Kř (1)

křest, baptismos, baptisma§ 168 

První řím. senátorská křesťanská rodina, o zřejmě první křesťance z prostředí římských elit viz u roku 47+. Zpočátku nebyl křest, slovo v češtině odvozeno od Kristova jména, symbolickým začátkem víry v Krista, ale až potvrzením, srov. životopisy Kónstantína I., Aurélia Ambrosia a Augustína.

křesťanství, řec. christiánismos i chrístiánismos, lat. chrístiánismus/chrístiánitás, křesťanská revoluce, kř. obce a sekty, křesťané řec. podle aram. a hebr. nazóraioi, nazarénoi, arab. nasárá, sg. nasrání (asi od Christova rodiště?), gnóstici, sekty etc., kř. monotheismus, jeho zrovnoprávnění a jako státní náboženství, srov. pod Iésús Christos§ 2667, 1800, 1319, 1304, 945, 316, 246, 170, 132, 10, 2-, 36+, 38+, 40+, 47+, 49+, 54+, 62+, 64+, 72+, 80+, 91+, 95+, 96+, 98+, 104+, 111+, 116+, 123+, 135+, 138+, 162+, 165+, 166+, 170+, 176+, 177+, 179+, 185+, 189+, 198 až 200+, 202+, 210+, 216+, 217+, 222+, 224+, 230+, 232+, 235+, 236+, 240+, 241+, 243+, 244+, 247+, 249+, 251+, 252+, 257+, 259+, 260+, 264+, 268+, 276+, 284+, 287+, 298+, 300 až 305+, 311+, 313+, 314+, 318 až 321+, 324 až 326+, 328+, 334+, 340+, 341+, 346+, 356+, 357+, 360 až 364+, 371+, 377+, 379 až 385+, 388+, 390 až 393+     

Řecké chréstos/poctivý, užitečný, výhodný, dobrý, přátelský, je jméno osobní mnohokrát doložené (cf. i jednoho bíthýnského panovníka) a je od slovesa chré/"je třeba, je nutné". Chrístos je od řec. chríó/pomazat, potřít, srov. aram. mešichá, hebr. mášiach, viz též pod olivový olej v oddílu o kuchyni, chríma. Nastupujícím itacismem (é = i) původní rozdíly splynuly. Viz pod Iésús Chrístos. Původně si kř. říkali nazóraioi n. galilaioi, ale za druhého biskupa antiošského Euoda/Euodia se uchytilo kolektivní jméno christiánoi, viz rok 37+.  

Prvním státem s křesťanským státním kultem byla Orrhoéné/Osroéné v rukách arabských Abgarů v letech 179 až 216 (nebo už roku roku 132?). Monotheističtí hagiografové však šířili, že prvním z Abgarů ve styku s křesťanstvím byl pátý toho jména zvaný Ukkámá/"Černý", který napsal dopis roku 29+ (roku 2046 Abrahámovy éry) Ježíšovi. Armenský kronikář Mosés z Chorény ovšem uvedl, že "vykupitel nebyl tehdy doma, takže ho posel s dopisem nezastihl". Psaní se mu však líbilo, takže králi odepsal prostřednictvím Thómy: "Šťastný, kdo mi věří, aniž mne spatřil...," a psaní doručil do Edessy obchodník Anan. Později Iúdás Thaddaios, č. Tadeáš, jeden z apoštolů, přišel krále do Edessy uzdravit a obrátit na víru (nebo spíše to byl později jeden ze sedmdesáti nebo sedmdesáti dvou náhradníků Thaddaios z Edessy).

Roku 260 zrušil císař Gallienus protikřesťanské edikty svého otce Valeriána I., čímž svým způsobem předešel zrovnoprávnění monotheismu s ostatními kulty. Roku 301 následovala za vlády Tíridáta III. Armenie. Roku 311 n. l. byl císařem Galériem křesť. monotheismus povolen (edikt serdický vydaný s Cónstantínem I., svoboda vyznání pro křesťany). Následujícího roku dal Cónstantínus Chrístovy iniciály XP (podle tradičního výkladu) na štíty svých jednotek a od roku 313 se po dohodě Cónstantína I. s Liciniem z Mediolána (tzv. edikt milánský, vlastně úmluva, podle místa setkání, a níkomédejský, podle Liciniova sídla) dostal nastálo na roveň polytheistickým kultům v říši; je-li vůbec autentický. V této době ještě neměla "církev", tedy administrativní aparát věřících v Kristovu spásu, výraznější vliv. Kolem roku 330 se státním náboženstvím stalo kř. v Aksumu/Axumu, srov. tam.

O pouhou generaci později bylo všechno jinak. Ze zrovnoprávněného kultu se stal jediný povolený. Poprvé zakázali ediktem polytheistické kulty císař Cónstantius II. se spoluvládcem Cónstantem I. prosince 346 (příp. 354 či 356), znovu roku 380, v únoru 391 (zákaz obětování a návštěv chrámů) a od 8. listopadu 392 (úplný zákaz uctívání bohů) za Theodosia I. se definitivně stalo státním náboženstvím. 

Plíživý nástup křesťanství k moci a úpadek polytheismu poněkud souvisí s ethnickou a ekonomickou situací říše. Ve druhé polovině 3. století totiž hluboce hospodářsky strádala, inflace byla nezdolná a přepychuchtivost a poživačnost elit nezměrná. Roku 255 n. l. stála v Egyptě jedna měřice obilí (= 29,18 litrů) šestnáct drachem, a to bylo draho. Roku 314 n. l. už však deset tisíc (!).

