309-305

309.

Ol. 117, 4

3 SE

 

Démétrios z Faléru

a. u. c. 445

L. Papirius Cursos dict. II., C. Iunius Bubulcus Brutus mag. equit. II.

rok bez konsulů (další ve výjimečné řadě viz roky 333, 324 a 301)

Rok 9 Antigona

************************************************************

Polyperchón, který žil od roku 315 v Korinthu a byl již pokročilého věku (c. 70 n. 80), dostal hrůzný nápad zamíchat se do diadošských her a přibrat k tomu i mladého syna Alexandra Velikého s Barsinou Héráklea. Na začátku roku k sobě oba povolal z Pergama  a vypravil se s nimi s vojenským oddílem do Aitólie ke svým spojencům a odtud přes Épeiros do Makedonie. V Tymfaji, Polyperchontově rodném kraji, však nedošlo s Kassandrem k boji, nýbrž k dohodě:

1. Polyperchón si může ponechat v Makedonii ty posádky, které tu zrovna má (asi právě jen v Tymfaji),

2. Kassandros ho uznal za stratéga Peloponnésu (byl jím nominálně do roku 303),

3. Polyperchón dostal neurčený podíl na Kassandrově vládě a

4. Polyperchón musí odstranit Héráklea.

Někdy v polovině roku (?) dal proto Polyperchón zavraždit Héráklea, který byl tehdy čtrnáct nebo sedmnáct let stár, a pak i milenku Alexandra Velikého Barsinu (c. 50; o osudu jejích tří dcer a syna ze dvou předcházejících manželství nevíme nic). Oproti zvyklostem nebyli pohřbeni žehem, ale zahrabáni do země, prý pro utajení vražd, jak zněl výklad činu. Tím vymřel argejský rod makedonských králů i ve vedlejší linii (srov. rok 310), symbolicky se jménem svého prapředka Héráklea (srov podobný osud Říma s Romulem). Jakmile v Tymfaji Polyperchón splnil své smluvní závazky, obrátil se na jih. Boiótové ho však s mužstvem nepustili přes své území a tak musel přezimovat v Lokridě. Polyperchón zůstal Kassandrovi věrný, viz roky 306 a 303, kdy o něm poslední zmínka v historii - a rovněž o jeho zhovadilosti. 

 

V Athénách podle censu Démétria Falérského žilo 21 tisíc občanů s rodinami, deset tisíc usazených cizinců a čtyři sta tisíc otroků, srov. v indexu s. v. otroci.

 

V Lakedaimonu zemřel po dlouhé vládě šedesáti roků a deseti měsíců král Kleomenés II. (od roku 370), syn Kleombrota II., bratr krále Agésipolida II., otec Akrotata a Kleónyma. Novým králem se nestal Kleónymos (Akrotatos byl již zřejmě mrtev, srov. rok 314), ale Akrotatův syn Areus či Aréios I. (vládl rovněž dlouho 44 let do roku asi 265). Ágidovec Areus I. byl prvním lakedaimonským králem, který ve Spartě razil mince, mimo to jako „správný hellénistický vladař“ používal diadéma. Třebaže slabá Sparta byla v této době víceméně již jen náborovým střediskem výborných žoldnéřů, podle jedné tradice navázal Areus přátelství s veleknězem Židů Oniou (viz zde níže). Pravděpodobně již v polovině druhého století v Lakedaimonu existovala židovská osada, obec (o diaspoře viz rok 320 a srov. rok 168).

 

Lýsimachos založil na Thráckém Chersonésu jako sídelní město své říše Lýsimacheiu na místě Antigoneie, kterou zde postavil v době svého zimování v roce 313/312 Antigonos na místě staré obce Agorá/Agoraion teichos. Lýsimachos do ní usídlil hellénské obyvatelstvo z celé oblasti, mimo jiné z Kardie, srov. rok 346. Lýsimacheia byla zničena roku 287, obnovena a definitivně vyvrácena roku 144 (viz tam a v indexu s. v.). Podle jiné tradice byla založena již roku 311.

 

Ptolemaios vyslal začátkem roku do Kilikie z Egypta flotilu, které velel Leónidás, a ten zemi s výsadkem obsadil. Proti Leónidovi poslal Antigonos do Kilikie svého syna Démétria; Antigonův nejmladší syn Filippos odešel válčit proti Foiníkovi do helléspontské Frygie (viz předešlý rok). Démétrios Leónidu porazil a získal otci Kilikii zpět.

Pak vyjednával Antigonos s vládcem kyperského Pafu Níkoklem o jeho odpadnutí od symmachie s Ptolemaiem. Ptolemaios se o tom dozvěděl a poslal do Pafu své důstojníky Argaia s Kallikratem: Níkoklés spáchal raději sebevraždu s celou rodinou a s rodinami svých sourozenců (v Pafu vládl od roku 323). Klíčovou roli v masové sebevraždě královského rodu sehrála Níkokleova manželka Axiothea, která k zavraždění všech dětí a sebevraždám všech v ženské části paláce přemlouvala; sama se probodla nakonec a všechna těla spolkl požár, který ženy zapálily. 

Pafos zůstal nadále až do roku 58 ptolemaiovský. • Níkoklés byl posledním v řadě domácích dynastů. Jako všichni kyperští vládci i on užíval královského titulu a zdá se, že se choval spíše despoticky než osvíceně. Traduje se o něm, že donutil vypít jed vyhlášeného kitharóda a theoretika hudby Stratoníka z Athén za to, že si udělal legraci z jeho synů. Stratoníkos byl přitom znám svým vtípky a přímočarými odpověďmi a pozvání do Pafu se mu stalo osudným.   

