Americká spása pro Kurdistán

Jedinou celistvější skupinou v Iráku, která si nepřála a dodnes nepřeje odchod Američanů, jsou Kurdové. 

Jejich posice po volbách roku 2005, jichž se s šíity na rozdíl od sunnitů zúčastnili ve vysokém počtu, jsou na jakémsi jejich historickém maximu. Ještě nikdy nebyli Kurdové tak blízko naplnění svých odvěkých snů o vlastním státu, ať už má jakoukoli federativní nebo konfederativní formu s Araby. 
    V relativně podobné situaci, ale mnohem růžovější, jsou šíité. Třebaže jsou v Meziříčí nejsilnější náboženskou skupinou, jejich předákům nikdy moc v Iráku nepatřila: Britové po první světové válce při „výrobě“ Iráku vsadili na sunnitský královský rod a na sunnitské klany. 
Snaha šíitských vůdců, a to i umírněných, dostat do ústavy zvykové náboženské právo šaríu, má odpůrce v Kurdech, sunnitských Arabech a v liberálních šíitech, jejichž posice není ovšem nijak silná.

Zakletý Kirkúk
Kurdská radost z vlivu na ústavodárný parlament, kde bez nich šíité nemohou vládnout, značně kalí strach z mocného severního souseda. Turecko se po volbách v lednu 2005 naježilo. Několikrát varovalo Kurdy, aby nerozšiřovali území své autonomie o národnostně smíšený ropný Kirkúk a aby se nepokoušeli právě tam umístit hlavní město své autonomní správy nebo dokonce svého nezávislého státu. 

Kurdové chtěli po celé roky americké okupace uspořádat v Kirkúku referendum o připojení k jejich autonomnímu Kurdistánu. To se dosud uspořádat nezdařilo a z velké části k tomu chybí i pořádná porce vůle. Podivné zájmové uskupení, jemuž se mediální zkratkou říká „mezinárodní společenství“, po americkém fiasku v Iráku o jakékoli změny ztratilo zájem a tudíž i o garance v tak národně a nábožensky složitém kirkúckém (ale i mosulském) problému, jemuž vévodí nad slunce jasnější a pochopitelný fenomén, nafta. 

Kurdy v prosinci 2006 poděsila zpráva amerického kongresu z tak zvané Bakerovy a Hamiltonovy komise, protože mezi irácká remedia zahrnula větší roli pro ústřední vládu v Bagdádu. V té době se počítalo s tím, že na jaře 2007, až slezou sněhy, vpadnou Turci do iráckého Kurdistánu, aby zlikvidovali zázemí komunistické PKK (v Iráku žijí čtyři až pět milionů Kurdů, v Turecku nejméně čtrnáct). 

Vláda George Bushe ani současná Baracka Obamy mají na popouzení Turků ten nejmenší zájem. Zůstávají po boku spojence z NATO, jemuž přikládají klíčovou roli v islámském světě. Turci si jsou své důležitosti i velikosti vědomi a dávají jasně najevo, že se rozhodli alternovat svou politiku: přestali sázet jen na cestu na západ do Evropy, ale už od dvou let usilují o návrat do starých osmanských hranic a uspořádání vztahů se svými arabskými, kavkazskými, balkánskými a íránskými sousedy.

Bezedné obchody
V rámci tohoto novoosmanismu se silně ochladily vztahy s Izraelem, výrazně zlepšily se Syřany a Íránci a v té logice i s iráckými Kurdy. Zatímco turecká armáda soustavně válčí s domácími kurdskými komunisty a podniká vpády do severního Iráku proti jejich základnám, s autonomní správou Kurdistánu vládnou pragmatické vztahy postavené mimo jiné na lokálním businessu, obchodu a pašování všeho druhu. 

Začátkem roku 2003 stával na severu Iráku v oblastech kontrolovaných Kurdy kalašnikov podle typu a stavu 75 až 150 dolarů. Po americké invasi ceny automatů a pistolí s municí, které zanechali uprchlí iráčtí vojáci ve skladech, klesly. Roku 1992 ovšem stál kalašnikov v Kurdistánu dolarů třicet.

Koncem roku 2006 v Kurdistánu stojí kalašnikov 210 až 650 dolarů, v iráckých sunnitských oblastech dokonce osm set dolarů. Speciální modely kalašnikovů, s nimiž se dával mimo jiné fotografovat Abú Musab, stály až dva tisíce dolarů. 
    Ceny rostly se zájmem. Když byli z husajnovských vězení propuštěni kriminálníci všech typů, začaly se v létě 2003 formovat sunnitské partyzánské skupiny a na jihu Iráku šíitské milice, poskočila cena kalašnikova na 200 dolarů. 
    Ceny pistolí se od roku 2003 do vypuknutí „surge“ téměř ztrojnásobily. Devítimilimetrové kalibry západních modelů (Walther P99 a Glock 19) se koncem roku podle údajů reportérů listu New York Times prodávaly v kurdské Sulajmáníji za 1100 až 1800 dolarů. Stejné druhy zbraní byly v západní Evropě k mání za 400 až 600 dolarů. 
    Dealeři tvrdili: Zbraně, které Američané dávají na šíitském jihu Iráčanům, lze druhý den koupit na trhu. Irácká armáda a policie kontrolovaná šíity je odprodávají. Američané vládě do konce roku 2006 dodali 370 tisíc střelných zbraní, z velké části z Bosny nebo z nákupů od zemí bývalého východního bloku. 
Vláda za ně zaplatila 133 milionů dolarů, které vzala z fondu na pomoc a obnovu. Podle informace zvláštního inspektora pro obnovu Iráku to bylo 138 tisíc pistolí Glock a 165 tisíc kalašnikovů. 

Většina zbraní na černém trhu pochází z arsenálů policie a vládních jednotek. Reportéři listu byli ujištěni o tom, že na tržiště se nedostanou z vládní výzbroje a výstroje jen zbraně. V nabídce měli obchodníci i ne příliš dobře přestříkaná policejní auta. 

exkurs: Irácká policie

V pololetí 2006 zaměstnávalo vnitro ovládané od listopadu 2005 šíity 270 tisíc policistů a imigračních úředníků. Policisté se rekrutovali hlavně ze šíitských milic, především ze sadrovců a badrovců. Pro válku se šíity založili kajdisté a salafisté Umarovy brigády. V podzemí prý proti nim stojí na dvacet tisíc sunnitů všech směrů. 
Americká administrativa Iráku označila rok 2006 rokem „policie“. Vydala kontrolní zprávu o činnosti policie od října 2005 do května 2006. Američané zaregistrovali čtyři sta případů korupce, násilností, únosů a obecné zločinnosti. Přes léto čísla přestala platit, protože došlo k explosi násilí páchaného nejen v uniformách policie, ale i jejím členy.
Ukázalo se, že důstojníci berou peníze od „mladých“, že parta policajtů kradla po Bagdádu telekomunikační zařízení a prodávala to partyzánům na výrobu bomb. 
Generál policie a soudce brali peníze od lidí podezřelých z terorismu, jiní v hodnosti generála a kapitána organisovali únosy a přímo se podíleli na businessu s rukojmími, dokonce unášeli sami sebe a brali peníze od příbuzných. Velící generál policie v provincii Dijála byl vyhozen pro alkoholismus, jiný v Nínávě měl soukromou armádu o 1400 mužích.
Šíitští policisté mučili elektřinou, měli v Bagdádu utajované vězení se 650 zajatci, kteří byli objeveni Američany v listopadu 2005 a zcela podvyživení osvobozeni („Wolfova brigáda“). Podobně byli v listopadu 2006 nalezeno v zoufalém stavu 284 vězněných mužů ve věku od sedm do 22 let na západním okraji Bagdádu.