Kult byl zprvu jednou k židovských monotheistických sekt a šířil se Středomořím, Egyptem, Anatolií a Mesopotamií po ethnických obcích. Populární se stal po desetiletích pro svou utěšující roli též mimo židovské obce mezi zemědělskými nájemci, zotročenými lidmi a městskými proletáři. Svobodným i zotročeným vykupitelská ideologie slibovala lepší život v jiných světech, planou naději na spravedlivé srovnání křivd. Vyznávání Ježíšova kultu bylo zprvu, moderně řečeno, projev jakési "občanské neposlušnosti". Teprve po staletích se stal módou vyšších vrstev, které růst přímé církevní moci financovaly. Křesťanství pak sehrálo podobnou roli, jako v moderních dějinách bolševismus: nejprve zničilo konkurenci, usurpovalo tradice pod novými jmény a po věcích se jeho novodobí vyznavači vraceli zpět k výchozím hodnotám, srov. trendy konce 20. a začátku 21. století. 

Za dosud nejstarší známou křesťanskou stavbu, která sloužila výhradně k bohoslužbám, je od třicátých let 20. století pokládán kostelík v Dúra-Európu na syrské straně Eufrátu z roku 232 n. l. (fresky z jeho zbytků jsou v Yale Gallery v New Havenu, Conn., US).

Roku 1998 byla  v Ailaně (Bereníké, v řím. době Aila i Aelana), hebr. Elach, Elath, dn. arab. al-Aqaba, přístav v JOR, objevena jiná stavba z konce 3. st. n. l. Jordánští archeologové v červnu 2008 tvrdili, že v lokalitě Riháb u Mafraq při hranicích s novodobou Sýrií nalezli podzemní křesťanský kostel, který byl podle jejich odhadů v užívání skupinou ze sedmdesáti/sedmdesáti dvou Ježíšových žáků v letech 33 až 70; srov. zde níže. Prostory leží pod kostelem světce jménem Geórgeús (lokálně za Geórgios, novořecky Jorgos, č. Jiří), který sám o sobě je snad z roku 230 a je pokládán za nejstarší známý funkční křesťanský kostel.

V Palestíně dosud za nejstarší jsou považovány kostely v Jerúsalému a v Béth lechemu se základy z doby kolem 325 n. 330 n. l. V listopadu 2005 byly při rozšiřování vězení pro Araby v severoisraelském Megiddu odkryty mosaikové podlahy s řeckými nápisy křesťanského kostela či modlitebny z raného 4. století, někdy z doby po roce 313 n. l. Jistý centurió Gaiános alias Porfyrión věnoval modlitebně peníze na pořízení mosaiky se dvěma rybami, kterou položil jistý Bruti. „Zbožný“ Akeptús podle druhého nápisu věnoval Ježíši Kristovi stůl, o jehož charakteru ale nic nevíme (= výroční sakrální hostiny?). 

Židovská diaspora byla podhoubím pro šíření monotheismu v jakékoli podobě. Kolem roku 212 př. n. l. mělo být v Lýdii a Frygii usídleno na dva tisíce rodin židovských kolonistů, katoiků, zřejmě pro zmírnění důsledku doznívajících nepokojů a vylidnění celých oblastí po vítězství Antiocha III. nad vzdorokrálem Acháiem. Údajný dopis krále Antiocha svému stratégovi Zeuxidovi bývá pokládán za propagandistický podvrh starých židovských historiků, protože oblast Palaistíny byla v této době stále ještě ptolemaiovská (srov. rok 217 a 200).

Začátkem druhého století však již existovaly v seleukovské Anatolii židovské obce. Později se staly semeništěm křesťanství a s nimi hellénisovaná města Kappadokie, Armenie a Pontu. Křesťanské komunity se uchytily ve všech přístavech Arábie kolem dokola poloostrova a v Mesopotamii, a to všude tam, kde bylo židovské osídlení, místy s kořeny v perské éře. 

Prvním místem s křesťanskou obcí v Evropě byly makedonské Filippoi/Filippy. Thessaloníké měla silnou židovskou kolonii, která vydržela až do novověku: roku 1912 bylo ze 160 tisíc obyvatel 61 tisíc Židů (z velké části sefardů vyhnaných roku 1492 ze Španěl), 45 tisíc Turků a pouze třicet tisíc Řeků. Židé tehdy po balkánských válkách ani nechtěli z turecké pod řeckou správu. Významnou židovskou obec měl v hellénské oblasti prvním století n. l. Efesos (zemřela zde údajně Ježíšova matka Marie).

Kdyby nebylo panovnického kultu císařského převzatého z hellénistického Orientu, nebylo by zřejmě v Evropě monotheismu. Odpor Židů a křesťanů proti státní moci spočíval především v nechuti uctívat jiného z bohů než Jahweho, resp. Ježíše, pro polytheisty věc nepochopitelná. Srov. židovský odpor proti kultu seleukovských panovníků. Žertovně se vztahu polytheistů k monotheistům vyjádřil klasický filolog Friedrich Nietzsche (zemřel roku 1900) ve třetí knize svého Zarathustry: Bohové nezemřeli "soumrakem", ale usmáli se k smrti, když uslyšeli od jednoho z bohů to nejbezbožnější slovo: "Jest jediný bůh, nebudeš mít bohů jiných přede mnou."

V dobách prakřesťanských, v éře, kdy bylo Ježíšovo učení jednou z mnoha židovských sekt, odpuzovala věřící římská státní doktrina odrážející se v kultovním jménu panovníka-imperatora. Augustus byl "synem boha Iúlia", jeho adoptivní syn Tiberius dokonce potomkem dvou bohů, viz ke jménům u roku 27- a 14+. To pro pravověrné monotheisty bylo naprosto nepřijatelné: projevovat úctu pozemsky živoucím bohům.