Čtvrtá válka diadochů trvající od roku 315 a přerušená mírem roku 311 se znovu rozhořela i na západěPo zavraždění Héráklea a Barsiny a po obnovení války v Kilikii odplul Ptolemaios z Egypta s loďstvem do Anatolie. v Lykii dobyl Fasélidu, Xanthos a Kaunos. Odtud se přeplavil na Kós, kde se setkal s Antigonovým synovcem a svým jmenovcem Ptolemaiem, který se právě vracel z Hellady k Antigonovi, zřejmě ne zcela spokojený se svým údělem: Ptolemaios, satrapa v Egyptě, dal Antigonova synovce Ptolemaia zavraždit. Na Kóu Ptolemaios i přezimoval, jeho flotila kotvila v Myndu.

Této zimy se zde mohl narodit jeho syn, další Ptolemaios (II., zemřel roku 246). • Matkou mu byla Bereníké I., vdova po Filippovi, synovi Amynty, která patřila původně k doprovodu Eurydiky, Antipatrovy dcery, kterou Ptolemaios zapudil snad již roku 317, anebo až nyní, krátce před tímto rokem (srov. též roky 299 nebo 287/286, kdy mohla teprve opustit Egypt). Teprve nyní se mohla konat svatba s Bereníkou I., která později palácovými intrikami rovněž odstavila legitimního nástupce Ptolemaia Sótéra, Ptolemaia Kerauna, ve prospěch vlastního syna, Ptolemaia Filadelfa.

Osud Filippovy výpravy proti Foiníkovi neznáme. Frygie na Helléspontu sice Foiníkovi zůstala, ale ten stál znovu na Antigonově straně (viz dále roky 306 a 302).

V Babylónii pokračovaly od začátku roku boje antigonovců se seleukovci. Rozsáhlá plenění antigonovských vojáků, začátkem března vyrabovali Kutu, nicméně jedinou babylónskou pevnost drženou Seleukovou posádkou, se jim dobýt nepodařilo: s obléháním bylo započato zřejmě 8. nisannu/18. dubna (může to ale být také datum začátku vpádu). Antigonos jmenoval svého stratéga Archeláa satrapou Akkadu, tedy Babylónie, srov. o něm rok 311. 

Sám Antigonos prodléval v této době pravděpodobně stále ve své severozápadní Syrii, kterou si oblíbil a kterou jistě plánoval za jádro své budoucí říše.

V téže době nebo spíše později, viz rok 246, se v Jerúsalému/řec. v Hierosolymách n. v Ierúsalém (neskl.) stal správcem daní a jejich výběrčím jistý Ióséf či řec. Ióséppos, syn Tobiův. Jeho potomci, Tobiadi, Tobiovci, byli bohatí, prohellénští a proptolemajovští exponenti v Iúdaji. Velekněz Oniás I., syn Iadduův (srov. rok 333 a 320), který byl protiptolemaiovský, musel z Jerúsaléma uprchnout. Úřad velekněze pak zastával jeho syn Simón I. zvaný Spravedlivý (zemřel roku 289, srov. rok 168).

 

V Kimmerském Bosporu oblehl archón Satyros II. Euméla, ale během obléhání byl zraněn a ráně podlehl (vládl od roku 310 devět měsíců). Meniskos, velitel žoldnéřů, převezl jeho tělo do Pantikapaia, kde převzal (?) vládu Satyrův bratr Prytanis I. Vládl však jen čtyři měsíce. Asi v zimě téhož roku byl Prytanis I. Eumélem poražen, vzdal se dalšího boje a na útěku byl zabit. Eumélos, nový vládce do roku 304, dal nejprve vyvraždit celé své příbuzenstvo. Sloužícím se podařilo unést pouze malého syna Satyra II. Pairisada a ukrýt ho u skythského krále Agara.

 

V Africe na začátku roku obsadil Agathoklés město Tynés/Tunés, padly Adrýméty/lat. Hadrumetum, obsadil Thapsos. Ailymás, jeden z libyjských dynastů, který se loni přidal na jeho stranu, zradil, když Kartháginci oblehli hellénský tábor před Tynétem a div že ho nedobyli. Agathoklés, který byl na výpravě podél pobřeží, se vrátil, porazil nejprve Karthágince posílené o vojáky ze Sicílie, jichž dva tisíce padlo, pak Libyjce, jejichž proradný vládce padl, popř. byl dopaden a popraven.

V téže době na Sicílii obléhal Hamilkar (II.) s vůdcem syrákúských oligarchů-exulantů hladovějící Syrákúsy, nyní opět též z pevniny s pomocí Deinokratových exulantů. Při jednom z nočních pokusů o dobytí části města byli obleženými Púnové zaskočeni, pobiti, Hamilkar jat a ve městě popraven. Jeho hlavu Antandros poslal bratrovi do Afriky. Kartháginci ovládající dosud okolní města se nadále omezili jen na blokádu přístavu.

Po Hamilkarově smrti anedobré situaci Púnů doma v Africe vyzval akragantský zvolený stratégos Xenodikos hellénská města k boji za svobodu (sic?!) proti Agathokleovi, Deinokratovi, vůdci syrákúských exulantů a Karthágincům, zkrátka proti všem. Nočním přepaden a zradou někoho z domácích se zmocnil Gely, kde stále byla syrákúská posádka, Gelští se nadšeně k nápadu přidali, po nich Hennští a po boji s Agathokleovou posádkou Herbésští. Syrákúští žoldnéři obsadili pevnou Echetlu, vyrabovali Leontíny a Kamarinu, ale na pomoc jim přitáhl Xenodikos a žoldnéře zahnal.

Kartháginci leželi stále s flotilou před syrákúským přístavem a několik hellénských triér, které unikly, aby doprovodily očekávané zásobovací lodi, porazili před Megarami. Nicméně boje na Sicílii na souši vedli mezi sebou nyní v podstatě pouze Helléni.

