211 na nápisu na piedestalu nedochované sochy nalezeném v Římě za vzetí Henny pochválit: M. Claudius M. f. consol Hinnad cepit. Prokonsul dal navést do Leontín potraviny, umístil tam silnou posádku, sám přezimoval před Syrákúsami, Himilkón v Akragantu a Hippokratés v Morgantii. 

Druhý římský velitel na Sicílii, propraetor Ap. Claudius Pulcher, velitel flotily, se vypravil do Říma, kde byl zvolen konsulem na příští rok. Před Syrákúsami ho zastal legát T. Quinctius Crispinus. 

Pokračovaly boje v jižní Itálii. Konsul Ti. Sempronius převzal vojsko v Lúkánii, ale kromě řady potyček nic významného za svého úřadu nevykonal. Perličkou byla akce velitele spojeneckých oddílů a podvodného publikána T. Pomponia z Véjí, který dal pro akce proti obcím věrným Púnům v Bruttiu dohromady oddíl špatně ozbrojených a nevycvičených dobrovolníků a otroků a plenil a vraždil. Když narazil na Hannónovy vojáky, oddíl skončil a též on sám byl jat. 

Q. Fabius ml. převzal velení cestou do Ápúlie v ležení u Suessuly. Sem za ním přišel z Arp Dasius Altinius a sliboval, že svou vlast vydá Římanům. Chlapík, který se po Cannách přidal k Púnům nebudil důvěru, a konsul ho svěřil k hlídání občanům Calií i s jeho zlatem, které s sebou přinesl (nom.: Cales).

V Arpách nevěděli, kde Altinius vězí a jeho zrada stála život manželku s dětmi: Hannibal je dal mučit, aby se dozvěděl, kde je zbylé zlato, a pak je dal ve svém ležení upálit. Q. Fabius k Arpám přitrhl, využil deštivé noci a nad ránem vstoupili Římané do města. Jeho posádka čítala pět tisíc mužů, k tomu ozbrojených Arpů bylo také na tři tisíce. V pouličních bojích došlo k úmluvě mezi velením domorodců a konsulem a Arpové změnili stranu. Totéž učinilo tisíc Hispánů, ale s tím, že bude Púnům povolen volný odchod k Hannibalovi do Salapie. Tak se též stalo. Praetor P. Sempronius Tuditanus, hrdina od Cann, v též době dobyl oppidum Atrinum, jehož polohu ani význam neznáme.  

Koncem tohoto roku se Hannibal, který od zimy 214/213 držel hlavní stan v ápúlské Salapii, konečně zradou zmocnil Tarentu. Prokartháginskou stranu vedli Níkón, viz o něm roku 210, a Filémenos či Filomenos s Tragiskem, podle jiného pramene jistý Konóneus jako zrádce-sólista, kryjící své kontakty s Púny nočními loveckými výpravami do okolí. Vlastních spiklenců mělo být třináct a vůdcové plán odsouhlasili osobně s Hannibalem.

Šanci dostali v okamžiku, kdy římský velitel města M. Livius byl s přáteli unaven po velké hostině v Múseiu, na níž mimo jiné konsumoval úlovky spiklenců, a vpustili do města Hannibala, který dlouho předstíral, že je nemocen, aby nebylo nápadné, že je stále na jednom místě. 

Zrádci s Hannibalem dohodli, že nebude požadovat žádný tribut ani spojeneckou smlouvu, majetky Římanů ve městě zůstanou kartháginské. Púny vpustili v noci do města, akce proběhla hladce a všichni Římané v Tarentu pobiti a jejich majetky připadli Hannibalovým vojákům; ostatní domy dostaly označení "Tarantínú/Tarenťanův". Měšťané se z velké většiny po Hannibalově projevu o zachování suverenity Tarentu přiklonili ke Karthágu. 

Aby vymanil tarentskou flotilu z přístavu, jehož ústí kontrolovali Římané, dal lodi přepravit cestou od přístavu napříč městem k moři na druhé straně. Cesta byla vydlážděna, celá průvlaka trvala jen několik dnů a lodi pak Pún použil k obléhání skály s tarentským hradem. Po zajištění města a obléhání pevnosti, kterou od města oddělili Púnové palisádovou hradbou, se vrátil Hannibal na zimu do výchozího ležení tři denní pochody od Tarenta. Na akropoli se udržela římská posádka pod velením nyní již střízlivého M. Livia (nezaměňovat se M. Liviem Salinatorem, viz o něm roky 218 a 204).

• Tarenťany krátce předtím pobouřil a protiřímsky naladil případ rukojmí držených v Římě, která se s pomocí tarentského vyslance Filey pokusila o útěk domů; byla dopadena už u Tarraciny, počty neznáme, a nešťastníci popraveni svržením s Tarpejské skály. 

 

V Numidii se Syfax, dynasta Masaisyliů, rozhodl pro spojenectví s Římany, když za ním do Afriky bratři Cn. a P. Corneliové Scipionové poslali vyjednávat tři centuriony. Q. Statorius, jeden z důstojníků, u Syfakova dvora zůstal a cvičil Numidy ve vedení pěší války. V Karthágu numidský pakt s Římany překvapil a poslali ke druhému z vládců Galovi/Gaiovi, vládci Massyliů (srov. o poměrech v Numidii roku 220). Gala se dal snadno přesvědčit a potvrdil spojenenctví s Karthágem.

Syfax i Galův sedmnáctiletý syn Masinissa bojovali pak v Hispániích na straně svých spojenců. Někdy předtím, snad roku 214, vypukla mezi oběma numidskými/berberskými národy válka. Syfax byl nyní s pomocí púnských spojenců Galou ve velké bitvě poražen a uprchl do Mauretánie; zahynulo prý v té seči na třicet tisíc mužů. S oddíly nomádů, kteří se k němu přidali v Mauretánii, se přeplavil přes Gády/Gádeiry do Hispánie.

Tam po celý rok dominovali sourozenci Corneliové Scipionové, ale k žádné velké válečné události nedošlo. Části Keltibérů přešly za stejně vysoký žold na římskou stranu a staly se prvními cizími žoldnéři v římské armádě (viz následující rok). 

Velký požár v Římě zuřil dva dny a částečně též před hradbami; příčiny neznáme. Městský praetor M. Atilius (Regulus?) dostal od senátu za úkol zastavit šíření cizích náboženských praktik/novo ac externo ritu ve Městě, vlivu potulných věštců a věštkyň, provádějící své kultovní obřady na Foru i Capitoliu. Lidé zbavení hannibalskou válkou obživy na italském venkově se stahovali do Říma a přinášeli s sebou svou depresi. Praetor nařídil k novém roku (tehdy k 1. dubnu) shromáždit veškeré písemnosti a zakázal vykonávat cizí rituály. O jaké šlo a kdo je importoval a odkud, nevíme.

Stejně tak se nedozvíme, za co plébejští aedilové L. Villius Tappulus a M. Fundanius Fundulus obžalovali několik ctihodných Římanek/matronae. Některé z nich byly odsouzeny za neslušné chování-necudnost/probrum a vypovězeny z Města, ale co vlastně provedly, nevíme, neznáme ani reakci manželů.