Ideolog Pavel nastavil obraz dobrého, věčného křesťana. Odlišoval se od běžného polytheistického tvora, v něčem se shodoval. V novozákonním dopisu římské židovskokřesťanské obci ("epištola Římanům") stručně zatracuje homosexualitu/arsenes en arsesin tén aschémosynén katergadzomenoi, lat. invicem masculí in masculós turpitúdinem operantés. V listu obci korinthské  a podobně v prvním psaní Tímotheovi varuje homosexuály, že vedle zlodějů a podobných typů "nedosáhnou království božího ani prostituté, vzývači polytheistických symbolů, cizoložníci, ani změkčilci (asi "chovající se jako ženy"), ani jako ti, kteří souloží s muži/theú basileian úte pornoi, úte eidólatrai, úte moichoi, úte malakoi, úte arsenokoitai (oba obraty ve Vulgátě znějí: Neque mollés neque masculórum concubitórés)".

Jasně se k homosexulitě vyjadřuje ve Starém zákoně Leviticus/iii. kn. Mojžíšova, 18, 22: "Nebudeš souložit s mužem po ženském způsobu, poněvadž to je hnusné/kai meta arsenos ú koiméthésé koitén gynaikos, bdelygma gar estin (LXX); cum masculó nón commiscéberis coitú fémineó, quia abóminátió est." Totéž platí o sexu se zvířaty. "Všechny tyto hnusy páchali obyvatelé země, kteří žili před vámi - a země byla poskvrněna/tauta epoiésan hoi anthrópoi tés gés hoi ontes proteroi hýmón, kai emianthé hé gé, omnes enim execrationes istas fecerunt accolae terrae qui fuerunt ante vos et polluerunt eam.

Dlouhé vlasy u mužů jsou Pavlovi rovněž odporné. Výslovně též nařizuje poslouchat "vrchnost", tedy svobodní státní moc, otroci své pány: "Budiž každá duše podřízena vyšší moci. Neboť není mocnosti/vrchnosti, není-li od boha; a existující jsou zřízeny bohem. Takže ti, kteří se postaví božímu zřízení s cílem vzdorovat, jim samotným nezbude než odsudek/Pása psýché exúsiais hyperechúsais hypotassesthó. Ú gar estin exúsiá, ei mé hypo theú, hai de úsai hypo theú tetagmenai eisin. Hóste ho antitassomenos té tú theú diatagé anthestéken, hoi de antestékotes heautois kríma lépsontai, lat.: Omnis anima potestátibus sublímióribus subdita sit; nón est enim potestás, nisi á deó, quae autem sunt, á deó órdinátae sunt. Itaque qui resistit potestátí deí, órdinátióni resistit, qui autem resistunt, ipsí sibi damnátiónem adquírent."

Pavel (či kdo novozákonní texty redigoval) proto také hovořil o nezbytnosti platit daně/foros a cla/telos každému, kdo je vymáhá (také ukazovat strach a pocty každému, kdo to vyžaduje) a stal se tímto též ideologem zaběhlého otrokářství a pozdějšího nevolnického systému feudálního.

Podobná nařízení byla spíše kontrarevoluční než cokoli jiného, na podporu "establishmentu": křesťané se svým aparátem kněžské hierarchie též kopírovali hellénistické státní instituce, převzali jejich názvy a co do správního systému měnili máloco. V "dopisu Tímotheovi" nakázal zotročeným křesťanům, "aby vlastní pány pokládali za hodné veškeré úcty, aby se nehanělo jméno boha a (naše) učení/didaskaliá". Kdo má to štěstí sloužit panstvu stejného vyznání, musí jim sloužit o to lépe, že jsou jejich otrokáři zároveň bratry... "To uč a k tomu povzbuzuj/tauta didaske kai parakalei!"

 

Proč se vůbec monotheistické kř., hlásající sociální rovnost života na onom světě (nikoli na tomto), rozšířilo mezi majetnými polytheistickými římskými vrstvami, pochopit snadno nelze. Bez financování křesťanských komunit by nebylo církve. Od třetího století se dostávali provinciálové ve všeobecně upadající hospodářské situaci do obtíží, rostly daně, císaři se střídali jako roční období, šířila se nejistota a s ní nezvyklé orientální kulty. Elity po jménem filosofie pěstovaly více či méně bizarní okultismus. Funkce v samosprávě konané na vlastní náklady je zatěžovaly, upadaly "občanské" aktivity měšťanů. Měnil se vkus, staré zvyklosti vedoucí k liberalismu a svým způsobem k velkému konsumismu se nehodily do chaotické doby římské krise.

Bohatí lidé, financiéři kř. obce, dostávali n. kontrolovali řídící místa v komunitách: episkopoi/"dohlížitelé", z toho č. biskup, platili masám chudáků, svým bratrům a sestrám, víru a její mocenskou organisaci, ekklésii/"shromáždění", č. církev. Odkazovali náboženské organisaci majetky, a to nejen nemovitosti. Proto z nenápadného hnutí původně ethnického a dlouho v podstatě podzemního šířícího se mezi lidmi, jimž žádná útěcha v životě nekynula, vyrostl v průběhu c. dvou staletí užitečný mocenský prvek římských elit použitý zvráceně dokonce k novému vymezení toho, co lze pokládat za vzdělanost a co za barbarii.

Z původního liberálního náhledu na multikulturální polytheistické kulty, na náboženskou pestrost, v níž bylo místo i pro jednoho nového, bezejmenného boha, se vyvinula bezpardonová monotheistická výlučnost a ideologie nadřazenosti. Zatímco polytheisté nepoužívali náboženství jako důvod k válce, a to ani Assyřané, pro monotheisty se nenávist stala jedním z hybných momentů vyznání.      

