Ha

Ḫ = Ch 

Haaheru, Haa-Heru, dř. čteno Mehaa, manž. Pepiho I., m. Hornečericheta§ 2333

Haanchef/Ha-anch-ef z Théb, s. Nehiho, manž. Kemi, o. Neferhotepa I.§ 1740

Haanchef, s. Neferhotepa I.§ 1740

Haanchef Ijchenofret, s. Sobekhotepa IV.§ 1730

Haanches, Ha-anch-es, manž. Antefa VI., m. Ameniho§ 1647

Ha'Aj§ viz Aj

Hababa/Ababa z Alánie, manž. Gota Mikky, m. Máximina Thráka§ 195+, 235+

Habasilatu§ viz Hemdžert

Habrón z Athén§ 1. arch. 518; možné je i znění jména Abión; 2. arch. 458; 3. syn Lykúrgův, 305, 295
Habrotonon z Thrákie, m. Themistokleova, manž. Neokleova; srov. pod Euterpé§ 524

 

Hacılar, Hacılar Höyük, archeolog. lokalita u Burduru v TR§ před 6000 

Hachelbich, část durynské obce Kyffhäuserland§ 235+

had, hadi§ viz drak

hadí kult§ viz Glykón 

Hadad, Hadda, Ada§ viz Adad
Hadad z Damašku (?)§ 1005

Hadad z Edomu, dyn., s. Bdatův§ 1005, 972 

Hadad'ezer, Hadad-ezer z Aram Sobá, k., řec. Artazaros, s. Araa, Iadadezer a bibl. řec. Adraazar, s. Raab§ 1005, 1000, 990, 975  

Hádés, bůh podsvětí, též Plútón n. Plútos, lat. Plútó/Plútón, též Dís§ 552, 118+, 313+  

 

Hadramút, Hadramaut, angl. Hadramawt, hist. království na východu dnešního Jemenu, Wádí Hadramút je nejdelším údolím v arabském světě, „Údolí přicházející smrti“, sídelním městem byla Šabwá, dn. ruiny. Kr. Hadrami existovalo v letech c. 750 až 220 n. l., srov. pod Arabové, Saba§ 600, 400, 109
Hadránum§ viz Sikelové
Hadria§ viz Hatria
hadriáneia (pl.), hry v Athénách§ 124+

Hadriáneia, m. v Mýsii, dn. u Dursunbey v TR (dř. Balat od řec. Palátion)§ 117+

Hadriáneum, novodobý název Hadriánova chrámu na Martově poli; jeho zbytky se staly součástí budovy, dnes římské bursy§ 138+

Hadriánoi, lat. Hadriání ad Olympum, m. v Mýsii, dn. u Orhaneli v TR (dř. Adırnas)§ 117+

Hadriánopolis§ viz Adriánopolis; jiná H. ležela v Paflagonii, není v CSD

Hadriánopolis, athénská čtvrť§ 124+

Hadriánúthérai, Hadriánotherae, m. v Mýsii, dn. ruiny u m. Balıkesir v TR§ 117+, 124+ 

Hadriánus, císař§ viz pod P. Aelius Hadriánus 

Hadriánův val§ viz Skotsko/Calédonia
Hadrúmétum§ viz Adrúmétos

Hadza, autochthonní nárůdek v Tanganice§ před 6000

Hadždží Muhammad, archeolog. lokalita na jihu IRQ§ 4300 

 

Haeduové, Haeduí, Aeduí, kelt. kmen v Galliích mezi řekami Ararem (dn. Saône, zde oppidum Cavillonum, Cabillonum, pozd. Cabyllona, dn. Chalon-sur-Saône) a Ligerem (dn. Loire) s největším sídlem Bibracte, v císař. době bylo sídel. m. Augústodúnum, dn. Autun; viz též s. v. Lugdúnum§ 121, 101, 71, 61, 60, 58, 54, 52, 51, 21+, 48+, 69+, 337+, 366+     

Haemimontium, Haemimontus, - um, řec. Haimimontos, prov. vykrojená Diocletiánem z Thrákie se sídlem v Hadriánopoli§ 269+, 377+ 

 

haeresis, haereticus§ hairesis

 

Ħaġar Qim u vsi Qrendi, archeolog. lokalita na Maltě§ 5600 

 

