321-328

***********************************************************
321. 
Ol. 275, 1

632 SE
568 AE
neznámý
a. u. c. 1174
na západu: Crispus Caesar II a Constantinus Caesar II
suff. na východu: Imp. Licinius VI a Licinius Caesar II 

***********************************************************

Na Východě Herulové (popř. gotští Tervingové/Thervingové) označovaní soudobými autory za Sauromaty n. Sarmaty žijícími u Maiótského jezera/dn. Azovské moře, vpadli pod vedením krále Rausimoda s loděmi proti toku Istru/Dunaje do některé z provincií Illyrika spravovanou podle míru s Liciniem z roku 317 Constantinem. Neúspěšně oblehli jisté město při řece, jehož jméno neznáme, a zde byli Římany rozprášeni

Když se Rausimodos zahnaný t. r. se svými rabujícími voji za Dunaj napřesrok vrátil, byl znovu poražen, zahnán za řeku a tam v bitvě zabit. Zajatce rozmístil Constantinus na římském území. Constantinovi vojáci při pronásledování plenících Sauromatů/Germánů překročili Istros a v boji s rabujícími gotskými nájezdníky se dostali do Thrákie na Liciniovo území, což vzbudilo u augustovského rivala nevoli. Jaký vliv měl Constantinův zásah proti loupeživým Germánům na následující spojenectví Alikovo s Liciniem, viz rok 323sq., a zda byl tento Rausimodovým nástupcem, nevíme. 

5. května udělil Constantinus africkým dónátistům práva svobody vyznání. Africké schisma se tím ovšem neskončilo, srov. rok 313sqq., avšak Constantinus měl po zbytek své vlády od Afriky klid. Začátkem července povolil Římanům odkazovat majetky křesťanským obcím v závětech a v kostelích bylo možné propouštět na svobodu otroky. 

V prosinci však křesťansky orientovaný mocnář dekretoval, aby v případě, že udeří do paláce nebo jiné veřejné stavby blesk, byli konsultováni haruspikové a staré spisy, vše však s vyloučením (předepsaných tradičních kultovních) obětí.

***********************************************************
322. 
Ol. 275, 2

633 SE
569 AE
neznámý
a. u. c. 1175
Petronius Probianus a Amnius Anicius Iulianus 

***********************************************************

Po incidentu, kdy Constantinovi vojáci při pronásledování germánských barbarů překročili hranice Liciniovy Thrákie, viz průběh války rok předešlý, vzal to východní augustus za porušení dohod z roku 317 a toužil po revanši: obě strany zahájily shromažďování sil, viz rok následující

***********************************************************
323. 
Ol. 275, 3

634 SE
570 AE
neznámý
a. u. c. 1176
Acilius Severus a Vettius Rufinus 

***********************************************************

Ve druhé válce augustů Constantinus shromažďoval loďstvo a pozemní armádu v Thessaloníce, Licinius v Helléspontu. Povstaly největší římské armády, jaké si říše dovolila (popřípadě jaké si historičtí autoři dovolili vymyslet). Ochrana hranic v Porýní a Podunají se v důsledku minimalisovala. Constantinus v Thessaloníce rozšířil přístav a jeho kapacity. Dal tu postavit a shromáždit dvě stě válečných lodí-třicetiveslic, dva tisíce nákladních, v makedonském okolí shromáždil na 120 tisíc pěšáků a námořníků a na deset tisíc jezdců. Část flotily kotvila v Peiraieu.

Licinius získal z východních provincií na devět set lodí, nevíme, zda válečných nebo všech dohromady, 150 tisíc mužů pěchoty a 1500 jezdců z Kappadokie a Frygie. Shromažďovali se u Adriánopole, odtud bellum hadrianopolitanum

V době Constantinova soluňského pobytu vpadli po letech do Thrákií a Moesií Gotové. Byli přemoženi a donuceni uzavřít roku následujícího mír. Jiná velká skupina Gotů-Tervingů pod "králem" Alikou bojovala v občanské válce na straně Liciniově, viz rok 321 a 324.

V Číně 3. ledna sešel hořkostí z porážky od Wanga Tuna až zemřel Jüan/Yuan (47), první císař dynastie Východních Ťin/Tung Ťin, Dong Jing, viz rok 311 a 317. Nástupcem se stal korunní princ S'-ma Šao/Sima Shao pod trůnním jménem Ming (24). Jako otec se dostal do války s Wangem Tunem, viz rok 317, který Mingem opovrhoval a měl v plánu dosadit na ťinovský trůn svého synovce Wanga Jinga/Wang Ying. Roku 324 Wang vypravil armádu proti Ťien-kchangu/Jiankang vedenou bratrem Wangem Chanem, ale nachystaní císařští je odrazili. Po zprávě o neúspěchu Wang Tun zemřel. Po té byli wangovci v poli zcela poraženi a další z bratrů Wang Šu ostatní popravil, aby prokázal císaři oddanost. Viz dále rok 325.  

