Gr-Gy

Grabaiové, ill. nárůdek§ 356

Grabos z Illyrie, dyn. Grabaiů§ 356

Gracchuris, Graccurris, dř. Ilurcis, obyvatelé Gracchunitae, m. na území Vaskónů, dn. snad Alfaro v regionu La Rioja§ 179, 76 

Gracchus Cloelius, vůdce Aequů§ 471, 458

Gracchus, gracchovci§ viz pod Semprónius

Gracchus, praef. Urbí§ 361+

Graecí (lat.), Graikoi§ viz Hellénes

Graecínius Lacó, velitel nočních stráží v Římě§ 31+ 

Graecínus, protisertoriovský pučista§ 72

Graecopithecus§ pravěk

graecorománská kultura, v Anatolii§ 19

Graeculus, "Řečík"§ viz pod Hadriánus

grafologie§ viz pod písmo

Graikoi, Graikové/Řekové§ viz pod Hellénes

grammateion, písařova kancelář/úřad, v SYR zábavní haly n. domy§ 113

grammateus§ viz písař

grammaticí, č. gramatici (moderní význam posunut), slovníky a příručky jazykové, učitelé řečnictví a jazykoví, srov. též pod řečníci/rhétoři

Grammaticus byl vědec zabývající se filologií, ale i literární kritikou, ethnografií, folkloristikou a historií, výkladem a  rozborem textů. Nebyl to tedy zdaleka pouze filolog-linguista. Původně nazývali Římané člověka tohoto zaměření litteratus či litterator, ale zřejmě to znamenalo vůbec jen člověka gramotného, kdo byl schopen něco napsat. Slovník Súda (n. Súidův) grammatiku definoval jako znalost čtení a psaní/grammatiké de esti epistémé tú anagignóskein kai grafein.

Podobně označovali Helléni člověka jazykově vzdělaného grammatikem, průměrně vzdělaného grammatistou a to bylo též označení pro učitele ze základky/grammatistés ho ta stoicheia didaskón. Učitel grammatiky/jazyka byl grammatodidaskalos. Státní/obecní, spolkový, královský úředník/zajemník pověřený úřední korespondecí a archivalisací se nazýval grammateus/notários, dozorčí úředník antigrafeus.  

O výkladech metrických viz pod hudba. O Paninim, nejstarším grammatikovi indickém, viz pod sanskrt.

Jako první se systematičtěji věnoval z Hellénů grammatice Aristotelés. Jméno měl peripatétik Chamaileón z pontské Hérákleie (srov. pod peripatos). Stoik Chrýsippos ze Sol (zemřel asi 208) spojil jazyková studia s logikou. Další stoik Kratés z Mallu na dvoře Eumena II. v Pergamu vybudoval středisko jazykových a literárních studií srovnatelné do jisté míry s vědeckou základnou ptolemaiovské Alexandreie. O Homérovu a Hésiodovu dílu pojednával Hekataios z Abdér, pyrrhonik, dějepisec a diplomat Ptolemaia Sótéra, srov. o něm pod dějepisci. 

O nejvýznamnějším asi z alexandrijských grammatiků Aristarchovi ze Samothráky viz roku 180, o Apollodórovi z Athén viz pod dějepisci. Rozsáhlou grammatiku řečtiny/Techné grammatiké sepsal v Alexandreji kolem roku 120 Dionýsios Thráx, jeden z mnoha jeho žáků. Výtah z mluvnice vydržel v užívání až do novověku. Thrácké přízvisko dostal asi po svém otci Téreovi, ale pravděpodobně byl alexandrijským rodákem. Přednášel též na Rhodu a v Římě, kde se jeho posluchačem stal Tyrannión zotročený za mithridátovských válek L. Liciniem Lúcullem, podle jiného podání byli oba na Rhodu spolužáky.

Tyrannión z Amísu, syn Epikratidův a Lindie, měl přezdívku Korymbos, tj. vrchol, nejvyšší bod, snad č. Třešnička"; to pravděpodobně pro svou vzdělanost. Rodným jménem byl Theofrastos a jméno zavánějící despotií mu dal jeho učitel Hestiaios z Amísu, poněvadž se ostře vymezoval vůči spolužákům. Do Říma se dostal jako válečný zajatec Lúcullův, brzy se vypracoval a stal se sokem sofisty Démétria z Eryther.

Tyrannión na elitní klientele zbohatl a pořídil si knihovnu o třiceti tisících svazcích, což na jeho dobu bylo v Římě unikátní. Zemřel stár paralysován podagrou ve třetím roce 188. olympiády, tj. roku 27/26. 

Žákem tohoto Tyrannióna byl jeho jmenovec z Foiníkie, syn Artemidórův, rodným jménem Dioklés. Do Říma se dostal rovněž jako válečný zajatec, v jeho případě z občanské války caesarovské. Koupil ho jistý Dymás (gen. Dymanta), darován byl později Terentii, Ciceronově manželce, která mu dala svobodu. Sofista Tyrannión mladší vydal 65 knih. Psal o pravopisu, hodně na homérovské themata a přišel s tím, že latina není jazyk italský, ale že byla odvozena z řečtiny. • Existoval též sofista Tyrannos, možná zkomoleně u slovníkáře Súidy za Tyrannión, autor grammatického pojednání a spisu o revolucích, dobu neznáme. 

Dalším Aristarchovým posluchačem byl Dikaiarchos ze Sparty, známe ale jen jméno. Menekratés z kárské Nýsy, Aristarchův žák, měl svou školu, v níž pokračovali jeho synové Aristodémos a Sóstratos, oba též grammatici. Jejich bratranec Aristodémos byl na Rhodu učitelem triumvira Cn. Pompéia a v Římě pak jeho synů a zde si také otevřel školu. 

Alexandrijec Aristoníkos pokračoval v Aristarchově práci a komentoval rozsáhle Homéra v éře augustovské. Aristoníkův otec Ptolemaios, který se svým synem vyučoval v Římě, sesbíral stejné výrazivo u tragiků, psal na thema omyly básníků, o Músách a Néréidách. Ptolemaios, asi ve spolupráci se synem, vydali o Homérových básních dílo o padesáti knihách. 

