064-063

************************************************************

64.

Ol. 179, 1

Andreás z Lakedaimonu

248 SE

184 AE

(Oinofilos)

a. u. c. 690

L. Iulius Caesar a C. Marcius Figulus

************************************************************

Na jaře přišel Cn. Pompeius Magnus z Armenie do Amísu, kde konferoval o uspořádání anatolských území zapojených a zapletených do mithridátovských válek: celé Anatolii byl udělen další římský mír (tzv. Amísos I., srov. rok 188, 63, 47 a 36):

1. Údajný potomek paflagonských Pylaimenovců Attalos obdržel Gangry s celým paflagonským vnitrozemím. Attalos pak vládl snad až do roku 40 (srov. rok 96). Zda-li měl něco společného s Attalovci, jejichž předkové z Paflagonie pocházeli, známo není. 

2. jistý Aristarchos obdržel Kolchidu, ale s titulem královskému jen adekvátním (sképtúchos); v historii se již neobjevuje a lze se jen domnívat, že jeho vláda skončila roku 48 vpádem Farnaka II. Z dvanáctého roku jeho vlády/rok 52 zachána jeho drachma s Pompeiovou (?) hlavou se slunečním diadematem a na reversu s Tychou a nápisem "Aristarchú tú epi Kolchidos/Aristarchova, (pověřeného vládou) nad Kolchidou." Jde-li o obraz Pompeiův, pak zřejmě jím osobně neautorisovaným, nicméně by to byl první známý obraz Římana na mincích a nikoli až Caesarův.

3. v Galatii byl tetrarcha Déiotaros I. Pompeiem pozdvižen ke královské hodnosti (vládl do roku 41). Pompeius přidal v odměnu za jeho věrnost ke kmenovému území Tolistobojů polovinu Gazelonítidy, Malou Armenii a v Pontu města Farnakeju a Trapezús.

4. tetrarcha Trokmů Brogitaros obdržel Mithridáteion, tetrarcha Tektosagů Kastór I. Tarkondaios, syn Saókondariův, byl uznán tetrarchou, oba bez královského titulu (u Brogitara viz rok 58, vládl do roku 53). Kastór I. vládl do roku 44 (druhé jméno tohoto Kelta (?) Tarkondaios je chetitské, srov. Tarchundaradu z Arzawy, viz bod 7).

5. Archeláos, syn bývalého Mithridátova vojevůdce Archeláa, se stal veleknězem v Kappadockých Kománách a pánem nad šesti tisíci chrámovými otroky, které však nesměl prodat; o jeho královských osudech viz rok 56.

6. po sporech n. dokonce bojích, viz rok předešlý a srov. rok 69 a 40, o jejichž původu a průběhu nevíme nic, obdržel král Kommágény Antiochos I. Seleukeiu na Eufrátu (v této době tvořila opět dohromady s Apamejí na druhém břehu Eufrátu jedno město a byla nazývána Zeugma, tj. Most).

7. v Kilikii Pompeius uznal vládcem dynastu Tarkondimota I., syna Stratónova z Kastabal. Roku 41 byl pozdvižen na krále M. Antoniem a přijal proto trůnní jméno Tarkondimotos I. Filantónios (vládl do roku 31). • Spolu s Antiochem Kommágénským lze oba směle označit za částečně „chetitské“ dynasty.

8. jedenáct městských států se dostalo pod římskou provincii. Pompeius ji zřídil v Pontu z jeho západní části: ve východní, v pozdějším Pontu  Polemóniku, vládl místní dynasta. Západní část Pontu byla správně spojena s Bíthýnií a vznikla provincia Bithynia et Pontus (srov. roky 74 a 67), do níž byla zahrnuta i pobřežní část Paflagonie. Jejím základním ústavním zákonem byl Pompeiův zákon/lex Pompeia, přijatý senátem buď ještě tohoto, nebo roku následujícího a platil hluboko do doby imperiální. 

Amísská konference byla zároveň vlastním koncem kappadockých válek, které se s přestávkami vedly téměř čtyřicet let od roku 99, resp. 102 (viz).

V létě se Cn. Pompeius vydal z Pontu do Syrie a římská flotila zahájila před Thráckým Chersonésem blokádu Bosporské říše, kde se Mithridátovi podařilo sestavit ještě jednu armádu o 36 tisících mužích včetně otroků a jisté loďstvo. Jeho moc se však hroutila. Obchodníkům, kteří by se odvážili prolomit římské embargo, hrozil trest smrti. 

V době, kdy byl pak Pompeius v Syrii, nabídl mu král Mithridátés Eupatór své klientní poddanství, byl však odmítnut, ledaže by se k Římanovi dostavil osobně, jako to udělal Tigránés I. Mithridátova posice v Bosporské říši byla velmi křehká, bouřily se další posádky, povstalci se zmocnili řady králových synů a dcer, které poslali Pompeiovi, viz rok předešlý. Mithridátés dále snil o tom, že s pomocí Skythů a Keltů obejde půl Evropy a vpadne do Itálie ze severu.  

Povstalci z Fanagoreie získávali jedno město za druhým, viz rok předešlý, posádky pevností se k nim přidávaly, viz dále rok následující. Do toho všeho v dubnu nebo říjnu postihlo Kimmerský Bosporos těžké zemětřesení, největší lidem známé v regionu, rozsah škod ale neznáme.

V Syrii měl údajně Pompeius přijmout od Antiošských peníze za to, že již nepřipustí další vládu některého ze Seleukovců. Říman byl městem nadšen a ještě více Dafnou, jejíž svatý okrsek rozšířil. Než opustil město (19. června? viz rok 88 a fantaskní příběh leprosního Antiocha, syna Dioníkova) neuznal nároky krále Antiocha XIII. Euseba (?) vulgo Asiátika („vládl“ od roku 69).

