***********************************************************
379. 
Ol. 289, 3

690 SE
626 AE
neznámý
a. u. c. 1132
D. Magnus Ausonius a Q. Clodius Hermogenianus Olybrius

***********************************************************

Valentovým nástupcem na Východě jmenoval pět měsíců po adrianopolské katastrofě 19. ledna v Sirmiu Gratianus Flavia Theodosia I. (32, augustem do 395). Pocházel z Cauky na území Vakkajů v Hispánii Tarrakónské, dn. Coca v Kastilii, kde se narodil 11. ledna 347 z rodičů vojevůdce Západu Flavia Theodosia a Thermantie. Podle dobových nomenklaturních počtů byl 41. římským imperatorem.  

Mezi jeho předky byl prý Traianus, jemuž byl podobný postavou, vzezřením, prý i vystupováním. Byl společenský, štědrý ke svým lidem. Na rozdíl od Traiana se však neopíjel a zakázal na hostinách tanečnice a lascivní zábavu vůbec. Sňatky se sestřenicemi rovněž zakázal, srov. povolení ke sňatku s neteřemi roku 49 Ti. Claudia. Vzdělaností nevynikal, zajímal se však o historii. Ač augustem "Východu", nikdy nedorazil do (zeměpisné) Asie, a to ani na protilehlý břeh Kónstanínopole. Události a také zdravotní stav ho nutily působit hlavně na Balkáně a v Itálii.

Sloužil v otcově tažení do Británie a roku 374 se stal "vůdcem"-generálem/dux Moesiae Primae. Když byl následujícího roku n. na začátku roku 376 popraven v Karthágu jeho otec, Theodosius se vrátil nakrátko do svého rodiště jako soukromník. Po smrti Valentiniana I. se vrátil do služby u armády/povolán zpět na Dunaji a od roku 376 byl magister militum per Illyricum/velitelem všech jednotek na území Illyrika čili v této době od Nórika a Pannonií celého Balkánu včetně Acháie až po Krétu. 

Gratianus ho vybral do role východního augusta pravděpodobně jenom pro to, že byl nejschopnějším z velitelů římského rodu po ruce. Svěřil mu ochranu před Goty diecese Dákie, Makedonie a Thrákie, které od Constantina patřívaly pod kontrolu západních augustů. Sám se vrátil do Tréver.

Theodosius ze Sirmia odešel do Thessaloníky, kde v následujících letech residoval. Gratianus posílil Theodosiův dvůr Richomerem, comitem domesticorum, který se v Thessaloníce stal magister peditum praesentalis (zemřel chorobou roku 392).

Frank Flavius Richomeres byl strýcem Arbogastovým a z jeho potyčky s Fritigernovými Goty povstala roku 378 bitva u Adrianopole, viz rok předchozí.

Po Adrianopoli plenili gotské voje illyrské provincie. Jednomu velel Fritigernus, druhému Alatheus/Allotheus a Safrax/Safrac. Germáni využili chaosu v římské obraně a naplánovali si tažení po lodích na Dunaji, z Pannonií se chtěli dostat do Épeiru a odtud udeřit na Helladu. Aby měli krytá záda, nejprve se na dáckém břehu Dunaje pustili do Athanaricha a jeho Gotů, viz rok následující.

Theodosiův vojevůdce Modarés/Modarios z královského gotského rodu, příbuzný Athanarichův, který krátce předtím přešel na římskou stranu, porazil kdesi v Thrákii 6. listopadu krvavě spojené Goty, Alány a Hunny plenící zemi po adrianopolské bitvě a zmocnil se údajně čtyř tisíc germánských vozů a velkého množství zajatců: energie Germánům však neupustil.

Nový císař rekrutoval masově Goty, ale poslal je z logických důvodů sloužit do Egypta a odtamtud převelel k sobě do Makedonie a Thrákie římské vojáky. Germáni na pochodu Anatolií obírali obchodníky a neplatili za proviant. Když se ve lýdské Filadelfii setkali s vojáky pochodujícími z Egypta, došlo k násilnostem, poněvadž legionáři se zastali okrádaných trhovců: na dvě stě germánských žoldnéřů bylo tehdy povražděno. Velitelem gotských jednotek začleněných nově do armády byl Peršan Hormisdés mladší, viz o něm u roku 366.

