Hu-Hy

HS§ viz séstertius, peníze, míry a váhy

hudba a zpěv, hudebníci, hudební theoretici, technai músikai, músické theorie, tanec; viz též hostiny:

Podle hellénských pověstí měl „hudbu“ vynalézt Amfión, a když ne on, pak Libyové, pastýřskou píšťalu/syrinx a monaulos bůh Pán, flétnu Fryg Midás, zdvojenou flétnu Fryg Marsyás, lýdskou melodii Amfión, dórskou Thrák Thamyrás, fryžskou Marsyás. Lyru (kitharu) o čtyřech strunách měl vynalézt Amfión, podle jiných Orfeus nebo Linos, na sedm strun prý poprvé zahrál Terpandros, na osm Simónidés, na devět Tímotheos. Ve zpěvu prý také proslul thrácký kněz Eumolpos a fryžský mýthický hudebník a pěvec Olympos, také prý vynálezce hry na flétnu (neméně proslulý byl jeho historický jmenovec).

Na lyru bez doprovodného zpěvu poprvé prý hrál Thamyris, se zpěvem Amfión nebo Linus. Zpívat k flétně/aulódika začal první Ardalos z Troizénu. Kitharódika, zpěvy k lyře, první psal Terpandros z Antissy na Lesbu. Když Lakedaimonští poprvé roku 676 slavili svátek Apollóna Karneia, tzv. karneia (spíše ale byl svátek v té době s konečnou platností obnoven), vyhrál první hudební a básnické soutěže. Ve Spartě již zůstal na trvalo a prý přispěl svými písněmi k vítězství Lakedaimonských nad Messéňany ve II. messénské válce. Terpandros asi mezi Hellény zpopularisoval lýdskou sedmistrunnou lyru (Helléni měli i dvacetistrunnou), obvyklou v Aiolii. Na Lesbu a v Aiolii asi vznikl monódický, sólový zpěv, lyrika v našem slova smyslu. Z Frygie přišel barbitos n. barbiton, druh lyry s dlouhými strunami a hlubším zvukem než kithara nebo lyra.

Jistému Epigonovi z Amprakie, jemuž se dostalo občanství v Sikyónu, se přičítalo, že hrál první v doprovodu flétny na psaltérion a beze zpěvu/enaulos psílokitharistés. Hrál prsty obou rukou, bez trsátka. Nástroj, kolikastrunný byl, nevíme, se jmenoval buď po něm epigoneion, egiponion, nebo měl jméno podle toho, že ležel "na kolenou" srov. citheru. Kdy Epigonos žil, nevíme. Byl prý též první, kdo během vystoupení střídal nástroje. Prvním ryzím strunným instrumentalistou byl podle jedněch Lýsandros ze Sikyónu, nebo Aristoníkos z Argu žijící na Korkýře, současník Archilochův. 

To jsou hellénské představy o tom, kdo co u nich vynalezl. Hudba a hudební nástroje jsou pochopitelně mnohem starší (o jednom z čínských postojů viz pod Mo-c´). V Egyptě hudební doprovod oslav a hostin všeho druhu formovaly profesionální hudebnice a tanečnice již v předdynastické době, jak dokazují zachovaná vyobrazení. Jejich bohyní je Hathór, Ísis a Sechmet, hrající na seistron/sistrum, tedy chřestítko, menit a bubínky, Bes a Anúbis hrají na bubny. Zpěv, tanec, harfa (domácí egyptská se objevila v době panování krále Snofru), chřestítka, bubínky/tympana, flétny, cymbál/kymbala, kastaněty patří k nejstarším hudebním projevům vedle zvonků v rituálních příležitostech.

Jak se například k Pindarovým olympským epiníkům hrálo na flétnu a lyru, co bylo zpíváno a jak vlastně přednes vypadal, nevíme. Zachováno je čtrnáct jeho oslavných básní, z nich jeden náleží syrákúskému vladaři Hierónovi I., druhý akragantskému Thérónovi, tři z nich olympioníkům dorosteneckým a dvěma vítězům věnoval po dvou epinících. Jak zněly písně veselé pronášené hilaródy nebo magické n. zaklínací pěné magódy v doprovodu bubínků a chřestítek nevíme. O hudebních žánrech, názvech písní a jejich původu, o jejich textech a o tanci je zachován výklad Athénaia z Naukrátidy ve čtrnácté knize jeho Deipnosofistů (následuje rozklad o jiných součástech hostin, mimo jiné o nejkvalitnějších šunkách, viz pod kuchyně). 
Z Asie do země přišly loutna, forminx, a lyra. První konservatoř zřejmě vznikla v Číně za dynastie Čou a učila chlapce do dvaceti let věku tanec, zpěv a hru. Role hudebnic a tanečnic byla podobná jejich pozdějším hellénským kolegyním, viz pod hostiny. Na všechny nástroje hrály ženy, jenom na bojový buben a bojovou trumpetu muži. Egypťan z dobré rodiny by na veřejnosti netančil. To platí plně o všech mesopotamských civilisacích.

Egyptské umělkyně byly ve své době nejvyhlášenější. Z cestopisu Wenamunova z roku 1091-1090 známe zpěvačku působící na dvoře krále v Byblu Čeker-ba´ala jménem Tentnut. Dynasta ji dal Hrihorovu vyslanci k disposici.

Ovšem v Íliadě si válečník Achilleus truchlí ve stanu a k tomu hraje na formingu, podíl z kořisti, a zpívá hrdinské epy. Z jeho životopisu však víme, že byl vychováván jako děvče.

Z elegiků 6. století vynikl mimo jiné pištec a skladatel epických elegií Mimnermos z Kolofónu. Jednu ze dvou knih věnoval flétnistce Nannó, kterou miloval (není hellénské jméno). Sakkadás z Argu byl první, kdo hrál v Delfách pýthickou melodii na píšťalu (aulos). Roku 586 se svou skladbou, vyjadřující souboj Apollónův s drakem, vyhrál pýthijské hry. Původně se k oslavě Apollónově soutěžilo v Delfách jen ve zpěvu. Konány dvouletně, vždy v první a třetí rok olympiády.

Prvním vítězem prý byl Chrýsothemis z Kréty. Vítězem (pýthioníkés) soutěže ve zpěvu ke kithaře se stal Melampús z Kefallénie, v hře na píšťalu zvítězil Sakadás z Argu a ve zpěvu k píšťale Echembrotos z Arkadie (tato disciplina ale byla pro nelibost už na příštích pýthiích zrušena).

Po Sakadovi byl ještě věhlasnější pištec Pýthokritos ze Sikyónu, který na pýthiích zvítězil celkem šestkrát a tolikrát zvítězil i v Olympii. proslulý byl i Alkibiadův současník, vítěz pýthií Chrýsogonos. Později byl proslulým hudebníkem a skladatelem Ismeniás z Théb (zakládal si na tom, že se jeho díla nelíbějí prostému publiku) a flétnista Dionýsodóros. Řada hudebníků putujících po hellénském světu dosáhla majetků. V jedné Menandrově komédii je dokonce bohatý hudebník hlavní postavou.

Hudebník Archýtás z Mytilény po výtce, že mluví potichu, odpověděl: „Můj nástroj zápasí a mluví za mne.“ Jiným slavným Mytiléňanem z branže byl Agénór, učitel mimo jiné Ísokratových vnoučat; jejich děd napsal na ostrov s přímluvou za Agénora, aby ho s jeho bratry přijali zpět do vlasti (zachovaný dopis); důvody exilu neznáme. Slavným skladatelem všech druhů vojenských písní byl hudebník Hérákleidés či Hérákleitos z pontské Hérákleie. Skládal také vtipné příběhy, ke kterým se doprovázel hrou na kitharu. Kitharistům vystupujícím beze zpěvu a slova, ryze instrumentálně, se říkalo psílokitharistéspsílocitharistis a umění psílocitharísis – s nahotou umělkyně nemá jméno nic společného („psílos“ ve smyslu prost něčeho).

