Hub-Hud

HS§ viz séstertius, peníze, míry a váhy

hubenost, hubení lidé§ 546, 320, 299 a viz s. v. školy (3) 

hudba a zpěv, hudebníci, hudební theoretici, technai músikai, músické theorie, tanec; viz též hostiny:

Podle hellénských pověstí měl „hudbu“ vynalézt Amfión, a když ne on, pak Libyové, pastýřskou píšťalu/syrinx a monaulos bůh Pán, flétnu Fryg Midás, zdvojenou flétnu Fryg Marsyás, lýdskou melodii Amfión, dórskou Thrák Thamyrás, fryžskou Marsyás. Jeho žákem byl prý jistý Olympos z Mýsie, syn Maionův, nejen aulétés, ale též skladatel lyrických veršů. Žil prý ještě jeden hudebník, Fryg Olympos zvaný Mladší, aulétés Midův v Gordiu.

Lyru (kitharu) o čtyřech strunách měl vynalézt Amfión, podle jiných Orfeus nebo Linos, na sedm strun prý poprvé zahrál Terpandros (heptachordos lyra), na osm Simónidés, na devět, resp. deset a jedenáct Tímotheos z Mílétu, syn Thersandrův (n. Neomúsův či Filopolidův). Ve zpěvu prý také proslul thrácký kněz Eumolpos a fryžský mýthický hudebník a pěvec Olympos, také prý vynálezce hry na flétnu (neméně proslulý byl jeho historický jmenovec).

Na lyru bez doprovodného zpěvu poprvé prý hrál Thamyris, se zpěvem Amfión nebo Linus. Zpívat k flétně/aulódika začal první Ardalos z Troizénu. Kitharódika, zpěvy k lyře, první psal Terpandros z Antissy na Lesbu. Když Lakedaimonští poprvé roku 676 slavili svátek Apollóna Karneia, tzv. karneia (spíše ale byl svátek v té době s konečnou platností obnoven), vyhrál první hudební a básnické soutěže. Ve Spartě již zůstal na trvalo a prý přispěl svými písněmi k vítězství Lakedaimonských nad Messéňany ve II. messénské válce. Terpandros asi mezi Hellény zpopularisoval lýdskou sedmistrunnou lyru (Helléni měli i dvacetistrunnou), obvyklou v Aiolii. Na Lesbu a v Aiolii asi vznikl monódický, sólový zpěv, lyrika v našem slova smyslu.

Podle jiných zdrojů pocházel lyrikos Terpandros z Arny v Boiótii, popř. z Kýmy. Podle jedněch byl potomkem Hésiodových, podle jiných prapravnukem Homérovým, pravnukem Euryfóntovým, vnukem Fókeovým a synem Boiovým. První skládal melodie/nomoi, což jiní staří autoři tvrdili o Filammónovi, viz pod epos. 

Z Frygie přišel barbitos n. barbiton, druh lyry s dlouhými strunami a hlubším zvukem než kithara nebo lyra. Jistému Epigonovi z Amprakie, jemuž se dostalo občanství v Sikyónu, se přičítalo, že hrál první v doprovodu flétny na psaltérion a beze zpěvu/enaulos psílokitharistés. Hrál prsty obou rukou, bez trsátka. Nástroj, kolikastrunný byl, nevíme, se jmenoval buď po něm epigoneion, egiponion, nebo měl jméno podle toho, že ležel "na kolenou" srov. citheru. Kdy Epigonos žil, nevíme. Byl prý též první, kdo během vystoupení střídal nástroje. Prvním ryzím strunným instrumentalistou byl podle jedněch Lýsandros ze Sikyónu, nebo Aristoníkos z Argu žijící na Korkýře, současník Archilochův. 

To jsou hellénské představy o tom, kdo co u nich vynalezl. Hudba a hudební nástroje jsou pochopitelně mnohem starší (o jednom z čínských postojů viz pod Mo-c´). V Egyptě hudební doprovod oslav a hostin všeho druhu formovaly profesionální hudebnice a tanečnice již v předdynastické době, jak dokazují zachovaná vyobrazení. Jejich bohyní je Hathór, Ísis a Sechmet, hrající na seistron/sistrum, tedy chřestítko, menit a bubínky, Bes a Anúbis hrají na bubny. Zpěv, tanec, harfa (domácí egyptská se objevila v době panování krále Snofru), chřestítka, bubínky/tympana, flétny, cymbál/kymbala, kastaněty patří k nejstarším hudebním projevům vedle zvonků v rituálních příležitostech.

