404-403
************************************************************
404.
Ol. 94, 1
Krokínás z Lárisy
(Pýthodóros) anarchie
a. u. c. 350
Tribuni militum consulari potestate
************************************************************
V Athénách se Pýthodóros neuvádí jako epónymní archón, protože byl zvolen za vlády oligarchie: kroniky udávají rok anarchie.
V Lakedaimonu byl epónymním eforem Endios a jím končí jejich známá souvislá řada (začíná rokem 433, viz).
V Athénách dvacátého osmého roku války, 16. múnichiónu/na začátku května, údajně v den bitvy u Salamíny (pravděpodobně kyperské, viz rok 451), vplula spartská flotila do Peiraiea a Athéňané přijali mírové podmínky z předešlého roku. Lýsandros nařídil změnit athénské zákony: říkal své visi "patrios políteiá/otcovská ústava", viz zde níže.
Tím definitivně skončila vleklá peloponnéská válka, která trvala od roku 431 a zároveň její druhá fáze, válka dekelejská, trvající od roku 413. Byl to též faktický konec prvního délského spolku, který vznikl roku 478 jako původně protiperská symmachie bez účasti Peloponnésanů, později se přeměnil ve skutečnou říši Athéňanů/arché tón Athénaión (druhý délský spolek viz rok 378).
Lakedaimonští prokázali v okamžiku svého naprostého vítězství panhellénské smýšlení, velkorysost a přirozenou moudrost tím, že athénský stát nezlikvidovali („nelze přeci vytrhnout jedno oko Hellady“, říkali). • Obdobným příkladem z novověku může být rozhodnutí politiků Spojených států Ameriky a jejich spojenců po roce 1945 uchovat Německo a neproměňovat ho v několik zemí pastvin, jak si přál ministr financí Henry Morgenthau, přítel Rooseveltův. • O dalších evropských třicetiletých válkách viz v indexu s. v. válka.
Nastávající bůh Lýsandros (srov. níže) pak odplul s flotilou z Athén k Samu, král Ágis II. vyklidil attickou pevnost Dekeleiu, kterou drželi Sparťané obsazenou nepřetržitě od roku 413. Lýsandros oblehl Samos, ale athénští kolonisté se vzdali, viz rok předešlý: směli svobodně odejít, avšak veškerý majetek kromě toho, co měli na sobě (sic), museli nechat na ostrově. Vrátili se do Athén, kde posílili v převratových dobách démokratickou stranu, viz rok předešlý (athénští kolonisté byli na Samu od roku 440, démokratický režim zde vládl od roku 412, o občanství viz roku předešlého).
Na Samos se vrátili původní obyvatelé a vládla pak opět oligarchie, v čele státu stála dekarchiá, rada deseti. Vojenským guvernérem ostrova/harmostés se stal Sparťan Thórax; o jeho osudu viz rok následující. Systému dekadarchií n. dekarchií a harmostů však nedůvěřovali spartští efoři a už roku 403 jejich vlády rušili: Lýsandrova moc ve Spartě se jim vymykala z kontroly, vždyť podle všeho do rad jmenoval všude jen lidi, s nimiž měl pohostinné přátelství a lidi, kteří se zaručili osobní přísahou; na majetky a rodovou příslušnost nehleděl.
V Athénách se mezitím démokraté hádali s oligarchy a oligarchické frakce mezi sebou. Z aristokratických hetairií povstala rada pěti "eforů", v níž vynikali Kritiás se Eratosthenem, který stál už u puče Čtyř set roku 411, viz zde níže a rok následující. Poslali proto na Samos, aby se Lýsandros k podobě ústavy vyjádřil.
Koncem léta se Lýsandros vrátil s flotilou stovky triér do Athén, pokáral Athéňany shromážděné na sněmu, že odmítají Thérámenovy návrhy, vytkl jim a varoval, že bourají své "dlouhé zdi" nějak pomalu a nařídil vybrat třicet mužů na sepsání oligarchické ústavy, jak Thérámenés navrhoval a k tomu přijmout ústavu sepsanou Drakontidem, srov. zde níže.
Na athénské Akropoli zanechali Sparťané posádku sedmi set mužů pod harmostou Kallibiem, který se rychle stal spojencem Kritiovy kliky uvnitř Třicítky (o Kallibiově incidentu se zápasníkem Autolykem, milencem Kalliovým, vítězem soutěže pankratistů o panathénajích roku 423, viz v indexu s. v. sochaři).
