Pom

pomazat olivovým olejem§ viz pod kuchyně (3) a rok 1288, 1020

pómérium, sakrální území Říma po obou stranách hradeb§ 23-, 75+ 
Podél hranic póméria běhali o lupercáliích v únoru mládenci ještě v době, kdy vlastní hranice Ř. byly na obvodu mnohem větší. P. rozšiřoval po Sullovi z císařů jen Claudius a Vespasiánus, podle jednoho zdroje též Augustus, Neró, Tráiánus a Aureliánus; Claudius připojil k Římu Aventínus. V pómériu zakázány pohřby, což bylo dodržováno po celé trvání polytheismu. Výjimkou bylo uložení Tráiánova popelu v jeho triumfálním sloupu.  

Pómétia, Suessa Pómétia (sg.), řec. Poméntína, m. v Latiu u Pomptínských bažin (jméno od města, které už v Augustově době patřilo mezi zmizelé), metropole sabínských Volsků, dn. Pomezia, ale ruiny polohy nezn.§ 578, 533, 529, 503, 502, 495

Pomorje§ viz Anchialos

Pomořany, historická země na Baltu s centrem ve Štětíně/Stettin§ 150

Pomoří§ viz Přímoří

Q. Pompaedius Sílánus či Siló, vůdce Marsů (řec. Kointos Pompaidios Silón)§ 91 - 88
Pompaedius Siló, Ventidiův podvelitel, vnuk předešlého (?)§ 39

Pompaeló, gen. Pompaelóny, řec. Pompéla (pl.), vlastně Pompéiopolis v Kantabrii, dn. Pamplona v Navaře§ 72 

Pompéia Plótína, Plótína Augusta, manž. príncipa Tráiána§ 98+, 105+, 112+, 117+, 121+, 123+     

Pompéií (pl.), řec. Pompéia (sg.), č. Pompéje, z oskického „pompe“, lat. quinque, „pět“, srov. lat. podobu jména Pompéius/Quictius, m. v Kampánii založené Osky kolem roku 600, proslulé rybí omáčkou garon, garum. Rod Pompéiů zřejmě pocházel z oskické části Kampánie a patřil mezi jezdce, equestrés. Viz také Vesuvius§ 325, 310, 91, 58+, 62+, 75+, 79+    

Smrt a erotika ze sopečného popela

Život římských provinčních městeček na úpatí Vesuvia v prvním století našeho letopočtu nebyl ani zdaleka venkovskou nudou 

(část textu vyšla v časopisu Týden 1/02)

Neapolské museum roku 2002 zpřístupnilo sbírku lascivních sošek a obrazů ze světoznámých kampánských nalezišť. To, co středověk a novověk utajoval, bylo ve starém věku součástí výzdoby soukromých a veřejných domů. Erotická literatura a pornografie čili „psaní o prostitutkách“ má hodně staré tradice.

V hellénismu kolovala obscénní literární dílka, katalogy sexuálních praktik a jejich výtvarná ztvárnění na pohárech, vázách a obrazech a soškách. Prvním vyhlášeným evropským sběratelem pornografie byl císař Tiberius. Netřeba připomínat, že se z nich nedochovalo téměř nic. Nálezy z jižní Itálie jsou výjimkou. Výstava artefaktů z Pompéjí a Herkulánea v Londýně 2013 byla zpřístupněna až od čtrnáctého roku věku: nejvíce puritánům vadila soška dohádivého boha Pána souložícího s kozou.

V kraji pod kampánskou ohnivou horou s vrcholem 1281 metr nad hladinou Neapolského zálivu se vykopává na pokračování. Patří k nejstarším evropským archeologickým nalezištím, největším a nejvyhlášenějším. Ve slavných Pompejích se začalo po památkách systematicky pátrat již v roce 1748 neapolskými Bourbony a v blízkém Herculaneu o deset let dříve a jeho divadlo bylo objeveno dokonce roku 1709.

Majitel pozemku tehdy ovšem nepátral po zbytcích římské civilisace, ale po stavebním materiálu na zkrášlení své villy. Něco podobného probíhalo po desetiletí v Pompéjích.

První vykopávky odřela skupinka trestanců, jejichž nájemce, královský vojenský inženýr Rocco Gioacchino de Alcubierre, hledal zboží pro dodnes velmi oblíbený artikl mezi zbohatlíky, starožitnosti. Historie nehistorie, šlo se po kšeftu: řada archeologicky cenných objektů byla zničena, sbíraly se pouze věci z bronzu, mramor, obrazy a mosaiky.

Nástěnné malby musely ladit s vkusem doby a pana ředitele, protože jinak by se nesešel s vkusem svého nejlepšího zákazníka, neapolského krále Karla III.

Pokud se do šablony jižanského baroka nějaká freska nevešla, byla rozkopána. Ignorance šla dokonce tak daleko, že nález pozlaceného bronzového spřežení neapolští hledači „vkusných“ starožitností přetavili na bustu svého krále Karla a zbytek v koně.

Vrcholem tragikomedie je jeho umístění: postavili ho na nádvoří musea! S jistou nadsázkou platí, že lidé z monotheistického novověku vyplenili kampánské městečko více než Vulkánův Vesuv.

Pompéií jsou nejznámějším a nejnavštěvovanějším archeologickým antickým nalezištěm. K vidění je toho kupodivu čím dál méně: z toho, co bylo ke spatření před druhou světovou válkou, není v ulicích zasypaného města téměř nic.

Roku 1956 bylo turistům přístupno 65 domů, roku 2003 čtrnáct. O obchodní využití zájmu o ruiny vede roky boj vládní musejní správa s gangy místních tří set průvodců a s nimi částečně rodinně spřízněných prodejců suvenýrů.

Roku 2003 při vstupném deset eurů přišel devadesátiminutový průvodcovský výklad skupinu či jedince na 135 eurů (k disposici ovšem také gratis tištěný průvodce). Je pozoruhodné, že teprve roku 1997 se Pompéje dostaly na seznam UNESCO a zároveň do první stovky nejohroženějších památek World Monument Fund. 

Karel Domin, universitní profesor botaniky, o turistice do Pompéjí v cestopisu Za jižním sluncem (1925), se špetkou snobárny poznamenal: "Turista, který v jediném dni spojí návštěvu mrtvých Pompejí s výstupem na Vesuv, není umělcem života stejně jako jím není ten, který se v Neapoli neb Palermě shání po pivu a české kuchyni." Roku 2019 Pompeje spatřil milion návštěvníků. 

Nebezpečné soužití. Jižní Itálie leží na velkém tektonickém zlomu. Od sicilské Etny přes Liparské ostrovy k Vesuvu, řec. Besbion, se táhne pás aktivních vulkánů. Jejich ničivé výbuchy pokrývají čas od času člověčí život popelem a lávou, jejichž zvětráváním se smrtelné zplodiny sopečné erupce pozvolna mění v nová úrodná pole.

Lidé proto žijí na úpatí aktivních sopek odnepaměti. Jsou zvyklí na otřesy a spoléhají na to, že zavčas dokáží probuzenému vulkánu uniknout. Sopky sice před výbuchy varují, nikdo však dosud nedokázal jejich řeč vzkazů dešifrovat: explose bývají pro místní nakonec vždy překvapivé.