•     

Císaři tolerantní a netolerantní. Podle jednoho z křesťanských historiografů Eusebia z Kaisareie byl prý Philippus Arabs (244-249) prvním křesťanským císařem. Údaj spíše smyšlený, poněvadž Ph. byl nábožensky velmi tolerantní; snad zdůrazněno, aby vynikla brutalita jeho nástupce. Roku 250 n. l. edikt císaře Decia pod trestem smrti nařizoval, aby každý občan obětoval státním bohům (tedy i imperátorovi) a účastnil se příslušných obřadů v přítomnosti komise, která o občanově loyalitě vystaví potvrzení. Některá na papyru psaná osvědčení se zachovala:

„Výboru pro oběti ve vsi Alexandrův ostrov od Aurélia Diogena, syna Satabútova, ze vsi Alexandrův ostrov, starého 72 let, s jizvou nad pravým obočím. Po celý život jsem obětoval bohům a také nyní jsem ve vaší přítomnosti podle rozkazu podal oběť i úlitbu a okusil jsem z žertev a prosím vás, abyste mi to potvrdili. Buďte zdrávi, Aurélius Diogenés, žadatel. – Aurélios Syros: Viděl jsem tě obětovat společně se syn[…] (následuje datace).

Jako doklad vysokého stupně byrokratisace a s tím spojené absurdity musela požádat o takové potvrzení i kněžka egyptského kultu Petesúcha v Moiridě. C. Messius Quintus Decius, císařem v letech 249-251, byl vedle Diocletiána nejostřejším pronásledovatelem Ježíšových přívrženců, třebaže vlastní křesťanství nezakazoval, pokud se monotheisté účastní veřejných obřadů státních kultů. K monotheistům měl velký odpor. Když mu bylo oznámeno, že byl zabit papež Fabiánus (250), odtušil prý: „Raději bych dostal zprávu o novém vzdorocísaři než o dalším biskupovi v Římě.“

Monotheistům se brzy dostalo satisfakce: V bitvě u Abrittu (též Forum Trebonií, dn. Razgrad v Dobrudži, BG) 1. července 251 Gotové zničili římské vojsko a princeps v bitvě padl i se svým synem: byl to první císař, který zemřel v boji rukou neřímského/barbarského nepřítele.

Panovníci druhé půle 3. století razili mince s polytheistickými symboly (Postumus mimo jiné s nápisem Internuntius deórum/"Zprostředkovatel bohů",  Tacitus s Próvidentia deórum). Posledním z velkých bojovníků s rozlézajícím se křesťanstvím byl Diocletiánus. Je kuriosní, že jeho manželka Prisca už monotheistkou byla. Roku 296 zakázal v Římě manicheismus a v rámci zákazu, ačkoli v ediktu nebyli výslovně uvedeni, byli persekvováni i křesťané. Mání byl v Persii popraven roku 276 a řeckořímského polytheistu dráždil nejspíše tím, že spojil zarathustriánství s novoplatónismem a křesťanstvím v celkem populární mix. Křesťané v té době odmítali v armádě císařský kult, prokazovat božské pocty vladaři a tolerovat víru většiny ze spoluobčanů.

Diocletiánovo sólo. Roku 302 si museli křesťané vybrat: buď byli Diocletiánem z legií propuštěni, nebo se museli vzdát víry. Diocletiánus také zakázal propouštět na svobodu křesťanské otroky. Protože dvakrát zapálili křesťané (prý) císařské sídlo v Níkomédeji, dal ničit jejich kostely. Tažení proti křesťanům ale Diocletiánovi evidentně nešlo, pokud mělo dosahovat rozměrů, které se mu přisuzují.

Jeho čtvrtý protikřesťanský edikt roku 304 nařizoval vybrat si mezi smrtí a starými bohy s Iovem Optimem Maximem. Obnovil Deciova písemná potvrzení o účasti na státních obřadech. Tehdy se poprvé objevili lapsí/peptókotes, „padlí“, kteří se později, když už o nic nešlo, ke křesťanství vrátili. Ve vztahu k padlým se profilovala sekta novatiánů, která vypočítavce radikálně zatracovala.

O vicennáliích/oslav dvacátého výročí vlády v listopadu roku 303 se Diocletiánus v Římě s Maximiánem dohodl, že k vícénnáliím Maximiánovým 1. května 305 oba odstoupí; v Níkomédeji zůstane Galerius, v Mediólánu Constantius I. Chlórus (nechával jesusovce na pokoji). Nástupnický systém bez příbuzenských vztahů ovšem nevydržel a přišly nové domácí války. Na konci své vlády 30. dubna roku 311 Galerius (zemřel na rakovinu třísel 5. května 311; srov. pod proměny osudu) ediktem vydaným asi v Serdice/dn. Sofiji zrušil pronásledování a povolil křesťanům svobodu vyznání, třebaže s monotheismem hluboce nesouhlasil. Jeho podmínkou bylo, že se budou modlit ke svému božstvu i za zdar státu a císaře! První takový případ v historii. Ostatně jeho manželka, Diocletiánova dcera Galeria Valeria (stejně jako její matka Prisca), byla křesťanka. Galerius byl římským senátem prohlášen bohem.

Galerius měl i jiný nápad a použil stejné zbraně, jako jeho ideologický nepřítel, podvrhu. Podporoval šíření protikřesťanské literatury a jakýchsi protokolů z procesu s Ježíšem, podle nichž dopadl potulný kazatel jako zločinec. Nelze je nijak posoudit, protože později byly „protokoly“ církví zničeny. Šíření „činů Pilátových“ podporoval také syn Galeriovy sestry Maximinus II. Daia (císařem v letech 310-313), voják s původní profesí pastýř v Illyriku. Od roku 305 byl caesarem svého strýce na Východě a ve svém polytheistickém nadšení ediktoval, aby všichni obyvatelé Syrie a Egypta obětovali bohům.