***********************************************************
324. 
Ol. 275, 4

635 SE
571 AE
neznámý
a. u. c. 1177
Crispus Caesar III a Constantinus Caesar III 

***********************************************************

Válka Constantina s Liciniem o říši dospěla do finále, viz roky 321sqq. V červnu vytáhl Licinius z Býzantia ke svému vojsku ležícímu na soutoku Tonoseia/Tonzos, bulh. Tundža, s Hebrem/Maricou před Adriánopolí. Ze západní strany rozmístil Constaninus zálohy a v čele dvanácti jezdců nenadále překročil řeku a zahájil 3. července bitvu. Za ním následovala armáda a po celodenní řeži, v níž úhrnem padlo 34 tisíc vojáků, Licinius vyklidil pole. Prchl do Býzantia, kam se za ním pustilo pěší vojsko Constantinovo. Obléhání města trvalo několik měsíců.

Constantinus povolal svou flotilu řízenou synem Crispem kotvící dosud kdesi u břehů Makedonie. U ústí Helléspontu narazilo jeho osmdesát válečných lodí na dvě stě liciniovských, jimž velel nauarchos Abantos/Amandus. I zde Liciniovy prapory po celodenní bitvě neuspěly a Crispus se stáhl na noc do Elaiúntu na Thráckém Chersonésu, Abantos do protilehlého Aiantia. Druhého dne se v poledne zdvihl při asijském břehu bouře a Abantova flotila byla z velké části zničena: na pět tisíc mužů, zřejmě vojáků, utonulo, na 130 lodí včetně těch, na nichž právě Licinius přepravil do Asie vojáky z přeplněného Býzantia, zaniklo i s posádkami.

Abantos unikl jen se čtyřmi loďmi a Constantinus ovládl před Býzantiem i moře. 6. srpna bylo zatmění slunce viditelné v této části Středomoří: může to být snad datum zániku Liciniovy flotily. 

Licinius v Chalkédonu doufal, že v Asii znovu shromáždí armádu: poslední fázi války se říká bellum chalcedonense. Zde jmenoval caesarem Martiniana, podle mincí S. Mar(cia?) Martiniana, svého magistra officiorum. Poslal ho do Lampsaku s vojskem, aby Constantinovi zabránil ve vylodění v Asii. To se mu nepodařilo a Constantinova pěchota vybojovala mezi Chalkédonem a místem zvaným Hieron akron/Svatá hora rozhodující bitvu války augustů, dle jiné lokalisace u Chrýsopole/dn. Üsküdar v TR. Z údajně 130 tisíc Liciniových vojáků, mezi nimiž byli též gotští spojenci vedení Alikou, srov. o něm roku 321, se zachránilo třicet tisíc (!): Licinius 18. září definitivně podlehl (podle jiné verse padlo 25 tisíc liciniovců). 

S Alikovými Goty uzavřel vítězný Constantinus spojeneckou smlouvu, stali se foederati/římské spojence, srov. rok 332, a dunajský břeh byl lépe opevněn a doplněn kamenným mostem přes řeku, takže armáda měla snadný přístup do ztracených kdysi římských území, srov. rok 328 a 367.

Licinius utekl se zbytky armády do Níkomédeie, kde byl následujícího dne oblehnut a v bezvýchodné situaci se před hradbami podrobil, uznal Constantina jediným augustem a podepsal abdikaci. Constantinus ho ušetřil po přímluvě své sestry a Liciniovy manželky Constantie a poslal ho po společné hostině do vyhnanství do Thessaloníky, kde byl držen v domácím vězení, viz následující rok. 

Tím skončila desátá občanská válka imperiální éry vedená od roku 314 s přestávkou v letech 317-321; viz předešlé války v letech 68, 193, 238, 260, 270, 276, 284, 306 a 313. Možná už někdy v této době jmenoval Constantinus svou matku augustou jako Flavii Iulii Helenu Augustu (43. augusta) a manželku Faustu jako Flavii Maximu Faustu (44. augusta). Někdy ke konci své vlády jmenoval augustou ještě svou nejstarší dceru a sestru Constantia II. Constantinu augustou (45.).  

Již 8. listopadu začala na Constantinův rozkaz vyměřením hranic nového města přestavba Býzantia, starodávného hellénského města a státu poničeného válkami, v Constantinopoli/řec. Kónstantínopolis. Vybral si město, které bylo v posledních sto třiceti letech třikrát těžce postiženo: viz t. r., rok 313 a roky 194-196 za válek Septimia Severa. Tím také skončily dějiny jednoho z bohatých hellénských států, nejsilnějšímu z městských států regionu na Úžinách.

Obvod staré osady se zvětšil čtyřnásobně. Roku 328 byly hotovy hradby a 11. května 330 byl Nový Řím zasvěcen jménem tradičních bohů, starými rituály i novými, nicméně stal se od začátku střediskem křesťanských institucí (později prý polytheistické kulty ve městě zakázal). Rovných privilegií sídelního říšského města s Římem se mu dostalo až roku 359. 