Řezník z bin Ládinovy firmy

Nejbrutálnějším nepřítelem iráckých šíitů nebyl nikdo z baasistů, ale šílený jordánský mudžáhid, který si říkal Abú Musab ze Zarky, az-Zarkáví.

Do šíitů se sunnité brutálně pustili již v srpnu 2003. Nejprve zničili v Bagdádu zastoupení Spojených národů a při bombovém útoku zahynul i jeho vedoucí. O několik dnů později v Nadžafu se před mešitou imáma Alího odpálil sebevrah v autě a výbuch zabil 125 lidí. Byl mezi nimi ajatolláh Muhammad Bákir al-Hakím (63), šéf proíránské Nejvyšší rady islámské revoluce v Iráku (SCIRI). V únoru 2004 přežil atentát šíitský vůdce Alí as-Sistání. 

Následoval dlouhý řetěz krutostí. V březnu 2004 zaútočili sunnitští mudžáhidové na shromáždění věřících o šíitském svátku ášúrá v Karbale a Bagdádu raketami i jako sebevražední útočníci: zemřelo na 170 lidí. 

Bombový teror řídil Jordánec Ahmad Fadíl an-Nazál al-Chalájla alias Abú Musab az-Zarkáví. Byl extrémně vysazený na šíity a do té doby klidní šíité sáhli ke zbraním, protože zjistili, že Američané je neochrání. 

Dvě několikadenní povstání na jaře 2004, během nichž se americké tanky mimo jiné objevily na svatých místech v Nadžafu, sice rozvážně ukončil nejvlivnější muž mezi šíity a v Iráku ajatolláh Alí as-Sistání, ale násilí posunulo jejich sebedůvěru a zvýšilo ochotu spolupracovat se šíity íránskými.

Lev z Mesopotamie
Dokud Jordáncova posedlost krví postihovala cizince a šíity, sunnitské kmenové zázemí ve středním a západním Iráku mu poskytovalo útočiště. Abú Musab az-Zarkáví však vraždil hlava nehlava, křesťany, západní atheisty a šíity. Je pozoruhodné, že Američané a jejich cizí spojenci se prakticky na jeho mušku nedostávali.

Do podzimu 2004 Zarkávský (az-Zarkáví) své násilnosti prezentoval pod hlavičkou at-Tauhíd wa al-Džihád, „Jednobožství a džihád“. V říjnu 2004 se přihlásil ke Kajdě a bin Ládin ho osobním poselstvím jmenoval místodržitelem v Iráku. Bandité usilující o svržení světské vlády nad Irákem a jeho proměnu v theokratický emirát si začali říkat al-Káida al-džihád fí Bilád ar-ráfidajni, Základna džihádu v Meziříčí. 

Od 19. ledna 2006 přestal užívat pro svou organizaci označení i tohle označení a zavedl název Poradní gremium mudžáhidů; to tak trochu na truc „ústředí“. 
Zarkáví spojil šest neznámých skupin a válčil se všemi, i s jordánskou monarchií, kde ho čekal trojnásobný trest smrti. Jak se honí šíité, se naučil v Afghánistánu: když se sunnitský Taliban dostal k moci, pronásledoval šíitské Hazáry.

Šajch řezníků, Lev džihádu a Lev Meziříčí, jak mu lichotili jeho stoupenci, byl v říjnu 2005 za přehnanou krutost vůči civilistům pokárán bin Ládinovým zástupcem, lékařem Ajmánem az-Zavahrím v dopise, jehož posla Američané zadrželi. 
Když v listopadu 2005 Zarkávího lidé provedli sebevražedné atentáty na tři hotely v Ammánu, při nichž zemřelo na šedesát tuzemců, ztratil body u islamistických Jordánců.

Jordánský dáreček
Abú Musab pocházel z města Zarka v Jordánsku. Jeho otec byl léčitelem a malý Ahmad měl sedm sester a dva bratry. Rodina je součástí rodu al-Chalájla, který je součástí rozvětveného kmene Baní Hassán. Původně beduínský kmen migroval ve třináctém století z Jemenu na sever a jeho rody žijí od severní Afriku po severní Saúdskou Arábii a Jordánsko.
    Budoucí terorista nedokončil střední školu a všechny zdroje vyzdvihují, že mladík začal pít. V místním kinu trhal lístky a byl na nejlepší cestě propadnout se do močálu západní civilisace.

Honěná na kajdistického řezníka

Před hanebným koncem zachránila Ahmada, budoucího Abú Musaba, jedna ze sester, která mu otevřela jeho muslimské oči. Na podzim roku 1989, v době, když už Rusové byli pryč, odjel do Afghánistánu na džihád proti Nadžíbulláhově režimu, který tam vojáci s padající žlutou hvězdou po sobě zanechali Alláhovi napospas.
    Stal se z něho mudžáhid tvrdého ražení a otec rodiny se dvěma manželkami. Otec té druhé se sám dal na dráhu sebevražedného atentátníka, který se v srpnu 2003 odpálil v iráckém Nadžafu před mešitou imáma Alího (viz předešlý díl seriálu). 
    Pravděpodobně roku 1991 nebo 1992 se mudžáhid Ahmad vrátil do Jordánska. Dal se dohromady s lidmi usilujícími o svržení hášimovské monarchie a nastolení theokratického emirátu. Byl dopaden a roku 1993 odsouzen na patnáct let do vězení. Svým radikalismem si vydobyl mezi kumpány za mřížemi úctu. 
    Rod al-Chalájla kmene Baní Hassán má v jordánské armádě a byrokracii jistý vliv a při amnestii roku 1999 byl Abú Musab propuštěn s tím, že se nikdy nevrátí do Jordánska.