V Agathokleově táboře v Africe v silně opilé hádce Lykiskos, jeden ze stratégů, předhazoval Archagathovi, Agathokleovu synovi, důvěrný vztah vůči své nevlastní matce Alkii. Archagathos ho v noci probodl kopím, které uzmul jednomu ze strážných. Ráno vypukla vzpoura spuštěná přáteli stratéga domáhajících se popravy vraha nebo místo něho přímo jeho otce. Rebelové zvolili své stratégy, zmocnili se Tynétu a Agathoklea obklopili strážemi. Agathoklés v prostém oděvu k mužstvu promluvil, řekl, že klidně zemře, pokládají-li to za správné a tasil meč, aby se probodl. Křikem ho zastavili a oděli zpět do velitelského pláště. Dal troubit do útoku a zaskočil Karthágince, kteří již s rebely vyjednávali o předání vojska. Bylo po vzpouře a k Púnům přeběhlo pouze dvě stě vojáků, vůdců rebelie.

Vypravil se pak do vnitrozemí a snad někde na Bagradu na území numidských Zúfónů Agathoklés Púny porazil. Během bitvy se z boje stáhli Numidové z obou vojsk a vyčkávali: poněvadž hellénské ležení s trénem bylo daleko od místa bitvy, rozjeli se Berbeři tím směrem a snadno se ho zmocnili; kořist z vyhrané bitvy prý vojákům ztráty nahradila. Po bitvě vyslal Agathoklés do Kýrény Syrákúsana Orthóna, aby sjednal symmachii s Ofellou, účastníkem Alexandrovy anabase. Nabídl mu, že s jeho pomocí dobude "Libyi", Agathokleovi že postačí Sicílie bez Kartháginců. 

 

Další boje Římanů v Samniu a v Etrurii byly vedeny úspěšně: v (první) bitvě na Vadimonském jezeru rozdrtil diktátor L. Papirius etruskou koalici; srov. rok 283, kde na stejném místě a v podstatě se stejnými nepřáteli svedena druhá bitva.

 

************************************************************

308.

Ol. 118, 1

Andromenés z Korinthu (poprvé)

4 SE

 

Kairimos či Charínos I.

a. u. c. 446

P. Decius Mus II. a Q. Fabius Maximus Rullianus III.

Rok 10 Antigona

************************************************************

Zjara se vypravil z Myndu (viz rok předešlý) přes Andros po moři do Hellady Ptolemaios, satrapa egyptský. Pro oslnění hellénských států se po vzoru ostatních diadochů rovněž vybavil hesly o přinášené svobodě. Cestou „obnovil“, tzn. přeorientoval, spolek Ostrovanů/koinon tón Nésiótón, založené v roce 315 Antigonem (viz tam).

Ptolemaios připlul na Isthmos, kde se na jaře či v létě zúčastnil tradičních her isthmií. Pak obsadil Megary, Korinthos a Sikyón, kde vládla Kratésipolis, která se po odchodu do Makedonie svého extchána Polyperchonta (viz předešlý rok) zmocnila rovněž Korinthu s Akrokorinthem (v Sikyónu vládla od roku 314; jakou disponovala vojenskou silou, nemáme představ, ale vojáci jí zjevně byli oddáni)Protože Peloponnésané nedodrželi své sliby o podpoře, stanovil Ptolemaios Leónidu stratégem těchto měst a s Kassandrem, proti němuž vlastně a Polyperchontovi bylo celé tažení namířeno, uzavřel mír. Dohodli se na statu quo a Ptolemaios vrátil Kassandrovi Megary a Euboju, kterou jeho lidé obsadili krátce předtím.

Kratésipolis ale uzavřela spojenectví s Ptolemaiem, poněvadž měla strach z Polyperchonta, který zřejmě zůstával ve své části Makedonie (?; srov. rok 310) a jako snad osmdesátník stále na Kassandrově straně akční, viz roky 306 a 303. Lstí předala Ptolemaiovi též Akrokorinthos, ačkoli se jeho posádce po jeho křídla nechtělo. Za jakých podmínek Kratésopolis své panství opustila, nevíme, usadila se v Patrách, viz rok následující. Ptolemaiovo "egyptské" panství na Peloponnésu trvalo do roku 303, viz tam.  

V této době zasáhla do světové politiky středomořské tolikrát opomíjená a zapomenutá Kleopatrá (snad 47), jediná vlastní sestra Alexandra Velikého, která již od roku 322 žila jako vdova v Sardách (a v této době snad byla vedle Kassandrovy manželky Thessaloníky posledním žijícím příslušníkem argejského rodu). Kleopatrá k sobě povolala Ptolemaia a nabídla mu svou ruku. • Její vdavky byly vždy velmi smutné thema: námluvy s Leonnatem ukončila jeho smrt roku 322, stejně tak s Perdikkou roku 321, roku 317 odmítl její ruku Kassandros, vzápětí Lýsimachos a někdy před rokem 309, snad roku 313/312 dokonce Antigonos.

Nyní se ale Antigonovi (c. 74) zdála Kleopatřina nabídka Ptolemaiovi (táhlo mu na šedesát) velmi nebezpečná a tak dal Alexandrovu sestru v Sardách zavraždit jejími vlastními služkami.

Na Euboji se Chalkis a Eretria připojily k boiótskému spolku, kde setrvaly do roku 304.

 

Na asijské frontě pokračovala válka v Babylónii. Bojů se pravděpodobně zúčastnili Antigonos i Seleukos osobně. Trvaly nepřetržitě od roku 312 a zemi zbídačily. V této době byly ukončeny příměřím nebo dokonce mírovou dohodou, podle níž se Seleukos zřejmě stal stratégem horních satrapií se jmenováním od Antigona (?; nedoložitelný úsudek). Antigonovci se totiž táhli z Babylónie, kterou Seleukos a jeho lidé udrželi (viz ovšem rok 302). Babylón byl zcela zničen válkou, v zemi vypukl hladomor a obyvatelstvo z velkoměsta odcházelo na venkov (srov. rok 274).