Hágé-§ viz pod Hégé-


Hágésistratos ze Sparty§ efor epón. 427

Hagésandros z Rhodu§ viz Agésandros

Haggadir§ Gádés

hagiografie§ viz pod křesťanství

"Životy svatých", literatura o lidech, kteří se obětovali pro křesťanskou víru. Většinou smyšlené barvité líčení otřesných způsobů mučení usměvavých věřících odmítajících se podřídit panovnickému kultu a polytheistickým zvyklostem bylo asi zprvu opravdu bráno za svědectví očitých svědků, ale později zřejmě fungovalo jako jakási zábavná literatura pro zbožné lid. K tomu přistupují zmanipulované biografie poustevníků, asketů všeho druhu, svatých panen apod., všeho dohromady na mnoho tisíců titulů. Původ asi má hagiografie v biblických líčeních osudu Daniélova, v knihách Makkabejských s událostmi za časů Antiocha IV. a asi též v životopisech hellénských dilosofů a lidí, kteří se postavili tyrannům a despotům. 


Hagné (?) z Kýziku, milenka n. manž. Níkoméda II., m. Sókratova§ 95, 91 

Hagniás z Athén§ arch. 216
Hagnón z Athén, syn Níkiův, o. Thérámenův, strat.§ 437, 430, 422, 411
Hagnón z Peparéthu§ 568 (Ol.)

Hagnónidés z Athén, žalován pro korupci§ 324 
Hagnotheos z Athén§ arch. 140

Hachámanis z Persie§ viz Achaimenés

Haibre§ vide Wahibre
Há'il§ viz Hajel

 

Haimimontos, eparchiá Haimimontú§ viz Haemimontium

Haimón z Thessálie, první z králů thessalských§ 1577

Haimón z Aitólie, -mona, s. Thoantův, o. Oxylův§ 776

Haimos, lat. Haemus, dn. Stara Planina v Bulharsku, Balkánské pohoří a odtud B. polooostrov. Jméno od tureckého balakan/hory, poprvé použito pro celý poloostrov teprve roku 1808 přeceněním rozsahu pohoří; hellénské jméno pro Balk. poloostrov bylo Chersonésos tú Haimú§ 429, 342, 335, 313, 181, 29, 13, 10-, 21+, 26+, 69+, 86+, 270+, 361+, 377+     


Hairán, Chajrán, řec. Airanés, biskup v Arbélách§ 236+

hairesis, lat. haeresis, č. herese, hairetikos/haereticus, heretik§ 1. dobytí, vzetí (města), 2. volba, 3. přesvědčení, světonázor; odtud 4. u křesťanů sekta, kacířství (Ketzerei, to od katharos/čistý: první z křesťanů přišel po starých mniších s nápadem cílené chudoby a rozdáním majetku jistý Petrus Waldes z již. Francie, c. 1140 – 1206, první v dlouhé řadě evropských sociálních revolucionářů. Pro křesťany bylo a je vlastní herese větším zlem než jiné monotheismy nebo dokonce polytheismy (srov. podobný jev u obdobně visionářsky orientovaných komunistů). Viz rozsáhleji pod křesťanství, základní seznam zakázaných hnutí viz rok 325+.

Hajabusa, jap. princ§ 343+

Hajdárábad§ viz Patala
Hajel, Há'il, oasa, sídlo šammarských emírů v Nadždu§ 115+

Hajfa, novodobé m. v IL§ 1300

Hajk I., Hayk, hérós, od něhož Armeni odvozují své jméno Hajer, č. tedy Hajerové§ 2490

Hajk II., Hayk, Haykak z Armenie, k.§ 800 

 

Hakór§ viz Akorés

Ħal Saflieni, megalit. lokalita u městečka Paola/Rahal il-Gdid na Maltě§ 5600

 

Hála ze Sátaváhanů, k. a literát§ 230

Halá l-badr, vulkán na sz. KSA při hranicích s JOR, pravděpodobně bibl. hora Sínaj§ 1448, 1213 

 

Halab§ viz Beroia v Syrii

 

Halaisa, Alaisa, lat. Halaesa, m. na Sicílii, dn. (Castel di) Tusa§ 403

Halala, ves a armádní ležení na jihu Kappadokie jižně od Tyan, přebudováno na město a na počest Márkovy manželky nazváno Faustínopolis, dn. Başmakçı na úpatí Tauru v TR§ 175+, 217+ 

 

Haliai, Haliás, Halieis, Haliés, m. v Argolidě§ 459, 430

Haliartos, m. v Boiótii§ 595, 550, 525, 395, 386, 316, 172, 171, 167

Halič, historická země a království ve vých. Evropě, lat. Galicia, něm. Galizien§ 700, 100, 50