Theodosius rozšířil ve svém teritoriu počet nejvyšších armádních důstojníků, zmenšil územní pravomoci magistrů/c. "maršálů" a měl jich nejméně pět. Rovněž u legií zvýšil počty centurionů a tribunů, čímž sice získal oblibu mezi důstojnictvem, ale náramně vyskočily náklady na armádu.

Na velekorupčním systému nutícímu mužstvo vyplácet se u svých velitelů ze služebních povinností pozornostmi a podíly na proviantu nezměnil nic: kdyby se postavil nižším šaržím, rozklížilo by to armádu.

Germáni houfně zařazovaní po adrianopolském debaklu do legií se směli vracet ke svým rodinám a na své místo posílat náhradu. Chaos se pravděpodobně projevil na bojeschopnosti jednotek. Armáda bez Germánů by nebyla již nyní schopna udržet celistvost říše a na velících místech se čím dál tím více objevovali Germáni: Theodosius byl pokládán za gotofila.

Kromě toho opět vzrostly výdaje dvora a došlo na regulérní aukce míst ve správě provincií (srov. ovšem s aukcí augustovskou roku 193). Daňová zátěž provinciálů se proto ještě zvýšila. 

Že bude vládnout, se vyjevilo rodičům ve snu, aby dali dítěti jméno znamenající "bohem daný"/lat. á deó datum, řec. mj. theodosios. A když se rozkřiklo, že po Valentovi povládne někdo s řeckými písmeny na začátku jména "Theod", vyložil si to tehdy Valentův dvořan Theodóros (řec. stejného významu jako Theodosios) ve svůj prospěch a v rámci antiošského procesu s údajnými protivalentovskými spiklenci byl odsouzen na smrt, viz antiošské procesy roku 371.

Theodosius I. byl dvakrát ženat. S Aelii Flavií Flacillou/řec. Flakilla, Plakilla, která rovněž pocházela z Hispánií, měl c. 377 syna Arcadia, 9. září 384 Honoria a asi roku 385 Pulcherii. Zbožná Flacilla zemřela roku 386 (bylo jí 30) jako augusta/řec. dolož. Augústa Ailia Flakkilla (48. v řadě, takto poslední před rokem 393) a rok na to se oženil s Flavií Gallou, dcerou Valentiniana I. a sestrou Valentiniana II. Asi roku 388 porodila Gratiana (zemřel před rokem 390), Aelii Gallu Placidii (narozena 392) a roku 394 Galla zemřela (zhruba 25) po porodu i s dítětem, synem Ióannem. Theodosiova jednoduchá dynastie skončila vládou stejnojmenného vnuka Theodosia II. roku 450.

Roku 387 provdal Theodosios svou neteř a adoptivní sestru Serenu, též rodem z Hispánií, magistrovi militum per Orientem Stilichonovi pocházejícímu z vandalo-římské rodiny. Její starší sestru Thermantii provdal za dalšího z vojevůdců, jehož jméno neznáme. Gildonova dcera Salvina se provdala za Nebridia, synovce Flaccilly. 

Comes Africae Gildo byl Berber/Maur, syn domorodého krále Nubela, a jeho bratrem byl usurpátor Firmus, proti němuž bojoval Gildo na straně Theodosia staršího, viz rok 373. Proto mu císařský syn ponechal v Africe volnou ruku. S Theodosiem se postavil na stranu Magna Maxima, viz rok 387, nicméně Gildo odmítl Theodosiovi poskytnout podporu, resp. byl příliš laxní, ve válce s Eugeniem (394). Roku 396 se vzbouřil proti Theodosiovu synovi Honoriovi a rok na to byl poražen v poli vlastním bratrem Mascezelem/Maskeldélem a na útěku se v situaci bez šance oběsil, viz k tomu u roku 375.