V Římě učil Ptolemaios z Askalónu, další z homérologů, autor též děl o metrech, odlišnosti ve výslovnosti a připomínek k Aristarchově kritice Odysseie. Další Ptolemaios, ale z Alexandreie, syn Héfaistiónův, dostal přezdívku Chennos/"Křepelka (egypt.)", a žil zřejmě nejpozději za Tráiána a Hadriána. Složil Anthoméros, báseň o 24 zpěvech, historické drama Sfinx, životopis Aristotelův a Peri paradoxú historiás/O příběhu ohromení, jinak Kainé historiá/Nová či Neslýchaná historie s kuriositami od různých autorů, o jejichž existenci a předmětech moderní badatelé silně pochybují.

Pod jménem jinak neznámého grammatika Filagria a Hieroklea se dochovala sbírka 264 vtipů, viz tam. Nástupnictví alexandrijských grammatiků je naopak zachováno v linii Zénodotos z Efesu - Agathoklés - Hellaníkos (grammatik) a Ptolemaios zvaný Klétheis/"Zvaný" (neboť následoval Aristarcha, znělo nejasné vysvětlení starých). Ptolemaios složil spis o ranách (osudu?) u Homéra a komentář k Odysseji. 

Aristarchovým žákem byl Ptolemaios z Alexandreie zvaní Pindarión, syn Oroandův, autor prací s homérovskými thematy. Další grammatici hellénští: Démétrios z Eryther, dostal občanství v Témnu. Autor mnoha knih o řečnictví a dějepisectví. Démétrios z Kýrény zvaná Džbán, grammatik, Démétrios z Troizény, grammatik, Aristarchovým žákem zřejmě byl filolog Dionýsodóros z Troizénu. Hippiás z Thasu vykládal Homéra. Komentátorem byl Kallistratos z Alexandreie, snad autorem spisu jménem Metonymie, hai metónymiai, jistý Archemachos z Euboje ze 3. st. př. n. l. Asklépiadés z Myrleie, syn Diotímův, byl žákem Apollóniovým (kterého?) někdy ve druhé polovině třetího století a psal kriticky o spisech filosofů. Archibios z Alexandreie, syn Apollóniův, pojednal o Kallimachových epigrammech, jeho jmenovec, syn Ptolemaia z Leukady, vyučoval za Tráiána v Římě. Dafidás z Telméssu označil Homéra a jeho následovníky za lháře, neboť psali, že výpravy proti Íliu se účastnili též Athéňané; viz o něm roku 138. 

O hellénistickém grammatikovi a autorovi chronografie a pojednání o spartských zvyklostech Sósibiovi viz s. v. chronografové. V neznámé době, asi hellénistické, tvořil plodný autor spisů o syntaxi a orthografii Arkadios z Antiocheie, neznámým grammatikem zůstal Asklépiadés z Alexandreie a Astyagés, autor prací o dialektech, metrice, Kallimachovi a řecké grammatice. Diogenés n. Diogeneiános z Kýziku byl autorem četných děl o své vlasti, značkách v rukopisech, o poesii a základech grammatických. Palamédés z Eleje pojednal o mluvě skladatelů komédií a tragédií, pořídil komentář k Pindarovi a vydal spis s neznámým obsahem Onomatologos. 

Kolem roku 83 se v Alexandreji narodil Didymos zvaný Chalkenteros/"s bronzovými střevy" nebo Bibliolathás/"zapomínač knih (svých)", syn obchodníka se slanečky/taríchopólos Didyma, grammatik aristarchovský, autor údajně 3500 knih a více. Bývá ztotožňován s Didymem Atéiem/Attiem a Areiem n. Areiem Didymem, viz v indexu s. v. Žil též v Alexandreji další grammatik se jménem Didymos, známý jako "mladší", přednášející v Římě, autor spisů o přesvědčujících argumentech/Pithana, o orthografii a dalších jazykozpytných a sofistických knih. Jiný, Klaudios Didymos, grammatik z éry júlsko-klaudijské, psal o analogiích. Žákem některého z alexandrijských Didymů byl grammatik Hérákleidés z Pontu (jiný od filosofa a autora též grammatických spisů a tragédií, viz s. v. školy 3), který rovněž přednášel v Římě od Klaudia po Neróna a složil řadu epických básní/poiémata epika

Další grammatik Didymos, žil v Římě za Neróna, živil se jako obchodník a proslavil se jako hudebník a talentovaný zpěvák. Jeho mladším současníkem byl Dionýsios z Alexandreie, syn Glaukův, který ve své vlasti stál v čele knihovny, měl na starosti alexandrijskou státní korespondenci, záležitosti vyslanců a správu soudních výnosů/ho epi tón epistolón kai presbeión kai apokrimatón. Rodilý Egypťan Hérákleón ze vsi Tilóté v Deltě přednášel řeckou grammatiku v Římě a psal komentáře k lyrikům k Homérovi po jednotlivých zpěvech/kata rhapsódián a o slovesech přikazovacích u Homéra/peri prostatikón rhématón.   

O velkých slovníkářích alexandrijských Pamfilovi a Zópyriónovi viz rok 151+ a srov. zde níže. Drakón ze Stratoníkeie (které?) psal o orthografii, o skloňování substantiv/peri tón kata sydzygián onomatón, o satyrech a několika básnících. Jistý sofistés Filippos vydal spis o duších a také o kontrakci slabik/peri synailofés, lat. dé délétióne. O Filiskovi z Aigíny, učiteli grammatiky Alexandra Makedonského viz s. v. školy (2). 

Jako ve všech dalších kulturních oborech i jazykověda vzala u Římanů začátek od Hellénů, většinou zotročených. Studium grammatiky zřejmě přinesl roku 168 do Říma Kratés, který byl v doprovodu Eumenova bratra Attala děkujícímu za zhoubu Makedonie a územní dary attalovské dynastii. Během své mise stoik spadl na Palatiu do kanalisační šachty a zlomil si nohu. Z nedostatku jiné činnosti přednášel ochotně naslouchajícím mladším Římanům po způsobu potulných sofistů a formy diskuse se líbily. Nikoli však římským konservativcům, pro něž zpochybňování zaběhlých názorů a zvyklostí znamenalo plíživou revoluci na ctnostech římské státnosti.

První komentář k literárnímu dílu latinsky napsal C. Octávius Lampadió, a to k Naeviově Púnské válce. První latinský epos autor (zemřel po druhé púnské válce) sepsal nečleněně souvisle a Octávius ho rozdělil do sedmi knih (nemůžeme posoudit, neboť dílo se nedochovalo). 

