004-001

 

************************************************************

4.

Ol. 194, 1

Démarátos z Efesu (poprvé)

308 SE

244 AE

(Polycharmos II. a Lakón)

a. u. c. 750

C. Calvisius Sabinus a L. Passienus Rufus

coss. suff.: C. Caecilis Rufus (?) a Galus (?) Sulpicius (= Ser. Sulpicius Gallus?)

************************************************************

V Edesse v Orrhoéně zemřel král Ma'nú III. Saflúl (vládl od roku 23). Nástupcem se stal jeho syn Abgar V. Ukkámá, "Černý", vládnoucí samostatně do roku 7 našeho letopočtu. Toho roku byl zapuzen svým bratrem Ma'núem IV., jenž vládl do roku 13 n. l., kdy se opět vrátil na trůn Abgar V. a vládl pak do roku 50 (?) našeho letopočtu. Jména dalších abgarských vládců viz v dynastických tabulkách. 

Abgar V. měl roku 29 n. l. (Abrahámovy éry 1880) poslat dopis Ježíšovi, tvrdí křesťané, aby ho navštívil a vyléčil z choroby, když umí ty léčitelské zázraky, a ten mu obratem písemně (sic) slíbil, že mu pošle někoho ze svých žáků. Nestihl to, ale k úspěšné misi prý došlo až roky po Ježíšově smrti v osobě jednoho ze "sedmdesáti" Thaddaia z Edessy; srov. rok 36+ a viz více v indexu s. v. křesťanství. 

Když se z Říma ke konci předešlého roku vrátil nejstarší Héródův syn a následník trůnu Antipatros, byl v Iúdaji svým otcem prostřednictvím peripatétického učence a vychovatele Níkoláa z Damašku (60) obžalován z křivého obvinění svých nevlastních bratrů (srov. roky 12 a 7), za něž byli popraveni. Prokázalo se též, že Antipatros připravoval antentát jedem na Héróda s královým bratrem Ferórou a do spiknutí se zapletla řada dvořanů a příbuzných. Antipatros byl souzen v přítomnosti syrského správce. P. Quinctilia Vara, srov. rok 6, odsouzen a popraven jen pět dní před smrtí otce, když si již dělal naděje na trůn. • Níkoláos, který býval vychovatelem dětí Kleopatry VIII. s M. Antoniem, fungoval na dvoře Héródově jako poradce a diplomat, viz rok 64. Jeho bratr Ptolemaios byl královým důvěrníkem a předal v Římě Héródův pečetní prsten Augustovi.

Na jaře krátce před svátkem pesach zemřel v Jeríchu za velkých bolestí král Židů Héródés Veliký (snad ve věku 68 let, srov. rok 47 a 65; vládl od roku 40). Židovský hellénistický stát za něho dosáhl největšího územního rozsahu, ale opět se mezi lidmi zdvíhal náboženský fanatismus: o tom, jak skupina radikálních konservativců rozbila 13. března (zatmění měsíce nad Palaistínou, kdy byli popraveni), krátce před královou smrtí, zlatého orla nad branou do posvátného okrsku Jahweho chrámu, viz v indexu s. v. terorismus. Se svým otcem Antipatrem alias Antipou dokázali od dob Pompeiových střídat ve správný čas mocenské koalice tak, aby uchovali v židovském státě svou moc a vlastní Iúdaiu aby drželi od válek. 

Héródovým nástupcem v Jerúsalému se stal podle posledního znění závěti jako ethnarcha Archeláos (nebylo mu dvacet), celým jménem Héródés Archeláos (vládl do roku 6 našeho letopočtu, kdy byl císařem exulován do gallské Vienny; Augustus pak přeměnil Iúdaiu se Samareiou v provincii, v letech 41-44 opět království, pak zase provincie, srov. rok 2 a 6+). Odmítl královský titul a Augustem mu ani nebyl přiznán. Úděl mu vynášel ročně šest set talentů. • Héródés Veliký tak byl předposledním z židovských králů; posledním vladařem s královským titulem byl v letech 37 až 44 n. l. Héródés Agrippás/Agrippa I. Filokaisar.

Archeláos se přel o nástupnictví po otci s mladším bratrem Antipou (asi 16) a oba se po jeho smrti s velkou částí rodiny s výjimkou Filippa vypravili z Kaisarie do Říma. Archeláos a Antipás byli Héródovi synové s Malthakou, Filippos s Kleopatrou čili se čtvrtou a pátou Héródovou manželkou. Aniž by se dozvěděla o výsledku sporu, zemřela v Římě matka bratrů Malthaké ze Samareie (asi 40), která držela při mladším ze sourozenců. 

Augustus, jemuž ze závěti připadlo deset milionů drachem raženého stříbra a jeho manželce Livii s dětmi polovina, rozhodl, aby šanci dostal starší Archeláos s titulem ethnarchy, "vůdce národa", a bude-li dobrým vládcem, udělí mu titul královský; k tomu nedošlo, viz zde výše. Jako ethnarcha vládl Archeláos Iúdeiou, Samareiou a héródovskou kmenovou Idúmají.