Odmítl Seleukovce, poněvadž se, jak mu to Pompeius řekl, před Tigránem skrýval kdesi v Kilikii, neuměl si vládu uhájit a Syrii ubránit před loupežemi Židů a Arabů/nón datúrum, quod tuérí nésciat, né rúrsus Syriam Iúdaeórum et Arabum latróciniís ínféstam reddat; o tom srov. zde níže a rok 83, kde podobný příběh z života údajně Antiocha X. Euseba. 

Později v roce dal Antiocha zavraždit Antiochův arabský protektor Sampsigeramos (I.), vládce chrámového státečku Emesy a fýlarchos Emesénů, jejich "šejk". Antiochův protikrál Filippos II. Filorhómaios (od předešlého roku), syn Filippa I. a vnuk Antiocha VIII. Kalliníka, zůstal v téže době bez jakýchkoli mocenských šancí a mizí z politické scény. • Poslední zmínka o něm je z roku 56, ale to již nepoužíval královský titul. 

Filippos II. tak byl posledním panujícím Seleukovcem z dynastie nosící královské diadéma od roku 305. V posledních sto letech však v Syrii vládli vedle sebe a proti sobě vždy nejméně dva příslušníci královské dynastie (kořeny viz rok 187, 175 a hlavně 162, kde o jednotlivých fázích válek, srov. roky 125 a 96). Kolik toho z kdysi rozsáhlé královské půdy po Seleukovcích zůstalo, známo není, avšak vzhledem k posledním desetiletím jejich dějin asi jí Římanům jako ager publicus mnoho nezbylo, pokud vůbec. 

Z Antiocheie putoval Pompeius do Damasku a odtud do Foiníkie. Kde prohlásil Syrii a Koilé Syrii s Foiníkií za provincii Syria, není známo. • Zůstala na dlouhá staletí římská. Roku 636 našeho letopočtu Syrii dobyli muslimští Arabové, Palaistínu, od Antiocha III. a za Římanů její součást, o dva roky dříve.

Arados připojil Pompeius k provincii. V Byblu dal Pompeius zatknout místního dynastu, pravděpodobně posledního z králů-knězů Adónidova kultu užívajících tradičního panovnického jméno Kinyrás. Byl obviňován z krutovlády, nic bližšího známo není, a sťat sekerou. Město však, stejně jako Tyros, zůstaly svobodné, bez římské provinční správy.

Legát M. Aemilius Scaurus, Pompeiův chráněnec a quaestor, viz rok předešlý, podrobil Araby žijící při Amánu, viz rok 77, a pak se bez doprovodu legií vypravil z Damasku do Palaistíny, kam ho poslal Pompeius urovnat spory v královské rodině Hasmónajů, viz rok předešlý a zde níže. 

Ióannés Hyrkanos II. dal totiž radu Antipatra Idúmského a v noci prchl z Jerúsaléma do Petry ke králi nabatských Arabů Aretovi III., viz rok předešlý. Za dosazení na židovský trůn slíbil Arabovi navrácení dvanácti vesnic, které obsadil jeho otec Alexandros I. Iannaios roku 93. Arabové vytáhli do Iúdaie s padesátitisícovou armádou a v poli porazili vojsko Aristobúlovo už v první bitvě. 

V té době kromě války panoval v zemi nečas a po neúrodě přišla velká drahota, část chrámových kněží prchla do Egypta, část stála na straně Aristobúlově; na jaře, zřejmě v dubnu, byl Aristobúlos II. v chrámu v Jerúsalému oblehnut a podle všeho většina obyvatelstva nyní podporovala Hyrkana. 

Aemiliovi Scaurovi slíbili oba bratři po čtyřech stech talentech, pomůže-li jim Říman k vládě. Legát si vybral Aristobúlovu nabídku a králi Aretovi poslal prostý vzkaz: neopustí-li Jerúsalém, bude označen za nepřítele Říma.

Takové výhrůžce rozuměl v tehdejším světě už mnoho desetiletí každý mocnář. Posílený Aristobúlos II. pak Araby se spojenci na zpáteční cestě domů u Papýra porazil a arabské ztráty činily šest tisíc mužů. V této bitvě padl Antipatrův mladší bratr Fallión (což se mohlo stát až roku následujícího; srov. předešlý rok a rok následující)

• Jsou to první římské bojové kontakty s tímto světem a zaroveň první zmínka o vojenské přítomnosti Arabů před Jerúsalémem.

V Římě se rozjíždělo druhé Catilinovo spiknutí (viz následující rok a rok 66 o "prvním"). Někdy kolem červnových kalend, tedy na začátku měsíce (předjul.), schůzoval L. Sergius Catilina, motor konjurace, se skupinou senátorů, mezi nimi P. Cornelius Lentulus Sura, P. Autronius, L. Cassius Longinus, C. Cornelius Cethegus, P. a Ser. Corneliové Sullovi, synové Ser. Cornelia Sully, L. Vargunteius, Q. Annius Chilo, M. Porcius Laeca, L. Calpurnius Bestia, Q. Curius, a z jezdců M. Fulvius Nobilior, L. Statilius, P. Gabinius Capito a C. Cornelius.

Napojena na ně byla řada význačných lidí z kolonií a municipií. Kolovaly tehdy řeči, že o plánech byl informován též M. Licinius Crassus. ● Informace, že spiklenci zavraždili člověka a jeho tělo snědli, aby ještě více upevnili společné odhodlání, je zřejmě z ciceronovské kuchyně fake news, viz rok následující  

Catilina měl v programu zrušení dluhů/tabulas novas, proskripce boháčů, sliboval úřady, kněžské funkce, loupení majetků. Jmenoval prý svým společníkům mezi svými lidmi též C. Antonia Hybridu, brzy kolegu Ciceronova v konsulátu, a P. Sittia z Nucerie, velícího oddílům Zadní Hispánii v boji proti lokální vzpouře domorodců, který se brzy na to dal najmout jako kondottiér do Mauretánie (korespondoval s ním Cicero, zachován dopis z roku asi 57). Doma jeho statky prodal P. Cornelius Sulla, aby uspokojil Sittiovy věřitele, ale podle všeho to nestačilo, takže zůstal v Africe; viz dále rok 47. 