Halikarnássos, též -násos, -néssos nebo -nésos, sídel. m. v Kárii (po Mylasách), kdysi nazýván Zefyrá n. Zefyrion§ 1074, 650, 611, 568, 484, 460, 455, 444, 425, 411, 390, 367, 357, 353, 344, 341, 337, 334, 281, 197, 190, 188, 60

Původ. osada Troizénských na území Lelegů, dn. turecké Bodrum (což vzniklo zkomolením jména Petrónium, jak se jmenoval v 15. st. místní hrad rhodských rytířů); oikisty H. byli po vyhnání Lelegů-Kárů do hor Melás z Argu a Areuaniás z Troizénu. Dórové pobili domorodce a oženili se s jejich dcerami. Vlivem přistěhovalců z Attiky se město iónisovalo, což bylo patrné na jejich literátech i epigraficky. H. se stal členem délského spolku, platil nízký tribut a věren Athénám zůstal po celou peloponnéskou válku. Deset let po roce 404 byl lakónský, pak se až do Alexandrova tažení vrátil pod perskou nadvládu. Mausólos královskou residenci přestěhoval z Mylas, kultovního centra Kárů, do Halikarnássu, který snad roku 367 rozšířil synoikismem šesti z osmi leležských obcí Pédasie: Sidé, Medmasa/Madnasa, Úranion, Pédasos/Pédasa, Telméssos a Theangela, města Myndos a Syangela zůstala samosprávná. V letech asi 281 až 197 byl Halikarnássos s částmi Kárie ptolemaiovský, pak krátce seleukovský. Někdy brzy po pádu seleukovské moci v Iónii, tedy po roce 188, se Pédasy spojily s Mílétem/sympoliteia čili se tam Pedasští přestěhovali. 

Halikyai, lat. Halicyae, Alicia, m. v záp. Sicílii pův. elymojské, dn. Salemi§ 454, 396, 278, 104

Halíl, ř. v IR v prov. Kermán§ 3200

 

Halisarna (sg.), m. v Tróadě§ 399

Halkynoeus z Makedonie, nevlastní s. Antigona II. s Démou§ 289, 272, 243, 239

Halle (Saale), dř. H. an der Saale, novodobé m. v Sasku-Anhaltu§ 5200, 58+

 

Hallstatt, m. v Solnohradech, hallstattská kultura§ 4000, 583, 450

Halón, athénský léčivý daimón§ 420

Halonnésos, o. v sev. Egeidě (není v textu, pozd. Chiliodromia či Ikos)

Halos, m. ve Fthíótii, dn. u Almyru§ 346

 

Halótos, ochutnavač Ti. Claudia, a snad i jeho travič, pozd. prócúrátor§ 54+, 68+ 

 

Halykiai, lat. Alicia a Halyciae, elymajská osada, dn. Salemi na západu Siciílie v provincii Trapani; není v CSD

Halykos n. Lykos, ř.§ viz Hérákleia Mínóá

Halys, ř. v Kappadokii a Paflagonii, dn. Kızılıırmak/Rudá řeka v TR; chet. Maraššantijaš§ 2300, 1590, 1000, 713, 585, 549, 547, 333, 276, 180, 82, 81, 72

Hamadán, m. v Íránu§ viz Ekbatana

Hamát, m. a stát v Syrii, hebr. Chamát, akk. Chamátu, angl. Hamath, dn. arab. Hamá v SYR; sídlo chet. knížectví, v hellénismu Amatha, řec. Lárissa, viz tam, nebo Epifaneia, viz tam§ 1580, 1000, 990, 880, 870, 853, 850, 848, 845, 805, 799, 740, 738, 720, 715, 609, 608, 605, dále viz Lárissa a Epifaneia
Hamaxia, m. na západokilickém pobřeží§ 41

 

Hamdán, m. v Jemenu§ 109

Hamilkar z Karthága, řec. Amilkás, pún. ‘Abd-Melkart§ 1. 540, 480, 410, s. Hasdrubalův, b. Hannibalův a Safonův, o. Gyskónův, děd Hannibalův (I.); 2. 339, 310, 309, syn Gyskónův (II.); 3. 317, 313, přítel Agathokleův (III.); 4. 218, syn Gyskónův (IV.), identický s č. 5?, 210; 5. 201, 200 a 197, poslední Kartháginec vzdorující Římanům v severní Itálii; 6. 280, 261, 260, 258 - 256, 248 - 244, 241, 239 - 236, 231, 228, o. Hannibalův a syn Hannibalův, zvaný Baraq, řec. Barkas, lat. Barca(s), tj. Blesk; 7. H. zvaný Rhodinos, zvěd/diplomat, 324; 8. zvaný Samnita, politik, 160; 9. o. Gyskónův, 151

Kudy šel Hannibal přes Alpy

Nejslavnějším vojenským kouskem se slony bylo Hannibalovo tažení v září roku 218 př. n. l. přes Alpy z dnešní Francie do Itálie. Kudy přes pohoří táhl, však známo není.
Tradičně se soudívalo, že Hannibal překonal Grajské Alpy průsmykem malého St. Bernharda, zvanému kdysi latinsky Poeninus, „Fénický, Punský“. Z 58 slonů, které měl k disposici na jaře roku 218 př. n. l. v Hispániích, 21 nechal Hasdrubalovi a s 37 vyrazil do Itálie.