Stilichona jmenoval krátce před smrtí Theodosius magistrem peditum na Západě, kde vládl Honorius a zároveň ho určil za ochránce obou svých nezletilých synů (395).

Praefecti Urbi za Theodosia I. (předešlé viz rok 361):

[někdy v letech 379 - 383 L. Valerius Septimius Bassus] 379 Flavius Hypatius, 380 Magnus Arborius, 380 Anicius Paulinus, 381 Valerianus, 381 Flavius Afranius Syagrius, 382 Valerius Severus, 382 Anicius Auchenius Bassus, 383 Aventius, 384 Q. Aurelius Symmachus, 385 Pinianus, 387 Sallustius, 387 - 388 Sex. Rusticus Iulianus, snad 389 Sex. Aurelius Victor (historiograf), 389 Ceionius Rufius Albinus, 391 Faltonius Probus Alypius, 391 Flavius Philippus a v letech 395 - 397 Florentinus, v roce 398 Lampadius a Felix, 399 - 400 Nicomachus Flavianus (poprvé).

V Armenii dal zavraždit král Varasdátés (panoval s římskou vůlí od roku 374) sparapeta/velitele armády Mušela Mamikoniana. Jeho místo zaujal bratr zavražděného Manuél a král musel před povstáním prchnout na římské území. Manuél pak porazil perské invasory.

Jiná verse podání jeho osudu praví, že přijal za manželku Šápúrovu dceru (?) a to bylo augustovi podezřelé, zda to není příprava na odpadnutí k Peršanům. Theodosius dal posledního jménem známého olympioníka, viz rok 373, zatknout a vypověděl ho do Thúly, čertví tedy kam, kde pravděpodobně zemřel. Spekuluje se o tom, že Varasdátovým synem byl král Bahrám-šápúr/Vramšápúh a vnukem Artaxiás IV., poslední ze starých armenských králů, viz rok 387. 

Varasdátovým nástupcem jmenoval císař Arsaka III., prvorozeného syna Papy se Zarmanduchtou; jeho regentem byl Mamikonian. Za Arsaka sparapet provdal svou dceru jménem Vardanducht. Vládl do roku 389 n. 390, to již Mamakonian nežil, kdy se uzavřely dějiny římské části Armenie, viz rok 383.

Podle jiné verse stanovil Theodosios spoluvládu obou synů Papových Arsaka/Aršak III. a Vologaisa/Vagharšak III. (do 387).

V Persii zemřel po dlouhé vládě Šápúr II., který vládl ještě nenarozen od roku 309, viz tam o kuriositě a viz rok 325. Za jeho vlády podle křesťanské tradice pátrali magové a archimagové, zarathuštriánští kněží, po křesťanech na perském území a údajně jich nejméně šestnáct tisíc dopadli a zavraždili.

Nástupcem Šápúrovým se stal jeho bratr Ardašír II./řec. Artaxerxés a vládl čtyři roky do roku 383. 

***********************************************************
380. 
Ol. 289, 4

691 SE
627 AE
neznámý
a. u. c. 1133
D. N. Gratianus Augustus V a D. N. Flavius Theodosius Augustus I 

***********************************************************

Na Východě na podzim Theodosius I. vážně onemocněl a oslaben na duchu dal se thessaloníckým biskupem Ascholiem pokřtít. Před útočícími Goty vyrazil do pole kamsi do Makedonie, ale po nočním útoku a porážce svých oddílů unikl a vzápětí opustil s dvorem Thessaloníku. Gotové-Tervingové pod Fritigernem soustavně plenili římské území až do Thessalie, Épeiru a Acháie, Greutungové Alatheus/Allotheus se Safrakem plenili v Pannoniích; opevněná města provincií se držela.

13. listopadu Theodosius okázalým průvodem poprvé vstoupil do Kónstantínopole. Druhého dne vyhnal z métropole ariány s biskupem Démofilem Kónstantínopolským, který se odmítl vzdát svého vyznání, a s ním odešel z města i Lucius, vyhnaný biskup alexandrijský: v Kónstantínopoli skončila čtyřicetiletá vláda ariánů vypuknuvší za Constantia II.