Představu o tom, jak vypadalo špičkové obsazení slavnostní události nejvěhlasnějšími dobovými umělci, podává výčet superhvězd hellénského zábavního průmyslu roku 324 na hromadné svatbě Alexandrových vojáků v Súsách, srov. tam. Jak zachoval Athénaios z Naukrátidy bavili svatebčany kouzelníci a žongléři/thaumatopoioi Skymnos z Tarentu, Filistidés ze Syrákús a Hérákleitos z Mytilény. Do toho recitoval rhapsódos Alexis z Tarentu, jeho krajan Hérákleitos vystupoval jako kitharódos a Aristokratés z Théb. Pouze na kytaru, beze zpěvu/psilokitharistai, vystupovali Kratínos z Méthymny, Aristónymos z Athén a Athénodóros z Téiu. Vojáky bavili flétnisté se doprovodem zpěvu/aulódai Dionýsios z Hérákleie a Hyperbolos z Kýziku, flétnisté/aulétai Tímotheos, Frýnichos, Kafisiás, Diofantos a Euios z Chalkidy. Milovníky tragédií potěšili Thessalos, Aristoníkoos a Athénodóros z Athén jako tragódoi, komediální herectví předváděli komódoi Lykón, Formión a Aristón, tančil/psaltés Fasimélos. Na oné svatbě se cech umělců Dionýsokolakes/Dionýsovi lichotníci přejmenoval na Alexandrokolakes, srov. pod herci. Lze předpokládat, že podobně hvězdné obsazení měly ještě dafnické hry Antiocha Epifana roku 166, též asi olympské hry ve svých nejlepších dobách.   

Prvním autorem theoretického spisu o hudbě a metrice byl Lásos z Hermióny, básník a hudebník z druhé poloviny šestého století, učitel Pindarův. Žil a tvořil na dvoře athénského tyranna Hipparcha, tj. v letech 528 - 514. Jeho krajan Epiklés také žil v Athénách a mezi žáky měl Themistoklea. Mladší Empedokleův současník Glaukos z Rhégia složil spis O dávných básnících a hudebnících, všechny ztraceny.

Mezi známé učitele hudebního umění patřil Lampros, učitel Sofokleův, a učitelé Platónovi Drakón Athénský a Metallos z Akragantu. V 7. století byl slavný školou flétnistů Kolofón. Vyhlášeným kitharódem a theoretikem hudby byl v Alexandrově éře Stratoníkos z Athén, který jako první měl žáky na výuku harmonie, zdokonalil notový záznam a zavedl zásadu protivnou Platónovi, že melodie hlasu a nástroje musejí ležet ve shodě. Stratoníkos byl znám svým vtípky a přímočarými odpověďmi na otázky o umění lidí z branže. Jezdíval po náboženských slavnostech spojených s hrami, vystupoval i v Pelle. Pozvání do Pafu králem Níkoklem se mu však stalo osudným, neboť si udělal, nevíme, co řekl, legraci z jeho synů: král ho za to donutil vypít jed (viz rok 309).

Lidé od kumštu, byť jen výrobci hudebních nástrojů, se v Athénách také pletli do politiky. Zřejmě první takový člověk, Kleofón, byl výrobce hudebních nástrojů, lyropoios, a vůdce démokratické strany v Athénách. Roku 410 se zasadil o vyplácení pense zvané dióbeliá, státní pense pro všechny občany o dvou obolech na den. Na návrh Kallikrata z Paiánie přidán později třetí obolos. Oba démagógové skončili na popravišti.

Spartský pištec Thersandros závodil s vojevůdcem Thibrónem v hodu diskem a rozvíjel svou tělesnou zdatnost i v poli; stálo ho to život, viz rok 391. Slavným flétnistou/aulétés a komponistou byl v době Eurípidově Théban Antigenidás. Kithiród Anaxénór z Magnésie/Maiandru natolik okouzlil triumvira M. Antonia, že mu věnoval daně ze čtyř měst a osobní vojenskou gardu. Úplně nejvýše z hudebníků stál jistý kitharód, snad z Efesu, jehož jméno však neznáme. Jeho dcera, mohla se jmenovat Efesiá, byla milankou pergamského krále Eumena II. a matkou Aristoníka. Toho, který roku 133 neuznal závěť svého nevlastního bratra Attala III., jíž odkázal říši Římanům a prohlásil se za krále Eumena III.

V Číně se jeden z hudebníků, hráč na loutnu, pokusil o atentát na krále, budoucího císaře Čchin Š'-chuang-tiho, viz rok 228.

Verše k hudbě, ač sám nebyl hudebník, skládal první Sótadés z Maróneie, k tomu lascivní a vulgární; je zakladatelem homoerotické poesie a palindromu a o jeho osudu viz rok 276. 

Roku 413 zemřel v Makedonii kitharód a básník díthyrambů Melanippidés z Mélu. Další jeho životní data neznáme, víme jen, že zvýšil počet strun na lyře či kithaře. Slavným kitharódem byl v té době Mytiléňan Frýnis. Jeho vrstevníka Aliibiada učila na flétnu tehdejší hvězda tohoto žánru Pronomos. Pozdějšího Epameinóndu učili hrát na flétnu Olympiodóros a Orthagorás, o jeho dalších učitelích viz rok 362. Hra na píšťalu patřila k předmětům školské výuky u Thébanů a Sparťanů. 

Kolem roku 370 se v Tarentu narodil Aristoxenos, syn Spinthara, slavného hudebníka. Aristoxenos byl hudební teoretik, filosof a polyhistór, původně pýthagorik, pak ale po roku 335 v Athénách žák Aristotelův. Zemřel kolem roku 300. První systematicky neboli vědecky podal theorii rhythmů v dílu, které se zřejmě jmenovalo Stoicheia rhythmika. Hadriánovým současníkem byl autor souborného díla o hudbě Rhythmika hypomnémata o 24 knihách Dionýsios z Halikarnássu ml. zv. ho Músikos.

Pozdním theoretikem hudby byl Aristeidés Quintiliánus/Aristeidés Kointiliánú ze 3. až 4. st. n. l., autor zachovaného pojednání Peri músikés o třech knihách. Do latiny jeho knihu přeložil křesťanský encyklopedista Martiánus Capella o století později.

Dva základní staré náhledy na metriku: Metrickými systémy se zabýval v Tiberiově době jistý Filoxenos, v Hadriánově době Héliodóros a grammatik Héfaistión z Alexandreie, autor 48 knih spisu Peri metrón, O stopách, také současník Hadriánův. Vycházeli při výkladu vzniku meter z osmi či devíti „metra prótopypa“, z nichž pocházely všechna ostatní. Zachován je Héfaistiónův vlastní výtah, jednoknižní příručka Encheiridion peri metrón, Peri sémeión, O znameních v textech k označení metrických částí a útvarů, Peri poiématón.

Za pratypy metrické měli daktylský hexametr a iambický trimetr stoupenci pergamské grammatické školy, nástupci Kratéta z Mallu a Tyrannióna, Varrónova učitele; M. Terentius Varró uvedl systém do Říma spisy Dé sermóne latínó a Disciplínárum librí. Po něm básník doby nerónovské Caesius Bassus, autor Dé metrís, ve 2. století Thacomestus, Terentiánus Maurus, který sestavil veršovaný spis Dé metrís.