Pak Sparťan odplul do Sparty s kořistí včetně 470 talentů stříbra (přes dvanáct tun kovu), zbytku peněz od Peršana Kýra. Podle jiné tradicie to bylo talentů 1500/téměř čtyřicet tun a s penězi poslal Gylippa, viz roky 414sq., od Samu do Sparty. Ten ovšem trpěl stejnou slabostí vůči šedému kovu jako jeho otec, viz rok 446, a z pytlů s raženým stříbrem "odsypal" na tři sta talentů, téměř osm tun. Ve Spartě na to okamžitě přišli, neboť Lýsandros opatřil pytle skytalami s údaji o obsahu. Gylippos, muž takových zásluh, utekl a byl odsouzen na smrt; o jeho osudu není dále nic známo.
Pučisté se již od návratu Thérámenova ze Sparty, viz rok předešlý, zbavovali oponentů z lidové, protilakónské strany. Mezi udavači vynikali Agoratos a Theokritos: dostali do vězení řadu lidí, kteří po volbě Třicítky skončili v rukou kata. Náladu té doby přibližuje soudní spor s Agoratem, jehož žaloval pro vraždu taxiarcha Dionýsodóra jeho švagr někdy po roce 403; autorem projevu před porotním soudem byl Lýsiás/Kata Agoratú.
Athéňané zvolili třicet mužů (řecky označováno lambdou/λ, písmenem pro 30; po třech z každé fýly?), kteří měli sepsat novou ústavu státu.
Byli to: Aischinés, Anaitios, Aresiás, Aristotelés (dlouho exulant), Dioklés, Drakontidés, Erasistratos, Eratosthenés, Eukleidés, Eumathés, Faidriás, Feidón, Hippolochos, Hippomachos, Hierón, Chaireleós, Chariklés, Chremón, Kritiás, Kleomédés, Mélobios, Mnésilochos, Mnésitheidés, Onomasthés, Peisón, Polycharés, Sofoklés, Thérámenés, Theogenés a Theognis, zcela neúspěšný/pany psýchros autor tragédií zvaný Sníh/Chión.
Vůdčími osobnostmi mezi nimi byli Kritiás, Chariklés a Thérámenés a jejich klubu se v historii říká třicet tyrannů, Třicítka, hoi triákonta (vládli necelý rok, viz 403).
Choirilos, jídla milovný epik ze Samu doprovázející Lýsandra, byl v této době již velmi starý a tak nemohl ke své lítosti věnovat osvoboditeli Lýsandrovi žádnou oslavnou báseň. Při jakési bojové akci byl v mládí zotročen kýmsi ze Samských (podle některých zdrojů pocházel z Iasu n. Halikarnássu), ukrýval se u Hérodota a byl prý jeho žákem i milencem. Složil epos Vítězství Athéňanů nad Xerxem/níké tón Athénón kata Xerxú (znám též jako Persika). Dostal prý od nich za každý verš statér (?) a byl vybrán, aby o panathénajích recitoval veřejně Homéra. Kromě toho se připomíná Choirilův epos Lamiaka, další viz v indexu s. v. epos.
O něco později po samských událostech Choirilos zemřel v Makedonii na dvoře proathénského filhelléna Archeláa. V zimě roku 404/403 se Lýsandros stal prvním ze smrtelných Hellénů, který byl uctíván jako bůh pajány, oltáři a oběťmi; poprvé se tak stalo na Samu (?, srov. rok 422 a osud dalšího Sparťana Brasidy). V samském Héráiu se po válce každoročně konala slavnost zvaná lýsandreia, což snad vydrželo až do roku 365, kdy se ostrov vrátil pod athénskou kontrolu.
V deklasovaných Athénách to šlo za vlády třiceti tyrannů od desíti k pěti. Rusovlasý Kritiás sestavil seznam tří tisíc spolehlivých občanů a tří set jezdců a všem ostatním s pomocí Kallibiovou a jeho garnisonu odňal zbraně, které uložil na Akropoli. Sestavili sněmovní radu pěti set, přibrali deset vojenských velitelů z Peiraiea, jedenáct bachařů státní věznice a tři sta státních zaměstnanců opatřených karabáči a touto silou ovládli deklasované Athény.