Výbuch Vesuvu v době bronzové kolem roku 1780 př. n. l. byl mohutnější než roku 79 n. l., zničil prehistorickou osadu v Nole stejně jako vše do okruhu patnácti kilometrů a Avellinu ještě dále (sedmdesát kilometrů; podle této osady se výbuch jmenuje). Po 230 let tu zřejmě nebyl vůbec žádný život. Další prehistorické výbuchy se podle vulkanologů udály kolem roku 21.500, 15.000, 13.500, 9400 a 6000 př. n. l.

Největší vulkanickou katastrofou v srdci civilisace byl však výbuch egejského ostrova Thérá někdy kolem roku 1500 př. n. l. (viz rok 1700, 1600 a o jiných datech viz v indexu s. v.). Vytrysklo na třicet kubických kilometrů magmatu, kusy padaly až v Egyptě a z ostrova zbyla jen polovina obvodního prstence s kráterem v moři sahajícím tři sta metrů pod hladinu.

Zda katastrofa zůstala v lidské paměti a mohla o více než tisíc let později posloužit Platónovi za kulisu jakési Atlantidy pro umístění svých fašistoidních společenských představ, ponechme všem těm, kteří realitu považují za sprostě banální a vitalitu názorů ukotvují ve vyspekulovaných a přelakovaných vrstvách vykouzlené ireality. Že by soptící hory mohly mít vliv na myšlení lidí, viz biblický příklad Móšeho a setkávání se s ohnivým bohem, viz k tomu rok 1448sq. 

Za nejmohutnější vulkanickou explosi z dob lidské prehistorie se obecně předpokládá výbuch sopky Toba na Sumatře z doby c. 71.000 let př. n. l. Zůstal po ní kráter s jezerem o ploše c. 1800 km2 a podle jedné z katastrofických versí výkladu události pokles teplot a s tím spojené jevy mohly ohrozit existenci lidstva.

V dobách hellénského a římského starověku sopky většinou spaly. Roku 199 se u Théry sopečnou činností vynořil nový ostrůvek, který dostal jméno Hierá, tj. Svatý. Později na něm místní postavili chrámek Poseidónovi Zemětřasovi. Helléni neměli žádný důvod hněvat se na boha kovářů a řemeslníků Héfaista, později Římany ztotožněného s všeitalským Vulkánem. Sicilská Aitna/Aetna/č. Etna byla ve starověku rovněž aktivní (viz tam), stejně jako Stromboli na Liparských ostrovech, k ničivým výbuchům se však neprobouzely.

Vesuv je dnes nejhustěji obydleným vulkánem světa a nejnebezpečnějším. V okolí sopky bylo v posledních dvaceti letech postaveno padesát tisíc novostaveb. Italské úřady počítají podle evakuačního plánu (1995) s tím, že při prvním vážném seismologickém signálu mají dvacet dnů na to, aby evakuovaly sedm set tisíc lidí.

Do počtu ovšem není zahrnuto všech 1,2 miliony obyvatel dnešní Neapole. Asi 590 tisíc obyvatel „rudé zóny“, tedy bezprostředně ohrožení, mají být evakuováni během jednoho týdne. K disposici bude na osmdesát lodí, čtyři tisíce autobusů a čtyřicet vlaků, tvrdí plán.

Vulkanické rekordy: nejvíce lávy vychrlila v novověku sopka Laki na jihu Islandu po explosi 8. června 1783: patnáct kilometrů krychlových po devítiměsíční erupci.

5. dubna roku 1815 (jiný údaj 10. -15. dubna) explodovala sopka Tambora Sumbawa v Indonésii a výbuch byl slyšet ve vzdálenosti 1600 km; hora se snížila o 1300 m výšky, protože přišla o 150 km3 horniny, zemřelo na 92 tisíce lidí (nižší údaj hovoří o 56 tisících); některá sídliště se od roku 2005 stala předmětem zájmu archeologů.

Explose uvolnila energii odpovídající dvaceti tisícům megatun výbušniny TNT. Popel, který se rozprostřel celou atmosférou, způsobil, že následujícího roku vypadlo léto, „rok bez léta“: v Anglii zmrzla úroda, dtto ve Francii (současně Napoleon definitivně zmizel z politiky).

Indonésie drží i druhý novodobý rekord: při výbuchu sopky Krakatau 26. srpna 1883 v 10.00 hod. se uvolnila energie 1500 megatun TNT, což je 26násobek výbuchu dosud největší ozkoušené vodíkové pumy. Popel po deseti dnech padal ve vzdálenosti pěti tisíc km. Výbuch byl slyšet na ploše o velikosti Evropy jako hrom. Sopka zavalila 163 vesnice a zabila 36.380 lidí. 22. prosince 2018 explodoval ostrůvek na místě výbuchu v úžině mezi Javou a Sumatrou Anak Krakatua/Krakatauino dítě a tsunami zahubilo na půl tisíce lidí. 

Erupce sopky Rinjani (dn. 3726 m) na Lomboku roku 1257 byl tak silná, že popílek a mikročástečky hornin následujícího roku v Evropě rovněž způsobila velmi chladnou úrodu, výpadek úrody, uhynutí dobytka a mezi lidmi hlad (roku 1258 vyvrátili Mongolové Baghdád). Vulkanologové odhadli, že vychrlila čtyřicet kubických kilometrů horniny.

Další vražedné erupce: 8. května 1902 sopka Mount Pelée na antilském ostrovu Martinique zabila 25.400 lidí a zničila tehdy největší jeho město Saint-Pierre. Na střední Jávě 20. května 1919 výbuch sopky zabil přes šestnáct tisíc lidí, výbuch sopky Unzen-dake na ostrovu Kjúšu roku 1792 zabil 10.452 lidi. Nejsilnější erupcí ve 20. století byla erupce sopky Mt. Pinatubo na Filipínách 14. června 1991.

Vesuvská tragedie. Nejničivější výbuch sopky starého věku poznali obyvatelé Kampánie, jedné z nejúrodnějších oblastí Itálie. Shodou okolností jsou zároveň výbuchy ze 24. a 25. srpna roku 79 n. l., den po slavnosti vulcánálií (viz v přílohách Bohové a jejich svátky), první vulkanickou katastrofou popsanou očitými svědky. C. Caecilius Plinius Secundus, pozdější úředník dopisující si se svým císařem třeba o tom, co udělat s podvratnou činností křesťanů v provincii Bíthýnie a Pontos, byl tehdy sedmnáctiletý.

Ve dvou listech historikovi Tacitovi, jenž ho zhruba o dvacet let později požádal o zprávu, píše, že tehdy právě pobýval v Mísénu na severu Kumského, dnes Neapolského zálivu, u svého strýce, velitele římské válečné flotily pro západní Středomoří C. Plinia Secunda.

Admirál do dějin vstoupil svou obsedantní vášní dělat si poznámky a výpisky ze všeho, co právě četl. Z úsilí římského workaholika se uchoval jen zlomek, nicméně úctyhodný: Naturalis historia, Přírodověda, o původně 37 knihách, nejstarší zachovaná encyklopedie lidstva a přírodních věd vůbec.