Héliodórova systému se držel jistý Iúba (konec 2. st. n. l. nebo později), další míchali všechno dohromady: Aelius Festus Aphthonius, Marius Plótius Sacerdós z doby před Diokletiánem, později C. Marius Victorínus, Atilius Fortunátiánus, Diomédés, Marius Servius Honorátus (dé centum metrís), maximus Victorínus a na přelomu 4. a 5. století Flavius Mullius Theodórus a Rufínus

Nejslavnější z kitharistů Níkoklés z Tarentu měl náhrobek v Eleusíně. Kithairóda Aristoklea z konce 4. st. známe jen po jménu, Eunomos z Epizefýrských Loker byl pýthijským vítězem, kde zastínil Aristóna z Rhégia. Když prý Eunomos pěl, praskla mu struna na kytaře, ale cikáda mezeru vyplnila svým zvukem. Dionýsios II. v korinthském exilu žil jako soukromník a povaleč a měl si přivydělávat jako učitel hudby. Neznámým učitelem hudby byl jistý Káfísiás. 
Proslulým zpěvákem šestinásobným pýthioníkem a přítelem Sparťana Lýsandra byl Aristonús.

V Orchomenu, kde bylo nejstarší a nejslavnější z hellénských kultovních míst a chrámů Charitek (lat. Gratiae, Grácie) se každoročně konaly charisie, hudební slavnosti se soutěží na počest Charitkám, třem bohyním krásy, mládí, vůbec „positivní“ životní nálady.

První přidal rytmického pohybu při hře na hudební nástroj tělu flétnista Andrón z Katany a po něm Kleolás z Théb. Telesis/Telestés, snad Athéňan, byl učitelem tance a vynalezl řadu tanečních figur. Dokázal líčit děj pohybem a jako tanečník, orchéstés, nadchl Athéňany při premiéře Aichylovy tragédie Sedm proti Thébám, kde pohybem líčil nastávající děj a doprovázel zpěv choru. Všichni tragikové staré školy učili tanec a používali ho: Thespis, Prátínás, Kratínos a Frynichos. Hellénové rozlišovali několik folklorních tanečních druhů: lakónský, troizénský, epizefýrský, krétský, iónský a mantinejský. Z tanečníků prosluli Bolbos, Kalliás a Zénón z Kréty, jehož vystoupení miloval král Artaxerxés (nevíme však, který). 

O vztahu k hudebníkům: Pohrdlivý postoj k hudebníkům i scénickým umělcům panoval víceméně po celé klasické období hellénských i římských dějin. Jejich dílo, hudba a divadlo ale přitom byly oblibě nesmírně oblibě. Král Filippos II. jednou na hostině svého slavného syna Alexandra, když dohrál na kithaře, pochválil slovy: „Nestydíš se tak krásně hrát?“

Žák Sókratův a zakladatel kynismu Athéňan Antisthenés řekl o Isméniovi, když o něm slyšel, že je dobrým pištcem: „Ale neužitečným člověkem, neboť jinak by nebyl tak výborným pištcem.“ Podobný odpor panoval k hudebníkům a tanečníkům mezi římskými aristokraty. Tak v časech silné hellénisační vlny roku 133 se rozčiloval P. Cornélius Scípió Áfrícánus Aemiliánus, protivník Ti. Graccha, že se vznešení římští chlapci a panny učí tanci a zpěvu, že chodí mezi herce a hudebníky, ačkoli jim je teprve dvanáct.

Hostiny raně císařských Římanů mezi chody osvěžovaly krouživé bederní tance děvčat z jihohispánských Gád/Gádeir, srov. dodnes v orientu praktikované „břišní“ tance. K obrazu tanečníků patřily dlouhé vlasy a vyholené tělo. Hanlivým slovem pro homosexuály bylo řecké kinaidos (od stejně znějícího výrazu pro „chtíč“), lat. cinaedus, jinak též tanečník, baleťák, ale středoevropským ekvivalentem je „buzerant“. Soustřeďovali se obvykle kolem kultu Kybélina. Její homosexuální vyznavači požívali špatné pověsti a jejich nesympatický obraz podal Apuleius v osmé knize svých Metamorfos/Zlatého osla.  

Starověk neznal státní hymny a prvním Evropanem, který si při svém vystupování na veřejnosti dával hrát fanfáry, aby vypadal ještě důležitěji, byl císař Gallienus (viz pod hymna a znaky výsostné).

V Římě roku 311 stávkovali pištci (tíbícinés, etr. súbulónés), protože jim censoři zakázali hodovat v Iovově chrámu, jak jim podle starého zvyku přináleželo. Všichni hudebníci odešli do Tiburu a zpět se je podařilo dostat pouze lstí: byli opiti a odvezeni do Říma. Staré právo jim bylo vráceno (pokud byla oběť doprovázena hudbou) a jednou ročně směli po tři dny rozpustile oslavovat po Městě. Je to první známý případ úspěšné stávky hudebníků v evropských dějinách.

Hudebnická pohádka: O chudém harfenistovi a jeho dceři. Oba hráli na hostině u krále Mithridáta Eupatóra. Harfenistka Stratoníké krále zaujala, otce ani neoslovil a propustil. Ráno se harfeník probudil v nádheře plné služebnictva eunúchů, chlapců a všeho toho, co Orient pokládá za superbohatství. Myslel, že to je nějaký žert, ale dostalo se mu rychle vysvětlení.

Mithridátés Pontský skutečně věnoval otci svého nového přírůstku do harému hrad s okolím. K tomu superkonec: Když později, v průběhu roku 65, byl Mithridátés VI. ve válce s Římany a jejich imperátorem Pompéiem, bit jako žito a všemi opouštěn, otevřela Stratoníké brány pevnosti a vítězný vojevůdce ze Západu se zachoval velerytířsky: vzal si pro potřeby triumfu několik cenností z nádob a oděvů a zbytek ponechal paní místa zvaného Nea akra (pl.), Nový hrad.

Největší posluchačské publikum měli hudebníci na významných hrách, z nichž největší byly olympijské. S návštěvností v novověku těch několik tisícovek lidí nelze srovnávat. Nové technologie totiž od konce šedesátých let 20. století umožňují pořádat koncerty pro několik set tisíc lidí nebo dokonce milionů posluchačů a při zapojení přenosové techniky i miliard.
Největší koncert měl Rod Stewart roku 1994 v Riu de Janeiru na pláži Copacabaně: jeho vystoupení mělo 3,5 milionu posluchačů. Je to sice uznávaný rekord, ale bylo ho dosaženo o silvestra, kdy je celá oblast tak jako tak plná lidí. 
Na koncert americké hvězdy Gartha Brookse v newyorském Central Parku roku 1997 přišlo 750 tisíc lidí, na festival pořádaný spoluzakladatelem firmy Apple Computer Stevem Wozniakem v kalifornském Devore roku 1983 přišlo lidí 670 tisíc. Asi 1,3 milionu posluchačů měli v únoru 2006 v Riu na pláži Rolling Stones a to je zřejmě „fairový“ koncertní rekord pod širým nebem, open-air; roku 1969 do Hyde Parku na ně přišlo 200 tisíc lidí. Na slavný festival v americkém Woodstocku přišlo téhož roku 400 tisíc lidí. 

Starověk znal pochopitelně pouze hudbu živou. Neviditelní hudebníci, pěvci a sluhové se poprvé objevují v pohádce o Psýché a Erótovi v Ápuléiových Metamorfosách/Zlatém oslu. Teprve 19. února 1878 patentoval Američan Thomas Alva Edison phonograph, přístroj na přehrávání voskových válečků, zárodek jehlových gramofonů a plochých „černých/vinylových“ desek. Edison roku 1889 vyrobil také první komerčně použitelnou kameru, ale až roku 1923 vyrobil Eastman Kodak první bezpečný 16mm film a Bell & Howell přišli s kamerami a projektory.