Kolik jich v patnácti dnech přešlo Alpy, není známo, ale kolem slunovratu 21. prosince 218 v bitvě u Trebie v Popádí sloni ještě proti Římanům bojovali. Přezimování však všechny umořilo až na jednoho, na jehož hřbetu na jaře pokračoval Hannibal k jihu na Řím.

Najít trasu přechodu Hannibalova vojska se deset let snaží Patrick Hunt z kalifornské Stanfordovy university. Prošel patnáct alpských průsmyků, některé vícekrát, a říká, že si zlomil třicet kostí v těle. Za nejpravděpodobnější z průsmyků Hunt shledal Col du Clapier, nadmořská výška jehož sedla je 2482 metry nad mořem. Poprvé se věda zabývala v terénu zkoumáním Hannibalovy trasy už roku 1911 (Spenser Wilkinson).

Splňuje také obě podmínky, které o Hannibalově trase říkají antické literární prameny: sedlo je dostatečně široké na to, aby zde tábořilo na třicet tisíc mužů s výstrojí a je odtud vidět do Pádské roviny.

Hannibal vedl z Hispánií přes Pyreneje proti Římu původně devadesát tisíc mužů pěchoty, dvanáct tisíc jezdců a k tomu sloní brigádu o 37 kartháginských „tancích“ živé váhy; o počtech jeho armády viz rok 218. V armádním výčtu je nepochybně zahrnut i trén. Řeku Pád v prosinci 218 však uvidělo jen 26 tisíc mužů pěchoty, šest tisíc jezdců a několik slonů.

Obrovské ztráty mezi mužstvem nezastavily Hannibala v cestě proti nenáviděnému římskému imperialistovi, stejně jako o dva tisíce let později Američana Hunta v hledání pravé válečné cesty do Itálie. Tvrdí, že v horských stržích a roklích podél trasy musejí dodnes ležet ostatky asi šedesáti tisíc lidských a zvířecích těl.

Hunt, který vede universitní projekt „alpinské archeologie“, vytipoval devatenáct míst, kde doufá, že narazí na důkazy dávné kartháginské přítomnosti. Čeká na povolení francouzských a italských úřadů a s výkopovými pracemi chce začít ještě letos.

K tomu nedošlo a roku 2016 Chris Allen z Queen's University of Belfast na základě stop po koňském hnoji datovatelných do doby kolem roku 200 př. n. l. usoudil, že Hannibalovým průsmykem byl Col de la Traversette. Kromě tohoto, Huntova Col du Clapier a Col du Petit Bernard, viz výše, připadají v úvahu ještě Mont Cenis, Col du Montgenèvre a Col de la Croix.

vyšlo ve zkrácené podobě v časopisu Týden 24/07, doplňováno

Hamotua§ Motyé


Hampsicora, Hampsikorás, dynasta Sardů, o. Hostiův§ 215

Hamúkár, Tell H., archeolog. lokalita na sv. SYR§ 3500, 1580 a srov. pod Waššukanni 

 

Han, ř. v Koreji§ 1122, 196

 

han-Ilát, "Bohyně" (s gram. členem)§ viz Ilát

 

Hananeel§ viz Ananel
Hanatari, vůdce banditů v Japonsku§ 70+

Hanna z Jerúsaléma, Channa, o. veleknězů Iónathana a Theofila, řec. Ananos§ 37+, 41+

Hanna, řec. Ananos, velekněz za protiřímského povstání, o. pěti veleknězů§ 66+, 68+   

 

