139-134

139.

Ol. 160, 2

173 SE

109 AE

(Dioklés IV.)

a. u. c. 615

Cn. Calpurnius Piso a M. Popilius Laenas

************************************************************

Asi dvacetiletý Antiochos VII. se dal provolat za dalšího seleukovského krále Asie jako Antiochos VII. Euergetés Sótér vulgo Sidétés (v Sidě v Pamfýlii vyrůstal, viz rok 150; vládl do roku 129). Jeho starší bratr vězel již dva roky v parthské internaci. Usurpátor Tryfón Autokratór byl Antiochem poražen v poli a obležen v jihofoiníckých Dórách. Na útěku, viz rok následující, dával rozhazovat peníze, aby zaměstnal pronásledující Antiochovy jezdce; napodobil tak zřejmě nejstarší užití této lsti Kelty/Galaty někdy kolem roku 240 n. 230 před rozhodujícím bojem s králem Attalem I., srov. tam a rok 241, kteří pověřili své lidi, aby v případu prohry roztrušovali za útěku za sebou mince, aby se pronásledovatelé zdrželi jejich sbíráním – podobná nákladná lest funguje v každé éře. Před Dórami odmítl Euergetés pomoc Simónovu, který mu poslal dva tisíce mužů; bylo po přátelství. • Dóry/hebr. Dor, před staletími filistínský státeček, byly původně athénskou kolonií ve Foiníkii a patřily již mezi členy prvního athénského námořního spolku. Vlastními zakladateli osady byli však dávno předtím pravděpodobně Sídónští.

Kendebaios, vojevůdce krále Antiocha Euergeta, se vypravil přes Idúmaia a Chebron/Hebron na jihu Iúdaie do války proti Simónovi Židovskému. Antiochos Euergetés jmenoval Kendebaia stratégem Koilé Syrie a Foiníkie. Na této frontě se ale dlouho nedělo nic, co by historii stálo za uchování (viz až rok 132). Proč se Seleukovec pustil do svého spojence, známo není, ale nepochybně toužil po restituci staré moci nad Palaistínou. 

 

V Římě zřejmě doložitelná židovská obec, jako první v západním Středomoří. Židé jsou totiž uvedeni, pokud se to jich týká, v ediktu praetora pro cizince/praetor peregrinus C. Cornelia Hispalla vedle právě vyháněných astrologů z Města a Itálie; srov. rok 19 n. l. a v indexu pod Iúdaioi. Explicitně výnos pravil, že do deseti dnů opustí Město a zemi "Chaldajové", tedy astrologové, neboť podávají lživé výklady hvězd a vydělávají na hloupých lidech. Odejít museli též vyznavači Iova Sabazia, neboť se pokoušeli infikovat římské zvyky. Zeus Sabazios/Iuppiter Sabazius byl zemědělským kultem z Předního východu, Anatolie a Thrákie s nočními orgiastickými obřady. Předpokládá se, že jméno Sabazios bylo zaměněno za Sabaoth, Ceva'ot, přízvisko Jahweovo/"vojsk, zástupů", a že tudíž je zjevně řeč o Židech.

Vyhánění "Chaldaiů n mathematiků", tedy astrologů, věštců, též ale "filosofů" všech nacionalit a vyznání, patřilo k folkloru římských konservativců republikánských i císařských. Kdo přesně do vyháněných kategorií spadal a co bývalo příčinou jejich exodu, zůstává nám většinou neznámo. Vyhnanci byli záhy z exilu v Římě a Itálii zpět, dokud po čase nepřišel nový zákaz.

 

Snad t. r. podnikl Mithridátés I., král Parthů, tažení proti Elymájům. Seleukovská moc v Súsiáně se udržela (srov. rok předešlý). Parthové zřejmě brzy přímořské oblasti Elamu a celé mesopotamské pobřeží kontrolovali a pravděpodobně guvernérem oblasti jmenovali Hyspaosina z Mesény/Charakény, jednoho z domorodých dynastů. Bojováno bylo v Elamu do roku asi 137, ale klid podle fragmentárních zápasů babylónských astronomických diářů netrval dlouho: Hyspaosinés se dal na stranu Elamitů a vyplenil roku 132 jistý přístav na Tigridu. Nové boje vypukly v Elamu a k roku 131 zlomky říkají, že se postavil Kamnaskírés (III.?) svému královskému otci (?), ale musel prchnout do "babylónského" exilu. Nové boje vypukly s válkou seleukovsko-parthskou roku 129, viz tam. 