Tetrarchou v Galilaji a v Peraji se z Héródova a Augustova rozhodnutí stal Archeláův bratr Héródés Antipatros vulgo Antipás, který zde vládl do roku 40 našeho letopočtu a země vynášel ročně dvě stě talentů; v Bataneji, Tráchónítidě a v Auranítidě se stal tetrarchou Héródés Filippos (vládl do roku 33 n. l); roční výnos jeho údělu činil jedno sto talentů. Všichni Héródovi nástupci používali jeho jména jako titulu. Héródova sestra Salómé se svým třetím manželem Alexou obdržela knížectví-toparchii podléhající Archeláovi v kraji kolem Gazy při pobřeží (bez Gazy-města) a palác v Askalónu, k tomu půl milionu drachem raženého stříbra; roční výnos jejího dílu činil šedesát talentů. Když někdy po roce 6 n. l. zemřela, odkázala svůj díl Augustově Livii. Bez údělu zůstal Héródův syn s Mariamou (II.) Héródés Boéthos alias Filippos, dostal jen peníze: později se oženil s Aristobúlovou dcerou s Bereníkou jménem Héródiás, s níž měl dceru Salómé (viz dále rok 30+).

Města s hellénskou většinou Gazu, Gadary a Hippos připojil Augustus k provincii Syria. Současně v Římě s povolením syrského legáta Vara žádala deputace padesáti náboženských radikálů, pravděpodobně farisajů, o zrušení královlády Héródovy rodiny v Palaistíně a o připojení země k syrské provincii. To Augustus prozatím odmítl, viz pak rok 6 n. l.

Archeláova vláda byla ve znamení násilností. Po smrti otce za bohoslužeb pesachu v dubnu se bouřili farisajové, domáhali se odplaty za buřiče popravené v posledních dnech Héróda Velikého. Nový vládce na potlačení nepokojů poslal armádu: v Jerúsalému bylo povražděno na tři tisíce obětujících lidí. Syrský legát P. Quictilius Varus po Archeláově odplutí dorazil do Jerúsaléma s jednou ze tří syrských legií, zanechal ji tu táborem a vrátil se do Antiocheie (vzal si život za ztracené bitvy v Teutoburském lese roku 9 n. l.)

Sabinus (celé jméno neznáme), syrský procurator/epitropos, tedy nezávislý finanční správce Augustův, prozkoumával Héródovo dědictví a chodil v doprovodu svých ozbrojených otroků. Začátkem června se opět v Jerúsalému shromáždilo množství Židů z celé Palaistíny k bohoslužbám o svátku šavúót/pentékosté a dav se pustil do cizinců - římských legionářů na hradě a v chrámovém okrsku. Oblehl je a v bojích s Židy zapálili římští vojáci okolní stavby a údajně vyloupili část chrámového pokladu, summu o čtyřech stech talentech. Sabinus, který spustil revoluci, když bylo zle, prchl.

Zemí se masově šířilo násilí proti cizincům, majetnějším lidem a proti královskému majetku a lidem spojeným s dvorem, banditismus propojený s náboženským xenofobním fanatismem. Královský otrok Šim'on/Simón se prohlásil králem v Peraji, loupil a pálil v Jeríchu, byl však brzy královskou pěchotou poražen a odpraven. Jistý urostlý pastevec jménem Athrongés/Athrongaios podporován svými čtyřmi bratry se rovněž prohlásil králem Židů a když jeho bratři byli po měsících loupení a přepadání Římanů a královských vojáků pobiti jednotkami Archeláovými, dohodl se s ním a "podrobil se", tedy pravděpodobně přežil. 

V Sepfóridě povstal Iúdás z gaulanítské Gamaly, syn lupiče Ezekiy/Chizqijá(hu) zlikvidovaného kdysi Héródem v Galilaji, viz rok 47. Vyloupil královský palác a zmocnil se jeho zbrojnice. V létě dorazil ze Syrie legát Quictilius Varus se dvěma legiemi a posilami z bérýtské kolonie a od nabatajského krále Arety. Římané vypálili Sepfóridu a obyvatelstvo prodali do otroctví. Když Varus obsadil Jerúsalém, povstalci se rozutekli po celé zemi. Varus zanechal ve městě posádkou jednu z legií a odtáhl do Syrie. Z těch, které Římané pochytali, bylo na dva tisíce ukřižováno. O osudu gamalského Iúdy zpráv není, ale asi je shodný se svým jmenovcem zvaným Galilajský, zakladatelem zélótského hnutí (kanaj, kanaim), viz rok 6+. 

Skončilo tak první v řadě protiřímských povstání v Iúdě, která vyústila ve válku roku 66, válku diasporních Židů na konci vlády Traianovy a ve vyvrácení Jerúsaléma za Hadriana roku 135 n. l. 