Tajné zůstalo spolčení jen chvíli. Q. Curius měl milenku Fulvii, ale ta ho začala mít plné zuby. Aby ji imponoval, nebyl bohatý, sliboval jí hory doly (lat.: moře a hory/maria montisque polliceri coepit), též hrozil tím, co se brzy stane. Fulvia o tom všem, aniž by jmenovala, vyprávěla v římské společnosti a s takovou se šlo do konsulských voleb. O dalším vývoji viz rok 63.

Mezi sympatisanty puče patřila Sempronia, urozená žena vynikající krásou a intelektem, znalá obou literatur, hry na citheru, chválená tanečnice, k tomu bohatá a muže si vybírala sama, nesvolovala, aby jí někdo nadbíhal. O jejím příbuzenství není nic známo, ani o osudu. Nejčastěji se předpokládá, že byla manželkou D. Iunia Bruta, cos. 77, možná matkou caesarovraha D. Iunia Bruta Albina. 

Konsul Iulius Caesar se podílel na přípravě žalob na vrahy z éry sullovských proscripcí (dosáhl odsouzení například vraha Q. Lucretia Ofelly L. Belliena, viz rok 82). Catilina, jehož se to také týkalo, byl však u soudu obvinění zbaven. Ve volebním klání o konsulský úřad vynikali C. Antonius Hybrida a L. Sergius Catilina, jimž oponoval M. Tullius Cicero, jediný ze šesti uchazečů z rytířského stavu: jeho řeč označovaná jako "V bílé toze/In toga candida" se uchovala v pouhých fragmentech.

Zjevně v ní probíral Catilinova zvěrstva za Sully a Antoniovo okrádání provinciálů za správy Acháje a jeho vyloučení na čas ze senátu, viz rok 72. Oba jeho soci spustili předvolební úplatkářský karusel, až se to část senátu pokoušela řešit novým protikorupčním zákonem. Neprošel, neboť ho vetoval tribun lidu Q. Mucius Orestinus, muž, jehož právě Cicero zastupoval v jeho soudní kause; blok Caesar-Crassus Ciceronovi nepřál. 

10. prosince vystoupil tribun lidu P. Servilius Rullus, který právě nastoupil úřad, s návrhem na novou agrární reformu, lex agraria, poprvé od dob Mariových. Servilius chtěl ustavit komisi deseti mužů/decemviri s plnými právy po pět let spravovat veškeré státní finance, dozorovat zprávy o armádní kořisti, rozhodovat o prodeji a koupi půdy v říši, tedy nikoli jen v Itálii, zřizovat kolonie a státní příjmy rozdělovat mezi občany. 

Pekelná reforma, která by vlastnické poměry vyšlé z poměrů sullovských postavila na hlavu a po celém římském světě by ohrozila práva dlouhodobých nájemců dobytých zemí/publikánů, zřejmě nebyla Serviliem Rullem až tak promyšlena do detailů, takže strach z chaosu byl snadným rádcem oponentů. Vedl je designovaný konsul, advokát M. Tullius Cicero, který se nakonec ukázal pro optimáty lepší volba než Catilina. 

Iuris peritus svou první řeč proti agrární reformě/de lege agraria contra P. Servilium Rullum přednesl v senátu na Nový rok, v den, kdy nastoupil úřad. Několik dnů na to vyvracel Serviliovy návrhy před lidem a když tribun mezi lidmi šířil, že Cicero zastupuje pouze zájmy latifundistů, kteří vydělali na Sullových proskripcích a reformách, odpověděl mu veřejně další řečí (čtvrtá Ciceronova řeč v této věci se ztratila).

Servilius Rullus brzy svůj nápad opustil, zřejmě ještě do jara roku 63. Mimo jiné zahrnoval do své reformy i půdu v Egyptě, a to na základě odkazu Ptolemaia X., viz rok 88 a 65, na což si brousila řada Římanů zuby.

T. r. byl znovu potvrzen usnesením senátu zákaz pořádání compitálních her/compitalicii ludi, compitalia, jak se již stalo roku 68 (srov. na Délu roku 99). Svátek larů compitálních připadal na prosinec nebo první dva dny roku a organisovaly ho collegia compitalica, občanská sdružení stojící pod vlivem tribunů lidu. V této době fungovaly též jako politické kluby, používané ve volbách jako korupční forma získávání hlasů. Obnoveny byly roku 58, v roce tribunátu P. Clodia Pulchra, nicméně 1. ledna je pořádal Sex. Cloelius/Clodius ještě nezákonně. Byl operativním vůdcem clodiovských band a při pohřbu P. Clodia to byl on, kdo zapálil curii, viz rok 52. 

Quaestor t. r. M. Porcius Cato se pustil do boje se státními písaři, kteří při nezkušenosti quaestorů v podstatě řídili úřad. Provedl tedy velkou reformu mezi zaměstnanci a písař/megalén epoiése metabolén tón peri to tamieion hypéretón kai grammateón. Zlomil jejich moc ve svůj prospěch, zařídil, aby byly vyplaceny věřitelům státní dlužné částky, ale také vymohl závazky vůči státu. Vymáhal též odměny dvanácti tisíc dénáriů, které Sulla vyplácel za vraždu proskribovaných Římanů, a zároveň byli lidé souzeni za vraždu.

Cato se před úřadem nezvykle vybavil: koupil si za pět talentů účetní knihy státní pokladny od Sully až do svého úřadování a prý je pečlivě prostudoval. Podle jiného výkladu si knihy koupil až po své quaestuře (!).      

Zemřel M. Antonius Gnipho, učitel řečnictví. Narodil se kolem roku 114.