Začátek výbuchu sopky mladší Plinius popsal takto: „Mrak se zvedal do výše jako velmi štíhlý kmen a nahoře jakoby se rozléval do větví, podle mne proto, že byl právě vymrštěn tlakem vzduchu; a když proud ochaboval, ztrácel mrak oporu, nebo také svou vahou ucházel do šířky. Byl hned bílý, hned zase špinavý a se skvrnami podle toho, kolik země či popele s sebou vynesl.“

Plinius starší byl u vytržení. Měl šanci vědecky bádat, a také zachránit nešťastníky zasypávané na protilehlém pobřeží popelem a kameny. Ačkoli bylo krátce po poledni, na kraj padla tma. Admirál přeplul na čtyřveslici do Stabií, kde přespal.

Následujícího dne Vesuv dílo zkázy dokonal. S vrcholu hory se po prudké explosi na města Herculáneum, Pompéií a Stabiae (plus osady Oplontis, Sora, Tora, Cossa a Leucopetra) přihnala stokilometrovou rychlostí tlaková vlna vzduchu s jedovatými plyny a žhavou masou bláta a roztavené horniny.

Kolem šesté hodiny ranní druhého dne výbuchu 25. srpna popsal Plinius mladší ve druhém z dopisů Tacitovi: "Kromě toho jsme viděli, že se moře do sebe vsrkává a jakoby bylo otřesy země zaháněno. Břeh rozhodně postoupil a podržel v suchém písku hodně mořských živočichů. Z druhé strany zel černý hrozivý mrak prolomený zakroucenými a klikatými ohnivými jazyky ve dlouhých plamenných útvarech: podobaly se bleskům, ale byly větší."

Plinius starší se ve Stabiích udusil, stejně jako lidé na dalších místech, kteří neuprchli z dosahu živlu už předešlého dne. Byly nalezeny ostatky něco přes 1500 těl: v Pompéjích jich bylo dosud nalezeno 1150/c. desetina odhadované populace a v Herkuláneu čtyři sta. Zatím zůstává třetina Pompéjí neodkryta a dvě třetiny Herkulánea: rozloha Pompéjí činila 66 hektarů, Herculánea 16-22 hektarů.

V okolí Pompéjí stávaly výstavné statky, villy. Celý kraj byl hustě osídlen. V moderní městečku Boscoreale proslula nálezy fresek ve stylu makedonských děl villa pojmenovaná po, zřejmě posledním, majiteli P. Fanniovi Synistorovi. Nejnovější populační odhady pro Pompéje dosahují dvanácti až patnácti tisíc obyvatel (vyšší odhady se zastavily na třiceti tisících), pro Herculáneum čtyři až pět tisíc (šest tisíc). V celém kampánském okolí možná zahynulo na pět tisíc lidí, rovněž snad desetina populace. Jménem známe jediného z pompéjských zemřelých: bylo u něho nalezeno bronzové pečetidlo císařského otroka Luperca.

V posledních letech se probírá datum zkázy obou měst. Zachovaný rukopis Pliniova dopisu historikovi Corneliu Tacitovi hovoří jasně o 24. srpnu, nonum kal. septembres. To zpochybnily tři skutečnosti, které vedly k návrhu na nové čtení nonum kal. decembres, 23. listopadu. Jednak historik Cassius Dio umisťuje kampánskou katastrofu do pozdního podzimu/řec. fthinopóron, jednak čas dokazuje prodej ovoce, na něž by bylo v září brzy, a víno sklízené v říjnu že už bylo uskladněné v nádobách. K tomu byl roku 1974 v Pompéjích nalezen poklad 180 mincí, z nichž jeden aureus byl datován mimo jiné údajem o tom, že princeps Titus byl provolán imperátorem popatnácté. A k tomu nedošlo před 8. zářím, jak je známo z jiného pramene. V říjnu 2018 byl publikován nápis uhlem na stěně villy v Pompéjích začínající datem (a. d.) xvi k(al.) nov., tedy 17. října. Týká-li se roku erupce, pak si Plínius vedl poznámky s nejméně dvouměsíčním zpožděním v dataci.  

Obrazy z Kampánie. Provinční města zmizela pod mnohametrovým nánosem popela a vyvřeliny. Vyhlášené sirné lázně Stabie z velké části zmizely ve vodách zálivu. Vesuvius ve starém věku soptil ještě v letech 203, 222, 472 29. června 512 n. l., aktivní je dodnes. Naposledy soptil roku 1944 a předtím ve zhruba osmnáctiletých cyklech po tři staletí.

Srovnatelná erupce lávy s plíniovskou silou, ale s 18 tisíci obětí (nižší údaj: čtyři tisíce), jak se uvádívá, se odehrála 16. prosince 1631. Poslední velký výbuch začal 4. dubna 1906 a vyžádal si na pět set obětí.

Tento kout Kampánie (od campus, pole) byl vyhlášený úrodností a klimatem. Římská smetánka jezdila na pobřeží Kumského, dnešního Neapolského zálivu na „letní byty“ a značně rozšiřovala počet obyvatel. Luxusem prosluly hlavně Báiae/Báia, č. Báje, na severním okraji zálivu. Římské villy z období slávy léčebného městečka v letech cca. 50 př. n. l. do cca. 100 n. l. jsou několik metrů pod vodou, přestože tehdy sahaly zhruba čtyři sta metrů dále do pevniny.

Kraj měl svůj zvláštní druh vína, do něhož se přidávala mořská voda (dodnes sopečné svahy produkují révu, z níž se dělají Slzy Kristovy, lacrimae Christi, viz pod kuchyně), a svérázným druhem universální omáčky garum, vyráběným z hnijících ryb naložených do koření. Pompéjské garum bylo v římském světě prý nejvyhledávanější, třebaže se továrním způsobem vyrábělo po celém západním Středomoří (viz pod kulinářství). Dům jednoho z velkovýrobců gara, který stával na pobřeží, se uchoval, jeho jméno však neznáme.

Mezi nejvýstavnější patřil dům argentária, bankéře a zprostředkovatele prodejů L. Caecilia Iúcunda. Syn propuštěnce, který se též živil jako bankéř, pravděpodobně zahynul při zemětřesení roku 62 n. l. a žila v něm dál jeho rodina.

Každé z městeček mělo svůj charakter. Menší vnitrozemské Herculaneum s asi čtyřmi až pěti tisíci obyvatel (přesto mělo theátrum herculánense) bylo původně zřejmě hellénskou osadou Herklánon/Hérákleion na území kampánských Osků (o ville dei Papiri v H. viz pod knihovny). Na rozdíl od Pompéjí, které na rozdíl od současnosti ležely přímo na mořském břehu, mělo Herculáneum podzemní kanalisaci svádějící dešťovou vodu z ulic. Nejmenší Stabie neměly ani status obce.

Osídlení Pompéjí a okolí Vesuvu podle nálezů trvalo od roku c. 1900. Pompéje měly nejstarší osídlení kolem roku 700 a kraji v letech 650-474 vládli Etruskové. Samnitští Oskové založili město kolem roku 600 př. n. l. Kolem roku 420 převážili Samnité, od roku 338 byly římskými spojenci. V posledním století př. n. l. po občanských válkách přišli římští kolonisté, váleční vysloužilci Sullovi (c. roku 80).

