Kam to všechno zmizelo
Císař Hadriánus reguloval nálezné z pokladů. Nálezce pokladu na vlastním pozemku si ho ponechal celý, na cizím jen polovinu a na veřejném se z poloviny dělil se státem (dnešní doba tak velkorysá není a "stát" je hamižnější). Ještě Sevérus Alexander stanovil, aby poklady zůstaly nálezci, "a když byly veliké, přidal k nálezcům některé ze svých úředníků". Cesty pokladů z východu na západ se v průběhu druhé poloviny čtvrtého století n. l. uzavřely. 

Naopak lákavou pokladnicí pro loupeživé nájezdníky se stal Řím. Visigot Alarich (I.) s sebou roku 410 n. l. odnesl vysoké výkupné od Římanů, prý jejich poslední majetek (loupili však později ještě další, viz zde níže). Když téhož roku zemřel, byl i s kořistí pochován do mohyly v řečišti jihoitalské říčky Busento, kam byl po dostavbě, a podle dobových zvyklostí národů ze stepní části východní Evropy, tedy i gotských Germánů, po vyvraždění jeho harému a služebnictva, vodní tok vrácen.

Kam naloupená visigotská kořist zmizela, zůstalo záhadou. S trochou nadsázky platí, že Germáni pátého století byli skromní. Alarich I. si od zbídačeného Říma, který už dávno nebyl říšským sídelním městem, totiž vzal jako výpalné pět tisíc liber zlata (italská libra vážila snad 327,45 g), pouhých 1635 kilogramů, třicet tisíc liber stříbra (tj. 9810 kilogramů), čtyři tisíce hedvábných šatů, tři tisíce červených koží a tři tisíce liber pepře (981 kg): to už i to tehdy patřilo mezi poklady, protože obchodní cesty s Indií válkami a rozvratem „vyschly“.

Pro srovnání s dobou, kdy Řím stál na druhém pólu moci, ve svých plenkách: roku 389 se Římané vykoupili z keltského obležení za jeden tisíc liber zlata (327,45 kg).

V dobách rozkvětu se z kultovních soch zlato nekradlo. Za Plínia byla dovezena z Egypta socha „Iána“ od neznámého autora a umístěna v Augustově chrámu. Byla pokryta zlatem a ještě po sedmdesáti letech zůstávala nedotčena.

Pak už v Římě nezbylo z drahých kovů na očích nic: první část odvezli Alarichovi Visigoti roku 410, druhou roku 455 Geiserichovi Vandalové, kteří si kořist včetně pozlacených bronzových tašek Iovova chrámu na Kapitóliu vzali s sebou do Karthága, kde si právě zařídili státní hnízdečko, které vydrželo do roku 534 n. l.

V okolí Busenta dodnes nebylo nic nalezeno, ale pověsti je stále přikládána vážnost. Ovšem část visigotské kořisti se ještě roku 507 nacházela v ohrazeném městě Karkasiané/Carcasió n. Carcasó v Narbónské Gallii, dn. jihofrancouzské Carcassone. Zmocnil se ho Theodorich Ostrogotský (zemřel 526) a je pravděpodobné, že v Ravenně padl roku 540 do rukou Východořímanů vedených Belisariem a jím že byl poklad odvezen do Kónstantínopole Iústíniánovi I. 

Po Visigotech ovládli kraj severně od Pyrenejí jejich vzdálení příbuzní, západogermánští Frankové, nicméně jejich úhlavní nepřátelé: sami byli katolíky, kdežto Visigoti ariány. O sektářských válkách mezi monotheisty viz pod křesťanství. Chlodovech, který strávil zimu 507/508 v Burdigale, dal Alarichův poklad odvést do své říše.

Jeho syn Childebert I., který porazil Alarichova syna Amalaricha roku 531, neboť se ariánský Visigot choval ošklivě k Frankově katolické sestře a své manželce Chlodechildě/Chrodechildě (cestou domů do Paříže však zemřela). Chilbert s sebou vezl další kus visigotského pokladu, který ve výčtu Gregoria z Tours obsahoval mimo jiné (asi nekovové předměty?): šedesát pohárů, patnáct mís a dvacet skříněk na evangelia ve zlatě a osázených drahokamy. Král to prý všechno rozdal po kostelích...