T. r. se narodili:

• Níkoláos z Damasku, peripatétický filosof a historik, syn vlivného měšťana Antipatra se Stratoníkou, zřejmě syrských Hellénů/Makedonů, bratr Ptolemaiův, vychovatel dětí M. Antonia a Kleopatry VIII., pak sekretář Héróda Velkého, po jehož smrti roku 4 působil jako diplomat Héródova syna Héróda Archeláa (jenž zemřel roku 6 našeho letopočtu). Datum Níkoláovy smrti neznáme, z jeho pravděpodobně nejrozsáhlejších dějin sepsaných ve starém věku Historiá katholiké/Všeobecné dějiny o 144 knihách se zachovaly jen zlomky. Proslavil v Římě damascénské datle, neboť je pravidelně posílal Augustovi, až se jim dostalo jména níkoláovky/níkoláoi (foiníkes);

• Strabón z Amáseie, historik a geógraf, jehož dílo se dochovalo. Zemřel někdy po roce 23 našeho letopočtu;

• M. Valerius Messala Corvinus, vlažný augustovec a literát, podporovatel umění. Z jeho "klubu" nejvíce z dochovaných autorů vynikl Albius Tibullus, viz rok 55, pseudonymem pouze známý elegik Lygdamus a Messallova neteř Sulpicia, filanthrop pomohl kariéře P. Ovidia Nasona. Pro těžkou nemoc, mimo jiné zapomněl své jméno, Messala dobrovolně ukončil svůj život roku 8 našeho letopočtu.

 

************************************************************

63.

Ol. 179, 2

249 SE

185 AE

(neznámý) | ([...]ios)

a. u. c. 691

M. Tullius Cicero a C. Antonius Hybrida

Rok 1 Pompeiovy éry na východě

************************************************************

Na jaře se zhroutila Mithridátova moc také v Pantikapaiu. Kdo před královým hněvem neutekl, byl jím zabit. Na Ménofanovu  přímluvu nechal na životě Farnaka, kterého měl vyhlédnutého za nástupce. Syn se však přesto otce bál a přešel v noci na stranu domácích nepřátel a římských emigrantů, kteří pak Farnaka II. prohlásili králem Bosporu (vládl do roku 46), vše králi na očích. Jeho pokus ráno umluvit rebely, kteří po něm chtěli, aby abdikoval a uznal vlády synovu. Mithridátés VI. Eupatór Dionýsos (72) otrávil zbylé manželky a děti, které zůstaly s ním do konce. Pak si sám vzal život na akropoli Pantikapaia, když nalehl na meč, který mu podržel jeho keltský sluha Bitokos, Bithokos či Bitoitos, protože neúčinkoval žádný z jedů (podle další verse požádal jakéhosi z keltských vojáků, který utíkal kolem pryč, když už rebelové prolomili hradbu, aby mu podřízl hrdlo; podle jiné verse byl obléhán v jakési věži).

Farnakés poslal Pompeiovi nabalsamované otcovo tělo, ten ho však vrátil, aby bylo s ostatními z rodiny uloženo v rodové hrobce v Pontu (srov. zde níže). Podle jednoho starého údaje přinesla Mithridátova expansivní politika v jeho válkách smrt 160 tisícům mužů ve zbrani, oběti další odhadnout nelze. 

Mithridátés vládl od roku 121 rušných šest desetiletí, z nichž čtyři věnoval špatně vedeným a krátkozrakým válkám s Římem. Dokázal nashromáždit a promrhat enormní materiální a lidské reservy z oblastí, které v klasických dobách a v hellénismu stály stranou mocenského zájmu. Nicméně se hellénisovaný anatolský despota s perskými kořeny, znalostmi 22 (jiný údaj: 25 a 50) jazyků, jak se tradovalo, a tělesně vybavený tak, že sám řídil šestnáctispřeží a dokázal vítězit v soutěžích pijáků a jedlíků, stal jedním z nejslavnějších mužů starého světa, v novověku se o něm skládala dramata a opery, pojmenovávaly rostliny.

Před ním si vzaly život jedem, který si od otce vyžádaly, jeho dcery Mithridátis a Nýsa, zasnoubené s Ptolemaiem XII. a jeho bratrem Ptolemaiem, králem na Kypru (zasnoubeny teprve v této době? - spíše již roku 88 nebo kráce poté na Kóu, tedy někdy do roku 84).

Ptolemaios XII. Neos Dionýsos poslal Pompeiovi do Syrie bohaté dary; v Alexandreji se však nepopulární král stával nepopulárním ještě více. Ptolemaiovec živil na své náklady osm tisíc jezdců. Uspořádal hostinu pro tisíc hostů, zjevně převážně z řad římské honorace, před každého dal postavit zlatý pohár a měnit ho po každém servírovaném chodu. 

Cn. Pompeius, který přezimoval s armádou v Seleukidě, táhl na jaře k jihu napříč panstvím Ptolemaia Mennaia, viz rok 85, který se vykoupil ze smrti tisícem talentů (to bylo více než hasmónajský král, viz zde níže), ale v Tripoli dal Říman popravit lokálního dynastu/tyranna Dionýsia spřízněného s Mennaiem sňatkem. Legie, které tím pádem dostaly od Pompeia výplatu, obsadily Lýsiadu na severu dn. Libanonu ovládanou jistým Silou židovského rodu (nikoli však hrad Lýsiás mezi Láodíkejí a Apamejí, kde dal Pompeius rozbořit pevnost vybudovanou Antiochem IX. Kýzickým, viz rok 113) a přes Héliopolis a Chalkidu pod Libanem dorazil do Damašku, aby nachystal armádu na tažení proti Nabatům.

Zde na něho čekali Ióannés Hyrkanos II. se svým našeptávačem Antipatrem z Idúmaie a Aristobúlos II. se svým důvěrníkem Níkodémem (srov. rok 65). Pompeius je vyzval k usmíření, k němuž ovšem nedošlo a tak se vypravil s vojskem z Damašku do Iúdaie. Aristobúlos se s Římanem několikrát ještě setkal a pokoušel se vyjednávat dále, ale Pompeius se už rozhodl pro Ióanna Hyrkána. Ještě před Jerúsalémem mu Aristobúlos II. slíbil veliké peníze a předem mu věnoval v hodnotě pěti set talentů jakousi vinici či zahradu/ampelos eite képos ze zlata, předmět zvaný terpólé/"potěšení" (tedy nikoli obyčejný hrozen; za Augusta byl předmět ještě k vidění na Capitoliu). 

