044

 

************************************************************

44.

Ol. 184, 1

Theodóros z Messénie (podruhé)

268 SE

204 AE

(Dioklés VII. ?) | (Leukios z Rhamnúntu) 

a. u. c. 710

C. Iulius Caesar V. (do 15. března) a M. Antonius I.

P. Cornelius Dolabella cos. suff.

C. Iulius Caesar dict. V.

************************************************************

V Delmatii vypuklo podle všeho v reakci na zprávu o Caesarově smrti všeobecné povstání, tzv. třetí válka delmatská, která trvala do roku 33. Římany byla válka zásadně řešena až od roku 35 (viz tam a srov. roky 158 a 119). P. Vatinius vyslal proti vzbouřencům legáta Baebia (senátorského ranku, celé jméno neznáme), ale jeho pět kohort i sním Delmatové pobili. Vatinius se pak se svými třemi legiemi uchýlil za hradby Epidamnu/Dyrrhachia, viz dále roku následujícího. 

Pravděpodobně na začátku roku, ale lze uvažovat rovněž o roku 46 nebo o době krátce po smrti Caesarově, byl u Getů/Dáků při vzpouře zavražděn král Burebista (též Burobustés, řec. Boirebistás, Byrebistás), který jim vládl od roku asi 60.

Burebistova říše na Dunaji, ostatně byla to první podunajská říše v dějinách vůbec, se rozpadla na několik knížectví, jimž vládla knížata Kotiso, Dikomés a Skorilo, Skorylo či Koryllos; podle jiného zdroje bylo státečků pět, za Augusta zůstaly čtyři. Lze spekulovat, že Dáky spojil až Duras neboli Diurpaneus alias Decebalus (nebo to byli dva či tři dynastové? viz rok 85+ sqq.). 

• Podle gotského historika Iordana po "Buruistovi" panoval "Gothům" Dicineus, pak Comosicus, Coryllus, ten čtyřicet roků, a Dorpaneus. Koryllos (srov. jeho jméno roku c. 400) nepodlehl touze soukmenovců po vpádu do provincií v době občanských válek. Předvedl Dákům souboj psů a když před ně přivedl vlka, psi se společně pustili do vlka a dynasta ukázal, jak by nájezdníci dopadli. 

Getové se osamostatnili pod rivalisujícími dynasty: Roles byl u moci snad do roku 14, Dapyx si vládl do roku 28 a Zyraxés, jehož dobu vlády můžeme ohraničit rovněž rokem 28.

V Bosporské říši se oženil archón Asandros s Dynameou, dcerou krále Farnaka II. a přijal královský titul (jako král vládl pak do roku 19).

V Galatii po Caesarově smrti (viz níže) dobyl král Déiotaros I. Gordion a Gorbeiús, město Tektoságů s residencí Kastóra I. Tarkondaia, syna Saókondáriova, svého zetě. Dal ho popravit i s chotí, svou vlastní dcerou (Kastór I. vládl od roku 64, srov. rok 47 a 45). Gorbeiús vyvrátil a s ním i většinu města.

Starý dynasta se pomstil za to, že zeť udal v Římě roku 45 údajný králův pokus o zavraždění Caesara. Déiotaros I. se tak stal opět jediným králem Galatů a byl jím až do roku 41. Římský souhlas si koupil tentokrát od M. Antonia.

9. února se Caesar a senát potvrdili v chrámu Svornosti/Concordia přátelské vztahy s ethnarchem a veleknězem Židů Ióannem Hyrkanem II. a s nimi stará práva, území a majetky udělené Seleukovci. 4. března Caesar dekretoval asýlii sardského chrámu Artemidina/Artemis Sardiané se stejnými právy jako efeské Artemísion a podle všeho s atelejí, čili s osvobozením od daní a poplatků. Fragment nápisu je v rozhodujících částech zničen. Rozhodnutí bylo v Římě předáno sardským vyslancům ve formě dopisu psaného M. Antoniem na dřevěné desky a jejich obsach byl pak v Sardech zvěčněn do kamene. Podle všeho to bylo poslední mezinárodněpolitické Caesarovo rozhodnutí. 

Kolem 19. dubna opustila královna Kleopatrá VIII. Filopatór spolu se svým bratrem a synem Řím, viz o závěti nepamatující na Kaisariona, srov. rok 46; se zákonným dědicem Caesarovým se minuli, viz zde níže. Lze předpokládat, že na cestu dostala od M. Antonia a asi též senátu potvrzenou vládu na Kyprem, který Ptolemaiovcům vrátil Caesar roku 48.

Na zpáteční cestě do Egypta dala mezi červnem až 2. zářím jedem zavraždit svého bratra a spoluvládce Ptolemaia XIV. Filopatora, s nímž vládla jako „Bohové milující svého otce“, Theoi Filopatores III. Poslední datace se jmény Theón Filopatrón je na kontraktu o pronájmu půdy v Oxyrhynchu v Thébaidě 27. gorpiaia/epeifu 8. roku/26. července t. r. 

V Egyptě pak vládla společně se svým synem Ptolemaiem XV. Filopatór Filométór, což trvalo až do roku 30. • V zemi se ucpaly nejdůležitější kanály z Nilu, protože byly delší dobu zanedbávány. Následoval nový hlad v letech 44 až 43.

Zřejmě t. r. nebo roku následujícího se z Hispánií, kde pobýval u Sex. Pompeia, srov. předešlý rok, vrátil do Afriky mauretánský dynasta Arabión, syn numidského velmože Massanasse či Massinissy III. (řec. Massanassés, Massinissás = lat. Massinissa). Porazil v poli mauretánského krále Bóguda I., zahnal jeho syna Bokcha III. a úkladně sprovodil ze světa P. Sittia. Získat celou Mauretánii a Numidii se mu ale nakonec nepodařilo (srov. rok 41 kdy byl Arabión zavražděn T. Sextiem). Arabión se nyní postavil na stranu caesarovců (viz následující rok a rok 42). • P. Sittius z Nucerie, vládl v části Numidie nejpozději od roku 47, viz tam, nejdříve někdy po roce 60.  