Hannibal z Karthága, řec. Annibás, Hanní-Bá´al, „Mou slávou/milostí je Bá´al“§ 1. s. Hasdrubalův, b. Hamilkarův a Safonův, 540; 2. 410, 409, 497, syn Gysgónův, vnuk Hamilkarův; 3. 270, 262, 261, 241, o. Hamilkara Barky, syn Gyskónův, popraven ukřižováním na Sardinii; 4. 379, 246, 241, 236, 228, 221 - 203, 196, 195, 193 - 189, 186, 183, 182, 167, 166, 75, 193+, slavný syn Hamilkara Barky, manž. dnes bezejmenné oretanské ženy (Imilce/Imilké?) z Castulónu (Castuló), řec. Kastalón, dn. Cazlona; 5. 364, syn Hasdrubalův; 6. velitel v žoldnéřské válce, 238; 7. H. zvaný Monomachos, člen Hannibalovy vojenské rady, 219; 8. velitel flotily, zavražděný vlastními vojáky, 265, 258; 8. zvaný Psár/Špaček, politik, 160

Hannibaliánus, Hanniballiánus, celým jménem Flávius H., s. Flávia Dalmatia s neznámou manž., b. Fl. Iúlia Dalmatia§ 293+, 337+, 351+  

 

Hannó z Karthága, řec. Annón§ 1. sufet n. král, podnikl plavbu kolem Afriky, 450; 2. s. Hamilkarův, b. Himilkonův a Gisgonův, o. Himilkónův, 540, 480, 407, 406; 3. zv. Veliký, vojevůdce v 6. válce sicilské a pučista, 368, 346, 344, 342; 4. suffet, 310, 5. vojevůdce, 307; 6. vojevůdce z první války púnské, 265, 264, 262, 259, 258, 256, 241; 7. vojevůdce ve válce žoldnéřské zvaný Velký, 248, 241, 239; 8. vojevůdce Hannibalův z druhé války púnské, 214, 211 – 210; 9. púnský agent na Sardinii, 215; 10. velitel na Sardinii, 239; 11. s. Bomilkarův, armádní velitel v Karthágu, 203; 12. zvaný Veliký/Megas, politik, 202, 160

Hanoi, hlavní město soudobého Vietnamu, založ. 1010+§ 175, 43+

hanopisy§ viz scrípta procácia

 

Hapi§ viz Neilos
Hapiru, Chapiru,´Apiru, Apiru§ viz Iúdaia

Hapu, o. čatiho Amenhotepa z Osmnácté dyn.§ 1417

Hapuseneb, Hapu-seneb, čati z Osmnácté dyn., velekněz Amunův§ 1567, 1504    


Harachti, Har-achti, Heru-achti, Hor-achti, "Hor horizontu"§ viz Re-Harachti

Harappá, archeolog. lokalita v pákistánském Paňdžábu, součást "civilisací údolí Indu§ před 6000, 4000, 2300, 1800 

 

harém, spiknutí harémová, jeho povraždění, předpisy§ 2686, 1962, 1366, 1166, 26

H. je v mohamedánských zemích část domu pro ženy z rodiny, arab. harím, kollektivum pro ženy harímí, „nedotknutelný, svatý, zakázaný. V IND v užívání zanána (z pers. zan, žena), v IR andarún (pers. vnitřek domu), u Osmanů ser(r)aglio (z ital. oplocení, ohrada), nad nímž dohlížela sultánova matka, walíde sultan (polygamie v TR ale zrušena Atatürkem roku 1926).

H. není islámskou institucí, ale celý Přední východ, Egypt a Indie, všechny jejich civilisace, měly soukromé části domu pro ženy odděleny. Výjimkou byly nejchudší společenské vrstvy, v Indii nižší kasty. Podobně odděleně s vlastními rituály žily ženy Hellénů a Římanů a Evropanky-šlechtičny v podstatě až do novověku. Původně nešlo o vyčlenění ženy, ale o oddělení rituálně neslučitelného mužského a ženského světa. Harémy Egypta/per chenret (obrat ne zcela jasný), Mesopotamie, Íránu, Indie (zde jmenovány zanána n. zenána) a Číny měly svůj personál (služebnictvo, ženy, eunúchy) s vlastním společenským životem, vlastním hospodářstvím a často s přesahem do vysoké politiky.

Jejich celospolečenský význam vyčníval obvykle v intrikách „z ženské části domu“, vedoucím mnohdy k puči nebo dokonce pádu dynastie. Královny velmi často usilovaly o prosazení svého syna na místo korunního prince, nástupce trůnu. Harém krále Amenófise III. Čítal na tisíc žen. Mitannská princezna Gilucheppa měla při sobě přes tři sta žen, když se stala jednou z dalších manželek egyptského krále. Všechny tyto údaje nemají pochopitelně téměř nic společného se sexem: vždy šlo o representaci moci.