Aby mohl kolaborantský režim platit Sparťany, posílal na smrt i metoiky a zabavoval jejich majetky, mezi nimi filosofa Polemarcha, syna Syrákúsana Kefala, rhétora usazeného v Peiraieu, srov. rok 459; Polemarchův slovutný bratr, autor soudních řečí Lýsiás, režimu unikl do megarského exilu; otec s Polemarchem patří k postavám Platónova dialogu Ústava/Políteiá.
Mezi vyhlédnutými oběťmi byl též León ze Salamíny, osvědčený stratégos, viz roky 412 a 411. Junta nařídila Sókratovi, pro Leonta došel a přivedl k exekuci. Filosof se nechtěl s režimem namočit a odešel jednoduše domů: León popraven byl, Sókrata, který měl mezi "třicítkou" své posluchače, zachránil před popravou sled událostí; viz rok 399, o vztahu Kritia k Sókratovi viz v indexu s. v. školy (2).
Mezi udavači vynikl jistý Menestratos, jemuž milost vyjednal Kritiás. Menestratova zločinnost přivodila smrt mnoha Athéňanů. Po pádu Třicítky byl odsouzen na smrt a ubit kyjem. Soustavné rozpory mezi Kritiou („všechny démokraty likvidovat“) a umírněným Thérámenem, jemuž se pro dosavadní snahu vypadat na všechny strany pěkně a podle potřeby je ve svůj prospěch střídat přezdívalo Kothornos (lat. Cothurnus)/(divadelní) Holínka, neboť obě boty jsou stejné pro muže i ženy, vedly k hrdelnímu procesu s Thérámenem.
Rada ho však nechtěla odsoudit, dokonce mu tleskala. Kritiás radu vystrašil svými přítomnými ozbrojenými přívrženci, a oznámil radě, že Thérámena jménem třicítky vyškrtl ze seznamu "tří tisíc/hoi trischílioi" a "odsoudil" ho na smrt. Kázal okamžitě agentovi junty Satyrovi, hlavě policejního a popravčího sboru "Jedenácti/hoi hendeka", urychleně odsouzence odvést a jedovatým nápojem popravit. Thérámenés, rodák z Kea, který stál u dvou oligarších pučů, zemřel s přípitkem: "Na zdraví milému Kritiovi/Kritiá tút' estó tó kaló."
Tím se v létě začala Kritiova tyrannida, nyní již s významem krutovláda. Na tisíc pět set občanů bylo popraveno (mezi nimi Níkiův syn Níkératos, jeho strýc Eukratés, srov. rok 413, Lykúrgos, děd stejnojemnného rhétora a úspěšného finančního politika narozeného roku 390) a mnoho zastánců démokracie prchlo do emigrace.
Oligarchický režim (kaloi kagathoi/"krásní a dobří" n. beltistoi/"nejlepší") byl nepřátelský i k bohatším venkovanům, aby se členům junty dostalo majetků. Kritiás měl ovšem na dálku Lýsandrovu podporu; uprchlíci se shromažďovali hlavně v Megarách a Thébách.
V zimě na rok 403 se sedmdesátka athénských emigrantů, vedených Thrasybúlem a Anytem, vypravila z Théb a dobyla hraniční pevnost Fýlu v Attice. Thrasybúlos odrazil ve sněhové vánici protiútok třiceti tyrannů a podnikal úspěšné výpady. V jednom z nich, to již disponoval sedmi sty muži, při ranním útoku pobili sto dvacet ospalých hoplítů, z jezdců tři, mezi nimi Níkostrata zvaného Krásného/ho kalos.
Kritiás dal obsadit Eleusis, sepsat majetky a všechny obyvatele zatknout s tím, že je dá v Athénách popravit. Za tím účelem svolal shromáždění hoplítů a jezdců ze seznamu třicítky, kolem dokola vojáci ze spartského garnisonu. Vypukla několikaměsíční občanská válka, první od dob vyhnání Peisistratovců v letech 513 - 510.
Dne 3. září nastalo v Helladě částečné zatmění slunce. Někdy kolem tohoto data zvítězil v bitvě u Lárissy tetrarcha Lykofrón z Fer nad lamijskými aristokraty Aleuady a ostatními protivníky z řad Thessalů. O kuriosním stranictví Kritiy v thessalské válce viz rok 411. Lykofrón, spartský spojenec, usiloval o vládu nad celou Thessalií a do jisté míry v zemi velmi silné postavení udržel, viz dále rok 394: Aleuadové se nevzdávali a Lykofrón se naplnění svého snu nedožil. To se podařilo na několik let až jeho synovi a nástupci Iásonovi, viz rok c. 390.
