************************************************************

1369. - 1360.

1368:

V Egyptě přesídlila královna-matka Tij/Teje s mladší dcerou Baketaten do Achetatenu. Krátce nato zemřela mladší dcera Achenatona s Nefertiti jménem Meket-Aten/Maketaten či Maketaton, která byla také otcovou manželkou (a matkou společného potomka, po jehož porodu zřejmě zemřela). 

Královna Nefertiti měla s králem šest dcer, nejstarší byla Merit-Aten/Meritaton; seznam viz v indexu s. v. Nefert-iti. Otec-král se podle zákona Taaova ze Sedmnácté dynastie, viz rok 1608, oženil se svou vlastní dcerou. Měli spolu dítě a pak si vzal druhou dceru Meketaten. Když zemřela, nahradila ji mladší Anches-en-pa-Aten.

Vedlejší ženou k Nefertiti byla snad Kija, s níž měl Amenhotep IV. dva kluky a Tutanchaton byl jedním z nich. Kija byla zřejmě odstavena ve dvanáctém roku vlády a Nefertiti se stala královou spoluvládkyní jako Neferneferuaton s trůnním jménem Anchet-cheperu-Re n. Anch-cheperu-Re a roli královny-manželky převzala jejich nejstarší dcera Merit-Aten. Neferneferuaton residovala v Thébách a není známo, zda Achenatona přežila (pokud nezemřela roku 1366). Po Meritaten převzala roli hlavní královny její mladší sestra Anches-en-pa-Aten, pozdější Anches-en-pa-Amun. 

Jméno "Tutovy" matky není jisté a Kija to být nemusí. Egyptology bývá jeho případná matka nazývána bezejmenná dáma Young Lady a smrt svého syna nepřežila: v asi 35 letech byla během palácového převratu zavražděna snad ranou kyje do obličeje (mumie KV 35YL v Údolí králů).

c. 1365 egyptský vojevůdce Amanappa porazil v Syrii krále Amurru jménem 'Abdi-Aširta dlouho úspěšně bojujícího v okolí s egyptskými a mitanskými vojsky a loupícího na pobřeží (srov. rok 1424, kdy Egypt uznal jeho autonomii a dlouhé egyptské mlčení na žádosti postižených o pomoc). Krátce na to pravděpodobně 'Abdi-Aširta za nového egyptského útoku v boji padl, nebo jat byl popraven; z pramenů zmizel. 

Amanappa dobyl zpět město Sumuru, správní středisko egyptské provincie Amurru. Dal zavraždit vládce měst Irqata a Ambi, nakrátko obsadil Šigatu a Ardatu, proegyptský král Byblu Rib-Addu se na čas dostal k moci na územích ztracených v nájezdech 'Abdi-Aširtových oddílů/chabirú. Nicméně jeho syn Aziraš či Aziru, který dodržoval otcův pakt s Egyptem, se rychle vzchopil a dobyl zpět "zděděná" území v Amurru. Ve spojenectví s králem v Sídónu Zimreddou obsadil také zemi Neja. 

Rib-Addu si nejprve stěžoval na Azirovo rabování na území Byblu, několikrát žádal o egyptskou posádku do města, musel však pro palácové intriky uprchnout z Gubly-Byblu k Chammunirimu/Ammuniri do Bérýtu. 

Doma byl mezitím sesazen mladším bratrem Ilirabichem/Ilirapichem a když se vrátil do Bérýtu, Chammuniri ho vydal do Sídónu do rukou krále Zimredda, Azirova spojence; o osudu Rib-Addua není pak více známo. Pán v Tyru Abi-milki na Nil posílal ponížená psaní s udáním, že Zimredda píše denně dopisy "kriminálníkovi Azirovi, synu 'Abdi-Aširtovu, o všem, co slyšel z Egypta; musel jsem to svému pánu napsat, poněvadž je důležité, aby to věděl".  