Snad největší summu peněz na válečné tažení vynaložil východní císař León I. na válku s Vandaly a s jeho vůlí na západě vládnoucí Anthemios, prý neuvěřitelných 65 tisíc liber zlata a sedm set tisíc liber stříbra (21,285 tun, resp. 229,22 tun), což by bylo peněz více než kdy v polytheistické éře říše. Pro západ říše to bylo poslední imperiální vydechnutí, poněvadž výprava byla totálním fiaskem, viz s. v. Vandalové a Germáni (2).   

Peníze zase na váhu
V té době však už žádná peněžní ražba kromě východořímského území v Evropě neexistovala, majetek se měřil na truhlice a novorozenci nezakládala šlechta konto, ale usypala jeho díl pokladu, dávných a čerstvých lupů, v drahých kovech, kamenech, látkách a kožešinách; otroci byli nádavkem. Do evropských pohádek se dostaly místo jmen velkých bankéřů poklady nalézané v jeskyních, na poli a pod stromy ve džbánech.

Takovými sysly Helléni ani Římané nebyli, protože na ochranu svého majetku v ražených drahých kovech nebo ve slitcích měli jednak důvěryhodné chrámové úschovy, jednak bankéře, kteří jim majetek převedli promptně kamkoli po Středomoří. Kromě toho majetek magnátů spočíval především v nemovitostech. "Poklady" se zakopávaly pouze v dobách válečných. Srov. ale komedii T. Maccia Plauta Aulária, kde lakomec zakopává džbán se zlatem.

Germáni v době naturální směny nosili provrtané zlaté mince na krku. Kdo měl peníze, střežil je jako poklad, měl je za šperk. Směnný smysl peněz byl v sedmém století v podstatě zapomenut a s jistou nadsázkou lze říci, že antické mincovní kovy z velké části zmizely v lesích Germánie a evropského severu.

Jistou výjimkou je zřejmě provokativní zlatá ražba Theoderichova syna Theoberta I., vládce v Austrasii (534 – 548). Solidus měl Frankovo jméno, což pobouřilo ve vzdáleném Novém Římu (Cařihradu), neboť zlatá ražba byla až dosud pokládána za výhradní právo císařské. Karel Veliký ale nerazil zlatou minci a za základ peněžnictví zavedl stříbrnou minci. Bylo obnoveno mincovnictví po nejméně třech staletích, zlaté skončilo kolem roku 670.

Při stolování se germánská knížata 6. a 7. století předháněla ve váze zlatých číší a přináležitostí k tabuli. Francký král Chilperich (vládl 561 – 584) si dal vyrobit zlatý podnos o váze padesáti liber a král Burgundů Guntram/Gunthram z rodu Merovejců (vládl 561 - 592) se chlubil, že měl patnáct takových mís, ale že většinu jich rozbil a ponechal si jen stejně velkou a jednu o váze 470 liber.

Stará stříbrná a zlatá římská ražba se tak změnila v germánské poklady. Když poslali Frankové svou princeznu Rigunthu roku 584 k Visigothům do Hispánií, doprovázel ji na padesáti vozech její poklad.

Největší mincovní poklad z blížícího se konce západořímského státu v Británii a na území celé říše byl nalezen v listopadu 1992 v anglickém Suffolku. "Hoxne Hoard" tvoří 569 zlatých mincí, 14 191 stříbrných a 24 bronzových z doby Valentiniána I. (363 - 375) až Honória (395 - 423); legie vyklidily ostrov roku 407. Součástí jmění zakopaného nejpozději do roku 450 n. l. bylo 29 šperků se sadou kořenek, vše nyní součást sbírek Britského musea.  

Roku 1895 byla v Kolíně nad Rýnem nalezena římská polní pokladna s patnácti centy mincí: byla zakopána na místě, kam se už Římané nevrátili a Germáni ji nikdy nenalezli. Roku 1913 nalezený zlatý poklad z Eberswalde vážil 2,54 kilogramů.

Osm misek, smotky zlatého drátu, náramky a řetězy jsou sice z devátého století př. n. l., ale patřili zřejmě nějakému ze semnonských šlechticů. Největší zlatý poklad nalezený v Německu je od roku 1945 ruskou válečnou kořistí.

Mezi poklady, o nichž je psaného záznamu, ale stále kdesi leží, patří část Jahweho majetku. Podle kumránských textů je v okolí jeskyní uloženo 4630 talentů stříbra (asi sto tun), 65 zlatých ingotů a šest set nádob s mincemi.