Na Lykofronově straně bojoval Thessal Aristippos, který za Kýrovy peníze sestavil žoldnéřský oddíl o čtyřech tisících mužích. Roku 401 se jeho muži podíleli na Kýrově anabasi, ale vedl je Menón z Farsalu, jehož dal proradný Tissafernés po zajetí skupiny kondottiérů umučit.
V průběhu roku opustil Alkibiadés Thrácký Chersonésos, neboť na jeho likvidaci měl zájem Lýsandros a v Athénách Kritiás, a odešel na protilehlý břeh do Bíthýnie. Podle jednoho údaje zradil otce jeho stejnojmenný syn, který vydal pevnost Bisalthu, viz rok 407, jistému Theotímovi. Ten ho za "odměnu" zavřel a vykoupil ho až blíže rovněž neznámý Archibiadés, oba snad Athéňané, který se do něj zamiloval. Když byl Alkibiadés junior roku 394 nebo roku následujícího obžalován z deserce/diké leipotaxiú (zde nikoli z boje, ale že namísto předepsaného narukování jako hoplíta sloužil jako jezdec), žalobu psal logograf Lýsiás.
Vylíčil oba Alkibiady jako krajně nesympatické bytosti, které přinesly Athénám jen samé starosti; srov. odlišný přístup Isokratův, rok 510. Podle argumentů snesených před porotní soud prohrál Alkibiadés mladší rozsáhlý otcovský majetek v Thrákii v kostkách/katakybeusás. Lýsiova jsou též slova pozdější žaloby na Alkibiada, a to za vyhýbání se vojenské povinnosti/diké astrateiás; oba procesy souvisely s korinthskou válkou a jejich výsledek neznáme.
Místními Thráky byl však oloupen a uchýlil se do helléspontské Frygie k satrapovi Farnabázovi, od něhož dostal na obživu staré aiolské Gryneion s důchody z jeho okolí, prý padesát talentů ročně. Na přání Lýsandrovo ho dal vzápětí Farnabázos zavraždit: poslal za ním svého bratra Bagaia a strýce Súsamithru. Podle jiné verse byl zabit domorodci ve sporu o jakousi ženu, jejich sestru. S Alkibiadem žila mimo jiné i ve Frygii hetairá Tímandrá (bývá též jmenována jako Damasandrá), matka Láidy Korinthské (srov. rok 415), o Theodotě z Athén, která vedle Tímandry s ním putovala na válečná tažení, zpráv není.
Tímandrá Athéňana pohřbila v Melisse a o půl tisíciletí později na jeho hrobě na cestě mezi Synnadami a Métropolí dal vztyčit pomník se sochou císař Hadrianus, viz rok 129+, a ročně tu byl obětován býk.
Nebylo Alkibiadovi padesát, viz rok 451, a Cornelius Nepos, autor stručných biografií slavných Hellénů, o něm trefně uvedl: "Zdá se, že na něm příroda vyzkoušela, čeho je schopna. Všichni, kteří o něm psali, se totiž shodují v tom, že nad něho nikdo nebyl znamenitější ani chybami, ani ctnostmi/... nihil illo fuisse excellentius vel in vitiis vel in virtutibus." Do hellénských dějin se též zapsal svými botami zvanými nadále alkibiades/alkibiadovky (jejich tvar neznáme).
V Molossii zemřel král Tharyps (vládl od roku 410). Jméno jeho nástupce neznáme, viz až rok 385.
Na Sicílii vypuklo povstání Syrákúsanů proti archontovi Dionýsiovi I., který právě obléhal sikulský Herbéssos. Revolta se šířila vojskem, když Dórikos, jeden z jeho velitelů, udeřil vojáka rekrutovaného z propuštěnců, jimž se od Dionýsia dostalo občanských práv/neopolítai, a ten ho zabil. Vraha, jehož jméno neznáme, povýšili vzbouřenci na svého velitele a spojili se s jezdci v Aitně, viz rok předešlý.
Dionýsios prchl do Syrákús do pevnosti Epipol, kde ho povstalci, posílení nespokojenci všeho druhu, oblehli. Vypsali odměnu na jeho hlavu a po poradě se svým důvěrníkem či dokonce adoptivním otcem Helóridem a švagrem Polyxenem Dionýsios vyjednával (z této rozpravy pochází údajně výrok Helóridův, že "samovláda je krásným rubášem/kalon epitafion estin hé tyrannis" a pravděpodobně z něho brzy učinil exulanta, viz rok 394).