Největší a nejnákladnější residencí v Pompéjích zdá se Faunův dům (jméno podle nálezu sošky tančícího Fauna v atriu) postavený na obytné ploše c. tří tisíců metrů čtverečních kolem roku 180. Bohatě zdobený dům mosaikami byl několikrát upravován: nejznámějším dílem je mosaika znázorňující Alexandra sahajícího v bitvě u Issu roku 333 po Dáriovi se zobrazením pravděpodobně i Seleuka (dnes Neapolské museum). poničený obraz byl vytvořen metodou "opus vermiculátum", kaménky a střípky (tesserae) "v podobě červíků" o velikosti menší než čtyři milimetry. Tesser bylo odhadem na čtyři miliony.

V jednom z pompéjských bordellů se uchoval oskický nápis a je asi poslední svého druhu. Nicméně prokazuje, že roku 79 n. l. s v romanisovaném městě a okolí oskicky ještě hovořilo. Někdy kolem této doby dostalo město amfiteátr, basilika je už z let c. 130-120. Někteří obyvatelé mysleli i na jiné věci než sex. Ve ville jistého T. Siminia Stephana postavené někdy kolem roku 100 se našla mosaika s postavami Platóna a jeho žáků/"Platónova Akadémie".  

Celý kraj byl kosmopolitní. Vedle Římanů a Kampánců zde žili Hellénové a Orientálci a podle toho vypadal např. také náboženský život: velmi populární v Pompéjích byl kult egyptské Ísis, podle níž později křesťané vytvořili svou pannu Marii.

Nedaleká Neápolis byla střediskem hellénského živlu v Itálii ještě v císařství a úřední řečí jejího magistrátu i divadla byla řečtina. Zřejmě nejznámějším masakrem v pompéjském amfitheátru, tedy také svým způsobem divadlu, během gladiátorských zápasů, byly události roku 59 n. l.: při sporech domácích s hostujícími Nucerijci létaly kameny a v aréně, na ochozech, před amfitheátrem a po městě došlo na nože. Obětí bylo mnoho (prameny nevyčíslují), většinou přespolních.

Císař Neró tehdy vydal zákaz konat v Pompéjích v příštích deseti letech gladiátorské zápasy. Byl to jediný okamžik, kdy se kampánské město vůbec dostalo "na první stránky římských novin".

Ovšem začátkem února 62 udeřila na město první hláška oživujícího vulkánu: z velké části bylo s okolím zničeno zemětřesením a ne všechny stavby byly obnoveny. Neró všechna omezení zrušil, ostatně již k vůli své druhé ženy Sabíny Poppaeje, která byla rodilou Pompéjankou (první Octávii zabil roku 62), a tím pádem i nejslavnější z rodáků.

Neró byl dobrodincem kraje. Někdy po tomto datu, nejpozději v létě roku 65, kdy Poppaea zemřela, dokonce Neró město navštívil, hrál v divadlu a dal se s manželkou a jejich dcerou Claudií ztvárnit na fresce nalezené roku 2001 v dnešním Murecine.

Kampánské ruiny jsou restaurovány do podoby, aby si návštěvník mohl udělat obraz o tom, jak se žilo v 1. st. n. l. Domy provinční honorace a římských výletníků střídají obrazy z klasického pouličního života. Vedle sebe stály hospody a výčepy vína (bylo jich 118, vyšší odhad praví 200!), hotely a bufety, známo jich je osmdesát, otevřené do ulice (thermopolia; rekonstruován fast-food, který patřil Vetutiovi Placidovi, jiný s výdejním pultem ve tvaru písmene Z s freskami a s osmi hliněnými zapuštěnými nádobami) s několika druhy teplých jídel z vepřového, skopového nebo kuřecího a konkoktů z vepřového a ryb, polévky ze šneků, ryb a skopového "na stojáka" a s posezením vzadu v zahradě domu (viridárium). Ve městě se uživilo na třicet pekařů a zázemí pro Pompéjany a podnikatele ve stravování poskytovalo v kraji pod Vesuvem osmdesát statků a vinic. 

Na rozdíl od bordellů zdobili Římané své jídelní prostory na dnešní vkus ponuře, nicméně velmi věcně. K výzdobě přával dobrou chuť například nápis mementó morí, "mysli na smrt"!

Vše doplněno nevěstinci, lupánar, odhaduje se, že jich byl devět (vyšší odhad praví 35), třemi lázněmi, otevřeným divadlem/arénou pro asi dvacet tisíc (nezapomeňme na římské „letňáky“ a okolní venkovany), menším zastřešeným divadlem a palaistrou. Ve městě stálo 35 domů s vlastními lázněmi (v Herculáneu zatím odkryty dva). O bydlení viz pod architektúra.

Patrový lupánar Áfricánův byl restaurován roku 2006 nákladem čtyř set tisíc eur. Měl pět "pracoven" bez oken, kamenné postele s matracemi, do patra chodili lepší klienti, pod schody do patra byla latrína. Dům byl označen jako všude jinde fallem s nápisem hic habitat félícitás, "zde bydlí štěstí" a také zaměstnankyně neměly příliš originální jména: Spés-Naděje, Optáta-Žádaná, Faustilla-Štěstíčko". "Chodily" za čtyři až osm assů, jistá Fortúnáta za 23 (její jméno opravdu znamená "Oblažená štěstím"). 

Ulice byly dlážděné, měly chodníky, jízdní dráhu kár bylo možné za přívalu vody překročit suchou nohou po kamenných výstupcích, obce měly podzemní olověné vodovody naplňované i ze šestimetrových betonových věžovitých cisteren (castellum aquae, rozvodný systém vybudován kolem roku 80) , fontány, z části kanalisaci, veřejné záchodky a k tomu všemu čilý hospodářský život. Mezi pohřbenými na vatikánském hřbitově (viz pod křesťanství, „Pravěk Vatikánu“) byl např. umělec, který navrhoval kulisy pro divadlo v Pompéjích. Město bylo plné fallických symbolů v pestrých dekoračních podobách, také na dětském náhrdelníku. Ulice měly terrakotová znamení (např. kozy) s "číslem popisným": reg(io) vii., ins(ula) v., "sedmý obvod, pátý domovní blok".

Na maloměstě. Z Pompéjí možná pocházel romanisovaný oskický rod Pompéjů, jehož nejslavnějším představitelem byl neúspěšný Caesarův protivník Cn. Pompéius Mágnus a Nerónova manželka Sabína Poppaea. Lidé byli zdraví, vysocí s pevnými zuby a kostmi. Nicméně měly v nich vysoké množství olova pocházející asi z vína, kam bylo přidáváno pro delší trvanlivost.

Před katastrofou se ve městě konaly komunální volby. Stopy po kampani zůstaly na fasádách domů. Politika fungovala trochu, ale opravdu jenom trochu jinak než dnes: provinční honorace měla pod kontrolou nejvyšší úřady a městskou radu, senát, tvořili doživotně jmenovaní lidé.

Jejich váženost byla dána majetkovým censem. Kdo chtěl být zvolen městským úředníkem, musel si zajistit podporu mocných, aby kandidáta doporučili svým lidem, klientům osobně závislých na majetcích a ochraně patronů. Nástup do funkce dokonce něco stál: do obecní pokladny musel zvolený přispět nějakou tou tisícovkou.

Systém vysvětlují nápisy: „Prime, zvol se svými lidmi aedilem (tj. finančním úředníkem) Helvia Sabina.“ Nebo: „Loreji, sousedky tě prosí, abys udělal aedilem Ampliata.“ Své slovo měly pochopitelně ženy všech vrstev, nejenom paničky od vedle, nikoli však volební právo.