Roku 309 prý nařídil, aby jedli rituálně obětované maso a prý dal tržiště pokropit krví. Dokonce chtěl polytheistické kulty reorganisovat do hierarchie po vzoru církve: historický pramen těchto sdělení je zřejmý. Na konci své vlády vydal rovněž toleranční patent, jímž dokonce restituoval majetky církevních institucí.

Maximinus II. vnucoval Armenům, kteří se nedávno dali na křesťanství (301), staré bohy, z čehož byla roku 312-313 první nábožensky motivovaná revolta. Křesťanští autoři si na Maximinovi smlsli. Když byl 30. dubna n. 1. května 313 u lokality Campus Serénus/Tzirallum (dn. Corlu) v Thrákii Liciniem poražen, utekl v otrockém převleku do Níkomédeie a „potrestal“ kněží polytheistických kultů, kteří mu věštili vítězství. Dokonce prý odvolal protikřesťanské edikty a vrátil církvi zabavený majetek… Krátce na to zemřel (otráven, zoufalý, n. „z boží spravedlnosti“).

První z křesťanů na trůnu. Mezi Diocletiánovými nástupci první v Evropě vládnoucím monotheistou byl Cónstantínus I. Zatímco on ještě ostatní kulty toleroval a udržoval státní dotace na kultovní výdaje (i když jeho hagiograf Eusebios z Kaisareie tvrdí, že všechny kulty zakázal), třicet let po jeho smrti poměr sil definitivně obrátil: polytheistické kulty začaly být tvrdě pronásledovány a liberální civilisace definitivně zničena (srov. zde výše; roky cca. 350 až 380).

Císař byl prvním stavitelem církevní moci, ale církevní hodnostáře si nenechal přerůst přes hlavu. Jeho přerod v křesťana (pokřtěného až na úplném konci života roku 337) se udál v letech 306-312. Roku 306 garantoval Cónstantínus svobodu vyznání křesťanům v Británii, Galliích a Hispániích, císařský kolega Máxentius v Itálii a Africe. V té době pravděpodobně vyznával ještě kult Nepřemoženého slunce/Sol invictus. 

28. října 312 u Mulvijského mostu porazil Cónstantínus Máxentia, Římany neoblíbeného kruťase, tak ho malovali křesťanští autoři a přidávali kouzelnictví k tomu, ale také posledního z velkých římských stavitelů, a druhého dne vtáhl do Říma a ukazoval lidem protivníkovu hlavu. Jeho proslulý sen o znamení, viz roky 312+ a 313+, které spatřil předcházejícího dne v poledne doprovázené nápisem tútó níká/"zvítěz tímto (znamením)", později podávané v latinské podobě in hóc signó vincés/"v tomto znamení zvítězíš", dosáhlo takové slávy, že se dokonce dostalo na krabičky jedné cigaretové značky.

Vztahuje se ke znamení kříže „X“ s přečuhujícím P/"rhó", ale kříž byl na římských štítech už dlouho předtím a neměl se symbolem raného křesťanství nic společného. Historik církve a autor Cónstantínovy hagiografie Eusebios z Kaisareie též vylíčil, jak císaři ve snu Ježíš nařídil stvořit labaron/labarum, novou armádní standartu neustále střeženou padesáti muži z osobní gardy. V šestém století přidá vysvětlení císařovo Ióannés Malalas: "Tohle znamení patří bohu Galilajců zvaných křesťané/túto to sémeion esti tú theú tón Galilaión tón legomenón chrístianón."

Za povšimnutí též stojí to, že Cónstantínus neovládal řečtinu a projevy k lidem z Východu držíval přes tlumočníka, tudíž písmeno X (za Chrístos) popřípadě XP seslané mu jeho bohem v noci, si musel dát ráno od někoho „přečíst“. O kříži a egyptském anchu viz zde níže.

Začátkem roku 313 v Mediólánu vydal s Liciniem, jemuž dal za ženu svou sestru Cónstantii, edikt o zrovnoprávnění všech náboženství v celé říši a o náhradě zabaveného církevního majetku. Téhož roku osvobodil Cónstantínus křesťanské hodnostáře, tedy církev, od občanských povinností, leitúrgií/lat. múnera. Dohoda z Mediólána je pouze naplněním tolerančního ediktu císaře Galeria ze 30. dubna 311, když krátce na to zemřel.

V Constantínově teamu byl jako vychovatel jeho syna Crispa křesťanský spisovatel Lactantius, který přestoupil na monotheismus až roku 303, a jako poradce ve věcech církevních císaři stál slovem cordobský biskup Hosius. 13. června 313 vyhlásil edikt milánský Licinius v Níkomédeji a dal povraždit všechny členy vlády z dob diokletiánovských, Sevérova a Galeriova syna a císařovny Valérii (žena Galeriova) a Priscu (žena Diocletiánova, křesťanky). Diocletiánus zemřel v Salonách až 3. prosince 316, od roku 320 začal Licinius vyhazovat křesťany na Východě z byrokracie.

Roku 314 v lateránském paláci Constantínovy manželky Fausty, zavražděné zbožným vladařem roku 326, zasedala římská synodos, jemuž předsedal biskup/papež Miltiadés (311-314). Zřejmě se v této době dostal Laterán na trvalo do majetku církve (konalo se v něm pět „lateránských koncilů/synodů“, viz zde níže). Synody/consilia se už za Constantia staly nákladnou záležiostí financovanou císařem a už tehdy věřícími kritisovány kromě toho za to, že obvykle byly k ničemu.

Je pozoruhodné, že zachovaná soudobá polytheistická historická díla nebo texty historisující nijak nástup křesťanství nezdůrazňují, ba přímo o trendu mlčí, stejně jako o mocenských sporech v mohutnící církvi. Nebýt propagandistických sebechvalných textů křesťanských apologetů vysvětlujících minulost a současnost v duchu nového kultu, naše "znalosti" o domácích dějinách upadající římské říše by byly velmi chabé.