Krátce po těchto událostech následoval v Mauretánii v západní části, jíž vládl král Bógud I. od roku 105 (resp. spoluvládl; srov. rok 81 - dynastou 61 let), jeho syn Bokchos III.: kraloval do roku 33, od roku 39 opět ve spojeném království (viz tam). Ve východní části země t. r. nastoupil na uvolněný trůn po bratrovi Bóguda I. Bokchovi II. (vládl od roku 81) Bógud II. a vládl do roku 44 (srov. přehled v roce 39)

V Římě dal Caesar zvýšit počty úředníků: quaestorů ze dvaceti (od roku 81 za Sully) na čtyřicet, plebejských aedilů na čtyři, praetorů na čtrnáct, později na šestnáct. Augustus počty quaestorů omezil zpět na dvacet (viz v indexu s. v.).

Na Nový rok se v senátu ostře pohádali M. Antonius a P. Cornelius Dolabella: Antonius nesouhlasil s Caesarem, aby až odstoupí, jeho náhradním konsulem, a tudíž Antoniovým kolegou, se stal Dolabella. Caesarovi to bylo tak nepříjemné, že dokonce na chvíli odešel ze sněmovmy. Když se vrátil, Antonius se oháněl nepříznivými znameními, tak Caesar od jmenování Dolabelly upustil a konsulem se stal až po Caesarově smrti. 

Na začátku roku se C. Iulius Caesar zabýval plány na vyslání kolonistů do Karthága, nyní v plánech pojmenovaného Colonia Iulia Concordia (srov. rok 122 a 46); kolonisace byla však uskutečněna až roku 39 Octavianem. Caesar poslal osadníky do Korinthu, který se nyní oficiálně jmenoval Laus Iulia Corinthiensis.

• Římští a italští osadníci Korintha posílili Hellény z Hellady, např. ze Sikyónu, který v této době, především po sullovském teroru, klesl na úroveň venkovského osídlení (srov. k tomu ještě rok 146, kdy byli Sikyóští obdarováni částí území korinthského státu).

Za jeho vlády bylo osazeno více míst Římany: Forum Iulii se stalo kolonií caesarovské Osmé legie, římskou osadu zavedl do Nového Coma (srov. rok 59 a v indexu s. v.), Hérákleie Pontské, Sinópy (viz začátek její éry roku předešlého), do Ília, a do Katany a Kentorip, pokud v případě obou sicilských obcí nešlo až o kolonisaci Augustovu.

Caesar rozšířil pomerium, nicméně ani teď do něho nespadal sedmý z pahorků Aventinus (to až roku 48+). Zabýval se též rozšířením Města: jistý, jménem neznámý athénský architekt mu načrtl plán na odvedení toku Tiberu tak, aby se připojil Vatikán/campus Vaticanus (Athéňan zřejmě patřil do teamu budujících forum Iulii). Povolil návrat exulantům včetně těch, kteří do vyhnanství byli odsouzeni kriminálními soudy (mezi nimi C. Antonius Hybrida, cos. 63, viz o něm též roku 60).  

Zároveň probíhaly přípravy na tažení proti Dákům. Poněvadž zřejmě ztratilo na aktuálnosti (srov. zde výše), byly válečné přípravy nasměrovány proti Parthům, nepříteli mnohem významnějšímu. Tažení mělo oficiálně začít 18. března a Caesar počítal, že potrvá tři roky (a nachystal proto na tu dobu dopředu sadu spolehlivých nejvyšších úředníků státu). Do války v Orientu již vytáhlo šestnáct legií a deset tisíc jezdců, armáda do té doby nevídaná.

Přípravy finalisoval Caesarův magister equitum M. Aemilius Lepidus, kterého ve funkci měl nahradit mladý C. Octavius, který ji ale nikdy nevykonával a ani nebyl v té době v Římě.   

Kumulace poct a adorací s sebou přinesly reakci. Když zasedal na foru, přišlo za ním procesí s konsuly a praetory v čele a s celým senátem, aby mu sdělili další. Caesar před nimi nepovstal ani jim nešel vstříc, ale vsedě jim oznámil, že mu dalších poct netřeba. Teprve když všichni odešli, všiml si, že šlápl vedle. Povstat mu prý tehdy neradil L. Cornelius Balbus, romanisovaný Pún z Gád, cos. 40 jako první z naturalisovaných Římanů, viz tam: "Jsi Caesar a neuznáš za vhodné, aby bylo s tebou zacházeno jako s něčím lepším/Kaisar ón, úd' axióseis hós kreittona therapeuesthai seauton?"  

Nespokojenost konservativní senátorské oposice s vládou C. Iulia Caesara rostla a byla umocňována několika spontánními projevy lidu. Když se Caesar vracel 26. ledna z ovace, kterou držel na Albánské hoře, do Říma, z davu na něho pokřikovali jako na krále. Když to odmítl slovy, že je Caesar, nikoli král/Caesarem se, non regem esse, dav stichl.

Vzápětí někdo ověnčil diadématem jeho zlacenou sochu u roster na foru. Symbol královlády mezi Římany tolik nepopulární, třebaže řada z nich dosáhli moci srovnatelné i vyšší, tribunové lidu C. Epidius Marullus a L. Caesetius Flavus dali odstranit. Oba proti němu štvali, jakoby o královládu už usiloval.

Caesar nedal případ prošetřit, svolal do chrámu Concordie schůzi senátu, tam tribuny obvinil ze spiknutí, že sami to diadéma umístili na hlavu sochy, aby pak mohli na něho ukazovat prstem a zbavil je úřadu. Oba odešli do exilu, ale už po luperkáliích se o jejich návrat zasadil praetor L. Cornelius Cinna a Caesar svolil. Funkce zpět nedostali, nijak však persekvováni nebyli a už o nich nebude slyšet. Na jejich místo byli dovoleni tribunové noví (podle jiné verse se vrátili až po smrti Caesarově). Ani po tomto incidentu se nedal Caesar doprovázet ochrankou.

Pak přišly slavnosti luperkálií 15. února. Z nahého procesí luperků vystoupil jistý Licinius a položil Caesarovi k nohám vavřínový věnec s viditelnou stuhou diadématu. Když Caesar, tehdy kromě konsulství již dictator perpetuus, vyzval M. Aemilia Lepida, svého velitele jízdy, aby věnec dal pryč, ten váhal. Uchopil ho tedy C. Cassius Longinus a položil ho diktátorovi do klína.