 

Do Alexandreie dorazila komise senátu ve složení P. Cornelius Scipio Africanus Aemilianus, Sp. Mummius a L. Caecilius Metellus Calvus, aby zklidnili hluboké spory mezi Bohy Dobroději, Theoi Euergetai III., tj. mezi Euergetem II. a Kleopatrou II., na jedné straně a Alexandrijskými na straně druhé. Srov. rok předešlý. Tradovalo se, že jim byl král Ptolemaios Euergetés se svou malou a velmi tlustou postavou, kterou halil do průhledné látky, směšný; to byl asi původně měšťanům také, ale jeho hrůzovláda je brzy odnaučila posměchu. Po dobu římské přítomnosti na Nilu byl v zemi klid, viz pak rok 133. 

Komise pak za poznáním poměrů cestovala po Egyptě až do Memfidy a její členy lze nazvat prvními římskými/západoevropskými politturisty na Nilu nebo obecně turisty vůbec: na cestách dleli vznešení Římané až do roku 136! P. Cornelia Scipiona Aemiliana na cestách doprovázel jeho duchovní přítel Panaitios z Lindu: procestovali spolu Egypt, Syrii, Pergamon, Rhodos a Helladu a Říman se stal nejlepším znalcem Orientu v Římě a s nejlepšími kontakty.

 

V Hispániích se situace po loňském míru otočila. Na naléhání z pole Q. Servilia Caepiona, cos. roku 140, správce Zadní Hispánie a bratra prokonsula Q. Fabia Maxima Serviliana (srov. předešlý rok), senát zrušil platnost mírové smlouvy s Lúsítány a souhlasil s dalším vedením války. Ani tentokrát se pro Římany nevyvíjela příznivě, ale Lúsítánové již byli vyčerpáni. Viriathés jednal o míru asi s Popilliem Laenatem, správcem Přední Hispánie a rovněž poslal k Caepionovi své důvěrníky, ty však Říman uplatil: slavného Lúsítána zavraždili jistí Audax, Ditalkés a Níkorontés/jinde jmenovaný Minúros. Část Lúsítánů pokračovala v odboji pod velením jistého Tautala, až byla Q. Serviliem potřena: Tautalos se vzdal na řece Baetis po neúspěšném útoku na Saguntum a se svými lidmi usazen Římany kdesi v provincii jako poddané. • Podle jiné datace bývá tato událost kladena již do roku 141 nebo naopak až do roku 138.

Viriathus byl zjev v římské historii jedinečný, válčil s Římany čtrnáct roků a byl jediný v republikánských dějinách, který si římský spojenecký status vybojoval, viz rok předcházející. Válkami se nijak neobohatil, žil skromně jako předtím s pastevci, s prostou stravou, stále pod širým nebem: nikdy se nikde neusadil.

 

V Římě přijat zákon o zavedení tajného hlasování ve volebních shromážděních prostřednictvím hlasovacích destiček (lex Gabinia tabellaria podle navrhovatele tribuna lidu A. Gabinia), který byl za dva roky jako lex Cassia (podle tribuna lidu L. Cassia Longina Ravilly) zaveden také u lidových soudů s výjimkou obžaloby z velezdrady/perduellio. Zavedení tajného hlasování psaním na tabulky na sněmech namísto otevřeného hlasem omezilo vliv nobility/optimátů.

Roku 131 tribun lidu, vyhlášení řečník a gracchovec C. Papirius Carbo prosadil tajné hlasování též pro legislativní comitie, lex Papiria tabellaria, a roku 107 tribun lidu C. Caelius Caldus (n. C. Coelius Caldus), cos. 94, prosadil destičky i pro soudní kausy velezrady, lex Caelia tabellaria: dohromady se zákony nazývají légés tabelláriae/volební zákony. 

