319-318

319.

Ol. 115, 2

 

Apollódoros III.

a. u. c. 435

L. Papirius Cursor III. a Q. Aulius nebo Aemilius Cerretanus (srov. rok 323)

Rok 5. Filippa III.

************************************************************

V Makedonii mohl být v zimě na začátku roku, podle dalších chronografických úvah až v létě n. na podzim popraven Démádés se svým synem (viz ovšem předešlý rok a rok 321; Démádés se narodil kolem roku 380).

Nemocný Antipatros jmenoval svým nástupcem v poručnickém úřadu a vrchním velitelem makedonské armády v Evropě Polyperchonta (c. 75), syna Simmiova z Tymfaie/epimelétés autokratór tón basileón kai stratégos tés Európés a obnovil úřad říšského chíliarcha, tedy Polyperchontova zástupce, jímž jmenoval svého sebevědomého syna Kassandra (c. 30). Praktický význam tohoto druhého kroku byl čistě formální a podřízenost Polyperchontovi respektoval sotva několik měsíců, viz obrat zde níže.

Antipatros, vojevůdce Filippův a Alexandrův (c. 78-80), zemřel v Pelle v zimě nebo zjara roku 319 na horečky, které přišly po ztroskotání lodi snad už v prosinci roku 321 při přepravě vojska z Asie do Evropy (?). Tím byla ukončena druhá válka diadochů (trvala od roku 321), aniž by přinesla jakékoli rozhodnutí.

Bezprostředně po Antipatrově smrti propukly v Makedonii spory mezi Polyperchontem, dalším osvědčeným vojevodou Filippa II., straníkem jednotné monarchie se silným královským dvorem jako centrem, a Kassandrem, který byl na rozdíl od svého otce vždy autonomista a podporoval v Helladě spíše aristokraty.

Posádku v Múnichiu převzal od Menylla s Fókiónovou podporou Kassandrův přítel Níkánór; čím byl Menyllos pro Kassandra nespolehlivý, nevíme. Athéňané Fókiónovi brzy vyčítali, že věděl o Antipatrově smrti dříve než oni, že znal důvod Kassandrova spěchu a že frúrarcha Níkánora podpořil svou nečinností, když se Makedon chystal zmocnit i Peiraiea, viz rok následující. Fókión, tehdy stratégos, odmítl totiž mobilisovat a zajistit zásoby, dokonce varoval následujícího roku Níkánora před Derkyllem, který ho chtěl zatknout, a prohlašoval, že Níkánorovi důvěřuje; Fókiónovi byla milejší stálá makedonská okupační posádka než nestálé nálady "lidu". Derkyllos, Fókiónův politický oponent a kolega v úřadu, ho veřejně varoval před nebezpečím útoku na hlavní athénský přístav. Fókiónovi, muži, který se prý nikdy neusmál ani nezaplakal, se několik měsíců na to stane tento moment osudovým, viz rok následující.

Níkánór na Fókiónovu radu financoval athénské sportovní hry/agónothesiá, to asi jako první neusazený cizinec, nicméně jako voják Kassandrův připravoval makedonskou posádku na válku s Polyperchontem, viz rok následující. Edikt Filippa Arrhidaia, viz zde níže, o svobodě hellénských států, Níkánór nerespektoval a výzvy Athéňanů, aby pevnosti vyklidil, rovněž.    

 

Na asijské frontě od začátku roku pokračovaly boje „mocných“ s „královskými“ v Anatolii. Alketás, Attalos a další válčili v Pisidii a v Pamfýlii. Po neočekávaném protiútoku Antigonově byla obsazena Krétopolis v Pisidii. Antigonos porazil pěchotu „královských“, vojsko protivníka se mu vzdalo a Attalos, Dokimos, Polemón se s dalšími ocitli v jeho zajetí. Alketás unikl s jízdou do Termessu a antigonovci začali město obléhat. Měšťané začali vyjednávat s Antigonem: v bezvýchodné situaci si vzal Alketás, bratr Perdikkův, život (snad o tomto Alketovi se tradovalo, že uměl dosti silně pít).

Antigonos se pak vypravil do Frygie, do své satrapie (kterou spravoval již od roku 333, vzácně dlouhý to úřad pro diadocha). U Krétopole dostal zprávu od Aristodéma z Mílétu, že v Makedonii zemřel epimelétés autokratór Antipatros a že Polyperchón je jeho nástupcem. V téže době se k Antigonovi přidala i flotila Attalova.