Po Héródově smrti odešla Bereníké (asi 30), vdova po Aristobúlovi (7) a Theudiónovi (6), s šestiletým synem Héródem Agrippou (I.) do Říma. Žili na Augustově a Tiberiově dvoře, kluk vyrůstal ve společnosti Tiberiova syna Drusa a budoucího císaře Claudia, spřátelil se s C. Iuliem Caesarem, budoucím principem Gaiem. Bereníké (I.) zemřela někdy po roce 20 n. l., viz tam. 

V Cordubě (dn. Cordóbě) se narodil L. Annaeus Senece iun., řečník, tragický básník a filosof, především ale finančník. vzal si život v Římě roku 65 našeho letopočtu.

V Puteolách zemřel bývalý sekretář M. Tullia Cicerona M. Tullius Tiro, sám literát. Narodil se asi roku 103.

************************************************************

3.

Ol. 194, 2

309 SE

245 AE

(Démokratés)

a. u. c. 751

L. Cornelius Lentulus a M. Valerius Messala Mesallinus

************************************************************

Tohoto nebo roku následujícího otrávila v říši Parthů královna Thea Úraniá Músa svého manžela Arsaka XVII. Fraáta IV. (vládl od roku 37). Nástupcem se stal jeho nejmladší syn (právě s Músou, viz její přípravy roku 10) Arsakés XVIII. Fraátés V. nebo též Fraátakés, "Fraátíček"  (vládl do roku 4 našeho letopočtu). Roku 2 n. l. se oženil se svou vlastní matkou.

V Germánii obsadili v jižním Německu bývalou zemi Markomannů Hermundurové, což jim, jak praví římská tradice, povolil legát provincie Illyrie L. Domitius Ahenobarbus, který pronikl t. r. údajně až k řece Sále, řec. Salas (lat. jméno neznáme), dnešní Saale v Duryňsku a Sasku-Anhaltu, viz dále rok 1+, a s Germány měl přátelské styky. Část Hermundurů žila i v Poohří a pravděpodobně uznala nadvládu Marobudua Markomanského.

U Tarraciny se 24. prosince narodil Ser. Sulpicius Galba, ve dnech 9. června roku 68 n. l. až 15. ledna roku 69 n. l. císař v Římě.

************************************************************

2.

Ol. 194, 3

310 SE

246 AE

(Súnieus)

a. u. c. 752

Imp. Caesar d. f. Augustus XIII. a M. Plautius Silvanus

coss. suff.: L. Caninius Gallus, C. Fufius Geminus a Q. Fabricius

************************************************************

Západní část bývalého království Pontos se sídelním městem Amaseji, tzv. Pontos Galatikos, tj. Keltský, a se Sebastopolí, založenou Pýthodórem z Trall, byla spojena s provincií Galatia (srov. rok 35, 12 a 8).

Král Parthů Fraátés V. či Fraátakés požádal Augusta, aby mu vydal nevlastní bratry, vlastně na smrt, kteří žili od roku 10 v Římě (srov. tam a rok 4+): byl odmítnut a vyzván vyklidit Armenii. Augustus se rozhodl pro válku: nikoli přímou s Parthy, ale s parthskými straníky v Armenii. Vyslal svého vnuka C. Iulia Caesara (18) vybaveného rozsáhlými pravomocemi (imperium maius) s vojskem do Armenie na pomoc Ariobarzánovi, synovi krále Artavasda či Artabáza Médského (srov. rok 20) proti Parthům. Tiberius (40) tehdy připlul z Rhodu za mladým Caesarem na Chios, aby mu projevil úctu: ponižující cesta byla předmětem vtípků Caesarova doprovodu.

Před armenským tažením, které ve skutečnosti vedli legáti, se C. Iulius Caesar vydal roku 5 nejprve k legiím na Istros/Dunaj, aby navykl životu v ležení, a do Egypta a teprve roku 1 našeho letopočtu byl v Syrii (viz tam). 

Za poradce ve věcech vojenských, rector, měl po ruce M. Lollia Paulina (viz roky 25 a 16), vítěze nad Marmaridy/Marmary, Garamanty a Homonady P. Sulpicia Quirinia (viz rok 12), budoucího Tiberiova praefecta praetorio L. Aelia Seiana a pozdějšího historika C. Velleia Patercula, kteří byli na rozdíl od Lollia přátelé Tiberiovi, pod nímž Paterculus později sloužil v Germánii a Pannonii (v době této cesty do Orientu jemu a Seianovi bylo c. osmnáct).

Quirinia jmenuje někdy po misi C. Caesara legátem v Syrii, snad roku 3+, za jehož správy přejde roku 6+ autonomní iúdská tetrarchie, odkud Augustus vyhnal Héróda Archeláa, viz rok 4-, pod přímou moc Říma a syrského legáta v nové provincii v Jerúsalému zastoupí praefectus. V nových poměrech Quirinius provedl daňový census, pravidelný počin všech římských provinčních správ. Viz dále rok 21+.