Hlasovací značky: A značilo absolvo, zprošťuji, osvobozuji, C značilo condemno, odsuzuji a písmena NL vyjadřovala non liquet, nerozumím; při schvalování zákonů značilo UR uti rogas, jak navrhuješ. V senátu se nadále hlasovalo rozestupováním na dvě strany za navrhovatelem a proti návrhu a hlasování destičkami bylo zavedeno až na začátku vlády Traianovy c. 100+.

 

V Číně zahájil na příkaz císaře Wu generál Čang Čchien/Zhang Qian svou cestu "velkého poselstva na západ": měl s sebou věrného hunského průvodce Tchang-i-fua/Tangyifu a stočlenný doprovod. Původně měl sjednat spojenectví s Tochary/čín. Jüe-č', velkými dodavately koní císařské armádě, proti Hunům/Siung-nu, kteří je ve dvou válkách vyhnali z území v dnešní středočínské provincii Kan-su/Gansu na západ a sídlili na Óxu/Amudarji. Přes Tárím cestoval do Baktrie/čín. Ta-sia (viz dále rok 128). Jeho život byl velmi dobrodružný a lze ho označit za prvního velkého čínského objevitele. O Hunech viz dále rok 133.

 

************************************************************

138.

Ol. 160, 3

174 SE

110 AE

(Tímarchos)

a. u. c. 616

P. Cornelius Scipio Nasica Serapio a D. Iunius Brutus (Callaicus)

************************************************************

V Pergamu zemřel ve věku 82 let král Attalos II. Filadelfos (vládl od roku 159). Kromě vojenství se proslavil mimo jiné objevem, jak vetkávat do látek zlato. Sídlo dynastie ozdobil uměleckými předměty z korinthské kořisti, dokončil "pergamský oltář". Jedna z hellénistických tradic uvádí, že byl otráven synem svého zemřelého bratra Eumena II. Sótéra, za něhož vládl zprvu jako regent (srov. rok 159). Vše nasvědčuje tomu, že Attalos svého synovce na vládu připravoval pečlivě, za spolupráce vychovatelů a že na něho kralování přenášel postupně. 

Filadelfův nástupce Attalos III. Filométór Euergetés (asi přes 30; králem do roku 133) však byl úplně jiný než jeho předchůdci na pergamském trůnu. Dal hned po svém nástupu odstranit žoldnéři přímo v paláci krvavě mnoho strýcových přátel a k tomu vyvraždit jejich rodiny: předhazoval jim, že svými zlomyslnostmi přivodili smrt jeho matce Stratoníce a manželce n. snoubence Bereníce, viz rok 159.

Attalos III. se pak vládě a politice nijak nevěnoval a stáhl se zcela do soukromí a svému okolí byl velmi protivný. Dal se zarůst vousy a dlouhými vlasy, vyhýbal se společnosti a působil dojmem, jakoby "splácel tresty duchům zavražděných/ut poenas pendere manibus interfectorum". Zabýval se zahradničením, botanikou, farmakologií a jinými vědami a výtvarnými uměními, byl za své výsledky chválen dokonce ještě pergamským rodákem Galénem, nicméně všeobecně byl pokládán za nebezpečného podivína. Zaujalo ho kovolitectví a ciselování, vyráběl k tomu vlastní voskové formy. • Během jeho krátké vlády říše zcela propadla římskému vlivu. Po staletích se mezi Římany tradovalo, že Attalos Filométór byl stejně slušný jako Římané, kteří mu nejprve svěřili vládu a on je pak na oplátku udělal svým universálním dědicem (Valerius Maximus). 

Buď Attalos III. nebo už jeho strýc mají na krku smrt jistého grammatika a autora epigramů jménem Dafitás/Dafidás z Telméssu. Patřil mezi Homérovy kritiky a dokazoval, že Athéňané nemohli být pod Troiou a že tudíž Homéros lhal. Dafitás však psal i proti monarchům a jedním dvojverším urazil odkazem na začátky dynastie všechny Attalovce, když je nazval "purpurovými vředy, šrotem Lýsimachovy pokladnice"/porfyreoi mólópes, aporrhínémata gadzés Lýsimachú. Dopaden v pohoří Thóráx nad Magnésií nad Maiandrem byl ukřižován; věštba mu přitom ukládala, aby se thóraku/"pancíři" vyhýbal. • Podle jiné, epičtější verse Dafitova životního příběhu, se vysmál v Delfách Apollónově věštbě, když po lstivém dotazu, zda nalezne svého koně, dostal odpověď, že brzy: literát totiž žádného koně neměl. Nicméně lidé krále Attala ho dopadli a svrhli se skály, která se jmenovala Kůň/Hippos.