Z egyptských dějin víme o karieře jistého Uniho, který se přes harémový příběh vyšvihl až pod vrcholek společenské pyramidy. Teti I., první král 6. dynastie, pověřil Uniho vyšetřením spiknutí v královském harému (eg. ipet nisut, dům královských žen). Zřejmě to udělal k velké spokojenosti králově i jeho nástupců, protože byl jmenován vrchním veltelem arnády a za Tetiho nástupce Merenreho se stal správcem-guvernérem Horní země.

Nejznámějším harémovým spiknutím z egyptských dějin je zřejmě pokus o puč proti králi Ramesse III roku 1170 nebo krátce nato. V tom roce byla v Egyptě v dn. Dejr al-Medína odstávkována první v historii známá stávka dělníků, kteří na stavbě královských hrobek trpěli hladem. Následoval pokus jedné z králových žen jménem Tij z harému dosadit na trůn svého syna s králem jménem Pentwere. Ramesse III.

Měl být zavražděn o slavnostech v Thébách, ale nevím, zda se spiknutí prozradilo předem nebo zda byl král pouze poraněn a atentátníci přemoženi. Z 29 pučistů bylo po soudním projednání, zčásti před ním a v jeho průběhu, většina popravena. O osudu královny není nic známo, princ si vzal život sám.

Assyrské královské dekrety, resp.jejich velmi poškozené zlomky, dokazují, že život v královském paláci a harému byl velmi přísně regulován (podobné zlomky jsou z Arrapchy, Chattuše a původ zřejmě mají v Babylónu). Enlil-nérári (vládl c. 1330 – 1320) nakázal z náboženských důvodů, aby lidé některých profesí nevstupovali do určitých částí paláce. Král se nesměl dozvědět dokonce o smrti svého nejbližšího příbuzného od přímého svědka, ale zprostředkovaně ústy, popř. psaním dvorního úředníka, správce paláce/majordoma.

Pokud harémové ženy měly své dny, nesměly se ke králi ani přiblížit. Z paláce nesměly bez povolení krále odcházet, což platilo i pro harémové eunúchy. Kdo spatřil odhalené boky harémové ženy a oslovil ji, dostal sto ran holí, což bylo na hranici přežití.

Eunúši a králová garda museli skládat před dvorními úředníky zkoušky odborné způsobilosti a pokud někdo funkci přesto „bez papíru“ dostal, nepozornému úředníku zlomili nohy (!), jak nařídil Tukulti-apal-Ešarra I. (vládl 1116 – 1077). Eunuši a dvořané měli přísně zakázáno poslouchat hádky a nadávky harémových žen: kdo se zastavil, aby se potěšil výlevy vzteku, dostal za trest opět sto ran holí a navíc přišel o jedno ucho.

K ženě se směli dvořané přiblížit za jakýchkoli okolností pouze na sedm kroků. Děvčata to ovšem měla stejně kruté: pokud byla dopadena na schůzce mimo palác, byla upálena v peci (!), jak dekretoval král Aššur-réša-íší I. (vládl 1132 – 1116; výklad okolností hrůzného trestu není jednoznačný). Totéž mělo potkat svědka „rande“.

Assyrský protokol myslel zřejmě na úplně všechno. Ninurta-apal-Ekur, vládce Assyřanů v letech 1183 – 1180, zakázal v paláci (nebo dokonce obecně) v hádce hanět jméno boha Aššura: za rouhání hrozil trest proříznutí hrdla (!). Tento korunovaný tvor dokonce zakázal brát svévolně do úst jméno krále a trestem za s velkou pravděpodobností relevantní větu „seš blbej jako Ninurta-apal-Ekur“ byla smrt (urážka majestátu panovníka ve velkém ožila v římských císařských dějinách a odtud přešla do evropské monarchistické tradice).

Roku 297 n. l. se Galérius zmocnil harému krále Narsa, který sídlil v Dafně a následoval zajímavý mír mezi Římany a sásánovskými Peršany: děvčata byla vyměněna za část Mesopotamie a obě velmoci se uznaly za rovnocenné.

Čínský císař Ču-ťi někdy po roce 1407 moc nad svým harémem vykonal doslova a do písmene vlastní rukou. Byl impotentní, stojí v kronikách, a vadilo mu, že se řada dvorních dam a eunúchů (měl jich na 2800) spouštělo v sexuálních hrátkách: popravoval je osobně.