Jak se například k Pindarovým olympským epiníkům hrálo na flétnu a lyru, co bylo zpíváno a jak vlastně přednes vypadal, nevíme. Zachováno je čtrnáct jeho oslavných básní, z nich jeden náleží syrákúskému vladaři Hierónovi I., druhý akragantskému Thérónovi, tři z nich olympioníkům dorosteneckým a dvěma vítězům věnoval po dvou epinících. Jak zněly písně veselé pronášené hilaródy nebo magické n. zaklínací pěné magódy v doprovodu bubínků a chřestítek nevíme. O hudebních žánrech, názvech písní a jejich původu, o jejich textech a o tanci je zachován výklad Athénaia z Naukrátidy ve čtrnácté knize jeho Deipnosofistů (následuje rozklad o jiných součástech hostin, mimo jiné o nejkvalitnějších šunkách, viz pod kuchyně). 
Z Asie do země přišly loutna/forminx a lyra. První konservatoř zřejmě vznikla v Číně za dynastie Čou a učila chlapce do dvaceti let věku tanec, zpěv a hru. Role hudebnic a tanečnic byla podobná jejich pozdějším hellénským kolegyním, viz pod hostiny. Na všechny nástroje hrály ženy, jenom na bojový buben a bojovou trumpetu muži. Egypťan z dobré rodiny by na veřejnosti netančil. To platí plně o všech mesopotamských civilisacích, nikoli ale anatolských (kult Matky bohů).

Egyptské umělkyně byly ve své době nejvyhlášenější. Z cestopisu Wenamunova z roku 1091-1090 známe zpěvačku působící na dvoře krále v Byblu Čeker-Ba´ala jménem Tentnut. Dynasta ji dal Hrihorovu vyslanci k disposici.

Ovšem v Íliadě si válečník Achilleus truchlí ve stanu a k tomu hraje na formingu, podíl z kořisti, a zpívá hrdinské epy. Z jeho životopisu však víme, že byl vychováván jako děvče.

Z elegiků 6. století vynikl mimo jiné pištec a skladatel epických elegií Mimnermos z Kolofónu. Jednu ze dvou knih věnoval flétnistce Nannó, kterou miloval (není jméno hellénské). Sakkadás z Argu byl první, kdo hrál v Delfách pýthickou melodii na píšťalu (aulos). Roku 586 se svou skladbou, vyjadřující souboj Apollónův s drakem, vyhrál pýthijské hry. Původně se k oslavě Apollónově soutěžilo v Delfách jen ve zpěvu. Konány dvouletně, vždy v první a třetí rok olympiády.

Prvním vítězem prý byl Chrýsothemis z Kréty. Vítězem (pýthioníkés) soutěže ve zpěvu ke kithaře se stal Melampús z Kefallénie, v hře na píšťalu zvítězil Sakadás z Argu a ve zpěvu k píšťale Echembrotos z Arkadie (tato disciplina ale byla pro nelibost už na příštích pýthiích zrušena).

Po Sakadovi byl ještě věhlasnější pištec Pýthokritos ze Sikyónu, který na pýthiích zvítězil celkem šestkrát a tolikrát zvítězil i v Olympii. proslulý byl i Alkibiadův současník, vítěz pýthií Chrýsogonos. Později byl proslulým hudebníkem a skladatelem Ismeniás z Théb (zakládal si na tom, že se jeho díla nelíbějí prostému publiku) a flétnista Dionýsodóros.

Řada hudebníků putujících po hellénském světu dosáhla majetků. V jedné Menandrově komédii je dokonce bohatý hudebník hlavní postavou. Zatímco Athéňan Arignótos, syn Automenův a vrstevník Aristofanův, dosáhl věhlasu jako kitharódos, jeho bratra a profesního kolegu Arifrada proslavil více jeho jazyk, s nímž olizoval ženy: byl to prý nehorázný zženštilý typ uplatňující se ve společnosti jako prostitut/kinaidos

Hudebník Archýtás z Mytilény po výtce, že mluví potichu, odpověděl: „Můj nástroj zápasí a mluví za mne.“ Jiným slavným Mytiléňanem z branže byl Agénór, učitel mimo jiné Ísokratových vnoučat; jejich děd napsal na ostrov s přímluvou za Agénora, aby ho s jeho bratry přijali zpět do vlasti (zachovaný dopis); důvody exilu neznáme.