Novým biskupem východní říšské metropole se stal krátce Grégorios z Nazianzu. Za povšimnutí stojí, že Theodosiova druhá manželka Galla byla ariánkou. Démofilos s příznivci se shromažďovali v kostele před hradbami u jakéhosi popsaného sloupku/kíonion a odtud vzešlo východořímské označení pro ariány exokíonítés n. exakíonítés. 

Theodosius setrval v Novém Římě do roku 387. 

Požádal Gratiana o pomoc proti Gotům a Taifalům, kteří využívali zmatků v římské armádě v Thrákii a Makedonii a sváděli s nimi boje, o jejichž rozsahu nevíme nic. Vedle výběrčích daní poslal Gratianus germánské vojevůdce Baudóna/Bautóna a Arbogasta (pokládaného někdy za jeho syna), Franky věrné Římu.

Během následujícího roku se jim podařilo vytlačit Goty s jejich spojenci z Illyrika, kde římským vojskům velel Vitalianus, do Thrákie.

Je pravděpodobné, že Gratianus dal s Goty, Taifaly, Alány a Hunny rabujícím po Illyriku, uzavřít nyní mír a spojeneckou smlouvu, podle níž se skupiny bojovníků s rodinami/svými družinami směly usadit na římském území v Pannoniích popř. Moesiích; srov. rok 382.

Na Západě Macrianus, král alamannských Bukinobantů, který zůstal Římanům po míru s Valentinianem I. roku 374 věren, viz, padl při alamannském vpádu na území Franků v bitvě s jejich králem Mallobaudem, taktéž římským spojencem. Důvody neshod obou germánských mocnářů neznáme.

Z římské říše se 27. února stal definitivně křesťanský stát s jedním výlučným náboženstvím a se zákazem jeho sekt, jak nařídil edikt augustů Gratiana (21), Valentiniana II. (9) a Theodosia I. (33; srov. mediólánské dohody z roku 313; zde uveden v podobě, jak byl vyhlášen v Kónstantínopoli):

Imppp. Gratianus, Valentinianus et Theodosius aaa. edictum ad populum urbis Constantinopolitanae. Cunctos populos, quos clementiae nostrae regit temperamentum, in tali volumus religione versari, quam divinum Petrum apostolum tradidisse Romanis religio usque ad nunc ab ipso insinuata declarat quamque pontificem Damasum sequi claret et Petrum Alexandriae episcopum virum apostolicae sanctitatis, hoc est, ut secundum apostolicam disciplinam evangelicamque doctrinam patris et filii et spiritus sancti unam deitatem sub parili maiestate et sub pia trinitate credamus. Hanc legem sequentes christianorum catholicorum nomen iubemus amplecti, reliquos vero dementes vesanosque iudicantes haeretici dogmatis infamiam sustinere nec conciliabula eorum ecclesiarum nomen accipere, divina primum vindicta, post etiam motus nostri, quem ex caelesti arbitrio sumpserimus, ultione plectendos. Dat. III kal. mar. Thessalonicae Gratiano a. V et Theodosio a. I conss.

Neboli:

"Imperátoři a augustové Gratianus, Valentinianus a Theodosius dekretovali lidu Města konstantinopolského. Chceme, aby všichni, jimž vládne pravá míra naší dobromyslnosti, setrvali v takovém náboženství, jaké božský apoštol Petr předal Římanům - náboženství jím kázané trvá do dneška - které k následování hlásá pontifex Damasus a biskup Alexandrie Petr, muž apoštolské svatosti. To jest, že podle apoštolského učení a evangelického řádu věříme, že otec, syn a duch svatý jsou jedním božstvem ve stejném majestátu a ve zbožné trojjedinosti. Nařizujeme, aby ti, kteří tento zákon následují, byli označováni za pravověrné křesťany, ostatní však aby byli pokládáni za pošetilce a šílence nesoucí ostudu kacířského učení. A jejich shromaždiště nesmějí dostat označení kostel. Stihne je nejprve boží trest, pak též budou biti mstou našeho konání, kterou jsme nebeským rozhodnutím oprávněni použít. 