Po zdlouhavých armenských operacích, o nichž je málo známo, byl roku 2 našeho letopočtu, viz tam, při obléhání pevnosti Artageira zraněn (později se i zde dávala vina vražedkyni Livii) a začátkem roku 4 n. l. cestou domů v lycké Limyrách 21. února následkům zranění podlehl. • Od roku 1 př. n. l. byl C. Caesar ženat s Livillou (Livia Iulia), dcerou Drusa st. a Antonie mladší. Manželství bylo bezdětné.

L. Iulius Caesar, mladší bratr Gaiův, adoptivní vnuk Augustův, byl v Římě slavnostně uveden do veřejného života; srov. rok 5. Za manželku mu byla vyhlédnuta Aemilia Lepida, pozdější choť P. Sulpicia Quirinia, srov. rok 12- a 21+.

Augustus se dal uprosit a 5. února prohlásit senátem Otcem vlasti, pater patriae. Bylo odhaleno údajné spiknutí Iulla Antonia proti Augustovi, již třetí proti jeho osobě od uchopení moci. Iullus Antonius byl synem triumvira M. Antonia s Fulvií (srov. rok 30), autor nedochovaného epu Diomedia o dvanácti knihách, sledující mýthologickou linii prohellénskou, nikoli vergiliovskou protrojskou propagovanou Augustem. 

S řadou dalších byl mladý Antonius popraven za cizoložství s Iulií, Augustovou dcerou, která za nevěru Tiberiovi byla Augustem poslána do vyhnanství na ostrov Pandáterii; roku 3+ se směla vrátit na pevninu, žila v Rhégiu, kde ji po nástupu k moci dal Tiberius umořit hlady, viz rok 14+. Augustus jí poslal jakoby z Rhodu rozvodový list jménem Tiberiovým. 

Iulia možná prosazovala nástupnictví Antoniovo a zřejmě se otci stala se svou skupinou-"milenců" nebezpečná; proč ji otec takto likvidoval, známo není, ale sexuální "morálka" v tom asi roli nehrála, vždyť Augustus měl sám hodně másla na hlavě. • Tiberius se pak už nikdy neoženil, ani nejsou tradovány žádné jeho příběhy s ženami, neboť později propadl ve svém ostrovním imperiu  capraejském vášnivě dětem.

Prvních pět let měla zákaz pití vína a i později nesměla přijímat neohlášené návštěvy: Augustus svou dceru a vnučku upřímně nenáviděl. Dobrovolně Iulii starší doprovázela matka Scribonie, jíž kdysi Augustus předhazoval nestoudný život, ona jemu milenky. Iulia své syny už nikdy nespatřila a chlapci sami po ní nikdy nezatoužili.

Propuštěnkyně Iuliina Phoebe/Foibé, její životní družka, si raději vzala život, než aby čekala na Augustův trest. Principův ocelový komentář: "Raději bych byl otcem jejím, než Iuliin."

S Iulií byl zahuben i Sempronius Gracchus (jméno se nezachovalo, asi C.), ženatý s jistou Alliarií, ale milenec Augustovy dcery. Následujícího roku byl rovněž exulován a skončil na Kerkíně, lat. Cercina, kde byl po Augustově zavražděn, pravděpodobně na rozkaz Tiberiův. O jeho synovi, obchodníkovi (klan Semproniů Gracchů měl rody patrijský i plebejský), viz rok 20+.

 Spolu se svým forem, forum Augusti, o stranách přibližně o 120 metrech zasvětil Augustus chrám Marta Ultora, Mstitele, který zaslíbil už roku 42 po likvidaci vrahů Božského Iulia. Do chrámové celly Augustus uložil Caesarův meč a odznaky legií. Při hrách bylo pobito v aréně Cirku 260 lvů, ve vodě zavedené do Flamininova cirku, bylo pozabíjeno 36 krokodýlů (první taková podívaná v Evropě a zjevně dodnes také jediná) a v umělém jezeru na pravém břehu Tiberu, srov. pak rok 59+, svedena naumachie/námořní bitva "Peršanů s Athéňany": opět vyhráli "Athéňané".

Cos. t. r. M. Plautius Silvanus a jeho bratr A. Platius, cos. suff. roku následujícího, byli syny A. Plautia z rodu plebejského, který pod Pompeiem sloužil v různých funkcích na Východě a účastnil se války s piráty. Roku 49 a 48 správcoval v Bíthýnii a Pontu, ale kam za občanské války Caesarův vrstevník patřil, známo není. Oba jeho synové byli dětmi Urgulanie, důvěrné přítelkyně Augustovy manželky Livie, která dokázala tolik zneužívat své konexe, viz rok 24 n. l. M. Plautius Silvanus působil za Augusta v provinciích, porazil jako správce Galatie Isaury a s Tiberiem se podílel na panonské válce a za svá vítězství si vysloužil triumfální odznaky, ornamenta triumphalia. S manželkou Lartií měl děti M. Plautia Silvana, který roku 24 n. l. zavraždil svou manželku Apronii, viz, Plautii Urgulanillu, od asi roku 8+ první manželku budoucího císaře Claudia, A. Plautia Urgulania, který brzy zemřel a P. Plautia Pulchra, jehož Claudius povýšil mez patricie.