Po něm komentáři opatřili a veřejně předčítali Enniovy Annály Q. Vargunteius a Lúcíliovy Satury Laelius Archeláus a Vettius Philocómus, autorův přítel. Archeláovým žákem byl Pompéius Lenaeus a Philocómovým P. Valerius Cató, který o majetek přišel za Sully a vedle učitelství proslul jako básník alexandrijské školy - neóterik.

Po Archeláovi a Vettiovi se stejnými autory zabýval L. Aelius Stiló Praecónínus (* 154 v Lanuviu), který skládal projevy patriciům, vyučoval je řečnictví a gramatice a jako první z Římanů se obíral historickou mluvnicí latiny.

S Aeliem spolupracoval jeho zeť Ser. Clódius, rovněž jezdeckého stavu. Pak si ale přivlastnil dosud nevydaný spis tchánův a usvědčen s ostudou opustil Řím. Stihla ho pakostnice a aby unikl bolestem, natřel si nohy jedovatou látkou a umrtvil je, takže mu sice zůstaly, ale necitlivé. Tvrdí to C. Suétónius Tranquillus, autor slavných císařských životopisů a z části zachovaného spisku a grammaticích. Řadu grammatických postřehů uchoval ve svých Attických nocích, Noctés Atticae, A. Gellius.

Základní práce o latině byly hellénských autorů, přivlečených do Říma v 1. st. jako zajatce mithridátovských válek: Tyrannión, Alexandros Polyhistór a Parthenios. Kolem roku 100 ovšem vyučoval a psal o latinské grammatice L. Aelius Stiló Praecónínus a později M. Terentius Varró věnoval latině 25 knih, z nichž se z velké části zachovalo šest. Kritická vydání latinských autorů Plauta, Terentia, Lucrétia, Vergilia a Horátia pořídil v 1. st. n. l. M. Valerius Probus.

Přes zájem rodilých Římanů a Italiků většina grammatiků byli hellénští otroci. Římané si vážili vzdělanosti, jakkoli dávali najevo svou povýšenost nad Hellény, cena byla velmi vysoká a koupě takového člověka byla považována za prestižní záležitost. Tak např. jistého doma vzdělávaného Dafnida koupil od Atia/Attia z Pisaura prínceps senátu M. Aemilius Scaurus, cos. 115, za 700 tisíc sesterciů. Zřejmě za stejnou summu ho přenechal vojevůdci a příteli Mús Q. Lutátiovi Catulovi (zavražděn 87). Brzy nato kupec grammatika propustil, aby si jako Q. Lutátius Daphnis, jak se nyní jmenoval, mohl otevřít školu a vyučovat. Bylo zaznamenáno, že to byla, rozhodně za republiky, nejvyšší cena zaplacená za otroka narozeného v pánově domě/verna.

Bohatec Aeficius Calvínus najal L. Ápuléia, aby za čtyř sta tisíc séstertiů roční gáže učil grammatické discipliny (pro srovnání: minimální majetek opravňující k členství v senátu, čítal tři sta tisíc HS, census jezdecký čtyř sta tisíc). 

Takto osvobozovaní Helléni neučili jen v Římě a jeho okolí, ale také v provinciích. V Galliích učili v 1. století Octávius Teucer, Sescénius Iakchus a Oppius Charés. 

Byli hellénští grammatici-propuštěnci i jiného ražení, nejen vědeckého a pedagogického. Jistý grammatik Curtius Níciás/Nícia neboli Níkiás z Kóu měl díky Cn. Pompéiovi Mágnovi římské občanství a měl blízko k Cicerónovi. Přesto patřil mezi přátele triumvira M. Antónia, který ho roku 41 na Kóu dal provolat tyrannem, tedy samovládcem po římským protektorátem. Vydržel u vlády do roku 33, kdy ho sesadil Octaviánus a na jeho místo povýšil umělce, kytaristu Theomnéstora (v CSD viz roky 41 a 33).

Váženými učiteli řečnictví a latinské grammatiky byli v 1. století Sevius (!) Nícánór, který zemřel na Sardinii, a Aurélius Ópillius, který byl rovněž propuštěncem, a to neznámého epikúrika a ke stáru působil ve Smyrně, kam z Říma následoval neprávem odsouzeného a později rehabilitovaného P. Rutília Rúfa (žák stoika Panaitia zemřel po roce 78, viz v CSD rok 105 a 91), autor mnoha titulů, učitel filosofie, řečnictví a grammatiky. 

M. Antónius Gniphó, narozený v Galliích jako svobodný, znalý latiny stejně jako řečtiny vyučoval mladého Caesara v jeho domě a řečník M. Tullius Ciceró od něho bral lekce ještě roku 66 jako praetor. Epikúrik M. Pompilius Andronícus, Hellén ze Syrie, který, když neuspěl s výukou filosofie v Římě, začal psát vyučovat filologii v Kýmách/Cumae, ale trpěl nouzí a musel prodávat autorství svých děl. 

Horatiovým učitelem byl Benevenťan L. Orbilius Púpillus, původně voják, který se svou grammatickou živností přišel do Říma v padesáti za konsulátu Cicerónova (63). Dožil se téměř sta let a mimo jiné proslul i jako první autor, který si ve zvláštním spisu stěžoval na těžkou roli učitelů v konfliktech s rodiči žáků. Věhlasu totiž dosáhl také v tom, že se zdatně po vojensku oháněl holí. Též jeho stejnojmenný syn vyučoval grammatice. 

L. Ateius Praetextátus Philologus z Athén byl přítelem a metodickým a jazykovým rádcem historiků Sallustia a po jeho smrti Asinia Pollióna. Jméno Philologus si dal po Eratostheneově vzoru s významem „vzdělanec”. V Alexandreji přednášel za Hadriána grammatiku Valerius Diodóros, syn filosofa a grammatika Valeria Pólióna/Pollióna, žák Télekleův. Pólión složil lexikon attické řečtiny /hé attiké lexis, jeho syn pojednal o deseti kanonických attických řečnících, hesla seřadil alfabéticky; srov. o nich více roky 120+ a 130+.  