Prazvláštně přitom působí slova papeže Franciska z března 2019 v projevu k úředníkům tajného vatikánského archivu. Rozhodl o zveřejnění dokumentů z doby druhé světové války: "Církev se dějin nebojí, naopak je miluje a ráda by je více milovala a lépe, tak, jak to dělá bůh/la chiesa non ha paura della storia, anzi, la ama, e vorrebbe amarla di più e meglio, come la ama dio!"  

Téhož roku 314 začala první válka mezi křesťany vedená i sebevražednými praktikami, válka severoafrických stoupenců Dónáta proti římským „katholíkům“. Dónátisté/č. donatisté odmítali spojenectví církve se státem, ale válku s klérem prohráli a byli z Afriky exulováni, přišli o kostely, jejich sebevražedná komanda, agónisticí, byla zlikvidována a biskup Dónátus zemřel cestou z Afriky přes moře. 

Křesťanská revoluce. O čtyři roky později, nebo až roku 319, vypukl na Východu spor kolem alexandrijského presbytera Areia (řec. Areios, lat. Arius, ariáni, srov. pod záchodky v lázeňství), který přišel s velmi logickým tvrzením, že Kristus nemůže být identický s bohem „otcem“, jak hlásal hlavní křesťanský proud, poněvadž byl jeho synem („Jestliže otec zrodil syna, má ten, který se zrodil, počátek svého bytí, a proto je jasné, že byla doba, kdy syn nebyl; z toho plyne, že syn měl bytí z ničeho“). Nicméně první všekřesťanský sjezd/synodos v Níkaji roku 325 rozhodl proti Areiovi a třebaže bylo nakonec jeho vyhnanství odvoláno, roku 336 zemřel, aniž by dosáhl svého.

V Konstantínopoli roku 342 zuřily dokonce pouliční boje s Ariovými příznivci, které stály život 3150 křesťanů. Ariánovci vysokou hru prohráli a Athanasios se svou partou se směl v říjnu 346 vrátil do Alexandreie, odkud byl Areiem vyhnán. Ale jen nakrátko, neboť byl znovu Constantiem II. exulován a zmizel v poušti mezi mnichy-poustevníky. Omilostnil ho kuriosně až Iúliánus zvaný monotheisty Odpadlík/Apostata. Z císařů byli ariány Constantius ii. a Flávius Valéns, Constantínus I. stál při níkajské víře, byl však sektářsky vlažný. O hanlivém označení pro ariány exokíonítai n. exakíonítai viz rok 380+, o jistém odporu části intelektuálů vůči monotheistickému kléru a barbarství mnišských úderek viz rok 391.  

Roku 318 získali biskupové soudní pravomoc, proti níž nebylo odvolání, a to i v případě, že jednou ze stran sporu nebyl křesťan. O rok později byl klérus zbaven daňové povinnosti. Roku 321 dostala církev právo přijímat dědictví a téhož roku získaly kostely právo asylové a za přítomnosti biskupa mohli se v nich pouštět na svobodu otroci. Třetím výdobytkem křesťanů z roku 321 bylo uzákonění neděle, a tedy sedmidenního kalendářního cyklu, jako dne úředního klidu (kromě manúmissií). Od této doby kolem roku 330 do roku 380 lze hovořit o křesťanském padesátiletí, kdy klérus zcela ovládl říši; jakási obdoba athénské pentékontaetidy (478-429), popřípadě římské padesátiletky v ovládnutí Středomoří (218-168).

V novodobé literatuře se odhaduje počet křesťanů v říši na začátku Konstantínovy vlády na pět procent, nejvýše desetinu populace, nejvíce v Egyptě, Syrii a Anatolii, na západě jen ve městech. Přesto se církvi podařilo udržet si autonomii a nedopustit, aby byla začleněna do císařovy/státní administrativy. Srov. také pozdější úsilí ideologa Ambrosia a jeho „chráněnce“ císaře Theodosia I., viz roky 388 a 390, kde uvedeny způsoby, jak augusta monotheistický fanatik ovládal. Předpokládá se, že většina populace zůstávala polytheistická i v pátém století.

Constantínus I. se ovšem velmi snažil a 20. května 325 držel v Níkaji na prvním celosvětovém setkání křesťanských činovníků, koncilu/synodě, úvodní řeč. Mluvil sice latinsky, ale dále bylo jednáno už jen řecky, čemuž nerozumněl nebo hodně málo; za západu totiž přijelo jen sedm biskupů, zato se dostavili biskup gotský, armenský, perský a arabský.

Roku 325 přestal Constantínus I. vyžadovat oslovení dominus et deus/„pán a bůh“ a k obřadnímu purpurovému šatu se zlatem a diamanty si přidal královské diadéma. O zavedení titulu Dominus noster, d. n., "náš pán", roku 339+, viz rok 753 a v indexu pod princeps či titul.

První válka mezi císařským polytheistou a monotheistou se rozjela roku 320 (?), kdy Licinius na východě zrušil státní podporu církve a vyhodil křesťany ode dvora, armády a z administrativy. 3. července 324 u Adriánopole byl však poražen, třebaže byl v převaze, a pak byl neúspěšný i v námořní bitvě v Helléspontu. 18. září 324 byl potřetí poražen konstantínovci u Chrýsopole. V Níkomédeji se vzdal a ačkoli byl pardonován a za místo pobytu určena Soluň, o rok později byl popraven (bylo mu asi 75).