A. Plautius, cos. suff. 1-, měl s Vitellií, pratetou budoucího císaře A. Vitellia, syna Plautia, cos. suff. 29+, který za Claudia dobýval Británii, Q. Plautia, cos. 36+ a Plautii, manželku P. Petronia, cos. suff. 19+ a správce Syria v letech 39-42, s níž měl syny P. Petronia Turpiliana, cos. 61, T. Petronia zvaného Arbiter (?) a Petronii, manželku císaře A. Vitellia. 

V Palaistíně snad t. r. potkal mauretánský král Iúbás/Iuba II. (asi 50) doprovázející C. Iulia Caesara na cestě Orientem, viz zde výše, vdovu po Héródovu synovi Alexandrovi, viz rok 7, Glafyru Kappadockou (asi 30). Uchvácený král opustil svou manželku Kleopatru (IX.) Selénu (II.), viz rok 25, a oženil se s Glafyrou. Manželství netrvalo dlouho, snad jen do roku 4+, kdy C. Caesar zemřel a Iúbás se asi vrátil domů a ke své Kleopatře. Do Glafyry se zamiloval Héródés Archeláos a k nelibosti pravověrných Židů si vdovu po svém bratrovi, s nímž měla tři děti, vzal. Glafyra se nedožila manželova pádu roku 6+, viz tam.   

V Bét lechemu se někdy mezi 1. zářím a 30. říjnem údajně narodil jistý Iésús, později přezdívaný Christos či Chréstos, ústřední postava křesťanského náboženství. Mělo se tak stát v 25. roce Augustovy vlády, 2015. roku Abrahámovy éry, 28 let od obsazení Egypta Římany, 752 let od založení Města/a. u. c. Iésús, hebr. Jhóšú'a/Jóšú'a měl být podle křesťanského mýthu roku 29 n. 31 našeho letopočtu popraven za protiřímskou vzpouru. Údajně měl dokonce přijmout královský titul vládce Židů (srov. rok 4). Je pozoruhodné, že muž tvrdící o sobě, že je synem božím, žil a zemřel v éře Tiberiově, tedy rovněž syna božího (pravda, adoptivního).

Podle jiného pramene se Iésús narodil již roku 3, podle četných dalších indicií v kterémkoli z posledních let před naším letopočtem. Rok 1 našeho letopočtu jako datum narození Ježíšova stanovil křesťanský mnich Dionýsios Exiguus, když roku 526 n. l. vypočítával data křesťanských velikonoc. Spekulativních možností data Ježíšova narození, je-li to historická postava, je více a všechny spadají před náš letopočet do doby vlády krále Héróda Velikého (vládl 40 - 4). 

Datace „léta páně“, anno domini (A. D.), se vžila až v době Karla Velikého. Římská datace podle konsulů zanikla definitivně roku 534 n. l. (srov. rok 509). • Tradiční svět antického polytheismu se nikdy nenadchnul ani židovským monotheismem, ani jeho křesťanskou odnoží. Ještě o téměř dvě staletí později o Ježíšovi, aniž by ho jmenoval, hovoří satirik Lúkiános pouze jako o „ukřižovaném sofistovi/aneskolopismenos sofistés,“ jehož dobře organisovaných příznivců je ale všude kolem hodně.

V Římě zákonem navrženým oběma konsuly stanoven počet otroků, jimž lze závětí udělit svobodu, manumissio, lex Fufia Caninia, a to podle velikosti pánova majetku: do sta otroků čtvrtinu, do pěti set pětinu, nejvýše však sto. Naopak majitelé deseti otroků směli propustit jich polovinu, do třiceti třetinu. Srov. k tomu lex Aelia Sentia z roku 4+.

12. května poprvé konány v cirku ludi martiales, Martovské hry, pravděpodobně jako první den oslav Marta Mstitele, jehož chrám byl otevřen 1. srpna 20, což byl snad druhý den her.

V Japonsku zemřel mladší císařův bratr Jamato-hiko no Mikoto. Podle tradice udržované tehdy stále ještě po celém Dálném východě bylo jeho služebnictvo pohřbeno za živa s tělem zemřelého do mohyly. Trvalo několik dnů než zemřeli a ve dne v noci naříkali a kvíleli. Císař Suinin to slyšel a byl jejich osudem dojat. Řekl svým lidem: "Je to bolestivá věc, že musí ten, koho jste milovali, být ve smrti následován. Ačkoli to je pradávný zvyk, proč ho dodržovat, je-li špatný?" Rituální oběti tím služebnictva zrušil.