Aziru dosáhl zřejmě u egyptského dvora uznání a po svých úspěších v poli "navštívil" (byl citován na Nil) Amenhotepa IV. přímo v Egyptě. Dlouho ho nechtěl král pustit domů. Někdy v té době napadli v Syrii Chetité posice egyptských spojenců a na Nil dorazila práva, že pod velením Lupakkiho obsadili města v zemi Amqa sousedící s Amurrem, do Nuchašše že dorazila chetitská armáda o devadesáti tisících mužích (sic), v jejímž čele stál Zitana, a že Anatolci chystají útok na Amurru. Na trůn Nuchašše dosadil Šuppiluliuma Tetteho, viz rok 1360 zde níže.

Teprve pak Amenhotep vypravil Azirua zpět do Syrie s egyptskou podporou. Aziru Amurrský se udobřil s prochetitským Niqmadduem II. Ugaritským, synem Ammištamruovým, a s prochetitským Churritou Aitakamou z Qadeše. Stal se větším postrachem regionu než jeho otec 'Abdi-Aširta. 

Když obsadil Qatnu, odmítl egyptskou výzvu znovu osobně předstoupit před Achenatona a změnil velmocenské strany ("vstal z brány egyptské a svěřil se pod mou ochranu"): uzavřel pakt se Šuppiluliumou a celá jeho rodina zůstala Chetitům pak věrna. Chetitské přátelství a vojenský pakt stál Azirua ročně tři sta šekelů přetaveného zlata (váženo podle měr chetitských obchodníků). K tomu musel Chetitům vydávat všechny případné běžence/uprchlíky. 

Aziru konal po boku svých neméně agresivních bratrů jmény Pu-Ba'la, Ba'luja (a jeho syn n. bratr Beti'ilu, viz též rok 1350) a Niqmepa (?). 'Abdi-Aširtův klan původně amorejský se posléze pochurritštil, viz jména roku 1350. V této době byla velká část populace severní, východní a střední Syrie churritská, stejně tak jako část obyvatelstva Palaistíny a mnohdy jim vládli árjští šlechtici. 

Egypťané i později pomáhali svým spojencům na severu (Abi-milkimu Tyrskému, ten o sobě v korespondenci říká, že byl Egypťanovým otrokem, a Akkiziovi z Qatny, který musel prchnout před Churritou Aitakamou, viz rok 1360 zde níže).

1364 byl Semenchkare jmenován spoluvládcem svého otce (?) a oženil se s Merit-Aten, dcerou Merit-Ateny tašerity/"mladší", srov. o něm rok 1387.

Současníci Achenatenovi v Syrii a Palaistíně:

• Pirjawaza/Birjawaza (dř. čteno Namiawaza), churritský vládce Damašku/Tamasqu a Kumidu, syn mitannského krále Šutarny II.

• Japa z Tyru

• Mut-Ba´al z Pehelu/Pelly v Gile'adě v Transjordánii

• Tagu z Gatu na planině Šarón

• Pa´apu, egyptský vládce v Lachiši (+ jeho jménem neznámý syn, který se vzbouřil)

• 'Abdi-Cheba/'Abdi-Chepa z Jerúsaléma, churritský dynasta, který si rovněž psal s egyptským králem

• Milk-ilu z Gezeru

• Šuwardata, dynasta asi v Chebronu, event. v Gatu nebo Qiltu (?)

• Biridija z Megidda

• Tette z Nuchašše, vnuk vládce jménem Šarrupša, vasal Šuppiluliumův a Muršilův

1362 zemřel Amenhotep IV. alias Achenaton (vládl od 1379). Jeho syn Semench-ka-Re (c. 20) kraloval Egyptu  jako Anch-cheperu-Re pouze rok; řec. Rhathótis, Rathós. Byl posledním z Thútmóseovců (srov. rok 1387 a 1364). Protože měl posléze stejné jméno (?) jako královna Nefertiti-Neferneferuaton, viz zde výše, je možné, že jde o vládu vdovy po Achenatonovi: Semenchkare = Nefertiti vládnoucí spolu se svou dcerou Meritaten/Meritamon. Hrobka Nefertiti dosud nalezena nebyla.