Cornélius Epicadus byl propuštěncem diktátora Sully a doplnil jeho nedokončené autobiografické dílo. Ve sboru augurů fungoval propuštěnec jako vyvolávač/calátor. Uznával ho Sullův syn Faustus. Staberius Erós byl thrácký otrok, který se stal učitelem např. caesarovrahů Brúta a Cassia. Za Sully prý brával do školy děti z proskribovaných rodin grátís

L. Pompéius Lénaeus jako otrok doprovázel Cn. Pompéia Mágna na všech výpravách a grammatickou školu v Římě si otevřel už jako propuštěnec až po jeho smrti a jeho synů, tedy po roce 35. 

Q. Caecilius Épiróta, „Épeiróťan”, pocházel z Tuscula a byl propuštěncem T. Pompónia Attika a přítelem C. Cornélia Galla, prvního z římských správců Egypta. Žil prý u něho „familiarissime”, což pobuřovalo Augusta. Po Gallově sebevraždě roku 26 v Alexandrii (viz v CSD) si otevřel školu. Než se uchýlil ke Gallovi, vyučoval patnáctiletou dceru svého patrona Caecilii Attiku (zemřela snad před rokem 32, kdy zemřel její otec), s níž se roku 36 oženil M. Vipsanius Agrippa; stala se matkou Vipsanie Agrippiny, manželky Tiberiovy. Musel z Agrippova domu odejít, neboť vojevůdci přišly učitelovy styky s manželkou příliš důvěrné. Caecilius nadále usiloval o vybranou klientelu, nicméně odmítal učit žáky mladší sedmnácti let.

Učitelem Augustových vnuků C. a L. Iulia Caesarů byl M. Verrius Flaccus, který vyučoval na Palátínu v domě Catullů, tehdy součásti Augustova domu. Zaujal principa metodou soutěživosti při výuce a učil za sto tisíc séstertiů ročního platu. Sepsal spis Dé orthographiá, „O pravopisu”. Když zemřel za Tiberia, postavili mu v Praeneste sochu na místě, kam dal kdysi vytesat do mramoru obecní kalendář.

Jeho současníkem a sokem byl Scríbónius Afrodisius, otrok a žák L. Orbilia Púpilla. Vykoupila a propustila ho Scribonia, manželka kdysi Octaviánova a matka jeho Iúlie.

Jako divadelník, učitel a filologický komentátor v Augustově době proslul L. Crassicius Pásiclés z Tarentu, který si později dal jméno Pansa. Učil  mimo jiné Iulla Antónia, triumvirova syna, ale později znenadání vyhledávanou školu rozpustil a věnoval se filosofii Q. Sextia, zakladatele školy, která přečkala pouze několik desetiletí. 

Učitelem filologa a správce veřejné Palátínské knihovny C. Iúlia Hygina z Hispánie byl propuštěnec Cornelius Alexander Polyhistór, jehož do Říma dovezl z Alexandreje Božský Iúlius. Byl přítelem Ovidiovým a historika a konsulára roku 4 n. l. C. Clódia Licína. Vedle knihovnické a učitelské činnosti se věnoval psaní prací starožitného, historického a ethnografického charakteru, např. o římských kultech a zemřel chud. Jeho propuštěnec a žák Iúlius Modestus začal v šedesáti psát Ineptiae, Hlouposti, které se po rozšíření později jmenovaly Iocí, Žerty, sbírku anekdot. 

Učitelem Maecenatovým a jeho propuštěncem byl C. Melissus ze Spólétia. Vytvořil  nový druh togaty, tzv. trabeatu (podle oděvu římských jezdců), o jejíž podobě není přesných informací. Řídil knihovnu v Octávině sloupořadí. 

Za přehnaně přísného strážce čistoty latinského jazyka platil M. Pompéius Márcellus, jehož jako vyučeného grammatika kdosi věnoval Maecenátovi. Učitelem řečnictví a grammatiky Cn. Pompéia Mágna byl propuštěnec L. Voltacílius Pilútus, který ovšem napsal i biografie svého patrona a jeho otce C. Pompéia Strabóna a podle latinské tradice se stal prvním historikem - propuštěncem.

M. Antónia a Octaviána-Augusta učil majitel řečnické školy M. Epidius. K M. Antóniovi měl blízko rhétór Sex. Clódius ze Sicílie, učitel latinské i řecké rhétoriky. M. Antónius mu věnoval u Leontín rozsáhlé pozemky. 

Augustus též naslouchal přednáškám Apollodóra z Pergama a grammatika a chráněne-ev Alexandreji Áreios Didymos prý sepsal na 350 prací, hlavně komentářů literárních děl; byl přezdíván ve stáří bibliolathás, tj. Zapomínač knih.

Z gallské Novarie byl C. Albutius Silus, autor jedné z mnoha učebnic řečnictví. Ze strachu před lidmi, v jejichž neprospěch rozhodl u soudu, prchl do Říma. Na stáří se vrátil a když veřejně vysvětlil, proč chce zemřít, přestal jíst a odešel. 

Q. Remmius Palaemón z Vicetie/dn. Vicenza se narodil jako otrok narozený z „domácích” otroků (vernae) a paní domu ho dala vyučit tkalcovství. Vzdělal se při doprovázení syna paní do školy. Jako její propuštěnec oslňoval později v Římě znalostmi a uměním spatra skládat verše. K tomu byl vyhlášeným proutníkem, vejtahou milujícím luxus. Několikrát denně se koupal a jeho roční plat, který brával od klientů, jedno sto tisíc séstertiů, mu moc nestačil. Vyšel však, neboť kromě pedagogické činnosti provozoval ještě manufakturu na výrobu šatů a výnosný vinohrad, viz o něm s. v. kuchyně (4).

Principové Tiberius a Claudius o něm však říkali, že by Palaemón/Palaimón byl posledním, jemuž by svěřili děti do školy. Nicméně jeho žákem byl básník A. Persius Flaccus (narozen roku 34 n. l. dožil pouhých 27 let) a řečník a učitel řečnictví M. Fabius Quintiliánus (narozen kolem roku 35).

Na vojně sloužil M. Valerius Probus z Bérýtu, poněvadž však přes své úsilí nedosáhl na hodnost centurionskou, odešel do civilu a věnov al se filologickým vědám. Sbíral staré rukopisy a vydával je s kritickým aparátem, čímž se zasloužil o vědu nejen literární; neměl vlastní grammatickou školu.