Na podzim 3+ zemřela císařovna Hibasu-hime no Mikoto a Suinin nařídil, aby namísto živých lidí zemřelou aristokratku doprovázely na onen svět hliněné sochy služebnictva vkládané do mohyly. Nápad to byl ministra jménem Nomino Sukune; podle čínských kronik se v Japonsku rituálně vraždilo služebnictvo ještě roku 247+. Po staletí si však nad hroby svých pánů brali dobrovolně život jejich poddaní. Poslední takový příklad je z roku 1868 na pohřbu císaře Kómei, poslední, jemuž se dostalo posmrtného jména, otec reformátora Meidžiho. Viz dále k japonským dějinám rok 70+. 

************************************************************

1. př. n. l. 

Ol. 194, 4

311 SE

247 AE

(Sféttios)

a. u. c. 753

Cossus Cornelius Lentulus a L. Calpurnius Piso (Augur)

coss. suff.: A. Plautius a A. Caecina Severus

************************************************************

V Armenii snad t. r. zemřela Tigránova sestra Erató, bratrova spoluvládkyně od roku 6, a král Tigránés III. Filhellén vládl opět samostatně, a to do roku 2 našeho letopočtu. Po Tigránově smrti vládl v Armenii krátce Ariobarzánés, syn Artavasda či Artabáze Médského, jehož dosadil na trůn C. Iulius Caesar (srov. rok 2)

Ještě téhož roku nebo roku 3 našeho letopočtu Ariobarzánés zemřel přirozenou smrtí a nástupcem se stal jeho syn Artavasdés III., který zemřel krátce před rokem 12 n. l. Jeho nástupce Tigránés IV., vnuk Héróda Velikého, byl sesazen Armeny, srov. rok 36+ a 60+. Ti si pak povolali parthského krále (sesazeného Arsaka XX.) Vonóna, který jim vládl do roku 15 nebo 16 n. l., kdy abdikoval a odešel do Syrie k Římanům. Do roku 18 n. l. trvalo interregnum (?), od t. r. do roku 35 n. l. vládl Armenům jako král Artaxiás III., rodným jménem Zénón, syn Polemóna I. Pontského s Pýthodóridou. 

Sled armenských dějin a jejich vladařů lze interpretovat poněkud jinak. Např. vládu Tigrána III. je možné omezit jen na léta 12 až 6, pak by následoval Artavasdés III., roku 1 opět Tigránés III. s Erató, roku 2 našeho letopočtu krátce Ariobarzánés. • Data a jména z těchto let armenských dějin spočívají silně na výkladu numismatických údajů.

Parthský král Fraátés V. se na setkání s C. Iuliem Caesarem na ostrově v řece Eufrátu formálně zřekl nároků na království Armenů; pokud tato událost nespadá do roku 1 našeho letopočtu nebo ještě později. Po schůzce oba potentáti hostili se navzájem na svých stranách řeky, nejprve Parth přišel na římský břeh. Srov. podobnou situaci Artabána IV. (číslován též jako II. n. III., cf. roky 124 a 88) roku 36 n. l. a později Vologaisa I. • Fraátés podle účastníka summitu C. Velleia Patercula, budoucího autora průřezu římskými dějinami, tehdy vojenského tribuna, měl Caesarovi sdělit cosi o "zlotřilých plánech plných zákeřného a lstivého ducha/perfida et pléna subdolí ac versútí animí cónsilia" M. Lollia, jak kolovalo římským ležením. Velleius nevěděl, zda Lolliova smrt o několik dnů později byla "náhodná nebo dobrovolná". Viz též jinou versi a dataci Lolliovi smrti roku 16- a 2+. 

V Germánii další tažení Římanů pod M. Viniciem, součást blíže neznámé "nesmírné války, immensum bellum", která zřejmě trvala do roku 4 n. l.; nevíme o ní nic a onoho roku 4+ asi přišla římská odpověď, viz tam. 

Asi koncem prvního století obsadili Sarmaté celou dnešní jižní Ukrajinu až k Dunaji. Do téže doby patří vpády Alanů (srov. roky 128 a 53) z prostorů mezi Donem a Kaspickým mořem do Armenie, Médie a do Kappadokie.