První trvalý fotografický snímek udělal roku 1826 v lokalitě Le Gras u burgundského Chalon-sur-Saône (haedujské oppidum Cavillonum, pozd. Cabyllona)  Joseph Nicéphore Niépce bedničkou, kterou vyrobili Charles a Vincent Chevalierovi. Fotografování říkal heliografie a snímek se zachoval. Niépce se svým bratrem Claudem drží ještě jeden vynálezecký primát: roku 1807 byl patentován jejich nápad s prvním motorem s vnitřním spalováním.

Nikdy se také ve starém věku nepodnikaly žádné hudební ani taneční „marathóny“. 10. června 1928 začal taneční marathón v Madison Square Garden v New Yorku a skončil o 17 dnů později, když tančilo ještě devět párů.

2. listopadu 1920 první pravidelné rozhlasové vysílání s programem, Pittsburg, Pennsylvania, USA, stanice KDKA; 5. ledna 1940 v USA poprvé předvedeno FM radio. 14. listopadu zahájila z Alexandra Palace, Londýn, vysílání britská veřejná stanice British Broadcasting Corporation, BBC, a 2. listopadu 1936 z téhož místa první veřejné televisní vysílání. 30. července 1930 začala v New Yorku vysílat první americká experimentální tv stanice W2RBX. 27. srpna 1940 byla poprvé předvedena barevná televise.
31. ledna 1949 v televisi první „mýdlová opera, soap opera“ These Are My Children na NBC Chicago. 14. dubna 1894 otevřel Thomas A. Edison první kino/biograf, „movie theatre - peep show" na 1155 Broadway, New York, 5c admission.

23. listopadu 1889 byl instalován první jukebox - v Palais Royal Hotel v San Francisco.
První magnetofon je z roku 1928 z Německa, kde byl také poprvé vystavován roku 1935 (AEG); první kasetový magnetofon zavedl na trh Philips roku 1963. Roku 1988 byl na trh uveden kompaktní disk, compact disc (CD). První videozáznam patentován roku 1953 v Německu, první funkční „video tape recorder“ byl roku 1956 Ampex v Texasu, roku 1975 přišel Sony se systémem domácího videa Beta, o roku později JVC s VHS a roku 1980 Philips s dokonalejším systémem 2000.

O hodnotě nástrojů zmínky ze starého věku není. Nelze tedy srovnávat například s houslemi z dílny Antonia Stradivariho (výrobu zahájil v Cremoně roku 1680). Roku 2011 byly jeho housle Lady Blunt (1721) vydraženy za rekordních 15,9 milionů USD; jméno mají po vnučce lorda Byrona. Rok předtím byly prodány housle Molitor (1697) za 3,54 milionů a roku 2006 The Hammer (1707) za 3,54 milionů dolarů.


Hudson Bay, kanadský záliv§ pravěk

Hudžefa I., Hu-džefa, zřejmě zástupné jméno nezn. k. Druhé eg. dyn.§ 2766, 2703, 2642

Hudžefa II., nezn. panovník Třetí dyn.§ 2642 

Hue, m. ve Vietnamu§ 40+

hugenoté, franc. protestanti§ 350+

Hu-han-je/huhanxie§ viz Chu Chan-sie

Huj, kněžka Amunova, m. ka Meritre Hatšepsuty II.§ 1482

húmánitás, č. humanita, řec. paideiá, viz pod školství a pederastie. Pojmy jako humanitární intervence (vojenská) starý věk neznal, i když např. zahraniční politika římské republiky operovala s osvobozování Hellénů z područí tyrannidy monarchů a za nastolení republikánské "svobody". 
V novověku se za první humanitární intervenci pokládá pomoc Evropanů ve válce Řeků za nezávislost na osmanských Turcích. Ideologicky pramenilo západní filhellénství v euroliberalismu 19. století, v němž vynikali Angličané. Podpora válek za sebeurčení bez imperialistického náboje jsou dodnes vzácností a intervenci slov a zbraní je těžké rozlišit stejně jako kdysi za Římanů.

humanitární pomoc§ viz hospodářská a Rhodos

humiliórés, sociální status§ viz s. v. patriciové

Hunefer, písař z Devatenácté dyn., autor jedné z pohřebních "Knih mrtvých"§ 1319

Hunhe z Pekče, regent za bratra Tjönčiho§ 285+

Huni, rodné jméno alias Hu, Huj, Nisut-hu,  Hu-en-nisut, Horovo jm. neznáme, k. Třetí eg. dyn., manž. Meresanch a Džefat-Nebti, o. Snofrua§ 2686, 2642, 2613 

Hunila z Gothie, princezna, manž. usurpátora Bonósa a takto první germánská císařovna římsk᧠280+

Hunimundus, k. Gotů-Greutungů, s. Ermanarichův§ 375+

Hunové, Hunnové, čín. Siung-nu (v pinyin Xiongnu, angl. přepis Hsiung-nu), lat. Hunní či Chúní n. Chunní, řec. Unnoi (a možná též lat. Chiónitae? srov. tam)§ před 6000, 771, 714, 706, 637, 606, 470, 469, 318, 308, 225, 201, 200, 196, 181, 177, 161, 157, 154, 139, 133, 128, 126, 119, 114, 105, 100, 96, 90, 87, 85, 74, 68, 60, 58, 53, 36, 20, 12-, 13+, 46+, 55+, 57+, 75+, 80+, 85+, 90+, 91+, 93+, 124+, 140+, 145+, 158+, 172+, 188+, 216 (rozdělení), 217+, 220+, 272+, 274+, 278+, 287+, 290+, 294+, 304+, 311+, 316+, 356+, 369+, 375+, 376+, 378 až 381+, 383+, 386+, 390+, 392+, 393+          

O vztahu jména Siung-nu a Hunové a o psaní Hunové a Hunnové viz rok 311+. Souborný název pro středoasijské kočovníky, původně jen malý mongolský či mongolo-turecký kmen, jehož předáci se stali aristokracií ethnicky pestrých kočujících hord. Jejich vůdce měl v čínských pramenech titul čchang-jü/šan-jü, „syn nebes“ a několik jejich hrobů bylo nalezeno v údolí řeky Selengy na jižní Sibiři; o jejím jménu srov. pod Chazaři. Totožnost starších Siung-nu s pozdějšími evropskými Huny, nebo Hefthalidů-Bílých Hunů s evropskými Huny bývá zpochybňována, srov. pod Čchuan-žung. 

Bílí Hunové (čín. Chua-tun, arm. Heptalk) měli světlejší pleť, nerozřezávali si rituálně obličej, žili na evropské poměry „spořádaněji“ a velmoži měli družiny o až dvaceti mužích, kteří byli ještě v pátém století n. l. zaživa s ním pohřbíváni.

Turci a jejich kmenové svazy se nazývali Oghuzové/Oguzové, navenek hordy, ordú, z altajského „tábor“. 
První zmínka o Siung-nu je v čínských pramenech z roku 318, když v bitvě na severu provincie Šan-si (západně od dn. Pekingu) porazili rozdrobené čouovské Číňany.

Hunové nebyli ethnicky jednolitým lidem, ale směsí nomádů turkických, tunguských a indogermánských (existuje moderní spekulace, že lingua franca evropských Hunů Attilovy éry byla gotština). Jejich nájezdy během 4. století na západu sahaly za Altaj. Proti nim dal roku 221 stavět ochrannou zeď první císař z dynastie Čchin jménem Čchin Š’-chuang-ti (vládl od roku 247 jako král, jako císař do roku 210, původním jménem princ Čeng).