Směl s pěti loděmi opustit město a jeho plán byl ďábelský: odplul do púnské epikrateie a dohodl se s Kampány, které tu loni Himilkón zanechal (viz jejich karieru uvedenou u roku 410sqq.). Bylo jich dvanáct set jízdních mužů a s nimi se nenadále Dionýsios objevil ve městě. K obnově jeho vlády přispěl Aristos, jehož ze Sparty poslali zřejmě jako nástupce Dexippova, kterého loni Dionýsios poslal domů. Sparťané se zajímali o uspořádání syrákúských poměrů a vsadili na Dionýsia: Aristos sliboval měšťanům "svobodu" a jednal přitom s Dionýsiem. Pak dal zlikvidovat stratéga Syrákúsanů Níkotela z Korintha, o němž historie dochovala, že byl výpitko/filopotés.
Pučisté opět prchli do Aitny a obdarovaní Kampáni se na sicilském středozápadu zmocnili elymského města Entelly: od občanů získali povolení k pobytu, pak vyvraždili muže a s vdovami se oženili. S pomocí Kampánů a později Sparťanů Dionýsios povstání potlačil a svou neomezenou moc nad syrákúským státem utvrdil.
V létě poslal Dionýsios občany na pole sklízet úrodu a tehdy dal po domech v Syrákúsách zabavit veškeré zbraně. Následovala stavba druhých hradeb kolem akropole a najímání dalších žoldnéřů.
V perské říši zemřel v Babylónu po nemoci král Dáreios II. Nothos (vládl od roku 424), syn Artaxerxa I. Makrocheira. Nástupcem byl Dáreiův nejstarší syn Arsakés pod trůnním jménem Artaxerxés II. Mnémón/„Rozvážný, Pamětlivý“ (vládl do roku 359), pro Babylónce Aršu alias Artakšassu/Ár-šú šá Ar-tak-šat-su. Jeho nejstarším známým datem je 30. duben/21. nisannu, posledním 25. listopadu 359/10. arachsamna.
Tissafernés hned u nového Krále obvinil jeho mladšího bratra Kýra ze spiknutí, ale na příhovor matky Parysatidy (s Dáreiem II. měla třináct dětí) byl Kýros zproštěn obvinění a poslán zpět do svého úřadu do Anatolie, kam ho určil otec roku 407. Namísto tradičního zarathuštrianismu s Ahúrou Mazdou zaváděl kult Anaíty a Mithry, mimo jiné do lýdských Sard, západního střediska perské říše.
Podle hellénských zdrojů, nebo klepů, miloval Artaxerxés svou dceru Atossu, až se s ní oženil; po její smrti se oženil s její sestrou Amástridou. Rád pil a Artaxerxés II. měl prý s několika sty harémových žen 115 synů, ale jen tři legitimní, zřejmě se Stateirou, srov. o ní rok 401, o dětech rok 359. Od Artaxerxa II. odvozují původ parthští Arsakovci.
Nástupcem trůnu se měl stát Dáreios, který se však ve svých padesáti zahleděl do Aspásie, hetairy Kýrovy, která připadla Artaxerxovi II. jako kořist roku 401, srov. o ní rok 407. Otec mu ji skutečně na čas přenechal, pak z ní však udělal kněžku Anaíty, tudíž nedotknutelnou. Dáreios se rozhodl proto otce zavraždit, ale spiknutí se provalilo a všichni jeho účastní i s rodinami povražděni, Dáreios popraven podříznutí hrdla.
S ním pravděpodobně zahynul též další ze sourozenců Ariaspés. Nejmladší Óchos (řec. podoba jména, význam neznáme) se roku 359 vypořádal ještě se svým nevlastním bratrem Arsamem, než se mohl uchopit vlády, viz dále tam. O Dáreově pokusu o puč viz roku 363.
V Egyptě vypuklo povstání Amenarda II./Amun-ir-des ze Saje, řec. Amyrtaios nebo Amonortais, zakladatele a jediného panovníka Manethónovy XXVIII. dynastie. Vládl do roku 399 (nezaměňovat s Amenardem I., viz rok 453, jehož mohl být tento vnuk; nelze vyloučit, že trůnním jménem byl Psammetichos V., viz rok 400). Tím skončila v Egyptě vláda první perské dynastie, podle Manethóna XXVII., která byla na Nilu u moci od roku 525. Druhá perská dynastie byla v manethónovských počtech XXXI., u vlády od roku 343 (srov. povstání roku 411).