 

V Syrii snad t. r. unikl usurpátor Tryfón Autokratór z obležených Dór po moři do Ptolemáidy a odtud přes Orthósii do Apameie Syrské, neustále s Antiochem Euergetem v patách. Ptolemáidu dal Antiochos VII. obléhat svým vojevůdcem Sarpédonem, který ji po čase dobyl; o Sarpédonovi viz rok 143. Antiochos VII. Euergetés obnovil autonomii Áradu (viz rok 168).

V Súsách je numismaticky doložen jistý dynasta Tigraios či Tiraios (srov. rok 121). Je možné, že měl město v moci v letech 138 až 132 (?, srov. předešlý rok), seleukovský garnison nicméně zůstal věrný syrské dynastii. O souvislostech viz rok 78, o dynastovi není známo nic.

 

V Parthii zemřel král Arsakés VI. Mithridátés I. (vládl od roku 171). Po získání Babylónie si začal říkat Basileus Megas/Velký král. Za jeho vlády byl zaveden mezi Parthy jako státní náboženství kult Mithrův. Mithridátovým nástupcem se stal jeho syn Arsakés VII. Fraátés II. Theopatór (vládl do roku asi 124?). Spoluvládkyní mu byla jeho matka Rhínó, v babylónských dokumentech Ri-[i]-nu.

Podle nově publikovaných fragmentů babylónských kronik s ne zcela jasnými souvislostmi oznamoval jistý Ménofilos občanům Babylónu/pulité-polítai 20. tašrítu 177 SE/sedmý bab. měsíc, 20. října 135, že krále (Mithridáta?) ranila mrtvice/mišittu. Lze předpokládat, že regentem se stal jeho bratr Bagájáša, satrapa Médie, možná identický se jménem Bagasis/Bakasis, srov. rok 155. Za nepokojů v Babylónu v měsíci tašrítu 179 SE/8. října - 6. listopadu 133 řídil parthské operace v satrapii, byl nadřízeným stratéga Filína, kterého poslal do Médie a na jeho místo jmenoval t. r. jistého Theodosia.

Někdy po této události roku 179 SE, tedy roku 133/132 zemřel král Mithridátés I. Prvním doloženým datem jeho syna Fraáta II. je abu 180 SE/31. červenec - 28. srpna 132. Bagájáša sloužil svému synovci a snad se nakrátko stal po Fraátově smrti sám králem, viz roky 155 a 124.  

 

Zřejmě t. r. vypuklo na Sicílii velké povstání otroků, válečných zajatců, jimiž Římané osídlili ostrov po vyvraždění nebo útěku původního hellénského, púnského nebo sikulského obyvatelstva po druhé válce púnské (podle části novověkých historiků až v roce 136). V římské terminologii šlo o válku s uprchlíky/bellum adversus fugitivos

První válka či vzpoura otroků na Sicílii začala na velkostatku jistého Dámofila a jeho ženy Megallidy u Henny, kteří sluli hanebností a krutostí vůči služebnictvu, takže mnoho otroků uprchlo a uchýlilo se k banditismu. Za vůdce byl vzbouřenci zvolen jistý Eunús z Apameie Syrské, který během války přijal oblíbené seleukovské panovnické jméno Antiochos (snad až v roce 136). Údajně to nebyl Hellén, ale rodilý Syřan, jenž v otroctví u sourozenců Antigena a Pýthóna z Henny praktikoval magii a všeliká kouzla. Majitele to bavilo a brávali ho k pobavení stolovníků s sebou na hostiny, kde jim Eunús vykládal na pokyn i o tom, jak bude kralovat a jak s nimi naloží; odměnou mu byly velké porce masa, za což se dotyčným později opravdu odvděčil.

Vyvraždili rodiny majitelů otroků v Henně, Dámofilos byl zavražděn na shromáždění povstalců v hennském divadle, jeho dcera byla pro předchozí lidumilnost ušetřena. Megallidu předal jejím služkám a ty ji utrápily a shodily se skály. Eunús zavraždil Antigena s Pýthónem a všechny v Henně, kteří neuměli vyrábět zbraně. Pak si nasadil diadéma a vládl s královnou pocházející rovněž z Apameie. 