V Delfách za vzorné vystupování o sótériích roku 255 n. 252 honorovali hieromnémoni vavřínovým věncem athénského kitharóda Menalka, syna Speusónova, jak vypověděl zachovaný nápis.

Slavným skladatelem všech druhů vojenských písní byl hudebník Hérákleidés či Hérákleitos z pontské Hérákleie. Skládal také vtipné příběhy, ke kterým se doprovázel hrou na kitharu. O jistém Moschovi se zachovalo, že zpíval poboiótsku a že nebyl dobrý, neboť nestačil dechem. Kitharistům vystupujícím beze zpěvu a slova, ryze instrumentálně, se říkalo psílokitharistéspsílocitharistis a umění psílocitharísis – s nahotou umělkyně nemá jméno nic společného („psílos“ ve smyslu prost něčeho).

Představu o tom, jak vypadalo špičkové obsazení slavnostní události nejvěhlasnějšími dobovými umělci, podává výčet superhvězd hellénského zábavního průmyslu roku 324 na hromadné svatbě Alexandrových vojáků v Súsách, srov. tam. Jak zachoval Athénaios z Naukrátidy bavili svatebčany kouzelníci a žongléři/thaumatopoioi Skymnos z Tarentu, Filistidés ze Syrákús a Hérákleitos z Mytilény. Do toho recitoval rhapsódos Alexis z Tarentu, jeho krajan Hérákleitos vystupoval jako kitharódos a Aristokratés z Théb. V Athénách měl monopol na posici chrámových kitharódů klan Euneóvců/Euneidai (podle muže jménem Euneós/Loďař). 

Pouze na kytaru, beze zpěvu/psílokitharistai, vystupovali Kratínos z Méthymny, Aristónymos z Athén a Athénodóros z Téiu. Vojáky bavili flétnisté se doprovodem zpěvu/aulódai Dionýsios z Hérákleie a Hyperbolos z Kýziku, flétnisté/aulétai Tímotheos (který prý zaujal Alexandra), Frynichos, Kafisiás, Diofantos a Euios z Chalkidy. Milovníky tragédií potěšili Thessalos, Aristoníkoos a Athénodóros z Athén jako tragódoi, komediální herectví předváděli kómódoi Lykón, Formión a Aristón, tančil/psaltés Fasimélos. Na oné svatbě se cech umělců Dionýsokolakes/Dionýsovi lichotníci přejmenoval na Alexandrokolakes, srov. pod herci. Lze předpokládat, že podobně hvězdné obsazení měly ještě dafnické hry Antiocha Epifana roku 166, též asi olympské hry ve svých nejlepších dobách.   

Prvním autorem theoretického spisu o hudbě a metrice byl Lásos z Hermiony, básník díthyrambů z druhé poloviny šestého století (viz o něm roku 548), učitel Pindarův. Žil a tvořil na dvoře athénského tyranna Hipparcha, tj. v letech 528 - 514. Jeho krajan Epiklés také žil v Athénách a mezi žáky měl Themistoklea. Mladší Empedokleův současník Glaukos z Rhégia složil spis O dávných básnících a hudebnících, všechny ztraceny.

Mezi známé učitele hudebního umění patřil Lampros, učitel Sofokleův, a učitelé Platónovi Drakón Athénský a Metallos z Akragantu. V 7. století byl slavný školou flétnistů Kolofón. Vyhlášeným kitharódem a theoretikem hudby byl v Alexandrově éře Stratoníkos z Athén, který jako první měl žáky na výuku harmonie, zdokonalil notový záznam a zavedl zásadu protivnou Platónovi, že melodie hlasu a nástroje musejí ležet ve shodě. Stratoníkos byl znám svým vtípky a přímočarými odpověďmi na otázky o umění lidí z branže. Jezdíval po náboženských slavnostech spojených s hrami, vystupoval i v Pelle. Pozvání do Pafu králem Níkoklem se mu však stalo osudným, neboť si udělal, nevíme, co řekl, legraci z jeho synů: král ho za to donutil vypít jed (viz rok 309).