1361 Semenchkare byl ženat se svou starší sestrou Meritaten. Zemřel a na trůnu následoval jeho nezletilý, asi devítiletý, bratr Tutanchaten, jako král Neb-cheperu-Re, brzy přejmenovaný na Tutanchamuna, řec. Chebrés, Acherrés či Akencherrés (II.), akk. Nipchururuja (vládl do 1352; nižší datace praví: 1333-1324, 1331-1327 n. 1319-1309). 

Regentem a wezírem byl Aja, velitelem armády, která d. f. provedla protiatonovský puč, respektive neudělala nic proti nepokojům po Achenatonově smrti, byl Haremheb s právem nástupu na trůn. Královou matkou byla snad Kija, vedlejší žena Achenatena (ale o tom, kdo je mumií s označením KV35YL, není nic známo, jen na základě DNA lze tvrdit, že to je "Tutova" matka, viz rok 1368).

Manželkou byla králi o čtyři roky starší nevlastní sestra Anchesenpaaton, přejmenovaná na Anches-en-pa-Amon/Anchesenamun, která byla poslední manželkou svého otce Achenatona a pravděpodobně poslední z přeživších jeho dcer; manželé zůstali bezdětní (nalezeny dva potraty pěti- a sedmiměsíčních dcer).

V nilské říši byl obnoven kult Amunův a Tutanchamon opustil po třech letech své vlády Achetaton/dn. Amárnu, usadil se v Memfidě a pak Thébách. Achet-Aton upadal, po odchodu vojenské posádky začali zloději vykrádat hrobky. Město zcela zpustlo za Ramessovců. Král pověřil správce pokladu jménem Maja, aby obnovil daně pro chrámy po celé zemi a zrušil zcela Atonův kult (pohřbil jak Tutanchamona, tak Aje). Započala polytheistická restaurace završená Haremhebem.

Renovována residence Tutanchamunova dědečka Amenhotepa III. v západních Thébách (Medínet Hábu). Hlavní město králova dědečka Achetaten chátralo ve stínu Hermopole na druhém břehu Nilu a sloužilo za zásobárnu stavebního materiálu. Z literárních památek na éru prvního státního monotheismu se zachoval hymnus na Atona, jehož autorem byl snad Achenaton osobně.

Na začátku Tutanchamunovy vlády podnikli Egypťané v Palaistíně tažení proti nomádskému kmeni Apiru (kočující Israélité?, srov. index), který se proti egyptské nadvládě vzbouřil již za Amenemheta IV./Achenatena. V čele kmene stáli Labaja (Lab´aju) ze Sechemu a jeho nejmenovaný syn. Otec přišel o život v jakési místní rozepři a Egypťané kontrolu nad regionem udrželi. O Apiru/Chapiru srov. roky 1895, 1400. 

Další lokální dynasté na severu z této doby: Milkilu z Gezeru a jeho nástupci Japachu a Ba'alu-šipti (synové?), v Lachiši vládl po Zimreddovi, jiném od krále v Sídónu, cf. rok 1365, Šipti-Ba'alu a Jabni-ilu.

1366:

V Aššuru skončila vláda Eríby-Adada I. (od 1393), na trůnu jeho syn Aššur-uballit I. (vládl do 1330). Řada novodobých historiků ho počítá za prvního vládce středoassyrské říše (do 1077 n. 1031; moderní označení stejně jako klasifikace u všech "říší" starého věku). Jak dokazuje korespondence z al-Amárny/Achet-Atenu, Aššur-uballit posílil Aššurovo renommée, první se namísto ensi/iššiakku tituloval šar Aššur/"král A." a zmocnil se po Tušrattově pádu části mitannského území. Svou dceru jménem Muballitat-šéru´a provdal za krále v Babylónu Burnaburiaše II., popř. jeho syna Karachardaše (zachovány jsou obě možnosti, srov. s roky 1347 a 1337). Aššur-uballit si ve válkách se Subarejci podrobil zemi Musri, což asi nebude myšlena Musri-Musasir, ale syrská severně od Arpadu. 