Kolik Constantinus na stavbu města vynaložil, nevíme, podle všeho musel říšský rozpočet zcela ruinovat - a Helladu zbavit posledních uměleckých pamětihodností, které byly sváženy do nové métropole k její ozdobě. Obyvatelé obdrželi italské právo/ius italicum, město bylo zásobováno egyptským obilím se stejnými výhodami pro chudé vrstvy jako v Římě. Osobně v Novém Římě nesídlil a teprve Theodosius I. ho učinil svým residenčním městěm. 

13. listopadu jmenoval Constantinus sedmiletého syna Constantia (II.) caesarem na Východě.

Z Persie se podařil útěk od roku 309 vězněnému princi Hormisdovi/Hormizdovi, prvorozenému (?) synovi krále Hormisda II. (302-309). Constantinus mu poskytl u dvora asyl včetně paláce na předměstí Kónstantínopole. V té době byl již pevně na trůnu Šápúr II., viz rok 309 a rok následující. Hormisdás se v pokročilém věku aktivně podílel na perském tažení Iuliana, viz rok 361.  

***********************************************************
325. 
Ol. 276, 1

636 SE
572 AE
neznámý
a. u. c. 1178
Valerius Proculus (do května) a Sex. Anicius Faustus Paullinus II

cos. suff.: P. Iulius Iulianus/Ionius Iulianus

***********************************************************

Valerius Licinianus Licinius známý jako Licinius (asi 60) byl na pokyn Constantinův popraven gotskou stráží, údajně po pokusu o vzpouru (podle jiné verse zemřel cheirúrgům pod nožem/cheirúrgétheis teleutá). Augustem byl od roku 308 a křesťanská tradice ho vylíčila jako padoucha. Sympatie kupodivu nezískal ani u Iuliana, ač souvěrce.

Liciniův caesar Martinianus byl zabit už před ním v internaci kdesi v Kappadokii, ne-li bezprostředně po kapitulaci minulého roku  (jeho manželku Constantinus ušetřil); čím byl Martinianus nebezpečný, nevíme. Constantinus neměl nyní po zbytek života žádné soupeře. 

Liciniova vdova Flavia Iulia Constantia, sestra Constantinova, zprostředkovávala jednání mezi manželem a bratrem, u něhož požívala značné důvěry. Žila v Níkomédeji, byla ariánkou a doporučila svého kněze bratrovi, takže sympatisoval s ariány. Roku 335 se císaři podařilo dosáhnout s alexandrijským Areiem na úkor jeho úhlavního ideologického nepřítele Athanasia jistého kompromisu, viz tam. Constantia zemřela roku c. 330 a bratr přejmenoval podle ní Maiumu, přístav Gazy, na Constantii. 

20. května v paláci v Níkaji konáno první sezení vůbec první křesťanské říšské synody/koncilu ekumenické. Dorazilo 318 nejvyšších hodnostářů, "svatých otců", od Hispánií po Persii: tradiční počet daný snad řeckými písmeny-číslovkou "tau-iota-éta/TIH", symbolisující jednak obrat "stauros tú Iésú/Ježíšův kříž" a latinskou číslovku "318". Po několika dnech přišel mezi jednající císař osobně. Na uvítanou ho oslovil Eusebios z Kaisareie (podle jiné verse Eustathios, biskup antiošský), panovníkovi překládal průběh sezení tlumočník do latiny. Constantinus měl zájem na tom, aby mezi křesťanskými vůdci zavládla jednota a pokusil se odstranit z monotheismu deroucímu se k absolutní moci hašteřivé sektářství, viz rok 313 a 320. 

Nepodařilo se mu to a ani žádný z jeho nástupců ničeho nedosáhl, třebaže velmi často sahali k tvrdým persekucím: četnost a pestrost vyznavačů kultu Ježíše Krista je tak nezvykle obrovská a nesnášenlivost sekt tolik živoucí, že by jeden ani nevěřil, že jde o monotheisty téhož vyznání.

Svou řeč k hodnostářům pronesl císař latinsky, ale jednacím jazykem synody byla řečtina; z Hispánií dorazilo sedm biskupů a římský Silvester I. se dal zastupovat dvěma presbytery (úřadoval od roku 314 do své smrti 31. prosince 355 a proto se poslednímu dni v roce v Evropě říká silvestr; byl prvním z římských biskupů-papežů, který nezemřel mučednickou smrtí). Západ byl velmi slabě zastoupen, Británie a Illyricum vůbec. Zato se dostavili biskupové gotský, perský, arabský a armenský. 