Hned na to nabídl Antigonos obleženému Eumenovi pocty a satrapii; poslem při vyjednávání byl Hierónymos z Kardie, Eumenův rodák. Antigonos zrovna pobýval v Kelainách, když se Eumenovi podařilo z obležených Nór uniknout.

Na jaře se uzavřel satrapa Malé Frygie Arrhabaios z nejistoty před Antigonem ve svých městech. Arrhabaios mimo jiné podporoval samovládce Kýziku Tímoláa, jednoho z Platónových žáků. Obléhání Kýziku bylo s pomocí Býzantských odraženo. Antigonos se vypravil proti Arrhabaiovi a Kleitovi, satrapovi Lýdie. Arrhabaios byl obležen v Kiu, Antigonos působil v Lýdii, obsadil Efesos a zmocnil se částky šesti set talentů (tj. téměř osmnáct tun stříbra a zlata), které byly uloženy v perském gázofylakiu Kyindách: byl to první otevřeně protikrálovský čin, protože tak činil bez formálního souhlasu dvora, tedy Polyperchonta.

V téže době uprchl ode dvora k Antigonovi Kassandros (srov. předtím jejich spory!). Tím se vytvořila nová koalice diadochů a mohla vypuknout třetí válka diadochů (trvala do roku 316). Na straně králů stáli především Polyperchón, Eumenés, Olympias, Arrhabaios, Kleitos, Antigenés, Peukestás, Tlépolemos, Sibyrtios, Stásandros/Stásanór a Eudámos/Eudémos, stranu autonomistickou a „mocných“, tvořili hlavně Antigonos, Kassandros, Ptolemaios, Seleukos, Peithón/Píthón, Lýsimachos a jejich hellénští spojenci, např. Býzantion.

 

Na jaře vydal král Filippos III. Arrhidaios edikt/diagramma, jehož iniciátorem byl Polyperchón a zřejmě královna Eurydiké III., Filippova manželka, podle něhož se v Helladě ustanovují ty státní ústavy, které v nich platily za králů Filippa II. a Alexandra III. Zároveň se měli vrátit domů vyhnanci exulovaní "našimi vojevůdci/hypo tón hémeterón stratégón" od okamžiku, kdy Alexandros zahájil asijské tažení (tedy Antipatrem).

Návrat do vlasti pro běžence a restituce majetků se výslovně netýkala megalopolských vyhnanců kolem Polyaineta, kteří byli exulováni za zradu/epi prodosiá feugontás; co to bylo, co Polyainetos s dalšími provedl, nevíme, stejně tak nevíme, proč se nesměli do daného termínu 30. xanthika/c. duben vrátit vyhnanci do Amfissy (srov. rok 321), Trikky, Farkádónu a Hérákleie (asi na Oitě; vše v nějaké souvislosti s lamijskou válkou?). Athéňanům byl vrácen Samos (srov. podmínky míru z roku 322), krok zřejmě jen formální, neboť obsazen jimi nebyl (viz dále rok 315), nikoli však Órópos, jemuž digramma garantovalo samostatnost (od roku 322).

Polyperchón pozval do Makedonie Olympiadu, která stále ještě pobývala v Épeiru, a poslal k ní Rhóxanu s jejím synem Alexandrem IV. (viz následující rok). Tím došlo k odtržení králů od sebe a již nikdy se nesetkali. Alexandros IV. nebyl tehdy ani čtyřletý.

Hned vzápětí byl Polyperchontem přijat Eumenés do spojenectví proti Antigonovi. Eumenés začal v Kappadokii opět sbírat vojsko, které tu zanechal na přezimování. Proti němu poslal Antigonos Menandra (snad shodného s bývalým satrapou Lýdie, srov. roky 331, 323 a 321; o jeho parasítovi Grylliónovi viz v indexu s. v. parasítos);o Menandrovi již nebude slyšet, jeho akce nebyla zjevně úspěšná. Eumenés totiž unikl do Kilikie, kde ho dostihl dopis od Polyperchonta a Olympiady, jímž byl jmenován namísto Antigona stratégem Asie.

Eumenés ihned vyzval všechny satrapy horních satrapií, aby ho podporovali: všichni zůstali věrní jménu králů až na Peithóna z Médie a Seleuka z Babylónie, kteří se drželi „mocných“. Peithón byl ještě k tomu Antigonem potvrzen (srov. rok 321) ve funkci zástupce celých horních satrapií, tedy Asie od Eufrátu na východ.