Nejpozději kolem nového letopočtu se v Indii tvořila pátá kasta, varna, tzv. nedotknutelných, harijanů (dosl. dětí božích) též zvaná paňčama, tj. sanskrt. pátá varna, obecně dalitové. Stála zcela mimo árjskou společnost a neformálně zahrnovala ethnika a nejnižší sociální vrstvy, které nepatřily ani mezi šúdry. Kastovnictví zaváděli Arjové po svém příchodu do Indie z jihoruských stepí na začátku druhého tisíciletí (srov. roky 2300, 2070, 2000, 1800 a 600)

Tradičními čtyřmi skupinami z těla božského pratvora Purušy či Pradžápatiho, které daly jméno čtyřem varnám-kastám (z port. a lat. casta, čistá), byli bráhmani, "vědoucí" (symbolicky značení bílou barvou), kšatrijové (červení), válečníci, tj. mající sílu a moc, vaišjové (žlutí), obchodníci a statkáři, tj. usazení členové klanu, a řemeslní šúdrové (černí) sloužící prvním třem varnám v převážně otrockém postavení. Zřejmě to byli původně Neárjové, lidé tmavší pleti, nehovořící jazykem Árjů (Drávidové?) a převážně podrobené zemědělské a řemeslnické obyvatelstvo, srov. uspořádání dórské Sparty a porobených heilótů. V letech 1997 až 2002 byl jako první z dalitů Kóččeril Ráman Nárájanan presidentem Indické republiky, druhým se roku 2007 stal Rám Náth Kóvind. 

Kasty pravděpodobně byly jen společenským modelem, než stoprocentní skutečnost. Například v 16. století v lesnatých oblastech jihozápadního Bengálska/Bangly vznikala knížectví vůdců z nízkých kast (chovatelů krav a prodejců mléka, rybářů chytajících jen do rukou, kejklířů, metařů a čističů kanálů). Svou autonomii jejich rádžové uchovali i pod Mughaly.

Je pozoruhodné, že varna znamená v sanskrtu barva. Soudívá se, že kastovní rozvrstvení se skutečně řídilo stupněm pigmentace lidské kůže a svým způsobem je jedním z prazákladů novověkého rasismu. • Kasta nedotknutelných, dalitů (starší evropské označení paria), byla v Indii zrušena zákonem z 29. listopadu 1948 a jejich diskriminace byla zrušena až ústavou z roku 1950 n. l.; fakticky ovšem kastovnictví v moderní Indii přetrvává. Kasty se dělí na stovky klanů/džáti, viz v indexu pod kasty.

V Číně zemřel na nemoc neočekávaně bezdětný císař Aj/Ai (26; vládl od roku 7, srov. rok 57+). Jeho milenec a armádní velitel Tung Sien/Dong Xian (22) byl v palácovém puči rodiny Wangů, viz rok 7, zbaven moci a s manželkou si vzali život. Jeho posici u dvora získal zpět Wang Mang sesazený Ajem, viz rok 6+. Aj před smrtí nařídil, aby jeho císařským nástupcem se stal jeho milenec, ale to dvořané nerespektovali. Cíařovna-vdova Wangová prosadila Ajova bratrance Liou Ťi-c'/Liu Jizi, císařským jménem Pching/Ping, nejmladšího a posledního syna císaře Jüana, bratra tedy Čchengova (9; vládl do roku 6 n. l.). Chlapcovým regentem byl Wang Mang a oženil ho se svou dcerou Wang (císařovnou byla pouze v letech 4-6 n. l., roku 23 se vrhla do ohně hořícího paláce, viz tam. Wang Mang zcela ovládl dvůr a roku 3+ se proti němu spikl vlastní syn Wang Jü/Ju, který se spojil se rodem Wej. Puč se prozradil, Wang Jü si vzal život, rod Wejů byl vyvražděn a s ním řada dalších velmožů. 

Podle censu z roku 2 př. n. l. žilo v Číně 57,671.400 lidí, podle censu z roku 2+ čítalo sídelní město císařství Čchang-an/Chang'an 682 468 obyvatel. Odhady celosvětové populace viz index.

************************************************************

1. našeho letopočtu: éra se tradičně jmenuje "anno domini" (AD), "léta páně" (rozumí se: Ježíše Krista, viz v indexu s. v. Iésús)

Ol. 195, 1

Démarátos z Efesu (podruhé)

312 SE

248 AE

([...]on)

a. u. c. 754

C. Iulius Caesar a L. Aemilius Paullus; cos. suff. (od 7. července) M. Herennius Picens

Rok 2017 éry Abraháma/AA, rok 1184 od dobytí Troie

Rok 5500 éry světa/AM (viz k datu rok 3761)

************************************************************

V Germánii překročil L. Domitius Ahenobarbus jako první Říman v čele legií Labe/Albis, srov. rok 9 a 3, a na dnes neznámém místě na řece dal zřídit Augustovi oltář (někde na území dnešních tzv. nových německých spolkových zemí). Za to se mu dostalo triumfálních odznaků, ornamenta triumphalia. Jeho tažení budí zdání, že patřilo mezi přípravné akce pro válku Římanů proti Marbudovi a jeho Markomannům v dnešních Čechách, srov. rok 6 př. n. l.; válka začala roku 6 našeho letopočtu (resp. roku 12, viz tam), kdy již Římané pravděpodobně do Čech pronikli, ale museli je opět vyklidit, protože jim v zádech propuklo velké povstání v Pannoniích a v Illyriku. 