Světový terorista
Odjel do pákistánského Péšávaru a zřejmě už roku 2000 se objevil v Herátu na západu Afghánistánu. Začal tu provozovat výcvikový tábor mudžáhidů a zde se také z Ahmada Fadíla an-Nazála al-Chalájly stal Abú Musab az-Zarkáví.

Roku 2001 byl v nepřítomnosti v Jordánsku odsouzen ke svému prvnímu ze tří trestů smrti. Následujícího roku se pravděpodobně přes Sýrii vrátil domů, ale brzy odešel kamsi do severního Iráku při iránských hranicích, kde „provozoval“ náborový tábor pro bojovníky džihádu. Muselo se tak pravděpodobně dít se shovívavostí režimu Saddáma Husajna, kterým se sunnitský ultrakonservativec hodil jako postrach pro šíity a liberální Kurdy. 

Americké rozvědky v tom ale viděly důkaz pro přímé spojení iráckých baasistů s kajdisty, jak argumentoval před celým světem v únoru 2003 Bushův ministr zahraničí Colin Powell. 
    Abú Musab se tím stal všeobecně známým padouchem. Jeho tábor Američané v březnu 2003 během útoku na Irák vybombardovali. Není známo, že by se az-Zarkáví-Zarkavský se svými lidmi podílel na bojích proti americké armádě; zdrženlivost, která mu zůstala do konce jeho dnů.
    Několik rukojmí později sťal Abú Musab vlastní rukou a udělal si jméno nesmiřitelného kruťase. Informace, že se zdržuje se svými muži ve Fallúdži, vedla Američany na podzim 2004 k mohutné vojenské operaci, během níž bylo třistatisícové město v podstatě vylidněno (viz předešlé díly).

Válka s Abú Musabem
Všeho moc škodí a Zarkavského brutalita se obracela i proti sunnitům. Koncem ledna 2006 se od Kajdy odvrátilo několik sunnitských kmenů v Iráku. Jejich „velká rada“ v provincii Anbár, kde padlo nejvíce z amerických vojáků, rozhodla o tom, že Jordánec Abú Musab bude vyhnán ze země. 
Několik týdnů předtím se zmocnil 49 sunnitských rekrutů do vládního vojska v hlavním městě provincie Ramádí, a jednoho po druhém zavraždil výstřelem do hlavy. Patřili vesměs k rodinám místních hodnostářů. 

Šajch Usáma al-Džida’an, hlava kmene al-Karabila v Kájmu u syrských hranic, pro internetovou podobu časopisu Spiegel tehdy řekl, že usnesení kmenové rady znamená začátek války iráckých sunnitů s Abú Musabem. Jordánec dostal označení takfírí čili odpadlík, který bojuje s jinými muslimy, protože je nemá za pravověrné. 

Předseda tehdejší bagdádské vlády Ibráhím Dža’afarí (šíita) se dohodl s anbárskými předáky, s americkým velícím generálem Georgem Caseyem a velvyslancem Zalmayem Khalilzadem, že policie a armáda v provincii budou pod místním velením, pokud se jim podaří udržet v oblasti klid; to znamená nebojovat se šíity a vyhnat Abú Musaba. 

Američané se měli v takovém případě stáhnout z provincie, která patří ke kmenovým oblastem sunnitského vzdoru. Tím byl položen základ pozdějšího postupného předávání provincií do rukou místních samospráv, které předcházelo vyklizení Iráku.

Zničení Askarího mešity v Sámaře v únoru 2006 potvrdilo, že ultrakonzervativní takfírové se snáze trefují do šíitů než Američanů.

Já po tobě chlebem...
Šíitské protiúdery pak byly stejně tvrdé. V březnu 2006 ve východním Bagdádu šíitští ozbrojenci, někteří v policejních uniformách, unesli tři desítky zaměstnanců jedné bezpečnostní agentury, jakých je ve městě prý na 350. Kanceláře „vybílili“ a zajatce vzali s sebou. 

Firma, která střeží mobilního operátora Irakna ze skupiny egyptského Orascom Telecomu, patří příbuznému viceprezidenta Ghazího al-Javary (sunnita). 
O kontrolu nad agenturami usiloval tehdejší ministr vnitra Bajan Bákir Súlagh (turkmenský šíita), dnes ministr financí v Málikího vládě. V přepadené agentuře bylo zaměstnáno hodně vysokých důstojníků baasistického režimu. Pomsta na sebe nedala čekat: kdosi unesl ministrovu dceru.

Konec krvelačného kajdisty 

Abú Musab az-Zarkáví byl Američany zlikvidován, ale Kajda v Iráku vraždí dál.

Abú Musab se už viděl mocným emírem nad iráckými sunnity a v dubnu 2006 vypustil do světa své první video, kde se ukázal nezahalený. Po náletu na vytipovaný dům v lokalitě severně od Bakúby byl Američany 7. června 2006 zabit leteckou raketou druhý nejhledanější muž planety, vůdce Kajdy v Iráku Abú Musab az-Zarkáví (39). 

Američané ho živého nebo mrtvého ocenili na 25 milionů dolarů, stejně jako Saddáma Husajna; kdo ho udal a peníze si vydělal, nebylo oznámeno (bin Ládin je s Ajmánem az-Zavahrím stále ceněn za padesát milionů). 

Válka s islámským terorismem přinesla inflaci i do odměn za dopadení. V roce 1993 vypsaly Spojené národy na zajetí významného somálského bandity a „presidenta“ Muhammada Farraha Ajdída za účast na zabití pákistánských mírotvůrců: ocenily ho na 25 tisíc dolarů.

Většina obětí wahhábitské úderky Zarkavského nebyli cizinci, ale domácí šíité. Z americké okupace Iráku udělal bojiště pro muslimy z celého světa, sebevražedný ráj pro džihádisty. Zavedl podnikání v únosech a také tady výrazně převládly mezi oběťmi domácí. 
Zřejmě jím inspirováno začalo speciální americké komando pro boj s teroristy v Džibuti najímat například mezi somálskými gangy lovce islamistů. Odkoupené úlovky skončily v Guantánamu na Kubě nebo v Bagrámu severně od Kábulu.

Kajda živa a zdráva
V džihádistově rodišti Zarce ho příbuzní označili za pravého mučedníka, „velkou ztrátu pro islám“. Na jeho smrt reagovaly i světové ceny ropy, když klesly ten den o více než dolar za barel.

Jeho dědici dopadli stejně. V noci ze 17. na 18. dubna 2010 zlikvidovali Američané s vládními vojáky v Sarsaru (Tharthar) jižně od Tikrítu vůdce všech kajdistických buněk v zemi, Egypťana Abú Ajúba al-Masrího alias Abú Hamzu al-Muhádžira (43), nástupce v červnu 2006 zabitého Jordánce Abú Musaba az-Zarkávího, a emíra Islámského státu v Iráku Abú Umara ar-Rášida al-Baghdádího alias Hámida Dáwúda Muhammada Chalíla az-Zavího, což bylo jeho občanské jméno.