V Indii se na Antigonovu stranu postavil král Póros, byl však záludně zavražděn Eudámem, vojenským velitelem v Indii I. a II. (srov. roky 324 a 323; tato událost se mohla udát až roku následujícího, důvody neznáme)Na konci roku se oddíly argyraspidů pod Antigenem a Teutamou přidaly rovněž k Eumenovi a odebraly se do kilikijských Kyindů viz o nich roku 299. V Helladě začalo verbování žoldnéřů pro „královské“. V téže době se Ptolemaiovi u Zefyria nepodařilo znovu vylodit na Kypru (viz předešlý rok).

 

Na Sicílii požádali Krotónští tísnění Bruttijci Syrákúsany o pomoc. Armádě veleli stratégové Sósikratés a Hérákleidés a s nimi Agathokleův bratr Antandros. Ve výpravě sloužil Agathoklés (42) jako chílarchos. Dosáhl řady vojenských úspěchů, ale z žárlivosti si je přivlastnil Sósikratés a když ho v Syrákúsách později Agathoklés obvinil z podvodů, sněm mu nedal za pravdu a vládu uchopili Sósikratés s Hérákleidem.

Agathoklés s Antanadrem odešli do Krotónu, kde se chtěli prosadit, ale nevyšlo jim to a Agathoklés prchl do Tarentu. Dal se najmout jako žoldnéř, ale poněvadž se účastnil několika nám neznámých riskantních akcí, Tarentští ho propustili. Obklopil se v Itálii exulanty ze všech možných hellénských států regionu a vytáhl s nimi na pomoc Rhégiu, proti němuž vytáhli ze Sicílie Sósikratés s Hérákleidem (důvody neznáme). Viz dále rok následující.

 

Narodil se Pyrrhos, syn Aiakidův a Fthíe, dcery Menóna z Farsálu, budoucí král Épeirótů i Makedonů (padl roku 272), a jeho souputník a soupeř ve válkách o makedonský trůn, syn Démétria Poliorkéta s Filou, dcerou Antipatrovou, Antigonos zvaný později Gonatás (zemřel roku 239). Narozeniny slavil Gonatás 19. hekatombaiónu, asi tedy c. začátkem srpna. 

 

Římský konsul L. Papirius Cursor povolil Samnitům příměří, aby mohli jednat v Římě o míru (viz příští rok, ale triumf nad nimi konal t. r. 21. srpna). Podle jiného historického podání Římané dobyli v Apúlii Lucerii teprve t. r., kde se dostal k vojenským insigniím ztraceným u Caudia a zajal sedm tisíc Samnitů, které poslal pode jho (viz rok 321sq. a viz rok 314).

Druhý konsul Q. Aulius porazil v poli samnitské Frentány a pak se zradou části obyvatel zmocnil Satrika, jehož samnitskou posádku při dobývání pobil. Představitele prosamnistské strany ve městě popravil a všechny Satričany odzbrojil. Za to si u senátu vysloužil poctu triumfem. 

 

************************************************************

318.

Ol. 115, 3

 

Archippos II.

a. u. c. 436

M. Fabius Flaccina(tor) a L. Plautius Venox (Venno)

Rok 6. Filipa III.

************************************************************

V Evropě převzala na začátku roku poručnictví nad malým Alexandrem IV. jeho babička Olympias - část makedonského dvora žila u ní v Épeiru (viz předešlý rok). Poručníkem Filippa III. zůstal Polyperchón.

Na jaře žádali Athéňané Polyperchonta, aby jim vrátil přístavy a naplnil tak (svůj) loňský královský výnos. S Fókiónem byl jménem rady žádat Makedona do Múnychie též Konón, syn stratéga Tímothea, a Klearchos, syn Nausikleův: otec býval naopak ve společnosti protimakedonských veličin jako Démosthenés a Hypereidés. Níkánór se dostal do úzkých. Kassandrův člověk se s pomocí Fókiónovou mohl před athénským stratégem Derkyllem, mužem podporujícím Polyperchonta, z Athén útěkem zachránit, když již předtím dostal Níkánór písemný rozkaz od Olympiady opustit Múnichii a Peiraieus; ani na tento dopis nereagoval a zachovával se svými muži věrnost Kassandrovi.