Je s podivem, že se perské říši s vojenskou a materiální převahou nedařilo po dlouhá desetiletí Egypťany opět porobit, ačkoli po tom velkokrálové tolik toužili. Příklady pozdějších rebelů z Delty však potvrzují, že rozsáhlý nepřehledný bažinatý terén byl i pro velké armádní nasazení v krátké době k nepřekonání, útočníci byli snadným terčem guerrilly a přitom z likvidace povstalců až takový užitek ani neplynul; srov. ještě rebelie kanibalských búkolů, srov. rok 150+, v éře M. Aurelia Antonina roku 172+. Srov. o Hyksech a poimenech roku 1567.
Amyrtaios zprvu nevládl celé zemi, ještě roku 401 datovali židovští kolonisté v Elefentíně podle Artaxerxa II. Nevíme o něm téměř nic až na to, že tzv. démotická kronika (religiosní text snad z rané doby ptolemaiovské) o něm uvedla, že se nedržel božských zákonů a že nenechal vládnout svého syna (jehož jméno neznáme). Země na Nilu žila v chaosu, srov. rok 400. Mocensky převládaly zájmy soupeřících rodin z Delty opřené o domácí ozbrojence/řec. machimoi a hellénské žoldnéře. Domácí armády při tom podle všeho dosahovaly úctyhodných velikostí: osmdesáti až jednoho sta tisíce mužů.
Římané dobyli ve svých permanentních válkách další město Volsků, Artenu. Otrok-zrádce, který dobyvatelům ukázal cestu i do těžce přístupné pevnosti města, byl Římany odměněn statkem se dvěma rodinami sloužících a jménem Servius Romanus ("Říman otrockého rodu"; další nositele toho jména neznáme).
************************************************************
403.
Ol. 94, 2
Eukleidés
a. u. c. 351
Tribuni militum consulari potestate
************************************************************
V athénské občanské válce se v zimě na přelomu roku 404/403 vydali démokraté, z nichž byla řada jen příležitostně ozbrojena, v noci pod Thrasybúlem z pevnosti Fýly do Peiraiea. Proti nim se postavila spartská posádka s lidmi Třicítky. Před bitvou věštec, jehož jméno neznáme, démokratům radil nezačínat s bojem, dokud někdo z nich nepadne: byl to on sám.
Na pahorku v athénském přístavu Múnichii démokraté přemohli oligarchy. Mezi sedmdesáti padlým junty byli i jejich vůdcové Hippomachos a Kritiás, jehož v souboji zabil Thrasybúlos, z desítky vládců Peiraiea padl Charmidés (srov. o něm u roku 399).
Druhého dne rada zbavila sbor "Třiceti" moci a nahradila je "deseti", po jednom z každé fýly; vynikali mezi nimi Rhínón a Fayllos, zřejmě umírnění oligarchové (Rhínón byl po Pausániově usmíření dokonce zvolen stratégem). Skupina třiceti tyrannů bez Eratosthena a Feidóna, kteří zůstali ve Městě, odešla do Eleusíny a poslala do Sparty s žádostí o pomoc. Mezitím obsadil Thrasybúlos, syn Lykův, Peiraieus. Zde a na attickém venkově potyčky s oligarchy pokračovaly.
Na jaře dorazil do Attiky Lýsandros a shromažďoval peloponnéské žoldnéře. S sebou měl jako nauarcha svého bratra Libya, který s flotilou uzavřel přístav. Jako vrchní velitel celého vojska však dorazil král Pausaniás, údajně z řevnivosti k Lýsandrovi, a podporoval proto Thrasybúlův tábor: Lýsandros tak vypadl ze hry. Tři z pěti eforů mimo jiné dospěli k závěru, že spartská intevence je proti loňské mírové smlouvě, neboť ji Athéňané nijak neporušili.
Athénští démokraté ztratili bitvu před městem s ním, na 150 jich zahynulo, ale způsobili královým oddílům nemilé ztráty: mezi padlými byli polemarchové Chairón a Thibrachos a olympionákos Lákratés.