Na to z procesí na tribunál vyskočil nahý kolega-konsul M. Antonius, tehdy jako kněz v roli vůdce luperků, a pokusil se ověnčit diadématem Caesara sedícího na zlacené židli na řečništi roster v purpurovém plášti za římského krále: "Tohle ti dává lid mým prostřednictvím/túto soi ho démos di' emú didósin".

Zprávy o události se rozcházejí. Caesar podaný věnec se stužkou hodil ho do davu a shromáždění to ocenilo potleskem. Podle jiné verse neskončil věnec v davu, ale Caesar odmítl i druhý Antoniův pokus. Naolejovaný kolega-konsul pak Caesara objal a kázal někomu v okolí věnec umístit na hlavu Caesarovy sochy, což se též stalo. Podle jiné verse mu Antonius posadil věnec na hlavu dvakrát, než skončil na soše. Caesar pak poslal diadéma do Iovova chrámu na Kapitol, poněvadž "pouze Iuppiter je králem Římanů/Zeus monos tón Rhómáión basileus eié".

Mezi nespokojenci převažovali pardonovaní pompéjovci, k nimž se přidali zklamaní caesariáni vinící svého vůdce ze snahy zavést tyrannidu. Všichni dohromady se pak vydávali romanticky za tyrannobijce a obnovitele republikánských svobod, za osvoboditele. Spiknutí odstartovalo. 

O měsíc později o březnových idách, kolem poledního 15. března, podle athénského kalendáře uprostřed anthestériónu, byl C. Iulius Caesar (narozen 13. července roku 100) zavražděn spiknutím šedesátky senátorů-osvoboditelů/líberátórés, v jejichž čele stáli C. Cassius Longinus, M. Iunius Brutus Caepio a D. Iunius Brutus Albinus. Mezi původními Caesarovými legáty jako L. Minuciem Basilem, praet. 45, C. Treboniem, cos. 45, L. Tilliem Cimbrem, Ser. Sulpiciem Galbou, L. Pontiem Aquilou byli též lidé, o nichž dnes už nic nevíme, jako sourozenci Caecilius a Bucilianus, Rubrius Rex (či Rugus) a M. Spurius. 

Do spiknutí byla zasvěcena i Porcia, manželka M. Iunia Bruta, která když viděla, jak se choť čímsi souží, řízla se sama hluboko do stehna, aby ozkoušela bolest z případného mučení. Brutovi pak řekla, že mu chtěla dokázat, jak je mu věrna, že se ničeho nezalekne; tak jí všechno prozradil a o konci obou viz roku 42.

O večeři den před atentátem u M. Aemilia Lepida mudroval Caesar v doprovodu zrádného D. Iunia Bruta Albina o umírání a měl za to, že náhlá je ta nejlepší. Haruspikovi, který předpověděl, že tento den nepřežije, odpověděl s úsměvem: "Jsou tu ídy/pareisin hai eidoi," na což mu kněz odpověděl: "Ale ještě neodešly/all' ú parelélythasin (od: parerchomai)."

Caesarovi na cestě na zasedání senátu, kam byl nesen, předal rhétór Artemidóros z Knidu svitek, viz o něm roku 48, kam sepsal varování, s tím, aby ho ve vlastním zájmu okamžitě přečetl: mezi jeho žáky bylo totiž mnoho pompejánů, takže byl znalý situace. Caesar psaní nepředal svému doprovodu, jako mnoho ostatních, která cestou dostával, ale držel ho v ruce, když vstupoval do schůzovních prostorů Pompeiovy kurie.

V okamžiku atentátu zdržoval spiklenec C. Trebonius M. Antonia před radnicí, v níž se vše seběhlo (curia Pompeii v Pompeiově divadle, kde se právě konaly hry, srov. v indexu, s. v., což je také jeden z paradoxů atentátu včetně toho, že byl Caesar zavražděn před Pompeiovou sochou). 

Útok liberatorů zahájil L. Tillius Cimber, který marně žádal o milost pro bratra, aby se směl vrátil z vyhnanství, a když byl odmítnut, chytl sedícího Caesara za šat a křičel: "Na co, přátelé, čekáte/ti bradýnete, ó filoi?"

První bodl zezadu do prsou tribun lidu C. Servilius Casca. Caesar vyskočil a otočil se proti Caskovi se slovy: "Prachmizerný Casko, co to děláš/miarótate Kaska, ti poieis?". Caesar to řekl latinsky a atentátník křičel řecky: "Bratře, pomoz/adelfe, boéthei!". Udeřil tedy jeho bratr P. Servilius Casca Longus a podle všeho pouze jeho rána byla smrtelná, srov. o bratrech zde níže. Kdosi pak Caesara bodl do boku, Cassius do obličeje, Brutus do stehna, Bucilianus do prsou: Caesar byl ubodán 23 ranami, z nichž pouze druhá byla smrtelná, jak stanovil lékař Antistius (n. Aristius). Poslední, co prý řekl, bylo řecky po ráně M. Bruta, svého údajně syna: "Také ty, dítě/kai sy, teknon?" Podle jiných již po první ráně nepromluvil. 

Ve vražedném zápalu se též několik atentátníků pobodalo navzájem, nikoli však letálně, včetně M. Bruta, kterého bodl do ruky Cassius, jak byl v ráži. Ve zmatku, který okamžitě povstal, bylo několik senátorů zabito a zraněno, podobně pak v římských ulicích, viz zde níže. Řada senátorů pobíhala s atentátníky po Římě s meči v ruce a proklamovala stejná hesla o likvidaci královlády a tyrannidy, ačkoli do spiknutí nebyli zasvěceni; později jim to však triumvirové spočetli, jako by byli...

Pučisté hodlali tělo zavražděného odklidit do Tiberu, ale už v tom chaosu neměli čas. Caesarovou smrtí zanikl v přímé linii i rod Iuliů, tedy Venušina syna Aineiova, v nepřímé o století později sebevraždou Neronovou. Z Caesarových vrahů zemřela naprostá většina do tří let násilnou smrtí, poslední roku 31, viz tam. O spiknutí viz v přílohách "Obrazy ze starého věku" o Brutech.