Pravděpodobně v jeho časech dostal palácový život přísná pravidla, kodex chování u dvora, s vymezenými pravomocemi hodnostářů, kněží a kleštěnců kolem královského harému, takže byl v moderních dobách assyrský palác přirovnán spíše k věznici než správnímu centru království (C. J. Gadd). 

V Aššuru restauroval části královského paláce, jak se dovídáme z nápisů, a reguloval přívod vody pro královské sady. Ačkoli nedaleko, zůstávala za jeho vlády Arrapcha/dn. Kirkúk s Nuzi, obě města s převážně churritským obyvatelstvem, pod kontrolou mitannských králů Sauštatara až Šuttarny II., dost možná, že též Ninúa/bibl. Ninive. Zachované dokumenty z Nuzi jsou ovšem psány akkadsky. Srov. dále rok 1345. Z panovníků arrapchského království, kam náleželo Nuzi, v této době znám Itchi-Tešup/Itchíja, syn Kipi-Tešupa.   

1360:

V Ugaritu zemřel někdy v této době král Ammištamru I. (od c. 1400) a nástupcem se stal jeho syn Niqmaddu II. (do c. 1340). Změnil mocenský pakt Ugaritu: od spojenectví s Egyptem se dal v době druhého Šuppiluliumova syrského tažení na stranu chetitskou, viz zde níže. O jiných činech Niqmadduových nevíme. 

1360:

V Chattuši slavil Šuppiluliuma I. svatbu s babylónskou princeznou, asi dcerou Burnaburiašovou, jejíž rodné jméno neznáme, ale po svatbě si dala titulárně říkat, jak obvykle na chetitském dvoře, Tawannannaš/„Královna“ (tak se její jméno objevovalo na pečetěných dokumentech). 

Někdy po smrti Achenatonově vypukla Šuppiluliumova II. válka syrská/churritská (do c. 1352/1; jak dlouho tažení trvalo a kdy došlo na jednotlivé episody, nevíme, srov. zde výše). Před Ugaritem Chetita uzavřel smlouvu o přátelství s Niqmaddem II., překročil Eufrátés/chet. Mala a vstoupil do země Išuwa (východně od Melid/Malatie). Král Antaratal/Antaratti povolil Chetitům průchod svou zemí Alše/Alšet na horním Tigridu a tudy pak Chetité vpadli Churritům do zad do Mitanni. Dobyli pevnosti Kutmar, kterou s okolím Chetita věnoval Antarattiovi, a obsadil kraj Šuta; všude loupili a vše živé a neživí odvlekli do Chatti. 

Tušratta se do pole nepostavil a vyklidil říšské sídelní město Waššukanni, které Chetité obsadili zřejmě nebráněné; kam Tušratta zmizel, nevíme, a jak dlouho se tam držel, také ne, viz zde níže. Odtud se Šuppiluliuma vypravil zpět přes Eufrátés do Syrie, ale Karchemiše/Karkemiše dlouho nedokázal dobýt (před městem také roku 1352, viz tam). Zmocnil se však území států Chalpa/Chalab (starý amorejský Jamchad, dn. Halab/evr. Aleppo, srov. c. 1620), Mukiš, Neja, Arachtu, Qatna (viz rok 1580 a 1200), Nuchašše a Kinza/Qadeš. Králem v Chalpě jmenoval Šuppiluliuma svého syna Telipina, dosud kněze v Kizzuwatně, viz rok 1370. 