Haremheb, Haremhab§ viz Horemheb

Haremsaf, Har-em-saf, stavitel ve Dvacáté druhé dyn.§ 945

Harchuf, Herchuf, dvořan a správce hornoeg. v Šesté dyn., "cestovatel" pro potřeby armádní§ 2686, 2414, 2283  

Harigast, zřejmě kněz, Harigastův nápis na helmě z Negau/Negova, údajně nejstarší rúnový nápis (interpretace nejednotná, spíše než rúny jde o severoetruské znaky, vlastní předchůdce rún), přilba patřila do nálezu 28 helem z roku 1811 a je nyní ve Vídni.Podle jiného výkladu je jméno H. raetské§ 100

 

Harijána, ind. spolk. stát§ 2300

 

Hariobaudés§ 1. tribun armádní rodu germánského, 359+; 2. k. Alamannů, b. Macriánův, 359+ 

 

Harithath, aram.§ viz Aretás Nabatajský

Harjanka, dynastie v Magadě§ 461

 

Harma, "Čtyřspřeží", mí v Boiótii§ 336

 

Harmachis, Harmaxis z Thébaidy, usurpátor, eg. Harwennefer/Herwennefer, řec. Hyrgonafor, Haronnofris; jméno podle eg. jména gízské sfingy Heru-em-achet, Haremachet, "Hor na obzoru"§ 2558, 207, 204, 199


Harmatélia (pl.), m. na dolním toku Indu, údajně brahmánské§ 325

 

Harmodios z Athén, tyrannoktonos, tyrannobijec, srov. pod Aristogeitón§ 514

 

Harmoniá, d. Areova, manž. Kadmova§ 1400

Harmoniá ze Syrákús, d. Gelónova§ 215, 214 

 

harmostés, "nařizovatel/přizpůsobovatel", spartský velitel okupační posádky ve „spojeneckých“ státech, původně doma dohlížitel nad perioiky§ 404, 379 

 

Harmozia§ viz Ormuzd, Hormuzd, Zátis a Karmánie

Harmozika, Harmazika, Armastika§ viz Mccheta  

Haronnofris z Thébaidy§ viz Harmachis

Harpagos z Médie§ 1. zachránce Kýra II., velitel v Anatolii; akk. Arpagu, 559, 556, 545; 2. Dáreiův vojevůdce, 494 

Harpalos z Makedonie§ 1. s. Machatův, Alexandrův pokladník, 393, 333, 331, 330, 326, 324 - 322; 2. o. Kallův, 334 (shodný s č. 1?); 3. o. Limnaiův, Lýsimachova příznivce, 285; 4. Perseův vyslanec, 172

Harpaktidés z Athén§ arch. 511

Harpéssos, asi dn. Arda v BG, přítok Maricy§ 316+

 

Harpokrás, propuštěnec principa Claudia§ 41+

 

Harsa, k. v Magadě§ 232

Harsiese, Hor-sa-Aset(meri-Amun):

Harsiese, wezír z 22. n. 23. dyn.§ 1. 945; 2. 945 

Harsiese I., velekněz Amonův, s trůnním jménem Hedž-cheper-Re-setep-en-Amun, Hor Ka-nechet-chaj-em-Waset§ 924, 874 

Harsiese II. z Théb, velekněz Amonův§ 850, 825, 770, 764
Harsiese III. z Théb, item§ 758
Harsiese, wezírové 25. dyn.§ 1. o. Harsieseův a Nesmena I., 730;  2. s. Chamhórův, 730
Harsiese (iii.), wezír§ 570
Harsiese (iv.), wezír§ 380
Harsiese, Harsiesis, Egypťan nebo Núbijec, usurpátor§ 130

Har-si-jotef, Harsijotef, Harsiotef, k. v Meroé§ 400

Harsomtusemhet, wezír§ 664

Harúdové, severogerm. kmen, později za Caesara usazený na území dn. Badenu-Württembergu§ 113, 58

haruspikové, haruspicés, sg. haruspex, u křesťanů§ 363+, 364+

 

Harz, poh. na pomezí Durynska, Dolního Sasky a Saska-Anhaltu§ 235+ 

 

Harzhorn, dolnosaská vysočina§ 235+

 

Hasa Mukin§ viz Pasa 

hasard či hazard§ viz hry

Hasdingové§ viz Asdingové 

Hasdrubal z Karthága, řec. Asdrúbás, pún. Azrú-Bá´al, „Jeho pomocí je Bá´al“§ 1. 540, syn Magónův, o. Hannibala, Hamilkara a Safona; 2. 364, o. Hannibalův; 3. 339; 4. 236, 228, 221, 226, zeť Hamilkarův; 5. 215, H. zvaný Calvus, Holohlavý, vojevůdce; 6. 218-215, 212-211, 207, 209, b. Hannibalův; 7. vojevůdce, s. Gyskónův, 214, 212, 207, 206, 203-202; 8. 148, vn. Massinisův; 9. H. zv. Boétharchos/"Kapitán", poslední karth. vojevůdce, 151, 149-146; 10. viz Kleitomachos; 11. 521, 254; 12. zvaný Haedus, řec. Erifos/č. Kozlík, púnský pacifista, 202-201


hasiči, požárníci, jako veřejně organisované jednotky existovali ve všech velkých hellénistických městech. Mechanik Ktésibios z Alexandrie vymyslel mimo jiné pro nilskou metropoli hasičskou stříkačku. O hasičích organisovaných magnáty v Římě viz architektúra a viz pod požárníci.