Cn. Pompeius poslal pro peníze do města A. Gabinia, Aristobúlos pro odpor svých vojáků nemohl dodržet slovo a byl Pompeiem zatčen. Římané Jerúsalém od velením Pompeiova legáta Cn. Calpurnia Pisona oblehli a město bylo po třech měsících dobyto; datum neznáme, snad říjen, ale bylo zaznamenáno, že se tak stalo v sobotu. Při dobývání chrámu padlo či zahynulo dvanáct (třináct) tisíc obránců, většinou prý pobitých Židy z protivné strany. Prvním z Římanů, který se dostal při dobývání do svatyně Židů, byl Cornelius Sulla Faustus, syn diktátorův, s manipuly centurionů Furia a Fabia.

Cn. Pompeius nechal chrámový poklad nedotčený (prý to bylo vedle sakrálních předmětů na dva tisíce talentů v mincích; o jejich osudu viz rok 54). Druhého dne po pádu města učinil Ióanna Hyrkana II. opět vládcem s titulem ethnarchos, tedy nikoli královským, a veleknězem Židů (do roku 40), odbojné předáky Aristobúlovy strany dal stít. Sám Aristobúlos II. byl s rodinou odvezen do Říma: dvě dcery a dva synové, z nichž Alexandros uprchl ještě cestou a do Říma dorazil pouze Antigonos alias Mattathiás.

V Jerúsalému Pompeius nově uspořádal poměry v Palaistíně. Hellénská/hellénisovaná autonomní města v Syrii, jichž se zmocnili Makkabajští, vrátil pod syrskou správu, nyní provinční. Hellénská města v júdských hranicích, při moři a v Dekapoli jako Skythopolis, Hippos, Pellu, Gerasu, Samareiu, Marissu, Azótos, Iamneiu, Arethúsu (?), Gázu, Ioppu, Dóry a Stratónos pyrgos/Stratónovu věž (pozd. Kaisareiu) prohlásil za autonomní a postavil je pod administraci syrské provincie; rok 63 se stal prvním rokem jejich autonomní éry. Jejím správcem zanechal se dvěma legiemi quaestora M. Aemilia Scaura, který se stal pánem území mezi Eufrátem a Egyptem a chystal se podrobit Nabaty, viz rok následující. 

Řadu z měst zničených válkami dal obnovit, mezi nimi Gadary, odkud pocházel jeho oblíbenec Démétrios. Nic ovšem nebylo zadarmo. Historik Iósépos Flávios spočetl, že v třicetiletí od Pompéiových dob po Octavianovo vítězství vyždímali italští dobyvatelé z Iúdaie deset tisíc talentů; to bylo hodně peněz a z velké části posloužily na římskou občanskou válku. 

Z Jerúsaléma pak táhli Římané proti Nabatským Arabům. Podmanil Římu Itúraie a v době, kdy byli na cestě do Petry, od níž byl vzdálen pouhý jednodenní pochod, zastihla Pompeia zpráva o Mithridátově smrti (podle jiné verse se tak stalo u Jericha cestou do Jerúsaléma, srov. zde výše), Pompeius výpravu zrušil (její završení viz následující rok) a obrátil se zpět k severu do Pontu. 

Po druhém dobytí Jerúsaléma Římany 8. gorpiaia roku 70 n. l., tj. asi 26. září 70, uložil budoucí princeps Titus obětní stůl, vásy a kultovní sedmiramenný svícen z Jahweho chrámu (menora) v chrámu Míru, templum Pacis, v Římě, odkud předměty a další součásti židovského chrámového pokladu s sebou po dobytí Říma roku 455 n. l. do svého království v Africe odnesli Vandalové vedeni králem Geiserichem. Z Karthága je odvezl po zničení říše Vandalů roku 534 a zajetí posledního jejich krále Gelimera byzantský vojevůdce Belisar a jeho císař Iustinianus I. je v pověrčivosti vrátil do Palaistíny a dal uložit v křesťanských chrámech Jerúsaléma. V 7. století se snad staly předmětem perské kořisti a zmizely z dějin.

Pompeius se rychle vrátil do Amísu (viz zde výše a předešlý rok) a dokončil uspořádání poměrů na východě (tzv. Amísos II.):

1. Pompeius uznal Farnaka II. králem v říši Bosporos a spojencem S. P. Q. R.

2. Spojencem Říma uznal historika Kastóra z Rhodu, který na Krymu zřejmě působil jako místní dynasta-tyrannos (Kastór Filorhómaios? viz rok 65; délku jeho vlády ani osud neznáme).

3. Fanagoreia byla prohlášena za autonomní z vděku za odstartování finálního povstání proti králi. O osudu Mithridátovy dcery Kleopatry, rozvedené s králem Tigránem I., která pevnost města držela proti povstalcům, není známo nic, viz rok 65. Viz ovšem o městě zde níže. 

4. Pompeius povolil pohřeb Mithridáta VI. v Sinópě, v sídelním městě království Pontos, srov. zde výše (nebyl tedy uložen do skalních hrobů nad Amásejí, původním sídelním městem pontských králů do roku c. 183). 

5. Mithridátovi synové a dcery, přeživší války a otcovo šílenství, tzn. Artafernés, Dáreios, Xerxés, Oxathrés či Oxarthés, Eupatré, Kýros a Orsabaris (o ní viz dále rok 46) byli určeni pro pozdější Pompeiův triumf, konaný 28. září roku 61; později se směli vrátit na Východ. Spolu s nimi byli vedeni Mithridátovi rádci Hipparchos a Menandros z Láodikeie.

6. Amísos zůstal svobodným městem, královská osada Eupatoriá poblíž na řece Iriu dostal jméno Magnopolis, na Amniu v Paflagonii povstalo město římských veteránů Pompéiopolis.