Sporná trojjedinost boží byla v Níkaji potvrzena, homoúsion/lat. consubstantiale, č. soupodstatno, jeho jednotlivé položky boha, syna a ducha zcela zrovnoprávněny. Obrat přitom není v bibli k nalezení. Názor, že z božské trojice pouze otec je věčný, kdežto syn a duch svatý jsou mu jen podobni a podřízeni a nikoli totožní, jak učil první Órigenés (zemřel po c. 250), byl zatracen, třebaže to byla ryzí monotheistická forma: dostal nálepku haerese/hairesis, pův. "volba, přesvědčení", č. kacířství. Syn, tedy Ježíš, je podle níkajské víry "hyos homoúsios kai homotímos kai synáidios tó patri/syn téže podstaty a téže váženosti a stejně věčný". 

V Níkaji to obhajoval alexandrijský presbyter Areios/lat. Aríus (c. 65), ale poněvadž byl v téže věci v hlubokém sporu se svým rovněž přítomným představeným biskupem Alexandrem (v úřadu 313-328), který ho z města vyhnal (320), postavili se přítomní biskupové pochopitelně na stranu svého kolegy, aby neohrozili církevní hierarchii, tedy proti Areiovi; zpočátku ho na synodě podporovalo sedmnáct biskupů. Pokud měl bůh božského syna, třebaže "druhého", znamenalo by to v katholickém výkladu, že křesťanství by nebylo monotheismem.

V otázce slavení velikonoc se postavil koncil na stranu římských a alexandrinských zvyklostí (neděle po prvním jarním úplňku) a nikoli židovských. Constantinus proto odmítal držet velikonoce podle židovského rítu, neboť zavraždili Ježíše a nic se nemá, tvrdil to jeho životopisec Eusebios, dělat "s nenáviděným národem Židů". Židům zakázal držet si křesťanské otroky a kdyby přeci jen, pak dostal otrok svobodu a Žid pokutu. • Protižidovské postoje se s křesťanstvím rozšířily po celé Evropě a mezi křesťanskými konservativci přetrvaly do dob nejmodernějších. 

Synodou neprošel požadavek, aby ženatí kněží z doby, než se stali kněžími, se svými manželkami neobcovali: vyvrátil to kupodivu biskup Pafnúti z Horní Thébaidy vedoucí mnišský životní styl, jemuž za Diocletiana vypíchli oko a Constaninus ho měl v oblibě.

Závěrečnou deklaraci jednání vedeného v řečtině podepsalo 318 biskupů (symboliku viz zde výše a v indexu s. v. křesťanství). Mezi těmi, kteří nepodepsali, figurovali biskupové níkomédský Eusebios, Theognis z hostitelské Níkaie, Maris z Chalkédonu, Patrofilos ze Skythopole, Secundus z Ptolemaidy Egyptské a asi několik dalších. Všichni byli zbaveni úřadů a exulováni. Eusebios a Theognis si to později rozmysleli a níkajské vyznání víry přece jen podepsali; po třech letech se směli do církve vrátit. Byli vzati na milost a vrácena jim biskupství; dosazení biskupové Amfíón v Níkomédeji a Chréstés v Níkaji museli své úřady uvolnit. Synoda pardonovala sektu novatiánů/řec. nauatiánoi pojmenovanou podle Novatiana, římského biskupa v letech 251-258, který v otázce "padlých/lapsí" povoloval za deciovské persekuce přísnou proceduru návratu do církve; jejich biskupem v Níkaji byl Acesius/Akesios. Constantinus byl zásadovostí Akesiovou rozladěn, takže mu řekl: "Vezmi žebřík a vylez si sám na nebesa/ó Akesie, klimaka thes kai monos eis úranús anabéthi, lat. pone scalam, Acesi, solusque in coelum ascende."

Areios byl v Níkaji znovu jako haeretik odsouzen a zapuzen z církve a s ním jeho příznivci. Do exilu musel do Illyrika. Nicméně po dvou letech se na stranu jeho umírněných příznivců postavil Constantinus I., zůstal "ariánem" do smrti a omilostnil Areia. Roku 328 se však stal alexandrijským patriarchou Athanasios, který odmítl i Constantinem prosazované smířlivá usnesení církevních synod na Východu, viz tam.

Constantinus na závěr synody slavil dvacetiletí své vlády/vicennalia 25. července údajně na hostině s biskupy, kteří zalehli kolem stolů v paláci v Níkaji (říšské oslavy roku následujícího v Římě, kde se ukazoval v oděvu pošitém perlami a drahokamy a s královským diadématem na hlavě). Výsledky koncilu, níkajské vyznání/credo n. symbolum nicaenum, symbolon tés níkaiás/tés pisteós, byly revidovány na koncilu kónstantínopolském v letech 381-382. Constantinus přišel z panovníků jako první se zavíráním polytheistických chrámů, se zabavováním chrámových majetků pro císařskou pokladnu a s uzpůsobováním legislativy přání činovníků organisace věřících/církve, viz možnou příčinu roku následujícího: konflikt obou základních duchovních světů pozdější Evropy, "Athén a Jerúsaléma", se za jeho vlády zlomil ve prospěch monotheistů

Již k prvnímu září 326 datoval Constantinus edikt stanovující, aby se veškerá privilegia udělená křesťanským věřícím vztahovala pouze na ty, kteří vyznávají správnou víru, tedy níkajskou/observatores catholicae legis, a nikoli na haereriky/kacíře. Věčné válce se sektami se příliš nedařilo, srov. vlažnost samotného augusta a jeho sympatie vůči Areiovi. 