V Akragantu se k povstání přidala jiná skupina zotročených vedená Kilikem Kleonem, který překvapivě Eunúovu nadvládu uznal a podřídil se mu. To vše trvalo měsíc a praetor L. Hypsaeus, správce provincie, který velel osmi tisícům vojáků na Sicílii a postavil se dvacetitisícové armádě povstalců, byl převahou otroků rozprášen. 

Později (snad po roce 136) byla vojenská moc povstalců o sedmdesáti tisících mužích organisována podle seleukovského vzoru. Vojenskými veliteli povstalců byli Kleonův bratr Komanos a Hellén Acháios, muž prý velmi udatný a důmyslný. 

Revoluce otroků měla velký ohlas. V Římě se vzbouřilo na 150 zotročených, v Attice (viz rok 134) a na Délu po tisícovce a k povstáním údajně došlo i na dalších místech; jejich lokalisaci ani (výsledek byl ovšem vždy stejný). Je pravděpodobné, že sicilské povstání mohlo inspirovat roku 133nn. Aristoníkův odboj a jeho průběh v attalovské říši. První válka otroků s Římany na Sicílii trvala do roku 132.

 

V Athénách se narodil epikúrik Faidros (zemřel roku 70). Byl známým M. Tullia Cicerona a měl velký vliv na část římské inteligence.

 

V Hispániích konsul D. Iunius Brutus, otec stejnojmenného konsula roku 77 a děd proticaesarovského spiklence D. Iunia Bruta Albina, připojil Lusitanii pod společnou správu s provincií Zadní Hispánie/Hispania ulterior (o samostatné provincii Lusitania viz rok 16). Pro veterány války s Viriathem založil konsul kolonii Valentii, dnes třetí největší město Španěl Valencii. Tím byla ukončena válka lúsítánská (trvala od roku 154), ale jako prokonsul Iunius Brutus zde válčil až do roku 136 a byl senátem poctěn přízviskem Callaicus, "Gallicijský" a triumfem, viz rok následující.

Prokonsul M. Popillius Laenas, viz rok předešlý, byl poražen v poli arevackými Numanťany, srov. rok 141 a rok následující.

 

V Římě byl zasvěcen u Circu Flaminiova/circus Flamini chrám Martův a na Zelinářském trhu/forum holitorium chrám Iunony Sóspity a Pietatis, Zbožnosti. • Za zběhnutí od hispánské armády byl v Římě svérázným způsobem potrestán jistý C. Matienus: zbičován byl prodán do otroctví za jeden séstertius.

V Římě se narodil L. Cornelius Sulla, který si později přidal ke jménu přídomek Felix, když se stal prvním z Římanů vládnoucím přímo nebo nepřímo celým Středomořím (zemřel roku 78).

 

************************************************************

137.

Ol. 160, 4

175 SE

111 AE

(Hérákleitos II.)

a. u. c. 617

M. Aemilius Lepidus Porcina a C. Hostilius Mancinus

************************************************************

V Syrii byl usurpátor Tryfón Autokratór oblehnut Antiochem VII. Euergetem v Apameji Syrské, posledním Tryfónově útočišti. V bezvýchodné situaci si Tryfón Autokratór vzal život: samostatně vládl od roku 142, u moci byl od roku 145. Jeho smrt lze datovat již do roku 138. Antiochos neproslul pouze svou válkou s Parthy, viz roky 130sq., ale též velmi nákladným dvorním životem. Pořádal pro "lid" údajně denně hostiny, jejich hosty obdarovával zvířaty a ptáky, celými i upravenými na stůl, sladkostmi, myrrhovými věnci a kadidlem; srov. rok 113 a jako inspiraci pro Římany rok 33. Rozmařile si počínal rovněž na parthské frontě roku 129, viz tam. 

V Hyrkánii se poprvé pokusil o útěk na západ internovaný Seleukovec Démétrios II. Níkátór (srov. rok 141). Démétrios v zajetí užíval veškerých královských výhod. V útěku mu byl nápomocen jeho přítel Kallimandros, který se za nimi vypravil pustinami převlečen za Partha. Oba však byli dopadeni a přivedeni zpět; Kallimandros byl za věrnost dokonce parthským králem odměněn (srov. následující rok a rok 110).