Dáno v Thessaloníce 27. února roku 380/3. dne před březnovými kalendami (v roce) pátého konsulátu augusta Gratiana a prvního Theodosiova."

Viz k tomu též roky 341, 346sqq., rok 381 s připomenutím výnosu z 21. února 380 a rok 382. Řím se stal čtvrtým státem historie, v němž bylo křesťanství uzákoněno za jediné státní náboženství. Předcházela království Orrhoéné (216), Armenie (301) a Ibérie (326). • Srov. ovšem pozdější výsadu významného Germána Fravitty, jemuž Arkadius povolil vyznávat staré kulty, neboť na křesťanství nepřestoupil, viz rok 382.

Někdy kolem t. r. se narodil v Kónstantínopoli církevní historiograf Sókratés zvaný Scholastikos (zemřel kolem roku 440). Jeho Ekklésiastiké historiá navazuje na Eusebia z Kaisareie. Není známo, zda patřil ke kléru, vyznání byl níkajského a podle toho velmi ošklivě hovořil o všech, kteří byli theologických názorů odlišných.

Na Eusebia později navazoval v církevních dějích Theodórétos z Antiocheie, biskup v Kirrhu (narozen 393, zemřel kolem roku 460). Jeho dílo používal po biskupově smrti jistý Gelasios z Kýziku, pokud se tak jmenoval (jiný Gelasios byl biskupem v Kaisareji Palaistínské, autor pojednání o níkajské synodě, další také složil spis o anomoiovcích/heteroúsiové, ariánských sektářích kázajících, že božský syn byl jiné podstaty než otec; původci hnutí byli Aetios z Antiocheie a jeho žák Eunomios z Dakor, biskup v Kýziku, současníci Theodosia I., srov. v indexu s. v. křesťanství).

Salamanés Hermeiás Sózomenos (též Salamínios Herm. Sóz.), původem ze vsi u Gazy a studovaný právník v Bérýtu, věnoval Theodosiovi II. další zachované řecky psané církevní dějiny pojímající roky 323 - 439; srov. rok 313+. 

Kolem t. r. se kdesi v Hispániích, asi v Gallaecii, narodil historik a apologetik křesťanství Orosius (zemřel c. 420 asi rovněž tam, nyní však už pod vládou Suébů), kněžským jménem asi Paulus. Složil Dějiny proti pohanům/Historiae adversus paganos o sedmi knihách dovedené do roku 414, excerpta starých autorů s důrazem na katastrofy s ústřední myšlenkou, že bylo dříve hůře a nyní pod vládou monotheistů bude lépe.

Jeho dobový náboženský universalismus postrádající národní náboj zůstal mezi levicovými křesťany aktuální dodnes:

"Inter Romanos, ut dixi, Romanus, inter Christianos Christianus, inter homines homo; legibus imploro rem publicam, religione conscientiam, communione naturam. Utor temporarie omni terra quasi patria: quia, quae vera est, et illa, quam amo, patria in terra penitus non est. Nihil perdidi, ubi nihil amavi: totumque habeo, quando quem diligo, mecum est, maxime quia et apud omnes idem est, qui me non modo notum omnibus, verum et proximum facit: nec egentem deserit, quia ipsius est terra et plenitudo eius, ex qua omnibus omnia iussit esse communia/Mezi Římany, jak jsem řekl, jsem Říman, mezi křesťany křesťan, mezi lidmi člověk; vzývám státnost zákony, náboženstvím sebevědomí, společenstvím přírodu. Podle okolností užívám celé země(koule) jako vlasti: poněvadž ta skutečná vlast i ta, kterou miluji, na zemi neexistuje. O nic jsem nepřišel tam, kde nic nemiluji. Mám (boha) vždy celého, vždyť ho mám rád, je (stále) se mnou, obzvláště poněvadž je pro všechny (jeden a) týž, seznamuje mne se všemi a přibližuje všem a budu-li v nouzi, neopustí mne, poněvadž jeho je země a plnost jeho, z níž přikázal, aby vše bylo všem společné."