Lidé od kumštu, byť jen výrobci hudebních nástrojů, se v Athénách také pletli do politiky. Zřejmě první takový člověk, Kleofón, byl výrobce hudebních nástrojů, lyropoios, a vůdce démokratické strany v Athénách. Roku 410 se zasadil o vyplácení pense zvané dióbeliá, státní pense pro všechny občany o dvou obolech na den. Na návrh Kallikrata z Paiánie přidán později třetí obolos. Oba démagógové skončili na popravišti. Antiochos I. měl slabost na pracovníky kulturní fronty a syny flétnisty Sóstrata dokonce zařadil do své ochranky; zda to bylo pro jejich uměleckou zdatnost, nebo tělesnou, známo není (stejně jako jejich jména). 

Spartský pištec Thersandros závodil s vojevůdcem Thibrónem v hodu diskem a rozvíjel svou tělesnou zdatnost i v poli; stálo ho to život, viz rok 391. Slavným flétnistou/aulétés a komponistou byl v době Eurípidově Théban Antigenidás, v Démosthenově Athéňan Télefanés. Konnos z Athén byl kitharódos n. lyródos. Kitharód Anaxénór z Magnésie/Maiandru natolik okouzlil triumvira M. Antonia, že mu věnoval daně ze čtyř měst a osobní vojenskou gardu. Úplně nejvýše z hudebníků stál jistý kitharód, snad z Efesu, jehož jméno však neznáme. Jeho dcera, mohla se jmenovat nebo být přezdívána Efesiá, byla milenkou pergamského krále Eumena II. a matkou Aristoníka. Toho, který roku 133 neuznal závěť svého nevlastního bratra Attala III., jíž odkázal říši Římanům a prohlásil se za krále Eumena III.

V Číně se jeden z hudebníků, hráč na loutnu, pokusil o atentát na krále, budoucího císaře Čchin Š'-chuang-tiho, viz rok 228.

Verše k hudbě, ač sám nebyl hudebník, skládal první Sótadés z Maróneie, k tomu lascivní a vulgární; je zakladatelem homoerótické poesie a palindromu a o jeho osudu viz rok 276. Homoerótické burlesky/flyákes psali jinak neznámí Alexandros pocházejí odkudsi z Itálie, Pyrrhos z Míléta, Theodóridás, Tímocharidás a Xenarchos. 

Roku 413 zemřel v Makedonii kitharód a básník díthyrambů Melanippidés z Mélu. Další jeho životní data neznáme, víme jen, že zvýšil počet strun na lyře či kithaře. Slavným kitharódem byl v té době Mytiléňan Frýnis, žák Aristokleidův, potomka Terpandrova. Poprvé hrál o panathénajích za archonátu Kallimachova roku 446. Frýnidova vrstevníka Alkibiada učila na flétnu tehdejší hvězda tohoto žánru Pronomos. Pozdějšího Epameinóndu učili hrát na flétnu Olympiodóros a Orthagorás, o jeho dalších učitelích viz rok 362.

Aulétés Konnás z Athén neměl jméno jen jako hudebník, ale jako věčně přiopilý showman putující od symposia k symposiu už s věncem na hlavě (jiný starý výklad ověnčení říkal, že to bylo znamení jeho stálých vítězství v soutěžích, nicméně sám že byl chud). Hra na píšťalu patřila k předmětům školské výuky u Thébanů a Sparťanů. 

Kolem roku 370 se v Tarentu narodil Aristoxenos, syn Spinthara, slavného hudebníka. Aristoxenos byl hudební teoretik, filosof a polyhistór, původně pýthagorik, pak ale po roku 335 v Athénách žák Aristotelův. Zemřel kolem roku 300. První systematicky neboli vědecky podal theorii rhythmů v dílu, které se zřejmě jmenovalo Stoicheia rhythmika. Kolem roku 200 žil Sémos z Élidy, autor spisu O paiánech/peri paiánón, srov. o něm roku 200. Dílo je ztraceno, ale od slovníkáře Súidy/Súdy víme, že pojednal též o hudebnících jako autokabdalech, tedy těch, co improvisovali (později zváni iambové), o ithyallech/"se vztyčenými údy", tedy pěvci písní o Bakchových slavnostech, a o falloforech/"nosičích údů" o zřejmě stejných událostech. Lišili se od sebe maskami a oděvy: první měli břečťanové věnce, druzí měli na obličejích masky, šat s dlouhými rukávy, resp. s květovanýcmi rukavicemi a chitóny po kotníky a třetí zakrývali obličeje maskami thymiánovými a dubovými s břeťanovými a fialkovými věnci na hlavě. 

