************************************************************

394.

Ol. 96, 3

Eubúlidés

a. u. c. 360

Tribuni militum consulari potestate

************************************************************

Brzy na jaře se spartský král Agésiláos II. podle dohody s Farnabázem, viz rok předešlý, vypravil z Frygie do Théby v Tróadě. U chrámu Artemidy Astyrské zde shromažďoval po zimě armádu, s níž chtěl táhnout na Krále a dosáhnout vzpoury autonomně jednajících anatolských satrapů proti němu.

Zastihl ho však zde rozkaz eforů vrátit se do Hellady: nerad odešel od nedobojované války. Epikýdés mu vysvětlil, co napáchaly perské peníze v Helladě, viz rok předešlý, a že se utvořila silná protispartská koalice.

Král zanechal v Asii oddíl pod Euxenem s asi čtyřmi tisíci muži a sám se s jádrem vojska, do něhož vybíral pomocí všelijakých branných soutěží ty nejzdatnější, přepravil přes Helléspontos. Do Hellady se dostal Xerxovou cestou (viz rok 480).

Vypukla totiž válka Lakedaimonských s Thébany, Korinthskými, Athéňany a Argívskými, tzv. válka korinthská (trvala až do roku 386). K paktu se připojily obce eubojské, Leukas, Akarnánové, Amprakové, Chalkidští v Thrákii, Lokrové Ozolští a Opúntští, Máliové, Ainiánové a Athamánci. Spojenci ustavili v Korinthu válečnou radu a rozeslali po Helladě mise přemlouvající k odpadnutí od Sparty. Snad během války uzavřeli nebo obnovili tradiční symmachii s Athéňany Eretrijští.

Předehrou korinthské války (viz předešlý rok) byla první válka boiótská. Korinthská válka byla sice vzhledem k válčícím paktům rovněž v podstatě panhellénskou, ale ničen byl především severovýchod Peloponnésu. Do Thessalie poslali spojenci oddíly na pomoc Médeiovi, aleuadskému dynastovi v Lárisse, který vyhnal spartskou posádku z Farsálu a snažil se omezit moc Lykofrona Ferského, srov. rok 404. Osvobodili Hérákleiu Tráchínskou, kterou vrátili původním obyvatelům, viz rok 409, a Peloponnésany odtamtud vyhnali, zajaté Sparťany však zabili. 

Nejpozději v červnu porazili Sparťané pod Aristodémem, poručníkem nezletilého krále Agésipolida, u Nemeje drtivě spojence. Proti 24 tisícům spojeneckých hoplítů, z toho počtu šesti tisícům těžkooděných pěších Athéňanů, sedm tisíc argívských, pět tisíc korinthských, stejně tolik z Euboie, a proti 1550 jezdcům (z toho osm set bylo z Boiótie a šest set z Athén), stálo osmnáct tisíc spartských těžkooděnců se spojenci, z toho šest tisíc lakónských, a šest set jezdců. Jaké byly ztráty, nevíme, spartských hoplítů zemřelo jen osm. 

Válečná nálada v Athénách a Korinthu náhle vyvanula; z vůdčích postav proathénské korinthské politiky neznáme nikoho. 

V té době byl Agésiláos s vojskem teprve u Amfipole, kde se od Derkylidy dozvěděl o nemejském vítězství, a mířil do Thessalie, Derkylidás pokračoval k Helléspontu, viz zde níže. Sparťané u Narthakia ve Fthíótidě bojovali proti Thessalům v jízdní bitvě, v níž rovněž zabit jeden z tetrarchů Polycharmos z Farsálu.

V této bitvě zvítězil Agésiláos pomocí jízdy, což je v hellénských, ale hlavně thessalských dějinách ojedinělé! Předtím fingoval lest, že jeho pěchotu doprovází silná jízda, aby vystrašil při průchodu Makedonií krále Aeropa, viz zde níže: Lakón posadil na mezky, osly a nákladní koně vojáky a skrytí za pochodujícími vojáky vytvářeli zdání silného jezdectva, takže Makedon nedělal při průchodu svou zemí Sparťanům obstrukce. 