Svého "koně" doporučuje hostům hellénská hospodská Pherusa/Ferúsa, jiného měla Syřanka Smyrna zvaná Kukačka. Již se nedozvíme, jakou váhu měla podpora jistého Cerrinia Vatia, za nímž stáli „všichni dlouho pijící do noci.“ Jiné nápisy jsou ovšem velmi moderní a politicky aktuální. V tržnici, basilice, si někdo na zeď ulevil: „Herec Oppius je lump a zloděj.“

Pompéia, manž. C. Iúlia Caesara, dc. Q. Pompéia Rúfa§ 77, 62

Pompéia Paulína, d. nebo ses. Pompéia Paulína, manž. asi L. Annaea Seneky§ 49+ 

Pompéia Mágna, dc. Cn. Pompéia Mágna, ses. Cn. a Sex. Pompéiů§ 40

Pompéia Plótína, manž. Tráiánova§ 76+

Pompéiopolis, Pompéiúpolis§ = Soloi v Kilikii

Pompéiopolis v Paflagonii, není v CSD. Město založil roku 64 Cn. Pompeius Mágnus u dn. Taşköprü v provincii Kastamonu, od Augusta byla metropolí Paflagonie a za Septimia Severa se jmenovala Sebasté. V sousedství Pompéiúpole založil roku 64 Pompeius Mágnus na místě Andrapy Neápoli, pozdější Klaudiúpoli, dn. Vezirköprü. 

Pompéios Alexandros z Athén§ arch. 210 (?)

Q. Pompéius§ cos. 141, censor 130 

Pompéius Appius Faustínus, praef. Urbí§ 284+ 

Pompéius Bíthýnicus (snad A.), uspořádal provincii Bíthýnii, snad syn n. vnuk A. Pompéia B., jednoho z oponentů Ti. Graccha, kterého proklel jeden z fryžských kněží§ 74 

A. Pompéius Bíthýnicus, správce Sicílie, s. Q. Pompéia B.§ 43, 39

Q. Pompéius Bíthýnicus, správce Sicílie, senátor, o. A. Pompeia B.§ 39

Cn. Pompéius Colléga, legát§ 70+, cos. suff. 71+ 

Sex. Pompéius Colléga§ cos. ord. 93+ 

Q. Pompéius Falcó§ viz Q. Róscius Coelius Muréna Sílius Deciánus Vibullius Pius Iúlius Euryclés Herculánus Pompéius Falcó  

Pompéius Iúliánus, celé jméno neznáme, tchán stoika Eufráta Tyrského§ 118+

Cn. Pompéius Feróx Liciniánus§ cos. suff. 98+ 

C. Pompéius Longínus§ viz Cn. Pínárius Aemilius Cicátrícula Pompéius Longínus

C. Pompéius Longínus Gallus§ cos. 49+

M. Pompéius Macrínus§ cos. ord. 164+ 

M. Pompéius Macrínus Neos Theophanés§ cos. suff. 115+ 

Cn. Pompéius Mágnus, řec. Gnáios Pompéios; o původu jména viz Pompéií (přízvisko M. přechodně odebral rodu císař Gaius, u jména zřejmě od roku 81 př. n. l.; Cicero říkal Pompéiovi odkazem na arabského fýlarcha v Emese Sampsiceramus, cf. 51), triumvir, s. Cn. Pompeia Strabóna, vnuk Sex. Pompéia, o. Gnaea, Sexta a Pompéie§ 286, 275, 181, 150, 118, 109, 101, 91, 90, 86, 84 - 81, 79, 77, 75 - 70, cos. 70, 67 - 56, cos. 55, 55 - 48, cos. 52, 52, 24, 9+, 16 až 18+, 68+, 130+, 199+, 238+, 378+, 392+       

Cn. Pompéius Mágnus, z triumvirova rodu, manž. Claudie Antónie, d. principa Claudia§ 25+, 41+   

Cn. Pompéius§ 1. 60, 49 - 45, syn Cn. Pompéia Mágna; 2. cos. suff. 31, vnuk Pompéia Mágna 

Sex. Pompéius Mágnus Pius, syn Pompéia Mágna§ 301, 255, 101, 60, 55, 47, 44 - 41, 39 - 34, 31 

Sex. Pompéius§ 1. vzdálený příbuzný předešlého, cos. 35; 2. snad děd triumvirův, 118; 3. podporovatel umění, cos. 14+, 31+  

Pompéius Paulínus§ 1. rytíř z Areláty, o. no. 2, 49+; 2. praef. annonae, asi o. nebo b. Pompéie Paulíny, choti miliardáře Seneky, s. no. 1§ 49+, 58+ 

Pompéius Probus§ cos. na Východu 310+, 351+  

Pompéius Propinquus, prócúr. Belgiky§ 69+

Q. Pompéius Rúfus§ 1. 77, 62, cos. 88, o. č. 2 a Pompéie, manž. Caesarovy; 2. s. č. 1, Sullův zeť, 88, 77; 3. tr. pl., s. č. 2, 52

Q. Pompéius Seneció [...] Bellicius Sollers Iúlius Ácer Ducénius Proculus Rutiliánus Rufínus Claudius Fuscus Saxa Amyntiánus Sossius Priscus§ viz Q. Pompéius Sósius Priscus 

Q. Pompéius Sósius Falco§ cos. ord. 193+, 193+ (vyhlédnutý vojáky k vládě)  

Q. Pompéius Seneció Sósius Priscus§ cos. ord. 169+  

Q. Pompéius Sósius Priscus, celým jménem Q. Pompéius Seneció [...] Bellicius Sollers Iúlius Ácer Ducénius Proculus Rutiliánus Rufínus Claudius Fuscus Saxa Amyntiánus Sossius Priscus§ cos. suff. 149+ 

Cn. Pompéius Strabó, o. Cn. Pompéia Mágna§ cos. 89, 87, 84, 38

M. Pompéius Silvánus Staberius Fláviánus§ cos. suff. 45+, legát 69+, cos. suff. 76+   

Q. Pompéius Trió§ cos. suff. 80+

Cn. Pompéius Trogus, historik a přírodovědec§ 256, 55, 1+, 250+ 

L. Pompéius Vopiscus§ cos. suff. 69+

L. Pompéius Vopiscus Cn. Arruntius Catellius Celer§ cos. suff. 77+

Pompidás z Théb, vůdce prořímské strany§ 172

Pompilius, básník a dramatik§ 150

M. Pompilius Andronícus ze Syrie, epikúrik a filolog§ 50

Pompónia, d. Numy s Tatií, m. Anka Marcia§ 715, 640 

Pompónia, d. M'. Pompónia Mathóna, manž. P. Cornélia Scípióna, m. Áfricána a Asiátika§ 236, 183

Pompónia (Caecília) Attica, dc. Pompónia Attika a manž. M. Vipsánii Agrippy, m. Vipsánie Agrippíny, manž. Tiberiovy§ 37, 28, 20+ 

Pompónia Rufína, nešťastná vestálka§ 213+

Pompónia Ummidia, d. Pompónia Bassa s Annií Faustínou§ 218+

 