Velké peníze římského starověku:
Za pozdní republiky byl čistý zisk statku orientovaného na produkci vína a oleje sto tisíc séstertiů ročně. Z obilné úrody byl roční výnos třicet tisíc HS. 400 tisíc séstertiů musel mít jezdec v majetku, aby mohl přináležet ke stavu (rovnalo se jednu stu tisíci dénáriů). Jak by se něco takového mohlo rovnat se ziskem ropné firmy ExxonMobil, která za účetní rok 2007 uvedla summu před zdaněním 40,6 miliard dolarů.

Nejmenší majetkový census senátora musel dosahovat jednoho milionu séstertiů, tedy 125 až 250 tisíc dénáriů či drachem. Průměrný majetek senátorů se pohyboval do čtyř milionů, filosofující miliardář Seneca měl prý oceněn majetek na tři sta milionů séstertiů, více než jeho vrah, císař Neró.

Ve druhém století byl L. Aemilius Paullus, poražený u Cann, se šedesáti talenty (240 tisíc séstertiů) majetku pokládán za středně zámožného senátora. U jeho úspěšnějšího vrstevníka P. Cornélia Scípióna Áfricána staršího bylo za přiměřené pokládáno věno padesáti talentů (= dvě stě tisíc séstertiů), které se dostalo jeho dcerám jako děvčatům z dobré rodiny.

Ačkoli šlo v obou případech o vojevůdce, kořistící na válečných taženích, tehdy to na hellénský svět ještě „nestačilo“. Dokonce i v chudé Helladě byl majetek nejbohatšího z Hellénů a jejich současníka Aitóla Alexandra Ísia odhadován na dvě stě tři sta talentů (= 1,8 milionů drachem, tj. 7,2 milionů séstertiů). Odkud majetek pocházel, známo není, poněvadž Aitólie byla tradičně jednou z nejchudších oblastí Hellady. Jak ukazuje Alexandrův příběh z roku 189, byl to šikovný škudlil, viz tam.

V nepoměrně bohatších Athénách se lišily udávané částky "milionářů" od toho, co zbylo na dědice. Kalliás, syn Hipponíkův, zdědil dva talenty, ale jeho děd jich prý měl dvě stě. Níkiás měl v mincích 120 talentů, ale jeho syn Níkératos zanechal jen čtyřicet. Podobně boháč Ischomachos: jeho jmění se odhadovalo na sedmdesát talentů, ale jeho dva synové nalezli jen deset; a stejně Stefanos, syn Thallův, měl mít padesát talentů, po smrti nalezeno jen jedenáct.

Bohatí Athéňané ovšem měli velmi nákladné zákony dané povinnosti vůči spoluobčanům, srov. pod leitúrgie. 

V posledním století republiky byl majetek venkovského statkáře vzácně navštěvujícího Řím odhadován na šest milionů séstertiů (roku 79 Sex. Roscius). Krátce předtím v mariovské době bylo deset milionů séstertiů velké bohatství.

Megaboháči: Crassové a krésové
V císařské době byli ze soukromých osob nejbohatšími lidmi starého světa velkostatkář Cn. Cornélius Lentulus Augur, jehož závěť spočítala na 400 milionů séstertiů (donucen Tiberiem vzít si život, viz rok 31+). Propuštěnec a šéf Claudiovy kanceláře Narcissus zanechal také 400 milionů (zemřel rovněž z donucení roku 54 n. l.). Podobně C. Iúlius Callistratus, propuštěnec Caligulův a též jeden z jeho atentátníků. 

350 milionů majetku zanechal roku 62 n. l. po popravě M. Antónius Pallas, jiný propuštěnec z Claudiova okolí, otrok původně Claudiovy matky Antónie, a také šéf císařské Nerónovy finanční správy, po 300 milionech séstertiů zbylo po L. Annaeovi Senecovi (nucená sebevražda roku 65 n. l.) a právníkovi Q. Vibiovi Críspovi (93 n. l.).

Propuštěnec C. Caecilius Ísidórus, který zemřel roku 8-, sice utrpěl těžké ztráty za občanských válek, jak sám uvedl v závěti ze dne 27. ledna krátce před skonem, přesto po něm zůstalo šedesát milionů HS v hotovosti, 3600 párů volů, 257 tisíc drobného dobytka/pecus a 4116 otroků. Pro svůj funus určil jeden milion HS. 