Hadriánovým současníkem byl sofista a rhétór autor souborného díla o hudbě Rhythmika hypomnémata o 24 knihách Dionýsios z Halikarnássu ml. zv. ho Músikos; o dalších rozsáhlých músikologických jeho spisech viz roku 5. 

Pozdním theoretikem hudby byl Aristeidés Quintiliánus/Aristeidés Kointiliánú ze 3. až 4. st. n. l., autor zachovaného pojednání Peri músikés o třech knihách. Do latiny jeho knihu přeložil křesťanský encyklopedista Martiánus Capella o století později.

Dva základní staré náhledy na metriku: Metrickými systémy se zabýval v Tiberiově době jistý Filoxenos, v Hadriánově době Héliodóros a grammatik Héfaistión z Alexandreie, autor 48 knih spisu Peri metrón, O stopách, také současník Hadriánův. Vycházeli při výkladu vzniku meter z osmi či devíti „metra prótopypa“, z nichž pocházely všechna ostatní. Zachován je Héfaistiónův vlastní výtah, jednoknižní příručka Encheiridion peri metrón, Peri sémeión, O znameních v textech k označení metrických částí a útvarů, Peri poiématón.

Za pratypy metrické měli daktylský hexametr a iambický trimetr stoupenci pergamské grammatické školy, nástupci Kratéta z Mallu a Tyrannióna, Varrónova učitele; M. Terentius Varró uvedl systém do Říma spisy Dé sermóne latínó a Disciplínárum librí. Po něm básník doby nerónovské Caesius Bassus, autor Dé metrís, ve 2. století Thacomestus, Terentiánus Maurus, který sestavil veršovaný spis Dé metrís.

Héliodórova systému se držel jistý Iúba (konec 2. st. n. l. nebo později), další míchali všechno dohromady: Aelius Festus Aphthonius, Marius Plótius Sacerdós z doby před Diokletiánem, později C. Marius Victorínus, Atilius Fortunátiánus, Diomédés, Marius Servius Honorátus (dé centum metrís), maximus Victorínus a na přelomu 4. a 5. století Flavius Mullius Theodórus a Rufínus

Nejslavnější z kitharistů Níkoklés z Tarentu měl náhrobek v Eleusíně. Kitharóda Aristoklea z konce 4. st. známe jen po jménu, Eunomos z Epizefýrských Loker byl pýthijským vítězem, kde zastínil Aristóna z Rhégia. Když prý Eunomos pěl, praskla mu struna na kytaře, ale cikáda mezeru vyplnila svým zvukem. Dionýsios II. v korinthském exilu žil jako soukromník a povaleč a měl si přivydělávat jako učitel hudby. Neznámým učitelem hudby byl jistý Káfísiás. 
Proslulým zpěvákem šestinásobným pýthioníkem a přítelem Sparťana Lýsandra byl Aristonús.

V Orchomenu, kde bylo nejstarší a nejslavnější z hellénských kultovních míst a chrámů Charitek (lat. Gratiae, Grácie) se každoročně konaly charisie, hudební slavnosti se soutěží na počest Charitkám, třem bohyním krásy, mládí, vůbec „positivní“ životní nálady.

První přidal rytmického pohybu při hře na hudební nástroj tělu flétnista Andrón z Katany a po něm Kleolás z Théb. Telesis/Telestés, snad Athéňan, byl učitelem tance a vynalezl řadu tanečních figur. Dokázal líčit děj pohybem a jako tanečník, orchéstés, nadchl Athéňany při premiéře Aichylovy tragédie Sedm proti Thébám, kde pohybem líčil nastávající děj a doprovázel zpěv choru. Všichni tragikové staré školy učili tanec a používali ho: Thespis, Prátínás, Kratínos a Frynichos. Hellénové rozlišovali několik folklorních tanečních druhů: lakónský, troizénský, epizefýrský, krétský, iónský a mantinejský. Z tanečníků prosluli Bolbos, Kalliás a Zénón z Kréty, jehož vystoupení miloval král Artaxerxés (nevíme však, který). 