Po deseti letech práce milionů lidí byla „Velká čínská zeď“, jedna z největších staveb planety, hotova. Po císařově smrti roku 210 za zmatků v zemi do Číny vpadl první známý hunský náčelník/kníže/král Tou-man (Duman Bejgi, od tureckého tümen, "deset tisíc mužů/jurt", srov. sibiřské město Tjumeň; vládl c. 220 – 209).

Z území dn. Mongolska obsadili Siung-nu rozsáhlá území na severu Číny. Svého dědice Mao-tuna/chán Mete ale exiloval k Tocharům (čín. Jüe-č´), kteří tehdy nejvýchodněji žili v dn. středočínské provincii Kan-su (sídel. m. Lan-čou). Nová manželka Tou-manova si přála Mao-tunovu smrt a Tou-man se roku 210 vypravil proti Tocharům. Mao-tun unikl, otec se synem se usmířili, ale rok na to střelil dědic na lovu otce nedopatřením šípem.

Mete/Mao-tun (jeho domorodé jméno není známo; pinyin: Maodun) byl ve svých 25 letech zvolen otcovým nástupcem a přijal titul čchang-jü, velkolepý, veliký. Roku 208 se vypravil na sever proti tunguským Tung-chu a ovládl je. Podrobení Tung-chu se rozdělili na lid Wu-chuan Sian-pej, kteří se stali jádrem pozdějších Mongolů. Pak porazil několik turkických ethnik jako Ting-lin v severním Mongolsku a roku 203 přemohl Tochary (Jüe-č´).

Tím se Hunové zmocnili kontroly na oblastí, kudy procházela hedvábná cesta na západ. Z obyčejných loupeživých nomádů se náhle stal národ zasahující do světových dějin a ohrožující království/říši středu. Císař Kao-cu, první z dynastie Chan, bojoval s Huny tři roky, ale roku 201 jim přiznal tribut, viz rok 200. 
Přímo napadnout Čínu se Mao-tun nikdy neodvážil. Když roku 174 zemřel, ovládali jeho Hunové území od Koreje po jezero Balchaš na západu, a od Bajkalského jezera po Tibet včetně vasalství oas Tarimské pánve.

Mao-tunův syn a nástupce chán Gök/Ťi-ču alias Lao-šang (Jizhu, Laoshang, Kiyük) vyloupil roku 166 císařský palác u chanského sídelního města Čchang-anu a oženil se s čínskou princeznou. Otevřel svou stepní říši Číňanům a jejich agenti mezi poddanými knížaty rozsévali nespokojenost (Čang-čchien/Zhang Qian, jeden z čínských vyslanců-agentů, byl Huny dopaden a v zajetí strávil deset let; roku 126 se vrátil do Čchang-anu s bohatými znalostmi o zemích dn. západní Číny a Střední Asie a Parthie). Ťi-ču zemřel roku 161.

V letech 127 až 117, popř. kolem roku 100 se chanský císař Wu, který reformoval armádu po hunském vzoru, zmocnil Tarimské pánve (Tárím) a ovládl opět trasu mnohem později takzvané hedvábné cesty Střední Asií na západ (nebo pro Huny ztracena až kolem roku 60?). Roku 85 proti Hunům úspěšně povstali národové Wu-chuan a Ting-lin (ti se po vítězství rozdělili na severní a západní).

Roku 58 přijal hunský vládce Chu Chan-je, jehož matka byla Číňanka, císařský protektorát. Jeho mladší bratr Č´-č´/Zhizhi se s příznivci nezávislosti odtrhl od říše Siung-nu a roku 55 n. 53 vznikly dvě hunské říše, západní a východní.

Západní Hunové koalovali roku 51 se Sogdy, Kchang-jü, ohrožovali národy Wu-sun, západní Ting-lin, Ťien-kchun/Jiankun (= Kirgizy/Kyrgyzy Jenisejské) a donutili k přijetí protektorátu Samarkand (čín. Kchang-kuo). V údolí řeky Talas na severu dn. Kyrgyzstánu vyrostlo Č´-č´ho sídelní město, které roku 36 vyvrátila i s jeho říší koalice Číňanů s Východními Huny. Č´-č´ padl a říše Siung-nu byla opět na čas jednotná.

Nelze ani vyloučit ani potvrdit, že na straně Č´-č´ho bojovali římští žoldnéři: ve Středomoří vrcholily občanské války, tudíž mohla skupina nespokojenců přeběhnout na parthské území, nebo to mohli být přeběhlí legionáři zajatí u Karrh po katastrofě Crassově, popř. může být římský oddíl součást operací protiparthské výpravy M. Antónia z roku 36. Srov. pod objevy, Římané ve Střední Asii, n. pod Čína.

Roku 31 zemřel pročínský čchan-jü Chu Chan-jie a roku 18 př. n. l. získali Siung-nu pod Šou Sie-žuo-ti alias Jü Čchang-jü opět nezávislost. Vládl územím od Koreje po Kášgar/Kcha-š´(pinyin Kashi, řec. asi Kasia) v čínském Turkestánu. Jeho nástupci dlouho odolávali náporům z jihu od Číňanů a ze severu od lidu Sien-pej/Xianbei, Mongolů.

Pod jejich tlakem, domácími rozbroji a morovými ranami oslabeni se roku 48 n. l. říše rozdělila na severní a jižní Siung-nu. Jižní Hunové brzy přijali chanský protektorát, severní se neustále potýkali s Mongoly, jimž hunský stát roku 156 n. l. podlehl. O šedesát let později chanská Čína podrobila jižní Huny definitivně (216), viz též obnovu suverenity ve státu Chan Čao a konec čínských hunských panovníků roku 431.

Část vnitroasijských Siung-nu/Hunů (?) se kolem roku 350 n. l. pod náčelníkem Balamirem/Balamyrem n. Balamberem (jméno gotské? viz o něm roku 375) přidaly na Volze k Hunům západním, kteří již drahnou dobu kočovali směrem do Evropy, srov. roky 119 a 36, a s nimi nejpozději roku 375 n. l. vpadli do povolžské říše germánských Ostrogotů. Část Hunů zůstala v severní Číně a po pádu dynastie Chan založili několik menších království (Dřívější a Pozdní Čao, Sia, Severní Liang a Lou-lan).

Před posledním útokem na Goty se král Greuthungů Ermanarich/Ermenrich zřejmě dlouho bránil a roku 375 si vzal život (ze studu, že nevítězí, nebo rituální sebeobětování?). Jeho nástupce Vithimiris/Vithimer padl v bitvě s hunskými spojenci Alany (na jeho straně bojoval mimo jiné oddíl Hunů). Následujícího roku se Greuthungové resp. jedna jejich část stáhli na území současné Moldovy a do dnešního Rumunska. Hunové je dlouho nenásledovali, teprve kolem roku 400 se objevili v Podunají na území Rumunska/dřívější Dákie.

Hunové jako první z národů po Kimmerech a Skythech přešli od severu k jihu s vojskem Kavkaz. Roku 395/396 pustošili Anatolii, Syrii a Persii a roku 398 byli Římany pod Eutropiem, Arkadiovým eunuchem, vytlačeni do Armenie a zpět za Kavkaz. V letech 404 až 408 plenili Thrákii (roku 406 se narodil Attila) a později se střediskem říše stala Pannonie.

Jejich moci podléhali Germáni, Slované, Sarmaté, ale Hunové od nich zřejmě ani nevybírali daně a fungovali jako smírčí soudci. Roku 431 si Theodosius II. od hunského vládce jménem Ruas (zemřel 434) koupil mír za roční tribut 350 liber zlata (= asi 115 kg). Smlouvu zdědili jeho synové Bleda a Attila, východní Řím platil dvojnásobek.