Po uzavření příměří n. míru s Antigonem se Seleukos vypravil na svou anabasi, na tažení do horních satrapií a do snad až do Indie, která trvala do roku 302. Antigonos pak opět pobýval v severní Syrii, kde se soustavně zabýval (?) zakládáním a stavbou svého sídelního města Antigoneie na Orontu a zřejmě i dalších měst v oblasti, která se později po konečném vítězi asijských diadošských válek nazývala Seleukis a dělila se v Seleukově říši na čtyři satrapie.

Proud kolonistů z válkou sužované mateřské Hellady a odjinud musel být v této a pozdější době relativně dosti silný. Antigoneia byla Seleukem I. zrušena a kolonisté uvedeni do nového nedalekého města pojmenovaném po jeho otci na Antiochii na Orontu, viz dále rok 301. V této oblasti již za Antigona muselo vzniknout několik makedonských či hellénských klérúchií, které později Seleukos zvětšil, ačkoli se v tradici, ovšemže seleukovské, nazývá oikéstem. V pozdější Seleukidě byly největšími městy, souhrnně označovanými jako Tetrapolis, Antiocheia hé epi Dafné, Seleukeia hé en Píeriá, Apameia tés Syriás a Láodikeia hé paralos/lat. ad mare (o kolonisaci srov. roky 316, 301, 291 a 282).

 

Ofellás z Pelly (c. 45), vládce v Kýréně od roku 312, uzavřel někdy v zimě roku 309/308 spojenectví s Agathokleem pro válku proti Karthágu, viz rok předešlý. Na začátku téhož roku se oženil s Eurydikou (rukopisné: Euthydiké), Athéňankou slavného roku: otec Miltiadés byl potomkem vítěze od Marathónu a svým vlivem nalákal na Ofellovu expedici mnoho rodin z celé Hellady, kteří se chtěli jako kolonisté usadit v úrodných částech karthaginské říše. Z Kýrény se vydalo deset tisíc pěších vojáků a nejméně stejné množství civilistů doprovázených rodinami. Za dva měsíce trudné cesty podél libyjského pobřeží dorazili do ležení Agathokleova, místo neznáme. Ofellás se však se Syrákúsanem nepohodl, nevíme proč. O Agathokleovi nenakloněný zdroj dokonce tvrdí, že celá akce byla jeho úskokem a že po nějaké době společného tažení proti Púnům mu Syrákúsan lstivě odlákal vojáky a oslabený Ofellás v boji obou armád někdy v říjnu až listopadu padl n. byl zavražděn.

Důvody Agathokleovy zrady neznáme, ale možnost přímého ujednání s Ptolemaiem, aby se vládce na Nilu dostal opět ke Kýréně, není nelogická, viz zde níže. Kolonisty, kteří Ofellu následovali, posadil Agathoklés na lodi a poslal po zimním moři na Sicílii. V bouři jich však mnoho zahynulo, někteří dorazili do Syrákús a už o nich neuslyšíme. 

V Karthágu se v době rozbrojů mezi Hellény a po neúspěších v poli pokusil dostat k moci Bomilkar. Během převratu zahynulo hodně měšťanů, ale puč provedený jeho vojáky byl rychle potlačen. Vojáky Kartháginci omilostnili, Bomilkar, o němž kolovalo, že se snažil sblížit s Agathokleem, byl ve městě přibit na kříž.

V Kýréně byla po Ofellově smrti vojenskou výpravou obnovena Ptolemaiova moc. Stratégem, tj. vicekrálem, jmenoval Ptolemaios svého nevlastního syna Magu (vládl až do roku 258; znovuobsazení Kýrény ptolemaiovci lze datovat i do doby kolem roku 300). Magás byl synem Filippovým, syna Amynty a Bereníky (I.), která už ovládla manželův dvůr (viz předcházející rok). Jeho sourozenci byli sestry Theoxená a Antigoné. Theoxenu si roku 304 vzal Agathoklés (srov. souvislost se smrtí Ofellovou zde výše), Antigoné se provdala roku 296 za épeirského Pyrrha.

 

Římané uzavřeli kratší příměří se Samnity a pokračovali v bojích v Umbrii. Po boku Samnitů tehdy poprvé proti Římanům válčili Marsové.

 

V Číně vedl král Wu-wang ze státu Čchin úspěšný boj se státem Chan. Téhož roku se začal král státu Čao/Zhao Wu-ling odívat do oděvu severních kočovníků a reorganisoval svou armádu podle hunského/tatarského (?) vzoru, vojáci se učili jízdnímu umění nomádů a střelbě s koně (Wu-ling vládl v letech 329 až 299).

 

************************************************************

307.

Ol. 118, 2

5 SE

 

Anaxikratés I.

a. u. c. 447

Ap. Claudius Caecus I. a L. Volumnius Flamma Violens

Rok 11 Antigona není doložen, ani další z jeho éry

************************************************************

Na jaře vypravil Antigonos, který se stále zdržoval v severní Syrii, svého syna Démétria, přes zimu operujícího proti Ptolemaiovi v Iónii a přezimujícího v Efesu, do Athén a do Hellady „osvobozovat“ Hellény. Dne 26. thargeliónu/v první třetině června se Démétrios s flotilou neočekávaně objevil před Athénami a zcela bez boje a vítán Athéňany vstoupil do města. Jeho poradcem na tomto tažení byl Aristodámos z Mílétu (srov. rok 312). Démétrios z Faléru, Kassandrův správce Athén od roku 317, byl s poctami odeslán do Théb, kde se zdržoval až do Kassandrovy smrti roku 297 (podle jiného podání do Théb utekl).