Na základě staré spekulace lze ještě uvažovat o tom, že Caesarovy choroby (ke stáru manické deprese a epilepsie) byly již tak daleko, že záměrně přehlížel varování o chystaném atentátu, o němž s velkou pravděpodobností musel být informován vlastními zdroji. Caesar měl obavy, jak prohlašoval, z pomalého umírání a přál si smrt rychlou. Využil tedy, jsou-li náznaky v pramenech reálné, „republikánské“ konjurace a zemřel svérázným způsobem euthanasie; srov. rozhodnutí Sókratovo roku 399.

Dalšími možnými důvody spiknutí jsou hlavně „záchrana republiky“, ať už to znamenalo cokoli, a obavy ze spojení s Kleopatrou, která druhým rokem žila na druhém břehu Tiberu (ačkoli Caesar byl od roku 59 ženat s Calpurnií). 

Caesarovou smrtí povstaly ve světovládné říši zcela nové poměry. Revoluční okamžik lze srovnat se smrtí Alexandra Velikého v Babylónu, který vedl k třicetileté válce diadochů; poslední římská republikánská občanská válka netrvala ani polovinu válek diadošských.

Předtím ovšem povstal ve východním Středomoří vyvážený mocenský systém hellénistických říší, něco, co hellénský svět dosud neznal, zatímco římské říše se zmocnil jediný panovník, který se se svými nástupci sice vyhýbal slovu král jako prokletí, ale přesto založil universální vojenskou monarchii, k jejímuž nepřímému odkazu se paradoxně hlásí též ideologové novodobých hnutí za sjednocení Evropy.

● Názory starých na březnové ídy lze polarisovat do dvou. Propertius zdůraznil božství: "Z lidské cesty sešel ke hvězdám/Caesar ab húmáná cessit in astra viá" a Livius v Senekově citaci: "Není jisté, zda státu více prospěl, že se narodil, než kdyby se nenarodil/in incertó esse, utrum illum magis náscí an nón náscí reí públicae prófuerit." 

Caesar nikdy nic ideologického nenapsal, respektive napsat nestačil. Takže o jeho politických motivech můžeme jen spekulovat. Konservativní nepřátelé z řad aristokracie tvrdili, že sahal po královládě: monarchou byl, stejně jako pozdější principát, jen jména neužíval. Zlikvidoval zkorumpovanou stavovskou republiku, ideál sullovských optimátů-římských latifundistů, a nahradil ji zkorumpovanou diktaturou vojenskou, mnohdy též osvícenou.

Toužil po zbožnění a svým způsobem toho dosáhl již za svého života, snad se viděl jako přestárlý dobyvatel světa Alexandros, byl filhellén a snad chtěl vypadat jako romanisovaný hellénistický monarcha (troška jedu do italských žil od Ptolemájovkyně Kleopatry?). Chtěl být božským tvorem odvádějící původ od Afrodíty/Venery a Trojana Aineji/lat. Aenea, což si též vybral jeho stejnojmenný adoptivní syn, všeobecně znám jako Octavianus-Augustus.

Anebo byl Caesar prostě nadaným válečníkem a diplomatem za svou vlastní velikost bez jakýchkoli dalších plánů pro následující pokolení a dospěl do okamžiku, kdy už větší moci smrtelník dosíci nemůže. Jeho literární projev vykazuje přímočaré myšlení, suverénnost v podávaných výkonech, žádnou megalomanickou posedlost, žádné vise. Lidé starého věku totiž nesnášeli dlouhodobé projekty, dychtili po okamžitém efektu a to v politickém systému, který fungoval v jednoročním volebním rytmu, takže místa pro visionáře nepřebývalo.   

V Římě vypukl všeobecný zmatek. Ještě na místě atentátu chtěli pučisté zlikvidovat Antonia, tomu se však postavil M. Brutus. Hry v Pompeiově divadle okamžitě přišly o diváky, lidé loupili v obchodech, zavírali se doma, senát se vyprázdnil, takže pučisté neměli ani ke komu přednést projev. Atentátníci pobíhali po ulicích a prolávali hesla o svobodě, ale pozornosti si velké nezískali.

Schůzovali pak na Capitóliu, kam utekli se skupinou gladiátorů D. Iunia Bruta a zabarikádovali se. Odpoledne sešli na forum Cassius s M. Brutem, aby oslovili Římany, ale ani tentokrát z toho nic nebylo a vrátili se na Capitólium zahnáni nespokojenci z davu. Zazněl z řad spiklenců též poprvé návrh povolat do Říma Sex. Pompeia; brzy tak učinili caesariáni, viz zde níže.  

Caesarovo tělo odnesli domů tři jeho otroci, kteří z doprovodného davu vydrželi jediní s ním. Mezi vrahy-osvoboditeli se nevynořila žádná výrazná osobnost, převládala bezradnost mezi caesarovci i doufajícími pompejovci. Atentátníci chtěli pouze zavraždit "tyranna", to byl smysl puče, neboť tak se automaticky vrátí poměry ke stavovské aristokratické republice, jak si představovali. Brutovi gladiátoři nezasahovali, přitom sám měl široké pravomoce jako městský praetor. 

Caesarovci Antonius a Lepidus, první konsul utekl do jakéhosi cizího domů a v převleku jako prostý občan, druhý, diktátorův zástupce-magister equitum, a proto měl k disposici vojáky, vlastně selhali. Lepidus převelel legionáře z jednoho tiberského ostrova na Martovo pole, aby tam byl k disposici konsula Antonia. Až v noci dal obsadit Forum. Oba zahájili druhého dne jednání s vrahy, když přes noc dal Antonius k sobě domů odnést Caesarovy peníze a archiv; jak se na to dívala Caesarova vdova, nevíme, ale už tehdy nebylo jasno, zda se tak nestalo z její vůle.

Antonius svolal na další den na dobu před svítáním senát. M. Aemilius Lepidus (44) se náhle radikalisoval, poněvadž do Říma přicházeli veteráni usazení v okolí, hlásili se vojáci chystající se do Orientu, a navrhoval použít vojáků tábořících na Martově poli k pobití caesarovrahů; to mu Antonius (39) s A. Hirtiem (asi 47) kupodivu rozmluvili, stejně tak zamítli návrh zaútočit na Capitólium a vrahy tam upálit. 