Tvrdil, že je potomkem Philippa I. zvaného Arab, o němž křesťané tvrdili, že jim byl nakloněn, nebo že k nim dokonce patřil (jedna z lží užitých v klimatu ideologické války s polytheismem). Liciniova bratra Constantínus popravil, nemanželského Liciniova syna z otrokyně poslal za osudem matky: roku 336 pracoval mezi ženami v tkalcovně v Karthágu. Tak se také stalo, že po 39 letech vládního systému zvaného dominát měla římská říše zase jen jednoho panovníka.

Constantínus I., jemuž dali křesťané přízvisko Veliký, jako první stavěl křesťanské basiliky a na rozdíl od polytheisty a svého soupeře Maxentia s rovným dřevěným stropem, nikoli obloukovitým. Jeho basiliky v Kónstantínopoli a svatopetrská v Římě už nestojí (ve Vatikánu stála nad Petrovým hrobem s nápisem Petr(os) eni, „Petr je zde“; oltáře byly v Kónstantínově basilice c. 320, zasvětil kostel roku 326 Sylvester I., Gregorius Veliký c. 600, Kallistus II. roku 1123 a Clemens VIII. roku 1594).

O dvě staletí později už vedly náboženské války mezi sebou celé národy. Většina Germánů, přesněji řečeno jejich pohlavárů, patřila k ariánům. Když se král salských Franků Chlodevech/Chlodewig I. roku 492 oženil s burgundskou princeznou Chrodechildou, oddanou katoličkou, dostával od ní lekce správného křesťanství. Po čtyřech letech nevydržel a dal se, zřejmě roku 496 po porážce ariánských Alamannů, pokřtít na katolíka. Už roku 503 vyčetl Chlodevech ariánovi Alarichovi II. jeho ariánství a byla z toho "mezinárodní" sektářská válka s Visigoty. O čtyři roky později byli Visigotové na "Vokladském poli"/campus Vocladeus (u Vouillé n. Voullonu u Pictavia/Poitiers) poraženi, Alarich dopaden a zabit. I druhá "mezinárodní" sektářská válka byla franko-visigotská. Katolík Childebert I. porazil roku 531 u Narbonny ariánského visigotského krále Amalaricha, Alarichova syna, a toho zavraždili posléze v Narbonně n. v Barceloně na útěku jeho vlastní lidé: tím také skončil starý visigotský panovnický rod Balthů. 

Konstantínovci a konec polytheismu. Je pozoruhodné, že jeho tři synové-augustové Cónstantínus II. (337-340), Cónstantius II. (337-361) a Cónstáns I. (337-350) prohlásili otce bohem, ačkoli byli křesťany (ale jen Constáns se dal pokřtít už ve věku asi sedmnácti; prvorozeného Crispa dal otec roku 325 popravit i s matkou Faustou, prý pro spiknutí). Constáns I. se hlásil k níkájskému katholictví a jako příznivec Athanasiův byl ostrý vůči dónátistům, júdaistůmi polytheistům. Roku 343 navštívil jako poslední z legitimních císařů Británii a Hadriánův val. Opovrhoval prý vojáky, byl lakotný a prostopášný. 18. ledna 350 ho v úkolu Magnentiově zavraždil Frank (?) Gaisó, otrok kdysi Konstantína I. (viz pod Germáni).

Aby Magnentia oslabila a pomohla bratrovi, sjednala roku 350 usurpaci v Illyriku jistého Vetrania sestra Constantína II. Constantína Augústa, žijící v Illyriku. Když Vetranió získal illyrské legie, které se tak nepřipojily k Magnentiovi, předal je císaři a v klidu dožil v Prúse. Krátce razil mince s nápisem Hóc signó victor eris/„Tímto znamením budeš vítěz“.

V červnu 350 se proti Magnentiovi postavil Nepotiánus, syn sestry Konstantína I. Eutropie. Augustem byl 28 dnů a zabit byl i s matkou Marcellinem, který řídil Magnentiovu byrokracii. Magnentius byl sice polytheista, ale pro klid a spojenectví s katholíky proti constantiovským ariánům dal roku 353 razit mince, které jako první dominantně zobrazovaly křesťanský symbol XP, chí-rhó, zkratku jména Chrístos/Pomazaný.

Nový ekumenický koncil svolal císař Constantius II. do Serdiky roku 342 n. 343, ale dorazili jen protiariánští biskupové ze západu říše (předsedal Hosia z Corduby), zatímco proariánští východní biskupové zasedali ve Filippopoli. Usnesli se proti Athanasiovi a tím vypuklo první církevní schisma.

Roku 359 byl souběžný ekumenický koncil v isaurské Seleukeji a v italském Ariminu. Nakonec bylo biskupům ode dvora vnuceno pozoruhodné dogma, že „bůh-syn je bohu-otci podobný i stejný, homoios“. Constantius se rád obíral „věroučnými“ problémy a podporoval ariány.

Na jaře roku 357 dal vytáhlý snědý císař Constantius II. s nohama do o z římského senátu odstranit sochu Victorie, viz rok 29. Byl tehdy poprvé v životě v Římě, bylo mu asi 36 let a návštěva byla „chladná“. Vlády Konstantinových synů antice nepřály, neúčastnili se svátků, polytheisté začali být ve velkých městech v menšině. Constantius II. povolil křesťanským kněžím cestovat na synody ve vozech státní pošty. 

Stavět sochy bohům a přinášet oběti zakázal první Kónstantínus I., ale neuspěl. Constantios II. byl horlivější a zakázal bohům obětovat edikty roku 341, 353 a 354.

Bakchovy slavnosti byly sice drženy ještě roku 361, ale účast na nich byla sledována. Věštění bylo zakázáno, a to hlavně s ohledem na císaře, aby se lidé neptali na jeho budoucnost. Císař byl v této době po celé říši osobou posvátnou. Roku 360 zasvětil v Kónstantínopoli chrám svaté Sofie čili Boží moudrosti, který o dvě staletí později monumentálně přestavěl Iústiniános I. (zasvěcen po vánocích 537).