Augustus po sobě zanechal 150 milionů HS a prosperující stát. Z toho 40 milionů bylo „lidu“ vyplaceno hned po smrti na ruku. Stříbrný HS měl v té době váhu jednoho gramu, bylo by to tedy 40 tun kovu k výplatě. V oběhu ale už byly séstertie bronzové.

Lidu na ruku vyplácel po své smrti z dědictví Augustův přítel L. Cornélius Balbus "Máior", viz roku 62 a 40, rodem z Gád, první Neříman a Neital v konsulském úřadu. Od dob Pompéiových válek v Hispániích patřil mezi nejbohatší obyvatele říše, byl poradcem Caesarovým i Octáviánovým. Pompéius ho s rodinou někdy před svým návratem z války se Sertoriem roku 71 obdaroval občanstvím a vzal s sebou do Říma. Každý římský občan dostal z Balbova dědictví dědictvím sto sésterciů. 

Census roku 46 vykázal 150 tisíc občanů, zatímco roku 70 ještě devět se tisíc: rozdal tedy soukromník Balbus, finančník a politický poradce, nejméně patnáct milionů sésterciů, tedy patnáct tun stříbra...

Co do množství stříbra, zřejmě neraženého, byl prvním z Římanů Q. Fabius Máximus Allobrogicus, o němž bylo zaznamenáno, že vlastnil jeden tisíc liber stříbra/c. 327 kg. O generaci později M. Lívius Drúsus byl prvním, kdo na Tiberu vlastnil deset tisíc liber stříbra. P. Licinius Crassus, cos. 131, již měl majetek v hodnotě jednoho sta milionů séstertiů, tj. asi 420 talentů, základ bohatství triumvira M. Crassa; první si přivlastnil přízvisko Díves. 

Jeho potomek začínal prý s "pouhými" třemi sty talenty. Ale když byl roku 70 poprvé konsulem, odvedl ze své majetku desátek Hérákleovi, pohostil Římany u deseti tisíců stolů (nepochybně světový rekord) a každému ze spoluobčanů daroval obilí na tři měsíce. Jeho dar Quirítům byl odhadnut na 170 milionů séstertiů.

Přesto člověkovi, který nesmírně zbohatl na machinacích kolem nemovitostí a na sullovských proskripcích, po této akci zůstalo 7100 talentů (mj. vlastnil stříbrné doly, ale jeho životní styl byl jednoduchý, skromný, žádná stravaganza). V pozemcích vlastnil dvě stě milionů HS, nejvíce tehdy po Sullovi. Jeho kolega v kolegiu tří Cn. Pompéius měl sedmdesát milionů a třetí, ale vítěz celého klání, C. Caesar, ve své nenadálé smrti zanechal jen v ražené hotovosti na čtyři tisíce talentů.

Podle jedné zachované tradice nalili Parthové roku 53 do úst mrtvého triumvira M. Crassa roztavené zlato, prý za jeho údajnou chamtivost. Bude to spíše smyšlenka (srov. episodu z války s Aristoníkem/Eumenem III.), neboť většina tehdejších parthských předáků byla s vysokou pravděpodobností majetnější než triumvir a o podnikatelské činnosti Crassa v Římě toho asi také mnoho nevěděli. 

V Římě sestavil z pěti set otroků oddíl řemeslníků ze stavební branže, zároveň hasičů. Když někde hořelo, běžný jev ve velkoměstě, Crassovi nákupčí od vystrašených majitelů činžáků skupovali hořící domy za hubičku, stejně jako sousední ohrožené domy. Pak se teprve dali do práce Crassovi muži, nyní již na jeho majetku.

Crassovo podnikání tak dalo vzniknout prvnímu stálému soukromému hasičskému sboru v Evropě. První státní, ale soukromě financovaný sbor, sestavil roku 22 Augustus. Čítal šest mužů a roku 6+ byl reorganisován, viz roky 22- a 6+ a s. v. hasiči. 

M. Crassus měl pro bohatství zajímavé měřítko, praktické pro nastávající éru občanských válek: "Bohatým je pouze ten, kdo dokáže živit legii ze svého ročního příjmu/negábat locuplétem esse nisi quí reditú annuó legiónem tuérí posset." V řeckém podání: "médena nomidzein méde faskein einai plúsion, hos mé dynatai trefein apo tés úsiás stratopedon/nikoho nelze pokládat za bohatce, kdo není schopen živit ze svého vojsko."  