Století později, v květnu 428, dekretovali Theodosius II. s Valentinianem III. praefectu praetorio Florentiovi dodržovat zákaz vstupu haeretiků na římské území a vůbec se tam zdržovat. Edikt vypočítává skupiny pravověrným Ježíšovým věřícím odporné: ariáni, makedoniáni, pneumatomachové, apollináristé, novátiánové neboli sabbatiánisté, eunomiové, tetraditové neboli tessareskaidekatítai/lat. quártódecimání neboli č. čtrnáctideníci, valentiniáni, pápiánisté, montánisté neboli príscilliánovci čili Frygové alias pepuzité, márciánovci, borborité, messaliánovci, eutycheté čili enthusiasté, dónátovci, audiánové, hydroparastaté, taskodrogitové, batrachovci, hermogeniáni, fóteinovci, pauliánové, márcelliánové, ofité, encratisté, apotaktité, sakkoforoi "a až na dno zločinu padlí máníchejci". Mimo seznam zůstali militatní antiklerikální fanatici circumcelliónů, viz o nich rok 344.

Někdy před níkajským sjezdem založil egyptský mnich Pachómios, žák Palaimonův, v lokalitě Tabennisi/Tabenna v Horním Egyptě první koinobijský klášter. Mniši mu říkali obecně semitským výrazem "abba/otče" a z toho povstalo mimo jiné české opat. Stejně jako anachórét Antónios ani Pachómios neznal jinou řeč než svou mateřskou koptskou. Nikdy si nepřál stát knězem a ani jeho soudruzi si to nepřáli. Zemřel roku 348 během morové rány. Řídil osm klášterů s několika sty mnichů a mnišek.

V roce Pachómiovy smrti se narodil v Athribě/kopt. Atripě v Horním Egyptě Šenút/Šenúda, další z prominentů mnišského hnutí. Vedl mnichy ke gramotnosti, opisování/reprodukci svazků a kodiků, vyučoval lidi v okolí klášterů. Podílel se na synodách na potírání haeretiků a zemřel roku 466. 

V etruském městečku Massa Veternensis/dn. M. Marittima, se asi t. r. narodil Flavius Claudius Constantius Gallus, v letech 351-354 caesar Orientu Constantia II. Otec Iulius Constantius přišel o život za rodinné války o Constantinovo nástupnictví roku 337, matka Galla se jeho plnoletosti nedožila a otec se oženil podruhé s Basilinou, s níž měl syna Iuliana, pozdějšího císaře. 

V Persii byl v roce stého výročí založení sásánovské říše zplnoletněn král králů Šápúr II., viz rok 309 a srov. s rokem 224; vládl do roku 379. Dostal se do sporů se severoarabským křesťanským královstvím s centrem v Babylónii. Vládnoucí dynastie klanu banú Lachm/Lachmovci, kteří někdy ve druhém třetím století n. l. migrovali z Jemenu na sever, ovládala obchod v oblasti, na Bahrajnu udržovala silné loďstvo a podnikala výpravy ohrožující Fárs/Persii, rodnou zemi Sásánovců. 

Zakladatelem pouštní říše a její metropole al-Híra u Kúfy a Nadžafu byl 'Amr ibn 'Adí a jeho syn Imrú' al-Qajs žil představou, že sjednotí všechny arabské kmeny do jednoho státu: lze tak soudit z toho, že na arabsky psaném epitafu Imrú'ově se zemřelý tituloval "král všech Arabů". Podařilo se mu ovládnout celý arabský severovýchod, ale nic bližšího neznáme. 

Šápúr II. (15) vytáhl do války s Araby s šedesáti tisíci vojáky a v několika bitvách v okolí Híry je porazil. Město obsadil, dosadil svého správce z jiného klanu n. kmene, nicméně též křesťana: Aus ibn Qallam byl Lichján. Po pěti letech byl v povstání zabit a králem se stal Imrúův syn 'Amr. Imrú' al-Qajs prchl na Bahrajn a odtamtud do římské Syrie, kde 7. prosince 328/223. roku éry Bostry zemřel. Jeho zachovaný epitaf z an-Namáry/an-Nimára u Šahby v Syrii, staré Filippúpole, rodiště principa Filippa Araba, je prvním dokladem arabského nápisu psaného nabatajským písmem, z něhož se vyvinulo soudobé písmo arabské.

Lze předpokládat, že součástí arabského tažení bylo upevnění kontroly nad obchodními stanicemi na arabském břehu Perského zálivu až po Omán, srov. o nich v indexu s. s. Íkaros.