Pompónius, celé jméno neznáme, vynalézavě unikl proskripcím§ 43

M. Pompónius, praetor§ 161 

Sex. Pompónius, legát§ 218

T. Pompónius Antistiánus Fúnisulánus Vettoniánus§ cos. suff. 121+ 

T. Pompónius Atticus, spisovatel, historik a genealog, o. Caecilie Attiky§ 109, 51, 43, 37, 32, 11, 1+, 20+ 

Pompónius Bassus, manž. Annie Aurélie Faustíny, o. Pompónie Ummidie a Pompónia Bassa§ cos. ord. 211+, 218+  

Pompónius Bassus§ 1. s. předešlého, 218+; 2. praef. Urbí, 260+, cos. ord. 271+ (podruhé; kdy poprvé cos. suff., nevíme) 

L. Pompónius Bassus§ cos. suff. 118+ 

T. Pompónius Bassus§ cos. suff. 94+ 

[Ti. Pompónius?] Bassus§ cos. ord. 259+ 

L. Pompónius Bonóniensis, autor atellán§ 50

C. Pompónius Camerínus§ cos. ord. 138+ 

L. Pompónius Flaccus§ cos. 17+, legát 18+ 

C. Pompónius Graecínus§ cos. suff. 16+  

Pompónius Iánuárius, praef. Urbí§ 284+, cos. ord. 288+ 

Pompónius Labeó, legát§ 26+, 34+ 

M. Pompónius Maecius Probus§ cos. ord. 228+ 

T. Pompónius Mámiliánus Rúfus Antistiánus Funisulánus Vettoiánus§ cos. suff. 100+ 

L. Pompónius Máternus§ cos. suff. 97+ 

Q. Pompónius Máternus§ cos. suff. 128+ 

M'. Pompónius Mathó, cos. 233, o. Pompónie, manž. P. Cornélia Scípióna§ 283

M. Pompónius Mathó§ cos. 231 

Pompónius Mela, geógrafos§ 45+, 217+  

Q. Pompónius Músa§ cos. suff. 158+ 

C. Pompónius Pius§ 1. cos. suff. 65+; 2. cos. suff. 98+ 

Pompónius Porphyrió, grammatik§ 180+

T. Pompónius Proculus Vitrasius Pollió§ cos. ord. 176+ (podruhé; cos. suff. byl někdy za Antónína Pia) 

L. Pompónius Prótomachus, řec. Prótomachos, legát§ 125+

Q. Pompónius Rúfus§ cos. suff. 95+ 

C. Pompónius Rúfus Acílius Tuscus (?) Coelius Sparsus§ cos. suff. 98+ 

Q. Pompónius Rúfus Márcellus§ cos. suff. 121+ 

P. Pompónius Secundus, autor tragédií, legát§ cos. suff. 44+, 47+, 50+  

Q. Pompónius Secundus§ cos. suff. 41+ 

L. Pompónius Sílánus (Silvánus?)§ cos. suff. 121+ 

Pompónius Victoriánus, praef. Urbí§ 260+, cos. 282+  

Pomptína, jedna z řím. tribuí, jméno od Suessy Pometie§ 358

C. Pomptínus, Pontínius n. Pontínus, praet. Narbonnské Gallie, legát 51 v Kilikii§ 61, 54

Pomptínus, palúdés Pomptínae, Pomptínské bažiny, mí. v Latiu, jméno od Pometie; pokusy o vysušení: roku 312 App. Claudiem Caekem, roku 160 M. Cornéliem Cethegem cos., Caesarem, Augústem, Nervou, Trajánem, Theoderichem Gotským, a řadou papežů (posledním byl Pius VI. 1775 - 1800)§ 160, 107+ 

 

pomsta, viz též pod otroci. Nekompromisní potrestání nevěrných sloužících líčí už Homér. V Odysseji uřízli Odysseovi lidé pastevci koz, který držel s Pénelopininými "ženichy", uši a nos, vytrhli přirození a syrové hodili psům. Nešťastníkovi usekli ruce a nohy. Zrádné služky musely ostatky a krev uklidit a pak je vítězové oběsili.

 

Pomsta na usurpátorech a diktátorech

 

Konce některých vladařů nebyly důstojné, natož hezké. Ne vždy platilo, že usurpátor nebo násilník sešel smrtí podle zásady „kdo čím zachází, tím také schází“. Připomeňme ze zloduchů Maa či Stalina, jemuž teprve v posledních hodinách pozemské cesty znepříjemňovali lékaři život, když ho nechali ležet ve vlastních výkalech...

 

Vyhnaní samozvanci, jejichž krutovlády skončili dříve, než aby zemřeli u moci, se dožívali a dožívají spokojeného stáří u svých ochránců, obdivovatelů, nebo také u těch, kteří spekulují s tím, že by se mohli ještě někdy „hodit“. Latinští diktátoři prchávali do Spojených států, také filipínský autokrat Ferdinand Marcos mohl prchnout s americkou pomocí a zemřel na Havaji (1989), haitští tyrané do Francie a například paraguyský generál Alfredo Stroessner zemřel v klidu v Brasílii.

 

Kam na stará kolena

 

Muslimové unikají do Saúdské Arábie, kde se jim dostává asylu i příspěvků na spokojené stáří, obvykle v Džiddě. Ugandský despota Idi Amin tu prožil od vyhnání roku 1979 do smrti 2003, roku 2011 se tu směl usadit vyhnaný vládce Tunisu bin Alí s rodinou.

 

Naopak muslim gen. Siad Barre, který se pučem dostal k moci v Somálsku a jednou byl prosovětský, jindy proamerický (1969-1991), po vyhnání ze země získal asyl v Keni a pak v Nigérii vojenského diktátora Saniho Abachiho, kde také roku 1995 zemřel.

 

Vládce nejdelší černé africké despocie Mobutu Sese Seko (1965-1997) byl ve stáří sužován rakovinou prostaty a povstalci, před nimiž uprchl a zemřel krátce na to v exilu v Maroku.

 

Někteří muslimští vyhnanci se uchylovali do Londýna, jako vyhnaní vládci Libye, Ománu a Kataru (v posledních dvou případech vyhnaní vlastními syny). Etiopský komunistický diktátor Mengistu Haile Mariam, který v rámci marxistických pouček převáděl zemi z císařského feudalismu do republikánského socialismu (1977-1991), dostal po vyhnání s několika tisíci muži asyl v Zimbabwe u autokrata Roberta Mugabeho a žije na předměstí Harare; doma byl odsouzen na smrt.

 

Soudní ponížení

 

Řada jiných lidí a nesrovnatelně mírnějších takové štěstí neměla a dožila se soudních procesů a žalářů. Peruánský president v letech 1990-2000 Alberto Fujimori (ročník 1938), který žádným despotou nebyl a naopak zlikvidoval komunistický banditismus maoistické Světelné stezky (Sendero luminoso), byl odsouzen za korupci a porušení občanských práv (nařídil vpadnutí do bytu s hledanými dokumenty bez souhlasu státního návladního) a odsouzen na dlouholetý žalář.

 

Podobně byl za korupci „potrestán“ tchajwanský president Čchen Šuej-pien/Chen Shui-bian (v úřadu 2000-2008), který prosazoval vyhlášení nezávislosti ostrova a postavil se tak maoistům i Kuomintangu: v zemi, kde je úplatkářství součástí kultury mnohem silněji než v Evropě, byl s manželkou odsouzen na mnoho let do kriminálu.