Takuwa, král Neje, přišel do chetitského armádního ležení v Mukiši s mírovou nabídkou, ale doma se postavil do boje jeho bratr Aki-Tešup. Chetité ho porazili a zajali i s jeho spojencem Akijou, králem arachtským (Akija, asi hypokorist. za Aki-Tešup?); všechny je s lidmi a majetky odvlekli do Chatti, stejně jako panovnickou rodinu z Qatny. V Nuchašše před chetitskou armádou král Šarrupši utekl a zemřel/nebo byl zavražděn, ale Chetité se zmocnili jeho matky, bratrů a synů. Na trůn v jeho sídelním městě Ukulzatu/Ugulzatu posadili jistého Takupšarriho. Později nuchašské místo dal Šarrupšiho vnukovi jménem Tette, akkadsky psaná smlouva zachována. Viz dále rok 1320.    

Kinzu/chet. jméno Qadeše prý, jak tvrdí Šuppiluliuma na zachovaném nápisu, nechtěl chetitský král napadnout, ale to její král Šutatarru se synem Aitakamou se s vojskem postavili proti němu do bitvy, poraženi prchli do města Abzuja, kde je vítězové dopadli; Aitakamu později delegoval z Chatti zpět na trůn Kinzy a stal se spojencem Azirua Amurrského. Chetité během druhé syrské války dokonce obsadili Apinu/Api (Damašek), ačkoli ležel v egyptském zájmovém území; jeho král, jméno nebylo zaznamenáno, se agresorům postavil, byl poražen a jat; egyptské zájmy v roli územního guvernéra hájil v kraji jistý Pirjawaza. Anatolci ovládli nyní všechno mezi libanonskými horami a Eufrátem.

Pod chetitským protektorátem etablovaní dynastové Aitakama z Kinzy a Aziru z Amurru se pustili do vládce Qatny Akizziho, egyptského spojence, viz rok 1370, poněvadž odmítl změnit tábor, k čemuž ho přemlouvali. S chetitskou podporou vpadli do Qatny a Akizzi před nimi utekl a jeho osud se v historii ztratil (bývá ztotožňován se jménem Aki-Tešub, srov. však hypokor. Akija z Arachtu; otcem asi Taku z Nuchašše, viz rok 1471, bratrem Takuwa z Neji, viz rok 1370, všichni proegyptští).    

po 1360:

V Mitanni po porážce od Chetitů zavraždil krále Tušrattu (od 1383) jeho vlastní syn Kurtiwaza se služebnictvem (též čteno Mattiwaza či Šattiwaza). Nelze vyloučit, že se tak stalo během chetitského dobývání nebo pádu Karchemiše, srov. zde níže. Zřejmě na trůnu nevydržel dlouho, důvody neznáme, a vyhnal ho jistý Šuttarna III. (nástupce/syn Artatamy II.?). 

Usurpátor měl dobré styky s Assyřany a vrátil stříbrem a zlatem pobité dveře kdysi uloupené z Aššuru králi Aššur-uballitovi, do Alše vydal královské stolovací servisy. Kurtiwaza s pomocí šlechtice Aki-Tešupa a s doprovodem dvou set bojových vozů s márjanny prchl do Babylónu/Karduniaš, aby se domohl pomoci. Churrité však byli kassitským králem obviněni z pokusu o jeho likvidaci a veškerý majetek jim byl zabaven. 

Rovněž exulant Kurtiwaza stál v podezření a z obavy o svůj život prchl k Šuppiluliumovi. Uznání se mu dostalo: stal se manželem jedné ze Šuppiluliumových dcer, viz c. 1345. Jednotné království Mitanni se rozpadlo (do asi 1330?). Srov. rok 1346 v Kanaánu. Pád Tušrattovy mitannské říše přišel nejvíce vhod království Alše a hlavně Assyrii držené dlouho pod protektorátem mitannských Churritů: v podání Šuppiluliumově si obě království, nikdo z dynastů nejmenován, Mitanni rozdělili. Aššur-uballit Assyrský se dokonce pokoušel zmocnit se Waššukanni, ale s obléháním neuspěl, viz rok 1345.  