Athény a Peiraieus se ocitly v Démétriových rukách (srov. další pobyty v roce 304 a 294). Hbitě byla proklamována svoboda Athén, to formálně byly i předtím a poté, a ve městě byla obnovena démokratiá: byl zrušen majetkový census z roku 317, zrušena opatření Kassandrova Démétria, svého rodáka, a servilně nadšení obyvatelé přidali k dosavadním deseti fýlám (viz rok 508) další dvě jménem Antigonis a Démétrias (srov. rok 199). Kassandrova posádka v Múnichii, jíž velel frúrarchos Dionýsios, byla obležena, ale pouze Démétriovými vojáky, Athéňané se operací nezúčastnili. Démétrios později zvaný Poliorkétés/"Dobyvatel měst", viz rok 305, se s loďstvem vypravil proti Megarám a krátce je oblehl, poněvadž i zde měl Kassandros posádku.

Od Megar si Démétrios (c. 30), známý aférami se ženami i muži a od roku 321 ženatý s Filou (I.), odskočil navštívit Kratésipoli (mohlo jí být c. 25), krásnou vdovu po Alexandrovi, synovi Polyperchontovu (extchán asi t. r. zemřel?), která se v této době zdržovala v Patrách (srov. roky 314 a 309sqq.; nyní poslední zmínka v dějinách o ní). Když byl při tomto dobrodružství nepřáteli (asi ptolemaiovskými vojáky) téměř zajat a unikl pouze v plášti, vrátil se k Megarám, které v měsíci hekatombaiónu/v červenci až srpnu dobyl, ale na přímluvu Athéňanů je nedovolil vyplenit. Pak se Démétrios s vojskem vrátil do Athén, dobyl Múnichii a zajal kassandrovce Dionýsia. O příhodě s antigonovskými slony před Megarami viz v indexu s. v.

Athéňané poslali do vyhnanství řadu „promakedoňanů“ (= prokassandrovců), mezi nimi na jeden rok byl exulován peripatetický filosof Theofrastos, učitel mimo jiné Démétria Falérského. Oněch unikátních více než tři stovky soch peripatetika Démétria Falerského, které stály deset let po Athénách, bylo tehdy rozbito, zůstala jediná na akropoli; viz rok 317.

Démétrios v Athénách slavil "svatbu" s Eurydikou čerstvou vdovou po Ofellovi z Pelly (viz předešlý rok; ženat byl ovšem již od roku 321 s Filou, viz tam), dcerou Miltiadovou z athénského rodu Filaidů. Stala se matkou Korrhaga, o jehož osudu však nevíme nic (srov. rok 293). Démétrios dal podnět k rozsáhlým restauračním pracím na fortifikačním systému města, který byl částečně zničen a stržen roku 322. Na akropoli byl ctěn v Athénině chrámu jako její "spolubydlící|"/theos synnáos, s otcem se jim dostalo kultu "Spásných bohů"/Theoi sótéres, tedy dříve, než k tomu došlo v ptolemaiovském Egyptě. • Práce na hradebních zdech a věžích zpočátku vedl přesvědčený démokrat Démocharés (viz rok 303), od roku 305 dílo převzal Habrón, syn Lykúrgův. Obnova hradeb byla dokončena roku 295, kdy je sám Démétrios musel obléhat.

 

Glaukiás, vládce illyrských Taulantiů, přivedl zpět do Épeiru tehdy dvanáctiletého Pyrrha (12), který vyrůstal od roku 317 s otcem Aiakidem v exilu. Král Alketás II. (vládl od roku 312) byl se svými syny Éiónem a Nísem pučisty zabit, a Neoptolemos II. byl jako Kassandrův spojenec vyhnán ze země (Neoptolemos II. nominálně vládl od roku 330; do roku 322 v poručnictví své matky Kleopatry, od 322, resp. 317 do roku 307 trvala jeho první samostatná vláda. Druhá začala roku 302, viz tam). Pyrrhova první vláda trvala do roku 302. Nikdy se netituloval králem Épeirótů, ale jako jeho předchůdci králem Molossů. Ve vztahu k ostatním Épeirótům byl hégemonem Épeirótského paktu/symmachoi tán Áperótán, viz rok 330, ve válečné době, jinak épeirské koinon/spolek, federace mělo v míru svého prostata/prostatés.

 

V Africe dobyl Agathoklés po obléhání Utiku/řec. Ityké a mys Hippúakrá s pevností: hellénská moc v kartháginské říši stála v zenithu. Poněvadž však situace na Sicílii nevypadala pro Syrákúsany růžově, zanechal v Africe většinu vojska s Archagathem v čele a odplul na Sicílii: rozhodnutí to bylo pro zdar expedice osudové.

V té době se vypravil Xenodikos, stratégos Akragantských, přímo proti Syrákúsám. Syrákúští stratégové Leptinés a Démofilos ho v poli proti očekávání porazili, neboť útočníci byli početnější, Xenodikos, který ztratil 1500 mužů, prchnul do Akragantu. Agathoklés se brzy po bitvě vylodil v Sélínúntu. Zmocnil se opět vlády nad Héráklejí, Thermami, odkud nechal v míru odejít púnskou posádku, a Kefaloidiem, neuspěl v Kentoripách, kde přišel o pět set mužů, řádil v Apollónii. Vyhnul se střetnutí s Deinokratem a jeho oligarchickými exulanty, jehož voje čítaly dvacet tisíc pěších a 1500 jizdních: v Akragantu Xenodika sice stratégie nezbavili, ale přiklonili se k Deinokratovi, který měl nejsilnější armádu na ostrově.

V téže době plenil v Africe Archagathův velitel Eumachos Numidii. Dobyl několika numidských měst či osad a vrátil se s kořistí. Jeho nová výprava už narazila na silný odpor domorodců. Kartháginci rozdělili svou armádu stejně jako Helléni a Aischrión s Eumachem byli odděleně zničeni Hannónem s Himilkónem: s veliteli padlo dohromady dvanáct tisíc vojáků a Archagathos se stáhl do Tynétu. Tehdy poslal na Sicílii za otcem žádat o pomoc. 