Lachmovská dynastie přišla o vládu někdy po roce 602, kdy Chusrau II. jal a zavraždil krále an-Nu'mána III. ibn al-Munzira/Mundhir za to, že mu nechtěl dát dceru do harému. an-Nu'mán III. byl z celé dynastie jediný, který se přiklonil v křesťanství k nestoriánství.

Namára byla arabským osídlením s římskou opevněnou posádkou a Imrú' měl blíže k Římanům než k Peršanům, neboť se tituloval fýlarchos a že tedy snad patřil mezi foederati/spojence. Jeho strýcem z matčiny strany byl král Tanúchů Džazíma/Gadhima, viz rok 250+. Imrú' al-Qajs kromě Lachmům vládl kmenovým svazům Azdů a Nizarů kočujícím na severovýchodu Arábie a na jihu Babylónie, jejichž krále podrobil, Mazhidžům/Madhhig na severozápadu Arábie, které zahnal až k branám šammarské oasy Nadžrán při dnešních hranicích KSA s Jemenem, a Ma'adům v Hidžázu, jimž všem jmenoval správce a "choval se k nim mírně".

Někdy koncem 4. století převzali po Tanúchovcích moc nad beduiny v regionu Baní Salíh. Po dobu římské přítomnosti byli jejich foederati, bránili východní hranice/limes arabicus a používání římského území si dávali beduiny zaplatit. Jejich vladařskou dynastii založil Zudžum/Dhujum ibn Sa'd ibn Salíh (nikoli: Sálih), proto též zváni Zadžajmovci/Dhajaima, řec. asi Zokomos. V šestém století jejich posice převzali Ghassánovci, potomci Azdů, kteří rovněž drželi s (Východo)Římany. 

Matkou Imrú'a byla Mawíja z klanového svazu Azdů stejně jako jeho manželka Hind. Azdové, které si Imrú' podrobil, byli příbuzní Tanúchů, viz rok 250+.

Současníkem Constantina I. a Constantia II. byl chimjárský/homéritský král Šammar Juhar'iš (srov. v indexu s. v. Arabové). Podařilo se mu spojit pod svou vládou všechna jemenská království, byl v kontaktu se Sásánovci a Římany. Vyslancem Constantia II. v sídelním městě Chimjárů Zafáru/řec. Tafaron byl biskup Theofilos zvaný Ind, vyrůstající na dvoře císařova otce a vysvěcený Eusebiem Níkomédským. Pocházel z "indického" ostrova Dibús z národa Dibénů/Dibénoi, možná z Cejlonu nebo Malediv či některého z ostrovů rudomořských n. jihoarabských, ke křesťanství, a to ariánskému, se dostal u Římanů. Dojednával u orientálních vládců stavby kostelů na jejich území a misionařil; u Chimjárů uspěl. O jeho misi axumské viz rok 356, jiný od fanatického alexandrijského patriarchy Theofila, cf. rok 391.      

V Číně zemřel na podzim císař Ming (od roku 323). Dalším z vládců na ťinovském trůnu byl S'-ma Jan/Sima Yan (4) pod trůnním jménem Čcheng-ti/Chengdi (do roku 342). Regentství připadlo císařovně-matce Ju Wen-ťün/Yu Wenjun (28; zemřela roku 328) a nejvlivnějším mužem dvora se stal její bratr Ju Liang (36). Ju toužil po armádním velitelství a dostal se do sporů a pak roku 327 do otevřené války s generálem Su Ťünem/Su Jun. V ní zprvu Su obsadil sídlení město Ťien-kchang/Jiankang (přejmenované Ťien-je/Jianye, dn. Nan-ťing) a zajal císaře s jeho matkou. Ju Liang získal posily, Sua v poli následujícího roku porazil a generál v bitvě spadl s koně a byl vojáky probodnut; suovci byli definitivně poraženi roku následujícího. 

Roku 339 se Ju chystal proti státu Pozdní Čao/Hou Zhao, jednomu ze Šestnácti států, založenému roku 319 Š'-Leem/Shi Le, jedním z generálů Západních Ťinů a hunského státu Chan Čao (Pozdní Čao trvalo do roku 351). Ju však na výpravě na sever pohořel, tažení bylo fiasko a čaoský císař Š'-Chu/Shi Hu na čas obsadil příhraniční oblasti a města. Ju nabídl císaři Čchengovi resignaci, ten ji odmítl a na začátku roku 340 Ju Liang zemřel.

Roku 336 se Čcheng oženil s Tu/Du; oběma bylo 15 a císařovna zemřela již na jaře roku 341 bezdětna. Císař měl dva syny s milenkou Čou/Zhou S'-ma Pchi/Sima Pi a S'-ma I/Sima Yi, pozdější císaře Aje a Feje, viz roky 361 a 365. Dále viz rok 342.  