V egejské oblasti podle nejvyšší chronologie starých kronikářů od roku 1364 vládl v Dardanii Trós, po němž se pak údajně jmenoval kraj a město Troiá-Ílion a lid Tróové, Trójané. Roku 1361 začala údajně v Delfách věštkyně Fémonoé věštit budoucnost v hexametrech. Bývá jí první přičítána výzva "Poznej se/gnóthi seauton", popř. Thalétovi n. Chílónovi Spartskému. Před nebo po Fémonoé žil podle tradičních údajů epopoios Palaifatos z Athén, syn Aktaiův s Boió, rovněž věštkyní. Složil prý pět tisíc veršů kosmologického epu, o zrodu Apollóna a Artemidy tři tisíce, rozhovory Afrodíty s Erótem o pěti tisících verších, tisíc věnoval sporu Athény s Poseidónem a opěvoval loknu Létinu; srov. v indexu s. v. epos. 

Roku 1308 údajně založil Dardanův syn Ílos vlastní Ílion. 

************************************************************

1359. - 1350.

1352:

V Egyptě zemřel ve věku osmnácti n. devatenácti let král Tutanchamun (od 1361). Někdy v této době utrpěli Egypťané v Syrii na hranicích Amqy při Kadeši porážku od Chetitů. Jeho hrob v Údolí králů (označovaný jako KV 62/"Kings´s Valley") byl nalezen nedotčený 26. listopadu roku 1922 n. l., otevřen 17. února 1923 Howardem Carterem a podle rány na hlavě se soudí, že pochází buď z pádu či z boje, nikoli ale z vražedného útoku. 

Jiné spekulace vedou k nemoci z tloušťky, údajně mělo jeho tělo hruškovitou podobu (srov. s jeho otcem). V lednu 2005 byly mumifikované královy ostatky patnáct minut skenovány tomografem a na základě 1700 snímků badatelé usoudili pouze jedno, že mladý panovník nezemřel v důsledku rány do hlavy, ale možná na gangrénu ve zlomenině levé stehenní kosti krátce před smrtí (utrpěl i starší zlomeninu pravé nohy). Otravu nebo uškrcení vyloučit nemohli. 

Roku 2008 mu byly odňaty vzorky tkáně a po jejich prozkoumání přišli v únoru 2010 archeologové s další theorií, že král zemřel na malárii, neboť u něho a čtyř dalších ze šestnácti mumií jeho rodiny byly nalezeny zbytky parasita Plasmodium falciparum vyvolávajícího malárii a že mladý panovník trpěl Köhlerovou chorobou, odumřením kostí v noze. 

Zlatý div, chlouba Egyptského musea (roku 2002 oslavilo sto let), má na 5500 inventárních čísel. Malá část z pohřebních předmětů vystavovaná roku 2004 v Basileji byla pojištěna na částku jedné miliardy švýcarských franků. Pohřební modrozlatá maska byla původně opatřena jménem ženy Anchet-cheperu-Re alias Nefer-neferu-Aton, viz u roku 1368. • Druhý nevyloupený hrob, ale také výrazně skromnější, byl nalezen až roku 2012: KV 64 ukrýval ostatky kněžky, "Amunovy pěvkyně", Nehemesbastet z 9. století (sekundární pohřeb nad ostatky zničeného hrobu ze 14. století. 

Hrob Tutanchamunovy kojné jménem Maja byl nalezen v Saqqáře; místo bylo později použito k lidským i kultovním zvířecím funerálním účelům vícekrát a roku 2001 zde francouzští archeologové nalezli zbytky první známé lví mumie (Panthera leo) náležející ke kultu dolnoegyptské Bastet. Velmi vzrostlý samec zemřel na začátku římské doby.