Víra v císaře-spasitele nijak nezbavovala obav ze spiknutí. Měl stejný strach z okolí jako Dionýsios Syrákúský (asi tradován Starší), který naučil své dcery umění holičskému, aby mu na hrdlu nehrozilo nebezpečí od cizích, a svou ložnici či komnaty na spaní dal obehnat příkopem, přes který vedl skládací most. Když šel spat, vytahoval za sebou kolíky držící pospolu prkna a s prkny se zavřel; ráno to zase spojil…

Prozření Iúliánovo. Constantius II. oženil Iúliána, nevlastního bratra Constantia Galla (roku 354 popraveného pro špatnou správu Východu), se svou mladší sestrou Helenou. Iúliánus, první z císařů, který se narodil v Kónstantínopoli (332), byl v mládí křesťan. Eunúchos Mardonios ho v dětství vedl k polytheismu a literatuře, později se mu dostalo křesťanské výchovy (co to přesně znamenalo, známo není).

V postpubertálním období byl posluchačen novoplatónika Maxima a podlehl polytheistickému mysticismu. Ve 22 letech pobýval v Athénách. Ačkoli se válel v knihách, měl znamenité vojenské výsledky (porazil koalici Franků s Alamanny). Psal projevy, řecké zápisky o válkách s Germány, proti Galilejským, o císařích a jako staromilec, jak si myslel, nosil plnovous.

V Kónstantínopoli podpořil knihovnu v basilice se 120 tisíci svazky, kterou zřídil zakladatel Nového Říma, říšského hlavního města.

Roku 361 se Iúliánus v Naissu přihlásil k polytheismu a obnovil náboženskou snášenlivost. Obnovil oběti v chrámech, které v jeho době byly z velké části již zavřeny a nepoužívány, vrátil státní peníze na státní oběti a do chrámů. Vrátil městům majetek konfiskovaný Konstantínem a jeho syny a zrušil majetkové výsady křesťanského kléru. 4. února 362 nařídil obnovit zbořené chrámy, z armády stáhl labarum s iniciály XP a vrátil nakrátko do užívání orly.

Téhož roku zakázal křesťanům, nevzdělancům a lidem zbavených rozumu vyučovat na venkovských školách. Křesťanské kněze nechal veřejně hádat se v paláci, aby bylo vidět, jak se jesusovci mezi sebou nesnášejí. Naprostá nesnášenlivost, intolerance, je totiž průvodní jev všech tří "vyjevených/epifanních" monotheismů. Přesto nadále v lednu navštěvoval křesťanské epifanie (z roku 361 je o nich vůbec první zachovaná zmínka).

Iúliánus také zamýšlel obnovit v Jerúsalému Jahweho chrám. Dokonce byly k tomu zahájeny přípravné práce, ale pro výbuchy zemního plynu na staveništi toho provinční administrativa nechala.

Když roku 362 nakázal v syrské Antiocheji, která tehdy už byla převážně křesťanská, odstranit z posvátného Apollónova okrsku v Dafné hrob jakéhosi křesťanského pobudy a podle místních světce, bylo zle.

Iúliánův předchůdce Constantius také monotheismem opovrhoval. Považoval křesťanství za jasné a jednoduché a spojoval si ho s pověrčivostí.

Ještě Tertullus, praefectus urbi v letech 359 – 361, zdárně obětoval v chrámu Kastóra a Polluka za obrácení nepříznivých větrů na moři, bránícím dovozu obilí do Města. Doma totiž měl revoluci proleteriátu, jak ostatně po celé císařské dějiny Říma bylo u nepracující většiny obyvatel obvyklá reakce na drahé potraviny. 

Že v konstantínovské době nebyl italský venkov a část elit monotheisován, dokazují fresky z Eloro, starého Helóru na jv. Sicílie, z poloviny 4. st. n. l. Motivy z Aeneidy s řeckými nápisy, tančící satyr s mainadou zavalila až zkáza villy požárem koncem 5. století (dnes v museu v Noto). O něco mladší jsou fresky z Villa Romana del Casale u Piazza Armerina se slavnými děvčaty v „bikinách“ (viz pod móda).

Nicméně kultura zálib v pocitu viny uvalované na člověka trestajícím krutým a anonymním bohem začala korespondovat s potěšením ze života. Myšlenkový základ k převratu poměrů v této době vytvořila však římská elita, která tak zavalila sama sebe; situace, v níž je hledána vina na poměrech pouze u sebe "chápáním slabých a menšin" později v dějinách způsobí mnoho dalších "revolucí"...

Viventius, praefectus urbi let 365-367 řešil v Římě nepokoje mezi znešvářenými křesťany. Neměl na to dost vojáků, takže musel na čas prchnout na předměstí, viz rok 366. V boji o nástupnictví římského biskupství na podzim roku 366 se v ulicích střetli stoupenci Damasa a Ursína n. Ursicina zvolení svými lidmi biskupy. V Sicinínské basilice, dnešní Basilica di Santa Maria Maggiore, v jednom dnu leželo 137 mrtvol pobitých křesťanů, možná povražděných přívrženců Ursínových. Vyhrál Damasus a zůstal papežem do své smrti roku 384. Mluvčí římských staromilců/polytheistů Praetextátus mu tehdy řekl: „Udělejte mne biskupem Města a hned se dám na křesťanství.“

Jeptišky u křesťanů doloženy již roku 358. Perský král Šápúr I., Sápórés, se před Amidou zmocnil mimo jiné panen křesťanským rítem zasvěcených, a nedotkl se jich; dynastie Sásánovců se hlásila k zarathuštriánství.

(pokr.)