Kajda likvidací jejích pohlavárů ovšem v Iráku neskončila. Se stahováním Američanů v průběhu roku 2010 ze všech měst se situace sunnitů významně změnila. Přišli o motivaci, neboť z velké části nebyli zahrnuti šíitsko-kurdskou vládou do armády ani policie, jak zněla původní dohoda Američanů s Málikího vládou. 
Měsíčních tři sta dolarů od Američanů od podzimu 2009 nedostávali a klíčové kouzlo Petraeusovy strategie spojené se „surge“, s časově omezeném navršení počtu vojáků, modelovém nyní pro Afghánistán, vyprchalo.

Z 94 tisíc členů hnutí as-Sahva, Renesance, do konce července 2010 dostalo nabídku termínovaného zaměstnání podle listu New York Times citujícího americké ministerstvo zahraničí jen 41 tisíc mužů. Stálou práci v bezpečnostních silách nového Iráku dostalo jen devět tisíc sahvistů. Sunnité v průběhu letošního léta a podzimu odcházeli zpět do podzemí, do guerilly proti šíitské vládě. Zhusta mezi kajdisty. 

exkurs: Válka souvěrců
Kajdisté ostře vystupovali proti šíitům od začátku. Vztahy obou částí islámu bývají v řadě oblastí muslimského světa velmi nepřátelské. Bombový teror ničí šíitskou menšinu v Pákistánu, šíité umírali a umírají po atentátech v Iráku, honěnou na šíitské Hazáry pořádají talibové v Afghánistánu. 
V Iráku následovala odveta šíitských radikálů: bomby, únosy, vraždy. Od února 2006 se ve středu země a Bagdádu rozhořela naplno sektářská válka mezi iráckými Araby. 
    Šíitský jih se dostal pod kontrolu Íránu. Díky penězům, výzbroji a výstroji, jak už roku 2005 dokázali britští vojáci. Když tehdy nastoupil v Teheránu nový president, agresivní revoluční gardista Mahmúd Ahmadínežád (dnes 54), potvrdil, s jakou jistotou v zádech vystupuje za svým cílem, autonomním jaderným programem pro Írán. 

Zdvihnout šíitský jih Iráku a urychlit rozpad země na tři znepřátelené části mu za dané situace nemohlo dělat větší problém ani po případném napadení Íránu ze strany Západu. Nedošlo k tomu, třebaže Bushova vláda o tom chvíli uvažovala. Naopak uklidnila občanskou válku za cenu ještě většího upřednostnění šíitů a když armáda v roce 2010 z velké části Irák vyklidila, nechala Bagdád šíitským Íráncům napospas. 
    Jejich sebevědomí, pocit triumfu z vítězství ve třicetileté tahanici s Američany o hegemonii nad regionem, tryskalo úměrně s mezinárodním tlakem na zpřístupnění jaderného programu Teheránem. 

V únoru 2006 při návštěvě Bejrútu vyzval íránský ministr zahraničí Manúčehr Mottaki Británii, aby vyklidila Basru, protože její vojáci destabilisují region. Byla to první výzva ajatolláhů, jimž likvidace Husajna, kterého se báli, vyhovovala a nyní už chtějí více. Když se v Libanonu ukázal letos v říjnu Ahmadínežád, byl to už triumf nad západem a Britové zapomenutá předněvýchodní veličina.
    Ahmadínežád udělal z Íránu po Iráku druhou nejsledovanější zemi světa. Posice od začátku roku 2006 posiloval. Mezinárodní atomové organisace a politiky západního světa tahal za nos diplomatickými sliby a jejich popíráním. Dokázal u ředitele vídeňské atomové komise Spojených národů IAEA Muhammada al-Barádaího prosadit, aby propustil belgického technika Chrise Charlieho, který údajně v terénu poznal pravé záměry Peršanů. 

Ahmadínežád získal spojence v baasistické Sýrii kritisované Američany od jejich vpádu do Iráku, protože se nijak nesnažila uzavřít hranice, přes něž ze sekulárního státu do Meziříčí proudili džihádisté z celého arabského světa. Asadův režim musel sice pod tlakem událostí po násilné likvidaci libanonského magnáta Rafíka al-Harírího v únoru 2005 zemi starých Foiníčanů vyklidit, ale jeho posice tam nijak neoslabila. 

Po červenci 2006 a krátké invasi Izraele do jižního Libanonu právě naopak. 
    Sýrie a Írán by přímému útoku neodolaly, ale útočník se ocitne ve stejné situaci jako roku 2003 v Iráku: kdo tam bude vládnout, když staré režimy byly svrženy, kdo uklidní chaos ve složité náboženské a národnostní situaci? Oba státy representují jasně formulovanou protiamerickou a protižidovskou osu v mohamedánském světě. 

Poslední Bushova ofensiva

Vysláním více vojáků do Iráku a korupcí sunnitského odboje se Američanům podařilo vzbudit dojem, že vymizel sunnitský terorismus: Irák zmizel z velkých zpráv. 
V letech 2007-2008 si Bushova vláda vytvořila prostor pro jakžtakž přijatelný odchod z Iráku. Byly to plané naděje, což se potvrdilo v první Obamově dvouletce, neboť irácká armáda a policie bezpečnost na ulicích neudržely. V létě 2010 se do nich zákeřné sektářské vraždění vrátilo. 

Po pěti letech krvavého chaosu přineslo zvýšení počtu amerických vojáků v Iráku pozvolné uklidnění. Kupodivu po aplikaci methody, po níž od roku 2005 volal pozdější presidentský kandidát republikánů John McCain a o níž nechtěl Bílý dům slyšet.

Významným momentem irácké války byl zvrat na sunnitské frontě. Američanům se podařilo v létě 2007 přesvědčit kmenové autority v provincii Anbár, aby se postavili teroru wahhábistických kajdistů, který se obracel i proti nim (viz předešlé díly seriálu). 

Za americké peníze a výzbroj vznikly milice as-Sahva, Probuzení, Bdělost či Renesance (od února 2008 se jejich rada přejmenovala na Synové Iráku) v počtu asi osmdesáti tisíc mužů, v nichž se pod velením kmenových veličin sunnitského středního Iráku shromáždili mimo jiné bývalí baasisté.