Podle jedné tradice se dostal tohoto roku (neboli roku 1880 Abrahámovy éry) v Edesse v Osroéně či Orroéně k moci jistý Orháj bar Chewjá (vládl do roku 132). Viz však rok 132, kde o začátcích této arabské dynastie.

 

Karneadés z Kýrény předal scholarchii v Akadémii jedenáctému scholarchovi Kratétovi z Tarsu, který tuto funkci vykonával do roku 127. Karneadés zemřel asi 5. listopadu 129 (zatmění měsíce).

Před rokem 137 se v Athénách pro své stáří otrávil scholarchos stoické školy Antipatros z Tarsu, žák Diogena ze Seleukeie a autor mnoha spisů; jiné biografické údaje neznáme. Jméno jeho nástupce neznáme. Po roce 129 se scholarchem stal Panaitios z Rhodu (srov. tam).

 

Římané pod konsulem C. Hostiliem Mancinem byli v Přední Hispánii několikrát Arevaky poraženi a znovu u Numantie na témže místě, kde roku 153 Q. Fulvius Nobilior. Zároveň byli obklíčeni Keltibéry ve vlastním táboře. Konsul v hrůze zakázal dokonce v noci rozdělávat v ležení oheň. Mír s rovnocennými podmínkami pro obě strany, který C. Hostilius v této situaci uzavřel, senát po novém soudním rozhodnutí sporu Mancina s posly Keltibérů opět odmítl a do války poslal Mancinova kolegu M. Aemilia Lepida (viz následující rok a 139). Římská vojenská ostuda byla v tom okamžiku rekordní: čtyři tisíce (celkově osm tisíc i s těmi ve městě) Numanťanů porazilo armádu čtyřiceti tisíc Římanů; tento poměr se v římských dějinách již nikdy neopakoval (srov. opačný poměr ve prospěch Římanů roku 69 a srov. v indexu pod legie).

D. Iunius Brutus, nyní jako prokonsul v čele nové provincie Lúsítánie (viz předešlý rok), táhl až k ústí Tagu a obsadil celou Lúsítánii až k Oceánu. Opevnil městečko či osadu Olysipo, pozdější Lisboa/Lisabon, a používal ji jako základnu pro svá tažení. Římané se pod ním poprvé objevili v Gallaecii/Gallaikové v Zadní Hispánii. Překročil řeku Durius a v řadě bitev porážel  Gallaiky. Došel až k řece Minius (Miño, Minho) a 9. června na neznámém místě rozprášil Gallaiky se spojenci: traduje se, že v bitvě padlo na padesát tisíc Keltibérů. Viz dále rok následující.

Konsul M. Aemilius Lepidus Porcina byl jako politik známý též jako dobrý řečník.

 

************************************************************

136.

Ol. 161, 1

Antipatros z Épeiru (první z Épeirótů)

176 SE

112 AE

(Tímarchidés II.)

a. u. c. 618

L. Furius Philus a S. Atilius Serranus

************************************************************

V illyrské Delmatii podmanili Římané pod konsulem L. Fulviem Verdaje a pokračovali v bojích. V Thrákii se dostali Římané pod praetorem M. Cosconiem do bojů se Skordisky, kteří čas od času ohrožovali ze svých sídel v kraji kolem soutoku Sávy/Savus s Dunajem/Istrem v dnešním Srbsku provincii Macedonia.

 

Druhý pokus o útěk z Hyrkánie internovaného Seleukovce Démétria II. Níkátora se rovněž nezdařil (srov. předešlý rok). Někdy v té době v Babylónii a východním Středomoří pozorováno částečné zatmění Slunce (15. dubna).

 

Na Sicílii přijal vůdce bojujících otroků po té, co se jednotlivé skupiny spojily, královský titul a diadéma (srov. rok 138). Eunús si dal trůnní jméno Antiochos. Stát bojujících otroků byl vnitřně organisován po vzoru říše Seleukovců a s utopickými prvky.

Konsul L. Fulvius se vypravil proti povstalcům na Sicílii s vojskem, ale neuspěl. Povstalci ovládali na ostrově většinu měst.