Když se Agésiláos dostal s vojskem na hranice s Boiótií, obdržel dne 14. srpna, v den částečného zatmění slunce, zprávu o prohrané námořní bitvě u Knidu, kde Peršané se 170 triérami porazili Sparťany s jejich spojenci s 85 loďmi. Foinícké části perské flotily velel satrapa Farnabázos (srov. jeho obavy předešlého roku), menší hellénské části s loděmi kyperského Euagory Athéňan Konón, nyní v roli perského admirála, ale s podporou z domova.

Spartský nauarchos Peisandros padl v boji na palubě své triéry zahnané ke břehu, padesát spartských lodí bylo jato. Aby nepodlamoval bojového ducha svých oddílů, oznámil Agésiláos vojákům, že spartská flotila zvítězila...

Krátce nato v srpnu byla vybojována bitva u Koróneie, kde Agésiláos posílen oddíly z Fókidy a z domova korinthské spojence z Boiótie, Athén, Argu, Euboie, obou Loker a Ainiánie, porazil, sám byl v bitvě zraněn. Obrátil se v pochodu domů a šel na pomoc lakedaimonským spojencům do Delf, kde též věnoval Apollónovi desátou část z kořisti, což prý bylo v hodnotě nejméně jednoho sta talentů.

Napříč Fókidou prošel do Lokridy a vojsko stále plenilo; zde byl v nočním přepadu kamenem z praku mimo jiné zabit Agésiláův polemarchos Gýlis. Když nastala zima, rozpustil král v Lokridě vojsko a sám se svým zraněním odplul domů. Blesková válka perských spojenců v Helladě proti Spartě se nekonala... 

Zřejmě v ohlasu na Knidos byl ve Spartě odsouzen a popraven trojnásobný olympioníkos v pankratiu, osminásobný vítěz isthmií a sedminásobný nemejí Dórieus z Rhodu, syn Diagorův, protože údajně podporoval odpadnutí Rhodu k Athénám (démokratický puč na Rhodu již roku 395?). Sám ovšem před ostrovními démokraty utekl s rodinou kamsi na Peloponnésos, kde ho Lakedaimonští dopadli (srov. athénské generosní zacházení s ním roku 407). Rhoďany přemluvil Konón před spartskou porážkou, když s perským loďstvem kotvil u Kaunu.

Po srpnové bitvě u Knidu vyháněli Konón a Farnabázos sparťanské posádky z ostrovů a měst a prohlašovali jednotlivé obce za „svobodné“, rozumí se v praxi: od Sparťanů. • Totéž v roce 405 prováděli se stejným odůvodněním Sparťané.

Tím skončila desetiletá lakedaimonská hégemonie v egejské oblasti a v Iónii.

O činnosti Sparťana Euxena, viz zde výše, informováni nejsme a do války se svým oddílem zřejmě nezasáhl. Na Samu, který před deseti roky tak zbožně vítal osvobození od Athéňanů, postavili Konónovi sochu (čili asi přišli o spartskou posádku, viz rok 404 a opět změnu 391), stejně tak se změnily poměry v Efesu.

Na zimu se Konón s Farnabázem vypravili sem do Efesu, který byl po celou peloponnéskou válku a později hlavním sparťanským garnisonem a námořní základnou v Egeidě. Předtím ale dostal Konón od Peršana čtyřicet lodí a Farnabázos se vypravil po souši do Helléspontu proti svému nepříteli Derkylidovi, který zřejmě střídal Euxena. Za ním se stahovali všichni Sparťané a vyhnanci z regionu vypuzení Peršany a Athéňany. 

Derkylidás byl v době knidské bitvy v Abýdu, který spolu se Séstem udržel na spartské straně. Farnabázos pak bezúspěšně město oblehl a po velkou část zimy v Helléspontu operovalo Konónovo loďstvo. Konóna financoval Tithraustés 220 talenty z majetku po popraveném Tissafernovi. 

Perská flotila se poprvé od dob Xerxových opět objevila v Egeidě (srov. rok 449). Tím byla porušena i druhá část úmluv Kalliova míru (srov. roky 414, 412 a 407).

V Athénách byl proskribován Xenofón za to, že se zúčastnil prohrané bitvy u Koróneie na sparťanské straně (viz výše). Sparťané, byl jejich proxenem, mu věnovali náhradou statek ve Skillúntu (srov. mírové podmínky s Élidou roku 397, ale i roku 365). Když navštívil roku 392 olympiádu Megabýzos, Artemidin kněz/neókoros v Efesu, přinesl s sebou peníze, které u něho Xenofón uložil po návratu ze slavné anabase a když sloužil ve spartské armádě pod králem Agésiláem.