Roku 445 Attila („Tatíček“, podle jednoho z výkladů gotské označení, nikoli jeho osobní jméno) bratra zavraždil a vládl říší od Sibiře po Rýn, tehdy největší co do rozlohy. Křesťané mu říkali flagellum dei, boží důtky. 

Roku 447 vyplenili Hunové strašlivě severní Helladu po Thermopyly a okolí Kónstantínopole, roční tribut východořímské říše se zvýšil na 2100 tisíc liber zlata a jednorázově dostal 6000 liber zlata. Aëtius si roku 433 s hunskou pomocí vynutil jmenování velitelem armády na západu a oženil se s bohatou vdovou po Bonifatiovi Pelagií.

V letech 435-437 porazil Aëtius s hunskou pomocí Burgundy a jejich stát s centrem ve Wormsu v podstatě zanikl, král Gunther/Guthar/Gundahar z Nibelungů s rodinou a dvaceti tisíci Burgundů padl. Zbytek Burgundů se roku 443 přesunul do Sapaudie/Savoj a obnovil burgundskou státnost pod římskou svrchovaností. Viz pod Germáni.

Sestra Valentiniána III. Iusta Gráta Honória Augusta odmítla římského snoubence, který jí byl vyhlédnut, a pozvala Attilu, krále Hunů od roku 434. Vyplenili Mediólánum a římskému biskupovi Leonovi I. Velkému se je podařilo přesvědčit, aby z vypleněného kraje odtáhli. Nicméně jako západořímské hlavní město Milán skončil. Tomuto Leonovi postoupil roku 444 Valentiniánus III. pravomoci nad všemi kostely v provinciích.

Když se koalici Římanů a Germánů podařilo Attilovy Huny na Katalaunských pláních roku 451 odrazit, rok nato kdesi v Pannoniích Attila zemřel a již roku 454 byli Hunové na tvrdo poraženi koalicí germánských Gepidů na dnes neznámé řece Nedao (vůdcem jejich odboje byl král Ardarich), Ostrogotů a Herulů a jejich kmenový svaz zmizel z dějin jako svého času Assyřané. • Jedna theorie praví, že po bitvě, v níž se třiceti tisíci dalšími padl nejstarší Attilův syn a nástupce Ellak, se Hunové stáhli do Povolží a jejich potomci by mohli být Bulhaři, resp. Protobulhaři. Je zajímavé, že kazaňští Tataři se v 19. století také ještě nazývali Bolgary (jméno bývá dáváno někdy do souvislostí s názvem Volhy, které je slovanské).

Kolem roku 455 ovšem zničili Hefthalité/Kidarští Hunnové, srov. tam, buddhistické Taxily a vládli východním AFG a severním PAK.
Zbytek Hunů pod Attilovým synem Ernachem (vládl do 503) se s císařským svolením mohl usadit v Dobrudži. Kuriosní zůstane snaha několika lidí v Maďarsku od devadesátých let dvacátého století, aby jim byla uznána „národnost hunská“. Zůstala nějaký čas po Hunech ve střední Evropě móda deformovat dětem lebky, aby byly jejich hlavy na výšku kuželovité.

Anglosaský svět říkává Němcům Hunové. Označení pochází z proslavené řeči císaře Wilhelma II. k odplouvajícímu oddílu vojáků do Číny z Bremerhavenu 27. července 1900. Měli se postavit "boxerskému povstání" a čchingské říši a pomstít smrt vyslancovu. Císař tehdy uzavřel: "Až se dostanete před nepřítele, porazíte ho! Žádné milosti! Zajatci nebudou bráni! Kdo vám padne do rukou, ten už bude jenom váš! Jako si před tisíci roky udělali jméno Hunové pod svým králem Etzelem/Attilou, které dodnes výrazně vystupuje v tradici a pohádkách, tak nechť jméno Němců v Číně na tisíc let vámi bude tak utvrzeno, že se už nikdy žádný Číňan neodváží podívat se Němce křivě."

Na Huny byla v moderní době nalepena ideologie velkomaďarských šovinistů nespokojených s přináležitostí své mateřštiny ke skupině ugrofinské. Vedle intelektuálního hnutí spojujícího maďarštinu se sumerštinou je z dvacátého století vitální turanismus, politická představa, že Maďaři jsou potomky Hunů. Zemí Túrán nazývali Peršané/Íránci zemi severně od nich, resp. za Amudarjou, mezi Kaspikem a Tárímskou pánví (Východní Turkestán): jako protiklad k civilisovanému Íránu/Éránu tomu říkali Anérán/"Neírán", tedy Barbarie. V této oblasti si vysnili původ všichni kočovní národové turkičtí, k nimž se turanisté počítají, a na vlně velké migrace hunské se dostali Maďaři do Evropy. V politice začátku 21. století se turanismus projevuje odporem k liberálnímu západ, prosazování nacionálního konservativismu a spojenectví s Rusy a Turky, opravdovými "euroasijskými" národy.     

Čchan-jü/vládci Hunů/Siung-nu:
209 Tou-man (pinyin: Dou Man), 201 Mao-tun (Mao Dun), 174 Lao-šang (Lao Shang), 160 Ťün-čchen (Jun Chen), 127 I Č'-sie (Yi Zhi Xie), 114 Wu-wej (Wu Wei), 104 Wu Š'-lu-er (Wu Shi Lu Er, Ušilu), 102 Ťiou Li-chu (Jiu Li Hu), 101 Ču Ti-chou (Zhu Di Hou), 96 Chu Lu-ku (Hu Lu Gu), 85 Chu I-ti (Hu Yi Di), 70 Siou Lu-čchuan-čchu (Xiu Lu Chuan Chu, Xuluquanqu), 60 Wo I-ču-ti (Wo Yi Zhu Di), 58 Chu Chan-sie (I.) (Hu Han Ye/Xie), 31 a Č' Č'-ku-tu-čchou (Zhi Zhi Gu Du Hou; Čche-ti/Chedi), jeho bratr 56-36, od 30 Fu Ču-lej-žuo-ti (Fu Zhu Lei Ruo Di), 20 Šou Sie-žuo-ti (Shou Xie Ruo Di), 11 Ču Ja-žuo-ti (Zhu Ya Ruo Di), 7 př. n. l. Wu Ču-liou-žuo-ti (Wu Zhu Liu Ruo Di), 14 n .l. Wu Lej-žuo-ti (Wu Lei Ruo Di), 19 Chu Tu-er-š'-tao-žuo-ti (Hu Du Er Shi Dao Ruo Di), do roku 47 n. l.
Vládci Severních Siung-nu: 
47 n. l. Pchu-nu (Pu Nu), 84 San Mu-lou-č' (San Mu Lou Zhi), 89 Jü Ču-sien (Yu Chu Xien), 93 Ao Ťien-ž'-ču-wang-feng-chou (Ao Jian Ri Zhu Wang Feng Hou), do roku 123 n. l. 
Vládci Jižních Siung-nu: 
48 n. l. Chu Chan-jie (II., Hu Han Ye), 56 Ču Fu-jü-ti (Chu Fu Yu Di), 58 I Fa-jü-liou-ti (Yi Fa Yu Liu Di), 59 Sien Tung-š'-chou-ti (Xian Dung Shi Hou Di), 63 Čchuej Ču-lin-ti (Chiu Zhu Lin Di), 64 Chou Jie-š'-ču-chou-ti (Hou Ye Shih Zhu Hou Di), 85 I Tchu-jü-liou-ti (Yi Tu Yu Liu Di), 88 Siou Lan-š´-ču-ti (Xiu Lan Shi Zhu Hou Di), 93 An Kuo (An Guo), 94 Tching Tu-š´-ču-chou-ti (Ting Du Shi Zhu Hou Di), 98 Wan Š´-š´-chou-ti (Wan Shi Shi Hou Di), AD 124 Wu Č'-chou-š´-ču-ti (Wu Zhi Hou Shi Zhu Di), 128 Čchu Tche-žuo-š´-ču-sü (Chu Te Ruo Shi Zhu Xu), 140 Čche-niou (Che Niu), 143 Chu Lan-žuo-š´-ču-sü (Hu Lan Ruo Shi Zhu Xu), 147 I Ling-š´-ču-ťiou (Yi Ling Shi Zhu Jiu), 172 Tchu Te-žuo-š´-ču-ťiou (Tu De Ruo Shi Zhu Jiu), 178 Chu-čen (Hu Zhen), 179 Čchiang-čchiu (Qiang Qiu), 188 Tch Š´-ču-chou (Te Shi Zhu Hou), 195 Chu Šu-čchuan (Hu Shu Chuan), 216 Liou-pao (Liu Bao), 279 Liou-jüan (Liu-Yuan) do roku 304; následuje vláda Kao-sü, prvního krále dynastie Severní Chan.