O vztahu k hudebníkům: Pohrdlivý postoj k hudebníkům i scénickým umělcům panoval víceméně po celé klasické období hellénských i římských dějin. Jejich dílo, hudba a divadlo ale přitom byly oblibě nesmírně oblibě. Král Filippos II. jednou na hostině svého slavného syna Alexandra, když dohrál na kithaře, pochválil slovy: „Nestydíš se tak krásně hrát?“

Žák Sókratův a zakladatel kynismu Athéňan Antisthenés řekl o Isméniovi, když o něm slyšel, že je dobrým pištcem: „Ale neužitečným člověkem, neboť jinak by nebyl tak výborným pištcem.“ Podobný odpor panoval k hudebníkům a tanečníkům mezi římskými aristokraty. Tak v časech silné hellénisační vlny roku 133 se rozčiloval P. Cornélius Scípió Áfrícánus Aemiliánus, protivník Ti. Graccha, že se vznešení římští chlapci a panny učí tanci a zpěvu, že chodí mezi herce a hudebníky, ačkoli jim je teprve dvanáct.

Hostiny raně císařských Římanů mezi chody osvěžovaly krouživé bederní tance děvčat z jihohispánských Gád/Gádeir, srov. dodnes v orientu praktikované „břišní“ tance. K obrazu tanečníků patřily dlouhé vlasy a vyholené tělo. Hanlivým slovem pro homosexuály bylo řecké kinaidos (od stejně znějícího výrazu pro „chtíč“), lat. cinaedus, jinak též tanečník, baleťák, ale středoevropským ekvivalentem je „buzerant“. Soustřeďovali se obvykle kolem kultu Kybélina. Její homosexuální vyznavači požívali špatné pověsti a jejich nesympatický obraz podal Apuleius v osmé knize svých Metamorfos/Zlatého osla.  

Starověk neznal státní hymny a prvním Evropanem, který si při svém vystupování na veřejnosti dával hrát fanfáry, aby vypadal ještě důležitěji, byl císař Gallienus (viz pod hymna a znaky výsostné).

V Římě roku 311 stávkovali pištci (tíbícinés, etr. súbulónés), protože jim censoři zakázali hodovat v Iovově chrámu, jak jim podle starého zvyku přináleželo. Všichni hudebníci odešli do Tiburu a zpět se je podařilo dostat pouze lstí: byli opiti a odvezeni do Říma. Staré právo jim bylo vráceno (pokud byla oběť doprovázena hudbou) a jednou ročně směli po tři dny rozpustile oslavovat po Městě. Je to první známý případ úspěšné stávky hudebníků v evropských dějinách.

Hudebnická pohádka: O chudém harfenistovi a jeho dceři. Oba hráli na hostině u krále Mithridáta Eupatora. Harfenistka Stratoníké krále zaujala, otce ani neoslovil a propustil. Ráno se harfeník probudil v nádheře plné služebnictva eunúchů, chlapců a všeho toho, co Orient pokládá za superbohatství. Myslel, že to je nějaký žert, ale dostalo se mu rychle vysvětlení.

Mithridátés Pontský skutečně věnoval otci svého nového přírůstku do harému hrad s okolím. K tomu superkonec: Když později, v průběhu roku 65, byl Mithridátés VI. ve válce s Římany a jejich imperátorem Pompéiem, bit jako žito a všemi opouštěn, otevřela Stratoníké brány pevnosti a vítězný vojevůdce ze Západu se zachoval velerytířsky: vzal si pro potřeby triumfu několik cenností z nádob a oděvů a zbytek ponechal paní místa zvaného Nea akra (pl.), Nové hrady.

Největší posluchačské publikum měli hudebníci na významných hrách, z nichž největší byly olympijské. S návštěvností v novověku těch několik tisícovek lidí nelze srovnávat. Nové technologie totiž od konce šedesátých let 20. století umožňují pořádat koncerty pro několik set tisíc lidí nebo dokonce milionů posluchačů a při zapojení přenosové techniky i miliard.
Největší koncert měl Rod Stewart roku 1994 v Riu de Janeiru na pláži Copacabaně: jeho vystoupení mělo 3,5 milionu posluchačů. Je to sice uznávaný rekord, ale bylo ho dosaženo o silvestra, kdy je celá oblast tak jako tak plná lidí. 
Na koncert americké hvězdy Gartha Brookse v newyorském Central Parku roku 1997 přišlo 750 tisíc lidí, na festival pořádaný spoluzakladatelem firmy Apple Computer Stevem Wozniakem v kalifornském Devore roku 1983 přišlo lidí 670 tisíc. Asi 1,3 milionu posluchačů měli v únoru 2006 v Riu na pláži Rolling Stones a to je zřejmě „fairový“ koncertní rekord pod širým nebem, open-air; roku 1969 do Hyde Parku na ně přišlo 200 tisíc lidí. Na slavný festival v americkém Woodstocku přišlo téhož roku 400 tisíc lidí. 