Xenofón žil ve Skillúntu po dvě desetiletí se svou ženou Filésií a oběma syny Gryllem a Diodórem. Složil tu zřejmě většinu ze svých literárních děl. Po bitvě u Leukter o statek přišel a rodina odešla do Korinthu, viz rok 365. 

• Zřejmě potomek tohoto Megabýza, a rovněž Artemidin neókoros, byl roku asi 295 v Priéně poctěn zlatým věncem, bronzovou sochou, proxenií a osvobozením od daní za zásluhy o stát. K tomu směl na priénském území kupovat nemovitosti do ceny pěti talentů a nejméně deset stadií od hranic s Efesem. Jeho perské jméno v řeckém podání tentokrát na dochované stéle znělo Megabyxos, syn Megabyxův. 

V Makedonii někdy asi v létě zemřel po nemoci král Aeropos II. (vládl od roku 399, srov. k tomu rok 396). Nástupcem se stal jeho syn Pausaniás, který vládl jen několik měsíců, maximálně však do roku 393. Pausaniu brzy zavraždil Amyntás, důvod a okolnosti neznáme, a sám se prohlásil králem Makedonů.

Vládl rovněž jen krátce, nejvýše do roku 393: Amyntás II. zvaný Míkros, tj. Malý, byl zřejmě synem Meneláovým, bratra Alexandra I., nebo Filippovým, syna Alexandra I., s Eurydikou.

Tento Filippos byl bratrem krále Perdikky II. (srov. roky 433 a 429 a Amyntu II. z historické scény známe snad již z roku 429, viz tam). V Makedonii,a to nejen na královském dvoře, propukl chaos (viz následující rok).

 

Na Sicílii vypukla válka Dionýsia I. s Rhégiem. Rhégijští měli obavy z mohutnící Messány a Tyndaridy, viz roky 396 a 393, a do Myl v prostoru mezi oběma městy zavedli kolonii bývalých občanů Naxu a Katany.

Stratégos rhégijský Helóris, zjevně přítel n. nevlastní otec Dionýsiův, který se z nám neznámých důvodů ocitl v exilu (viz rok 404), obléhal krátce Messánu, ale Dionýsiovi žoldnéři jeho výsadek pod messánskou akropolí přemohli a vzápětí obsadili Myly/Mylai (pl.), odkud umožnili lidem z Naxu volný odchod; rozptýlili se pak vyhnanci po celé Sicílii.

Dionýsios chystal odplatu, ale tažení proti Rhégiu musel odložit, poněvadž mu dělali problémy Sikulové usazení v Tauromeniu (viz rok 388 a 387). V době kolem zimního slunovratu byl jeho hrad pod sněhem a noční útok Dionýsia skončil pro Syrákúsany strašně: šest set mužů přišlo v boji o hradby o život a on sám unikl do bezpečí jen se štěstím.

 

Římany obléhané etruské či poetruštěné Falerie se vzdaly do rukou vojevůdce M. Furia Camilla. M. Furius jako jeden z římských vojenských tribunů s konsulskými pravomocemi nejprve porazil Falisky v poli a pak odmítl nabídky zrádného učitele, jméno se nedochovalo, který mu přivedl svěřené děti předních Falisků: zrádce těžce zbitého holemi i s dětmi vrátil do sídelního města Falisků. Faliskové musel zaplatit Římanům roční náklady na armádu, nezávislost si stále ještě uchovali. 

Opět byli Římany vysláni poslové do Delf s dary pro boha: Apollón obdržel desetinu z véjské kořisti v podobě zlatého měsidla (srov. rok 396).

Na cestě do Delf byli poslové na moři zajati piráty, kteří je dopravili na Liparu, popřípadě byli jati hellénskými Lipařany, vedenými stratégem Tímésitheem, kteří římskou loď považovali za pirátskou. Stratégos, jiní si myslí, že vůdce pirátů, Římany po zjištění okolností osobně doprovodil do Delf a zpět, za což byl senátem vysoce oceněn. Jeho potomkům roku 252 při obsazení ostrovů Římané nechali svobodu a zbavili je placení daní.

Vypukla nová válka Římanů s Aequy (srov. rok 396). Po úspěšném útoku Aequů, kteří donutili římské oddíly ustoupit, přišel protiútok u Verruginy drženou tehdy Římany (srov. roky 409sqq.) a vítězství vojenského tribuna Sp. Postumia nad Aequy v noční bitvě.