hunské a turkické (turecké) říše-Oghuzové/Oguzové: § 200
1. Velká říše Hunů, 220 př. n. l.- 216 n. l., mezi Kaspikem a Pacifikem
2. Říše Západních Hunů, 48 n. l. - 216, Střední Asie
3. Říše evropských Hunů, mezi střední Evropou a Uralem
4. Říše Bílých Hunů-Hefthalitů/Jeda, (c. 390) 420 - 552, severní Indie (od severu PAK po Gudžarát), Afghánistán a část Střední Asie, srov. pod Unnoi kidaristai/Kidarští Hunnové u roku 356 a 375+
5. Říše Gokturků/Göktürk/Kök Türk, Kök Türük (Blankytně modří T.), 552 - 743, první turecká říše, původně pod Buminem z klanu Ašina od pohoří Altaje
6. Říše Avarů, 562 - 796, mezi Pannonií a Volhou
7. Říše Chazarů, 602 - 1016, snad část Gökturků, kteří šli na západ, severní Černomoří (srov. o nich též pod tolerance náboženská)
8. Říše Ujgurů, 740 - 1335, Střední Asie a severní Mongolsko
9. Karachán, 932 - 1212, sever a východ Střední Asie
10. Říše Ghazní, 962 - 1183, jižní část Střední Asie po Gangés
11. Říše Seldžuků, 1040 - 1157, mezi Střední Asií, Středomořím a Zálivem
12. Charzemšáh, Chorésm, 1077 - 1231, Střední Asie, Afghánistán, Persie a jižní Kaspik
13. Zlatá horda, 1224 - 1502, východní Evropa po Ural
14. Říše Tímúr Lenka (Chána), 1369 - 1501, od Balkánu do Povolží a Střední Asie, Persie
15. Říše Báburova, Velcí Mughalové, 1526 - 1858, Indie a Afghánistán (roku 1528 zakladatel pochován v Kábulu)
16. Říše Ottomanů, 1299 - 1922, od Alžírska a Súdánu po Arabský/Perský záliv, od Balkánu po Kavkaz

Avaři byli příbuzní Hunů. Číňany zváni Ťüan-ťüan/pinyin Juan-Juan. Na západ se z oblastí na severu Číny a v Mongolsku vydali roku 552 n. l. poraženi koalicí Číňanů a Turků (Kök Türük čili Modří/Nebeští Turci, od türk, lidé). O deset let později zahnali Buminovi Turci z ukrajinských stepí Avary pod chánem Baianem, který pak přemohl v oblasti Sedmihrad Gepidy a z Podunají vytlačili Langobardy (do severní Itálie, srov. Lombardie a Gotové). Jejich příchod do Evropy uzavřel období „stěhování národů“.

V letech 565 až 568 vytvořili Avaři chanát v karpatské oblasti a v Pannoniích. Od roku 568 ovládli Dalmátii, roku 581 dobyli Sirmium na řece Sávě, a kdesi v Srbsku měli centrum své říše. Roku 599 dokonce zajali na dvanáct tisíc (Východo)římanů a když císař Maurikios odmítl zaplatit výkupné, všechny je zabili. V 6. až 8. století říše mezi Labem a Dněprem, Jadranem a Baltem s centrem v Srbsku.

Zanikla po útocích Karla Velikého a Bulharů v letech 796 až 805. V mocenském vakuu vznikl prostor k vývoji Slovanů, s nimiž Avaři žili v symbiose - počátky moravské říše, obrozenci nazvané „velkomoravská“. Zbytky Avarů se začátkem devátého století vrátily na východ a jedna ethnická skupina si tak říká v dnešním Dagestánu. 

Hunsrück, kopcovitá krajina ve spolkové zemi Rheinland-Pfalz§ 53

Hurghada, arab. al-Ghurdaqa, letovisko v ET na Rudém moři§ 18+

Hurgonafor z Nubie, srov. Hyr-§ 168, 165

Hurun, Hauron, Horon, kana'ánský bůh podsvětní§ 1320

Husik, arm. biskup§ 372+

husy, kapitólské§ viz Iúnó

Hut Hor, egypt. panovník dyn. 0§ 3500

Hut-waret§ viz Auaris, Avaris

Huvachšatra§ viz Kyaxarés z Médie

Hvar, ost.§ viz Faros

hyakinthia, Hyakinthovy slavnosti v Amyklách§ 706 a viz pod Bohové a jejich svátky

Hyanthidás z Korinthu, poslední předdórský král z rodu Sísýfovců§ 766

Hyakinthos, s. Pantauchův, asijský Hellén§ 149  

Hyakinthos, eunúchos v rodině M. Aurélia Sabíniána, vyznavač křesťanství, vychovatel Márcie§ 185+

Hyantové, Hyatai, předhell. obyvatelé Boiótie§ 1780 a viz pod Boiótie

Hyátai, fýla v Sikyónu („Svině, čuňata“)§ 595

Hýblaios, ř. na Sicílii§ 288

Hybla, Hyblé, též Hýbla, Hýblé, pozd. Megara nebo Megara Hyblaia či Hybla ta Megara, m. na Sicílii, dn. Paterno. V Augustově době již ležela v ruinách a zachovala se ve jménu pro vyhlášený med, "hyblajský", hyblaion meli§ 735, 728, 727, 648, 628, 615, 550, 500, 491, 485, 453, 414, 309, 213

Hyblé Héraiá, zvaná i Gelská, m. na jihu Sicílie§ 415

Hyblón ze Sicílie, sikeliótský dyn., po němž se města jmenují Hyblé, Hýblé§ 728

Hybreás z Mylas, démagógos§ 40

Hybrilidés z Athén§ arch. 491

Hybristás ze Sparty, pirát§ 190

Hycres, m. u dn. Toulonu§ viz Olbiá

Hydarnés z Persie§ 1. 522, 521, 480, vojevůdce, jeden ze sedmi protimágovských spiklenců; 2. 413, o. Tissafernův; 3. velitel Míléta, 333

Hydaspés, ř., dn. Džihlam, angl. Jhelum v Paňdžábu v PAK; po soutoku s Čanábem- Chenabem (Asikni či Čandrabhaga, řec. Akesínés) a později Rávi-Ravi (Airávati, řec. Hydraótés) vytváří Trimáb, který po soutoku se Satladžem vytváří tok Pančanádu, který pak vtéká do Sindhu-Indu§ 326, 325 

Hydatius z Aquae Fláviae, křesť činovník v Gallaecii, autor chronografie§ předmluva, 29+, 218+, 347+   

Hydraótés, ř. Rávi, angl. Ravi, sanskrt. Airávati, v dn. pákistánském Paňdžábu§ 326, 325