Po Caesarovi převzal Lepidus úřad pontifika maxima a později odcestoval do Hispánie, kde sjednal mír se Sex. Pompeiem (tehdy asi 23) a sám aby nastoupil správu obou Hispánií a Narbonské Gallie. 

17. března o líberáliích bylo v chrámu bohyně Tellus provedeno na zasedání senátu, kde většina nebyla Caesarovi nakloněna, vyrovnání mezi oddanými caesariány a Caesarovými vrahy: Caesar dostane státní pohřeb, jeho zákony zůstanou v platnosti včetně přídělů půdy pro veterány a "osvoboditelé" beztrestní (atentátníci se však jednání neúčastnili).

Antonius poslal podle jednoho pramene na Capitólium svého syna (Antyllovi však byly teprve tři) jako rukojmí, Lepidus svého stejnojmenného potomka a caesarovrazi pak sešli dolů. Prý se všichni objímali, Antonius hostil Cassia, Lepidus M. Bruta. 

Následující den senát pochválil M. Antonia, že zabránil vypuknutí nové občanské války, dokonce někteří pronášeli pochvalné řeči na atentátníky. Antonius všem připomněl, že Caesar chystající se na dlouhou válku v Orientu, rozdal státní úřady na pět let dopředu, a to by teď, nebude-li smír, neplatilo. Po krátkém intermezzu, kdy s Lepidem promluvili k Římanům na foru, držel Antonius v senátu druhou řeč o nezbytnosti zachování všech ustanovení a milosti pučistům ze soucitu.

Caesarovrahům tedy připadly ty samé provincie, jak předtím určil Caesar: M. Brutus dostal Makedonii, D. Brutus Předalpskou Gallii, Cassius Syrii, C. Trebonius Asii a L. Tillius Cimber Bíthýnii. Cicero pronesl chvalořeč na odhlasovanou beztrestnost a spiklenci definitivně vyklidili Capitólium.

Po přečtení závěti, kterou Caesar uložil u svého tchána L. Calpurnia Pisona Caesonina, viz k tomu roku předešlého, a po velmi sugestivním Antoniově pohřebním projevu s vzýváním božství zavražděného bylo Caesarovo tělo spáleno přímo na Foru na dřevu lavic, sedadel a všeho možného z okolních obchodů, podle jedné verse z popudu jistého Amatia či Hérofila, viz o něm zde níže.

Původně byl pohřeb naplánován pro Martovo pole a již tam byla i nachystaná hraniceLidé prý setrvali u žároviště po celou noc. V pozdějších pověstech se prý za pohřbu Božského Iulia skrylo slunce a vůbec bylo prý ten rok chladněji, jakoby slunce méně hřálo...

Když plebs uslyšel, co mu Caesar odkázal (120 event. 300 HS, prý 75 attických drachem), postavil se jednoznačně proti caesarovrahům: Cassius si byl vědom, co přijde a byl proto v senátní diskusi proti zveřejnění, ale opět se prosadil M. Brutus, který souhlasil. Jak již bylo konstatováno ve starém věku, byla to s předcházejícím nesouhlasem s odstraněním Antonia druhá chyba spiklenců, které se dopustili, když na Bruta dali. 

Závěť měl v úschově Caesarův tchán L. Calpurnius Piso a část senátorů se ho pokoušela přemluvit, aby ji nezveřejňoval; to odmítl a senát se rozhodl uspořádat zavražděnému státní pohřeb. Než se dav nachystal vypálit domy pučistů, kteří z Říma utekli do Antia (majetky ale měli zabezpečené, takže na požáry nedošlo), lynchoval nevinného tribuna lidu C. Helvia Cinnu, Caesarova přítele a neóterického básníka (srov. rok 98), o němž se rozhlásilo, že patřil k Caesarovým vrahům a lidé ho roztrhali, když se vracel z Caesarova pohřbu (nezbylo prý z jeho těla nic, co by se dalo pohřbít). Přitom se kdysi chlubil, že měl v plánu navrhnout zákon povolující Caesarovi vybrat si jakoukoli ženu na plození potomků a v jakémkoli množství...

Lidé si caesarovsky oddaného básníka "zlaté mládeže" spletli s praetorem L. Corneliem Cinnou, synem stejnojmenného mariovského konsula let 87-84, který byl mezi prvními, kteří po atentátu otočili a poplivali Caesarovu památku a po atentátu proti němu veřejně řečnil. Hlavy obou naražené na oštěpy dav umístil u diktátorova žároviště na Foru.

Poděšen Cinnovým osudem vydal tribun lidu C. Servilius Casca prohlášení, že se neúčastnil atentátu a ani jeho bratr P. že ne, viz o nich a o opaku zde výše; nic se jim pro tento okamžik nestalo, válčili jako legáti pod Cassiem a Brutem, ale podle všeho žádný z nich nežil déle než do Filipp.  

Obyvatelstvo bylo většinově proti vrahům-osvoboditelům, což bylo definitivně znát o Apollónových hrách, které začaly 13. července: D. Iunius Brutus Albinus odešel do své provincie Gallia Cisalpina už brzy po Caesarově vraždě a převzal velení nad třemi legiemi. V létě opustil Město C. Trebonius a putoval do Asie, L. Tillius Cimber do Bíthýnie & Pontu. M. Iunius Brutus Caepio a C. Cassius Longinus se nejprve zdržovali v okolí Říma.

M. Brutus ač jako městský praetor nepřítomen vypravil z titulu své funkce v Římě hry, pro které již dlouho shromažďoval zvěř, osobně se v Neápoli pokoušel získat co nejvyhlášenější herce, hlavně jistého Canutia, dobovou scénickou hvězdu; jak uspěl, nevíme, hry se konaly za předsednictví C. Antonia, rovněž městského praetora, bratra Markova.

V srpnu se pak Brutus a Cassius přes Eleu v Lúkánii vypravili na východ, první do Makedonie, druhý do Syrie, viz však o změnách zde níže; v tom okamžiku své cíle ještě tajili. Brutus v Athénách bral přednášky akadémika Theomnésta z Naukrátidy, scholarcha, a peripatétika Kratippa z Pergama, občansky M. Tullia Cratippa, mezi Brutovy přátele patřil též Ciceronův syn, finančně se na jeho boji odmítl podílet Atticus.