7. Ještě v Syrii rozhodl Pompeius o „přidělení“ Gordyény a města Nisibis králi Tigránovi I., Adiabéné byla „ponechána“ králi Parthů Fraátovi III.: tím byla též potvrzena hranice mezi Římem a Parthy na Eufrátu s tím, že Armenie a Orrhoéné stojí pod římským protektorátem. Nicméně se Adiabéna stala poprvé předmětem římské politiky, což potrvá v podstatě až do jejího zániku v říši Sásánovců. V Edesse v Orrhoéně zůstal dynastou jeden z arabských Abgarů, Abgaros II. Ariamnés bar Abgar (vládl od roku 68 do roku 53). Gordyéné byla od roku 65 nominálně součástí Ariobarzánova království Kappadoků, viz tam.

Během svého tažení kolonisoval Pompeius osm měst a Hellénové se přetahovali v projevech oddanosti. Na Délu v nedatovaném nápisu ho poctili (nedochovanou) sochou Athéňané a shromáždění kultovních pompéjovců/ho démos ho Athénaión [kai hé synodos] tón pompéias[tón tón en tó Déló]. Kultovní sochu věnovaly Římanovi Samos, Mytiléné (tu vyrobil Dórotheos z Olynthu), Mílétopolis, Magnésiá pod Sipylem a Mílétos (vždy zachovány jen dedikační nápisy na soklech); o servilnosti Mílétských viz roku následujícího a osud řečníka Aischina. 

Farnakeia se ze své svobody podle všeho radovala jen krátce. Farnakés II. ji oblehl, vyhladověl a když se takto zubožení postavili před městem k bitvě, porazil je. Nijak je netrestal, vzal pouze rukojmí a odtáhl. Až do Caesarovy války je o králi málo známo. Válčil podle všeho setrvale s okolními národy a zřejmě úspěšně. Dal vyčistit starý zavodňovací kanál vedoucí vody z Hypaniu/myšlen dn. Kubáň přes území Dandariů, nikoli však z ekonomických důvodů, ale aby zaplavil území nepřátelských barbarů. Ve Farnakových časech disponovali okolní dynastové značnými vojenskými silami: Abeakos, král Siraků, poskytl dvacet tisíc jezdců, král Aorsů Spadinés desetkrát tolik. O dějích ovšem v této oblasti nevíme zhola nic, srov. s rokem 48. 

V Římě se v lednu konsul Tullius Cicero postavil proti návrhům tribuna lidu P. Servilia Rulla hodlajícího zcela reformovat vlastnictví a pronájem státní půdy a státní finance, viz o tom rok předešlý. 3. května při zatmění Měsíce (tak i podle tabulek NASA) varovali haruspikové před novou občanskou válkou.

Od října finalisoval přípravy spiknutí L. Sergius Catilina, který podruhé propadl v konsulských volbách, viz rok 64, třebaže byl spojen s klikou Crassus-Caesar. Sliboval přitom lidem zkrotit lichváře, zrušit dluhy a parcelisaci půdy, tedy program poslouchatelný jako populáry tak optimáty. Rebelie na venkově už byla nastartována, jak Catilina ujišťoval své lidi na schůzce v domě senátora M. Porcia Laeky. 

Svého obtížného milence, catilinovce Q. Curia, viz rok předešlý, udala milenka Fulvia, resp. mluvila o spiknutí s řadou svých známých. Tak se to dozvěděl i Cicero. Zvěstováním těchto hrůz dostalo ulici na Ciceronovu stranu. Varovné anonymní dopisy obdržel jednoho dne po večeři (18. n. 20. října) Crassus a hned se s přáteli v noci vydali vzbudit konsula Cicerona (jinak se ti dva vůbec nemuseli a Cicero věřil informaci, že Crassus patřil mezi lidi obeznámené se spiknutím).

Psalo se v anonymech, že dojde v Římě k masakru. Druhého dne (?), tedy zřejmě 21. října, se listy četly v senátu a několik dnů na to senátor L. Saenius četl kolegům dopis, který obdržel z Faesul a potvrzoval předešlá varování: že se tam nachystal centurio C. Manilius, starý sullovec (jiný od tr. pl. 66), se svými lidmi, které posbíral po Etrúrii, spustit rebelii dne 27. října, v den voleb. 

Senát vydal konsulům pravomoci k ochraně státu v nebezpečí/senatus consultum ultimum, darent operam consules, ne quid res publica detrimenti caperet. K tomu bylo usneseno vyslat oddíly do několika směrů po Itálii, odkud byly hlášeny protistátní srocování, vypsána odměna pro udavače dva tisíce séstertiů a pardon, pokud patřil ke spiknutí, otrokům slíbena svoboda a sto tisíc séstertiů. Mužstvo gladiátorských škol mělo posílit ostrahu Capue a kampánských měst, která si mohla dovolit je živit. Cicero tvrdil, že Catilina plánoval noční obsazení Praeneste na 1. listopadu a že tomu konsul zabránil zvýšenou ostrahou, o kterou se postaral. 

Provalil se též pokus C. Cornelia a L. Vargunteia přepadnout se svými lidmi Cicerona večer v jeho domě a zavraždit ho; akci vyzradil Curius a prostřednictvím Fulvie se to dozvěděl konsul; konsulovu vraždu plánoval též C. Cornelius Cethegus. Proto 8. listopadu svolal Cicero do chrámu Iova Statora schůzi senátu a tam, v Catilinově přítomnosti, pronesl proti němu řeč, "První catilínská/In Catilinam oratio prima"; v nejbližších dnech následovaly tři další zachované (první a čtvrtá v senátu, druhá, pronesená již 9. listopadu, a třetí na sněmovním shromáždění lidu z 3. prosince po nočním zatčení spikleneckých vůdců a jejich usvědčení kompromitujícími dopisy). 

L. Sergius, jemuž senátoři pokřikem bránili v dokončení projevu, vyzýval, aby nevěřili nějakému nýmandovi "novému člověku/homo novus, kdežto on že je ze staré šlechtické rodiny, vyběhl ze zasedání se slovy: "Poněvadž obklíčen nepřáteli jsem nucen jednat ve spěchu, svůj zápal uhasím zkázou/quoniam quidem circumventus ab inimicis praeceps agor, incendium meum ruina restiguam".