Lze soudit, že ve válce s Arminiem/Hermannem a Germány v letech 12 př. n. l. až 16 n. l. držel Augustus a Tiberius na Rýnu a Dunaji až na sto tisíc vojáků.

L. Domitius Ahenobarbus, cos. 16- (zemřel roku 25+), jezdil závody koňských spřežení, miloval gladiátorské hry v jejich nejkrutější podobě a měl pověst surovce. S Iulií Antonií st., dcerou triumvira M. Antonia se sestrou Augustovou Octavií ml. (zemřela roku 11-), byl otcem Cn. Domitia Ahenobarba, konsula roku 32+, vlastního otce budoucího principa Nerona (s Agrippinou ml.)

C. Iulius Caesar, Augustův vnuk, v Syrii a Palaistíně (viz rok 2-). Imperiální děd ho pochválil za to, že se na své cestě Iúdají nepomodlil v Hierosolymách/Jerúsalému. Staromilec Augustus i jeho adoptivní syn (od roku 4+) Tiberius zakazovali egyptské a židovské rituály a jejich vyznavače vypovídali z Města a Itálie; nicméně srov. název třetího římského obvodu po Augustově reformě roku 7, který se jmenoval po Ísidě a Sarápidovi. Augustus s Livií  přitom udržovali přátelské osobní vztahy k Héródovi Velkému a a stejně tak většina jejích nástupců posílali do Jahweho chrámu dary.

V kavkazské Ibérii porazil Farasmanés I. (30; Aderek/Aderki?), syn Kartamův s dcerou Farnabáza II., krále Artaxiu II., který v rozhodující bitvě padl. Jeho dlouhá a rušná vláda trvala do roku 58+. Farasmanés byl ženat s dcerou Tigrána III. s jeho vlastní sestrou Erató, jejíž jméno neznáme. Měli tři syny: následníka Mithridáda I., Rhadamista, usurpátora v Armenii, a Amazaspu. Viz dále rok 35.    

V Augustově době působili vědci, literáti a umělci:

• Augustův propuštěnec, vychovatel jeho vnuků, srov. zdce níž, filolog a knihovník Palatínské knihovny, spisovatel starožitností C. Iulius Hyginus, rodem z Alexandreie nebo spíše Hispánií,

• L. (?) Iunius Gallió, řečník a básník, přítel Seneky staršího, rovněž „Hispánec“, adoptoval Senekova syna L. Annaea Nováta pod jménem L. Iúnius Gallió Annaeánus; jeho bratrem byl miliardář Seneca Ml.,

• neznámý básník elegií pod pseudonymem Lygdamus, o němž víme pouze to, že jeho první narozeniny slavili rodiče v dubnu 43 a že jeho elegie byly zahrnuty do sborníku Corpus Tibullianum,

• Maecenátův propuštěnec, dramatik a básník C. Melissus,

• Pompeius Trogus, keltský historik a přírodovědec píšící latinsky, první keltský vědec, autor Filippských dějin o 44 knihách, Historiae philippicae (srov. rok 230 a 55),

• řečník P. Rutilius Rufus,

• učenec a autor didaktické prósy M. Verrius Flaccus, propuštěnec a zároveň vychovatel Augustových vnuků C. a L. Iulia Caesara, srov. zde výše,

• Diogenés z Charakény, autor geografického spisu o Mesopotamii a Arabii,

• perský historik píšící řecky Farnúchos z Antiocheie-Nisibis,

• Potamón z Alexandreie, zakladatel tzv. eklektické školy,

• astronom Kleomenés, autor zachovaného spisu o průběhu nebeských těles,

• Q. Caecilius Epirota, propuštěnec T. Pomponia Attica,

• filolog a majitel literární školy, řečník, autor politických hanopisů/scripta procacia Cassius Severus, kterýž bývá pokládán za posledního z republikánských rhétorů: senát ho za Augusta poslal do vyhnanství na Krétu a Tiberius na Serífos, kde také někdy ke konci Tiberiovy vlády zemřel,

• L. Crassicius Pasicles z Tarentu, později si říkal Pansa, propuštěnec a učitel řečnictví v Římě,

• A. Cremutius Cordus, senátor a annalista, který si roku 25 n. l. vzal na nátlak Tiberiův život,

• básník proslavený epigrammy, mladší vrstevník Ovidiův, Domitius Marsus (jméno neznáme),

• Albinovanus Pedo, autor epu Theseis, epigrammů a oslavných veršů, Ovidiův přítel,

• didaktický básník Grattius Faliscus, jehož pojednání o honitbě v hexametrech Cynegetica se dochovalo a

• Elefantis, pod jménem hetairy jako pseudonymu pořídil neznámý autor nedochovanou sbírku kosmetických a erotických návodů.

 

Oddíl CSD 776 až 1+ dopsán druhého dne sáturnálií roku 1991

Q. B. F. F. F. S.