Politickými úkoly pověřil Brutus jinak neznámého Hérostrata, svého důvěrníka, kterého poslal do Makedonie získat podporu vojenských velitelů: provincii Brutovi předal procos. Q. Hortensius Hortalus, správcoval však dál, viz rok následující. ● M. Tullius Cicero vychvaloval synovi Kratippa, ale zakázal mu stýkat se s řečníkem Gorgiou, neboť ho prý neodpovědně svádí k pití a hýření. 

Brutus zabavil v Karystu konvoj lodí dopravujících z Asie peníze, viz o nich roku následujícího, získal tlupy pompéjovců, které se potloukaly Thessalií čtvrtým rokem a zmocnil se všech zbraní a zásob chystaných Caesarem pro válku v Orientu a nyní měly připadnout M. Antoniovi. M. Iunius Brutus se následujícího roku stal z vůle senátu velitelem proticaesarovských vojsk v Illyrii, Épeiru a v Makedonii, provincii měl svěřenou ještě od své oběti a pak i nově potvrzenou, viz rok následující.

Hellénskými obcemi se dával Brutus vyznamenávat jako tyrannobijec (Athény, Mytiléné), jak o tom svědčí uchované nápisy. C. Cassius se přeplavil do Asie a s podporou jejího správce C. Trebonia pochodoval Anatolií. Získal za spojence kilického dynastu Tarkondimota I. a přemluvil vojáky, které do Syrie poslal Dolabella napřed, viz rok následující.  

Po odchodu Lepida, který po Caesarovi zdědil roli pontifika maxima, a části Caesarových vrahů-osvoboditelů z Říma byl pánem ve městě M. Antonius. Udržel s vojáky klid a v květnu dal odhlasovat, že každý, kdo by navrhoval zřízení diktatury, může být kýmkoli z Římanů ubit.

Antonius zlikvidoval bez soudu jistého Hérofila, event. podle jiné verse C. Amatia či Chamata, který se vydával za syna Maria mladšího (Lžimarius); říkalo se, že Amatius patřil mezi nepřátele caesarovrahů a postavil se smířlivosti Antoniově.

Amatiovy přívržence bouřící se na Foru dal konsul k nelibosti "lidu" Dolabellovými vojáky pobít, otroky pověsit, svobodné Římany shodit se skály. Dolabella dal zničit též jejich oltář a sloup na foru dedikovaný Caesarovi. Není jasné, zda tento Pseudomarius je týž jako roku předešlého, který se mimo jiné také osobně setkal s C. Octaviem po jeho návratu do Itálie. 

Antonius kupodivu měl v těch dnech sympatie senátu, neboť doporučoval usmíření se Sex. Pompeiem, které jel vyjednávat Lepidus, a navrátit mu majetek a tehdy ještě Antonia chválil i M. Tullius Cicero, srov. zde níže. Caesarova vdova Calpurnia uložila u něj peníze, které po manželovi zbyly doma, prý čtyři tisíce talentů, k tomu dokumenty, které opečovával Antoniovi oddaný Caesarův osobní tajemník Faberius (celé jméno neznáme).

Antonius do nich připisoval, alespoň z toho byl viněn, jména lidí pověřovaných úředními funkcemi, obdarovával města, dynasty, své lidi, uděloval milosti i senátorství jakoby Caesarovým jménem; říkávalo se takovým lidem charónítes, "Charónovi lidé", poněvadž se odvolávali na rozhodnutí zavražděného imperátora (v latinské versi: "lid jim říkal záhrobníci/quos orcinos vulgus vocabat"). Zabavil summu sedmi set tisíc séstertiů státních peněz uloženou Caesarem v chrámu Opy (nom.: Ops)

To se brzy změnilo a výřečný advokát směřoval do Hellady podívat se za synem, který byl na studiích v Athénách a také navštívit 184. olympiádu. 1. srpna dorazil do Syrákús, osud ho však vedl po jiné dráze: větry a bouřlivé moře mu znemožnily pokračovat návazně v plavbě na východ. 17. srpna se ve Velii/Eleji setkal s M. Brutem.

Cicero se pak vrátil do Říma, kde měl mezi smířlivými optimáty velké slovo, a postavil se Antoniovi, nejsilnějšímu tehdy v Římě, viz zde níže, jemuž se podařilo s tichou benevolencí senátu obklopit se velkým strážním oddílem prý až šesti tisíc mužů.  

Na Antoniův návrh se senát usnesl, že sedmý měsíc quintilis bude na Caesarovu počest přejmenován na iulius/lex Antonia de mense quintili. 3. června obdržel Antonius proti vůli většiny senátu komiciálním usnesením lidu na dobu pěti let Makedonii. To po zprávě, že do provincie vtrhli Getové/Dákové. Když se pak ukázalo, že barbary v provincii nikdo neviděl, obdržel na svou vlastní žádost od senátu provincii Gallii Cisalpinskou, kterou již držel jeden z caesarovrahů D. Iunius Brutus (viz zde výše). Řada senátorů se vypravila za D. Brutem, aby ho utvrdila v podpoře a v přípravách na válku. 

Až v listopadu bylo zřejmé, že Antoniova žádost o Makedonii byla lest, jak se dostat k armádě, viz zde níže. V této době se nálady římských elit přelévaly ze strany na stranu: z Antonia šel strach, držel moc, mladý Octavianus získával svými prostředky respekt, ale příliš mluvil o pomstě, na římské poměry byl málo konciliantní. 

Antoniův kolega P. Cornelius Dolabella dostal po tajné domluvě s ním od senátu do správy provincii Syrii, starost o vedení války s Parthy a tím pádem též silnou armádu, kterou pro tažení za Eufrátés připravoval Caesar. Město opustil v říjnu a Cicero, který s ním měl cestovat jako legát, účast odmítl. Náhradně stejným usnesením dostali M. Iunius Brutus za provincii Krétu, C. Cassius Longinus Kýrénaiku, též méně důležitou s malým množstvím vojáků, předtím Syrii.

Podle jiné verse, která kolovalo již ve starém věku, dostal Brutus náhradou Tilliovu Bíthýnii a Cassius Kyrénaiku s Krétou. Pak oba opustili Itálii (viz výše), ale vydali se do svých původně přidělených provincií čili se postavili konsulům. O válce na Východě viz rok následující. 