 

Jako štvanec skončil panamský generál Manuel Noriega, velitel armády zvané národní garda, který nejprve spolupracoval s Američany, pak se obrátil proti nim. V prosinci 1989 byl americkou invasí sesazen a za obchodování s drogami v Miami odsouzen. Po propuštění roku 2007 byl vydán do Francie, a pokud zde nezemře ve vězení, čeká ho smrt za mřížemi v rodné Panamě (stalo se roku 2017).

 

Dobrovolně před tribunál

 

Za mřížemi dožívali argentinští vojáci, členové junty vládnoucí v letech 1976-1983 (gen. Jorge Rafael Videla; ostatní zemřeli před vynesením rozsudku, včetně Leopolda Caltieriho, který rozpoutal válku s Brity o Falklandy, 1982). Popotahován na stará kolena před soudy byl chilský diktátor Augusto Pinochet.

 

Podobně v Uruguayi Juan María Bordaberry byl za pomoc při instalování vojenské diktatury v 70. letech odsouzen na třicet let za mříže, které vzhledem ke svému věku od roku 2007 odpykává v domácím vězení.

 

Bizarní byl osud středoafrického samozvance, císaře Bokassy i., který nejprve vládl s francouzskou podporou (byl ostatně francouzským vojákem a státním příslušníkem), pak byl roku 1979 se stejnou podporou sesazen, usadil se ve Francii, ale roku 1986 se vrátil domů.

 

Dostal druhý trest smrti, ale byl omilostněn a o deset let později zemřel v Bangui na svobodě jako prostý občan: jeden z případů, že diktátoři mohou zemřít jakoby napraveni...

 

Krvavé odplaty

 

V moderních dějinách byli krutým způsobem zavražděni ve vojenském převratu 14. července roku 1958 v Baghdádu král Fajsal ii. z rodu Hášimovců, jemuž bylo teprve devatenáct. Ačkoli nakázal své gardě složit zbraně a sám se osobně pučistům vzdal, byl s velkou částí rodiny odveden na palácový dvůr a všichni postříleni z kulometu (král zemřel však až později v nemocnici).

 

Jeho strýc a regent Abd ul-lláh/Abd il-láh (45) zemřel, jeho tělo bylo vláčeno ulicemi Baghdádu, davem rozdrásáno po údech a spáleno. Hlavou převratu byl plk. Abdal Karím Kásim (49) a v únoru 1963 byl pučem vojáků národně socialisticky zaměřených (baasisté) sesazen, během čtyřiceti minut odsouzen a okamžitě zastřelen; ze strachu před nástupem komunistů v Iráku při puči vypomáhaly britské a americké rozvědky.

 

Kásima s dvěma generály odvlekli do sousedního televisního studia, posadili je na židle a na kameru odstřelili. Nahrávka byla odvysílána, voják kroutil Kásimovou hlavou za vlasy na důkaz jeho smrti; byla první poprava v „přímém“ přenosu.

 

Kásimovo tělo bylo nalezeno v Baghdádu až roku 2004. Jeden z jeho nástupců, baasista Saddám Husajn, byl roku 2003 sesazen americkou invasí, předán iráckému soudu k procesu, poslán na smrt a popraven oběšením skupinou šíitů, kteří jeho smrt natáčeli na mobilní telefon a rozeslali do světa ještě z popravčí místnosti (přitom byl pořizován oficiální záznam popravy).

 

O vánocích 1989 byl vlastními generály utvořivších tribunál odsouzen za genocidu a okamžitě popraven rumunský komunistický despota Nicolae Ceauşescu (71) s manželkou Elenou (65) a záběry na jejich mrtvá těla oběhla svět; popravčí četa byla tak rychlá, že na chystané natáčení popravy nedošlo.

 

Znetvoření diktátorů

 

Libyjský diktátor Muammar Kaddáfí byl 20. října 2011 zraněn při útoku francouzských letadel na konvoj prchající z obleženého Sirtu na jih do pouště. Povstalci byl zakrvácený „revoluční vůdce“ dopaden, jako ukazují záběry z mobilních telefonů, bit a pošlapáván, znásilněn kovovou trubkou n. bajonetem a o několik hodin později zastřelen. Jeho tělo leželo pět dnů v Misurátě v chladírnách a proudily k němu davy, aby se podívali a mohly si ho vyfotografovat.

 

Co do krutosti dopadl hůře komunista Muhammad Nadžíbulláh (49), vládce Afghánistánu za sovětské okupace a krátce po ní (1987-1992). Ze sovětského spojence se proměnil v indického, čímž si nijak nepomohl.

 

Mudžáhidy vyhnán z úřadu utekl na zastoupení Spojených národů, kde ho nový režim nechal čtyři roky. Když roku 1996 dobyl Kábul Taliban, byl 27. září vyvlečen na ulici, vítězové mu zpřeráželi prsty a vykastrovali ho. Talibové mully Muhammada Umara ho oběsili na semaforu a jeho bratra Šáhpura Ahmadzaie umořili stejným způsobem a zastřelili.

 

Fašistický samovládce Benito Mussolini (62) byl partyzány dopaden se svou přítelkyní Clarou Petacciovou a několika dalšími „soudruhy“ 27. dubna 1945 při pokusu uprchnout do Švýcarska a odtamtud letecky do Španělska. Druhého dne byli zastřeleni a v Miláně jejich těla pověšena na benzínové pumpě hlavou dolů.

 

Zhovadilosti

 

Neuvěřitelným způsobem byl lynchován asi 65letý východořímský císař Androníkos i. Komnénos (vládl 1183-1185). Prohrál svůj boj se šlechtickou aristokracií a nový císař Isaakios ii. Angelos ho předhodil davu.

 

Tři dny byl v září 1185 mučen, uřízli mu pravou ruku, vytrhali vlasy, zuby a jedno oko, tvář znetvořili vařicí vodou. V hippodromu kónstantínopolském byl hlavou dolů uvázán mezi dva kůly, až byl propíchnut meči dvou západních žoldnéřů.

 

Milenkou Androníka, který vedl velmi „renesanční“ život s řadou přemetů, byla i Theodóra Komnéné a jejich syn Alexios byl předkem gruzínského knížecího rodu Andronikašviliů či Endronikašviliů, jediného v gruzínských dějinách s císařskými kořeny.

 

Císařův konec je zhovadilou krutostí srovnatelný s osudy indiánských zajatců tupených a umučených u kůlů, nebo polynéských, jimž byly podle svědectví cestovatelů odřezávány údy a postupně „tepelně zpracovávány“ a konsumovány – před zajatým nešťastníkem.

 

Jedinou sultánkou dějin a jedinou ženou v čele muslimského Egypta byla od 2. května do 31. července 1250 Šadžár ad-Durr(ová), původně harémová otrokyně. Dotáhla to na manželku dvou sultánů, podílela se na vítězství nad křižáky a sama vládla, byla však donucena ustoupit ve prospěch svého druhého manžela.

 

Když ho dala zavraždit, byla mamlúky zatčena, uvrhnuta do věže a tam ji harémové ženy zavražděného utloukly svými pantoflemi, jak se traduje; dotek cizích bot je pro arabský svět hanebností, srov. gesto, které v Baghdádu potkala amerického presidenta George Bushe ml.