Filoxenos psal v 1. století o dialektech řečtiny, mezi něž ovšem zahrnul i latinu. Za Augusta bádal Tryfón, autor snad první učebnice syntaxe a prvního slovníku literárního jazyka. Grammatik z Alexandreie, syn Ammóniův vyučující v Římě, psal o pleonasmech v aiolském dialektu, o jazyku lyrických básníků, o západořeckém dialektu dórském, o pravopisu etc. Za Tiberia studoval hellénistické básníky a Pindara jistý Theón. jeho nástupcem v čele alexandrijské grammatické školy se stal polyhistór Apión Pleistoníkés, rodem Egypťan, komentátor mimo jiné Homérův a autor Aigyptiak s výkladem prapodivným o pyramidách; viz o něm roku 39+.

V 1. a 2. st. n. l. během attické renesance, atticismu v literárním jazyku, který se tak začal odlišovat od jazyka mluveného, vynikali lexikálními studiemi a příručkami Frynichos z Bíthýnie autor jistě monumentálního sbírky řečnických obratů a výrazů o 36 knihách, Moiris/Moeris a jeho lexeis attikai/Atticismy, Helladios složil to samé a dílo věnoval Commodovi a Pollux. 

Ve 2. století n. l. žil grammatik a řečník Iúlius Polydeukés. Eirénaios z Alexandreie s lat. jménem Minúkios Pakátos/Minucius Pacátus, žák Heliodóra zvaného Metrikos, pojednal o athénských procesích/peri tón Athénaión propompiás, o attických zvycích v psaní a hovoru ve třech knihách, ve třech knihách o attických jménech a o dějinách Attiky/Atthis v sedmi knihách, o dialektu alexandrijském. 

Za Hadriána pojednával o syntaxi Apollónios Dyskolos z Alexandreie a jeho práce si získala všeobecného uznání. Jeho syn Ailios Hérodiános je autorem práce o přízvuku a oba jsou zřejmě posledními, kteří ve starém věku v oboru řecká grammatika přišli s něčím původním. Spisu O skladbě/Peri syntaxeós tón tú logú merón, který byl směrodatný ještě v předminulém století. Zřejmě za Antóninů žil v Alexandreji grammatik Héfaistión, autor příručky o metrech a theoretických spisů o komédiích a tragédiích. Jejich současníkem byl Ailios Dionýsios z Halikarnássu, autor lexikonu attických výrazů, Pausaniás sestavil slovník attických autorů. 

Jistý Iúliános složil lexikon řečnických obratů, výrazů a termínů užívaných v Athénách. Stejný sujet pojednal Filostratos z Tyru. Tímaios sestavil slovník k Platónovi někdy v éře Kónstantína I. o jedné knize, stejné thema pojednal Boéthos a Dórotheos z Askalónu, který se soustředil na nová a cizí slova v Platónových dialozích.

Ze 4. st. n. l. sepsal grammatické pojednání jistý Diomédés Charisius. Óros z Alexandreie o asi století později vyučoval v Kónstantínopoli a sepsal řadu grammatických spisů a lexikografií. Hésychios z Alexandreie v asi 5. n. 6. století, soudívá se, že nebyl křestanem, sestavil zčásti zachovaný rozsáhlý slovník nezvyklých výrazů řečtiny s c. padesáti tisíci hesly. Základem byl slovník Diogeniána z Hérákleie Pontské, který vycházel z práce Pamfila Alexandrijského, srov. zde výše. 

Eudaimón z Pélúsia učebnici grammatiky, srov. o něm roku 314+, jistý řečník Eudémos složil všeliké spisy včetně alfabéticky seřazeného slovníku výrazů užívaných řečníky a literáty, který ještě v desátém století n. l. označil slovníkář Súidás/Súda za "velmi užitečný/pany ófelimon".  

Později prosluli grammatik a učitel rhétoriky 4. a 5. st. n. l. jako Aelius Dónátus, Vergiliův komentátor Servius, Hellén Prisciánus, autor nejznámější latinské grammatiky starého věku, a Macrobius, autor ethnografických kompilačních, ale informačně bohatých Sáturnálií. Kdy složil jistý Rhégínos příručku vědomostí, které bychom měli mít/polymnémón, nevíme. 

Znalost řečtiny po rozdělení říše v západní části upadala. Kromě oblastí, které zůstaly po symbolickém konci západořímské říše pod byzantskou kontrolou, řečtina v 6. století n. l. ze západního Středomoří víceméně vymizela. S všeobecným úpadkem vzdělanosti související s rozmachem monotheistického křesťanství a latinisací kultu upadal také zájem o řecké autory. Např. jeden z křesťanských ideologů Augustínus měl jen rudimentární znalosti řečtiny.

V byzantském světě přežilo křesťanské kulturní pogromy kupodivu více tradičních polytheistických autorů než známe dnes. Např. velké množství hellénské literatury zaniklo v Kóstantínopoli při dobytí střediska řeckého křesťanství Turky roku 1453, včetně Kallimachovy Aitia a epyllion Hekalé.

Z 10. století n. l. je lexikon zvaný Suda/Súda. Význam slova není znám (zkratka?) a později bylo zkomoleno na slovník Suidův, podle Suidás, snad část opevnění.

 

Latinští autoři grammatických prací nebo děl příbuzných (podle gradis.hypotheses.org, grammatici disiecti): 

Ve třetím století Sp. Carvilius Ruga vynalezl písmeno G, mladší Q. Ennius přišel s latinským epem. Ze druhého století známe jména: Volcacius Sedigitus, Q. Cosconius, C. Octavius Lampadio a Q. Vargunteius, o generaci mladší byli L. Accius, L. Aelius Stilo, M. Antonius Gnipho, Aurelius Opillus, Autrico, Ser. Clodius, Lutatius Daphnis a Q. Valerius Soranus, posléze Plautius, Sevius Nicanor, a M. Pompilius Andonicus. 

V posledním století př. n. l. se s autory roztrhl pytel: L. Appuleius, L. Ateius Praetextatus, neznámý „auctor ad Herennium“, A. Ofilius, Q. Caecilius Epirota, L. Cincius, jistý Cornelius, L. Cornelius Balbus, Cornelius Epicadus, historiograf Cornelius Nepos, L. Cotta, L. Crassicius Pasicles, Curiatius, Curtius Nicias, Didymus, Domitius Balbus, Sex. Ennius, Gavius Bassus, Hypsicrates, C. Iulius Caesar dict., Q. Laelius Archelaus, Laelius Hermas (1.), Sp. Maecius Tarpa, L. Manilius, P. Nigidius Figulus, Octavius Teucer (?), Oppius Chares, L. Orbilius Pupillus, Philoxenus, Pompeius Lenaeus, Sabidius, Santra, Seleucus, Sinnius Capito, L. Cornelius Sisenna, Staberius Eros, Sescennius Iacchus, polyhistór M. Terentius Varro, M. Tullius Tiro, P. Valerius Cato, Vergilius a M. Vettius Philocomus. 