Derkyllos/Derkylos byl kolegou Fókiónovým v úřadu s vojenskou pravomocí nad attickým venkovem: ho epi tés chórás stratégos/"velitel nad zemí". Na rozdíl od Fókióna nedržel s aristokraty. Kallimedón, hluboce oddaný antipatrovským Makedonům, se na svém druhém exilu, viz roky 323sq. a zde níže, usadil na jakémsi statku u Beroie, zřejmě královském daru za prokázané služby, a není jasné, zda a kdy se do Athén vrátil. Je pozoruhodné, že jeho syn Agyrrhios byl naopak athénským démokratickým "národovcem", jak dokladují dekrety z let 288 a 281 (jistý Kallimedón byl polítarchem Beroie roku 122: potomek našeho makedonofila?). 

S vojskem na to dorazil do Attiky Alexandros, Polyperchontův syn, a utábořil se před Peiraieem. S ním přišlo do města mnoho exulantů, jimž návrat umožňoval loňský královský edikt. Fókión, ač v této době stratégem, pro případ, že by se jich zmocnil, nedoporučoval Alexandrovi vydávat přístavy, a Níkánór sám o sobě rovněž nic jiného nezamýšlel. Athéňané mohli dokonce spatřit Níkánora při rozmluvě s Alexandrem a asi jim došlo, že ani Polyperchón nebude chtít makedonskou posádku z přístavů odvolat.

V téže době se v Athénách složila vláda oligarchů (byla u moci od roku 322, srov. podmínky míru lamijské války). Na bouřlivém sněmu, jehož se účastnili stávající občané i navrátilci z exilu/ekklésiá pammigés, byl Antipatrův diktát zrušen, obnoveno zřízení z doby před lamijskou válkou a promakedonští aristokraté na návrh Hagnónidův, viz o něm roku 324, odsouzeni ke ztrátě majetku a ke smrti. Řada jich stačila prchnout, Fókión se svými přáteli v doprovodu Hégémona, který rovněž za svou věrnost získal nějaké majetky v Makedonii, Deinarcha, asi bývalého Antipatrova epimeléta Peloponnésu, viz rok 320, a blíže neznámého Solóna z Platají, důvěrníků kdysi Polyperchontových, putoval k Polyperchontovi s průvodním listem Alexandrovým. Jim v patách následovala oficiální athénská mise vedená Hagnónidem s cílem, marným, domoci se vrácení přístavů. 

Polyperchón byl s králem Filippem III. na cestě do Attiky a na Peloponnésos. Athénští uprchlíci i poslové byli vyslechnuti s nevolí u vesnice Farygai ve Fókidě, nicméně Polyperchón se otočil ke svým starým přátelům zády; důvody nejsou příliš zřejmé.  Pro nám neznámou zradu dal okamžitě mučit a popravit Deinarcha a ostatní, pokud nestačili utéci, vydal Athénským k potrestání. Fókióna a jeho kolegy dopravil do Athén Kleitos a předal je soudu; o Kleitově osudu viz zde níže, o osudu Níkánorově viz rok následující. 

V Athénách byli z promakedonské (= prokassandrovské) strany odsouzeni všichni za zradu k trestu smrti: dne 19. múnichiónu/asi 8. května byli jedem popraveni Fókión, Níkoklés, Thúdippos, Hégémón a Pýthoklés, zatímco Démétriovi z Faléru, Kallimedontovi a Charikleovi, Fókiónovu zeti, se podařilo uprchnout; Démétrios na povozu zaházen do sena a unikl do Múnichia k Níkánorovi. Nenávist Athéňanů vůči promakedonskému Fókiónovi byla tak velká, že mu byl odepřen pohřeb, takže ho pochovali otroci. Triumf démagóga Hagnónida byl krátký: smrtelný kalich, objednaný jeho náladovými spoluobčany, vypil jen o několik měsíců později. V době své slávy stačil též neúspěšně obžalovat scholarcha peripatu Theofrasta, na jehož přednášky prý chodívalo na dva tisíce lidí (!?), z bezbožnosti/grafé asebeiás, pokus tak trochu "sókratovský", viz rok 399.  

Krátce po Fókiónově smrti připlula k Athénám Kassandrova flotila a Kassandros obsadil Peiraieus, Níkánór držel Múnichii. Polyperchón začal obléhat Peiraieus, ale protože v Attice nebylo po ruce dosti spíže, vypravil se na Peloponnésos (srov. poměry před sto lety během peloponnéské války: Attika byla pro hellénistické armády malá). V obléhání přístavů pokračoval jeho syn Alexandros. Někdy v této době bylo Athéňany dekretováno občanství pro blíže neznámého Sónika a Euklea (?) z vděku za náklonnost vůči sobě. Stalo se tak na přání Polyperchontovo a je to první případ, kdy Athéňané udělili občanská práva na základě vyjádření cizího panovníka. 