K Theodosiovým dvořanům patřil Marcellus Empiricus n. Burdigalensis, autor sbírky farmaceutických receptů a magických praktik De medicamentis/O léčivech.     

 

***********************************************************
381. 
Ol. 290, 1

692 SE
628 AE
neznámý
a. u. c. 1134
Flavius Syagrius a Flavius Eucherius

***********************************************************

Na Západě Gratianus (22) přesídlil s dvorem z nejistých Tréver na jih za Alpy do bezpečnějšího Mediólána. Jeho vladařským koníčkem byly zápasy v aréně; od dětství za něj vládli jiní, nesourodá palácová klika eunúchů, oblíbenců, vojáků, mezi nimiž upřednostňoval Alány.

Aby se zalíbil zpohodlnělé armádní pěchotě, odlehčil na jejich žádost z jejich výstroje pancíře a přilby. Nicméně jinak to byl zažraný monotheista. S Valentinianem a Theodosiem vydal edikt daný v lednu t. r. v Kónstanínopoli praefectovi praetorio Eutropiovi zakazující haeretiků/kacířům, tedy těm z křesťanů, kteří nevyznávali níkajskou víru, zastávat duchovní úřad, chodit do kostelů a že se nesmějí organisovat, viz více zde dole. 

Na Východě byli Gotové kolem Tervinga Athanaricha vyhnáni ze svých sídel kdesi v bývalé římské Dákii Tervingy vedenými Fritigernem a Greutungy pod Alatheem/Allotheem a Safrakem, vítězi od Adrianopole, viz rok 375 a 378. Starý král musel se svými věrnými, pravděpodobně pouze s vlastní družinou, porušit svou celoživotní přísahu, že nikdy nevkročí na římské území a uchýlil se do asylu k Theodosiovi.

Císař uzdravený z neznámé nám nemoci, viz rok předešlý, mu vyšel vstříc před Kónstantínopoli, kde se mu Athanarich 11. ledna vzdal. Zemřel dvě neděle na to a Theodosius mu vystrojil nákladný pohřeb, viz dále rok následující. O Fritigernovi ani dalších dvou Gotech už nebude slyšet; ve Walhalle má vítěz nad Římany od Adrianopole pamětní desku pod jménem Friediger.

Posléze donutil Theodosius po vítězné bitvě loupící Skiry, Karpy s hunnskými oddíly ustoupit za Dunaj. V zemi za řekou se v této době objevili noví migranti z ukrajinských oblastí, proti nimž chystal velitel pěchoty dislokované v Thrákii Promotus obranu. Vůdcem Gotů-Greutungů a neznámých do té doby nárůdků byl Greutung Oidotheos; viz dále rok 385sq.

Skirové původně žili u Baltu v sousedství Bastarnů a Aestů a část jich c. 200 př. n. l. s Bastarny trekovala na jih k Pontu a s nimi vpadli i do Makedonie. Po expansi Hunnů žili v karpatské oblasti, než v pátém století migrovali na Západ a s králem Odoakerem v čele se zapsali do historie významnou asistencí u konce západořímského státu; viz v indexu pod Germáni. 

V Orrhoéně dal Theodosius opevnit a osadit město Rhesainu, lat. Rhesaenu n. Rhaesina/dn. Rá'as al-ajn v SYR.

V Kónstanínopoli v květnu pořádána celokřesťanská synoda 150 biskupů všech sekt, z toho 36 makedoniánů, svolaná Theodosiem. Homoúsii opět odmítli, ale přihlásil se k ní Meletios, který vzápětí onemocněl a zemřel ještě v Kónstantínopoli.

Grégorius z Nazianzu odstoupil z biskupství Nového Říma, asi po neshodách s augustem, a jeho nástupcem se stal senátor a důvěrník Theodosiův Nektarios; vydržel ve funkci až do své smrti v listopadu 397, kdy začal úřadovat Ióannés z Antiocheie zvaný Chrýsostomos (do roku 404, zemřel 407; srov. rok 314).