Šance viděl v Římě černě a v noci uprchnul, prý do exilu do Massílie, ve skutečnosti do Etrúrie, kde se pro něho sbíralo dvacetitisícové vojsko z převážně Sullových veteránů (viz zde výše a následující rok). Ve Faesulách se už 27. října oděl do konsulského a obklopil lidmi centuriona Manlia. Hlavním pučistům přikázal pokračovat v přípravách ve Městě, sám že se brzy vrátí s velkou armádou. 

Catilinova pověst je všeobecně v historiografiích malována v nejtemnějších barvách jako jednoho z největších padouchů republikánského Říma/Catilinae crudelis animus, jeho mužů jako hráčů, pijáků, zadluženců, moderně úplných loserů. Dokonce se říkalo, že se svými lidmi obětoval na venkově jistého chlapce a společně ho rituálně snědli... 

Začátkem prosince přiznali barvu vyslanci Allobrogů, kteří byli zatčeni u Mulviova mostu a druhého dne, 3. prosince, vypovídali před senátem shromážděným v chrámu Concordie. Catilina chtěl jejich lid prostřednictvím obchodníka P. Umbrena známého po Galliích použít pro případnou válku, neboť je spiklenci vyzývali k rebelii: chvíli to Keltové hráli na obě strany, Cicerona informoval jejich patron Q. Fabius Maximus Sanga. Dopisy Keltů a pučistů z Města Catilinovi byly též zadrženy: Lentulův doručovatel, jistý Krotóňan T. Volturcius, při vyšetřování vyjevil jména všech zapletených. Pučisté podle nich chystali zapálit o sáturnáliích 17. prosince Město, měli na to připravené lidi, též po italském venkově chystali Catilinovi pověřenci oddíly; jak silné byly, nevíme.

Senát po přečtení průkazné korespondence zbavil P. Cornelia Lentula praetorského úřadu a s dalšími pučisty, kteří byli po ruce, dal ho zatknout. Cicero vězně rozdělil po domech praetorů a když se jejich otroci a klienti je pokoušeli osvobodit, střežili domy s vězni ozbrojenci. 5. prosince rozhodoval senát o osudu spiklenců. Iunius Silanus, dotazovaný jako nastupující konsul první, na jednání v senátu navrhoval smrt, oponoval mimo jiné Caesar, který se vyslovil vyčkání, až bude Catilina poražen, pak pro soud a pro zabavení majetků a doživotní vězení po municipích v Itálii; sám byl podezříván ze styků se spiklenci a z korespondence s Catilinou.

Cicero se neodvážil Caesarovi postavit, ale udělal to za něj jiný: M. Porcius Cato argumentoval jako Silanus pro smrt, a to bez soudu, jako by byli pučisté dopadeni při činu. Tento názor převládl, blížila se noc a na foru se stále srocoval dav sympatisantů revoluce. Cicero dal "odsouzence" tajně převést do vězení Tullianum ještě během zasedání senátu a tam osobně dohlížel na jejich exekuce v podzemní kobce. 

Catilinovi soudruzi a vůdci spiknutí, kteří byli dopadeni v Římě, praetor t. r. P. Cornelius Lentulus Sura (cos. 71, nevlastní otec triumvira M. Antonia: matka Iulia, srov. rok 89, vdova po M. Antoniovi Cretikovi, se po jeho smrti znovu provdala a odtud asi onen žhavý odpor vůči Ciceronovi), C. Cornelius Cethegus, P. Gabinius Capito, L. Statilius a M. Caeparius byli popraveni provazem/laqueo gulam fregere (tzv. „prosincové nóny“, viz rok 58; Ciceronova čtvrtá řeč přesvědčila senátory o popravě). Senátor A. Fulvius dokonce osobně zabil svého stejnojmenného syna, který byl mezi spiklenci a otec ho dopadl na cestě k pučistickým oddílům v Etrúrii (jiný od rytíře M. Fulvia Nobiliora, viz rok předešlý). 

Dostalo se mu na konci úřadu od senátu čestného přívlastku Otec vlasti/pater patriae, jak ho poprvé oslovil Q. Lutatius Catulus, v republikánském Římě nezvyklá pocta (tak to o sobě uvedl Cicero, jiní autoři to svedli na M. Catona). Již ve starém věku lezla lidem pozdější Ciceronova sebechvála na nervy; dokonce sám na sebe složil epos O svém konsulátu/de consulatu suo (nedochován) a řecky zprávu o své činnosti, kterou měl hotovu v březnu 60 (tehdy ji poslal k posouzení T. Pomponiovi Attikovi; rovněž nedochováno). 

• Pro zachycení svých senátních řečí Cicero nyní poprvé v historii využil těsnopisného záznamu, tzv. notae tironianae(viz rok 103).

Tribuni lidu na rok 62 Q. Caecilius Metellus Nepos a catilínovec L. Calpurnius Bestia zabránil Ciceronovi v poslední den konsulátu, tehdy měl prosinec dnů jen 29, přednést zprávu o svém úřadování a nedali pokoj advokátovi ani v novém roce: prostě a jednoduše zastavěli řečniště lavicemi a řečnili sami. Aby byla ulice po popravách uklidněna, senát přijal nápad konservativce M. Porcia Catona, aby se občanům bezzemkům dostalo daru v podobě jednoměsíčního přídělu obilí ročně zdarma. Státní pokladnu to přišlo na 1250 talentů ročně/7,5 milionů séstertiů. Cato tak vzal Caesarovi před jeho nástupem praetury na Nový rok vítr z plachet.   