Starověk znal pochopitelně pouze hudbu živou. Neviditelní hudebníci, pěvci a sluhové se poprvé objevují v pohádce o Psýché a Erótovi v Ápuléiových Metamorfosách/Zlatém oslu. Teprve 19. února 1878 patentoval Američan Thomas Alva Edison phonograph, přístroj na přehrávání voskových válečků, zárodek jehlových gramofonů a plochých „černých/vinylových“ desek. Edison roku 1889 vyrobil také první komerčně použitelnou kameru, ale až roku 1923 vyrobil Eastman Kodak první bezpečný 16mm film a Bell & Howell přišli s kamerami a projektory.

První trvalý fotografický snímek udělal roku 1826 v lokalitě Le Gras u burgundského Chalon-sur-Saône (haedujské oppidum Cavillonum, pozd. Cabyllona)  Joseph Nicéphore Niépce bedničkou, kterou vyrobili Charles a Vincent Chevalierovi. Fotografování říkal heliografie a snímek se zachoval. Niépce se svým bratrem Claudem drží ještě jeden vynálezecký primát: roku 1807 byl patentován jejich nápad s prvním motorem s vnitřním spalováním.

Nikdy se také ve starém věku nepodnikaly žádné hudební ani taneční „marathóny“. 10. června 1928 začal taneční marathón v Madison Square Garden v New Yorku a skončil o 17 dnů později, když tančilo ještě devět párů.

2. listopadu 1920 první pravidelné rozhlasové vysílání s programem, Pittsburg, Pennsylvania, USA, stanice KDKA; 5. ledna 1940 v USA poprvé předvedeno FM radio. 14. listopadu zahájila z Alexandra Palace, Londýn, vysílání britská veřejná stanice British Broadcasting Corporation, BBC, a 2. listopadu 1936 z téhož místa první veřejné televisní vysílání. 30. července 1930 začala v New Yorku vysílat první americká experimentální tv stanice W2RBX. 27. srpna 1940 byla poprvé předvedena barevná televise.
31. ledna 1949 v televisi první „mýdlová opera, soap opera“ These Are My Children na NBC Chicago. 14. dubna 1894 otevřel Thomas A. Edison první kino/biograf, „movie theatre - peep show" na 1155 Broadway, New York, 5c admission.

23. listopadu 1889 byl instalován první jukebox - v Palais Royal Hotel v San Francisco.
První magnetofon je z roku 1928 z Německa, kde byl také poprvé vystavován roku 1935 (AEG); první kasetový magnetofon zavedl na trh Philips roku 1963. Roku 1988 byl na trh uveden kompaktní disk, compact disc (CD). První videozáznam patentován roku 1953 v Německu, první funkční „video tape recorder“ byl roku 1956 Ampex v Texasu, roku 1975 přišel Sony se systémem domácího videa Beta, o roku později JVC s VHS a roku 1980 Philips s dokonalejším systémem 2000.

O hodnotě nástrojů zmínky ze starého věku není. Nelze tedy srovnávat například s houslemi z dílny Antonia Stradivariho (výrobu zahájil v Cremoně roku 1680). Roku 2011 byly jeho housle Lady Blunt (1721) vydraženy za rekordních 15,9 milionů USD; jméno mají po vnučce lorda Byrona. Rok předtím byly prodány housle Molitor (1697) za 3,54 milionů a roku 2006 The Hammer (1707) za 3,54 milionů dolarů.

Hudson Bay, kanadský záliv§ pravěk

Hudžefa I., Hu-džefa, zřejmě zástupné jméno nezn. k. Druhé eg. dyn.§ 2766, 2703, 2642

Hudžefa II., nezn. panovník Třetí dyn.§ 2642