Na peníze se hledělo stylem „snadno nabyl, lehce pozbyl“ a „ať všichni vidí, že na to mám“. Žilo se nadoraz, velký život – velké peníze, potomci ostrouhali. Božský Iúlius měl v roce 62 na 25 milionů dluhů, ale před sebou vynikající válečnickou kariéru, takže vše uhradil.

M. Antónius ve 24 letech dlužil šest milionů, o čtrnáct let později již čtyřicet milionů (250 talentů). Podivný P. Clódius Pulcher, který se zřekl šlechtictví a přestoupil na plebejství, si pořídil koncem republiky dům za 14,5 milionu séstertiů. Jeho soupeř T. Annius Miló měl 70 milionů dluhů (to ho netrápilo, krev mu pil Clódius), ale na hry dával 300 tisíc séstertiů (v úvahu připadá také čtení 3 miliony).

Caesarián Curió dlužil šedesát milionů. Měsíční úroky přitom byly čtyři až osm procent, tedy 48 až 96 procent ročně! Obvykle se vše vyřešilo prodejem pozemků a dalších nemovitostí… To byla cesta, na níž vymřela římská šlechta, vlastně vymírala i ta pozdější.

Zábava vynáší: Antický Hollywood
Nejlukrativnější povolání v Římě na konci republiky byla stejná jako v dobách hollywoodských: herectví, tanečnictví a zpěváctví, kulinářství. Z tragiků prý vydělával těžké peníze herec Claudius alias Clódius Aesópus: jeho majetek byl vyčíslen na dvacet milionů séstertiů. Jeho syn Clódius proslul cvičenými zpěvnými a mluvícími ptáky, kus kupoval za šest tisíc séstertiů. Byl také prvním z Římanů, který po vzoru Kleopatry pil a dával na hostině hostům pít v octu rozpuštěné velké perly, úniónés.

Tanečnice Dionýsia brala ročně dvě stě tisíc séstertiů (pro srovnání: tolik o více než století později stál soukromý pohřeb Nerónův). Slavný představitel komediálních postav Q. Roscius (zemřel ve vysokém věku roku 62 př. n. l.), přítel Sullův, měl roční příjem šest set tisíc séstertiů, tj. sto padesát tisíc drachem. V době slávy odmítal honorář za vystoupení, viz ovšem vysvětlení u roku 80. Předtím dostával od státu za každý hrací den tisíc dénáriů plus výdaje na celý svůj team.

Roscius vystupoval ve velepodnicích, při nichž se vynakládaly neuvěřitelné summy na kulisy a dekorace. Během jednoho takového projektu prošla pódiem karavana šesti set oslů.

V době principátu herce vystřídali žokejové. C. Ápuléius z Hispánií, současník Hadriánův, se dožil 42 let. Závodil za červené a během své čtyřiadvacetileté kariery startoval v 4257 závodech, z nichž ve 1462 zvítězil. Vydělal 35,863.120 séstertiů (tj. c. 4,5 mio dénáriů, což při přepočtu 1 HS rovná se deset eur dělá téměř 350 milionů).

Literáti už tehdy nevydělávali ani zdaleka tolik. Za komédii Eunúchus/Kleštěnec dostal roku 161 autor, Kartháginec P. Terentius Áfer, propuštěnec senátora C. Terentia Lúcána, do té doby v Římě nejvyšší odměnu osm tisíc séstertiů.

O sto dvacet let později však dokázal P. Vergilius Maró uspořádat happening s pohřbem své oblíbené masařky, musca carnália, se všemi přináležitostmi funerálií lidských s účastí honorace včetně Maecenáta. Když mouchu uložil do mausolea, mohl spočíst útratu celé legrácky na 800 tisíc séstertiů!

Stejně pozoruhodné je to, že básník pochovával hmyz v době, kdy se rozdělovala roku 40 za druhého triumvirátu půda pro dvě stě tisíc veteránů a bohatí o ni snadno přicházeli; ledaže by se k půdě vázala speciální práva a povinnosti, jako např. péče o záhrobní stavby…

Poklady z ateliérů
Honoráře výtvarných umělců byly naopak vysoké. Apellés za obraz Alexandra v efeském Artemísiu obdržel dvacet talentů raženého stříbra (nepočítaně, naváženě). Za bitvu s Peršany se sto lidmi na plátnu dostal Aristeidés Thébský od jinak nevýznamného samovládce Mnásóna, pána v Elateji, po deseti minách za každého. Asklépiodórovi vyplatil Mnásón někdy po roce 350 za dvanáct bohů po třiceti minách a Theomnéstovi za každého z héróů po dvaceti.