 

V Přední Hispánii prokonsul M. Aemilius Lepidus, viz rok předešlý, byl na tažení proti Vakkajům, které křivě obviňoval z podpory Numantinským, při obléhání jejich města Pallantia neúspěšný a při hysterickém úprku odtamtud v noci těžce poražen. V Římě Aemiliovi Lepidovi vytkli, že v době tak zlé pro říši spustil další válku. Nicméně konsul 135 Q. Calpurnius Piso, nový velitel pro numantinskou válku, se okolí města vyhnul, plenil kraj kolem Pallantie a přezimoval na území Karpétánů. Viz dále rok 134.

Senátoři vydali keltibérským Numantincům bývalého konsula C. Hostilia Mancina (viz předešlý rok), protože nepřijali podmínky míru, který s Keltibéry předešlého roku uzavřel v nouzi, byv oblehnut. Pod hradby Numantie ho nahého doručil konsul L. Furius: arevačtí Numantinci konsulův život nepřijali a propustili ho. • Je to další případ zacházení s bývalým konsulem, ale zároveň jediný elegantní způsob, jak se ostudné smlouvy zbavit (viz rok 321, ale také 236).

V Zadní Hispánii-Lúsítánii vypuklo v římských zádech povstání Gallaiků, ale prokonsul D. Iunius Brutus se vrátil a povstalce pacifikoval. Pak, asi v letech 135-134, táhl na pomoc M. Aemiliovi Lepidovi, svému příbuznému, tísněnému Vakkaji a slavně se vrátil do Říma ke svému triumfu asi roku 133. Z kořisti dal Iunius Brutus Callaicus postavit na Martově poli chrám Martovi, jak zaslíbil v Hispániích.

 

Do Říma se vrátil ze své cesty po „Orientu“ P. Cornelius Sciopio Aemilianus. V Pergamu byl v roce 138 ještě před smrtí Attala Filadelfa (srov. rok 139). • Podle censu Ap. Claudia Pulchra a Q. Fulvia Nobiliora měl římský stát 317 933 občanů.

Kolem roku 136 se narodil L. Marcius Philipus, politik a řečník. Zemřel kolem roku 75.

 

************************************************************

135.

Ol. 161, 2

177 SE

113 AE

(Dionýsios II.)

a. u. c. 619

Ser. Fulvius Flaccus a Q. Calpurnius Piso

************************************************************

V Illyrii skončila vláda lokálního dynasty Ballaia, známého pouze z mincí (vládl od roku 167).

  

Velekněz a vládce/řec. stratégos kai archiereus Židů Simón, který byl u vlády od roku 143, byl v měsíci šabátu/asi únoru u Jericha zavražděn se svými syny kromě jednoho během hodování zetěm Ptolemaiem, synem Abúbovým, vojenským velitelem kraje kolem Jericha/řec. Hierichó. Ptolemaios se spojil s králem Antiochem Euergetem a sám chtěl vládnout Židů. Předešel ho však poslední a nejstarší Simónův syn Ióannés Hyrkános I. (aram./hebr. Jehóchánán/Jochánán ha-Hurkanus), který zlikvidoval vyslané atentátníky a byl ve městě uznán veleknězem a králem. Jako první židovský dynasta od roku 587 (srov. tam) vládl s titulem král do roku 104.

Následovaly krátké boje v Palaistíně mezi jednotlivými židovskými skupinami, Ptolemaios byl oblehnut v pevnosti Dagon u Jericha, kde držel Ióannovu matku a dva jeho sourozence. Po dlouhém obléhání Ptolemaios Hyrkánovu matku a bratry Iúdu a Mattathiu zavraždil a unikl k arabskému dynastovi Zénónovi Kotylovi, vládci ve Filadelfii, dnešním jordánském Ammánu (kraj již byl zřejmě arabisován). Podle jiné verse zavraždil Ptolemaios oba Hyrkánovy sourozence již za atentátu na otce. Viz dále rok 101 a srov. rok 84.