Agathoklés zatím před Syrákúsami překvapivě porazil se svými sedmnácti triérami posílených nenadálým připlutím etruských spojenců s osmnácti (pirátů?) loďstvo obléhající přístav a osvobodil po třech letech město od námořní blokády. Na pevnině porazil stratégos Leptinés, který vyrazil rabovat na akragantské území, znovu Xenodika a pronásledoval ho až do hradeb. Akragantští pak chtěli postavit Xenodika po dvou prohraných bitvách před soud, ale vyhnul se mu a utekl do Gely. 

Pak se vrátil Agathoklés zpět do Afriky: hořely obě jeho fronty. V Africe našel vše ve zmatku, spojenečtí Numidové se postavili proti Hellénům, Púnové ovládli opět většinu své země. Ztratil bitvu s Kartháginci, nedařilo se, proto se rozhodl Afriku vyklidit. Poněvadž neměl dostatek přepravních lodí, vzal s sebou pouze vybrané, mladšího syna Hérákleida, staršího Archagatha, který zjevně na vojevůdcovství za otcovy nepřítomnosti nestačil, zanechal zpět jako velitele armády; také mu nedůvěřoval za jeho vztah ke maceše, druhé Agathokleově manželce Alkii, matce Lánassy.

Archagathos záměr vyzradil, došlo ke vzpouře, Agathoklés byl zajat, ale propuštěn vojáky, jimž se nelíbil pohled na spoutaného vůdce. Podařilo se mu dostat se zpět do Syrákús v době západu Plejád, kdy se končilo s plavebním obdobím, tj. v říjnu. Zrazení vojáci zvolili nové velitele a dohodli s Kartháginci vydání měst, které drželi, za údajně tři sta talentů, kdo chtěl, mohl odplout do Solúntu na severu epikrateie a tam se usadit, kdo nechtěl, mohl sloužit v púnském vojsku za stejných podmínek jako u Agathoklea. Pouze ti, kteří se odmítli vzdát, byli Púny přemoženi, velitelé umučeni, ostatní posláni na nucené práce. Podle jiné verse vojáci zavraždili oba Agathokleovy syny, podle další zavraždil Archagatha jistý Arkesiláos, přítel kdysi Agathokleův. To byl podivný konec ojedinělého vojenského tažení, které Agathoklés začal v roce 310, mír viz roku následujícího. 

 

Epikúros přišel do Athén z Lampsaku. V Lampsaku byl od roku 310, v Athénách pak do konce života.

V Alexandrii, kterou Ptolemaios systematicky budoval jako sídelní město své domény, bylo otevřeno velkolepě koncipované vědecké a literární středisko Múseion. Fungovalo do roku 145. V dobách rozkvětu jeho knihovna údajně obsahovala na 700 tisíc svitků/knižních titulů. • O Múseiu Sapfině viz rok 603. 

V Alexandrii zemřel sebevraždou élidský dialektik Diodóros z Iasu zvaný Kronos, protože nedokázal vyřešit dialektickou hádanku Stilpónovu (narodil se kolem roku 350).

 

T. r. nebo až následujícího založil Antigonos synoikismem/sloučením několika obcí v jeden státní celek Antigoneiu v Tróadě. Usadil do ní občany Sképse, Sígeia, Neandreie a dalších menších obcí. Po roce 300 poslal Sképské Lýsimachos zpět domů a město přejmenoval z Antigoneia na Alexandreia v Tróadě a toto jméno mu zůstalo. Lýsimachos tehdy přejmenoval i Antigoneiu v Bíthýnii na Níkaiu, a to podle své manželky Níkaie I., dceři Antipatrově (srov. začátek níkajské autonomní éry roku 311, jíž počítáno ještě monotheistickým autorem Sókratem Scholastikem při dataci všekřesťanské synody roku 325 n. l./konané roku 636 dle této éry).

 

Římané zase obnovili válku se Samnity a vypukla revolta Herniků (viz následující rok).

 

V Číně zemřel ve státě Čchin/Qin král Wu-wang (vládl od roku 311). Jeho nástupcem se stal Čao-siang/Zhaoxiang (vládl do roku 251). Čao-siang vedl válku se státem Čchu/Chu. Do roku 266 byla regentkou jeho matka Süan/Xuan.

 

************************************************************

306.

Ol. 118, 3

6 SE

 

Koroibos

a. u. c. 448

Q. Marcius Tremulus I. a P. Cornelius Arvina I.

P. Cornelius Scipio Barbatus dict.

************************************************************

Na jaře opustil Démétrios Athény a přeplavil se do Kárie (viz níže). Tehdy zahájili v Helladě Kassandros s Polyperchontem protiofensivu. Dobyli zpět Boiótii a Euboju s Chalkidou. Pak se vypravili proti Athénám a drželi je v obležení až do roku 304. Hned na začátku bojů se dopustili zrady Salamínští s vůdcem Aischétadem, který byl později za to popraven. Těmito akcemi byla zahájena tzv. čtyřletá válka/tetraetés polemos (trvala v letech 306 až 302; válka Kassandra s Démétriem v Helladě byla episodou IV. války diadochů, a to její druhé fáze v letech 309 až 301).

Téhož roku během obléhání Athén zakoupil Epikúros ve městě zahradu/képos a začal v ní vyučovat a přednášet svou novou filosofii: proto se jeho škole říká Zahrada/Képos.