Vlastní účel konspirace (podle historika Sallustia šlo dokonce o „válku“, bellum Catilinae) zůstal přes velkou publicitu, hlavně díky Ciceronovi, do dnešních dnů nejasný: byla to konspirace populárů či optimátů nebo vůbec nespokojenců, snaha zlotřilého Sergia Catiliny, muže ze starého rodu a chronicky zadluženého a zkaženého využít nespokojenců mezi sullovskými vojáky usazenými po italském venkově, ale vydaným napospas okolních latifundistů, srov. rok 81, a s jejich pomocí se dostat k diktatuře? Sám, viz zde výše, se vydával za sociálního revolucionáře/publicam miserorum causam pro mea consuetudine suscepi. Zůstalo též nedochováno, jak byli potrestáni přeživší, a zda vůbec, další spiklenci, například ti, kteří chystali atentát na konsula. 

Koncem roku 63 se před Faesulami s armádou utábořil konsul Antonius, praetor Q. Caecilius Metellus Celer, který se vrátil z války z Východu a nyní spravoval namísto konsula Cicerona Cisalpinskou Gallii (cos. roku 60, srov. rok 66), držel tři legie v Picenu. Ve vlastní jeho provincii pozatýkal catilínovce legát C. Licinius Murena, srov. o něm roku 59. O Metellově zásahu v procesu T. Labiena (na popud Caesarův) proti C. Rabiriovi, kterého hájil Cicero, viz rok 100.

Catilina měl kolem sebe na přelomu roku armádu dvaceti tisíc mužů, ale pouze čtvrtina z nich byla armádně ozbrojena. Po zprávě o popravách v Římě se jejich počet zmenšil sběhnutím. Catilinovci se pokoušeli v zimě dostat přes hory do Gallií, když hlavní cesty blokovalo vládní vojsko, viz dále rok následující.   

Cicero prosadil v létě zákon zostřující tresty za předvolební korupci; namířený byl víceméně proti Catilinovi ucházejícímu se opět o konsulát. Zákon Calpurniův z roku 67 doplnil trestem desetiletého vyhnanství a kandidátům stanovil, že nesmějí pořádat žádné veřejné podívané dva roky před volbou ani najímat lidi do volebních štábů/lex Tullia de ambitu. Po konsulských volbách žaloval z podnětu M. Porcia Catona (32), švagra jednoho ze zvolených konsulů D. Iunia Silana, právník Ser. Sulpicius Rufus nastávajícího Silanova kolegu L. Licinia Murenu, Lucullova kdysi legáta, viz rok 71, z podplácení voličů za kampaně/de ambitu.

Murenu v listopadu, to již bylo Catilinovo spiknutí v chodu, obhájila trojice Q. Hortensius Hortalus, M. Licinius Crassus a M. Tullius Cicero, úřadující konsul (zachována zůstala pouze řeč Ciceronova/Pro L. Murena). Sulpicius i Cato byli přitom Ciceronovi přátelé. Že se uchazeč o veřejný úřad má právo podbízet požitky u voličů, pokládal rovněž Cicero za úplně normální, viz k tomu v indexu s. v. volby.

Druhý z konsulů Antonius Hybrida s pučisty sympatisoval, ale bál se podpořit Catilinu veřejně a Cicero si ho dokázal naklonit. Senát ho po likvidaci nebezpečí poslal do války do Makedonie, kterou opět sužovaly bandy Thráků, aniž by o jeho spikleneckých konexích věděl. Ani on, ani Cicero do svých provincií nechvátali: Cicero do vylosované Gallie transpadany, třebaže původně padl los opačně, ale Cicero, stavějící se rád jako obhájce provinciálů, asi chápal, že Antonius si potřebuje vylepšit finance, oba tedy doma zachraňovali republiku společně  

C. Iulius Caesar (37) po smrti pontifika maxima sullovce Q. Caecilia Metella Pia (veleknězem od roku 81), cos. 80, bojovníka se Sertoriem a historikem zvolen jeho nástupcem, ačkoli na to neměl věk, ani předtím nesloužil jako praetor; to až roku následujícího. Jeho protikandidáti byli P. Servilius Vatia Isauricus a Q. Lutatius Catulus, vůdcové tehdy optimátů. Krátce předtím tribun lidu T. Labienus prosadil zákon, aby se volba kněží vrátila do kompetencí lidových shromáždění, další z kroků rušících Sullovy zákony, srov. rok 81: optimáté neměli šanci. Oba aristokraté později vyčetli Ciceronovi, že při likvidaci catilínovců ušetřil Caesara, obnovitele mariovských tradic. ● Labienus stál až vypuknutí občanské války při Caesarovi, pak ale padl v řadách pompéjovců. Jeho syn Q. Labienus se stal vojevůdcem Parthů, viz rok 40.

V červenci uspořádal velkolepé hry na počest Apollóna/ludi Apollinares aedil P. Cornelius Lentulus Spinther a poprvé rozprostřel nad diváky v divadle plachty/carbasina vela primus in theatro duxisse. Spinther byl též první, který dával hodovní lehátka potahovat látkami barvenými tyrským purpurem/dibapha, quae bis tincta esset

Narodil se M. Vipsanius Agrippa, vojevůdce a přítel Octavianův. Působil rovněž literárně: psal zeměpisné komentáře, podle nichž později vznikla Tabula Peutingeriana římské říše (zemřel roku 12). Že se narodil manželce jezdce L. Vipsania (jméno neznáme), nohama napřed, nebylo to pro jeho život vykládáno jako znamení příznivé. Byl jako starší nemocen na nohy a tradovalo se, že se v 51 letech usoužil na nevěry manželky Iulie a despocii svého přítele a tchána Augusta.  

V pozdějších dějinách rok Ciceronova konsulátu proslul spíše než likvidací catilinovského spiknutí narozením prvního z augustů: 23. září se v Římě narodil C. Octavius, od roku 44 po adopci C. Iulius Caesar Octavianus, od roku 27 Imperator Caesar Augustus. Zemřel 19. srpna roku 14 našeho letopočtu v Nole. Jeho otec C. Octavius (viz rok 44) zemřel již roku 59 ve věku něco přes čtyřicet; viz dále rok 62. Matka budoucího Augusta se jmenovala Atia a byla neteří diktátora Caesara (viz rok 100 a 44).