O něco mladší byli v augustovské éře Antonius Panurgus, Antonius Rufus, Apion, M. Aristius Fuscus, Artorius, C. Asinius Pollio, Aufustius, Cloatius Verus, Clodius Tuscus, Cornificius Longus, Herennius, Iuba II. rex, C. Iulius Hyginus, Luranius, Macer, C. Melissus Maecenas, Q. Octavius Avitus, Perellius Faustus, M. Valerius Messalla Corvinus, Scribonius Aphrodisius, jistý Valerius, M. Valerius Probus, C. Valgius Rufus, Vergiliomastix, Porcellus a M. Verrius Flaccus z Praeneste, kterého si vyhlédl Augustus za učitele pro své vnuky/adoptivní syny L. a C. Iúlie Caesary (zemřel za vlády Tiberiovy). Jeho výkladový abecedně řazený lexikon Dé verbórum significátú přepracoval někdy po roce 150+ Sex. Pompéius Féstus.   

Jejich následovníky byli L. Annaeus Cornutus, Q. Asconius Pedianus, Caesellius Vindex, Caesius Bassus, Carvilius Pictor, Celadus, Claranus, Imp. Claudius Caesar, Claudius Didymus, Elys (?), Iulius Modestus, C. Iulius Suavis, Nisus, C. Plinius Secundus, M. Pomponius Marcellus/Porcellus, P. Pomponius Secundus, a Q. Remmius Palaemon. 

Mladšími vrstevníky byli Domitius Insanus, Fidus Optatus, a Q. Terentius Scaurus. Ve druhém století n. l. žili Aelius Melissus, Aemilius Asper, Arruntius Celsus (?), Sex. Erucius Clarus, Eutychius Proculus, Helenius Acron, P. Lavinius, Porcius Licinus, Statilius Maximus, Sulpicius Apollinaris, Velius Celer a Velius Longus, popř. Carminius (pokud nepatřil do století 4.?). Mladšími byli Flavius Caper, P. Flavius Pudens Pomponianus, a Serenus Sammonicus a ve třetím století Primus, Umbrius.

Z konce čtvrtého století jsou zachována díla grammatiků: Arusianus Messius a jeho Exempla elocutionum s abecedně řazenými citáty užitečnými pro rhétory, Aelius Donatus složil biografii Vergiliovu, komentoval Terentia a dva spisy grammatické, Maurus Servius Honoratus (Marius... ?) okomentoval Vergiliovo dílo a Ti. Claudius Donatus sepsal to samé k Aeneidě pod jménem Interpretationes. 

• 

Grammeni, novodobá ves u Filipp v GR§ 106+

gramotnost, gramotný dynasta, první zmiňovaný§ 2096

Grampians, skotské pohoří§ viz Graupius móns

Granada, dn. m. v Andalusii, z arab. Gharnát, na místě ibérského m. Iliberris, Illiberis v Baetice (není v textu)

Gráníkos, ř. v Tróadě v Malé Frygii, homérovský Gréníkos, dn. Çan, Biga n. Koça Çayı§ 334, 331, 328, 146, 73   

Grania Honóráta, manž. legáta Q. Lollia Urbika§ 138+

L. Granius Castus§ cos. suff. 142+ 

Granius z Puteol, předák§ 78

Granius Liciniánus, starožitník a annálista§ 87, 120+ 

Granius Serénus, legát§ 123+

Grannus, kelt. bůh léčivý§ 166+, 212+, 213+  

Granua, ř. na dn. Slovensku, dn. Hron, něm. Gran; snad totožný s ř. Cusus (nevztahuje-li se k Váhu)§ 10-, 18+, 174+  

Grapté z Adiabény, magnátka z vládnoucí dynastie§ 36+

Graptos, lat. Graptus, "Malovaný", císař. propuštěnec asi Tiberiův§ 58+

Gráta, d. Iústíny s Valentiniánem I.§ 364+, 375+ 

Grátiae§ viz Charites

Grátiána, d. M. Maria Grátidiána, manž. L. Sergia Catilíny§ 82

Grátiánopolis, dn. Grenoble§ viz Allobrogové

Grátiánus, armádní důstojník, o. augustů Valentiniána a Valenta§ 364+

Grátiánus, Imp. Caesar Flávius Grátiánus Augustus, manž. Flávie Máximy Cónstantie, d. Cónstantia II. s Faustínou§ 29, 238+, 337+, 359+, 361+, 367+, 368+, 373 až 385+, 388+, 392+, 393+ a viz také pontifex máximus a Victoria 

Grátiánus, s. Theodosia I. s Flávií Gallou§ 379+

M. Grátidius, o. M. Maria Grátidiána§ 103

Grattius Faliscus, didaktický básník§ 1 n. l.

Grátus, celé jméno neznáme§ cos. 280+

Graupius móns, Graupijské pohoří, Grampians ve Skotsku s Ben Nevisem§ 77+, 83+ 

Graves, Robert, popř. Robert v. Ranke-Graves, angl. literát, profesor a badatel§ 1520

Gravisca/Graviscae, viz také pod Tarquinií, Etruskové a Aigína; dn. Porto Clemente§ 640, 183, 130  

Grégoriovci, č. Řehořovci, arménští Arsakovci§ 301+, 338+ a viz jednotlivá jména 

Grégorios Arsakovský zvaný Fóstér n. Fótistés/Osvětlovač, Světlonoš, s. Anaka z rodu parthských Súrénů, křesť. misionář a první armenský katholikos§ 252+, 301+

Grégorios z Alexandreie, neoplatónik, b. Hermeiův§ 350+

Grégorios z Nazianzu§ 1. latifundista, původ. židovský sektář, biskup ve své vlasti, manž. Nonny, o. lékaře Kaisaria a Grégoria, 329+, 364+; 2. křesť. ideolog, krátce biskup v Kónstantínopoli, s. biskupa Grégoria a Nonny, b. Kaisariův, 329+, 350+, 360+, 364+, 380+, 381+     