Pamfilos Makedonský neučil malovat za méně než talent, ročně za 500 dénáriů. Což mu prý dali Apellés i Melanthios. Za Aitiónovy obrazy, srov. zde výše, se prý „dávaly státní poklady“, jak praví zdroj.

Lúcullus dal za kopii, apografon, Pausiovy Glykery dva talenty (pozoruhodnost: nezabavil obraz, ale zaplatil). Zámožný athénský malíř Níkiás odmítl nabídku pergamského krále Attala II. na prodej jednoho svého obrazu za 60 talentů a raději ho věnoval své vlasti. 

Král Attalos II. vydražil Aristeidův obraz Nemocného za 100 talentů (tj. více než 2,6 tuny raženého zlata či spíše jen stříbra). Parrhasiův obraz Kybélina velekněze miloval císař Tiberius a dal za něj šest milionů séstertiů. Visel v jeho ložnici. M. Agrippa koupil od Kýzických dva obrazy Aianta a Afrodíty za 1,2 milionu sesterciů.

K vzácným obrazům se však přistupovalo z dnešního hlediska mnohdy velmi necitlivě. Císař Claudius, který se nepochybně považoval za vzdělance (a lidé to o něm říkají dodnes), vyřízl ze dvou Apellových obrazů Alexandra Velikého vystavených na Foru královu hlavu a nahradil je Augustovými.

O restaurátorství nelze hovořit ve starém věku hovořit. Apellova Afrodíté anadyomené, umístěná v Caesarově chrámu v Římě, za Neróna zetlela a byla prostě na císařův příkaz nahrazena „čerstvým“ dílem Dorotheovým.

Poklady z ložnic
Sochař Praxitelés vytvořil podle známé hetéry Fryny z Thespií vlastním jménem Mnésarété sochu Afrodíty Knidské. Její tuctová starověká kopie, práce neznámého provinčního kameníka, byla v červnu 2002 v Londýně vydražena za 11,67 milionu dolarů! Dvorní malíř Alexandra Velikého Apellés podle ní namaloval v polovině 4. st. př. n. l. proslulý obraz Afrodíty „vynořené z vln“.

Jejím přítelem měl být i slavný řečník a velký athénský demokrat Hypereidés. Říkává se, že nomen je omen. V tomto případu to nesedí, neboť řecké fryné znamená ropucha.

Do Delf jako první votivně daroval Apollónovi sošku boha Echekratidás z Láríssy. Fryné zase byla první ženou, která věnovala do Delf votivní dar Apollónovi - svou zlacenou podobu, dílo svého milence Praxitela. Více o ženách ze světa umění pod sex. 

Kulinářské šílenství
V posledním století republiky v Římu kypěl „stolní“ průmysl. Magnáti si sami pěstovali ryby v umělých nádržích se sladkou i slanou vodou, ústřice, ptáky všeho druhu, divokou atd. Kvalitní holubník s holuby přišel na sto tisíc séstertiů. Velkoptáčníci, čihaři či čižbáři měli tak rozsáhlé chovy, že dokázali najednou uspokojit zakázku na pět tisíc kvíčal, kus za tři dénáry neboli dvanáct séstertiů.

Velkochovatelé ryb dokázali najednou dodat dva tisíce murén. Po L. Liciniovi Lúcullovi zůstalo ryb za 40 tisíc séstertiů (tedy snad i 400 tisíc, nebo 800 tisíc USD, což bylo minimum senátorského majetkového censu). Chovatel včel prodal ročně medu za deset tisíc séstertiů. Na vylepšeních rasy se za chovného osla platilo 60 až 400 tisíc séstertiů.

Starožitný nábytek se stal ještě koncem republiky předmětem sběratelské vášně. Zřejmě první z Evropanů, který starožitnostem propadl, byl Augustus, sbírající cenné kusy nábytku a korithské vázy (slitina zlata, stříbra a bronzu vzniklá údajně při požáru města roku 146).