Jidášských tři sta dolarů měsíčně
Byl to nástroj americké války, z něhož se mohl stát nástroj domácí války proti šíitské vládě, jak se oprávněně obávala šíitsko-kurdská koalice v Bagdádu. 
V sunnitských oblastech a hlavně v al-Anbáru, na plochu největší z iráckých provincií s hlavním městem ar-Ramádí, se v průběhu roku 2008 stala as-Sahva politickou mocí kontrolovanou především Iráckou islámskou stranou. Šajch Abdal Sattar Abú Ríša, který se první postavil kajdistům v al-Anbáru, byl sice krátce po setkání s Bushem v září 2007 zavražděn nastraženou pumou, ale jeho program měl úspěch u dalších kmenových náčelníků i u bývalých baasistů. 
    Americká armáda dokonce přiznala, že se sblížila s řadou lokálních velitelů Kajdy a nechala je působit v milicích Sahva. Jistý Riad as-Sámarráí padl roku 2008 na americké straně, když pro nim zakládal odbojové partyzánské oddíly v Bagdádu už v dubnu 2003, jak potvrdila listu Washington Post armáda. 

V září 2008 měla as-Sahva asi sto tisíc příslušníků, kteří měsíčně stáli Američany po třech stech dolarech na muže, více než byla schopna platit Kajda. 

Petraeusovo povýšení
Jistý Sajf Abdalláh (28) se magazínu Time presentoval roku 2006 jako hrdý bojovník wahhábistů, který prý pomohl zabít tucty, ne-li stovky Američanů bombami, které vyráběl. O dva roky později na podzim v Bagdádu hlídkoval po ulicích („není to tvrdá práce“), aby tam nikdo nikomu neubližoval. 

Kdo ho platil? Americký daňový poplatník. Takové bylo „kouzlo“ nové strategie, kterou generál Petraeus od roku 2010 hodlá použít i v národnostně, nábožensky a územně členitějším Afghánistánu.
    Šíitsko-kurdská vláda měla podle dohod s Američany do armády a policie převzít 57 tisíc sunnitských milionářů, zbytek „synů“ je prý na Američanech. Jak jsme viděli v předcházejícím dílu seriálu, dopadlo to jinak: bez práce zůstala většina z „polepšených“ sunnitů a zase pokukují po kajdistech. 
    President George Bush ve své poslední zprávě o stavu Unie 29. ledna 2008 vyzdvihl vojenské úspěchy taktiky generála Davida Petraeuse (dnes 58), který rok předtím převzal vrchní velení nad americkými jednotkami v Iráku. 16. září 2008 se jeho nástupcem stal gen. Ray Odierno (56), který právě měl k disposici 146 tisíc vojáků, sílu, s níž mohl zbořit celý Přední východ a posypat ho solí. Petraeus jako úspěšný velitel v poli povýšil do celoarmádního štábu.

Na nové fronty
Hillary Clintonová (dnes 63), která se tehdy ucházela o presidentskou nominaci Demokratické strany, však Bushovi připomněla, že právě rok 2007 byl pro Američany nejkrvavějším rokem irácké války a že humanitární situace v zemi zůstala nadále zničující. 

Taktika zajištěných středisek zbavených partyzánů známá z indočínské války před třiceti roky a zvýšení počtu vojáků v Mesopotamii ze sto třiceti na sto šedesát tisíc („surge“) přispěly ve středu země k uklidnění války mezi sunnitskými a šíitskými guerillami. 

V Bagdádu byly obytné čtvrti sunnitů odděleny od šíitských betonovými zdmi, v sunnitské provincii al-Anbár byli ve spolupráci s místními klanovými náčelníky vytlačeni kajdističtí mudžáhidové. 

Bojovníci Kajdy v Mesopotamii se od začátku roku 2008 soustřeďovali ve větším měřítku čistky v provincii Dijála, hraničící s Íránem (správní středisko Bakúba). 
Oslabení kajdistů, většinou zahraničních legionářů sunnitského džihádu, patřilo k dalšímu ze zlomových momentů. V červenci 2008 odhadovali američtí armádní analytici, že džihádistů do Iráku za měsíc přijde asi čtyřicet; rok předtím to prý bylo asi sto deset.

Surge, dvířka domů
Někteří ze stratégů, jako generál letectva a ředitel CIA v letech 2006-2009 Michael Hayden, dokonce znovu tvrdili, že Kajda je blízko strategické porážce. Jak ukazují krvavé události z října a listopadu 2010 v Bagdádu, mýlil se a podobně to dopadlo se všemi odhady, či spíše zbožnými přáními, o konci arabských mudžáhidů s bin Ládinem v Paštunistánu. 

Lze usoudit, že krvavý nástup Kajdy a chaos v Iráku v letech 2005-2008 možná zastavily George Bushe před útokem na Sýrii, teheránského spojence a zemi, odkud se mudžáhidové dostávali do Iráku, jak to alespoň chvíli vypadalo. 

Nepřehlédnutelné je však také to, že „surge“ přišla poněkud pozdě: sektářské čistky zuřily ve smíšených oblastech Iráku od února 2007, od výbuchů v Sámaře, a v průběhu onoho roku byly v podstatě ukončeny. 

Vzhledem k tomu, že mimo domovy bylo v roce 2008 na téměř tři miliony Iráčanů a že zemi opustilo více než dva miliony ze 26 milionů obyvatel meziříční republiky, posloužila americká akce víceméně jako úklid po velké ráně a způsob, jak za sebou zavřít dveře s ostudou o něco menší.

Dijála, šíité a kurdský sever

Surge zafungovalo více než čekal jeho velící generál David Petraeus. Vedle nasazení dalších třiceti tisíc Američanů vyhlásil koncem srpna 2007 jednostranné příměří pro své lidi šíitský radikál Muktadá as-Sadr. 

Prodloužil ho v únoru 2008 a pak se po bojích o kontrolu nad velkými částmi Basry a Bagdádu s vládními jednotkami na jaře rozešel s ještě radikálnějšími odpadlíky a kriminálníky („zvláštní skupiny“), kteří se jménem Mahdího armády přikrývali. 

V květnu 2008 as-Sadr, který se už připravoval na náboženská studia v Íránu, znovu potvrdil příměří a v červnu oznámil, že jeho lidé se nezúčastní komunálních voleb 1. října 2008, což se z velké části i stalo. 

Veškeré úsilí al-Málikího koaliční vlády směřovalo od jara 2008 k tomu, aby jeho strana Dava fungující dnes v bloku „Koalice za právní stát“ a Nejvyšší islámská irácká rada (v angl. zkratce ISCI) uspěly. 

Ajatolláh Abdal Azíz al-Hakím, vůdce ISCI (zemřel v srpnu 2009 v Teheránu), se začátkem července příznivcům na fotbalovém stadionu v Nadžafu chlubil, že řídí nejsilnější a nejlépe organisovanou šíitskou stranu Iráku. Vyzýval k účasti na volbách regionálních rad, výběru dobrých kandidátů, aby se nevrátili baasisté k moci.