Měl prý Nektarios město zbavit všech sekt, ale asi se mu to zcela nepodařilo, neboť roku 388 se po plané zvěsti, že Magnus Maximus porazil Theodosia, rozšířily kvapem nepokoje, jimž dali katolíci nálepku "ariánské". Roku 382 konána další synoda v Kónstantínopoli a na naléhání Theodosiovo přijala jako jedinou možnou křesťanskou doktrinu zásadu trojjedinosti/homoúsii, srov. rok 380. Moc ariánství v říši ochabovala, silné posice mělo nadále mezi Germány. 

T. r. dal v Delfách Theodosius I. definitivně zrušit zjevně již desetiletí nefungující Apollónovu věštírnu. Edikt Gratianův, Valentinianův a Theodosiův z 21. prosince totiž znovu zakazoval provádět zakázané oběti denní i noční, konat obřady nebo o nich uvažovat, a to pod trestem vyhnanství. O posledních stopách polytheistického života v Delfách viz rok 362.

  

***********************************************************
382. 
Ol. 290, 2

693 SE
629 AE
neznámý
a. u. c. 1135
Flavius Claudius Antonius a Flavius Afranius Syagrius

***********************************************************

Flavius Gratianus vzal všem římským náboženským kolegiím státní příspěvky, rozumí se: z jeho kapsy. Zrušil jejich daňové svobody, zakázal jim přijímat dědické odkazy a zabavil pozemky takto získané. Gratianus (23) tak ukončil polytheismus a jeho formy státního kultu, neboť mu odebral zdroje. Zřejmě se zákaz stoprocentně neprosadil, poněvadž o dvanáct let později ho zopakuje Theodosius I., viz.

Polytheistické svátky, průvody a oběti tím pádem neměl kdo financovat. Z nemovitostí hradily chrámové občiny údržbu svatyní, ale pravděpodobně v případě velké části z nich kněží "privatisovali" majetky bohů nebo byly státem vyvlastněny.

Gratianus zabavil v Římě majetek vestálek a jejich příbytek přeměnil v ubikace armádních důstojníků (později dům připadl papežskému dvoru, v 11. století byl zchátralý opuštěn). Jako poslední hlavní vestálka, vestalis maxima, byla zmiňována Coelia Concordia. Roku 391 byl Vestin kult křesťany zrušen zcela.

Současně dal Gratianus z budovy senátu na popud Ambrosiův znovu a definitivně odstranit oltář bohyně Vítězství; viz rok 361, kdy sochu bohyně na místo vrátil Iulianus (poprvé oltář zrušen roku 357+, viz tam). Socha Victorie pocházela z Tarentu, viz rok 29-, a byla posledním symbolem dávné velikosti Říma. Nicméně ještě roku 404 ji veřejně vzýval básník Claudius Claudianus, viz rok 370, a to drze na shromáždění vládních křesťanských elit.

Když nyní někteří senátoři protestovali, odhodil Gratianus t. r. též čestný titul pontifex maximus, třebaže velekněžími byli všichni imperátoři od Augusta, a též monotheisté, viz rok 12- a srov. rok 238+. O dalším osudu oltáře a sochy není v pramenech zmínek. 

Konsul t. r. Afranius Syagrius z lugdunské senátorské gallorománské rodiny byl pravděpodobně dědem n. pradědem Aegidia (celé jméno neznáme), roku 458 magistra militum per Gallias, vrchního velitele římské armády v Galliích.

Do funkce Aegidia jmenoval Flavius Iulius Valerius Maiorianus (císařem v letech 457 - 461), jeho armádní druh z doby, kdy sloužili pod Aetiem, vítězem z Katalaunských plání roku 451. Aegidius zemřel roku asi 464 a po něm zvolilo vojsko velitelem jeho syna Syagria (Flavius Afranius Syagrius Aegidius?). Formálně uznával vládu Říma, naposledy Iulia Nepota.