Nástupcem na trůnu Obou zemí se stal Tutanchamunův regent a wezír Aja II. n. Aj/Eje, jako král Cheper-cheperu-Re, Hor Ka-nechet čechen-cheperu, řec. Cherrés či Acherrés (do 1348). Jeho otcem byl pravděpodobně Juja (srov. rok 1417) a Aja byl snad otcem Nefertiti, Achenatenovy manželky (srov. c. 1366; nebo příbuzný Teji). Patřil by tak do vedlejší linie Thútmoseovců. Korunovacímu ceremoniálu byl mimo jiné přítomen Kušita (?) Heqanefer/Heknufer, princ n. guvernér zemičky Mi'am (dn. Aníba) na jih od Asuánu.

O Ajově nástupu na trůn rozhodl neúspěch královny opatřit Egyptu panovníka v cizině. Mladá královna-vdova Anches-en-Amun napsala do Chattuše Šuppiluliumovi I., aby jí poslal svého syna jako nastávajícího, že prý má synů několik: "Nechci si vzít žádného ze svých otroků." Možné je též, že chtěla udržet mír s anatolskou velmocí; celé to mohl být nápad nejsilnější postavy u dvora Aje. Chetité vdově říkali Dachamunzu, což asi povstalo z egyptského titulu "ta-chemet-nesu/králova manželka".

Chetita nejprve poslal hodnostáře svého dvora jménem Chattuša-ziti, aby zjistil, co se děje na Nilu po smrti krále, jemuž Chetité říkali Pipchururija/Nipchururija (asi z jeho trůnního jména Nebcheperru). Po vyslancově návratu následujícího roku přišel nový dopis královny ("napsala jsem jen tobě, do žádné jiné země") a tehdy poslal oženit se s vdovou a stát se králem Egypta jednoho ze svých synů jménem Zannanza. 

Šuppilluliumovo váhání se vymstilo. Cestou do Egypta c. 1350 za neobjasněných okolností v Syrii zemřel či byl zavražděn, prý Horemhebovými lidmi. Poté si konečně vdova vzala Aje, který byl bezpochyby věku pokročilého (dvě desetiletí předtím měl na starosti na dvoře Achenatenově královské stáje). Anchesenamun by tak byla asi jediná z Egypťanek, která se stala manželkou tří králů-faraonů a nějaký čas také sama vládla: jejími královskými choti byli otec - bratr - děd (v tomto pořadí), jistě světová originalita.

Záhada s ženským nástupnictvím Achenatenově je novodobě vykládána i jinak, srov. rok 1362sq. Po monotheistovi šest let vládla jeho dcera a vdova, v klínopisných textech Nipchururija (Neferaton), která se obrátila na chetitského vládce, aby jí poslal syna-manžela. V Egyptě krok nepochybně veleskandální, to tu ještě nebylo... Palácová klika jí ale vnutila zřejmě někoho ze svých řad, Tutanchatona, a chetitského prince zavraždila. Nejvlivnějším mužem u dvora byl již tehdy Horemheb/Haremheb. Ajův syn (??) Nacht-Min, asi jeden z velících armádních důstojníků, zemřel dříve než otec.

Po egyptské porážce v Syrii, viz níže, byl na chetitské frontě klid, nikoli však mír (viz 1300, definitivní mír až 1284). 

Šuppiluliuma se v Syrii c. 1354 zmocnil prostřednictvím jednoho ze svých vojevůdců země Amqu/Amqa, jedné z hraničních egyptských provincií mezi Libanem a Antilibanem. Králův syn a místokrál v Syrii Telipinu obsadil země Arzija a karchemišský venkov. Vlastní Karchemiš, mohutnou pevnost nad Eufrátem, Chetité oblehli. Následujícího roku musel Telipinu do vlasti a velení předat Lupakkiovi. V té době Egypťané vpadli do Kinzy a podpořili protichetitskou revoltu v Nuchašši, srov. rok 1360 a dále 1320; Aziru z Amurru zůstal Šuppiluliumovi věren.