Válka o Bakúbu
Akce byla připomenutím pátého výročí vraždy zakladatele ISCI (dříve SCIRI, založeno roku 1982 v Íránu) Muhammada Bakra al-Hakíma v Nadžafu automobilovou bombou, která zabila další 83 lidi. ISCI s Badrovou organisací vycvičenou a vyzbrojenou Íránci eliminovala sadrovce a udržela si přízeň velkoajatolláha Alího as-Sistáního. 

Ve volbách začátkem března 2010 však už s al-Málikím úspěšná nebyla a dala se přeskočit liberálnějším šíitou Ajádem Allávím, který už v čele irácké vlády stál. Vztahy s Málikím pak nebyly dobré a do voleb 2010 šly obě skupiny na vlastní kandidátce. 

Nejbojovnější provincií roku 2008 se stal Dijála se sídelním městem Bakúbou. V červenci zabili sebevražední atentátníci v provincii 27 lidí. 29. července vládní jednotky otevřely pod velením gen. Abdal Karíma al-Rubájí ofensivu proti radikálům. 

Dijála je nábožensky smíšená převážně arabská provincie, kde se žádné ze stran během čistek v letech 2006-2007 nepodařilo převládnout. 
Kajdistické útoky včetně sebevražedných atentátů se od léta 2007 soustřeďovaly na oblasti severně od Bagdádu. S koncem roku 2007 narostly akce v mnohonárodním a nábožensky pestrém Mosulu a okolí.

V tradičně kurdských ropných oblastech Mosulu a Kirkúku se mělo již v listopadu 2007 konat referendum o územní příslušnosti obou velkých měst, ale šíitsko-kurdská koaliční vláda se k jejich provedení neodhodlala. Později odsunuto na 31. ledna 2009 a později znovu...

Oblasti, kde v zemi leží miliardy, šesté největší zásobárny ropy, a na povrchu je bída a nezaměstnanost, si nárokují Kurdové, kteří je chtějí zahrnout do území své samosprávy.

Opatrní Kurdové

To odmítali jak chudí Arabové, které sem z velké části na zlomení kurského odporu v osmdesátých letech přesídlil socialistický režim Saddáma Husajna, jednak další menšiny, mezi nimiž vynikají Turkmeni (Turkomané) podporovaní z Turecka.

Kurdská autonomie nabídly Arabům za návrat do původních bydlišť dvacet milionů dinárů, asi 280 tisíc korun. 
Iráčtí Kurdové, kteří ustupovali tlaku Ankary a nijak nereagují na útoky turecké armády proti posicím marxistické PKK na severu Iráku, nebyli právě ve formě, aby se usilovněji věnovali prosazování své autonomie v ropných oblastech. Vztahy mezi předsedou vlády kurdské autonomie Masúdem Barzáním s al-Málikím dobré tehdy nebyly. Dva roky na to je jednání o koaliční vládu opět sblížilo („Barzáního iniciativa“), kterou Málikí v listopadu 2010 zůstal v premiérském křesle.
Američané s vládními jednotkami v Mosulu, kde žije asi 1,6 milionu lidí (Turkomané a Arabové odmítají census), ohlásili 11. února 2008 protikajdistickou ofensivu.

V provincii Nínawá (srov. bibl. Ninive), jíž je Mosul střediskem, jako jediné v Iráku za celý rok 2007 vzrostl počet násilných akcí. 
Nějak se však operace vytratila do ztracena a později byla přeformována v akci proti Mahdího brigádám, respektive jejich „zvláštním skupinám“.
Při historické návštěvě tureckého premiéra Recepa Tayyipa Erdoğana, prvního ankarského premiéra po osmnácti letech v Iráku, přislíbil roku 2008 Núrí al-Málikí, že podpoří tureckou válku proti PKK. 
    V listopadu 2008 se objevily informace ve Washington Post, že v září přistály v Sulajmániji tři nákladní letouny C-130 s nákladem klasických palných zbraní a střelivem z Bulharska. Informace pocházeli od zdroje v Bulharsku, nikoli Američanů v Iráku. O nákupech zbraní iráckými Kurdy se pak již nehovořilo.

exkurs: Surge, krvavá bilance
Hororová čísla z let 2005-2007, kdy úřadovali wahhábité a další sektáři, roku 2008 opadla. V květnu 2008 padlo jen devatenáct amerických vojáků, nejméně od invase. Iráčanů ve stejném měsíci podle ministerstva vnitra 752, jen třetina letního průměru roku 2007. 

V červnu 2007 bylo týdně 1400 útoků proti civilistům, v září 2008 jen 125 týdně. Mezi l. lednem a 28. červencem 2008 zemřelo denně po útocích sebevrahů a explosí bomb v autech v průměru jedenáct civilistů. Před rokem přicházelo do Iráku čtyřicet až šedesát cizinců, aby bojovali proti nevěřícím. letos podle amerických odhadů jen dvacet. 

Kajdisté se po Petraeusově surge, „vzedmutí počtů“, skrývali a legionáři džihádu z velké části odešli raději do Afghánistánu. 
Američané tvrdí, že v průběhu „surge“ roku 2007 zabili 2400 podezřelých kajdistů a na 8800 jich zajali. Prý zcela skupinu vytlačili z Bagdádu a provincie Anbár. Zahraničních mudžáhidů prý začátkem roku 2008 nebylo v Iráku více než dvě stě. Celkově je v Iráku asi 3500 kajdistů, kdežto rok předtím na dvanáct tisíc.

Britské trápení v Basře

Koncem srpna 2008 Muktadá as-Sadr nařídil na šest měsíců své Mahdího armádě pozastavit bojovou činnost, aby ji očistil od „špatných velitelů“. Uprostřed války se sunnity a Američany jeho muži kupodivu poslechli. 

Slabé britské okupační jednotky přišly o vlastní kontrolu nad Basrou a okolím už ve druhé polovině roku 2005. Podle Anthonyho Cordesmana ze Střediska pro strategická a mezinárodní studia ve Washingtonu a analytika objevujícího se v mediích vrcholem jejich úspěchu bylo to, že dokázali v roce 2004 vyhnat z provincií Basra a Majsán sunnitské islamisty, aby nechali šíity na pokoji. Hodnocení s ohledem na Brity jízlivé...

Na pozadí této války probíhala od začátku okupace Iráku na šíitském jihu další válka. O vliv soupeřili milicionáři Muktady as-Sadry z Mahdího armády a Badrovy brigády, jak se jmenují milicionáři Nejvyšší rady islámské revoluce v Iráku (SCIRI), která se v květnu 2007 přejmenovala na Islámskou nejvyšší radu Iráku (ISCI). 
    Protože se Britové, stejně jako ve zbytku Iráku Američané, snažili vycvičit a vyzbrojit novou celoiráckou armádu a policii, v důsledku posílili hlavně šíitské radikály. Ve volbách v lednu 2005 byla nejsilnější partají v Basře SCIRI. Druhou byla Strana ctnosti (al-Fazíla), která sice měla úzké vazbami na Sadrova otce, ale se synem se rozkmotřila. 
V Majsánu sadrovci vyhráli. Přesto je v Bagdádu odmítl premiér al-Málikí, konkurenční šíita, vzít do irácké vlády.