Hydreá, o. před Argolidou, dnešní Hydra/Idra, ve starém věku nijak zajímavý. Jméno od pramenů, které v novověku zmizely§ 524

Hydros, Hydruntum§ viz Tarás

Hyelé, pozd. Elea či Velia§ viz Elea

hyena, řec. hyaina n. korokotás/krokotás (?), lat. hyaena, první v Evropě (?)§ 202+

Hyfasis, ř. Bjás (angl. Beas) v dn. indické části Paňdžábu, jediná z řek původního paňdžábského „pětiříčí“, viz Paňdžáb; její horní tok měl řec. jméno Zaradros§ 326

Hygieia, d. Asklépiova, bohyně zdraví§ 151+

Hygiainón z Pantikapaia, arch. = vládce§ 1. 150; 2. 86, 80; nejasné - může jít o jednu osobu

hygiena§ viz lázně, lázeňství

Hygínus§ 1. viz C. Iúlius H.; 2. biskup v Cordubě, 375+ 

Hykkara (pl.), m. na severozáp. Sicílie§ 415

Hyknapsés, k. v Elymáidě§ viz tam

Hyksós, Hyksové, eg. hekau-choswet, heka-chasut, tj. vládci cizích zemí, pastevci§ 3174, 2500, 2119, 1902, 1870, 1786, 1779, 1740, 1730, 1720, 1700, 1676, 1674, 1615, 1600, 1577, 1570, 1567, 1450, 770, 202, 172+ a výklad jména viz 1786
Souhrný název pro nomády z Asie a pro jejich krále XV.-XVI. dynastie z let 1720 až 1567, který kolem roku 300 zavedl egyptský řecky píšící historik Manethón; do Egypta přinesli koně a vozovou jízdu, skládané luky, bojové sekery a vyspělejší pevnostní techniku. Původní eg. označení pro Asiaty je Aamu. Srov. pod Móýsés.

Hylé n. Hýlé, m. na Kópajském jezeru v Boiótii s úrodnou půdou, zmiňována již v Íliadě, kde trojský Hektór zabil hylského vládce Orestia (není v CSD), v klasických dobách se neobjevuje; v jiné souvislosti viz Skapté Hylé

Hylleis, dórská fýla, zde v Sikyónu§ 595

Hyllos, s. Hérákleův§ 595, 488

Hymaiés z Persie, vojevůdce Dáreia I.§ 496

hymna, státní§ viz znaky výsostné

Hypachaiové, část Kiliků původem asi mykénsko-hellénsk᧠738 a viz pod Kilikie

Hypaipa (pl.), m. v Lýdii, nad městem na hoře Aipos jedno z původních hlavních kultovních míst Priápovových vedle Lampsaku v Mýsii, srov. pod Priápos a pod svátky§ 86, 68

hypaithroi§ viz půda

Hypanis, ř., dn. Již. Buh, Bug na Ukrajině§ 644, 118+, 143+  

Hypata (pl. i sg.), m. v Ainiánii§ 272, 191, 174, 238+ 

hypateuón, řec. ekvivalent pro lat. legátus (v císař. době; srov. presbeutés)§

Hypatiá z Alexandreie, neoplatónička a matematička, d. Theónova§ 320+, 370+  

Flávius Hypatius, s. Flávia Eusebia a b. Fl. Eusebia, svého soukonsula, praef. Urbí§ cos. 359+, 360+, 371+, 379+   

Flávius Hypatius, cos. 500+, synovec augusta Anastasia I., usurpátor§ 360+

hypatos, řec. ekvivalent lat. consul§
hypatos apodedigmenos, řec. ekvivalent lat. consul désignátus§

Hypénos z Élidy, olympioníkos§ 724

hyperakrioi z Athén, attická skupina občanů, „horal铧 585

Hyperbatás z Acháie nebo Hyperbatos§ 1. strat., 226; 2. strat., 181, 180, 170

Hyperbios ze Syrákús§ 420 (Ol.)

Hyperbolos z Perithoid v Athénách, démagógos§ 417, 411

Hyperechius, armádní proviantní důstojník, přítel Procopiův§ 365+

Hypereidés z Athén, s. Glaukippův, o. Galukippův a Alfinóův, rhétór a protimakedonský politik§ 390, 362, 350, 344, 341, 340, 335, 324 - 322

Hypéresieus z Íkaru§ 688 (Ol.)

Hypermenés ze Sparty, velitel oddílu§ 373

hypochondři, hypochondrios§ 24

hypomeión, hypomeiones, „o něco menší“, sociální vrstva ve Spartě, obsahově nejasný stupeň občanské podřadnosti v Lakedaimonu§ 397

hyporchéma, hudební a taneční žánr spojený s verši§ 700

L. Hypsaeus, praet.§ 138

Hypsichidés z Athén§ arch. 481

Hypsikrateia, milenka Mithridáta VI.§ 66

hypsistáriové, lat. hypsistárií, řec. hypsistianoi, od řec. hypsistos/nejvyšší, žid. sekta nepraktikující obřízku§ 364+

Hyrgonafor z Thébaidy§ viz Harmachis

Hyriá, starší jméno jezera Lýsimacheia v Aitólii§ viz Lýsimacheia

Hyriatthos§ viz Viriáthus

Hyrkániá, severoíránská země a satrapie při Kaspiku§ 522, 486, 465, 424, 345, 330, 328, 325 - 323, 239, 235, 209, 141, 137, 130, 50-, 36+, 38+, 45+, 58+, 59+, 61+, 241+     
Persky Varkána/Verkána, „země vlků“, novopersky Gorgan, čín. Li-süan/Lixuan. Odtud je z vlády Antiocha i. a Stratoníky nápis, manumise/propuštění otroka na svobodu pro zdar krále a královny: Euandros, syn Andragorův, propustil Hermaia a zápis o tom uložil v chrámu Sarápidově. Hyrkánští tygři, známí ve starém věku, vyhynuli lidskou rukou kolem roku 1970.

Hyrkániá, rovina v Lýdii pojmednovaná v perských časech podle původu osadníků§ viz Apollónis

Hyrkániá, pevnost v Iúdské poušti jižně od Jerúsaléma, dn. Chirbet al-mird vých. od Mrtvého moře§ 76 
Hyrkános z Hierosolym, s. Jóséfa/Iósépa, představitel proptolemaiovské politiky mezi Židy; srov. Ióannés Hyrkános§ 182, 175

Přízvisko Hyrk. pochází od země Hyrkánie, kam (a do Babylónie) poslal z trestu jako kolonisty židovské rebely z roku 345, viz tam, král Artaxerxés III. mnoho židovských rodin 

Hýródés§ viz Óródés

Hyrradios n. Hyrrás z Thrákie, o. Pittakův§ 645, 590

Hýsiai, mí. v Argolidě§ 685, 680, 669, 468, 460

Hyspaosinés z Charaku, též Aspásiné (bab.), Spasinés či Sagdonacibilius (-os), což je zřejmě zkomoleně z lat. Sagdonací fílius, tj. „Sagdonakův syn“; o. Tímotheův, arab. panovník oblasti kolem dn. irácké Basry – Charakény, viz tam§ 139, 129 - 127, 124, 123, 121

Hyssaldómos z Mylas, dyn., o. Hekatomnóův a Aby§ 460, 391

Hystanés z Persie, bab. Uštanu, satr.§ 522

Hystaspés z Persie, pers. Víštáspa§ 1. 590, 559, 521, syn Arsamův, b. Farnakův, manž. Rhodogyny/Rhodoguny a o. Dáreia I.; 2. o. satrapy Artaferna, 508; 3. 465, syn Xerxa I.

Hwa-nong, korej. bůh země a nebes§ 2333