M. Antonius dal schválit zákon zakazující navěky zřizování diktatury, úřadu diktátora, s nejvyšší velitelskou pravomocí/summum imperium. Antoniův zákon/lex Antonia de dictatura in perpetuum tollenda skutečně vydržel a nejmocnější republikánský úředník zmizel z dějin. Brzy byl nahrazen principem, rolí ještě mocnější, neomezenou hlavou vojenské diktatury. 

Koncem května vypukly u caesarovců první konflikty mezi Antoniem a o dvacet let mladším Octavianem a jejich lidmi. C. Octavius se totiž vrátil přes Lupie, kde se vylodil, a Brundisium do Říma: před osmi či šesti měsíci ho poslal Caesar na zkušenou k vojsku do épeirské Apollónie a také prý na studia (poprvé v poli s ním byl roku 46 v Hispániích, viz tam). Caesar hodlal Octavia vyzvednout při plánované cestě do války, viz zde výše.

V Brundisiu přijal jméno svého adoptivního otce, a to na doporučení své matky Atie, která ovšem zároveň varovala před nástrahami spojenými s převzatím dědictví. Otčím L. Marcius Philippus mu přijetí adoptivního jména v jiném dopisu nedoporučoval a varoval před Caesarovým osudem; budoucí Augustus se na něho později nezlobil, neboť věděl, že tak Philippus dělal v dobré vůli. V Brundisiu se obklopil oddanými vojáky a také zabavil zásoby, finance a zbraně určené pro válku v Orientu. 

V Tarracíně, to již byl doprovázen úctyhodnou vojenskou silou, se dozvěděl o redistribuci provincií senátem 3. června, viz zde výše, o povolání Sex. Pompeia, jeho odškodnění a o nových členech senátu. Když dorazil do Říma, byl uvítán městským praetorem C. Antoniem, poněvadž jeho bratr mladého Octaviana přehlížel a kromě toho nabíral právě vysloužilce v Kampánii, viz zde níže. Zároveň oznámil, že přijímá dědictví po svém adoptivním otci; potvrzeno až 19. srpna roku následujícího. ● Třetí z bratrů Antoniů Lucius byl t. r. tribunem lidu a zabýval se přidělováním půdy veteránům, mimo jiné v épeirském Búthrótu. 

Na svém prvním setkání, za nímž přišel za Antoniem do zahrad kdysi Pompeiových, daru Caesarova, vytkl budoucí Augustus Antoniovi smířlivé chování vůči vrahům svého adoptivního otce, žádnou snahu o jejich pronásledování, dokonce připustil, aby získali provincie; vlastně to samé, co Antoniovi vytýkali iuliáští vojáci. Mladý Caesar na Antoniovi marně vymáhal obrovské peníze, které mu adoptivní otec odkázal; prý to bylo 25 milionů drachem. 

Octavianus tedy rozprodával pod cenou dědictví po Caesarovi, svém otci Octaviovi a matce Atii; pospíchal, aby předešel soudním přím o pozemky, které brzy nastaly od rodinných příslušníků vyhnanců a popravených. Části Římanů tím byl sympatický, jistěže té, která se tak dostávala k pozemkům. Kromě toho odkázal Caesar každému z Římanů po 75 drachmách/300 HS, srov. zde výše. Podpořili ho vnuci Caesarovy sestry Iulie Q. Pedius a L. Pinarius a s nimi L. Marcius Philippus, kteří mu přenechali své dědické díly, dohromady čtvrtinu celku, odkazovaného Caesarem, srov. rok předešlý.  

Nyní po adopci měl jméno C. Iulius Caesar a ještě mu nebylo devatenáct (rodové přízvisko Octavianus bylo všeobecně v užívání, kromě jím samotným). Senát ho brzy po příchodu do Města zahrnul mezi patricije. Byl synem rytíře C. Octavia z Veliter, jenž zemřel roku 59, a Atie, Caesarovy neteře (zemřela roku 43 za synova prvního konsulátu; jejím druhým manželem a nyní vdovcem byl L. Marcius Philippus, cos. 56). Sestra budoucího Augusta se jmenovala Octavia a zemřela roku 11.    

Přes léto se rozhořel mezi caesarovci ostrý stranický boj, nic nepomohly dvě osobní schůzky obou vůdců. Hádali se při každé příležitosti, také o to, zda postavit o desetidenních hrách na počest Venuše Rodičky/Veneris Genetricis a Caesarova vítězství/ludi Victoriae Caesaris založených Božským Iúliem (původní datum 26. září přeneseno na 20. července) vypravovaných aedilem L. Critoniem do divadla křeslo pro zavražděného Caesara (Antonius to zakázal).

Byla vidět po sedm dnů za těch her jasná kometa, což bylo vykládáno jako Caesarova cesta do nebes, věštba velké slávy Octavianovi, popř. za začátek desátého lidského věku (tak haruspex Vulcatius, který po vyzrazení této okolnosti zemřel, aniž by dokončil sentenci, což ovšem také předpověděl).  

Octavianus a Antoinius zastávali diametrálně odlišné postoje, padala obvinění o vzájemné likvidaci. Poslední, co je spojovalo, byla vůle pomstít Caesarovu vraždu; z toho důvodu též Octavianus v tomto okamžiku podporoval Antoniovu snahu domoci se Předalpské Gallie.

Oba rekrutovali po Itálii vysloužilce. Vojácký Antonius si prý znepřátelil hodně caesarovců svou neomaleností až krutostí a také liknavostí po atentátu na Caesara s trestáním vrahů (že prvního dne zalezl do svého domu a dalšího byl smířlivý, věděli po Itálii všichni), Octavianus získával hranou mladickou bezprostředností.

Najímal v Kampánii v kraji kolem Capuy, Calatie a Casilina Caesarovy vysloužilce dvou legií, kteří byli před několika měsíci obdarováni Božským Iuliem půdou nebo byli za svými darovanými pozemky na cestě (evocati/"znovu povolaní", srov. rok 41). 

Zrovna v oblasti, kterou předtím navštívil Antonius: Octavianus nabízel pětkrát tolik, než Antoniových čtyři sta séstertiů. Senát Caesarovu dědici povolil nastupovat úřady o deset let dříve než stanoví zákon a odhlasoval mu státní kompensaci nákladů na udržování vojska. Vojákům se dostalo práva, že nemusejí už válčit v žádné z válek a že dostanou půdu. Nepříjemnou pro Octaviana ovšem byla okolnost, že velká část nově odvedených veteránů, které s sebou přivedl do Říma, neměla chuť bojovat proti Antoniovi. 