Luxus konce republiky a později byl nepřehlédnutelný také u nábytku. Stůl z pomalu rostoucího a proto vzácného afrického citronovníku, mensa citrea, přišel na jeden milion séstertiů.

Nejluxusnější tehdy módní materiál: libra purpurového hedvábí = 150 tisíc dénáriů. Flakon šafránové voňavky z Arábie stál dva tisíc dénáriů, za což se podle některých odhadů pořídilo osm tun pšenice.

•

Megainflace ve 3. století n. l. postihla hlavně provincie. Podílela se nástupu křesťanství k moci. 
Po dvě staletí od 31. př. n. l. až 235 n. l. vládl v jádru říše víceméně klid. Kromě několika krátkých občanských válek větší konflikty se odehrávaly pouze na hranicích říše. Velké pohromy přišly s první vlnou migrujících Germánů na západ. Obsah drahého kovu v minci se rapidně snižoval.

Roku 255 n. l. stála v Egyptě měřice obilí (o 29,18 l) šestnáct drachem. Roku 314 už stála deset tisíc drachem! Dům, který roku 267 stál dva tisíce drachem, o čtyřicet let později mohl být zatížen hypothekou ve výši 3,840.000 drachem. Půl litru vína tehdy stálo dvanáct až 26 tisíc drachem, tři kilogramy masa osm tisíc.

Mzdy rostly obdobně: roku 304 byla denní mzda pomocného dělníka v terénu a u výroby cihel 400 – 500 drachem denně. Písař dostával tři tisíce drachem měsíčně, učitel šest tisíc drachem, stejně jako člověk od oslů. 

Srovnáním dělnických výdělků v Egyptě docházíme k hrůzné inflaci. Přitom kolem roku 1 n. l. znamenal dénárius, tedy čtyři séstertie či čtyři drachmy, stravné na šestnáct dnů. 

Rekordní inflace moderních dějin byla mezi říjnem 1990 a prosincem 1996 v africkém Zairu (Kongo) despoty Mobutua, kde dosáhla 6,3 miliard procent. Koncem roku 2007 dosáhla úředně inflace v Zimbabwe diktátora Mugabeho desíti tisíc procent.

Pro srovnání: reálné ceny hovězího roku 1997 byly o třetinu nižší než roku 1971, kdy byl ve Spojených státech zrušen zlatý standard (a o dva roky později také všeobecně). V téže době vzrostla spotřeba masa v průmyslových zemích třikrát, ve třetím světu pětkrát, spotřeba mléka třikrát. Jev dosud v historii nevídaný…

•

Deset nejbohatších lidí planety (2003):
Časopisecké odhady se tvoří podle veřejně ověřitelných obchodů a kapitálových výnosů. Skutečnost mohla být znamenitě odlišná (srov. např. majetky petrošejků, ruských kleptokratů apod.):

1. William H. Gates III, majetek ocenil Forbes na 40, 7 miliard USD, 2. Warren Edward Buffett, 30,5 miliardy, 3. Karl & Theo Albrechtovi, 25,6 miliard, 4. Paul Gardner Allen, 20,1 miliard, 5. princ al-Walíd bin Talál as-Saúd, 6. Lawrence Joseph Ellison, 7. – 10. Alice L. Waltonová, Helen R. Waltonová, Jim C. Walton a John T. Walton. O třináct let později se "tabulka" změnila: 1. Bill Gates se 75 mld. USD, 2. Amancio Ortega s 67 mld., Warren Buffett 60,8 mld., 4. Carlos Slim Helù s 50 mld., 5. Jeff Bezos s 45,2 mld., 6. Mark Zuckerberg 44,6 mld., 7. Larry Ellison 43,6 mld., 8. Michael Bloomberg 40 mld., 9. Charles Koch 39, 6 mld. a 10. jeho bratr David se stejně vysokým odhadem.

O sedmáct roků později se část jmen změnila: 1. Jeff Bezos (113 mld.), 2. Bill Gates (98), 3. Bernard Arnault s rodinou (76), 4. Warren Buffet (67,5), 5. Larry Ellison (59), 6. Amancio Ortega (55,1), 7. Marc Zukerberg (54,7), 8. Jim Walton (54,6), 9. Alice Walton (54,4), 10. Rob Walton (54,1).    
zdroj: magazín Forbes

•

Zlatý dům Nerónův§ viz domus aurea