Kassandrovcům se podařilo obsadit Aigínu, která pak pod různými králi zůstala makedonská až do roku 229. • Aigína byla athénským spojencem od roku 457, od roku 431 byla integrální součástí athénského státu.

V Korinthu (?) se sešlo shromáždění hellénských států a obnovilo koinon tón Hellénón z roku 338, již třetí spolek Hellénů, tentokrát s králem Makedonů Filippem III. Byl to čin pouze formální s nepatrným vlivem na obce, třebaže Polyperchón si od toho sliboval nabytí sympatií v hellénských státech (srov. roky 481 a 338, resp. 302).

Polyperchón se vypravil s vojskem proti Megalopoli, která odmítla vstoupit do spolku a oblehl ji, ale přes svou přesilu a technické možnosti bez úspěchu. Město zdatně bránil Dámis, který s Alexandrem Velikým prodělal asijské tažení. Arkadové, jimž se dařilo opravovat na hradbách, co Makedonové prolomili, tehdy poprvé spatřili slony, jejichž drtivou účinnost omezili nastražením hřebů a bodců kolem hradeb; viz dále rok 315.

Jak dlouho město Polyperchón obléhal, nevíme. Poté se Polyperchón s králem a jádrem vojska vrátil do Makedonie. Odtud poslal do Helléspontu Kleita s loďstvem. Kleitos se zde spojil s Arrhabaiem, satrapou Malé Frygie. Zda se Polyperchón osobně podílel na asijském tažení, jasné není. Proti „královskému“ loďstvu vyslal Kassandros z Peiraiea Níkánora, který se spojil s flotilou Antigonovou a společně pokračovali k Helléspontu. Již na podzim v blízkosti Býzantia porazil Kleitos antigonovské loďstvo čítající 130 lodí, které v bitvě ztratilo téměř polovinu plavidel (sedmnáct potopil, čtyřicet zajal i s posádkami, ostatní unikly do Chalkédonu).

V noci však Níkánór s Býzantskými přepadl tábor vítězů a zcela ho zničil, stejně tak lodě. Kleitos, vítěz mimo jiné od Amorgu (viz rok 322), mohl v daném okamžiku uniknout, byl však později v Thrákii, kde opustil svou loď, aby po souši dorazil do Makedonie, zabit jakýmisi Lýsimachovými vojáky.

Koncem roku dobyl Kassandros Salamínu (zůstala makedonská do roku 232 či 229). Antigonos s Kassandrem se tak stali pány Egejského moře.

 

Ve válce v Asii v zimě 319/318 přišel Eumenés do Foiníkie a začal zde vystrojovat loďstvo a vojsko proti Ptolemaiovi. Antigonos přešel z Frygie do Kilikie a poslal flotilu do Foiníkie. Sósigenés z Rhodu, který přivážel Eumenovi od králů peníze pro válku, přešel k Antigonovi a totéž učinila i osádka celé Eumenovy flotily.

Zřejmě někdy v této době se Nearchos, Alexandrův kdysi nauarchos, od asi loňska antigonovec, zmocnil na jistém Antipatridovi, starém svém příteli, Telméssu: dostal od něho slib, že si může u něho uschovat v pevnosti jakési ženy s jejich zavazadly a otroky, s nimi se na hrad dostali vojáci a zbraně. Nearcha pak Antigonos přidělil svému synu Démétriovi (22) za jednoho z poradců, srov. rok 316 a jejich výčet roku 312, více o něm není dále známo. • V budoucí Seleukidě na severu Syrie založil Antigonos na Orontu město a budoval ho jako svou říšskou residenci: Antigoneia na Orontu. O jejím dalším slavném osudu viz rok 308sqq.  

V horních satrapiích zavraždil Eudámos/Eudémos krále Póra (což se ale mohlo přihodit již roku předešlého, srov. tam). Zmocnil se 120 Pórových slonů, s nimiž se následujícího roku vypravil na Západ do války s Antigonem.

Peithón/Píthón, satrapa Médie a představitel všech horních satrapií, sesadil stratéga Parthie Filippa (byl v úřadu od roku 323) a dal ho popravit, protože se postavil na stranu „královských“. Na jeho místo jmenoval Eudéma, který pak vydržel formálně ve funkci do roku 316 (jiný od "indického" Eudáma/Eudéma). Ostatní satrapové horních satrapií se však spojili a Eudéma vyhnali z Parthie do Médie k Peithónovi, který musel prchnout z Médie k Seleukovi do Babylónu.