 

************************************************************

393.

Ol. 96, 4

Démostratos I.

a. u. c. 361

L. Valerius Potitus I. a P. (?) Cornelius Maluginensis

L. Lucretius Tricipitinus Flavus a Ser. Sulpicius Camerinus

************************************************************

Spojenci ve válce korinthské (viz předešlý rok) vedli od t. r. válku z Korinthu, Lakedaimonští a jejich spojenci ze Sikyónu. Oddílům najatým Athéňany velel Ífikratés (c. 20), viz rok následující, spartské posádce v Sikyónu polemarchos Praxitás. Boje se soustředily na severovýchodní Peloponnésos. 

Athéňané po čase vyslali do Sparty poselstvo jednat o míru. Mezi mluvčími neúspěšných vyslanců byl známý autor soudních řečí/logograf a politik Andokidés, který byl za fiasko této mise znovu, již popáté ve svém životě, exulován; se svou obhajobou neuspěl. Ve vyhnanství, nevíme kde, krátce nato zemřel (narozen asi roku 468). 

Aristokrat Andokidés byl poprvé vyhnán z Athén roku 415, viz tam. Pokusil se o návrat za vlády Rady Čtyř set roku 411, ale s jejím pádem musel znovu z Města. Žil na Kypru u krále Euagory (viz o něm roku 411), jemuž darem přivezl svou neteř. Dostal strach z odpovědnosti za únos dívky a unesl ji - tentokrát králi, svému chlebodárci. Ten ho dal zatknout, ale Andokidovi se opět podařilo uniknout.

Před vládou Třicítky prchnul do Élidy a vrátil se s generální amnéstií roku 403. Roku 400 se obhájil před soudem ze starých obvinění a ze znesvěcení eleusínských mystérií, viz rok 415; autorem projevu žalobce Kéfísia byl tehdy Lýsiás. 

V korinthské válce koaliční loďstvo Athénských a Korinthských financované perskými penězi, viz zde níže, vedl Agathínos a po něm Proainos z Korinthu. Loďstvu Lakedaimonských velel nauarchos Podanemos, který záhy v bojích padl. Následovali nauarchové Pollis, jemuž v dalším pobytu ve válce zabránilo zranění, a Hérippidás (srov. rok 395 a o jeho konci rok 379), kterého zakrátko vystřídal Teleutiás; události to jsou zřejmě t. r. nebo nejdéle roku následujícího. O vlastních bojích nevíme nic. 

V helléno-perské válce, nyní již lépe lakedaimono-perské válce, vyplul na jaře Farnabázos s Konónem z Efesu na Mélos, přes Fery/Férai n. Fárai v Messénii, kde plenili v kraji, zpět na Kythéry. Obyvatelům povolil Peršan odchod do Lakónie, opravil hradby a na zřejmě vylidněném ostrově zanechal posádku, jíž velel triérarchos Níkofémos z Athén, starý Konónův přítel.

Z Kythér vyplulo perské loďstvo k Isthmu, odkud se však Farnabázos vrátil do Asie; důvod neznáme. Předtím rozdal mezi perské spojence peníze na válku, ale Sparťany z moří nevyhnali, viz zde výše. Konón pokračoval do Athén, kde byl naposledy někdy před rokem 406 n. 405.

Farnabázos u Isthmu: nejzápadnější bod, kam se kdy perské vojenské námořnictvo vůbec dostalo. V Méssénii leželo nejzápadnější místo, které kdy Peršan zplundroval. 

V Athénách dal Konón v létě za perské peníze a s perským souhlasem s pomocí pěti set řemeslníků z Théb obnovit dlouhé zdi/ta makra teiché spojující Peiraieus s Athénami (srov. podmínky míru roku 405). Uspořádal t. r. nebo již předešlého hekatombu, pravděpodobně poslední s obětováním jednoho sta volů v Athénách, a s obětí pohostil všechny Athéňany. 

Státy Chios, Mytiléné (nikoli však ostatní Lesbos), Keós, Knidos a Eteokarpathos se staly opět athénskými spojenci: katastrofa peloponnéské války přestala působit, roky 404 - 394 jakoby zmizely z paměti a Athéňané ani nemysleli na to, že vítězství u Knidu bylo perské, že Konón je perským nauarchem a že athénská obranyschopnost a sen o návratu arché/říše se buduje za perské peníze!