2. září pronesl M. Tullius Cicero proti M. Antoniovi, srov. jejich vztahy zde výše, svou první ze čtrnácti Filippik/Philippica I., orationes Philippicae, řec. logoi Filippikoi, srov. s Démosthenem (poslední projev v senátu držel 21. dubna 43 po vítězství Octaviana nad Antoniem, kdy znovu podpořil myšlenku na prohlášení Antonia nepřítelem státu, na což došlo o pět dnů později). Antonius odpověděl v senátu ostře 19. září, jeho řeč neznáme. 

Úvodní filippika byla co do výraziva umírněná, nabádající konsuly, aby se drželi Caesarovy vůle a plánů. Stačila však k tomu, aby z Antonia udělala nesmiřitelného Ciceronova nepřítele. Cicero nečekal na Antoniovu odpověď na senátní schůzi, kterou konsul svolal, a odešel z Říma, aby nebyl na ráně, Antoniovu ostrou osobní odpověď si nevyslechl. 

Sepsal pak v Kampánii druhou svou filippiku, kterou nikdy nepronesl, ale šířil mezi sympatisanty jen v psané podobě (zveřejněna byla snad až po Ciceronově smrti). Znectil v ní život M. Antonia, nikoli však tak brutálním způsobem, jak to udělal před deseti roky v kause L. Calpurnia Pisona Caesoniana, viz rok 56, ani Antonia nikdy nenazval obludou a podobně jako Caesarova tchána. 

Na Antoniovu obranu se verbálně postavil snad jen konsul roku 47 Q. Fufius Calenus. Cicero vymohl na senátu pro Sex. Pompeia, který od loňska sebral úctyhodnou vojenskou moc a ovládl Hispánie a zčásti též Afriku, viz rok 45, a s flotilou nyní kotvil v Massilii, aby byl jmenován "velitelem loďstva a přímoří", praefectus classis et orae maritimae, viz rok následující, o což se v senátu zasadil s Ciceronovou podporou M. Antonius.

Antonius mu ve snaze získat spojence nabídl restituci otcova majetku, který shrábl: poslal Sex. Pompeiovi prý sedm milionů sésterciů z dědictví odhadovaného podle jedné verse až na padesát milionů drachem, tedy nejméně dvě stě milionů séstertiů (!). 

Antonius měl ve Městě jen malou podporu a 9. října odešel do Brundisia, kam připlouvaly čtyři legie vojska z Makedonie: mělo se původně táhnout proti Getům/Dákům, kteří údajně vpadli do provincie, jak pravila fáma, ale zjistilo se brzy, že se v Makedonii žádný Geta nenachází (srov. rok 61 a jejich porážku od Bastarnů). Mezi legionáři panovala rovněž značná nespokojenost a vytýkali Antoniovi, že se nepostaral o potrestání caesarovrahů.

Šlo to tak daleko, že dal z největších nespokojenců každého desátého popravit, podle jiné verse všechny centuriony tří legií, údajně tři sta mužů, resp. část z nich, a to před zraky svými a manželky Fulvie. Z nepokojů mezi vojáky vinil Octavianovy agenty vyslané, aby šířili mezi legionáři a hlavně centuriony chaos. Nikdo z nich dopaden nebyl, ale práci odvedli pro Octaviana dobrou.  

Makedonské legie přepravil zpět do Brundisia C. Antonius a jeho bratr M. Antonius je poslal do Arimina; cestou se dvě legie přidaly k Octavianovi. Sám se s vybranou jednotkou obrátil na Řím, tábořil s ní u Tiburu, kam dorazila většina senátu a dalších významných Římanů v okamžik přísahy legií. K tomu všemu ovšem chválili Octaviana 

Po 28. listopadu opustil Město s čerstvími legiemi na Ariminum ke své armádě a odtud táhl na sever do provincie: začala mu válka s D. Iuniem Brutem, který se provincie nechtěl vzdát (srov. výše), podporovaného částí senátorů.

D. Iunius se uchýlil v prosinci do Mutiny, dnešní Modeny, kde byl se třemi legiemi a oddílem gladiátorů oblehnut; odejít do Makedonie odmítl. Na Antoniově straně stálo v Itálii, Galliích (tři) a Hispániích (šest legií) třináct legií, z toho pod jeho přímým velením čtyři, Octavianus měl na podzim legií pět, které nabídl senátu pro případnou válku s Antoniem.

20. prosince ráno pronesl Cicero, který se do Města vrátil po odchodu Antoniově 9. prosince, v senátu svou třetí Filippiku proti M. Antoniovi, odpoledne čtvrtou, a to již v přítomnosti Octaviánově. Žádal, aby byl Antonius prohlášen za nepřítele státu, aby se proti němu válčilo, na což došlo až roku následujícího.

Octaviánovi se od senátu dostalo další finanční podpory, když si publikáni odhlasovali darovat mu na válku pětadvacetinu z majetku a senátoři dvě třetiny z dénária za každou střešní tašku domů, které vlastní nebo mají pronajaté.

V Gallii založil L. Munatius Plancus, cos. 42, na Rýnu osadu Augustu Rauriku (Colonia Augusta Rauracorum) u dnešní Basileje, následujícího roku Lugdunum (Colonia Copia Felix Munatia Lugdunum), soudobý Lyon, a zavedl kolonii do allobrožské osady Cularo, roku 381 n. l. přejmenovanou na Gratianopolis, dnešní Grenoble. Plancus byl původně caesarovec, pak antoniovec a nakonec straník Octavianův, jemuž později doporučoval přejmenovat se na Romula (Caesarův dědic si ale vybral jméno-titul Augustus, viz rok 27).

Někdy v létě t. r. zemřel P. Servilius Vatia Isauricus (c. 85 n. 90), cos. 79, bojovník s kilickými piráty a Isaury, otec P. Servilia Isaurika, cos. let 48 a 41. Jeho dcera Servilia byla krátce zasnoubena s Octavianem, pak manželka M. Aemilia Lepida ml.