Koncem roku se vypravil Eumenés do Mesopotamie, doprovázen satrapou Mesopotamie a Arbélítidy Amfimachem (satrapou od roku 321). Odtud pokračoval do Babylónie, kde v místě zvaném Kárské vesnice/Kárón kómai přezimoval.

Antigonos, který s armádou Eumena sledoval, dorazil do Mesopotamie z Kilikie. Kdesi v satrapii Mesopotamie přezimoval. Namísto „královského“ Amfimacha jmenoval protisatrapou Blitora.

V téže době uprchli „královští“ Attalos, Polemón, Dokimos, Antipatros a Filótás z jistého hradu ve Frygii, kde byli v Antigonově zajetí. Byli však dopadeni a znovu internováni. Dokimos se uchýlil k Antigonově manželce Stratoníce, přesto byl znovu zavřen: později přešel k Lýsimachovi a zřejmě po smrti Eumenově se stal pánem eunúcha Filetaira (viz rok 302, zakladatele attalovského státu). Dokimos pobyl v Antigonově zajetí roky 319 až 315.

 

Na Sicílii byla ze Syrákús vyhnána oligarchická vláda "šesti set nejvznešenějších/hoi hexakosioi tón epifanestatón", která byla u moci od předešlého roku (?) a jejíž mluvčími byli stratégové Sósistratos a Hérákleidés, nepřátelé Agathokleovi. Oba byli exulováni, s nimi "mnoho významných mužů/polloi endoxoi andres" spojených s režimem a Agathoklés se mohl se svým bratrem vrátit z Itálie. Sósistratos se vypravil do Karthága a do Gely a dojednal válku proti démokratům ve své vlasti.

Agathoklés si sice vedl v bojích s exulanty u Gely udatně, Syrákúští však raději zvolili stratégem, podobně jako v případě Tímoleonta, Korinťana Akestorida. Poněvadž o Agathokleovi kolovalo, že se pokouší zmocnit samovlády, byl opět exulován a Akestoridés za ním dokonce poslal vrahy (jimž exulant podstrčil sobě podobného převlečeného otroka).

Agathoklés sestavil a financoval vlastní oddíl a získal si oblibu mezi nespokojenými syrákúskými spojenci. Syrákúští v hrozící frontě viděli nebezpečí, exulovali své radikální demokraty a ti umírnění ve spojení s oligarchy uzavřeli spojenectví s Kartháginci: Sósistratos se vrátil do města a Akestoridés musel prchnout, aby nebyl popraven za pokus o samovládu. V této době byl Agathoklés se svými žoldnéři v Morgantině a dobyl Leontín. Viz dále rok následující.

Zachoval se údaj, že v Leontínách lidi svolal na sněm, aby přišli beze zbraní, bylo jich prý deset tisíc, a dal je všechny pobít. Stejně podivný (srov. možný zdroj v Tímaiovi, rok 317) je jeho údajný výrok o dodržování přísah daných nepřátelům: "Až se najíme, přísahy vyzvrátíme/deipnésantes exemesómen tús horkús."

V téže době zahájili v Itálii válku proti démokraty drženému Krotónu exulovaní oligarchové, viz rok následující. 

 

V Athénách zaznamenal své první vítězství básník nové attické komédie Dífilos ze Sinópy (žil v letech 360-350 až min. 263).

 

Římané odmítli obnovit se Samnity mír a spojeneckou smlouvu s nimi, ale souhlasili s prodloužením příměří na dva roky (srov. předešlý rok). Apúlové z Teana a Canusia/známá pozd. Canosa, nedaleko od římských osudových Cann, viz rok 216, měli vydat do Říma rukojmí a následujícího roku se stali římskými spojenci, resp. dostali se pod římský protektorát.

V Římě byly přidány dvě nové tribue, oufantská a falernská. Censura C. Maenia, který dal na Foru nad obchody zřídit galerie, balkony, tzv. maenianum/maeniana; o jejich rušení na domech soukromníků, přiléhají-li k sakrálním stavbám, viz rok 367+. 

V Capui byli poprvé se souhlasem Říma, neboť zákony jim určil praetor L. Furius, voleni jako nejvyšší úředníci tzv. praefecti (srov. rok 338). O rok později byli obdobní protektorátní úředníci voleni v Antiu (zde s titulem patróni).

 

V Číně přijal vládce státu Sung královský titul. O porážce Číňanů od Hunů a o jejich první zmínce v dějinách viz v indexu pod heslem Hunové (srov. roku 200).