Zimní ležení Chetitů před Karchemiší v Churmurize/Murmuriga napadli Churrité a oblehli: Lupakkovi vojáci o síle šesti set mužů se dokázali Churritům dlouho bránit. Na jaře c. 1352 vytáhl do pole Šuppiluliuma, dvěma armádám veleli jeho vojevůdci. Cestou do Syrie porazil králův nejstarší syn Arnuwanda s dvorním hodnostářem Zidou Churrity před Churmurigou a osvobodil Lupakkiovy oddíly. Král oblehl Karchemiš a Lupakku s Tarchunda-zalmou poslal proti Egypťanům: Chetité je vyhnali z Kinzy a znovu se zmocnili kraje Amqa.

Král právě obléhal Karchemiš, když se dozvěděl o smrti Tutanchamunově, pravděpodobně přímo od vdovy ("můj manžel je mrtev", viz zde výše) a Karchemiš padla o osm dnů později v době, kdy byl jeho dvořan na cestě k jednáním v Egyptě o svatbě vdovy po Tutanchamunovi; 3300 churritských zajatců z Karchemiše usadil Chetita ve své zemi jako kolonisty. 

Egypťané, kteří rok předtím, to Tutanchamun ještě žil, napadli n. obsadili Qadeš na Orontu, byli odtud po smrti Zannanzově c. 1350 opět vypuzeni. Chetité z tažení Arnuwandova při návratu domů z Amqu zavlekli do Chattu tisíce zajatců a s nimi morovou nákazu. Amurru krále Azira zůstalo vasalem či spojencem chetitského krále, jak víme ze zachované smlouvy o vojenském amurro-chetitském paktu.

Platilo nadále roční tribut tří set šeqelů rafinovaného zlata (viz rok 1365), jak připomíná smlouva Šuppiluliumova syna Muršila II. s Tuppi-Tešubem/Duppi-Tešub, synem DU-Tešuba/Ari-Tešub (?) a vnukem Azirovým a "nikdy to neodmítl a nikdy ho (mého otce) nerozčílil"; viz rok 1365 a 1319. • DU-Tešub by případně mohlo být churritské jméno případného Ba'lujova syna n. bratra Beti'ila, srov. rok 1365. Jeho manželkou mohla být Ulmi, matka královny Achat-Milki, viz rok 1270.   

Králem Karchemiše a dalších pevností na Eufrátu Šuppiluliuma učinil svého syna Pijaššiliho s trůnním jménem Šarre-Kušuch. Dalšího syna Telipina, již předtím velekněze-dynastu v Kumanni, potvrdil králem Chalabu/chet. Chalpa, dřívější Jamchad; viz dále rok 1360 a 1345. Chetité kontrolovali zemi Aštata na Eufrátu jižně od Karchemiše, dříve království churritské, a zde znovu vybudovali jako pevnost Emar. 

c. 1350:

V Palaistíně/Kanaánu zemřel soudce israélitských kmenů Jehudá/řec. Iúdás (od c. 1380) a jejich moc slábla. Jednotlivé kmeny měly své soudce a začal assimilační proces israélitských beduínů s palaistínskými Kana´anci, Amority a dalšími skupinami obývajícími zemi, srov. roky 1448, 1400 a 1346.

V hellénském světě c. 1350 šířeny arkadské dialekty na Kypru. Roku 1359 v Argu po Abantovi (od 1382) králem jeho syn s Aglají Proitos (do 1342), po něm jeho dvojče Akrisios (do 1311). Podle jiného podání se měli oba blíženci z otcovy vůle o vládu nad královstvím střídat, Akrisios však Proita vyhnal, podle dalšího se po nerozhodné válce dohodli na rozdělení království s tím, že Proitos se stal (prvním) pánem-králem na Tírynthu. Kolovala mezi mýthografy též verse, že to byl Proitos, kdo znásilnil Akrisiovu dceru Danaé a nikoli Zeus, takže byl smrtelným otcem Perseovým.