***********************************************************
326. 
Ol. 276, 2

637 SE
573 AE
neznámý
a. u. c. 1179
Imp. Constantinus VII a Flavius Iulius Constantius Nobilissimus Caesar I 

***********************************************************

Constantinus poslal na smrt svého nejstaršího syna C. Flavia Iulia Valeria Crispa, caesara od roku 317 a trojnásobného konsula, snad za to, že se spustil se svou nevlastní matkou Faustou. Obvinila ho z pokusu o puč: Crispus možná očekával, že bude jmenován augustem, poněvadž jeho otec byl podle diocletianovských zásad už dvacet roků augustem a měl tedy uvolnit místo caesarům. Zahuben byl caesar Crispus (asi 20) v Pole v Istrii, kde roku 354 o hlavu přijde caesar Constantius Gallus. 

O něco později skončila katovou rukou sama Fausta, neboť prý císařova matka Helena soustavně bědovala nad smrtí vnukovou a jak že byl pomluven: Faustu (asi 35) vhodili na augustův pokyn do horké lázně. 

Constantinova matka Helena vzápětí odcestovala s plnou mocí a neomezenou finanční podporou do Orientu, kde 14. září "objevila" v Jerúsalému tři kříže včetně toho uprostřed, na němž byl popraven Iésús Christos/Ježíš Kristus, a jeho hrob. Jak sdělila biskupovi jerúsalémskému Makariovi, který ji ve zbožné činnosti pomáhal, kopat se mělo pod chrámem Afrodítiným/Aštartiným postaveným Hadrianem po vyvrácení města, nyní zrušeným. Synovi poslala do Nového Říma kusy Ježíšova kříže a jeho hřeby. Constantinus je dal vsadit do uzdy svého koně a do své přilby. Nalezla prý rovněž onu ceduli popsanou bíle aramejsky, řecky a latinsky (INRI), kterou popravčí umístili nad hlavu ukřižovaného věrozvěsta, ale o jejím osudu hagiografové nezaznamenali nic.  

Na místě hrobu dala Helena se synem stavět na Olivové hoře kostel zvaný Nový Jerúsalém (zasvěcen roku 336) a druhý postavila v Béthlehemu na místě Ježíšova rodiště. Zda byl tehdy hrob s ostatky, se nikde neříká, což má logiku: vždyť popravený Ježíš vstal z mrtvých, jak monotheisté tradují. Helena (80) zemřela roku 330 v Níkomédeji a pohřbena byla v Kónstantínopoli.

Oficiální oslavy dvacetiletí na trůnu/vicennalia pořádal v červenci v Římě, když rok předtím je držel s biskupy v Níkaji. Constantinus zakázal t. r. gladiátorské západy na život a na smrt a neúčastnil se rituálních průvodů na Capitolium. O zákazu rituální prostituce ve foinícké Héliopoli viz v indexu s. v. sex. Když prý žádal od římských kněží očištění od svých zločinů, řekli mu, že ty jsou tak veliké, že to nejde. Podle jiné verse mu to sdělil plotínovec Sópatros Apamejský, jemuž dlouho důvěřoval. Přišel prý tehdy zrovna z Hispánií jakýsi Egypťan a ten Constantina ujistil, že křesťanské učení moc zahladit jakoukoli vinu má a z augusta se tak prý stal definitivně přívrženec monotheismu. Přestal praktikovat tradiční rituální úkony a Římané a senátoři ho prý přestali mít rádi: asi jak který. 

Constantinus byl tehdy naposledy v Římě. Dal vztyčit porfyriový sloup z Egypta a kolossální svou sochu s paprsky na hlavě, dílo to bronzové dovezené z Frygie (zřejmě v některém z chrámů zabavené). Postavil nová sloupořadí, nicméně začal hledat nové sídlo pro sebe a Městu prý ukradl palladium. Dal stavět v Tróadě mezi Sígeiem a homérovským Íliem na místě Aiantova hrobu, zanechal však hradby nedokončeny a zaměřil se se na Býzantion, jak mu ve snu vyjevil prý jeho nový bůh, viz rok 330. Podle jiné verse unášeli orli dělníkům provazy a shazovali je nad Býzantiem, a to vzal vládce jako znamení. 

Řím byl pro despoty Constantinova formátu místo nepříjemné (ovšem křesťanští autoři nazývají polytheistické panovníky tyranny, kdežto Constnatinus byl "trismakarios/ter beatus", jak o něm psal Eusebios). Na každém kroku vzpomínky na zašlé časy, lidé se starými zvyklostmi, nepříjemných názorů. Věčné Město leželo daleko od neklidných hranic a armád, tedy daleko od vlastní státní moci.

***********************************************************
327. 
Ol. 276, 3

638 SE
574 AE
neznámý
a. u. c. 1180
Flavius Constantius a Valerius Maximus 

***********************************************************

V průběhu své vlády Constantinus I. reformoval velitelskou strukturu armády, viz rok 304 a 312. Zavedl dva nejvyšší velitele magistri militum/řec. stratélatés, "velitelé vojáků", funkce, která vydržela ve východořímské říši do první poloviny sedmého století. Pěchotě velel magister peditum/stratélatés tón pedzón, "velitel pěchoty", jízdním jednotkám magister equitum/str. tés hippú, "velitel jízdy" (srov. stejné označení v republikánských dobách pro dictatorova zástupce). Označení z éry pricipátu "legatus Augusti pro praetore" pro velitele několik legií a pro správu císařských provincií zmizelo. Pod magistry pěchoty spadali velitelé flotil/praefecti classis, velitelé legií řádného vojska/milites comitatenses a hraničářů/milites limitanei. Jednotlivým legiím veleli nadále legati, dvěma a více legiím v hraničních oblastech duces/"vůdci". 