Protispartskou symmachii uzavřely snad nyní po Konónově vítězství Rhodos, Knidos, Iasos, Samos a Efesos, jak lze usuzovat z mincovní ražby se společným označením "SYN", rozumí se "synmachikon/spojenecká (mince)". 

• Snad do této doby náleží převrat v Knidu, kde vládla rozhádaná oligarchie. Její příslušníci se přeli o staré ustanovení, podle něhož z rodiny smí zastávat úřad pouze jeden, tedy například otec, nikoli současně však s ním syn, nežije-li otec, pak pouze nejstarší z bratrů. "Lid" si vybral jednoho z rozhádaných aristokratů, zvolil ho stratégem a režim přemohl; detaily a jména aktérů známy nejsou.   

Téhož roku zemřel v Tegeji Pausaniás, syn Pleistoanaktův a vnuk Pausaniův, do roku 395 ágidovský král Sparťanů. • Jeho smrt bývá posouvána i do roku 385.

V Makedonii byl král Amyntás II. Míkros zahnán vpadnuvšími Illyry. Zavražděn byl elimejským knížetem Derdou, poněvadž se vysmíval jeho mládí/kauchésasthai eis tén hélikián autú (Amyntás vládl od minulého roku). Zemi pohltila totální anarchie. Podle jedné tradice krátce, možná dva roky, užíval královského titulu, tzn. že sotva měl prostor k vládě, jistý Argaios II., snad identický s pretendentem trůnu z roku 359 (?).

Údajně se mu podařilo odvrátit vpád illyrských Taulantiů pod Galaurem, když na vrchol kopce, kolem něhož invasoři táhli, dal nastoupit dívky z Dionýsova kultu s ratolestmi, které Illyrové z dálky pokládali za bojovníky mávající zbraněmi.

Bakchanatky se jmenovaly Klódóny/Klódónes, nyní se jim prý začalo říkat Mímallonky/Mímallones allusí na onen klam/mímúmai. Zastrašeni prý Taulantové bez boje odtáhli. 

Podle jiné tradice se stal po Míkrovi králem Amyntás III., syn Arrhidaia/Errhidaia s Kleopatrou. Vyhnán vpádem Illyrů vedených dynastou Bardyliem z trůnu daroval hraniční kraje s Olynthem na východu Makedonie výměnou za pomoc proti invasorům hégemonovi chalkidického spolku/koinon tón Chalkideón: s Olynthem uzavřel symmachii s tím, že se nebudou obě strany přátelit s Amfipolí, Bottiaiou, Akanthem a Mendou. Bardylis, uhlíř původem, který se vypracoval ve zdatného piráta a banditu, se stal illyrskou kapacitou v regionu se silnou posicí v Makedonii a Épeiru. 

Po dvouleté vládě Argaia se do Makedonie vrátil Amyntás III. s pomocí Thessalů, nikoli však Olynthských (roku 391?). Mírem s Illyry snad roku 390 (?) se zavázal platit tribut a vládl Makedonům až do roku 370. Za ženu si z vděku za pomoc proti Illyrům vzal dceru elimejského knížete Sirrhy (Sirrhás), Eurydiku I., matku mimo jiné Filippa II. Když se domáhal navrácení darovaného kraje, poněvadž nebyla dohoda o paktu naplněna, Olynthští ho odmítli; viz dále rok 383. 

Derdás, vrah Amynty II., byl pravděpodobně synem Sirrhovým a bratrem Eurydiky, takže nyné zetěm Amynty III. Otcem byl asi Derdy (III.), Fily, manželky Filippa II., a Macháty, otce mimo jiné Alexandrova povedeného důvěrníka Harpala.

• Existenci dvou Amyntů, krále Amynty II. a III., v této době nelze bezpodmínečně potvrdit. Nelze vyloučit, že se jedná o jednu a tu samou osobu (srov. předcházející rok a rok 429).

 

Na Sicílii dorazili Kartháginci vedeni Mágónem a otevřeli válku na severovýchodu ostrova (srov. rok 396). Spolčeni se Sikuly však u Abakaina, které se přidalo k Púnům, neboť chtělo zpět území darované Dionýsiem Messéňanům na založení Tyndaridy (viz roku 396), byli Dionýsiem poraženi a Mágón přišel o osm set mužů.