Bitvy o kontraband
Když Britové postupně předávali pravomoci volebním vítězům, přišli definitivně o svou autoritu. Po zbytek irácké války se omezili na hlídkování obrněnými vozy ve dvoumilionové Basře a nejbližším okolí. Po odchodu Tonyho Blaira z vlády roku 2007 se přístup k 5500 vojáků na jihu Iráku změnil i v Londýně. 

„Raději Afghánistán než Basra“ se šířilo v létě 2007 a Blairův nástupce Gordon Brown byl přesvědčen, že bude lepší z Mesopotamie podruhé odejít, než odtamtud budou Angličané vyhnáni. V noci 2. na 3. září 2007 Britové vyklidili svou poslední posici ve středu Basry a všichni muži se soustředili na vojenské základně na okraji města. 

Britští vojáci byli svým způsobem na jihu trpěni. Míra zapojení íránských agentů do dění mezi iráckými šíity nebyla tehdy zřejmá, ale později se potvrdilo, že je rozsáhle zásobovali zbraněmi, výbušninami i dobrovolníky.

Jih je v podstatě jednonáboženský, protože po roce 2004 opustila Basru více než tisícovka sunnitských rodin. Británie místo stabilní oblasti s funkční regionální vládou a policií po čtyřech letech snah předala oblast nestabilní, rozdrobenou mezi prapodivné frakce, bojůvky, gangy a kleptokratickými klany. 

Kšeftovaly a kšeftují se státní ropou, veškerý business řídí propojený konglomerát byrokratických a gangsterských mafiánů. Podle britských odhadů zmizelo v té době denně v pašeráckých kanálech na 1,5 milionů barelů ropy, které se cisternami vozily do Sýrie a Jordánska. 
Tvrdili to znalci poměrů Michael Knight a Ed Williams v publikaci Ticho před bouří (Washingtonský institut pro předněvýchodní politiku). 

Sunnitské nápady
Ačkoli šíité Američanům vděčí za moc v Iráku, „národní hosté“ ze západu se u nich vděků nedočkali. Na Světovém ekonomickém foru v Davosu 25. ledna 2008 před honorací prohlásil šíitský vicepresident Ádil Abdal Mahdí, že „obsadit Irák bylo idiotským rozhodnutím“. 

Američané to dostali také z druhé strany, od věrných sunnitů. Saúdský král Abdalláh na summitu Ligy arabských států v březnu téhož roku řekl: „V našem milovaném Iráku pokračuje prolévání krve pod nezákonnou okupací a za odporného sektářství.“ Američané už ani nežádali vysvětlení a Saúdové ho ani nepodávali. 
Vojensky podpořit sunnity v Iráku doporučoval ze Saúdů Turkí al-Fajsal, který v prosinci 2006 resignoval na místo velvyslance ve Washingtonu. Také doporučoval snížit ceny ropy, aby se zvýšil tlak na Írán, jak už jednou republikáni prosadili v sedmdesátých letech a uvrhli tak do zkázy šáhův proamerický režim (o tom někdy příště). 

Když válka v Iráku roku 2003 vypukla, stál barel ropy 27 dolarů (v září 2001 pod 25 USD). V létě 2008 kulminovala cena na 148 dolarech, ale v září po vypuknutí finanční krise a začátku recese zase byla u padesáti dolarů.

Šance pro islám
Za rostoucích cen ropy ohlásili emírové od Zálivu s Jordánci a Saúdy koncem roku 2006 a v lednu 2007 své ambice vyrábět energii z jádra. Americká invase kuriosně spustila úplně jiné mechanismy, které by nejraději Západ viděl nadále pospávat. 

Po první světové válce byl islámský svět zcela dole, znamenal ve světové politice velmi málo. Evropská velmoci si ho rozdělily a Turecko se dalo s Mustafou Kemalem sekulární cestou. V téže době byla Persie nevýznamnou velkou zemí, Saúdská Arábie neexistovala a Indie pod britskou správou. 

Islám je o řadu staletí mladší podoba monotheismu. Talibský Kábul a Kandahár mohou připomínat Čechy husitských radikálů. Třebaže i v křesťanství přetrvávají například ve Spojených státech bigotní skupiny bazírující na starozákonních zásadách, jsou vyvažovány liberálnějším myšlením. 

S ropnou revolucí po druhé světové válce přišla renesance islámu: co Evropa a Amerika ponížila, pomohla postavit na nohy. Vůdci islámských revolucionářů patří ke středním vrstvám jako ostatně většinou jejich levičáčtí předchůdci. Kapitalismus je nezměnil a soustavné srovnávání se západem je ničí, neboť se žerou svou slabostí postavit se jinak než terorismem. 

Sunnitský fundamentalismus, džihád nebo jak je moderně podle anglosaského světa "islamismus", je pro dnešní mladší generace totéž, jako pro jejich otce panarabismus a národní socialismus v době studené války. Naděje radikálních muslimů nejsou nereálné a rostou s neústupností Izraele v otázce dvojstátí v Palestině.
-lgtt-

exkurs: Bilance irácké války
(se zohledněním dat agentury AP, vlády Spojených států a nezávislých webů)

Počet amerických vojáků: při invasi 192 tisíc, sníženo na 140 tisíc, v říjnu 2007 („surge“) navýšeno na 170 tisíc. Na začátku roku 2010 bylo Američanů sto tisíc, k 31. srpnu 2010 padesát tisíc. 
    V roce 2007 bylo v Iráku na 180 tisíc „kontraktorů“, zaměstnanců bezpečnostních agentur všech národností a druhů zaměstnání (ne všichni byli bodyguardi). Z nich zemřelo na 1500.

Ztráty: do srpna 2010 zemřelo v Iráku přes 4400 amerických vojáků, více než 32 tisíce bylo zraněno a z velké části nepřítelem zmrzačeno, jiných potřebných lékařského ošetření na 38 tisíc.
    Během amerického tažení, okupační správy a náboženských čistek zemřelo více než sto tisíc Iráčanů.

Náklady na válku: na 720 miliard dolarů (do srpna 2010)

Těžba ropy: před válkou Iráčané vytěžili 2,58 milionů barelů denně, v létě 2010 2,48 milionů.

Výroba elektřiny: před válkou 3958 MW, na jaře 2010 MW 5908

Voda: před válkou měl 13 milionů Iráčanů přístup k pitné vodě, začátkem 2010 údajně 21 milionů.

Kanalisace: byla dostupná před válkou více než šesti milionům Iráčanů, roku 2010 více než jedenácti milionům.