Pausaniás dal do Pieraiea vzkázat, aby k němu vypravili vyjednávače. S králem byli v poli též dva z eforů a Naukleidás, jeden z nich, plně s Pausaniou souhlasil, aby se obě strany athénské občanské války navzájem usmířily.
Následovala v létě jednání mezi oligarchy a démokraty, putovali vyjednávači do Sparty. Pausaniás byl později za tento čin ve Spartě souzen, ale osvobozen, nicméně viz opakovaný soud roku 395 po smrti Lýsandrově.
V září došlo v athénské občanské válce k dohodě o usmíření. Členové vlády třicet mužů či tyrannů a desítky z Peiraiea odešli do vyhnanství (vládli krátce, viz předešlý rok). V Eleusíně se na základě dohody usadili pak ti z oligarchů a jejich příznivců, kteří měli strach zůstat ve městě, směli se tam vystěhovat a žili zcela nezávisle na Athénách s výjimkou času eleusínií: občanská válka, resp. ozbrojené půtky, trvala ještě dva roky, viz rok 401.
Byla vyhlášena všeobecná amnéstie (srov. rok 401) a opět začala fungovat rada pěti set. Thrasybúlos byl dne 12. boedromiónu/21. září slavnostně uvítán v Athénách jako osvoboditel a ze všech nabízených darů přijal pouze jakési pozemky, aby nebudil u svých Pappenheimských závist. Ve státě byla obnovena démokratiá a v ten den se po staletí každoročně slavily charistérie.
Je to první případ rozsáhlé amnéstie v evropských dějinách a dohody, že na zločiny obě strany občanské války zapomenou ještě za svého života. Že se to nebralo doslova, ukazují mimo jiné procesy zmiňované roku 404 a zde níže. Metoikům, kteří se postavili na stranu démokratů a mnozí je finančně a materiálově podporovali (Lýsiás), se slíbeného občanství nedostalo a žili dále jako metoikové-isotelové/platící daně jako občané, ale bez občanských práv.
Po vyhnání třiceti z Athén se hladem dobrovolně připravil o život i Kallixeinos, jeden z velkých podílníků na soudní manipulaci kolem poprav vítězných stratégů od Arginús (srov. rok 406).
Lýsiás v době, kdy zřejmě nakrátko občanem byl, žaloval Eratosthena za vraždu svého bratra Polemarcha, viz rok předešlý. Řeč Kata Eratosthenús je zároveň Lýsiovou biografií a reportáží z puče Třicítky. Vylíčil, jak nabídl Peisónovi, jednomu z junty, talent ve stříbře, ale pučista si vzal veškerý jeho majetek z domácí pokladnice, více než tři talenty, jak zabavil majetek, manufakturu se 120 otroky; za jakých okolností Eratosthenés zatkl bratra a odvedl do vězení, kde musel vypít jed, jak se jemu podařilo z vězení utéci do přístavu a v noci odplout do Megar.
Svou řeč k porotnímu soudu Lýsiás uzavřel efektním: "Končím se žalobou. Slyšeli jste, viděli jste, vytrpěli jste, máte ho. Suďte!/Pausomai katégorón. Akékoate, heórakate, peponthate, echete. Dikadzete!" Jak proces dopadl, nevíme. • Možná Lýsiovo finále inspirovalo o 350 roků později Božského Iulia k jeho slavnému "veni, vidi, vici", viz rok 47.
V Athénách byla někdy po usmíření oficiálně přijata iónská alfabéta za státní písmo. Rhétór Aristofón z Azénie (na rozdíl od jmenovce z Kolyttu, s nímž jsou snadno zaměnitelní) navrhl zákon, aby ten, kdo se nenarodil z Athéňanky-občanky města byl právně pokládán za nemanželského, za bastarda/hos an mé ex astés genétai, nothon einai (lat. spurius). Byl však usvědčen autorem komédií Kalliou (rukopis. Kalliadem), že sám má své děti z hetairy Chorégidy a návrh nebyl podle všeho projednáván.
Na podzim působil v Helléspontu Lýsandros. Lze předpokládat, že se snažil vyplnit mocenskou mezeru po Athéňanech na severu a v hellénských státech na thráckém pobřeží. • O datu jeho odvolání z velitelské funkce a o datu popravy Thóraka srov. rok 400, i když se to mohlo stát již v tomto roce; rovněž údajný pokus Lýsandrův o puč ve Spartě a o odstranění královlády v lakedaimonském státě viz rok 400 nebo spíše později rok 396 (dále viz rok 370).