Syrákúsan nechal Púny Púny, důvody neznáme, vrátil se domů a s flotilou stovky triér se vypravil proti Rhégiu. Před dobytím města z moře uchránil Rhégijské exulant Helóris, viz o něm roku předešlého, a tak Syrákúští ošklivě poplenili kraj kolem a po uzavření příměří se vrátili domů; viz dále rok 390. 

Ze strachu z Dionýsia se spojily hellénské státy v jižní Itálii do jedné ítaliótské symmachie, poprvé a naposledy. Vedle Helléna Dionýsia jim byli nepřáteli ještě expandující Lúkánové (srov. rok 390; o ítaliótské symmachii bez Hellénů viz rok 281). Dochovala se informace, že Dionýsios (ale nevíme který) věnoval Tarenťanům na radnici svícen/lychneion, na němž mohlo hořet tolik loučí/lychnos, kolik je dnů v roce. Byl to zřejmě největší svícen hellénských dějin, ale proč to byl dar zrovna do Tarentu, známo není.

 

V Bosporu Kimmerském zemřel archón Seleukos (spoluvládl od roku 433); jako archón v Pantikapaiu následoval jeho bratr Satyros I. (vládl do roku 389). Obnovil válku s Theodosií a rozšířil své území proti kimmerským Sindům na Tamanském poloostrově: přivedl Sindům zpět jejich zapuzeného krále Hekataia a dal mu za ženu svou vlastní dceru, jméno neznáme. Za to ovšem měl Sind zabít svou první manželku, Maiótku Tirgataó.

Hekataios stále zamilovaný ji zavřel do jakési pevnosti, odkud prchla ke svému rodnému klanu, k sarmatským Ixomatů. Její otec již zemřel, tak se provdala za jeho nástupce v čele Ixomatů (jejich jména neznáme), kteří se tak dostali do války se Satyrem I. Tirgataó nakonec poštvala proti helléno-sindské koalici všechny Maióty a ti zdárně plenili spojenecká území. 

Satyros nabídl mír a jako záruku svého syna Métrodóra. Brzy však znovu kul pikle, takže Tirgataó popravila rukojmí a válka se opět rozhořela, viz dále rok 389. O osudu Hekataiově nevíme nic.

Satyros, za jehož vlády země prosperovala, se tituloval jako archón Bosporu a Theodosie, král Sindů, Toretů, Dandariů a Psessů, popř. Sindů a všech Maiótů (do jejich počtu ještě náleželi Kerketové, prapředkové asi Čerkesů). Jeho stratégem byl Sópaios, který byv křivě obviněn musel na čas do vězení; srov. o jeho synovi roku 373.

 

V Egyptě se prohlásil protikrálem Neferita I. jistý Hakor/Heker, "Beduín", řec. Achóris či Akorés, s trůnním jménem Chenem-maat-Re, Hor Aa-ib-meri-taui (vládl do roku 380). Zřejmě ještě t. r. zemřel přirozenou smrtí král Nefaarud I. (řec. Neferités; vládl od roku 399) a o nástupnictví se utkali tři pretendenti.

Krátkou dobu se honosil královským jménem kdosi, jehož jméno text tzv. "Démotické kroniky" o správném králi presentovaném na příkladech panovníků posledních domácích dynastií neuvádí, po něm jistý Múthés a ještě téhož roku jistý Pa-šeri-en-Mut, Pšenmut, jako král User-Re-setep-en-Ptah, Hor Aa-pehti-mar-sepu, řec. Psamúthis (vládl v Horní zemi rok).

Oba zmizeli a Hakor zůstal c. 391 jediným panovníkem v zemi na Nilu. Proti Peršanům uzavřel spojenectví s Athéňany, viz rok 389, s obyvateli Barky, kteří mu poslali silný oddíl na pomoc, s Pisidy a pochopitelně s Euagorou Kyperským, viz rok 391.

 

Římané pokračovali v bojích s Aequy, kteří dobyli římskou osadu na svém území Vitellii zřízenou před dvěma roky. Konsul L. Lucretius město vrátil pod římskou správu. Hlasováním byl zamítnut plebejský návrh zákona o přestěhování Římanů do Véjí (srov. rok 389).

Do Circei byla zavedena kolonie Latínů, srov. první římské osadníky v obci roku 529.