Hasmónajové, Asmónajové/Asmónové, též Asamónaioi (řec.), přední žid. rod, pozd. královský; jméno podle předka Hašmónaj (hebr.)§ 166, 160, 140, 103, 64, 40, 37, 17, viz dále jednotlivá knížecí a královská jména

Hastinapura, sídelní m. království Bharátů na sev. IND, prapředků dn. Indů, později Kurů a Paňčalů§ 600

hašíš, haššáš, hašiš§ viz pod terorismus, Mesopotamie

Hat Hor,Hor Hat, vládce egypt. dynastie 0§ 3500

Hat Mon, m. na severu Vietnamu u Hanoje, pozdější Sơn Tây§ 43+ 

Hatay, dn. jihoturecká provincie, starý osmanský vilájet Alexandretta, do roku 1939 součást Sýrie (tehdy pod franc. mand. správou)§ 1580, 750
D. Haterius Agrippa, s. Q. Hateria, manž. Domitie Lepidy st., o. Q. Hateria Antónína§ cos. 22+, 26+ 

Q. Haterius, s. asi právníka Hateria proskribovaného roku 43, o. D. Agrippy, cos. 22+§ cos suff. 5-, 26+

Q. Haterius Antónínus, s. D. Hateria Agrippy§ 26+, cos. 53+

T. Haterius Nepós Atinás Probus Públicius Mateniánus§ cos. suff. 134+

Ti. Haterius Sáturnínus§ cos. suff. 164+       

 

Hathor, Hat-Hor/Hut-Hor, "Horův dům/Mým domem jsou nebesa", řec. Hathór, eg. bohyně, Hellény identifikována s Afrodítou§ 3174, 2533, 2505, 2498, 1998, 1928, 1577, 1304, 160

Hathor-hetep, Hathor-hotep, manž. nomarchy z Dvanácté dyn. Džehuti-hotepa§ 1928

Hathor-hetep, d. Amenemheta III.§ 1843

Hathor-nefer-hetepes, "rechet nesu" z éry Třetí eg. dyn., manž. Chabau-Sokara, rovněž královského důvěrníka§ 2686 

hatia, provinční správce, guvernér, starosta v ET§ viz nomos

 

Hatra, Atra (řec. pl.  Atrai, ta Atra, "do Hater", lat. sg. Hatra, "do Hatry"), arab. al-Hadr, hellénistický arabsko-aramajský státeček na severu Mesopotamie§ 115+, 116+, 193+, 196+, 198+, 240+, 107+, 227+, 363+ a viz Arabové
Hatria, Hadria, Atriá, Hatri᧠1. m. ve Venetii, původně etruské s venetským podílem, později kolonisováno z Korinthu, dalo jméno celému Jaderskému moři§ 387, 386, 131; 2. m. v Pícénu, odkud pocházel rod císaře Hadriána, srov. tam, 289, 132, 76+ 
Diomédés prý založil město Spinu na sloupech, později spojenou s Hatrií č. 1 kanálem (sedm km západně od Comacchia). Byla však převážně etruská a asi měla hellénskou obchodní čtvrť.

Hatšepsut, Hat-šepsut, ka Osmnácté eg. dyn. Maat-ka-Re, Hor Useret-kau§ 3127, 3054, 2184, 1797, 1526, 1512, 1504, 1496, 1417, 1210   

Hatšepsut II.§ viz Meritre H.     

 

 

Haur al-hammár, "Mokřiny poháneče oslů", rozsáhlé bažiny na jihu IRQ§ 1007, 1004 

 

Haurán§ viz Auránítis

Hauron§ viz Hurun 

 

Havelberg, křesť. misie na Havole/Havel na území polabských Slovanů, dn. m. v Sasku-Anhaltu§ 393+

 

hawala, haval§ viz pod banky, bankovnictví

Hawára, arab. jméno arvcheolog. lokality s nekropolí u Madínat al-Fajjúm§ 1979  

Hazael§ viz Chazá'il

Hazrak, Hazrek§ viz Chatarikka