Za Constantia II. narostl počet magistrů militum na čtyři až pět. Někdy po rozdělení říše existovala i spojená funkce velitele veškeré armády, "obojí"/magister utriusque militiae. Pokud veleli magistrové vojsku s přítomností augusta, doplňoval se k jejich hodnosti přívlastek praesentalis/"přítomný (u dvora)". Legie v této době čítaly c. jeden tisíc mužů (namísto starých c. 4500-5000) a byla od nich vyčleněna jízda. 

Historik Zósimos vyčetl Constantinovi, že převelel vojáky z hraničních pevností a valů, ze systému vybudovaného Diocletianem, do měst a tím otevřel barbarům brány do říše. Nedisciplinovanost vojáků vylidňovala města a radovánky ochabovaly srdnatost armád a též to přispělo k pádu římské moci: "Jednoduše řečeno," shrnul, "začátek a semena této zkázy poměrů položil on sám."  

***********************************************************
328. 
Ol. 276, 4

639 SE
575 AE
neznámý
a. u. c. 1181
Flavius Ianuarinus a Vettius Iustus 

***********************************************************

Constantinus několikrát překročil s armádou Dunaj/řec. Dánúbios, dal k tomu kdesi u Oiska postavit kamenný most, srov. rok 324 a 367, ale bližšího o něm a jeho válce vedené zjevně proti kterýmsi z Germánů v této době ani oblasti nevíme nic.

V Alexandreji byl t. r. zvolen za podezřelých okolností arcibiskupem/patriarchou Athanasios (mohlo mu být c. 30!), zatvrzelý odpůrce Areia a tím pádem i v nesnázích s císařem Constantinem I., viz rok 325. Byl tajemníkem svého předchůdce Alexandra, byl s ním v Níkaji, byl sečtělý a klasicky vzdělán. Za mlada se jako poustevník setkal se zakladatelem egyptského křesťanského mnišství Antóniem. Byl velmi snědý, pravděpodobně Egypťan rodem, a vynikal velmi malou postavou, takže mu nepřejícníci přezdívali "Človíček"/Homunculus; nicméně křesťanské dějiny mu přidělily přízvisko Veliký/MegasOdmítl i Constantinem prosazovaná smířlivá usnesení církevních synod na Východu, viz roky 325 a 335, kdy byl Constantinem pardonován Areios a Athanasios byl u dvora obviňován z fanatismu a k tomu přidávána ariány podezření, že by mohl blokovat obilní dodávky do Kónstantínopole a Říma a tím by se stal nebezpečným politickým soupeřem.

Antónios byl Egypťan z lepší rodiny z okolí Velké Hérákleopole v Horním Egyptě. Přišel o rodiče, prodal majetek a od osmnácti žil asketicky v nedaleké poušti po způsobu starší židovské sekty therapeutů. Tomuto životnímu stylu říkali staří křesťané, jejichž literárním lazykem byla řečtina, filosofování/filosofein. Po letech se přemístil do Východní pouště/= Arabské, kde založil první klášter egyptských mnichů. Dosáhl mezi monotheisty velkého věhlasu, údajně s ním korespondoval i Constantinus I. Zemřel v lednu 356 ve věku 105 let.  

V Antiocheji se sešla synoda, která sesadila biskupa Eustathia, neboť souhlasil se Sabelliem, o sabelliovcích viz v indexu s. v. křesťanství a zde níže. Byl to velký zastánce orthodoxie, ale do vyhnanství ho i s přívrženci poslal osobně Constantinus; zemřel v thrácké Traianopoli. Ariáni s Eusebiem Níkomédským prý uplatili jistou prostitutku, aby prohlásila, že má s biskupem dítě... Hádky o nástupnictví se dlouho neklidnily a až do Flacilla (333-342) nevydržel nikdo v úřadu déle než dva roky. 

Sabellius rodem Libyjec/Berber nebo Egypťan hlásal za římského biskupa Calixta I. (217-222), že žádná tzrojjedinost boží neexistuje, nýbrž že bůh je nedělitelný, u něhož jsou tvůrce a zákonodárce (bůh), vykupitel (syn) a božská přítomnost v lidstvu (duch) navazující podoby téže bytosti. Calixtus ho exkomunikoval z církve a Sabellius zemřel na Thasu. Sabellianismu se na Západě říkávalo modalismus, na Východě monarchianismos a bylo to silné kafe i na Areia. Srov. rok 351.