Grégorios z Neokaisareie v Pontu alias Theodóros (?) zv. Thaumatúrgos/Divotvůrce, křesťanský hodnostář, b. Athénodórův, ž. Órigenův, biskup v Neokaisareji§ 185+, 364+ 

Grégorios z Kaisareie Kappadocké, b. Basileia Velikého, biskupa v Nysse, křesť. ideologa, Makríny ml., Naukrátia a Petra, biskupa v armenské Sebastě§ 185+, 329+, 364+  

Grégorios z Kappadokie, patriarcha v Alexandreji§ 338+, 345+, 364+, 374+   

Grégorius n. Grégoriánus, tajemník Diocletiánův, editor sbírky císařských ediktů§ 290+

Grégorius z Tours, biskup, hagiograf a kronikář§ 255+, 259+ 

Gréia, m. v Eordaji polohy nezn.§ 180

Grenoble, lat. Grátiánopolis§ viz tam a Allobrogové

Greuthungové, Greutungové, Grutungové, Grothingové, Greothyngové, "stepní Gotové", pozd. zváni Ostrogotové§ 269+, 272+, 278+, 336+, 369+, 375 až 378+, 380+, 381+, 385+, 386+, 392+ a viz pod Gotové 

griko, řecký dialekt v okolí Lecce§ viz pod Alísion

Grimm, bratři Grimmové Jacob a Wilhelm, jazykozpytci a národopisci§ 200+

Grinos z Théry, k.§ 638, 631

Grónsko, arktický ostrov pod dánskou správou§ pravěk, 5500

Grumbatés, k. Chiónů/Chiónitů§ 356+, 359+ 

Grumentum, obec v Lúkánii, dn. ruiny u Grumento Nova v provincii Potenza§ 215, 207, 90 

Grutungové§ viz Greutungové

Gruzie, středověký a novověký stát, dom. Sakartvelo, srov. Kolchis a Ibérie§ 5999, 4000, 800, 748, 139+, 256+, 319+   

Gryllión, parasítos (z Athén?)§ 319 a viz s. v. parasítos

Gryllos z Athén§ 1. o. Xenofóntův, 430, 353; 2. s. Xenofóntův, b. Diodórův, 394, 365, 362  
Gryllos z Chalkidy§ viz Eurylás

Gryneia, Gryneion, m. v Aiolidě, dnes u Aliağa§ 650, 404, 399, 315 

Guadalquivir, ř. ve Španělsku§ viz Baetis

Guarthigirn z Powysu§ viz Vortigern

Guatemala, moder. stát. útvar ve Střední Americe§ 1800, 500

Gubaba, churrit./anatol. bohyně doprovázející kultovně Samnuchu, snad podoba Kubaby (?)§ 973

Gubaru§ viz Ugbaru, tj. Gobryás

Gubla§ viz Byblos

Guda, Gula§ viz Gala z Numidie

Gudea z Lagaše, dyn.§ 2600, 2255, 2191, 2164, 2144, 2124, 1866, 139 

Gudžarát, dn. ind. stát, ve starém věku geógrafy území nazýváno Lariké a Sauraštra, řec. Saraostos§ 2300, 321, 155, 115, 78+, 375+ 
G. má jméno od jednoho z kmenů Bílých Hunů/Hefthalidů (viz tam), kteří tu vládli v letech 420 – 552 a smísili se s domácími Hindy. 

Gu'edenna, Gu-eden-na, kraj při Girsu na území Lagaše v Sumeru, dn. Džúch᧠2600, 2490, 2460, 2450, 2144  

guenna, guennakku, sum. a akk. místokrál/guvernér Nippuru§ 2119, 688 

Gufrašnasp, satrapa v Adiabéně§ 283+

Guinea, novodobý africký stát§ před 6000

Guise, franc. katolický rod§ 350+

Gujlichu z Hunů§ Sü-li-chu 

Gula§ viz Gala

Gulkišar z Přímoří, k., o. Pešgala a Ajadara-kalammy§ 1625, 1570, 1520, 1103 

Gulla-Nidaba-anna-pad z Kiše, k.§ 3200

Gulussa z Numidie, pún. glsn, řec. Golossés, k., s. Masinissův, o. Massivův§ 172, 170, 152, 150 - 147, 111

Gunádhja, literát z éry Sátaváhanů§ 230

Gunčen z Hunů§ viz Ťün-čchen

Gundericus, Gunderich, s. Godigiselův, k. Vandalů-Hasdingů a Alánů§ 336+

Gundestrup, ves v Himmerlandu v DK§ 118

Gundíšápúr, m. v Chúzistánu, podle jedné etymologie "Šápúrova lepší Antiocheia", původní jméno města nezachováno, osídlena mimo jiné množstvím římských válečných zajatců, též vědci ze "Západu" a jinověrci, dn. u Dezfúlu v IR§ 216+, 257+, 276+  

Gundomadus, též Gundomar, k. části Alamannů, b. Vadomariův§ 354+, 356+, 357+  

Gunginazu z Melid, k.§ 712

Gungunum z Larsy, k§ 2025, 1933, 1915, 1906 

Guni-lacha, jeden z elamských krajů§ 2346 

Gunitum, Gunidu z Lagaše, s. Gurmua/Gursara, o. Ur-Nanšeho§ 2540

Gunthamund, k. Vandalů v Africe§ 87

Guntheric, gotský velmož§ 250+

Gunung Padang, megalit. lokalita na západu Jávy§ 175

Gunzinanu z Melidu, k.§ 1111

Gupta, Šrí G., Śrí G., o. Ghatotkači, děd Čandragupty I., zakladatele dynastie v Prajagu v Dóábu§ 320+

Gupta, Guptové, severoindická dynastie v Magadě od poslední třetiny 3. st. n. l. do poloviny 6. st.§ 22, 250+, 320+, 335+, 337+, 375+    

Gurasimmu, aram. kmen v Babylónii v okolí Uru§ 680, 648

Guraš z Armenie, b. Tigránův§ 68

Gurdí z Tabalu, snad Fryg Gordios/Gordiés§ viz Kurtí

Gurgum, kraj již. Kommágény, syrochetitský stát§ 1000, 955, 950, 858, 857, 853, 850, 805, 746, 740, 711

Sídelním m. bylo Marqasi, viz, pozdější Germanikeia.