Na severu Gallií držel Syagrius při životě samostatné gallorománské království ("rex Romanorum") se sídlem v Noviodunu/Augusta Suessionum, metropoli Suessionů, dn. Soissons. Ve válce s Franky podlehl roku 486 v bitvě u svého sídelního města, byl jat a na rozkaz krále Chlodevecha/Chlodwiga I. popraven. Tím skončila na Západě definitivně římská moc a Gallie si rozdělili znesváření Germáni.

Na Východě 3. října uzavřeli tervinžští Gotové z voje Athanarichova a s nimi pravděpodobně též nástupci vítězů od Adrianopole, viz rok 380, mír s Theodosiem sjednaný magistrem militum pro Thrákii Flaviem Saturninem, srov. o něm rok 377, cos. roku 383.

Získali v Thrákii a Moesii, pravděpodobně při Dunaji, mnoho půdy a usídlili se na římském území jako foederati s velkou autonomií; dosud s nimi Římané jednali jako s těmi, kteří se vzdali, déditícií, viz rok předcházející. Střežili dunajskou hranici Říma, dodávali armádě muže financované z římských peněz. Smlouva byla obnovením poměrů za Constantina I., viz rok 332.

Theodosiovi až tolik oddáni nebyli, srov. rok 387 a 392. Saturninův mír, pokud se opravdu týkal tak širokého smluvního rozsahu, byl dalším zlomem v dějinách římské říše a její "barbarisace". 

Mezi gotskými předáky panovala dávná řevnivost, kterou nedokázali skrývat ani před augustem. Na jakési hostině dávané Theodosiem se gotští aristokraté opili a Eriulf/Eriulfos, jeden z nich obzvláště prý brutální a "pološílený", začal řádit. Theodosius hostinu ukončil a na odchodu se do sebe pustili Eriulf s Fravittou, oba z tervinžských foederatů usazených právě augustem.

Fravitta, tehdy ještě mladý muž, tasil meč a soka probodl; prošlo mu to beztrestně, neboť osobní garda císařova družiny obou gotských magnátů od sebe oddělila (kdy a kde k incidentu došlo, známo není).

Tervinžského Gota Flavia Fravittu čekala nezvyklá kariéra a ještě nezvyklejší pocty. Po Theodosiově smrti roku 395 se stal velitelem Arkadiových vojsk na východě (magister militum per Orientem, stratégos tés anatolés). Vyhnal tehdy piráty z Levanty a Kilikie.

Když pak v létě roku 400 jako magister utriusque militiae praesentalis potřel Gaina s jeho vzbouřenými Goty na moři při pokusu přeplavit se do Asie, získal od Arkadia (23) právo vyznávat otcovské kulty, to bylo jeho osobní přání, které mu august splnil. Do Kónstantínopole směl vjet po způsobu triumfů a na rok 401 byl jmenován konsulem, to byly dary vladaře a jeho senátu. Možná c. 403 buď sešel Got smrtí z nemoci nebo z palácových intrik.

Z doby vlády Theodosia I. je zaznamenán případ jistého Balbína, rodem Isaura, který vyraboval kilická města Anazarbu, Eirénúpolis a Kastabalu. Zřejmě na čas ovládl celý kraj, dokud ho nelapil a nepopravil magister militum/stratélatés Rúfos; ani Balbínos ani Rúfos/lat. Balbinus, Rufus nejsou jinak známi. Isaurský comes Matronianus v této době vylepšoval opevnění Anemúria.   

Tanúchové-Sarakéni obnovili ze svých syrských domén nájezdy na syrofoinícké přímoří (srov. mír z roku 377). Vojevůdce Flavius Richomeres, strýc Arbogastův, magister militum per Orientem, kočovné Araby porazil a mír byl obnoven. O tanúšské královně Mavii zmínka již není.

Následujícího roku byl Theodosiem jmenován consulem na Východě a vrchním velitelem východní armády Hellebichus, jiný z Germánů; viz dále rok 387.