 

Antigonos povolal již během zimy syna Démétria. Sám byl stále v Antigoneji na Orontu: Antigonos pobýval v severozápadní Syrii soustavně od roku 310 či 308 až do roku 302. Démétrios na jaře opustil Athény a přeplavil se v čele flotily sedmdesáti lodí do Kárie. Jeho pomoc a spojenectví odmítl Rhodos, a tak pokračoval do Kilikie a pak se vylodil na Kypru u Karpasia; to jeho flotila čítala již lodí 180. Ptolemaiův stratégos a jeho bratr Meneláos, disponující loďstvem o šedesáti válečných plavidlech, byl poražen a uzavřen v Salamíně. Při obléhání kyperské Salamíny použil Démétrios poprvé v historii důmyslných obřích obléhacích věží s bojovou technikou, tzv. helepolí.

Ptolemaios, satrapa Egypta, připlul bratrovi na pomoc s flotilou 140 n. 150 trojřadek a vylodil se u Pafu. Odtud pokračoval do Kitia. V námořní bitvě před Salamínou byl Ptolemaios Démétriem rozhodně poražen, ale na souši byl později téhož dne úspěšnější Meneláos a město ještě udržel. Celkový dojem z nepřítele a ztráty však donutily Ptolemaia vzdát se Kypru: sedmdesát jeho triér bylo démétriovci jato i s posádkami, k tomu dvanáct tisí vojska pěchoty a 1200 mužů jízdy, dohromady prý 16 800 vojáků. Stratégos Meneláos (v úřadu od roku 312) totiž vydal Salamínu i s vojskem a v Ptolemaiových stopách se vrátil do Egypta. Podle jiného podání bylo Ptolemaiovo vojsko zaskočeno číhajícími oddíly Démétriovými před Salamínou a flotila napadena náhlým útokem Démétriových triér. Ptolemaios unikl s pouhými osmi loděmi a přišel o veškerý trén a značný počet služebnictva a žen. Démétriovo vítězství bylo velkolepé a urychlilo vznik hellénistických říší. Kypr zůstal Démétriův do roku 295, Salamína do roku 293.

Meneláos se vrátil do Egypta se svým bratrem Ptolemaiem a jeho synem Leontiskem, kterého měl Ptolemaios s athénskou hetairou a svou družkou Tháidou. Meneláos pak mizí z historie. Nikoli však pro eventuální ztrátu důvěry: byl po něm pojmenován jeden z kanálů v Deltě u Kanóbu.

Démétrios našel mezi zajatci proslulou athénskou hetairu Lamiu, s níž pak nějaký čas žil a měla prý na něho velký vliv. Byla to dcera Kleomenova a měl s ní dceru Filu, která však do napsané historie nijak nevstoupila (srov. zde níže).; proč děvčátko dostalo jméno zrovna po Démétriově manželce File, viz rok 321, známo není. Z které doby a z které lásky pochází jeho syn Démétrios zvaný Hubený/ho Leptos, rovněž nevíme; matkou mu byla jménem neznámá Illyrka. 

Po návratu do Antigoneie na Orontu vojsko provolalo Antigona s Démétriem králi. Již předešlého roku se o tom usnesli Athéňané, ale tentokrát to Antigonos a Démétrios vzali vážně a začali se tak oficiálně psát a titulovat. Krátce na to přijali královské tituly také Lýsimachos a Kassandros. Ostatní „mocní“ přijali tituly až následujícího roku. Definitivně zanikla idea jedné makedonské říše, narodily se hellénistické říše (viz dále rok 301).

Démétrios v Syrii žil s hetairou Myrrhinou ze Samu. I ona dostala královský titul, basilissa, nedostala ale diadéma (srov. o Lamii zde výše a rok 281).

Zřejmě v tomto roce padl v boji s Foiníkem, s nímž byla obnovena válka (viz rok 309), Antigonův syn Filippos (srov. ještě rok 302). • Podle jiné verse je za syna Antigonova vydáván i Foiníx a Filippos za Antigonova přítele.

V době nejvyššího léta se vydali Antigonos s Démétriem na tažení proti Egyptu. Z Antigoneie obsadili Gázu a došli až k Pélúsiu, které oblehli v době povodní, tj. v červenci až srpnu. Démétriův pokus zmocnit se Delty se nezdařil. Antigonovská flotila byla v bouři z části zničena. Antigonos a Démétrios se museli se značnými ztrátami vrátit zpět do Syrie a Ptolemaiovi živly zachránily říši.

 

Na Sicílii přešel Syrákúsan Pásifilos s částí vojska k Deinokratovi, který v čele svých oligarchů byl daleko nejmocnějším mužem ostrova. Agathoklés mu nabídl mír a dohodu, Deinokratés, kdysi Agathokleův přítel, ale předložil nesplnitelné podmínky. Proto uzavřel Agathoklés mír s Karthágem, stvrdil mír z roku 313, který uchovával stav z roku 383 po IV. válce o Sicílii, vyklidil vše, co obsadil v epikrateji a získal od Púnů obilí pro hladové Syrákúsy a zlata za 150 stříbrných talentů. Tím skončila sedmá válka o hégemónii nad Sicílií mezi Hellény a Kartháginci (trvala v letech 311 až 306; že Agathoklés chystal další válku s Púny, viz rok 289).

Ještě před uzavřením míru, někdy na začátku roku, potrestal Agathoklés velmi přísně zradu Aigesťanů/Segesťanů, kteří se ve válce postavili na stranu Kartháginců: byli vyvražděni nebo prodáni do otroctví do Bruttia (o mstě jednoho z Aigesťanů viz rok 289). Město bylo přejmenováno na Dikaiopolis/"Město spravedlnosti" a předáno k obývání přeběhlíkům na syrákúskou stranu. Pak dal Agathoklés pokyn Antandrovi v Syrákúsách povraždit příbuzné těch, kteří se s ním účastnili afrického tažení, což bylo rovněž provedeno; počty obětí neznáme - pokud to je autentická historická zpráva. Antandros bratra přežil a sepsal historii jeho vlády, která je ztracená, takže údaje o Agathokleově vládě máme v podstatě pouze od jeho nepřejícníků.