Gúriána (pl. n.), m. v satrapii Areia, západně od dnešního Herátu v AFG, snad dnešní Ghúríán§ 208

Gurmarrítu, nezn. mí severně od Babylónu§ 1097

Gurmu n. Gursar z Lagaše, velmož, děd Ur-Nanšeho§ 2540

Gurnia, mí na moři na severu Kréty, archeolog. lokalita, jméno novověké od gurna/napajedlo§ 1800

Gurr, o. ománského činovníka 'Amúda§ 222

Gurti§ viz Kurti

Gúsi, Agúsi, dyn.§ 1000, 880, 870, 853 a viz Bít Agúsi

Guti, Gutium, Gutijci, Quti, země a její obyvatelé na sv. Mesopotamie a vých. od ní, zhruba sev. část Súsiány po pohoří Zágros; ass. Quti - srov. s Aššur (zřejmě nejstarší jméno Assyrie), později hanlivě pro Skythy/Iškuzája§ 2550, 2346, 2292, 2255, 2230, 2206, 2191, 2144, 2119, 2006, 1797, 1790, 1769, 1763, 1761, 1760, 1755, 1594, 1324, 1308, 1275, 1234, 1134, 806, 673, 652, 546

Gutruátus§ viz Cotuatus

Guttónés, Guttónové, viz Burgundové

guvernér§ viz pod legátus

Guyana, moderní stát jihoamerický§ 500

Gúzánu, Gúzána, sídel. m. stejnojmenného aram. knížectví/resp. státu Bít Bachiáni, hebr. Gózán, hellénist. Gauzánítis, dn. Tal Halaf v SYR u Rhésainy/Ráš al-'ajn, srov. pod Mygdonie§ 5200, 1000, 942, 894, 859, 942, 894, 859, 808, 806, 763, 759

Guzummanu, oblast v jihobab. bažinách§ 703

Gyenos, osada/m. v dn. Abcházii, dn. Očamčira§ 716

Gýgaia z Makedonie§ 1. 512, d. Amynty I.; 2. 383, 359, d. Archeláova
Gýgaia§ viz Koloé

Gýgés z Lýdie, k., ass. Guggu, srov. také pod prsten§ 742, 716, 678, 665 - 663, 658, 655, 652, 643

Gylippos ze Sparty, vojevůdce§ 446, 414, 413, 404

Gýlis ze Sparty, gen. Gýlia§ 1. 648 (Ol.); 2. Agésiláův polemarchos, 394

Gylón z Athén, gen. Gylóna, o. Kleobúly, děd Démosthenův§ 405, 384 

gymnasion, v Alexandreji, jeho osudy§ 145, 126, 96
gymnasion, v Římě§ 59+

gymnasia jinde§ viz jejich jména a pod Athény, ústava

gymnasiarchie§ viz leitúrgie a pod Athény, ústava

Gymnésiai§ viz Baleáry

gymnopaideiai, "svátek nahých chlapců" ve Spartě§ 669, 544, 417, 371 a viz Bohové a jejich svátky xii

gymnosofisté z Indie, „nazí mudrci“, hellénské označení pro bráhmany a vůbec všechny indické učitele moudrosti§ 350, 340, 324, 19

V hellénismu se tu a tam g. zdržovali na panovnických dvorech. Soudívá se, že za Alexandra šlo buď o jisté buddhisty nebo o specificky o džinistickou mnišskou sektu digambara z Taxil, "nebeských oděvů", tedy nahých, s nimiž hovořil Onésikritos (srov. pod školy, Pyrrhón z Élidy).

Jménem je znám g. Mandaris/Dandamés a Sfinés alias Kalános z Taxil a v Alexandrově vojsku získali přívržence a žáky, s nimiž putovali na Západ. Kalános (73), prý zdravil "kale", s nímž Alexandros často rozmlouval, se v Súsách roznemohl, poprvé v životě, a v únoru roku 324 se dobrovolně upálil než aby čekal na nemohoucí stáří: vstoupil na již planoucí hranici, srov. pod sebevražda sebeupálením, kde také zmínka roku 19 o Zarmarovi n. Zarmanochégás z Bargosy/Baryzagy z Augustova doprovodu, do něhož se dostal z indické diplomatické mise, viz rok 20: Athénští mu postavili pomník, srov. u roku 260.
Do doby kolem roku 340 spadá akmé materialistického filosofa Anaxarcha z Abdér, kterého dal později příšerným způsobem popravit jeho osobní nepřítel Níkokreón z Kypru (srov. Anaxarchův osud se Zénónem Élejským: oba byli utlučeni v obřím hmoždíři). Anaxarchos byl s Alexandrem v Indii, kde mjimo jiné diskutoval s gymnosofisty. Podobně zakladatel skepse Pyrrhón z Élidy, který byl též na výpravě a po návratu prý napodoboval jejich asketický životní styl. Byl to vzácný příklad přímého indického vlivu, speciálně buddhistického, na hellénské myšlení... • Podle všeho existovala v ptolemajovské Alexandrii indická komunita, první západní, „evropská“, srov. rok 118 a 117 a příběh Eudoxa z Kýziku.

Teprve v moderní době nastal příval indické moudrosti, životosprávných a náboženských praktik do Evropy a západního světa. Do Spojených států přijel úspěšně propagovat jógu roku 1893 jako první Vivekánanda. 

gynaecomastie, zduření muž. prsních žláz§ 1379

gynaikokratie, gynaikokratický, vláda žen§ 331

gynaikonomos, dozorce nad ženami§ viz pod Athény

Gynaikopolítés, též Nitriótés, eg. nomos§ 285

Gyndés§ viz Dijála

Gypidové§ viz Gépidové

Gyptis, d. Nannova, k. ligurských Segobrigů, manž. Fókajce Protida§ viz pod Massaliá

Gyridás ze Sparty, člen gerúsie§ 219

Gyrtóné, Gyrtón, m. v Perrhaibii v Thessalii, dn. na katastru m. Evangelismos§ 1450, 414, 217, 187, 171 

Gytheion, m. v Lakónice, pozd. Marathonisi, dn. Gythio, hlavní přístav Lakónů s doky válečné flotily, pozd. samostatná obec§ 456, 407, 370, 222, 195, 193, 192, 189, 70