Běženců a přesídlenců vnitřních: bylo před válkou přes milion, začátkem roku 2010 1,5 milionu v Iráku opustilo domovy.

Emigrantů: bylo před válkou půl milionu, po odchodu Američanů asi 2,3 milionů žijících většinou v Sýrii a Jordánsku.

Šíitští džinové pomsty

Husajnův konec dával velkou šanci pro růst vlivu Sýrie, která neměla dobré styky se sesterským baasistickým režimem v Bagdádu, a hlavně šíitského Íránu, který se ho bál. 

Ze slavné baserské nádoby z Pohádek Tisíce a jedné noci utekli šíitští džinové pomsty, kteří se dostali v Iráku k moci s americkou pomocí. 
Je to poprvé od vzniku šíismu na jihu země v sedmém století, kdy ajatolláhové ovládli velkou část Mesopotamie a stali se důležitou posilou pro souvěrce mezi Íránem, Perským zálivem a Středozemním mořem. Jordánský král Abdalláh II., vládce sunnitské země, mluvil před třemi roky o celé oblasti jako o „šíitském půlměsíci“. 
    Je zajímavé, že Američané, kteří roku 1991 nechali šíity na holičkách, se zpočátku neshodli s těmi z nich, kteří byli za Husajna protiíránští (as-Sadr) a dali se dohromady právě s těmi, kteří byli proíránští a z Íránu financováni (al-Hakím, al-Málikí, ISCI a Dava). 
Když se Američané v roce 2007 pokoušeli uklidnit sunnitský odboj, dali se dohromady s bývalými baasisty, místy dokonce s kajdisty, jak potvrzuje vznik hnutí as-Sahva.

Tři americké přešlapy
Odstraněním Husajna se stal teheránský režim regionální velmocí. Americkým vpádem roku 2003 dostalo dlouhé americko-íránské klání jasný mezivýsledek. Američané ajatolláhům k dnešní posici „pomáhali“, jak jen mohli. Koncem roku 2001 se svými afghánskými spojenci ze severu země vyhnali z Kábulu konservativně sunnitský a protišíitský Taliban. 

O dva roky později zbavili ajatolláhy jejich úhlavního nepřítele, národně socialistický Irák, který v dlouhé a krvavé válce v letech 1980-1988, která mnohem silnější a lidnatější Írán tolik oslabila. 

V přetahování o vliv nad regionem, které vedou Američané od roku 1979, kdy ajatolláhové vyhnali šáha, zatím silně bodují Íránci. Je při tom zajímavé, že také ke zkáze šáhova režimu přispěli sami Američané.

Jak se v říjnu 2008 ukázalo v dokumentech z Nixonovy a Fordovy vlády citovaných v listu Los Angeles Times historikem Andrewem Scottem Cooperem, chtěli republikáni zlomit šáha, aby snížil po embargu následující říjnové válce Arabů s Izraelci roku 1973 vysokou cenu ropy. 

Radil to jeden z top poradců presidenta Geralda Forda a později ministr obrany Donald H. Rumsfeld, který se v úřadu objevil podruhé za vlády George Bushe mladšího, jeden z nejagresivnějších členů jeho kabinetu. 

Proti Rumsfeldově záměru radil tehdejší ministr zahraničí Henry Kissinger opak a naopak obecně si historie myslí, že za šáhovu zkázu mohou demokraté, kteří osobou Jimmyho Cartera roku 1977 obsadili Bílý dům.

Sunnitský podraz
Saúdští Arabové, vyznavači wahhábismu, ultrakonservativní podoby sunnismu, Američanům vyšli vstříc. Radikálně zvýšili denní těžbu z 8,6 na 11,6 milionů barelů denně a cena se snížila. Šáhova vláda v šíitském císařství, která se pokoušela o rozsáhlé sociální reformy, vycházela ve svých propočtech z vyšších cen ropy. 

Namísto modernisace Íránu upadla země do krise. President Ford osobně v prosinci 1976 tlačil na perského velvyslance ve Státech, aby se zasadil o snížení cen. 
Přitom například perský nukleární program už začal za šáha, nikoli až za ajatolláhů. Snahy šáha Mohammada Rezy Pahlavího se zhroutily, přišly velké rozpočtové škrty, vzrostla nespokojenost poddaných a nervosita středních vrstev, nezaměstnanost, v lednu 1978 vypukly nepokoje. Rok na to šáh utekl ze země a přišel ajatolláh Chomejní...

Každý chvilku tahá pilku
Sunnitská „mezinárodní“ guerilla v Iráku měla od počátku podporu konservativních kruhů v Saúdské Arábii a dalších souvěrců na poloostrově. Růst moci šíitů udělal iráckou válku ještě více mezinárodním konfliktem než pouhá přítomnost Američanů v oblasti. 

Internacionalisací hrozili sunnitští islamisté z Egypta i Jordánska, varovaly před šíitským expansionismem i vlády včetně libyjského vůdce Muammara Kaddáfího. 
Protišíitské nálady v Saúdské Arábii po revoluci ajatolláhů v Teheránu a šíitských útocích na svatá místa vedly k nepokojům v osmdesátých letech. Na přelomu let 2006 a 2007 dokonce Saúdové uvažovali o vyslání vojáků do Iráku na ochranu sunnitů a jakoby se rozpomněli na staré časy, chtěli snížit cenu ropy, aby se zabrzdili Írán. 

Dnes se může šíitský požár rozhořet v Libanonu, kde má silné posice Hizballáh, v Sýrii, kde vládnoucí elita patří mezi alavity, šítskou sektu, ale většina populace je sunnitská, nebo v Saúdské Arábii. Šíitská menšina zde totiž žije právě v ropných oblastech, podobně jako v některých státech Zálivu, kde všude žije šíitská menšina: v Bahrajnu dokonce většina pod sunnitským emírem. 
    Američané se kuriosně dostali mezi šíitskou a sunnitskou frontu. Iráčtí sunnité, jejichž nadvláda skončila, si nakonec nepřáli nic jiného, jen aby Američané neodcházeli ze země moc rychle. Viděli v okupantech katalysator klidu v zemi, ochránce před šíitskou většinou i kurdským vlivem. 

exkurs: Říše ropy a plynu

Role celé oblasti se obvykle zbytečně zveličuje. Roku 2006 Přední východ od Egypta po Afghánistán včetně ropných království vyprodukoval pouze čtyři procenta světového HDP, méně než například Německo. Kromě toho se v celé oblasti nic velkého nevymyslelo, nepůsobí tu žádný významnější mozkový trust, nic se tu nevyrábí, nezhodnocuje a vedle megaprojektů ve Spojených emirátech na utrácení petrodolarů většina Arabů zůstává chudší a chudší a státy závislejší na dovozech, za něž platí pouze ropou a plynem.