Po uzavření míru s Kartháginci se uvolnil Agathokleovi prostor k válce proti Deinokratovi a Pásifilovi. V bitvě u Torgia/Gorgia neznámé polohy Agathoklés Deinokrata a jeho přívržence porazil, třebaže měl pět tisíc pěších vojáků a osm set jízdních, zatímco exulantů bylo 25 tisíc pěších a tři tisíce jízdních. Údajně sedm tisíc pěších z vojska exulantů, kteří se v noci uchýlili na jakýsi vrch, vylákal slibem smíru a volného odchodu, pak je však dal povraždit, zatímco nepřátelská jízda unikla do opevněné lokality rovněž neznámé polohy jménem Ambikas.

Po bitvě však došlo k zásadní dohodě a k ukončení syrákúské občanské války: Deinokratés se stal Agathokleovým stratégem a Agathoklés stratégem autokratorem obživlého spolku Sikeliótů a syrákúským archontem; přátelství obou vydrželo až do Agathokleovy smrti. Hned na to se Deinokratés obrátil proti ostatním Agathokleovým nepřátelům, jimž se dohoda nelíbila, dohonil Pásifila a zabil v Gele.

V Syrákúsách se narodil Hierón (II., zemřel roku 215).

 

Římané porazili Herniky a udělením omezeného římského práva z nich učinili své poddané (tzv. caeritské právo viz rok 352; srov. předešlý rok), v Samniu dále válčeno. Římané přešli do rozhodující ofensivy a spustili vyhlazovací válku taktikou spálené země, způsob boje, který do této doby nebyl v Evropě používán. Samnité vydrželi do roku 304.

Téhož roku uzavřeli Rhodští námořní smlouvu s Římany pravděpodobně ve věci potírání piraterie. Zároveň Římané uzavřeli smlouvu o spojenectví s Kartháginci, třetí, jen částí pramenů jmenovanou (srov. roky 508, 348 a 279), podle níž se na základě protiagathokleovské koalice obě strany dohodly na mocenských sférách: Římané se měli omezovat na Itálii, Kartháginci na Sicílii a Sardinii.

V Římě byl zaslíben chrám Spásy & blaha/Salutis (nom. Salus), zasvěcen roku 302. 

 

************************************************************

305.

Ol. 118, 4

7 SE

 

Euxenippos

a. u. c. 449

L. Postumius Megellus a Ti. Minucius Augurinus

M. Fulvius Curvus Paetinus cos. suff.

************************************************************

Rok 7 seleukovské éry je v horních satrapiích počítán jako první rok Seleukovy královlády. Ptolemaios počítal svou královskou éru od 1. thotha/7. listopadu 305.

T. r. snad 7. listopadu, rozhodně před 17. dubnem roku 304, přijali královský titul po Antigonovi s Démétriem rovněž Ptolemaios, Seleukos a Agathoklés. Seleukos královského titulu používal ve styku s domorodci v Babylónu a po satrapii zřejmě již hned po roce 312, třebaže o korunovaci podle domácího ritu zpráv není.

Agathoklés odložil titul archón tés Sikeliás a začal používat královské titulatury/basileus. Nikdy však nenosil diadéma ani nepřipojoval ke jménu, čeho byl králem: prostě jen basileus Agathoklés. Ptolemaios tímto krokem otevřel v Egyptě dějiny nové, XXXIII. dynastie, dynastie Ptolemaiovců, která vládla do roku 30.

 

V Helladě pokračovalo obléhání Athén kassandrovci a Polyperchón obsadil Peloponnésos. Nic bližšího není známo. Démétrios zahájil obléhání Rhodu, který měl smlouvu s Ptolemaiem (snad již od roku 315). Démétrios znovu použil svých slavných helepolí, srov. kyperskou Salamínu předešlého roku. Konstruktérem obřích obléhacích zařízení byl mechanik, poliorkét a theoretik Epimachos z Athén. Rhodští se bránili technikou mechanika a architekta Kalliy z Aradu, později Diognéta z Rhodu. Obléhání trvalo přes rok. Třebaže pro Démétria neskončilo úspěšně, bylo tak nákladné a proslulé, že přispělo ke vzniku přízviska krále Démétria I. Poliorkétés/Dobyvatel měst.

 

V Hérákleji na Pontu zemřel po 33 letech u moci samovládce Dionýsios (55), zřejmě nejtlustší vladař starého věku (od roku 338). Nástupci se stali jeho synové: Klearchos II. (16; vládl do roku 298) a po něm jeho bratr Oxoathrés či Oxathrás (vládl do roku 289, viz další tam). Jejich perská matka Amástris, viz rok 324, 322 a 302, působila zkraje jako jejich poručnice, viz však její konec roku 289.

Kolem t. r. (?) přijal královský titul také archón pantikapajský v Bosporu Kimmerském Eumélos. Vedl právě válku s piráty na východním pobřeží Pontu/Černého moře.

 

Na Sicílii dělali v její hellénské části Agathoklés s Deinokratem pořádek v poměrech politických a bezpečnostních; moderně bychom řekli, že se vměšovali do záležitostí jiných suverénních států. 

 

Římané pokračovali ve vyhlazovací válce v Samniu, po vítězné bitvě obou konsulských armád po krátkém obléhání dobyto jednoho ze sídelních měst Samnitů-Pentrů Boviana. Na následky těžkých zranění v táboře zemřel konsul Ti. Minucius, vrchní velitel Samnitů Statius Gellius padl do zajetí a o jeho osudu není dále nic známo. Římané se pak do konce roku opět zmocnili Sory, kam poslali roku 303 osadníky, Arpina a Cesennie: samnitský odpor se po dvacetileté válce zhroutil, viz rok následující. 

 

V Číně se narodil filosof jin-jangové školy Cou Jen (zemřel roku 240).