 

Zda-li pantofle znamenaly mírnou smrt, nelze posoudit: královrazi byli ve staré Persii trestáni roztržením těla dvěma ohnutými stromy, nebo utlučením hlavy kameny...

 

Hozeni do řeky

 

Špatné konce mělo hodně římských vojenských diktátorů, jimž se v historii říká císaři. Odporností v tom však kupodivu mnoho nebylo, stejně jako je vzácné hanobení ostatků a zohavení živých či mrtvých v hellénských dějinách (srov. Kassandrovu mstu na Alexandrově rodině a Olympiadinu na Kassadrově příbuzných).

 

Atentát na chlapeckého pomateného krutovládce Gaia, který se narodil se jménem svého světoznámého dědečka Augusta jako C. Iulius Caesar, provedl v lednu roku 41 n. l. tribun praetoriánské kohorty Cassius Chaerea, který měl možná sám nástupnické ambice.

 

Claudius, kterého pučisté omylem provolali nástupcem, ho dal krátce po svém nástupu popravit, protože při císařovraždě byla surově zabita také Caligulova dvouletá dcerka Iulia Drusilla. Nešťastný tyranobijce požádal Claudia, aby mu dopřál popravu mečem, kterým zavraždil Gaia, a bylo mu vyhověno; nikdo další ze spiklenců, byť mezi nimi byli i senátoři, potrestán nebyl.

 

Ostudně vypadal atentát na vojáckého císaře Caracallu, v jehož rodiče byli římsko-berbersko-foinícko-arabské krve. Byl zavražděn na parthském tažení v dubnu roku 217 n. l. při močení na cestě z Karrh (starý Charrán) do vyhlášeného chrámu boha Sîna čili Měsíce ranou dýky do krku; vrah, muž z „ochranky“, byl na útěku zabit.

 

Všichni tito římští zavraždění byli řádně pohřbeni.

 

Chlapecký Elagabal/Héliogabalos či Sardanapallos, kterého armáda přivedla ze Syrie do Říma, byl človíčkem mimo místo a čas. Veleknězi orientálního kultu byla latina cizí, Řím i celý dospělý svět. Na „trůn“ nastoupil ve čtrnácti, a zavražděn byl vojáky na záchodě, kam se před nimi během vzpoury ukryl, roku 222 v osmnácti.

 

Stejně jako otec a syn Vitelliové roku 69 n .l. bylo jeho tělo vláčeno městem za háky a pak vhozen do stoky a Tiberu. Předtím mu dav uřízl ruce. Jako jediný z římských císařů nebyl Héliogabalos ani poté řádně pohřben. Zavražděna vzbouřenci byla také jeho arabská matka Symiamira a její tělo zřejmě skončilo stejně.

 

Mrtvoly zneucťovali vykradači egyptských hrobek. Nejskandálnější je však případ římského papeže Formosa (891-896). Jeho tělo bylo po smrti nepřáteli vzato z krypty a souzen za své (asi údajné) přečiny. Odsouzen na smrt, byl hozen do řeky. Příznivci tělo z Tiberu vylovili a pochovali. Papež Sergius iii. ho dal znovu posadit před soud a urazit mu lebku i jinak zohavit; o tom více v indexu v oddílu o křesťanství („synod s mrtvolou“).

 

Živé stupínky

 

Ve válkách s perskými Sasánovci se Římanům nijak úspěšně nevedlo. Ardašírův syn a nástupce Šápúr I. (241 až 271) byl v těchto válkách velmi úspěšný a roku 260 padl u Edessy do perského zajetí se sedmdesáti tisíci Římanů dokonce jediný z římských císařů P. Licinius Valerianus.

 

Po Cannách, Karrhách a Teutoburském lesu největší z římských vojenských ostud: zbožtěná hlava státu Valentiánus se už domů nevrátil a buď zemřel v zajetí stářím, nebo byl umučen (vládl 253 – 260). Podle jedné verse ho Peršan používal jako stoličku pro vsednutí do sedla koně.

 

Stejný osud prý potkal osmanského sultána Bájezída i. (1389-1402) po porážce u Ankary, kde padl do zajetí mongolo-turkického krutovládce Timúra („Tamerlán“), prapředka indických Velkých Mughalů. Timúr ho dal zavřít do železné klece a vozil ho s sebou po světě. Měl prý Turka rád, ale rok po zajetí se podařilo Bájezídovi vzít si život, prý tím, že tloukl hlavou o klec (podle jiných se otrávil). 

 

Zavírání poražených do klecí má svou tradici začínající v Mesopotamii. Asi roku 2346 či snad až 2340 v Kiši svrhl z trůnu neznámý palácový funkcionář („arcičíšník“)-žoldnéř panovníka Ur-Zababu, vasala krále Lugal-zaggesiho, a stal se králem Kiše.

 

Lugal-zaggesiho, který byl v Sumeru nejsilnější (vládl od roku 2371), také porazil a zničil Uruk. Krále v bitvě zajal a strčil do klece, s níž objížděl dobytou říši. Dobyl E-Ninmar na území Lagaše a Ummu, obsadil celý Sumer. Vzbouřenec si dal akkadské královské jméno Šarru-kén/„Pravý, zákonitý král“ a stal se zakladatelem první předněvýchodní veleříše.

 

Vzácné milosti

 

Následovala katastrofa, první frontální útok barbarů na říši po celé linii severní hranice: Gotové v Asii a Helladě, Alamanni v Itálii, Frankové v Galliích a Hispániích, dokonce až v Africe a v důsledku museli Římané vyklidit provincii Dákii.

 

9. srpna 378 n. l. významně porazili gotští Tervingové a Greuthungové s posilou Alánů a Hunů u Adriánopole Římany pod Valentem, který byl na útěku nepoznán zahuben, padli hlavní velitelé a dvě třetiny armády; od roku 260 největší římská porážka od barbarů.

 

Pozoruhodný byl osud císaře Tetrika a jeho syna, které porazil L. Domitius Auréliánus, vládci Gallií let 271-274. Oba byli vedeni v triumfu (nad občany!), ale vzdorocísař byl vzat na milost: jeho syn se dostal do senátu, Tetricus obdržel správu Lúkánie.

 

Je to jediný případ, kdy u Římanů někdo přežil občanskou válku. Podobným takovým případem je jistý Vetranio, proticísař Konstanta (337 – 350) a prý bídák, který se dal císařem přemluvit a odešel do soukromí! Ani do triumfu nemusel...

 

Vzdáleně srovnatelný osud s tragedií Valerianovou byl lýdského krále Kroisa (560-547), jehož bohatství je dodnes příslovečné, v češtině jako „krézovo“. Pustil se do války s Peršanem Kýrem, donucen se stáhnout na sardský hrad a po dlouhém obléhání se vzdát.

 

Kýros ho odsoudil, jak praví jedna verse, na smrt upálením. Když Kroisos vykřikoval z plápolající hranice jméno Solónovo, jehož radami král kdysi údajně pohrdl (oba se nemohli setkat z důvodů „termínových“), dal si Kýros vše vysvětlit, po výzvě Apollónovi oheň i uhasil a z milého Kroisa udělal rádce svého i svého syna Kambýsa.