Ióannés Hyrkanos I. během své vlády mimo jiné podrobil Idúmaje/Edomity, Edom, kmen příbuzný Israelcům, původně sídlící jihovýchodně od Mrtvého moře; po roce 587 se stěhovali do tehdejší jižní části Iúdaje kolem Chebronu/Hebronu a jejich stará sídla zabírali arabští Nabatajové. Aby směli Idúmajové nadále žít ve svých nových krajích, museli se dát obřezat a žít podle židovských zákonů (srov. osud Itúrajů roku 103, ale odpor obyvatel hellénisované Pelly roku 84).

Za Hyrkánovy vlády se poprvé ostřeji projevilo další nábožensko-sociální schisma Židů. Rozdělili se na farisaje (řec. farisaioi), hebr. perúším/"oddělené", a na saddukaje (řec. saddúkaioi), henr. seddúkím/na ty, kteří žijí podle Sádoka (srov. rok 455). Původně spočívaly rozdíly ve výkladech svatých textů. Farisajové, nejrozšířenější směr mezi Židy, zahrnovali do výkladů židovské ethiky vedle psaného Mojžíšova odkazu též orálně tradované právo a věřili v posmrtný život (k tomuto směru měl později blíže Ježíš, ústřední postava křesťanského mythu). Saddukajové náležející k aristokracii a chrámovým kněžím obojí odmítali, věřili pouze písemnému odkazu tóry, nepřipouštěli existenci andělů apod.

Třetí větší skupinou byli essejci, kteří kladli veškerá konání do rukou osudu (srov. v indexu s. v. chasidové). Saddúkajové naopak ponechávali lidské vůli rozhodující roli, kdežto farisejové připouštěli, že se kromě osudového určení dějí věci spontánně a zčásti že jsou v naší moci. Ióannés Hyrkános byl odchovancem farisejů, viz pak jeho otočení roku 110. Časem přibyly rozpory politické a sociální, které zanikly až roku 70 n. l. zničením druhého Jahweho chrámu Římany. Srov. rok 110.

 

Kolem roku 135 se narodil Poseidónios z Apameie, pozdější filosof střední stoy, žák Panaitia z Lindu, polyhistór a guru římských elit. Zemřel kolem roku 51.

Podle části novověkých historiků vypukla první válka otroků na Sicílii až tohoto roku (srov. ale rok 138).

 

************************************************************

134.

Ol. 161, 3

178 SE

114 AE

(Níkomachos II.)

a. u. c. 620

P. Cornelius Scipio Africanus Aemilianus II. a C. Fulvius Flaccus

Rok 1 éry provincie Asia

************************************************************

V Attice vypuklo povstání otroků, které bylo potlačeno hned následujícího roku, anebo patří do jara roku následujícího (pokud by mělo korespondovat s událostmi v Pergamu), srov. rok 138.

 

Válečnými vavříny ověnčený konsul P. Cornelius Scipio Aemilianus (51) z vůle senátu i lidu v Přední Hispánii. Římané nejprve porazili Vakkaje a zahnali Keltibéry za hradby měst, pak konsul zahájil obléhání Numantie: otevřené bitvě se vyhnul. Římané hispánské ostudě přikládali velkou důležitost a pod hradbami či valy Numantie se sešly pomocné sbory všech římských spojenců: byla to učiněná výkladní skříň středomořské supervelmoci.

Micipsovým jednotkám z Numidie se dvanácti slony velel mladý Iugurtha (zde zřejmě narazil na římskou zkorumpovatelnost), pomocné sbory poslal Attalos Filométór, byl to jeho asi první a též poslední zahračně politický skutek, a dokonce Seleukovec Antiochos Euergetés: obléhání obklíčených Keltibérů se stalo společenskou a politickou příležitostí prokázat oddanost velké Rómě (Euergeta zřejmě Scipio Aemilianus potkal za své cesty Orientem roku 139sq.). Pod městem-oppidem Arevaků, které hájilo asi osm tisíc ozbrojenců se sešlo na šedesát tisíc vojáků. P. Cornelius Scipio utužil morálku mužstva přísnou disciplinou a mimo jiné vykázal z obou ležení před městem na dva tisíce prostitutek, také ovšem různé obchodní podnikatele, věštce a lidi toho typu.

 

V Římě zemřel konsul roku 144 Ser. Sulpicius Galba (narozený kolem roku 194), neúspěšný vojevůdce, srov. roky 153 a 151, a politik proslulý řečnickou zdatností.