V této době žilo Býzantion ve vnitřních (stasis) i vnějších starostech (Thrákové). Sparťané poslali do Býzantia podruhé Klearcha, viz rok 411sq. Nicméně býzantským oligarchům se jako harmostés nezamlouval a tvrdili, že se za svého prvního harmostování ve městě pokoušel u nich o tyrannidu, že byl tvrdý vůči Býzantincům. Když se to eforové dozvěděli, Klearcha odvolali, ale ten již byl na Isthmu a domů se již nevrátil.
Kromě toho o Klearchovi kolovaly Spartou řeči jako o Lýsandrovi, že se chce zmocnit královlády (pokud zde snad zachovaná historická tradice nezaměnila údaje se starším příběhem spartského vojevůdce Pausania, viz rok 476?). Klearchos za Kýrovy peníze najal žoldnéřský oddíl, s nímž válčil na Chersonésu s Thráky, chránil hellénská města a ta se ráda podílela na Klearchových nákladech na válku: ze spartského generála se stal kondottiér, doma ho čekal trest smrti.
Jeho válečné způsoby byly svérázné. Thrákové před jeho oddílem skryli zásoby potravin v horách, takže ohrozili Sparťanovo zásobování. Dal jednoho ze zajatců zavraždit, rozčtvrtit a porce veřejně rozdělil vojákům. Thrákové vyděšeni tím, co spatřili a ve víře, že Klearchos dokáže ještě strašnější věci, kapitulovali. Že podobné obrazy pravděpodobně v souvislosti s některým z thráckých kultů znali od svých dynastů, srov. roky 383, 149, také smyšlenku z ptolemaiovského prostředí roku 103.
Na Sicílii dobyl Dionýsios I. město rebelů Aitné a vymýtil pučistické zárodky proti sobě. U Leontín neuspěl, poplenil jejich území a opět se vypravil proti Sikulům. V Henně nejprve přemluvil předáka Aeimnésta, aby se chopil moci, když mu však pak odmítl otevřít brány, umluvil občany, aby samovládce svrhli. V nastálém chaosu vpadl do města, Aeimnésta zajal a předal ho občanům k popravě.
Město Herbité, kde vládl Sikul Archónidés (jiný od roku 414 a 446), se ke spojenectví se Syrákúsami připojilo samo od sebe. Přepadl Katanu, jejíž stratégos Arkesiláos slíbil Dionýsiovi zradu vlasti, a Naxos, který mu vydal stratégos Proklés. Dionýsios zotročil obyvatelstvo obou měst a vydal je vojákům v plen. Území Naxu věnoval Sikulům, vlastní město předal k obývání Kampáncům ze svého vojska! Leontínští, nyní obležení, nakonec ze strachu přesídlili dobrovolně do Syrákús.
• Kampánové žili v Aitné až do roku 339. Archónidés, nejvyšší úředník Herbity s titulem epistatés, založil po míru s Dionýsiem ze žoldnéřů a uprchlíků před Dionýsiovými válkami prosperující osadu Halaisa či Alaisa (srov. výše; tradovalo se kdysi, že zakladatelem mohl být roku 405 Pún Himilkón), opatřenou přízviskem Archónidova.
Římané , kteří na t. r. zvolili vojenských tribunů s konsulskými pravomocemi osm, uzavřeli po přerušovaných bojích od roku 423 příměří s Volsky a Aequy (viz ale již příští rok). Pokračovali v obléhání Véjí (od roku 405): Římané poprvé přezimovali v zimním táboře v poli (hiberna, hibernacula). Téhož roku začal být vyplácen i žold pro jezdce/stipendium. Jezdci jeli poprvé do války na vlastních koních (srov. s rokem 406; obě tradiční data zřejmě příliš vysoká). Véjští t. r. namísto úředníků zvolili k nelibosti ostatních Etrusků do čela státu krále, jméno neznáme. Při výpadu z města se jim podařilo zapálit obléhací stavby, které však Římané brzy obnovili.
V Číně uznal se zpožděním půl století čouský císař Wej-lej-wang oficiálně rozpad státu Ťin z roku 453 na tzv. válčící státy Chan/Han, Čao/Zhao a Wej/Wei, čín. san ťin, "tři Ťiny". Období "válčících států", čan-kuo/zhanguo, jedna z historiografických čínských epoch, trvalo do roku 221.